Srovnávací metoda - Comparative method

Další druhy srovnávacích metod viz Srovnávací (disambiguation).
Jazyková mapa představující a stromový model z Románské jazyky na základě srovnávací metody. Rodokmen byl zde vykreslen jako Eulerův diagram bez překrývajících se podoblastí. The vlnový model umožňuje překrývající se oblasti.

v lingvistika, komparativní metoda je technika pro studium vývoje jazyků provedením porovnání funkcí dvou nebo více jazyků s společný sestup ze sdíleného předka a poté extrapolovat zpět, aby se odvodily vlastnosti tohoto předka. Srovnávací metoda může být v kontrastu s metodou vnitřní rekonstrukce ve kterém je vnitřní vývoj jediného jazyka odvozen analýzou funkcí v tomto jazyce.[1] Obvykle se obě metody používají společně k rekonstrukci pravěkých fází jazyků; vyplnit mezery v historických záznamech jazyka; objevit vývoj fonologických, morfologických a dalších jazykových systémů a potvrdit nebo vyvrátit předpokládané vztahy mezi jazyky.

Srovnávací metoda byla vyvinuta v průběhu 19. století. Klíčoví přispěli dánští vědci Rasmus Rask a Karl Verner a německý učenec Jacob Grimm. První lingvista, který nabízí rekonstruované formy z a proto-jazyk byl August Schleicher, v jeho Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, původně publikováno v roce 1861.[2] Zde je Schleicherovo vysvětlení, proč nabídl rekonstruované formuláře:[3]

V předkládané práci je proveden pokus o vyvození odvozeného Indoevropský původní jazyk vedle jeho skutečně existujících odvozených jazyků. Kromě výhod, které takový plán nabízí, je stanovení konkrétních výsledků vyšetřování bezprostředně před očima studenta a tím usnadnění jeho vhledu do podstaty konkrétního Indoevropské jazyky, myslím, že tím získala další neméně důležitý význam, a to, že ukazuje nepodloženost předpokladu, že indické jazyky, které nejsou indické, byly odvozeny ze staroindické (Sanskrt ).

Definice

Zásady

Cílem srovnávací metody je zdůraznit a systematicky interpretovat fonologický a sémantický korespondence mezi dvěma nebo více ověřené jazyky. Pokud tyto korespondence nelze racionálně vysvětlit jako výsledek jazykový kontakt (výpůjčky, plošný vliv atd.), a pokud jsou dostatečně početné a systematické, aby je nebylo možné vyloučit v důsledku náhodné náhody, pak je třeba předpokládat, že sestupují z jediného proto-jazyk.[4]

Posloupnost pravidelných zvukové změny (spolu s jejich základními zdravými zákony) pak lze postulovat k vysvětlení korespondence mezi ověřenými formami, což nakonec umožňuje rekonstrukce protojazyka metodickým porovnáním „lingvistických faktů“ v rámci zobecněného systému korespondence.[5]

Každý lingvistický fakt je součástí celku, ve kterém je vše spojeno se vším ostatním. Jeden detail nesmí být spojen s jiným detailem, ale jeden jazykový systém s jiným.

— Antoine Meillet, La Méthode Comparative en Linguistique Historique, 1966 [1925], s. 12–13.

Vztah se považuje za jistý, pouze pokud je proveditelná alespoň částečná rekonstrukce společného předka a lze navázat pravidelné zvukové korespondence, s vyloučením náhodných podobností.

Terminologie

Klesání je definován jako přenos napříč generacemi: děti se učí jazyk z generace rodičů a poté, co jsou ovlivněny svými vrstevníky, přenášejí jej další generaci atd. Například nepřetržitý řetězec řečníků napříč staletími Vulgární latina všem svým moderním potomkům.

