Japonské jazyky - Japonic languages - Wikipedia

japonský
Japonština – ryukyuan
Zeměpisný
rozdělení		Japonsko, možná dříve na Korejský poloostrov
Jazyková klasifikaceJeden ze světových primárních jazykové rodiny
Proto-jazykProto-Japonic
Pododdělení
ISO 639-5jpx
Glottologjapo1237
Japonské dialekty-en.png
Japonské jazyky a dialekty

japonský nebo Japonština – ryukyuan je jazyková rodina zahrnující japonský, mluvený na hlavních ostrovech v Japonsku a na Ryukyuan jazyky, mluvený v Rjúkjú. Rodina je všeobecně přijímána lingvisté a bylo dosaženo významného pokroku při rekonstrukci proto-jazyk.[1] Rekonstrukce znamená rozdělení mezi všemi dialekty japonštiny a všemi odrůdami Ryukyuan, pravděpodobně před 7. stoletím. The Hachijo jazyk, mluvený na Ostrovy Izu, je také zahrnuta, ale její pozice v rodině je nejasná.

Většina vědců věří, že Japonic byl přiveden do Japonské souostroví z Korejský poloostrov s Yayoi kultura během 1. tisíciletí před naším letopočtem. Existuje několik dílčích důkazů, které naznačují, že ve středních a jižních částech Korejského poloostrova se stále mluvilo japonskými jazyky (viz Poloostrovní Japonic ) na počátku století našeho letopočtu.

Byly navrženy možné genetické vztahy s mnoha dalšími jazykovými rodinami, nejsystematičtěji s Korejština, ale žádný nebyl přesvědčivě prokázán.

Klasifikace

Existující japonské jazyky zahrnují dvě dobře definované větve: japonštinu a rjúkjuánštinu.[2]Většina vědců věří, že Japonic byl přiveden do severního Kjúšú z Korejský poloostrov kolem 700 až 300 před naším letopočtem pěstitelé mokré rýže v Yayoi kultura a rozšířil se po celém světě Japonské souostroví, nahrazující domorodé jazyky.[3][4] O něco později se japonské jazyky rozšířily také na jih k Rjúkjú.[3] Existují dílčí důkazy o tom, že dnes již zaniklé japonské jazyky se ve středních a jižních částech Korejského poloostrova mluvily i o několik století později.[5][6]

japonský

Hlavní článek: japonština

Japonština je národním jazykem Japonsko, kde to mluví asi 126 milionů lidí. Nejstarší osvědčení je Stará japonština, který byl zaznamenán pomocí čínské postavy v 7. a 8. století.[7]Liší se od moderní japonštiny tím, že má jednoduchou strukturu slabik (C) V a vyhýbá se samohláskovým sekvencím.[8] Skript také rozlišoval osm samohlásek (nebo dvojhlásky), přičemž dvě každá odpovídá moderní i, E a Ó.[9] Většina textů odráží řeč v okolí Nara, japonské hlavní město z osmého století, ale více než 300 básní bylo napsáno ve východních dialektech staré japonštiny.[10][11]

Jazyk zažil obrovský příliv Čínsko-japonská slovní zásoba po zavedení Buddhismus v 6. století a vyvrcholila velkoobchodním dovozem čínské kultury v 8. a 9. století.[12] Výpůjční slova nyní tvoří zhruba polovinu lexikonu.[13] Oni také ovlivnili zvukový systém jazyka přidáním složené samohlásky, slabika-finální nasals a geminate souhlásky, které se staly oddělenými morae.[14]

Moderní pevnina Japonské dialekty, mluveno dál Honšú, Kyushu, Shikoku, a Hokkaido, jsou obecně seskupeny takto:[15]

Raná hlavní města Nara a Kjóto ležely v západní oblasti a jejich Kansai dialekt si udržel svou prestiž a vliv dlouho poté, co bylo přesunuto hlavní město Edo (moderní Tokio) v roce 1603. Tokijský dialekt má skutečně několik západních rysů, které se v jiných východních dialektech nenacházejí.[16]

