William Shakespeare - William Shakespeare - Wikipedia

Tento článek je o básníkovi a dramatikovi. Pro ostatní osoby stejného jména viz William Shakespeare (disambiguation). Pro další použití „Shakespeara“ viz Shakespeare (disambiguation).

William Shakespeare
Shakespeare.jpg
narozený
Stratford-upon-Avon, Warwickshire, Anglie
Pokřtěn26.dubna 1564
Zemřel23.dubna 1616 (ve věku 52)
Stratford-upon-Avon, Warwickshire, Anglie
OdpočívadloKostel Nejsvětější Trojice, Stratford-upon-Avon
obsazení
  • Dramatik
  • básník
  • herec
Aktivní rokyC. 1585–1613
Éra
HnutíAnglická renesance
Manžel (y)
​
(m. 1582)​
Děti
Rodiče
Podpis
William Shakespeare Signature.svg

William Shakespeare (křt. 26 dubna 1564 - 23 dubna 1616)[A] byl anglický dramatik, básník a herec, všeobecně považován za největšího spisovatele v anglickém jazyce a největšího dramatika na světě.[2][3][4] Často se mu říká Anglie národní básník a „Bard z Avonu“ (nebo jednoduše „Bard z Avonu“).[5][b] Jeho existující díla, včetně spolupráce, se skládají z některých 39 her,[C] 154 sonetů, dva dlouhé narativní básně a několik dalších veršů, některé z nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženo do každé hlavní živý jazyk a jsou uváděny častěji než u jiných dramatiků.[7] Rovněž pokračují ve studiu a reinterpretaci.

Shakespeare se narodil a vyrůstal v Stratford-upon-Avon, Warwickshire. V 18 letech se oženil Anne Hathaway, se kterými měl tři děti: Susanna a dvojčata Hamnet a Judith. Někdy v letech 1585 až 1592 zahájil úspěšnou kariéru v Londýně jako herec, spisovatel a spolumajitel společnosti hrající společnost volal Muži lorda Chamberlaina, později známý jako King's Men. Ve věku 49 let (kolem roku 1613) se zdá, že odešel do Stratfordu, kde o tři roky později zemřel. Několik záznamů o Shakespearově soukromém životě přežilo; to podnítilo značné spekulace o takových věcech jako jeho fyzický vzhled, jeho sexualita, jeho náboženské víry a zda práce, které mu byly přisuzovány, byly napsané ostatními.[8][9][10]

Shakespeare produkoval většinu svých známých děl mezi lety 1589 a 1613.[11][12][d] Jeho rané hry byly primárně komedie a historie a jsou považovány za jedny z nejlepších děl vytvořených v těchto žánrech. Poté psal hlavně tragédie mezi nimi až do roku 1608 Osada, Romeo a Julie, Othello, král Lear, a Macbeth, vše považováno za jedno z nejlepších děl v anglickém jazyce.[2][3][4] V poslední fázi svého života napsal tragikomedie (také známý jako románky ) a spolupracoval s dalšími dramatiky.

Mnoho Shakespearových her bylo vydáno v edicích různé kvality a přesnosti za jeho života. V roce 1623 však dva Shakespearovi herci a přátelé, John Heminges a Henry Condell, zveřejnil definitivnější text známý jako První folio, posmrtné sebrané vydání Shakespearových dramatických děl, které zahrnovalo všechny jeho hry kromě dvou.[13] Svazek byl předzvěstí básně od Ben Jonson, ve kterém Jonson pozdravil Shakespeara v dnes již slavném citátu jako „ne věků, ale navždy“.[13]

Život

Hlavní článek: Život Williama Shakespeara

Časný život

William Shakespeare byl synem John Shakespeare, an radní a úspěšný rukavice (výrobce rukavic) původně z Snitterfield, a Mary Arden, Dcera bohatého statkáře.[14] Narodil se v Stratford-upon-Avon, kde byl pokřtěn 26. dubna 1564. Jeho datum narození není známo, ale je tradičně sledováno 23. dubna, Den svatého Jiří.[15] Toto datum, které lze vysledovat po chybě učence z 18. století, se ukázalo jako lákavé pro životopisce, protože Shakespeare zemřel ve stejné datum v roce 1616.[16][17] Byl třetím z osmi dětí Johna a Mary Shakespearových,[18] a jejich nejstarší přežívající dítě; jejich první dvě děti, obě dívky, nežily dětství.[19]

Dům Johna Shakespeara, o kterém se věřilo Shakespearův rodný dům, v Stratford-upon-Avon

Ačkoli žádné záznamy o docházce za toto období nepřežijí, většina autorů životopisů souhlasí s tím, že Shakespeare byl pravděpodobně vzděláván u King's New School ve Stratfordu,[20][21][22] bezplatná škola objednaná v roce 1553,[23] asi čtvrt míle (400 m) od jeho domova. Gymnázia kvalita se během alžbětinské éry lišila, ale osnovy gymnázií byly do značné míry podobné: základní latinský text byl standardizován královským výnosem,[24][25] a škola by poskytovala intenzivní výuku gramatiky založené na latině klasický autoři.[26]

Ve věku 18 let se Shakespeare oženil s 26letým Anne Hathaway. The konzistenční soud z Diecéze Worcester vydal manželskou licenci dne 27. listopadu 1582. Následujícího dne dva ze sousedů Hathawayových složili dluhopisy zaručující, že manželství nebránily žádné zákonné nároky.[27] Ceremonie mohla být uspořádána ve spěchu od Worcesteru kancléř povoleno manželství zakazuje číst jednou místo obvyklých třikrát,[28][29] a šest měsíců po svatbě Anne porodila dceru, Susanna, pokřtěn 26. května 1583.[30] Dvojčata, synu Hamnet a dcera Judith, následovali téměř o dva roky později a byli pokřtěni 2. února 1585.[31] Hamnet zemřel z neznámých příčin ve věku 11 let a byl pohřben 11. srpna 1596.[32]

Shakespearův erb, jak je patrné z hrubého návrhu žádosti o udělení erbu Johnu Shakespearovi. Má kopí jako slovní hříčka na příjmení.[E]

Po narození dvojčat zanechal Shakespeare několik historických stop, dokud nebyl zmíněn jako součást londýnské divadelní scény v roce 1592. Výjimkou je vzhled jeho jména ve „stížnosti“ v soudním sporu před soudním dvorem královny Bench v Westminster chodil Michaelmas Term 1588 a 9. října 1589.[33] Vědci označují roky 1585 až 1592 jako Shakespearovy „ztracené roky“.[34] Životopisci, kteří se pokoušejí vysvětlit toto období, uvedli mnoho apokryfní příběhy. Nicholas Rowe První Shakespearův životopisec vyprávěl stratfordskou legendu, že Shakespeare uprchl z města do Londýna, aby unikl trestnímu stíhání za jeleny pytláctví na panství místního zemana Thomas Lucy. Shakespeare se také měl pomstít Lucy tím, že o něm napsal odpornou baladu.[35][36] Shakespeare zahájil svou divadelní kariéru v dalším příběhu z 18. století, který měl na paměti koně divadelních patronů v Londýně.[37] John Aubrey uvedl, že Shakespeare byl venkovským učitelem.[38] Někteří učenci 20. století navrhli, že Shakespeare mohl být zaměstnán jako učitel Alexander Hoghton z Lancashire, katolický vlastník půdy, který ve své závěti pojmenoval jistého „Williama Shakeshafteho“.[39][40] Málo důkazů dokládá takové příběhy než pověsti Shakeshafte byl běžný název v oblasti Lancashire.[41][42]

Londýn a divadelní kariéra

Není známo, kdy Shakespeare začal psát, ale současné narážky a záznamy představení ukazují, že několik jeho her bylo do roku 1592 na londýnské scéně.[43] Do té doby byl v Londýně dostatečně známý, aby ho dramatik napadl v tisku Robert Greene v jeho Krupice - hodnota Wit:

... je tu povýšená Vrána, zkrášlená naším peřím, ta s jeho Tygří srdce zabalené v hráčově kůži, předpokládá, že je stejně schopný vybombardovat prázdný verš jako ten nejlepší z vás: a být absolutní Johannes factotum, je podle jeho vlastní domýšlivosti jedinou otřesovou scénou v zemi.[44]

