Weimarský klasicismus - Weimar Classicism - Wikipedia

Weimarovo nádvoří múz (1860), autor: Theobald Freiherr von Oer. Schiller čte v zahradách Tiefurt Sídlo, Weimar. Mezi diváky patří Wieland (druhá osoba sedící zcela vlevo), Herder (uprostřed, sedící s čepicí) a Goethe (před sloupem, vpravo).

Weimarský klasicismus (Němec: Weimarer Klassik) byl Němec literární a kulturní hnutí, jejíž odborníci zavedli nový humanismus ze syntézy myšlenek z Romantismus, Klasicismus a Osvícenství. Pravděpodobně byl pojmenován po městě Weimar, Německo, protože tam žili přední autoři Weimarského klasicismu.[1]

The Weimarer Klassik hnutí trvalo třicet tři let, od roku 1772 do roku 1805, a zahrnovalo intelektuály jako např Johann Wolfgang von Goethe, Johann Gottfried Herder, Friedrich Schiller, a Christoph Martin Wieland; a poté se soustředil na Goetheho a Schillera v období 1788–1805.

Rozvoj

Pozadí

The Německé osvícení, volala "neoklasicistní ", rostoucí v syntéze Empirismus a Racionalismus jak vyvinul Christian Thomasius (1655–1728) a Christian Wolff (1679–1754). Tato filozofie, která se hojně šířila v mnoha časopisech a časopisech, hluboce řídila následnou expanzi Němec - mluvení a evropský kultura.

Neschopnost tohoto zdravého rozumu přesvědčivě přemostit „cit“ a „myšlenku“, „tělo“ a „mysl“, vedla k Immanuel Kant epochální "kritická" filozofie.[je zapotřebí objasnění ] Dalším, i když ne tak abstraktním přístupem k tomuto problému, byl řídící zájem o problémy estetiky. V jeho Aesthetica 1750 (svazek II; 1758) Alexander Baumgarten (1714–62) definoval „estetiku“, kterou vytvořil dříve v roce 1735, s jejím současným záměrem jako „vědu“ „nižších fakult“ (tj. Cit, vjem, představivost, paměť atd.), Která dříve postavy osvícenství zanedbaly. (Termín však ustoupil nedorozuměním kvůli Baumgartenovu použití latinský v souladu s německými vydáváními, což následně vedlo mnohé k tomu, že jeho výkon falešně podcenili.[2]) Nebylo to žádné zkoumání vkusu - pozitivních nebo negativních odvolání - ani vjemů jako takových, ale spíše způsob poznání. Baumgartenův důraz na potřebu takových „smyslných“ znalostí byl hlavním podnětem k „předromantismu“ známému jako Sturm und Drang (1765), z toho Goethe a Schiller byli po určitou dobu významnými účastníky.

Kulturní a historický kontext

Po Goetheho konkurenci a odloučení od Wielanda a Herdera se hnutí Weimar Classicism často popisuje pouze mezi Goetheho prvním pobytem v Římě (1786) a smrtí Schillera (1805), jeho blízkého přítele a spolupracovníka, podceňujícího zejména Wielandův vliv. o německém intelektuálním a poetickém životě. Weimarský klasicismus tedy mohl být zahájen také příchodem Wielanda (1772) a rozšířen až po Schillerovu smrt až do smrti Wielanda (1813) nebo dokonce samotného Goetheho (1832).

v Itálie Goethe si klade za cíl znovu objevit sebe jako spisovatele a stát se umělcem prostřednictvím formálního školení v Římě, evropské „umělecké škole“. I když selhal jako umělec, zdálo se, že Itálie z něj udělala lepšího spisovatele.

Schillerova evoluce jako spisovatele sledovala podobnou cestu jako Goetheho. Začal jako spisovatel divokých, násilných her ovládaných emocemi. Na konci 80. let 17. století se obrátil ke klasičtějšímu stylu. V roce 1794 se Schiller a Goethe stali přáteli a spojenci v projektu zavádění nových standardů pro literaturu a umění v Německu.

Naproti tomu současné a zběsilé literární hnutí Německý romantismus byl v opozici vůči Weimaru a německému klasicismu, zejména proti Schillerovi. Tímto způsobem lze oběma nejlépe porozumět, dokonce i do té míry, do jaké to Goethe neustále a přísně kritizoval prostřednictvím mnoha svých esejů, například „O diletantismu“,[3] o umění a literatuře. Po Schillerově smrti kontinuita těchto námitek částečně objasňuje povahu Goetheho myšlenek v umění a to, jak se také mísily s jeho vědeckým myšlením,[4] do té míry, do jaké dává Goetheho práci soudržnost. Weimarský klasicismus lze chápat jako pokus o smíření - v „binární syntéze“ - živý pocit zdůrazněný Sturm und Drang hnutí s jasnou myšlenkou zdůrazněnou osvícenstvím, z čehož vyplývá Weimarský klasicismus, je vnitřně un-Platonický. Goethe k tomu poznamenal:

„Myšlenka rozdílu mezi klasickou a romantickou poezií [Dichtung[5]], který je nyní rozšířen po celém světě a při příležitostech mnoha hádek a rozporů, jsem původně pocházel od Schillera a mě. Stanovil jsem maximální objektivní zacházení s poezií a nedovolil jsem nic jiného; ale Schiller, který pracoval docela subjektivně, považoval svou vlastní módu za správnou a aby se proti mně bránil, napsal pojednání o „Naivní a sentimentální poezii“. Dokázal mi, že já sám jsem byl proti své vůli romantický a že moje „Iphigenia“ přes převahu sentimentu nebyla v žádném případě tak klasická a natolik v antickém duchu, jak si někteří mysleli. “Schlegels rozvíjet tuto myšlenku a přenášet ji dále, takže se nyní rozšířila do celého světa; a každý mluví o klasicismu a romantismu - o čemž před padesáti lety nikdo nemyslel. “[6]

Weimarské hnutí bylo pozoruhodné tím, že zahrnovalo spisovatelky. Die Horen zahrnovala díla několika žen, včetně sériově vydaného románu, Agnes von Lilien, Schillerova švagrová Caroline von Wolzogen. Zahrnuty byly i další ženy vydané Schillerem Sophie Mereau, Friederike Brun, Amalie von Imhoff, Elisa von der Recke, a Louise Brachmann.[7]

Mezi rokem 1786 a Schillerovou smrtí v roce 1805 se spolu s Goethem snažili získat síť spisovatelů, filozofů, vědců a umělců. Tato aliance se později stala známou jako „Weimarský klasicismus“ a stala se součástí základu chápání Německa jako kultury a politického základu v 19. století. sjednocení Německa.

Estetické a filozofické principy

Goethe a Schiller používají tyto základní prvky:

  1. Gehalt: nevyjádřitelný „myšlenkový pocit“ nebo „import“, který je v umělci živý, a percipient, kterého najde, znamená vyjádřit v estetické formě, tedy Gehalt je implicitní s formou. Dílo Gehalt není redukovatelný na jeho Inhalt.
  2. Gestalt: estetická forma, ve které je stratifikován import díla, která vychází z regulace forem (které jsou rétorické, gramatické, intelektuální atd.) abstrahovaných od světa nebo vytvořených umělcem, přičemž uvnitř převládají smyslové vztahy použité médium.
  3. Stoff: Schiller a Goethe si to (téměř výhradně) vyhrazují pro formy převzaté ze světa nebo vytvořené. V uměleckém díle Stoff (označeno jako „Inhalt„nebo„ obsah “, je-li pozorován v této souvislosti), má být„ lhostejný “(„gleichgültig„), to znamená, že by neměl vzbuzovat nepřiměřený zájem a odvádět pozornost od estetické formy. Stoff (tj. také médium, kterým umělec vytváří) musí být v takovém úplném stavu jednoty s Gestalt uměleckého symbolu, který nelze abstrahovat, leda za cenu zničení estetických vztahů vytvořených umělcem.[Citace je zapotřebí ]

Primární autoři

Goethe a Schiller

Ačkoli hlučně neomezená, dokonce „organická“, díla, která byla vytvořena, jako např Wilhelm Meister, Faust, a West-östlicher Divan, kde je spousta hravých a bouřlivých ironií,[8] může Weimar Classicism patrně propůjčit dvojitý ironický název „Weimarský romantismus“,[9] je však třeba chápat, že Goethe důsledně požadoval, aby byla tato vzdálenost ironií napuštěna v díle pro urychlení estetického afektu.[10]

Schiller byl během tohoto období velmi plodný a psal své hry Valdštejn (1799), Mary Stuart (1800), Služka v Orleansu (1801), Messina nevěsta (1803) a William Tell (1804).

Primární díla tohoto období

Christoph Martin Wieland

Johann Gottfried Herder

Johann Wolfgang (von) Goethe

Friedrich (von) Schiller

Autor: Goethe a Schiller ve spolupráci

  • Die Horen (editoval Schiller, periodikum, 1795-96)
  • Musenalmanach (redakce, mnoho příspěvků, 1796–1797)
  • Xenien (básně, 1796)
  • Almanach (redakce, příspěvky hřívy, 1798–00)
  • Propyläen (periodikum, 1798–01)

Viz také: díla Herdera, díla Goethe, a díla Schillera.

