Wachet! betet! betet! wachet! BWV 70 - Wachet! betet! betet! wachet! BWV 70

Wachet! betet! betet! wachet!
BWV
  • 70a
  • 70
Církevní kantáta podle J. S. Bach
Schlosskirche Weimar 1660.jpg
Příležitost
Text kantáty
Salomon Franck
Chorál
Provedeno
  • 6. prosince 1716 (1716-12-06): Weimar
  • 21. listopadu 1723 (1723-11-21): Lipsko
Pohyby
  • 6
  • 11 ve dvou částech
HlasitýSATB sbor a sólo
Instrumentální
  • trubka
  • hoboj
  • fagot
  • 2 housle
  • viola
  • Continuo

Wachet! betet! betet! wachet! (Sledujte! Modlete se! Modlete se! Sledujte!)[1] je název dvou církevní kantáty podle Johann Sebastian Bach. Složil první verzi, BWV 70a, v Weimar druhou neděli v roce Příchod z roku 1716 a rozšířil ji v roce 1723 v Lipsko na BWV 70, kantáta ve dvou částech pro 26. neděli poté Trojice.

Historie a slova

Dne 2. března 1714 byl Bach jmenován koncertním mistrem Weimarské dvorní kapitoly spoluvládících vévodů Wilhelm Ernst a Ernst August Saxe-Weimar. Jako koncertní mistr převzal hlavní odpovědnost za skládání nových děl, konkrétně kantát pro Schlosskirche (palácový kostel), podle měsíčního rozvrhu.[2] Bach původně psal tuto kantátu ve svém posledním roce pro Druhá adventní neděle.[3]

Předepsané hodnoty pro neděli byly z List Římanům, volání pohanů (Římanům 15: 4–13 ) a z Lukášovo evangelium, Druhý příchod Krista, nazývaný také Druhý advent (Lukáš 21: 25–36 ). Text kantáty poskytl dvorní básník Salomon Franck, publikoval v Evangelische Sonn- und Fest-Tages-Andachten v roce 1717. Bach napsal pět pohyby, refrén a čtyři árie, a uzavřel pátým veršem chorál "Meinen Jesum laß ich nicht "od Christian Keymann.[3][4]

Bach nejprve provedl kantátu dne 6. prosince 1716.[3]

V Lipsku byl advent tichým obdobím (tempus clausum ), ve službách od adventu II do adventu IV tedy nebyla uvedena kantátová hudba. Aby mohl Bach hudbu znovu použít, musel ji věnovat jiné liturgické události a vybral si 26. neděle po Trojici s podobným tématem.[5] Předepsané hodnoty pro tuto neděli pocházely z Druhá Petrova epištola „hledejte nová nebesa a novou zemi“ (2. Petra 3: 3–13 ) a z Matoušovo evangelium, Druhý příchod Krista, nazývaný také Druhý advent (Matouš 25: 31–46 ). Neznámý básník zachoval stávající pohyby a přidal recitativové a chorál k ukončení části 1 nové kantáty, závěrečného verše „Freu dich sehr, o meine Seele"od Christoph Demantius.[3][6]

Bach provedl rozšířenou kantátu nejprve 21. listopadu 1723 a podruhé 18. listopadu 1731.[3]

Bodování a struktura

Přístroj Weimarské kantáty je ztracen. Kantáta ve dvou částech 7 a 4 vět byla v Lipsku hodnocena pro soprán, alt, tenor, a bas sólisté, a čtyřhlasý sbor, trubka, hoboj, fagot, dva housle, viola, a basso continuo. Čísla pohybu kantáty 70a jsou uvedena v závorkách.[3]

Část I.
  1. Refrén: Wachet! betet! betet! wachet! (1.)
  2. Recitativní (basa): Erschrecket, ihr verstockten Sünder
  3. Aria (alt): „Wenn kömmt der Tag, an dem wir ziehen (2.)
  4. Recitativní (tenor): Hodně bei dem himmlischen Verlangen
  5. Aria (soprán): Laßt der Spötter Zungen schmähen (3.)
  6. Recitativní (tenor): Jedoch be un demartigen Geschlechte
  7. Chorál: Freu dich sehr, o meine Seele
Část II
  2. Aria (tenor): Hebt euer Haupt empor (4.)
  3. Recitativní (basa): Ach, soll nicht dieser große Tag
  4. Aria (basa): Seligster Erquickungstag (5.)
  5. Chorál: Nicht nach Welt, nach Himmel nicht (6.)