Vědci se liší v přesném významu Greeneových slov,[44][45] ale většina souhlasí s tím, že Greene obviňoval Shakespeara z toho, že překonal svou hodnost ve snaze vyrovnat se tak vysokoškolsky vzdělaným spisovatelům jako Christopher Marlowe, Thomas Nashe a Greene sám (tzv. „University Wits ").[46] Kurzíva fráze parodující řádek „Ach, tygří srdce zabalené v ženské kůži“ od Shakespearova Henry VI, část 3, spolu s hříčkou "Shake-scene", jasně identifikujte Shakespeara jako Greeneův cíl. Jak se zde používá, Johannes Factotum („Jack všech obchodů“) odkazuje spíše na druhořadého drotáře s prací jiných než na běžnějšího „univerzálního génia“.[44][47]

Greeneův útok je nejstarší dochovanou zmínkou o Shakespearově díle v divadle. Autoři životopisů naznačují, že jeho kariéra mohla začít kdykoli od poloviny 80. let 20. století do doby těsně před Greeneovými poznámkami.[48][49][50] Po roce 1594 hrály Shakespearovy hry pouze Muži lorda Chamberlaina, společnost vlastněná skupinou hráčů, včetně Shakespeara, která se brzy stala vedoucí hrající společnost v Londýně.[51] Po smrti královna Alžběta v roce 1603 společnost získala nový královský patent Král Jakub I. a změnila svůj název na King's Men.[52]

„Celý svět je jeviště,
a všichni muži a ženy pouze hráči:
mají své východy a své vchody;
a jeden muž své doby hraje mnoho rolí ... “

—Jak to máš rád, Dějství II, scéna 7, 139–142[53]

V roce 1599 vybudovalo partnerství členů společnosti vlastní divadlo na jižním břehu řeky řeka Temže, kterou pojmenovali Zeměkoule. V roce 1608 převzalo partnerství také Blackfriars vnitřní divadlo. Dosavadní záznamy o Shakespearových nákupech a investicích do majetku naznačují, že jeho spojení se společností z něj udělalo bohatého muže,[54] a v roce 1597 koupil druhý největší dům ve Stratfordu, Nové místo, a v roce 1605 investováno do podílu farnosti desátky ve Stratfordu.[55]

Některé Shakespearovy hry byly publikovány v kvarto vydání, počínaje rokem 1594 a do roku 1598 se jeho jméno stalo prodejním místem a začalo se objevovat na internetu titulní stránky.[56][57][58] Shakespeare pokračoval ve svých vlastních a dalších hrách po svém úspěchu jako dramatik. 1616 vydání Ben Jonson je Funguje jmenuje jej na seznamy obsazení pro Každý člověk ve svém humoru (1598) a Sejanus jeho pád (1603).[59] Absence jeho jména na seznamu herců z roku 1605 pro Jonsona Volpone je některými vědci brána jako znamení toho, že jeho herecká kariéra se blíží ke konci.[48] The První folio z roku 1623 však uvádí Shakespeara jako jednoho z „hlavních aktérů ve všech těchto hrách“, z nichž některé byly poprvé představeny po Volpone, ačkoli člověk nemůže s jistotou vědět, jaké role hrál.[60] V roce 1610 John Davies z Herefordu napsal, že „dobrá vůle“ hrála „královské“ role.[61] V roce 1709 Rowe předal tradici, že Shakespeare hrál ducha Hamletova otce.[36] Pozdější tradice tvrdí, že také hrál Adama Jak to máš rád a sbor dovnitř Henry V,[62][63] ačkoli vědci pochybují o zdrojích těchto informací.[64]

Během své kariéry Shakespeare rozdělil svůj čas mezi Londýn a Stratford. V roce 1596, rok předtím, než koupil New Place jako svůj rodinný dům ve Stratfordu, bydlel Shakespeare ve farnosti St. Helen's, Bishopsgate, severně od řeky Temže.[65][66] Přesunul se přes řeku do Southwarku do roku 1599, téhož roku tam jeho společnost postavila divadlo Globe Theatre.[65][67] V roce 1604 se znovu přesunul na sever od řeky do oblasti severně od katedrála svatého Pavla s mnoha pěknými domy. Tam si pronajal pokoje od Francouze Hugenot jménem Christopher Mountjoy, výrobce dámských paruek a dalších pokrývek hlavy.[68][69]

Pozdější roky a smrt

Shakespearův pohřební památník ve Stratfordu nad Avonou

Rowe byl první autor životopisů, který zaznamenal tradici, opakoval Johnson, že Shakespeare odešel do Stratfordu „několik let před svou smrtí“.[70][71] Ještě v roce 1608 pracoval jako herec v Londýně; v odpovědi na petici účastníků v roce 1635, Cuthbert Burbage uvedl, že po zakoupení nájmu Blackfriars Theatre v roce 1608 od Henry Evans „Královi muži“ tam „umístili mužské hráče“, což byli Heminges, Condell, Shakespeare atd. “.[72] Možná je však relevantní, že dýmějový mor zuřil v Londýně po celý rok 1609.[73][74] Londýnské veřejné domečky byly opakovaně uzavřeny během prodloužených ohnisek moru (celkem více než 60 měsíců uzavření od května 1603 do února 1610),[75] což znamenalo, že často neexistovala žádná herecká práce. V té době byl odchod ze všech prací neobvyklý.[76] Shakespeare pokračoval v návštěvě Londýna v letech 1611–1614.[70] V roce 1612 byl povolán jako svědek Bellott v Mountjoy, soudní spor týkající se urovnání manželství Mountjoyovy dcery Mary.[77][78] V březnu 1613 koupil a vrátnice v prvním Blackfriars převorství;[79] a od listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zeťem, John Hall.[80] Po roce 1610 napsal Shakespeare méně her a po roce 1613 se mu žádné nepřičítá.[81] Jeho poslední tři hry byly spolupráce, pravděpodobně s John Fletcher,[82] kdo následoval jej jako domácí dramatik Královských mužů.[83]

Shakespeare zemřel 23. dubna 1616, ve věku 52.[F] Zemřel do měsíce od podepsání své vůle, dokumentu, který začíná tím, že sám sebe popisuje jako „v dokonalém zdraví“. Žádný existující současný zdroj nevysvětluje, jak nebo proč zemřel. O půl století později John Ward, farář Stratfordu, napsal do svého poznámkového bloku: „Shakespeare, Drayton a Ben Jonson měli veselé setkání a zdá se, že pil příliš tvrdě, protože Shakespeare zemřel na horečku, která se tam zkrátila“,[84][85] není nemožný scénář, protože Shakespeare znal Jonsona a Drayton. Z poct od kolegů autorů, jeden odkazuje na jeho relativně náhlou smrt: „Přemýšleli jsme, Shakespeare, že jsi šel tak brzy / Ze světové scény do unavující místnosti hrobu.“[86][G]

Kostel Nejsvětější Trojice, Stratford-upon-Avon kde byl Shakespeare pokřtěn a je pohřben

Zůstal po něm jeho manželka a dvě dcery. Susanna se provdala za lékaře Johna Halla v roce 1607,[87] a Judith se provdala Thomas Quiney, a vinař, dva měsíce před Shakespearovou smrtí.[88] Shakespeare podepsal svou poslední vůli 25. března 1616; Následujícího dne byl jeho nový zeť Thomas Quiney uznán vinným z otcovství nemanželského syna Margaret Wheelerovou, která zemřela při porodu. Thomasovi bylo nařízeno církevním soudem vykonat veřejné pokání, což by Shakespearově rodině způsobilo velkou hanbu a rozpaky.[88]

Shakespeare odkázal většinu svého velkého majetku své starší dceři Susanně[89] pod podmínkou, že to předá neporušené „prvnímu synovi jejího těla“.[90] Quineyovi měli tři děti, z nichž všechny zemřely bez svatby.[91][92] The Hall měl jedno dítě, Elizabeth, který se dvakrát oženil, ale zemřel bez dětí v roce 1670, končit Shakespearovu přímou linii.[93][94] Shakespearova vůle sotva zmiňuje jeho manželku Annu, která pravděpodobně měla nárok automaticky na jednu třetinu svého majetku.[h] Zmínil se však o tom, že jí nechal „moji druhou nejlepší postel“, což vedlo k mnoha spekulacím.[96][97][98] Někteří vědci považují odkaz za urážku Anny, zatímco jiní věří, že druhá nejlepší postel by byla manželská postel, a proto měla velký význam.[99]

Shakespearův hrob, vedle hrobů Anny Shakespearové, jeho manželky a Thomas Nash, manžel jeho vnučky

Shakespeare byl pohřben v kněžiště z Kostel Nejsvětější Trojice dva dny po jeho smrti.[100][101] Epitaf vytesaný do kamenné desky zakrývající jeho hrob zahrnuje kletbu proti pohybu jeho kostí, které se při obnově kostela v roce 2008 opatrně vyhnulo:[102]

Dobrá nálada, kvůli dobrému rozumu,
Chcete-li kopat dvst uzavřenou vlnu.
Bleste buďte mužem a šetříte kameny,
A ať už hýbe mými kostmi.[103][i]

(Moderní pravopis: Dobrý příteli, proboha, nedopusť, / vykopat prach zde uzavřený. / Požehnaný muž, který tyto kameny šetří, / A prokletý, kdo hýbe mými kostmi.)