Dva jazyky jsou geneticky příbuzný kdyby sestoupili ze stejného jazyk předků.[6] Například, italština a francouzština oba pocházejí latinský a proto patří do stejné rodiny, Románské jazyky.[7] Mít velkou část slovní zásoby určitého původu nestačí k prokázání příbuznosti; například těžký výpůjčka z arabština do Peršan způsobila více slovní zásoba moderního Peršana pocházejícího z arabštiny než od přímého předka perského, Protoindoránský, ale perský zůstává členem indicko-íránské rodiny a není považován za „příbuzného“ s arabštinou.[8]

Je však možné, že jazyky mají různé stupně příbuznosti. Angličtina například souvisí s oběma Němec a ruština ale více souvisí s prvním než s druhým. Ačkoli všechny tři jazyky sdílejí společného předka, Protoindoevropský, Angličtina a němčina také sdílejí novějšího společného předka, Proto-germánský, ale ruština ne. Angličtina a němčina jsou proto považovány za členy jiné podskupiny, skupiny Germánské jazyky.[9]

Sdílené zadržení z mateřského jazyka nejsou dostatečným důkazem o podskupině. Například němčina a ruština si z Protoindoevropanů zachovávají kontrast mezi dativní případ a akuzativ, kterou angličtina ztratila. Tato podobnost mezi němčinou a ruštinou však není důkazem toho, že němčina je více spjata s ruštinou než s angličtinou, ale znamená pouze to, že inovace v otázce ztráty akuzativu / dativního rozlišení došlo v poslední době v angličtině než v odlišnosti angličtiny od němčiny. Rozdělení souvisejících jazyků do podskupin je jistěji dosaženo hledáním sdílené jazykové inovace které je odlišují od mateřského jazyka, spíše než sdílené funkce, které jsou zachovány z mateřského jazyka.

Původ a vývoj

Ve starověku si Římané byli vědomi podobností mezi řečtinou a latinou, ale systematicky je nezkoumali. Někdy je vysvětlovali mytologicky, jako výsledek toho, že Řím byl řeckou kolonií, která mluvila poničeným dialektem.[Citace je zapotřebí ]

Přestože gramatici starověku měli přístup k dalším jazykům kolem sebe (Oscan, Umbrian, Etruské, Galský, Egyptský, Parthian …), Projevili malý zájem o jejich porovnání, studium nebo jen dokumentaci. Srovnání jazyků skutečně začalo po starověku.

Raná díla

Viz také: Uralské jazyky § Uralská studia

V 9. nebo 10. století našeho letopočtu Jehuda Ibn Kurajšovci srovnával fonologii a morfologii hebrejštiny, aramejštiny a arabštiny, ale připisoval podobnost s biblickým příběhem o Babelovi, přičemž Abraham, Izák a Josef si uchovali Adamův jazyk, přičemž jiné jazyky se různým způsobem odstraňovaly z původní hebrejštiny.[10]

Titulní strana Sajnovicova díla z roku 1770.

V publikacích 1647 a 1654 Marcus van Boxhorn nejprve popsal přísnou metodologii historických lingvistických srovnání[11] a navrhl existenci Indoevropský proto-jazyk, který on volal "Scythian", který nesouvisí s hebrejštinou, ale předkové s germánskými, řeckými, románskými, perskými, sanskrtskými, slovanskými, keltskými a baltskými jazyky. Skýtskou teorii dále rozvinul Andreas Jäger (1686) a William Wotton (1713), kteří se brzy pokusili o rekonstrukci primitivního společného jazyka. V letech 1710 a 1723 Lambert deset Kate nejprve formuloval pravidelnost zdravé zákony, který mimo jiné zavádí tento pojem kořenová samohláska.[11]

Další raný systematický pokus dokázat vztah mezi dvěma jazyky na základě podobnosti gramatika a Lexikon byl vyroben Maďarem János Sajnovics v roce 1770, když se pokusil prokázat vztah mezi Sami a maďarský. Tato práce byla později rozšířena na všechny Ugrofinské jazyky v roce 1799 jeho krajanem Samuel Gyarmathi.[12] Původ moderní historická lingvistika je často vysledovat zpět Sir William Jones, Angličan filolog žijící v Indie, který se v roce 1786 proslavil pozorování:[13]

The Sanscritský jazyk, ať už je to starodávnost, má nádhernou strukturu; dokonalejší než řecký, bohatší než latinský, a znamenitěji rafinovaný než kterýkoli z nich, přesto, že má pro oba silnější spříznění, jak v kořenech sloves, tak ve formách gramatiky, než by mohlo být vytvořeno náhodou; opravdu tak silné, že žádný filolog je nemohl všechny tři zkoumat, aniž by jim věřil, že vyrostly z nějakého společného zdroje, který už možná neexistuje. Existuje podobný důvod, i když ne tak násilný, za předpokladu, že oba Gothick a Celtick, i když ve směsi s velmi odlišným idiomem, měl stejný původ se sanscritem; a starý Peršan může být přidán do stejné rodiny.