Hudba

Bach formoval zahajovací sbor v a da capo formu a použil techniku ​​pro vložení vokálních částí do koncertu orchestru. Charakteristická trubka volá po probuzení a zahájí obrazný pohyb v ostatních nástrojích a hlasech. Sbor kontrastuje s krátkými hovory “Wachet!"a dlouhé akordy"betet!".[5]

Všechny nástroje doprovázejí recitativ, ilustrují strach hříšníků, klid vyvolených, zničení světa a strach z těch, které mají být souzeny.

Část I je uzavřena závěrečným veršem „Freu dich sehr, o meine Seele"ve čtyřdílném prostředí.[7]

Recitativ v pohybu 9 se otevírá a Furioso zobrazující „unerhörten letzten Schlag"(neslýchaná poslední mrtvice),[1] zatímco trubka cituje hymnus “Es ist gewisslich an der Zeit"(Ve skutečnosti je čas tady).[1] Tento chorál byl použit jako druh Hymna mrtvým Během Třicetiletá válka.[8] Recitativ končí dlouho melisma na slova „Wohlan, tak end jejich mit Freuden meinen Lauf"(Proto svůj kurz ukončím s radostí)."[1] Následující basová árie začíná okamžitě, bez obvyklých ritornello, molt 'adagio. Po této důvěrné reflexi myšlenky "Jesus führet mich zur Stille, an den Ort, da Lust die Fülle.„(Ježíš mě vede k tichu, na místo, kde je potěšení úplné)[1] závěrečný chorál je bohatě nastaven na sedm částí, nezávislé části pro horní tři struny tvoří „halo“ pro hlasy.[3][9][10]

Nahrávky

Reference

  1. ^ A b C d E Dellal, Pamela. „BWV 70 - Wachet! Betet! Betet! Wachet!“. Emmanuel Music. Citováno 1. prosince 2014.
  2. ^ Koster, Jan. „Weimar 1708–1717“. let.rug.nl. Citováno 16. prosince 2011.
  3. ^ A b C d E F G Dürr, Alfred (1981). Die Kantaten von Johann Sebastian Bach (v němčině). 1 (4. vyd.). Deutscher Taschenbuchverlag. str.103, 527–531. ISBN  3-423-04080-7.
  4. ^ „Meinen Jesum laß 'ich nicht / Text a překlad chorálu“. Web společnosti Bach Cantatas. 2005. Citováno 27. listopadu 2010.
  5. ^ A b Gardiner, John Eliot (2009). Johann Sebastian Bach (1685-1750) / Cantatas č. 36, 61, 62, 70, 132 a 147 (Mediální poznámky). Soli Deo Gloria (na Hyperion Records webová stránka). Citováno 17. listopadu 2018.
  6. ^ „Freu dich sehr, o meine Seele / Text and Translation of Chorale“. Web společnosti Bach Cantatas. 2005. Citováno 27. listopadu 2010.
  7. ^ „Chorale Melodies used in Bach's Vocal Works / Freu dich sehr, o meine Seele“. Web společnosti Bach Cantatas. 2005. Citováno 28. listopadu 2010.
  8. ^ „Johann Sebastian Bach (1685–1750), Kantate“ Wachet! betet! betet! wachet! "BWV 70" (v němčině). altstadtherbst.de. 2006. Citováno 28. listopadu 2010.
  9. ^ Mincham, Julian (2010). „Kapitola 28 BWV 70 Wachet! Betet! Betet! Wachet! / Budete smeteni strašlivým koncem“. jsbachcantatas.com. Citováno 27. listopadu 2010.
  10. ^ „Chorale Melodies used in Bach's Vocal Works / Meinen Jesum laß ich nicht“. Web společnosti Bach Cantatas. 2005. Citováno 28. listopadu 2010.

Zdroje