Nějaký čas před rokem 1623, a pohřební památník byl vztyčen v jeho paměti na severní zdi, s jeho poloviční podobiznou při psaní. Jeho deska ho srovnává s Nestor, Socrates, a Virgil.[104] V roce 1623, ve spojení se zveřejněním První folio, Droeshout gravírování byl publikován.[105]

Shakespeara si mnozí připomínali sochy a památníky po celém světě, včetně pohřebních památek v Southwarská katedrála a Roh básníků v Westminsterské opatství.[106][107]

Hry

Hlavní články: Shakespearovy hry a Spolupráce Williama Shakespeara
Průvod postav z Shakespearových her od neznámého umělce 19. století

Většina dramatiků tohoto období v určitém okamžiku typicky spolupracovala s ostatními a kritici se shodují, že Shakespeare udělal totéž, většinou na začátku a na konci své kariéry.[108]

První zaznamenaná Shakespearova díla jsou Richard III a tři části Jindřich VI, napsaný počátkem 90. let 15. století během módy pro historické drama. Shakespearovy hry jsou dodnes obtížně přesné, nicméně[109][110] a studie textů tomu nasvědčují Titus Andronicus, Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy, a Dva gentlemani z Verony může také patřit do Shakespearova nejranějšího období.[111][109] Jeho první historie, které silně čerpají z vydání Raphaela Holinsheda z roku 1587 Kroniky Anglie, Skotska a Irska,[112] dramatizují destruktivní výsledky slabé nebo zkorumpované vlády a byly interpretovány jako ospravedlnění původu Tudorovská dynastie.[113] Rané hry byly ovlivněny zejména prací jiných alžbětinských dramatiků Thomas Kyd a Christopher Marlowe, tradicemi středověkého dramatu a hrami Seneca.[114][115][116] Komedie omylů byl také založen na klasických modelech, ale žádný zdroj pro Zkrocení zlé ženy bylo nalezeno, i když to souvisí se samostatnou hrou stejného jména a mohlo pocházet z lidového příběhu.[117][118] Jako Dva gentlemani z Verony, ve kterém se zdá, že dva přátelé schvalují znásilnění,[119][120][121] the Shrew's příběh zkrocení nezávislého ducha ženy mužem někdy trápí moderní kritiky, režiséry a diváky.[122]

Oberon, Titania a Puck s tancem víly. Podle William Blake, C. 1786. Tate Britain.

Shakespearovy rané klasické a italské komedie, které obsahují těsné dvojité zápletky a přesné komické sekvence, ustupují v polovině 90. let 20. století romantické atmosféře jeho nejuznávanějších komedií.[123] Sen noci svatojánské je vtipná směsice romantiky, pohádkové magie a komických scén s nízkým životem.[124] Shakespearova další komedie, stejně romantická Kupec benátský, obsahuje portrét pomstychtivého židovského lichváře Shylock, který odráží alžbětinské názory, ale modernímu publiku se může zdát hanlivý.[125][126] Vtip a slovní hříčka Mnoho povyku pro nic,[127] půvabné venkovské prostředí Jak to máš rád a živé veselí Dvanáctá noc dokončete Shakespearovu sekvenci skvělých komedií.[128] Po lyrickém Richard II Shakespeare, který byl napsán téměř úplně ve verších, uvedl do dějin koncem 90. let 15. století prozaickou komedii, Henry IV, části 1 a 2, a Henry V. Jeho postavy se stávají složitějšími a něžnějšími, když obratně přepíná mezi komickými a vážnými scénami, prózou a poezií a dosahuje rozprávačské rozmanitosti své zralé práce.[129][130][131] Toto období začíná a končí dvěma tragédiemi: Romeo a Julie, slavná romantická tragédie sexuálně nabitého dospívání, lásky a smrti;[132][133] a Julius Caesar —Na základě pane Thomas North překlad z roku 1579 Plútarchos je Paralelní životy —Který uvedl nový druh dramatu.[134][135] Podle shakespearovského učence Jamese Shapira v Julius Caesar, „různé oblasti politiky, charakteru, vnitřnosti, současných událostí, dokonce i Shakespearovy vlastní úvahy o aktu psaní, se začaly navzájem vlévat“.[136]

Hamlet, Horatio, Marcellus a Duch Hamletova otce. Henry Fuseli, 1780–1785. Kunsthaus Zürich.

Na počátku 17. století napsal Shakespeare tzv.problémové hry " Opatření pro opatření, Troilus a Cressida, a Všechno je v pořádku, to končí dobře a řada jeho nejznámějších tragédie.[137][138] Mnoho kritiků věří, že Shakespearovy největší tragédie představují vrchol jeho umění. Titulární hrdina jedné z největších Shakespearových tragédií, Osada, byl pravděpodobně diskutován více než kterákoli jiná shakespearovská postava, zejména pro jeho slavnou monolog který začíná "Být či nebýt; to je ta otázka ".[139] Na rozdíl od introvertního Hamleta, jehož osudovou chybou je váhání, jsou hrdinové tragédií, které následovaly, Othello a král Lear, zbaveni ukvapených chyb úsudku.[140] Děj Shakespearových tragédií často závisí na takových fatálních chybách nebo nedostatcích, které převracejí pořádek a ničí hrdinu i ty, které miluje.[141] v Othello, padouch Iago podněcuje Othellovu sexuální žárlivost k bodu, kdy zavraždí nevinnou manželku, která ho miluje.[142][143] v král Lear, starý král se dopustí tragické chyby, když se vzdal svých sil, a zahájil události, které vedly k mučení a oslepení hraběte z Gloucesteru a vraždě nejmladší dcery Leara Cordelie. Podle kritika Franka Kermode „hra ... nenabízí svým dobrým postavám ani publiku žádnou úlevu od své krutosti“.[144][145][146] v Macbeth nejkratší a nejkomprimovanější ze Shakespearových tragédií,[147] nekontrolovatelné ambice podněcují Macbeth a jeho manželku, Lady Macbeth, zavraždit právoplatného krále a uzurpovat si trůn, dokud je nezničí jejich vlastní vina.[148] V této hře dodává Shakespeare tragické struktuře nadpřirozený prvek. Jeho poslední velké tragédie, Antony a Kleopatra a Coriolanus, obsahují některé z Shakespearovy nejlepší poezie a básník a kritik jej považují za jeho nejúspěšnější tragédie T. S. Eliot.[149][150][151]

V posledním období se Shakespeare obrátil romantika nebo tragikomedie a dokončil další tři hlavní hry: Cymbeline, Zimní pohádka, a Bouře, stejně jako spolupráce, Pericles, princ z Tyru. Tyto čtyři hry, které jsou méně pochmurné než tragédie, mají výraznější tón než komedie z 90. let 15. století, ale končí smířením a odpuštěním potenciálně tragických chyb.[152] Někteří komentátoři viděli tuto změnu nálady jako důkaz klidnějšího pohledu na život ze strany Shakespeara, ale může pouze odrážet divadelní módu dneška.[153][154][155] Shakespeare spolupracoval na dvou dalších přežívajících hrách, Jindřich VIII a Dva vznešení příbuzní, pravděpodobně s John Fletcher.[156]