The Hachijo jazyk, mluveno dál Hačidžódžima a Ostrovy Daito, počítaje v to Aogashima, je velmi odlišný a rozmanitý. Má směs konzervativních rysů zděděných od východní staré japonštiny a vlivů od moderní japonské, což ztěžuje klasifikaci.[17][18][19] Hachijo je ohrožený jazyk, s malou populací starších mluvčích.[4]

Ryukyuan

Hlavní článek: Ryukyuan jazyky
Jižní a střední ostrovy Rjúkjú

Ryukyuan jazyky byly původně a tradičně mluvené skrz Rjúkjú, an ostrovní oblouk táhnoucí se mezi jiho-japonským ostrovem Kjúšú a ostrov Tchaj-wan. Většina z nich je kvůli rozšíření kontinentálních Japonců považována za „rozhodně“ nebo „kriticky ohroženou“.[20]

Vzhledem k tomu, že stará japonština zobrazila několik inovací, které nejsou sdíleny s Ryukyuanem, musely se obě větve oddělit před 7. stoletím.[21] K přechodu z Kjúšú do Rjúkjú mohlo dojít později a možná se shodovalo s rychlým rozšířením zemědělské kultury Gusuku v 10. a 11. století.[22] Takové datum by vysvětlovalo přítomnost čínsko-japonského slovníku zapůjčeného v Proto-Ryukyuanu Brzy Middle Japonec.[23] Po migraci na Ryukyus, tam byl omezený vliv od pevninského Japonska až do dobytí Ryukyu království podle Satsuma doména v roce 1609.[24]

Ryukyuanské odrůdy jsou v Japonsku považovány za dialekty japonštiny, ale s japonštinou nebo dokonce mezi sebou mají málo srozumitelnosti.[25] Jsou rozděleny do severní a jižní skupiny, což odpovídá fyzickému rozdělení řetězce o 250 km Miyako Strait.[20]

Severní ryukyuánské jazyky jsou mluvené v severní části řetězce, včetně hlavní Amami a Okinawské ostrovy. Tvoří jeden kontinuum dialektu, se vzájemnou nesrozumitelností mezi široce oddělenými odrůdami.[26] Hlavní odrůdy jsou od severovýchodu k jihozápadu:[27]

Neexistuje žádná dohoda o podskupině odrůd. Jeden návrh přijatý EU Atlas UNESCO v ohrožení jazyků světa, má tři podskupiny, přičemž centrální větev „Kunigami“ zahrnuje odrůdy od jižního Amami po severní Okinawan, založené na podobných samohláskových systémech a vzorech lenice zastávek.[29] Pellard navrhuje binární rozdělení založené na sdílených inovacích, přičemž skupina Amami zahrnuje odrůdy od Kikai po Yoron a skupina Okinawa zahrnující odrůdy Okinawa a menší ostrovy na západ.[30]

Jižní ryukyuánské jazyky jsou mluvené v jižní části řetězce, Ostrovy Sakishima. Zahrnují tři odlišná dialektová kontinua:[26]

Jižní Rjúkju osídlili ve 13. století japonští mluvčí ze severního Rjúkju, takže po domorodých obyvatelích ostrovů nezůstala žádná jazyková stopa.[24]

Alternativní klasifikace

Alternativní klasifikace založená především na vývoji EU přízvuk hřiště, seskupuje vysoce odlišné Kagošimské dialekty jihozápadní Kyushu s Ryukyuanem v jihozápadní větvi.[32]V následující revidované interní klasifikaci Elisabeth de Boer je japonština paraphyletic v Japonic, s ryukyuanskými jazyky klasifikovanými v jedné z různých větví japonštiny.[33]

Poloostrovní Japonic

Hlavní článek: Poloostrovní Japonic
Viz také: Placename glosuje v Samguk sagi
Korea na konci 4. století

Existují dílčí důkazy, které naznačují, že ve střední a jižní části Korejského poloostrova se mluvilo o dnes již zaniklých japonských jazycích:[5][6][4]

