Francouzská rodina znakového jazyka - French Sign Language family - Wikipedia

Francouzský znakový jazyk
Francosign
Zeměpisný
rozdělení		Před rokem 1850, západní Evropa, a Severní Amerika; dnes části Evropa, Amerika, Afrika, a Asie.
Jazyková klasifikaceJedno ze světových znamení jazykové rodiny
Raná forma
Glottologlsfi1234[1]

The Francouzský znakový jazyk (LSF, z lAngue des signoruje Française) nebo Frankosignská rodina je jazyková rodina z znakové jazyky který zahrnuje Francouzský znakový jazyk a Americký znakový jazyk.

Rodina LSF pochází Stará francouzská znaková řeč (VLSF), který se vyvinul mezi komunitou neslyšících v Paříži. Nejstarší zmínka o starofrancouzské znakové řeči je od abbé Charles-Michel de l'Épée na konci 17. století, ale mohlo existovat již po staletí. Několik evropských znakových jazyků, například Ruský znakový jazyk, odvozeno od toho, stejně jako Americký znakový jazyk, zřízen jako francouzský pedagog Laurent Clerc učil jeho jazyk na Americká škola pro neslyšící. Ostatní, jako např Španělská znaková řeč, jsou považovány za příbuzné francouzské znakové řeči, i když z ní přímo nepocházejí.

Jazykový rodokmen

Anderson (1979)

Anderson (1979)[2] postuloval následující klasifikaci LSF a jejích příbuzných s odvozením od znakových systémů středověkých mnichů, ačkoli některé linie jsou zjevně vysledovány jejich manuálními abecedami, a proto jsou pro skutečnou klasifikaci irelevantní:

  • Klášterní znakové jazyky (popsáno 1086)
  • Znakové jazyky „jihozápadní Evropa“
    • Proto-španělština
    • Starý polský → Polský znakový jazyk
    • Stará francouzská znaková řeč (VLSF, před l'Épée)
      • Východní francouzština: starodánština (edu. 1807), staroněmecká, německá evangelická (edu. 1779 Rakousko), staroruská (edu. 1806)
      • Západní francouzština
        • Středofrancouzská skupina pro kontrolu pravopisu znakového jazyka: Nizozemsko (1780), Belgie (1793), Švýcarsko, stará francouzština
        • Střední francouzština (diktát 1850) → francouzština
        • Američan (edu. 1816; později včetně komponent ze severozápadní evropské znakové řeči)
        • Mezinárodní pravopisná skupina: Norsko, Finsko, Německo, USA
        • Starý brazilský → Brazílie, Argentina, Mexiko

Wittmann (1991) a pozdější výzkum

Henri Wittmann (1991)[3][4] měl vliv na vědecké pokusy o konstrukci rodokmenu francouzské znakové řeči. Uvedl většinu z následujících podezřelých členů rodiny s datem založení nebo nejranějším osvědčením. Následný vědecký výzkum potvrdil většinu jeho závěrů, ale ostatní odmítl a rozšířil rodokmen o nové větve, zatímco jiné odstranil.

Francouzský znakový jazyk (1752; může se lišit od starofrancouzského znakového jazyka)

a možná

Úpravy po roce 1991

Wittnann věřil Lyonská znaková řeč, Španělská znaková řeč, Brazilský znakový jazyk, a Venezuelská znaková řeč, které se někdy ve francouzské rodině počítají, měly samostatný původ, i když s určitým kontaktem difúze stimulů a vznikl spíše Lyons než francouzská znaková řeč Belgická znaková řeč. Chilský znakový jazyk (1852) byl také zařazen do francouzské rodiny, ale Wittmann ji neuvádí.[Citace je zapotřebí ] Havajský znakový jazyk Pidgin (s možnou místní příměsí) se ukázal být izolovaným, nesouvisejícím s francouzštinou, američanem nebo jakýmkoli jiným znakovým jazykem.[Citace je zapotřebí ] J. Albert Bickford dospěl k závěru, že „neexistují žádné věcné důkazy o tom, že [lyonská znaková řeč] někdy existovala“, a proto ji z Etnolog v roce 2017.[8]

Francouzská rodina znakového jazyka strom
Stará francouzská znaková řeč
(ovlivněno l'Epée C. 1760–1789)
Belgická znaková řeč
(kolem 1790–2000)		Rakousko-uherský znakový jazyk
(kolem 1780–1920)
Americký znakový jazyk
(kolem 1820 – dosud)		Francouzský znakový jazyk
(kolem r. 1790)		Francouzská belgická znaková řeč
(cca 1970 - dosud)		Vlámský znakový jazyk
(cca 1970 - dosud)		Holandský znakový jazyk
(kolem r. 1790)		Italská znaková řeč
(kolem 1830 - dosud)


Viz také

Reference

  1. ^ Hammarström, Harald; Forkel, Robert; Haspelmath, Martin, eds. (2017). "LSFic". Glottolog 3.0. Jena, Německo: Max Planck Institute for the Science of Human History.
  2. ^ Lloyd Anderson a David Peterson, 1979, Srovnání některých amerických, britských, australských a švédských znaků: důkazy o historických změnách ve znameních a některých rodinných vztazích znakových jazyků
  3. ^ Wittmann, Henri (1991). „Klasifikace linguistique des langues signées non vocalement.“ Revue québécoise de linguistique théorique et appliquée 10: 1,215–88.[1]
  4. ^ Reagan, Timothy (2019). Jazyková legitimita a sociální spravedlnost. Palgrave Mcmillan. str. 138–141. ISBN  9783030109677. Citováno 22. dubna 2020.
  5. ^ Hollman, Liivi (2016). "Barevné výrazy, příbuzenské výrazy a číslice v estonské znakové řeči". Sémantická pole ve znakových jazycích: barva, příbuznost a kvantifikace. Berlín: Walter de Gruyter GmbH & Co KG. 41–72. ISBN  9781501503429. Citováno 21. dubna 2020.
  6. ^ SIL uvádí, že je vzájemně srozumitelný Švédská znaková řeč, kterou Wittmann přiděluje BANZSL rodina a další autoři jsou podezřelí z nezávislé rodiny.
  7. ^ McCaskill, Carolyn, Ceil Lucas, Robert Bayley a Joseph Hill. 2011. Skrytý poklad černé ASL: její historie a struktura. Washington, D.C .: Gallaudet University Press. ISBN  978-1-56368-489-0.
  8. ^ Bickford, J. Albert (09.03.2017). „Číslo požadavku 2017-013 na změnu kódu jazyka ISO 639-3“ (PDF). SIL International. Citováno 2019-01-06.