Představení

Hlavní článek: Shakespeare ve výkonu

Není jasné, pro které společnosti Shakespeare napsal jeho rané hry. Titulní strana vydání z roku 1594 Titus Andronicus odhaluje, že hru hrály tři různé skupiny.[157] Po rány z let 1592–93 Shakespearovy hry hrála jeho vlastní společnost v Divadlo a Záclona v Shoreditch, severně od Temže.[158] Hromadili se tam Londýňané, aby viděli první část Jindřich IV, Leonard Digges nahrávka, „Nechť přijde Falstaff, Hale, Poinsi, zbytek ... a ty málokdy budeš mít pokoj“.[159] Když se společnost ocitla ve sporu se svým pronajímatelem, stáhli divadlo dolů a pomocí dřeva postavili Divadlo Globe, první divadlo postavené herci pro herce, na jižním břehu Temže v Southwarku.[160][161] Zeměkoule byla otevřena na podzim roku 1599 s Julius Caesar jedna z prvních představení. Většina Shakespearových největších her po roce 1599 byla napsána pro Globe, včetně Osada, Othello, a král Lear.[160][162][163]

Zrekonstruovaný Divadlo Globe na jižním břehu řeky řeka Temže v Londýn

Poté, co byli muži lorda Chamberlaina přejmenováni na King's Men v roce 1603 vstoupili do zvláštního vztahu s novým král James. Ačkoli jsou záznamy o výkonu nejednotné, Králův muž provedl sedm Shakespearových her u soudu mezi 1. listopadem 1604 a 31. říjnem 1605, včetně dvou představení Kupec benátský.[63] Po roce 1608 vystupovali v hale Blackfriars Theatre během zimy a Zeměkoule v létě.[164] Vnitřní nastavení v kombinaci s Jacobean móda pro bohaté představení masky umožnil Shakespearovi představit propracovanější jevištní zařízení. v Cymbeline, například, Jupiter sestupuje "v hromu a blesku, sedí na orlovi: hodí blesk. Duchové padají na kolena."[165][166]

Mezi herce Shakespearovy společnosti patřil i slavný Richard Burbage, William Kempe, Henry Condell a John Heminges. Burbage hrál hlavní roli v prvních představeních mnoha Shakespearových her, včetně Richard III, Osada, Othello, a král Lear.[167] Populární komický herec Will Kempe si zahrál služebníka Petra Romeo a Julie a Dogberry v Mnoho povyku pro nic, mimo jiné znaky.[168][169] On byl nahrazený kolem 1600 by Robert Armin, kteří hráli role jako Prubířský kámen v Jak to máš rád a blázen král Lear.[170] V roce 1613, pane Henry Wotton zaznamenal to Jindřich VIII „byla uvedena s mnoha mimořádnými okolnostmi okázalosti a ceremonie“.[171] 29. června však dělo zapálilo doškovou planetu Globe a vypálilo divadlo až na zem, což je událost, která přesně určuje datum shakespearovské hry.[171]

Textové zdroje

Titulní stránka První folio, 1623. Měděná rytina Shakespeara od Martin Droeshout.

V roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva ze Shakespearových přátel z Královských mužů, publikovali První folio, shromážděné vydání Shakespearových her. Obsahovala 36 textů, z toho 18 tištěných poprvé.[172] Mnoho her se již objevilo v kvarto verze - křehké knihy vyrobené z listů papíru přeložených dvakrát, aby vznikly čtyři listy.[173] Žádný důkaz nenaznačuje, že Shakespeare tyto edice, které First Folio popisuje jako „stol'n a tajné kopie“, schválil.[174] Shakespeare ani neplánoval a neočekával, že jeho díla vůbec přežijí; tato díla by pravděpodobně zanikla v zapomnění, ale pro spontánní nápad jeho přátel po jeho smrti vytvořit a vydat First Folio.[175]

Alfred Pollard nazval některé verze starší než 1623 jako „špatné Quartos „kvůli jejich upraveným, parafrázovaným nebo zkomoleným textům, které mohou být místy rekonstruovány z paměti.[173][174][176] Tam, kde přežije několik verzí hry, každá se liší od ostatních. Rozdíly mohou pocházet z kopírování nebo tisk chyby, poznámky herců nebo členů publika, nebo Shakespearovy vlastní doklady.[177][178] V některých případech například Osada, Troilus a Cressida, a Othello, Shakespeare mohl revidovat texty mezi vydáním Quarto a Folio. V případě král Lear zatímco většina moderních vydání je sjednocuje, verze folia 1623 je tak odlišná od kvarto 1608, že Oxford Shakespeare tiskne je oba a tvrdí, že je nelze sjednotit bez záměny.[179]

Básně

V letech 1593 a 1594, kdy byla divadla uzavřena z důvodu mor Shakespeare vydal dvě narativní básně o sexuálních tématech, Venuše a Adonis a Znásilnění Lucrece. Zasvětil je Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu. v Venuše a Adonisnevinný Adonis odmítá sexuální pokroky Venuše; zatímco v Znásilnění Lucrecectnostná manželka Lucrece je znásilněn toužebnými Tarquin.[180] Ovlivněno Ovid je Proměny,[181] básně ukazují vinu a morální zmatek, který je výsledkem nekontrolované touhy.[182] Oba se ukázaly populární a během Shakespearova života byly často přetištěny. Třetí narativní báseň, Stížnost milence, ve kterém mladá žena naříká nad svádění přesvědčivým nápadníkem, byla vytištěna v prvním vydání Sonety v roce 1609. Většina vědců nyní připouští, že Shakespeare napsal Stížnost milence. Kritici se domnívají, že jeho jemné vlastnosti kazí olověné efekty.[183][184][185] Fénix a želva, vytištěno v dokumentu Robert Chester 1601 Love Martyr, truchlí nad smrtí legendárního fénix a jeho milenec, věřící želví holubice. V roce 1599 se v roce objevily dva rané návrhy sonetů 138 a 144 Vášnivý poutník, publikovaný pod Shakespearovým jménem, ​​ale bez jeho svolení.[183][185][186]

Sonety

Hlavní článek: Shakespearovy sonety
Titulní stránka z roku 1609 z Sonety Shake-Speares

Publikováno v roce 1609, Sonety byli posledními Shakespearovými nedramatickými díly, která měla být vytištěna. Vědci si nejsou jisti, kdy byl složen každý z 154 sonetů, ale důkazy naznačují, že Shakespeare během své kariéry psal sonety pro soukromé čtenáře.[187][188] Ještě předtím, než se objevily dva neoprávněné sonety Vášnivý poutník v roce 1599, Francis Meres zmínil se v roce 1598 o Shakespearově „sonátových přísadách mezi svými soukromými přáteli“.[189] Jen málo analytiků věří, že publikovaná sbírka sleduje Shakespearovu zamýšlenou sekvenci.[190] Zdá se, že naplánoval dvě protikladné série: jednu o nekontrolovatelné touze po vdané ženě tmavé pleti („tmavá dáma“) a druhé o konfliktní lásce ke spravedlivému mladému muži („spravedlivá mládí“). Zůstává nejasné, zda tyto údaje představují skutečné jednotlivce, nebo zda autorské „já“, které je oslovuje, představuje samotného Shakespeara Wordsworth věřil, že se sonety „Shakespeare odemkl srdce“.[189][188]

„Mám tě přirovnat k letnímu dni?
Jsi krásnější a umírněnější ... "

—Linky od Shakespeara Sonet 18.[191]

Vydání 1609 bylo věnováno „panu W.H.“, připisovanému jako „jediný počátečník“ básní. Není známo, zda to napsal sám Shakespeare nebo vydavatel, Thomas Thorpe, jehož iniciály se objevují v dolní části stránky věnování; ani není známo, kdo pan W.H. bylo, navzdory mnoha teoriím, nebo zda Shakespeare publikaci vůbec schválil.[192] Kritici chválí Sonety jako hluboká meditace o povaze lásky, sexuální vášně, plození, smrti a času.[193]

Styl

Hlavní článek: Shakespearův styl

Shakespearovy první hry byly napsány konvenčním stylem dne. Psal je stylizovaným jazykem, který ne vždy pramení přirozeně z potřeb postav nebo dramatu.[194] Poezie závisí na rozšířených, někdy propracovaných metaforách a domýšlivostech a jazyk je často rétorický - je napsán tak, aby herci spíše deklarovali než mluvili. Velké projevy v Titus Andronicus, z pohledu některých kritiků, často zdržet akci, například; a verš dovnitř Dva gentlemani z Verony byl popsán jako chůdový.[195][196]

Škoda podle William Blake, 1795, Tate Britain, je ilustrace dvou přirovnání v Macbeth:

„A škoda, jako nahé novorozené dítě,
Procházka výbuchem, nebo nebeskými cherubíny, hors'd
Na neviditelné kurýry ve vzduchu. “[197]

Shakespeare však brzy začal přizpůsobovat tradiční styly svým vlastním účelům. Otevření monolog z Richard III má své kořeny v prohlášení o sobě Svěrák ve středověkém dramatu. Zároveň se Richardovo živé sebeuvědomění těší na monologii Shakespearových zralých her.[198][199] Žádná hra neoznačuje změnu z tradičního na svobodnější styl. Shakespeare je během své kariéry kombinoval s Romeo a Julie snad nejlepší příklad míchání stylů.[200] V době Romeo a Julie, Richard II, a Sen noci svatojánské v polovině 90. let 20. století začal Shakespeare psát přirozenější poezii. Stále více ladil své metafory a obrazy podle potřeb samotného dramatu.