  • Kapitola 37 Samguk sagi (sestavený v roce 1145) obsahuje seznam výslovností a významů placenames v bývalém království Goguryeo. Protože výslovnosti jsou uvedeny pomocí čínské postavy, je obtížné je interpretovat, ale několik z těch ze střední Koreje, v oblasti jižně od Řeka Han zajat z Baekje v 5. století, zdá se, že odpovídají japonským slovům.[34][4] Vědci se liší v tom, zda představují jazyk Goguryeo nebo lidi, které dobyl.[4][35]
  • The Silla placenames, uvedené v kapitole 34 Samguk sagi, nejsou glosovány, ale mnoho z nich lze vysvětlit jako Japonic slova.[4]
  • Jediné slovo je výslovně připisováno jazyku jihu Konfederace Gaya, v kapitole 44 Samguk sagi. Je to slovo pro „bránu“ a objevuje se v podobné podobě jako Stará japonština slovo na2, se stejným významem.[36][37]
  • Alexander Vovin naznačuje, že starodávné jméno pro království Tamna na Ostrov Jeju, tammura, může mít japonskou etymologii *tani mura „údolí“ nebo *tami mura „lidová osada“.[38]

Vovin tyto jazyky nazývá Peninsular Japonic a seskupuje Japonce a Ryukyuan jako Insular Japonic.[4]

Navrhované vnější vztahy

Hlavní článek: Klasifikace japonských jazyků

Podle Shiro Hattori Bylo učiněno více pokusů o propojení japonštiny s jinými jazykovými rodinami než u jiných jazyků.[39] Žádnému z pokusů se nepodařilo prokázat společný původ pro Japonic a jakoukoli jinou jazykovou rodinu.[4]

Nejsystematičtější srovnání zahrnovala korejština, který má velmi podobnou gramatickou strukturu jako japonština. Samuel Elmo Martin John Whitman a další navrhli stovky možných příbuzných se zvukovou korespondencí.[4][40][41] Nicméně, Alexander Vovin poukazuje na to, že stará japonština obsahuje několik párů slov podobného významu, ve kterých se jedno slovo shoduje s korejským tvarem a druhé se také vyskytuje v ryukyuánštině a východní staré japonštině.[42] Navrhuje tedy, že k vyloučení předčasných výpůjček z korejštiny by staro japonským morfémům neměl být přiřazen japonský původ, ledaže by byly doloženy také v jižním Rjúkjanu nebo ve starém japonštině.[43] Tento postup ponechává méně než tucet možných příbuzných, které si Korejci mohli vypůjčit od Peninsular Japonic.[44]

Typologie

Většina japonských jazyků má vyjadřovat opozice pro překážky, s výjimkami, jako je Miyako dialekt Ōgami.[45] Glottalized souhlásky jsou běžné v severních ryukyuanských jazycích, ale vzácnější jsou v jižních ryukyuanech.[46][31]Proto-Japonic měl jen neznělé překážky Ainu a proto-korejština.Japonské jazyky také připomínají Ainu a moderní korejštinu tím, že mají jediný kapalná souhláska foném.[47]Systém s pěti samohláskami, jako je standardní japonština /A/, / i /, / u /, /E/ a /Ó/ je běžné, ale některé jazyky Ryukyuan mají také centrální samohlásky / ə / a / ɨ /a Yonaguni má jen /A/, / i /, a / u /.[20][48]

Ve většině japonských jazyků řečový rytmus je založen na subsyllabické jednotce, mora.[49] Každá slabika má základní mora tvaru (C) V, ale a nosní coda, zdvojená souhláska nebo prodloužená samohláska se počítá jako další mora.[50] Některé dialekty v severním Honšú nebo v jižním Kjúšú však mají rytmus založený na slabikách.[51]