Srovnávací lingvistika

Srovnávací metoda se vyvinula z pokusů o rekonstrukci protojazyka zmíněného Jonesem, který nepojmenoval, ale následní lingvisté jej označili Protoindoevropský (KOLÁČ). První profesionální srovnání mezi Indoevropské jazyky které tehdy byly známy, vytvořil německý lingvista Franz Bopp v roce 1816. Nepokusil se o rekonstrukci, ale prokázal, že řečtina, latina a sanskrt mají společnou strukturu a společný lexikon.[14] V roce 1808 Friedrich Schlegel nejprve uvedl, že je důležité používat nejstarší možnou formu jazyka, když se pokoušíme prokázat jeho vztahy;[15] v roce 1818, Rasmus Christian Rask vyvinul princip pravidelných zvukových změn, aby vysvětlil své pozorování podobností mezi jednotlivými slovy v germánských jazycích a jejich příbuznými v řečtině a Latinský.[16] Jacob Grimm, lépe známý pro jeho Pohádky, použil srovnávací metodu v Deutsche Grammatik (publikováno 1819–1837 ve čtyřech svazcích), který se pokoušel ukázat vývoj Germánské jazyky ze společného původu, což byla první systematická studie o diachronní změna jazyka.[17]

Rask i Grimm nedokázali vysvětlit zjevné výjimky ze zdravých zákonů, které objevili. Ačkoli Hermann Grassmann vysvětlil jednu z anomálií zveřejněním Grassmannův zákon v roce 1862,[18] Karl Verner učinil metodický průlom v roce 1875, kdy identifikoval vzor nyní známý jako Vernerův zákon, první zdravý zákon založený na srovnávacích důkazech, které ukazují, že a fonologický změna v jednom foném může záviset na dalších faktorech ve stejném slově (jako jsou sousední fonémy a poloha přízvuk[19]), který se nyní nazývá klimatizační prostředí.

Neogramatický přístup

Podobné objevy provedené Junggrammatiker (obvykle přeloženo jako „Neogrammarians ") na University of Leipzig na konci 19. století je vedlo k závěru, že všechny zvukové změny byly nakonec pravidelné, což vyústilo ve slavné prohlášení od Karl Brugmann a Hermann Osthoff v roce 1878, že „zdravé zákony nemají žádné výjimky“.[20] Tato myšlenka je základem moderní komparativní metody, protože nutně předpokládá pravidelnou korespondenci mezi zvuky v souvisejících jazycích, a tedy pravidelné změny zvuku z protojazyka. The Neogrammarianova hypotéza vedlo k použití srovnávací metody k rekonstrukci Protoindoevropský od té doby Indoevropský byla tehdy zdaleka nejvíce studovanou jazykovou rodinou. Lingvisté, kteří pracovali s jinými rodinami, ho brzy následovali a komparativní metoda se rychle stala zavedenou metodou pro odhalování jazykových vztahů.[12]

aplikace

Při použití srovnávací metody neexistuje žádná pevná sada kroků, které je třeba dodržet, ale některé kroky navrhuje Lyle Campbell[21] a Terry Crowley,[22] kteří jsou oba autory úvodních textů historické lingvistiky. Toto zkrácené shrnutí je založeno na jejich koncepcích, jak postupovat.

Krok 1, shromážděte potenciální příbuzné seznamy

Tento krok zahrnuje vytváření seznamů slov, která jsou pravděpodobně příbuznými mezi porovnávanými jazyky. Existuje-li pravidelně se opakující shoda mezi fonetickou strukturou základních slov s podobnými významy, lze pravděpodobně navázat genetickou příbuznost.[23] Například lingvisté se dívají na Polynéská rodina může přijít se seznamem podobným tomuto (jejich skutečný seznam by byl mnohem delší):[24]

Lesk jeden dva tři čtyři Pět muž moře tabu chobotnice kánoe vstoupit
 TongantahauatolufāNimataŋatatahitapufekevakahū
 SamoantasiLuatolufālimataŋatataitapufe .evaʔaulu
 MāoritahiRuatoruɸārimataŋatataitapuɸekewakauru
 Rapanui-tahi-rua-toru-ha-rimataŋatataitapuhekevakauru
 Rarotongan  taʔiRuatoruʔārimataŋatataitapuʔekevakauru
 havajskýkahiLuakoluhālimahavajankaikapuheʔewaʔaulu