Shakespearova standardní poetická forma byla blankvers složený v jambický pentametr. V praxi to znamenalo, že jeho verš byl obvykle nerýmovaný a skládal se z deseti slabik na řádek, mluvených s důrazem na každou druhou slabiku. Prázdný verš jeho raných her je zcela odlišný od verzí jeho pozdějších. Je často krásná, ale její věty mají tendenci začínat, pozastavovat a končit u konec řádků, s rizikem monotónnosti.[201] Jakmile Shakespeare zvládl tradiční prázdný verš, začal přerušovat a měnit jeho tok. Tato technika uvolňuje novou sílu a flexibilitu poezie ve hrách jako Julius Caesar a Osada. Shakespeare to používá například k vyjádření nepokojů v Hamletově mysli:[202]

Pane, v mém srdci proběhl druh boje
To by mě nenechalo spát. Myslel jsem, že jsem ležel
Horší než vzbouřenci v bilboech. Ukvapeně-
A prais by za to byla ukvapenost - dejte nám vědět
Naše nerozvážnost nám někdy dobře slouží ...

— Osada, Dějství 5, scéna 2, 4–8[202]

Po OsadaShakespeare dále obměňoval svůj poetický styl, zejména v emotivnějších pasážích pozdních tragédií. Literární kritik A. C. Bradley popsal tento styl jako „koncentrovanější, rychlejší, rozmanitější a konstrukčně méně pravidelný, zřídka zkroucený nebo eliptický“.[203] V poslední fázi své kariéry přijal Shakespeare k dosažení těchto účinků mnoho technik. Mezi ně patří nájezdové linky, nepravidelné pauzy a zastávky a extrémní variace ve struktuře a délce věty.[204] v Macbeth například jazyk se šíří z jedné nesouvisející metafory nebo přirovnává k jiné: „byla naděje opilá / Kde jsi se oblékl?“ (1.7.35–38); „... škoda, jako nahé novorozené dítě / Kráčící výbuch nebo nebeskí cherubíni, hors'd / Na nevidomé kurýry vzduchu ...“ (1.7.21–25). Posluchač je vyzván k doplnění smyslu.[204] Pozdní románky se svými časovými posuny a překvapivými obraty zápletky inspirovaly poslední poetický styl, ve kterém jsou dlouhé a krátké věty postaveny proti sobě, věty se hromadí, předmět a předmět jsou obráceny a slova jsou vynechána, což účinek spontánnosti.[205]

Shakespeare spojil poetickou genialitu s praktickým smyslem pro divadlo.[206] Jako všichni dramatici té doby zdramatizoval příběhy ze zdrojů jako např Plútarchos a Holinshed.[207] Každou zápletku přetvořil tak, aby vytvořil několik středisek zájmu a ukázal divákům co nejvíce stránek vyprávění. Tato síla designu zajišťuje, že Shakespearova hra může přežít překlad, střih a širokou interpretaci bez ztráty svého základního dramatu.[208] Jak Shakespearovo mistrovství rostlo, dodával svým postavám jasnější a rozmanitější motivace a výrazné vzorce řeči. Zachoval aspekty svého dřívějšího stylu v pozdějších hrách, nicméně. v Shakespearovy pozdní románky, záměrně se vrátil k umělejšímu stylu, který zdůrazňoval iluzi divadla.[209][210]

Vliv

Hlavní článek: Shakespearův vliv
Macbeth konzultuje vizi ozbrojené hlavy. Podle Henry Fuseli, 1793–1794. Folger Shakespeare Library, Washington.

Shakespearova tvorba udělala trvalý dojem na pozdější divadlo a literaturu. Zejména rozšířil dramatický potenciál charakterizace, spiknutí, Jazyk a žánr.[211] Dokud Romeo a Julie například romantika nebyla považována za hodné téma tragédie.[212] Monologové byl používán hlavně k předávání informací o postavách nebo událostech, ale Shakespeare je používal k prozkoumávání myslí postav.[213] Jeho práce silně ovlivnila pozdější poezii. The Romantičtí básníci pokusil se oživit shakespearovské veršované drama, i když s malým úspěchem. Kritik George Steiner popsal všechna anglická veršovaná dramata z Coleridge na Tennyson jako „slabé variace na shakespearovské motivy“.[214]

Shakespeare ovlivnil romanopisce jako např Thomas Hardy, William Faulkner, a Charles Dickens. Americký romanopisec Herman Melville monologům dluží Shakespeare; dovnitř jeho kapitán Ahab Moby-Dick je klasika tragický hrdina, inspirovaný král Lear.[215] Vědci identifikovali 20 000 hudebních děl spojených s Shakespearovými díly. Patří mezi ně tři opery od Giuseppe Verdi, Macbeth, Otello a Falstaff, jehož kritické postavení je srovnatelné s hrou zdroje.[216] Shakespeare také inspiroval mnoho malířů, včetně romantiků a Prerafaelité. Švýcarský romantický umělec Henry Fuseli, přítel William Blake, dokonce přeloženo Macbeth do němčiny.[217] The psychoanalytik Sigmund Freud čerpal ze shakespearovské psychologie, zejména z Hamleta, pro své teorie lidské přirozenosti.[218]

Za Shakespearových dnů byla anglická gramatika, pravopis a výslovnost méně standardizovaná než nyní,[219] a jeho používání jazyka pomohlo formovat moderní angličtinu.[220] Samuel Johnson citoval ho častěji než kterýkoli jiný autor v jeho Slovník anglického jazyka, první seriózní dílo svého druhu.[221] Výrazy jako „se zatajeným dechem“ (Kupec benátský) a „ušlý závěr“ (Othello) si našli cestu do každodenní anglické řeči.[222][223]

Shakespearův vliv přesahuje daleko za jeho rodnou Anglii a anglický jazyk. Jeho přijetí v Německu bylo obzvláště významné; již v 18. století byl Shakespeare v Německu široce překládán a popularizován a postupně se stal „klasikou Německá Weimarská éra;" Christoph Martin Wieland byl první, kdo produkoval kompletní překlady Shakespearových her v jakémkoli jazyce.[224][225] Herec a divadelní režisér Simon Callow píše: „tento pán, tento titán, tento génius, tak hluboce britský a tak bez námahy univerzální, každá odlišná kultura - německá, italská, ruská - byla povinna reagovat na shakespearovský příklad; většinou jej přijali a on , s radostným opuštěním, jako možnosti jazyka a charakteru v akci, které oslavoval osvobozené spisovatele po celém kontinentu. Některé z nejvíce hluboce ovlivňujících Shakespearových produkcí byly neanglické a neevropské. Je to jedinečný spisovatel: on má něco pro každého. “[226]

Kritická pověst

Hlavní články: Shakespearova reputace a Časová osa Shakespearovy kritiky
„Nebyl ve věku, ale navždy.“

—Ben Jonson[227]

Shakespeare nebyl ve svém životě ctěn, ale dostal velkou chválu.[228][229] V roce 1598 byl duchovním a autorem Francis Meres vybral jej ze skupiny anglických dramatiků jako „nejlepšího“ v komedii i tragédii.[230][231] Autoři the Parnas hraje na St John's College, Cambridge, očísloval ho Chaucer, Gower, a Spenser.[232] V První folio, Ben Jonson nazval Shakespeara „Duší doby, potleskem, potěšením, zázrakem naší scény“, i když jinde poznamenal, že „Shakespeare chtěl umění“ (postrádal dovednost).[227]