Jako Ainu, Střední korejština a některé moderní Korejské dialekty, většina japonských odrůd má lexikální přízvuk hřiště, který určuje, zda se moras slova vyslovují vysoko nebo nízko, ale následuje široce odlišné vzorce.[47][52] V systémech typu Tokio je základní výška slova vysoká, s akcentem (pokud je přítomen), který označuje polohu poklesu na nízkou výšku.[53] V dialektech Kjúšú je základní výška tónu nízká, slabiky s diakritikou mají vysokou tónu a v systémech typu Kjóto se používají oba typy.[54]

Japonské jazyky, opět jako Ainu a korejština, jsou rozvětvené vlevo (nebo hlava-finále ), se základním předmět – předmět – sloveso slovosled, modifikátory před podstatnými jmény a postpozice.[55][56] Existuje jasný rozdíl mezi slovesy, která mají rozsáhlé infekční morfologie a nominály, které nemají skloňování.[57]

Proto-Japonic

Hlavní článek: Proto-Japonic

The proto-jazyk rodiny byl rekonstruován pomocí kombinace vnitřní rekonstrukce ze staré japonštiny a použitím komparativní metoda do staré japonštiny (včetně východních dialektů) a Ryukyuan.[58] Hlavní rekonstrukce 20. století byly vyrobeny Samuel Elmo Martin a Shiro Hattori.[58][59]

Proto-japonská slova jsou obecně víceslabičná, slabiky mají tvar (C) V. Následující proto-japonský souhláskový soupis je obecně dohodnutý, až na to, že někteří učenci argumentují za hlasové zastávky * b a * d místo klouzání * w a * j:[60]

Proto-Japonic souhlásky
BilabiálníAlveolárníPalatalVelární
Nosní* m* n
Stop* str* t* k
Frikativní* s
Přibližně* w* j
Kapalný* r

Staré japonské vyjádřené souhlásky b, d, z a G, které se nikdy původně nevyskytovaly slovem, jsou odvozeny ze shluků nasálů a neznělých souhlásek po ztrátě intervenující samohlásky.[61]

Většina autorů přijímá šest proto-japonských samohlásek:[62]

Proto-Japonic samohlásky
PředníCentrálníZadní
Zavřít* i* u
Střední*E* ə*Ó
Otevřeno*A

Někteří autoři také navrhují vysokou centrální samohlásku * ɨ.[63][64]Střední samohlásky *E a *Ó byli pozvednuti na i a u respektive ve staré japonštině, kromě slova-konečně.[65][66]Další staré japonské samohlásky vznikly ze sekvencí protojaponských samohlásek.[67]

Všeobecně se uznává, že lexikální přízvuk hřiště by měl být rekonstruován pro Proto-Japonic, ale jeho přesná podoba je kontroverzní.[61]