Výpůjčky nebo falešné příbuzní může zkosit nebo zakrýt správná data.[25] Například anglicky tabu ([tæbu]) je jako šest polynéských forem kvůli výpůjčce z tonganštiny do angličtiny, ne kvůli genetické podobnosti.[26] Tento problém lze obvykle překonat použitím základní slovní zásoby, jako jsou příbuzenské výrazy, čísla, části těla a zájmena.[27] Někdy si však lze půjčit i základní slovní zásobu. Finština například vypůjčil slovo „matka“, äiti, z proto-germánského * aiþį̄ (srov gotický aiþei).[28] Angličtina vypůjčil si zájmena „oni“, „oni“ a „jejich“ od Severské.[29] Thai a různé další Východoasijské jazyky vypůjčil si jejich čísla čínština. Extrémní případ představuje Pirahã, a Muránský jazyk Jižní Ameriky, která byla kontroverzně[30] tvrdil, že si půjčil všechny své zájmena z Nheengatu.[31][32]

Krok 2, vytvořte sady korespondence

Dalším krokem je stanovení pravidelných zvukových korespondencí vykazovaných seznamy potenciálních příbuzných. Například v polynéských datech výše je zřejmé, že slova, která obsahují t ve většině uvedených jazyků mají příbuzní v havajštině s k ve stejné poloze. To je viditelné ve více příbuzných sadách: slova označená jako „jeden“, „tři“, „muž“ a „tabu“ ukazují vztah. Situace se nazývá „pravidelná korespondence“ mezi k v havajštině a t v ostatních polynéských jazycích. Podobně lze vidět pravidelnou korespondenci mezi Havajci a Rapanui h, Tongan a Samoan F, Maori ɸa Rarotongan ʔ.

Pouhá fonetická podobnost mezi Angličtina den a latinský umírá (oba mají stejný význam), nemá žádnou důkazní hodnotu.[33] Anglické iniciály d- ne pravidelně zápas latinský d-[34] protože velká sada anglických a latinských nepůjčených příbuzných nemůže být sestavena tak, že angličtina d opakovaně a důsledně odpovídá latině d na začátku slova a jakékoli sporadické shody, které lze pozorovat, jsou způsobeny buď náhodou (jako ve výše uvedeném příkladu), nebo výpůjčka (například latinka ďábel a angličtina ďábel, oba nakonec řeckého původu[35]). Angličtina a latina však pravidelně dopisují t- : d-[34] (ve kterém „A: B“ znamená „A odpovídá B“), jako v následujících příkladech:[36]

 Angličtina  ten tjo tou tongue tooth
 latinský  decem duo dūco dIngua dent-

Pokud existuje mnoho pravidelných korespondenčních sad tohoto druhu (čím více, tím lépe), stane se společný původ virtuální jistotou, zvláště pokud jsou některé korespondence netriviální nebo neobvyklé.[23]

Krok 3, objevte, které sady jsou v doplňkové distribuci

Během konce 18. až konce 19. století zlepšily účinnost metody dva hlavní vývojové trendy.

Nejprve to bylo nalezeno[kým? ] že mnoho zvukových změn je podmíněno konkrétním kontext. Například v obou řecký a Sanskrt, an sání stop se vyvinulo v neprošlapané, ale pouze v případě, že později došlo ke stejnému slovu druhý aspirát;[37] tohle je Grassmannův zákon, poprvé popsáno pro Sanskrt podle Sanskrtský gramatik Pāṇini[38] a vyhlášen Hermann Grassmann v roce 1863.

Zadruhé bylo zjištěno, že někdy došlo ke zvukovým změnám v kontextech, které byly později ztraceny. Například v sanskrtu velars (k-jako zvuky) byly nahrazeny palatals (ch- podobné zvuky), kdykoli byla následující samohláska * i nebo *E.[39] Po této změně budou všechny instance *E byly nahrazeny A.[40] Situaci bylo možné zrekonstruovat pouze z důvodu původního rozdělení E a A lze získat z důkazů jiných Indoevropské jazyky.[41] Například latinský přípona que„a“ zachovává originál *E samohláska, která způsobila souhláskový posun v sanskrtu:

 1.  * ke  Pre-sanskrt "a"
 2.  * ce  Velars nahrazeny dříve palatals * i a *E 
 3.  ca.  Atestovaná sanskrtská forma. *E stal se A 
 4.  ca.  Výrazný ča„Avestan“ a „

Vernerův zákon, objeveno uživatelem Karl Verner C. 1875, stanoví podobný případ: vyjadřovat souhlásek v Germánské jazyky prošel změnou, která byla určena pozicí starého Indoevropana přízvuk. Po změně se přízvuk přesunul do výchozí polohy.[42] Verner vyřešil hádanku porovnáním germánského vyjadřovacího vzoru s řeckými a sanskrtskými akcentními vzory.