Vybraná literatura

Hlavní

  1. Schiller, J. C. Friedrich, O estetické výchově člověka: v sérii dopisů, vyd. a trans. autori Wilkinson, Elizabeth M. a L.A. Willoughby Clarendon Press, 1967.

Sekundární

  1. Amrine, F, Zucker, F. J. a Wheeler, H. (vyd.), Goethe a vědy: PřehodnoceníBSPS, D. Reidel, 1987, ISBN  90-277-2265-X
  2. Bishop, Paul & R.H. Stephenson, Friedrich Nietzsche a Weimarský klasicismus, Camden House, 2004, ISBN  1-57113-280-5.
  3. -, 'Goethe's Late Verse', v Literatura německého romantismu, vyd. autor Dennis F. Mahoney, svazek 8, The Camden House History of German Literature, Rochester, N.Y., 2004.
  4. Borchmeyer, Dieter, Weimarer Klassik: Portrét einer EpocheWeinheim, 1994, ISBN  3-89547-112-7.
  5. Buschmeier, Matthias; Kauffmann, Kai: Einführung in die Literatur des Sturm und Drang und der Weimarer Klassik, Darmstadt, 2010.
  6. Cassirer, Ernst, Goethe und die geschichtliche Welt, Berlín, 1932.
  7. Ellis, John, Schillerova Kalliasbriefe a studium jeho estetické teorie, Haag, 1970.
  8. Kerry, S., Schillerovy spisy o estetice, Manchester, 1961.
  9. Nisbet, H.B., Goethe a vědecká tradice, Leeds, 1972, ISBN  0-85457-050-0.
  10. Martin, Nicholas, Nietzsche a Schiller: Neoprávněná estetikaClarendon Press, 1996, ISBN  0-19-815913-7.
  11. Reemtsma, Jan Philipp, „Der Liebe Maskentanz“: Aufsätze zum Werk Christoph Martin Wielands, 1999, ISBN  3-251-00453-0.
  12. Stephenson, R.H., „Kulturní teorie Weimarského klasicismu ve světle Coleridgeovy nauky o estetických znalostech“, v Goethe 2000, vyd. Paul Bishop a R.H. Stephenson, Leeds, 2000.
  13. -, „Die ästhetische Gegenwärtigkeit des Vergangenen: Goethes" Maximen und Reflexionen "über Geschichte und Gesellschaft, Erkenntnis und Erziehung ', Goethe-Jahrbuch, 114, 1997, 101-12; 382-84.
  14. - „Goetheho styl prózy: Smysl pro smysl“, Publikace anglické společnosti Goethe, 66, 1996, 31-41.
  15. —, Goetheova koncepce znalostí a vědy, Edinburgh, 1995, ISBN  0-7486-0538-X.
  16. Wilkinson, Elizabeth M. a L.A. Willoughby, „Celý člověk“ ve Schillerově teorii kultury a společnosti, v Eseje z německého jazyka, kultury a společnosti, vyd. Prawer a kol., London, 1969, 177-210.
  17. —, Goethe, básník a myslitel, Londýn, 1972.
  18. Willoughby, L.A., Klasický věk německé literatury 1748-1805, New York, 1966.

Viz také

Poznámky

  1. ^ „Výmar“, Wikipedia, 2019-05-05, vyvoláno 2019-06-04
  2. ^ Srov. Nivelle, Les Théories esthétiques en Allemagne de Baumgarten à Kant. Bibliothèque de la Faculté de Philosophie et Lettres de l'Université de Liège (Paříž, 1955), s. 21 a násl.
  3. ^ Borchmeyer, op. cit., str. 58.
  4. ^ Vaget, Diletantismus a Meisterschaft. Zum Problem des Dilettantismus bei Goethe: Praxis, Theorie, Zeitkritik (Mnichov: Winkler, 1971).
  5. ^ The Němec slovo má své Angličtina ekvivalenty v „poezii“ a „beletrii“.
  6. ^ Johann Wolfgang von Goethe, Konverzace s Eckermannem (1823-1832).M. Walter Dunne (1901).
  7. ^ Holmgren, Janet Besserer, Spisovatelky v Schilleru Horen: Patroni, spodničky a podpora Weimarského klasicismu (Newark, Delaware: University of Delaware Press, 2007).
  8. ^ Bahr, Die Ironie im Späwerk Goethes: "Diese sehr ernsten Scherze": Studien zum West-östlichen Divan, zu den Wanderjahren und zu Faust II (Berlín: Erich Schmidt Verlag, 1872).
  9. ^ Borchmeyer, op. cit., str. 358.
  10. ^ Goetheho dopis Friedrichu Zelterovi, 25.xii.1829. Srov. "Spanische Romanzen, übersetzt von Beauregard Pandin" (1823).

externí odkazy

Primární zdroje

Jiné zdroje