Mezi restaurování monarchie v roce 1660 a na konci 17. století byly v módě klasické myšlenky. Výsledkem je, že kritici té doby většinou hodnotili níže Shakespeara John Fletcher a Ben Jonson.[233] Thomas Rymer například odsoudil Shakespeara za míchání komiksu s tragickým. Přesto básník a kritik John Dryden hodnotil Shakespeara vysoce, když o Jonsonovi řekl: „Obdivuji ho, ale miluji Shakespeara.“[234] Po několik desetiletí se Rymerův pohled houpal; ale během 18. století začali kritici reagovat na Shakespeara podle jeho vlastních podmínek a chválit to, co nazvali jeho přirozený génius. Řada vědeckých vydání jeho díla, zejména těch z Samuel Johnson v roce 1765 a Edmond Malone v roce 1790 se přidal k jeho rostoucí reputaci.[235][236] By 1800, he was firmly enshrined as the national poet.[237] In the 18th and 19th centuries, his reputation also spread abroad. Among those who championed him were the writers Voltaire, Goethe, Stendhal, a Victor Hugo.[238][j]

A recently garlanded statue of William Shakespeare in Lincoln Park, Chicago, typical of many created in the 19th and early 20th centuries

Během Romantická éra, Shakespeare was praised by the poet and literary philosopher Samuel Taylor Coleridge, and the critic August Wilhelm Schlegel translated his plays in the spirit of Německý romantismus.[240] In the 19th century, critical admiration for Shakespeare's genius often bordered on adulation.[241] "This King Shakespeare," the essayist Thomas Carlyle wrote in 1840, "does not he shine, in crowned sovereignty, over us all, as the noblest, gentlest, yet strongest of rallying signs; indestructible".[242] The Viktoriánů produced his plays as lavish spectacles on a grand scale.[243] The playwright and critic George Bernard Shaw mocked the cult of Shakespeare worship as "bardolatry ", claiming that the new naturalismus z Ibsen plays had made Shakespeare obsolete.[244]

The modernist revolution in the arts during the early 20th century, far from discarding Shakespeare, eagerly enlisted his work in the service of the avantgarda. The Expressionists in Germany a Futuristé in Moscow mounted productions of his plays. Marxist playwright and director Bertolt Brecht devised an epické divadlo under the influence of Shakespeare. Básník a kritik T.S. Eliot argued against Shaw that Shakespeare's "primitiveness" in fact made him truly modern.[245] Eliot, along with G. Wilson Knight a škola Nová kritika, led a movement towards a closer reading of Shakespeare's imagery. In the 1950s, a wave of new critical approaches replaced modernism and paved the way for "postmoderní " studies of Shakespeare.[246] By the 1980s, Shakespeare studies were open to movements such as strukturalismus, feminism, Nový historismus, Afroamerické studie, a divné studie.[247][248] Comparing Shakespeare's accomplishments to those of leading figures in philosophy and theology, Harold Bloom wrote: "Shakespeare was larger than Platón and than Svatý Augustin. On encloses us because we vidět with his fundamental perceptions."[249]

Funguje

Další informace: Shakespearova bibliografie a Chronologie Shakespearových her

Classification of the plays

Hry Williama Shakespeara. Podle Sir John Gilbert, 1849.

Shakespeare's works include the 36 plays printed in the První folio of 1623, listed according to their folio classification as komedie, historie, a tragédie.[250] Two plays not included in the First Folio, Dva vznešení příbuzní a Pericles, princ z Tyru, are now accepted as part of the canon, with today's scholars agreeing that Shakespeare made major contributions to the writing of both.[251][252] No Shakespearean poems were included in the First Folio.

Na konci 19. století Edward Dowden classified four of the late comedies as románky, and though many scholars prefer to call them tragikomedie, Dowden's term is often used.[253][254] V roce 1896 Frederick S. Boas vytvořil termín „problémové hry " to describe four plays: Všechno je v pořádku, to končí dobře, Opatření pro opatření, Troilus a Cressida, a Osada.[255] "Dramas as singular in theme and temper cannot be strictly called comedies or tragedies", he wrote. "We may, therefore, borrow a convenient phrase from the theatre of today and class them together as Shakespeare's problem plays."[256] The term, much debated and sometimes applied to other plays, remains in use, though Osada is definitively classed as a tragedy.[257][258][259]

Speculation about Shakespeare

Autorství

Hlavní článek: Shakespearova autorská otázka

Around 230 years after Shakespeare's death, doubts began to be expressed about the authorship of the works attributed to him.[260] Proposed alternative candidates include Francis Bacon, Christopher Marlowe, a Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu.[261] Several "group theories" have also been proposed.[262] Only a small minority of academics believe there is reason to question the traditional attribution,[263] but interest in the subject, particularly the Oxfordská teorie Shakespearova autorství, continues into the 21st century.[264][265][266]

Náboženství

Hlavní článek: Náboženské pohledy na Williama Shakespeara

Shakespeare conformed to the official state religion,[k] but his private views on religion have been the subject of debate. Shakespearova vůle uses a Protestant formula, and he was a confirmed member of the Church of England, where he was married, his children were baptised, and where he is buried. Some scholars claim that members of Shakespeare's family were Catholics, at a time when practising Catholicism in England was against the law.[268] Shakespeare's mother, Mary Arden, certainly came from a pious Catholic family. The strongest evidence might be a Catholic statement of faith signed by his father, John Shakespeare, found in 1757 in the rafters of his former house in Henley Street. However, the document is now lost and scholars differ as to its authenticity.[269][270] In 1591, the authorities reported that John Shakespeare had missed church "for fear of process for debt", a common Catholic excuse.[271][272][273] In 1606, the name of William's daughter Susanna appears on a list of those who failed to attend Easter společenství ve Stratfordu.[271][272][273] Other authors argue that there is a lack of evidence about Shakespeare's religious beliefs. Scholars find evidence both for and against Shakespeare's Catholicism, Protestantism, or lack of belief in his plays, but the truth may be impossible to prove.[274][275]

Sexualita

Hlavní článek: Sexualita Williama Shakespeara

Few details of Shakespeare's sexuality are known. At 18, he married 26-year-old Anne Hathaway, who was pregnant. Susanna, the first of their three children, was born six months later on 26 May 1583. Over the centuries, some readers have posited that Shakespeare's sonnets are autobiographical,[276] and point to them as evidence of his love for a young man. Others read the same passages as the expression of intense friendship rather than romantic love.[277][278][279] The 26 so-called "Dark Lady" sonnets, addressed to a married woman, are taken as evidence of heterosexual liaisons.[280]

Portrétování

Hlavní článek: Shakespearovy portréty

No written contemporary description of Shakespeare's physical appearance survives, and no evidence suggests that he ever commissioned a portrait, so the Droeshout engraving, který Ben Jonson approved of as a good likeness,[281] a jeho Stratford monument provide perhaps the best evidence of his appearance. From the 18th century, the desire for authentic Shakespeare portraits fuelled claims that various surviving pictures depicted Shakespeare. That demand also led to the production of several fake portraits, as well as misattributions, repaintings, and relabelling of portraits of other people.[282]

Viz také

Poznámky a odkazy

Poznámky

  1. ^ Dates follow the Juliánský kalendář, used in England throughout Shakespeare's lifespan, but with the start of the year adjusted to 1 January (see Data starého a nového stylu ). Pod Gregoriánský kalendář, adopted in Catholic countries in 1582, Shakespeare died on 3 May.[1]
  2. ^ The "national cult" of Shakespeare, and the "bard" identification, dates from September 1769, when the actor David Garrick organised a week-long carnival at Stratford to mark the town council awarding him the svoboda města. In addition to presenting the town with a statue of Shakespeare, Garrick composed a doggerel verse, lampooned in the London newspapers, naming the banks of the Avon as the birthplace of the "matchless Bard".[6]
  3. ^ The exact figures are unknown. Vidět Shakespeare's collaborations a Shakespeare Apocrypha pro další detaily.
  4. ^ Individual play dates and precise writing span are unknown. Vidět Chronologie Shakespearových her pro další detaily.
  5. ^ The hřeben is a silver falcon supporting a spear, while the motto is Non Sanz Droict (French for "not without right"). This motto is still used by Rada hrabství Warwickshire, in reference to Shakespeare.
  6. ^ Inscribed in Latin on his funerary monument: AETATIS 53 DIE 23 APR (In his 53rd year he died 23 April).
  7. ^ Verse by James Mabbe printed in the First Folio.[86]
  8. ^ Charles Knight, 1842, in his notes on Dvanáctá noc.[95]
  9. ^ In the scribal abbreviations vy pro the (3rd line) and yt pro že (3rd and 4th lines) the letter y představuje th: viz trn.
  10. ^ Grady cites Voltaire je Philosophical Letters (1733); Goetheho Učební obor Wilhelma Meistera (1795); Stendhal 's two-part pamphlet Racine et Shakespeare (1823–25); a Victor Hugo 's prefaces to Cromwell (1827) a William Shakespeare (1864).[239]
  11. ^ Například, A.L. Rowse, the 20th-century Shakespeare scholar, was emphatic: "He died, as he had lived, a conforming member of the Church of England. His will made that perfectly clear—in facts, puts it beyond dispute, for it uses the Protestant formula."[267]