Reference

  1. ^ Shimabukuro (2007), str. 1.
  2. ^ Tranter (2012), str. 3.
  3. ^ A b Serafim (2008), str. 98.
  4. ^ A b C d E F G h i Vovin (2017).
  5. ^ A b Vovin (2013), s. 222–224.
  6. ^ A b Sohn (1999), str. 35–36.
  7. ^ Frellesvig (2010), s. 12–20.
  8. ^ Shibatani (1990), str. 121.
  9. ^ Shibatani (1990), str. 122.
  10. ^ Miyake 2003, str. 159.
  11. ^ Frellesvig 2010, s. 23–24, 151–153.
  12. ^ Shibatani (1990), str. 120–121.
  13. ^ Shibatani (1990), s. 142–143.
  14. ^ Shibatani (1990), s. 121–122, 167–170.
  15. ^ Shibatani (1990), str. 187, 189.
  16. ^ Shibatani (1990), str. 1999.
  17. ^ Shibatani (1990), str. 207.
  18. ^ Pellard (2015), s. 16–17.
  19. ^ Pellard (2018), str. 2.
  20. ^ A b C d Shimoji (2012), str. 352.
  21. ^ Pellard (2015), s. 21–22.
  22. ^ Pellard (2015), s. 30–31.
  23. ^ Pellard (2015), str. 23.
  24. ^ A b Shimoji (2010), str. 4.
  25. ^ Shibatani (1990), str. 191.
  26. ^ A b Serafim (2008), str. 80.
  27. ^ Grimes (2003), str. 335.
  28. ^ Tranter (2012), str. 4.
  29. ^ Heinrich & Ishihara (2017), str. 166.
  30. ^ Pellard (2015), s. 17–18.
  31. ^ A b Shibatani (1990), str. 194.
  32. ^ Shimabukuro (2007), s. 2, 41–43.
  33. ^ de Boer (2020), str. 52.
  34. ^ Lee & Ramsey (2011), str. 37–43.
  35. ^ Beckwith (2007), str. 50–92.
  36. ^ Lee & Ramsey (2011), s. 46–47.
  37. ^ Beckwith (2007), str. 40.
  38. ^ Vovin (2013), str. 236–237.
  39. ^ Kindaichi (1978), str. 31.
  40. ^ Shibatani (1990), str. 99–100.
  41. ^ Sohn (1999), str. 29–35.
  42. ^ Vovin (2010), str. 92–94.
  43. ^ Vovin (2010), str. 6.
  44. ^ Vovin (2010), str. 237–240.
  45. ^ Shimoji (2010), s. 4–5.
  46. ^ Shimoji (2010), str. 5.
  47. ^ A b Tranter (2012), str. 7.
  48. ^ Izuyama (2012), str. 413.
  49. ^ Shimoji (2010), str. 6.
  50. ^ Shibatani (1990), str. 158–159.
  51. ^ Shibatani (1990), str. 160.
  52. ^ Shimoji (2010), str. 7.
  53. ^ Shibatani (1990), s. 180–181.
  54. ^ Shibatani (1990), str. 182.
  55. ^ Tranter (2012), str. 6.
  56. ^ Shimoji (2010), str. 8.
  57. ^ Shimoji (2010), s. 9–10.
  58. ^ A b Frellesvig & Whitman (2008), str. 1.
  59. ^ Martin (1987).
  60. ^ Frellesvig & Whitman (2008), str. 3.
  61. ^ A b Whitman (2012), str. 27.
  62. ^ Whitman (2012), str. 26.
  63. ^ Frellesvig (2010), str. 45–47.
  64. ^ Vovin (2010), str. 35–36.
  65. ^ Frellesvig & Whitman (2008), str. 5.
  66. ^ Frellesvig (2010), str. 47.
  67. ^ Frellesvig (2010), str. 50.