Reference

  1. ^ Schoenbaum 1987, str. xv.
  2. ^ A b Greenblatt 2005, str. 11.
  3. ^ A b Bevington 2002, s. 1–3.
  4. ^ A b Wells 1997, str. 399.
  5. ^ Dobson 1992, str. 185–186.
  6. ^ McIntyre 1999, pp. 412–432.
  7. ^ Craig 2003, str. 3.
  8. ^ Shapiro 2005, s. xvii – xviii.
  9. ^ Schoenbaum 1991, pp. 41, 66, 397–398, 402, 409.
  10. ^ Taylor 1990, pp. 145, 210–223, 261–265.
  11. ^ Chambers 1930a, s. 270–271.
  12. ^ Taylor 1987, str. 109–134.
  13. ^ A b Greenblatt & Abrams 2012, str. 1168.
  14. ^ Schoenbaum 1987, pp. 14–22.
  15. ^ Schoenbaum 1987, s. 24–26.
  16. ^ Schoenbaum 1987, pp. 24, 296.
  17. ^ Honan 1998, s. 15–16.
  18. ^ Schoenbaum 1987, s. 23–24.
  19. ^ mcarafano (15 December 2014). "Shakespeare's Life". Folger Shakespeare Library. Citováno 9. prosince 2020.
  20. ^ Schoenbaum 1987, str. 62–63.
  21. ^ Ackroyd 2006, str. 53.
  22. ^ Wells a kol. 2005, str. xv – xvi.
  23. ^ Baldwin 1944, str. 464.
  24. ^ Baldwin 1944, pp. 179–180, 183.
  25. ^ Cressy 1975, s. 28–29.
  26. ^ Baldwin 1944, str. 117.
  27. ^ Schoenbaum 1987, str. 77–78.
  28. ^ Dřevo 2003, str. 84.
  29. ^ Schoenbaum 1987, str. 78–79.
  30. ^ Schoenbaum 1987, str. 93.
  31. ^ Schoenbaum 1987, str. 94.
  32. ^ Schoenbaum 1987, str. 224.
  33. ^ Bate 2008, str. 314.
  34. ^ Schoenbaum 1987, str. 95.
  35. ^ Schoenbaum 1987, pp. 97–108.
  36. ^ A b Rowe 1709.
  37. ^ Schoenbaum 1987, str. 144–145.
  38. ^ Schoenbaum 1987, str. 110–111.
  39. ^ Honigmann 1999, str. 1.
  40. ^ Wells a kol. 2005, str. xvii.
  41. ^ Honigmann 1999, pp. 95–117.
  42. ^ Dřevo 2003, pp. 97–109.
  43. ^ Chambers 1930a, pp. 287, 292.
  44. ^ A b C Greenblatt 2005, str. 213.
  45. ^ Schoenbaum 1987, str. 153.
  46. ^ Ackroyd 2006, str. 176.
  47. ^ Schoenbaum 1987, str. 151–153.
  48. ^ A b Wells 2006, str. 28.
  49. ^ Schoenbaum 1987, str. 144–146.
  50. ^ Chambers 1930a, str. 59.
  51. ^ Schoenbaum 1987, str. 184.
  52. ^ Chambers 1923, str. 208–209.
  53. ^ Wells a kol. 2005, str. 666.
  54. ^ Chambers 1930b, s. 67–71.
  55. ^ Bentley 1961, str. 36.
  56. ^ Schoenbaum 1987, str. 188.
  57. ^ Kastan 1999, str. 37.
  58. ^ Knutson 2001, str. 17.
  59. ^ Adams 1923, str. 275.
  60. ^ Schoenbaum 1987, str. 200.
  61. ^ Schoenbaum 1987, s. 200–201.
  62. ^ Ackroyd 2006, str. 357.
  63. ^ A b Wells a kol. 2005, str. xxii.
  64. ^ Schoenbaum 1987, str. 202–203.
  65. ^ A b Hales 1904, str. 401–402.
  66. ^ Honan 1998, str. 121.
  67. ^ Shapiro 2005, str. 122.
  68. ^ Honan 1998, str. 325.
  69. ^ Greenblatt 2005, str. 405.
  70. ^ A b Ackroyd 2006, str. 476.
  71. ^ Wood 1806, pp. ix–x, lxxii.
  72. ^ Smith 1964, str. 558.
  73. ^ Ackroyd 2006, str. 477.
  74. ^ Barroll 1991, str. 179–182.
  75. ^ Bate 2008, str. 354–355.
  76. ^ Honan 1998, s. 382–383.
  77. ^ Honan 1998, str. 326.
  78. ^ Ackroyd 2006, str. 462–464.
  79. ^ Schoenbaum 1987, str. 272–274.
  80. ^ Honan 1998, str. 387.
  81. ^ Schoenbaum 1987, str. 279.
  82. ^ Honan 1998, str. 375–378.
  83. ^ Schoenbaum 1987, str. 276.
  84. ^ Schoenbaum 1991, str. 78.
  85. ^ Rowse 1963, str. 453.
  86. ^ A b Kinney 2012, str. 11.
  87. ^ Schoenbaum 1987, str. 287.
  88. ^ A b Schoenbaum 1987, pp. 292–294.
  89. ^ Schoenbaum 1987, str. 304.
  90. ^ Honan 1998, str. 395–396.
  91. ^ Chambers 1930b, pp. 8, 11, 104.
  92. ^ Schoenbaum 1987, str. 296.
  93. ^ Chambers 1930b, pp. 7, 9, 13.
  94. ^ Schoenbaum 1987, pp. 289, 318–319.
  95. ^ Schoenbaum 1991, str. 275.
  96. ^ Ackroyd 2006, str. 483.
  97. ^ Frye 2005, str. 16.
  98. ^ Greenblatt 2005, s. 145–146.
  99. ^ Schoenbaum 1987, str. 301–303.
  100. ^ Schoenbaum 1987, str. 306–307.
  101. ^ Wells a kol. 2005, str. xviii.
  102. ^ BBC News 2008.
  103. ^ Schoenbaum 1987, str. 306.
  104. ^ Schoenbaum 1987, str. 308–310.
  105. ^ Cooper 2006, str. 48.
  106. ^ Westminster Abbey n.d.
  107. ^ Southwark Cathedral n.d.
  108. ^ Thomson 2003, str. 49.
  109. ^ A b Frye 2005, str. 9.
  110. ^ Honan 1998, str. 166.
  111. ^ Schoenbaum 1987, str. 159–161.
  112. ^ Dutton & Howard 2003, str. 147.
  113. ^ Ribner 2005, str. 154–155.
  114. ^ Frye 2005, str. 105.
  115. ^ Ribner 2005, str. 67.
  116. ^ Bednarz 2004, str. 100.
  117. ^ Honan 1998, str. 136.
  118. ^ Schoenbaum 1987, str. 166.
  119. ^ Frye 2005, str. 91.
  120. ^ Honan 1998, str. 116–117.
  121. ^ Werner 2001, str. 96–100.
  122. ^ Friedman 2006, str. 159.
  123. ^ Ackroyd 2006, str. 235.
  124. ^ Dřevo 2003, s. 161–162.
  125. ^ Dřevo 2003, str. 205–206.
  126. ^ Honan 1998, str. 258.
  127. ^ Ackroyd 2006, str. 359.
  128. ^ Ackroyd 2006, pp. 362–383.
  129. ^ Shapiro 2005, str. 150.
  130. ^ Gibbons 1993, str. 1.
  131. ^ Ackroyd 2006, str. 356.
  132. ^ Dřevo 2003, str. 161.
  133. ^ Honan 1998, str. 206.
  134. ^ Ackroyd 2006, pp. 353, 358.
  135. ^ Shapiro 2005, str. 151–153.
  136. ^ Shapiro 2005, str. 151.
  137. ^ Bradley 1991, str. 85.
  138. ^ Muir 2005, s. 12–16.
  139. ^ Bradley 1991, str. 94.
  140. ^ Bradley 1991, str. 86.
  141. ^ Bradley 1991, pp. 40, 48.