Citované práce

  • Beckwith, Christopher (2007), Koguryo, jazyk japonských kontinentálních příbuzných, BRILL, ISBN  978-90-04-16025-5.
  • de Boer, Elisabeth (2020), „Klasifikace japonských jazyků“, Robbeets, Martine; Savelyev, Alexander (eds.), Oxfordský průvodce po transeurasiánských jazycích, Oxford University Press, s. 40–58, doi:10.1093 / oso / 9780198804628.003.0005, ISBN  978-0-19-880462-8.
  • Frellesvig, Bjarke (2010), Historie japonského jazyka, Cambridge: Cambridge University Press, ISBN  978-0-521-65320-6.
  • Frellesvig, Bjarne; Whitman, John (2008), „Úvod“, Frellesvig, Bjarne; Whitman, John (eds.), Proto-japonština: Problémy a vyhlídky„John Benjamins, s. 1–9, ISBN  978-90-272-4809-1.
  • Grimes, Barbara (2003), „Japanese - Language list“, Frawley, William (ed.), Mezinárodní lingvistická encyklopedie, 2 (2. vyd.), Oxford University Press, str. 335, ISBN  978-0-19-513977-8.
  • Heinrich, Patrick; Ishihara, Masahide (2017), „Ryukyuan languages ​​in Japan“, v Seals, Corinne A .; Shah, Sheena (eds.), Jazyková politika dědictví po celém světě, Routledge, str. 165–184, ISBN  978-1-317-27404-9.
  • Izuyama, Atsuko (2012), „Yonaguni“, Tranter, Nicolas (ed.), Jazyky Japonska a Koreje, Routledge, str. 412–457, ISBN  978-0-415-46287-7.
  • Kindaichi, Haruhiko (1978) [1957], Japonský jazyk, Tuttle, ISBN  978-1-4629-0266-8.
  • Lee, Ki-Moon; Ramsey, S. Robert (2011), Historie korejského jazyka, Cambridge University Press, ISBN  978-1-139-49448-9.
  • Martin, Samuel Elmo (1987), Japonský jazyk v čase, New Haven a Londýn: Yale University Press, ISBN  978-0-300-03729-6.
  • Miyake, Marc Hideo (2003), Stará japonština: fonetická rekonstrukce, Londýn; New York: RoutledgeCurzon, ISBN  978-0-415-30575-4.
  • Pellard, Thomas (2015), „Jazyková archeologie ostrovů Rjúkjú“, Heinrich, Patrick; Miyara, Shinsho; Shimoji, Michinori (eds.), Příručka jazyků Ryukyuan: Historie, struktura a použití, De Gruyter Mouton, s. 13–37, doi:10.1515/9781614511151.13, ISBN  978-1-61451-161-8.
  • ——— (2018), „Srovnávací studie japonských jazyků“, Přístupy k ohroženým jazykům v Japonsku a severovýchodní Asii: popis, dokumentace a revitalizace, Tachikawa, Japonsko: Národní institut pro japonský jazyk a lingvistiku.
  • Serafim, Leon A. (2008), „Využití Ryukyuanu při porozumění historii japonského jazyka“, Frellesvig, Bjarne; Whitman, John (eds.), Proto-japonština: Problémy a vyhlídky, John Benjamins, str. 79–99, ISBN  978-90-272-4809-1.
  • Shibatani, Masayoshi (1990), Jazyky Japonska, Cambridge: Cambridge University Press, ISBN  978-0-521-36918-3
  • Shimabukuro, Moriyo (2007), Accentual History of the Japanese and Ryukyuan Languages: a Reconstruction, Londýn: Global Oriental, ISBN  978-1-901903-63-8.
  • Shimoji, Michinori (2010), „Ryukyuan languages: an Introduction“, v Shimoji, Michinori; Pellard, Thomas (eds.), Úvod do ryukyuanských jazyků (PDF), Tokio: Výzkumný ústav pro jazyky a kultury v Asii a Africe, s. 1–13, ISBN  978-4-86337-072-2.
  • ——— (2012), „Northern Ryukyuan“, in Tranter, Nicolas (ed.), Jazyky Japonska a Koreje, Routledge, str. 351–380, ISBN  978-0-415-46287-7.
  • Sohn, Ho-Min (1999), Korejský jazyk, Cambridge: Cambridge University Press, ISBN  978-0-521-36123-1.
  • Tranter, Nicholas (2012), „Introduction: typology and area in Japan and Korea“, in Tranter, Nicolas (ed.), Jazyky Japonska a Koreje, Routledge, s. 3–23, ISBN  978-0-415-46287-7.
  • Vovin, Alexander (2010), Korea-Japonica: Přehodnocení společného genetického původu, University of Hawaii Press, ISBN  978-0-8248-3278-0, JSTOR  j.ctt6wqz03.
  • ——— (2013), "Od Kogurya po Tamnu: Pomalu jezdíme na jih s mluvčími proto-korejštiny", Korejská lingvistika, 15 (2): 222–240, doi:10.1075 / kl.15.2.03vov.
  • ——— (2017), "Počátky japonského jazyka", Oxford Research Encyclopedia of Linguistics, Oxford University Press, doi:10.1093 / dříve / 9780199384655.013.277, ISBN  978-0-19-938465-5.
  • Whitman, John (2012), „Vztah mezi japonštinou a korejštinou“ (PDF), v Tranter, Nicolas (ed.), Jazyky Japonska a Koreje, Routledge, s. 24–38, ISBN  978-0-415-46287-7.

Další čtení

externí odkazy