  142. ^ Bradley 1991, pp. 42, 169, 195.
  143. ^ Greenblatt 2005, str. 304.
  144. ^ Bradley 1991, str. 226.
  145. ^ Ackroyd 2006, str. 423.
  146. ^ Kermode 2004, s. 141–142.
  147. ^ McDonald 2006, str. 43–46.
  148. ^ Bradley 1991, str. 306.
  149. ^ Ackroyd 2006, str. 444.
  150. ^ McDonald 2006, str. 69–70.
  151. ^ Eliot 1934, str. 59.
  152. ^ Dowden 1881, str. 57.
  153. ^ Dowden 1881, str. 60.
  154. ^ Frye 2005, str. 123.
  155. ^ McDonald 2006, str. 15.
  156. ^ Wells a kol. 2005, pp. 1247, 1279.
  157. ^ Wells a kol. 2005, str. xx.
  158. ^ Wells a kol. 2005, str. xxi.
  159. ^ Shapiro 2005, str. 16.
  160. ^ A b Foakes 1990, str. 6.
  161. ^ Shapiro 2005, pp. 125–131.
  162. ^ Nagler 1958, str. 7.
  163. ^ Shapiro 2005, str. 131–132.
  164. ^ Foakes 1990, str. 33.
  165. ^ Ackroyd 2006, str. 454.
  166. ^ Holland 2000, str. xli.
  167. ^ Ringler 1997, str. 127.
  168. ^ Schoenbaum 1987, str. 210.
  169. ^ Chambers 1930a, str. 341.
  170. ^ Shapiro 2005, pp. 247–249.
  171. ^ A b Wells a kol. 2005, str. 1247.
  172. ^ Wells a kol. 2005, str. xxxvii.
  173. ^ A b Wells a kol. 2005, str. xxxiv.
  174. ^ A b Pollard 1909, str. xi.
  175. ^ Mays & Swanson 2016.
  176. ^ Maguire 1996, str. 28.
  177. ^ Bowers 1955, s. 8–10.
  178. ^ Wells a kol. 2005, pp. xxxiv–xxxv.
  179. ^ Wells a kol. 2005, pp. 909, 1153.
  180. ^ Roe 2006, str. 21.
  181. ^ Frye 2005, str. 288.
  182. ^ Roe 2006, pp. 3, 21.
  183. ^ A b Roe 2006, str. 1.
  184. ^ Jackson 2004, pp. 267–294.
  185. ^ A b Honan 1998, str. 289.
  186. ^ Schoenbaum 1987, str. 327.
  187. ^ Dřevo 2003, str. 178.
  188. ^ A b Schoenbaum 1987, str. 180.
  189. ^ A b Honan 1998, str. 180.
  190. ^ Schoenbaum 1987, str. 268.
  191. ^ Mowat & Werstine n.d.
  192. ^ Schoenbaum 1987, s. 268–269.
  193. ^ Dřevo 2003, str. 177.
  194. ^ Clemen 2005a, str. 150.
  195. ^ Frye 2005, pp. 105, 177.
  196. ^ Clemen 2005b, str. 29.
  197. ^ de Sélincourt 1909, str. 174.
  198. ^ Brooke 2004, str. 69.
  199. ^ Bradbrook 2004, str. 195.
  200. ^ Clemen 2005b, str. 63.
  201. ^ Frye 2005, str. 185.
  202. ^ A b Wright 2004, str. 868.
  203. ^ Bradley 1991, str. 91.
  204. ^ A b McDonald 2006, str. 42–46.
  205. ^ McDonald 2006, pp. 36, 39, 75.
  206. ^ Gibbons 1993, str. 4.
  207. ^ Gibbons 1993, s. 1–4.
  208. ^ Gibbons 1993, pp. 1–7, 15.
  209. ^ McDonald 2006, str. 13.
  210. ^ Meagher 2003, str. 358.
  211. ^ Chambers 1944, str. 35.
  212. ^ Levenson 2000, str. 49–50.
  213. ^ Clemen 1987, str. 179.
  214. ^ Steiner 1996, str. 145.
  215. ^ Bryant 1998, str. 82.
  216. ^ Gross 2003, str. 641–642.
  217. ^ Paraisz 2006, str. 130.
  218. ^ Bloom 1995, str. 346.
  219. ^ Cercignani 1981.
  220. ^ Crystal 2001, pp. 55–65, 74.
  221. ^ Wain 1975, str. 194.
  222. ^ Johnson 2002, str. 12.
  223. ^ Crystal 2001, str. 63.
  224. ^ "How Shakespeare was turned into a German". DW.com. 22.dubna 2016.
  225. ^ "Unser Shakespeare: Germans' mad obsession with the Bard". Místní. 22.dubna 2016.
  226. ^ "Simon Callow: What the Dickens? Well, William Shakespeare was the greatest after all..." Nezávislý. Citováno 2. září 2020.
  227. ^ A b Jonson 1996, str. 10.
  228. ^ Dominik 1988, str. 9.
  229. ^ Grady 2001b, str. 267.
  230. ^ Grady 2001b, str. 265.
  231. ^ Greer 1986, str. 9.
  232. ^ Grady 2001b, str. 266.
  233. ^ Grady 2001b, str. 269.
  234. ^ Dryden 1889, str. 71.
  235. ^ Grady 2001b, s. 270–272.
  236. ^ Levin 1986, str. 217.
  237. ^ Grady 2001b, str. 270.
  238. ^ Grady 2001b, str. 272–74.
  239. ^ Grady 2001b, str. 272–274.
  240. ^ Levin 1986, str. 223.
  241. ^ Sawyer 2003, str. 113.
  242. ^ Carlyle 1841, str. 161.
  243. ^ Schoch 2002, str. 58–59.
  244. ^ Grady 2001b, str. 276.
  245. ^ Grady 2001a, s. 22–26.
  246. ^ Grady 2001a, str. 24.
  247. ^ Grady 2001a, str. 29.
  248. ^ Drakakis 1985, pp. 16–17, 23–25.
  249. ^ Bloom 2008, str. xii.
  250. ^ Boyce 1996, pp. 91, 193, 513..
  251. ^ Kathman 2003, str. 629.
  252. ^ Boyce 1996, str. 91.
  253. ^ Edwards 1958, s. 1–10.
  254. ^ Snyder & Curren-Aquino 2007.
  255. ^ Schanzer 1963, s. 1–10.
  256. ^ Boas 1896, str. 345.
  257. ^ Schanzer 1963, str. 1.
  258. ^ Bloom 1999, pp. 325–380.
  259. ^ Berry 2005, str. 37.
  260. ^ Shapiro 2010, str. 77–78.
  261. ^ Gibson 2005, pp. 48, 72, 124.
  262. ^ McMichael & Glenn 1962, str. 56.
  263. ^ The New York Times 2007.
  264. ^ Kathman 2003, pp. 620, 625–626.
  265. ^ Láska 2002, pp. 194–209.
  266. ^ Schoenbaum 1991, pp. 430–440.
  267. ^ Rowse 1988, str. 240.
  268. ^ Pritchard 1979, str. 3.
  269. ^ Dřevo 2003, str. 75–78.
  270. ^ Ackroyd 2006, s. 22–23.
  271. ^ A b Dřevo 2003, str. 78.
  272. ^ A b Ackroyd 2006, str. 416.
  273. ^ A b Schoenbaum 1987, pp. 41–42, 286.
  274. ^ Wilson 2004, str. 34.
  275. ^ Shapiro 2005, str. 167.
  276. ^ Lee 1900, str. 55.
  277. ^ Casey 1998.
  278. ^ Pequigney 1985.
  279. ^ Evans 1996, str. 132.
  280. ^ Fort 1927, pp. 406–414.
  281. ^ Cooper 2006, pp. 48, 57.
  282. ^ Schoenbaum 1981, str. 190.

Zdroje

externí odkazy