Tato fáze srovnávací metody proto zahrnuje zkoumání korespondenčních sad objevených v kroku 2 a zjištění, které z nich platí pouze v určitých kontextech. Pokud platí dvě (nebo více) sad doplňková distribuce, lze předpokládat, že odrážejí jeden originál foném: "Některé změny zvuku, zejména změny podmíněného zvuku, mohou mít za následek, že zvuk zvuku bude spojen s více než jednou sadou korespondence".[43]

Například lze vytvořit následující seznam potenciálních příbuzných Románské jazyky, které sestupují z latinský:

 italština   španělština   portugalština   francouzština   Lesk
 1.  corpo cuerpo corpo sbor tělo
 2.  crudo crudo cru cru drsný
 3.  Catena Cadena cadeia chaîne řetěz
 4.  cacciare cazar caçar pronásledovatel na lov

Dokazují dva soubory korespondence, k: k a k: ʃ:

 italština   španělština   portugalština   francouzština  
 1.  k k k k
 2.  k k k ʃ 

Od francouzštiny ʃ dochází pouze dříve A kde mají i ostatní jazyky Aa francouzsky k vyskytuje se jinde, rozdíl je způsoben různými prostředími (dříve A podmínky změny) a sady se doplňují. Lze tedy předpokládat, že odrážejí jediný proto-foném (v tomto případě * k, špalda | c | v latinský ).[44] Původní latinská slova jsou korpus, crudus, Catena a captiare, vše s iniciálou k. Pokud by bylo poskytnuto více důkazů v tomto duchu, dalo by se dojít k závěru, že došlo ke změně originálu k proběhlo kvůli jinému prostředí.

Složitější případ zahrnuje shluky souhlásek Proto-Algonquian. Algonquianista Leonard Bloomfield použili reflexy klastrů ve čtyřech dceřiných jazycích k rekonstrukci následujících korespondenčních sad:[45]

 Ojibwe   Meskwaki   Plains Cree   Menomini  
 1.  kk hk hk hk
 2.  kk hk sk hk
 3.  sk hk sk t͡ʃk 
 4.  .k  .k  sk sk
 5.  sk .k  hk hk

Ačkoli se všech pět korespondenčních sad na různých místech navzájem překrývá, nejsou v komplementární distribuci, a tak Bloomfield poznal, že pro každou sadu musí být rekonstruován jiný klastr. Jeho rekonstrukce byly * hk, * xk, * čk (=[t͡ʃk]), * šk (=[ʃk]), a çk (ve kterém 'X' a 'C' jsou libovolné symboly, spíše než pokusy uhodnout fonetickou hodnotu proto-fonémů).[46]

Krok 4, rekonstruujte proto-fonémy

Typologie pomáhá při rozhodování, která rekonstrukce nejlépe vyhovuje datům. Například hlasové zastávky bez hlasu mezi samohláskami jsou běžné, ale devoicing hlasových zastávek v tomto prostředí je vzácný. Pokud korespondence -t- : -d- mezi samohláskami se nachází ve dvou jazycích, proto-foném je pravděpodobnější * -t-, s vývojem do vyjádřené formy ve druhém jazyce. Opačná rekonstrukce by představovala vzácný typ.

Nastanou však neobvyklé zvukové změny. The Protoindoevropský slovo pro dvaje například rekonstruován jako * dwō, což se odráží v Klasická arménská tak jako erku. Několik dalších příbuzných prokazuje pravidelnou změnu * dw- → erk- v arménštině.[47] Podobně v Bearlake, dialektu Athabaskanský jazyk z Slavey došlo ke zvukové změně Proto-Athabaskanu * ts → Bearlake kʷ.[48] Je to velmi nepravděpodobné * dw- změněno přímo na erk- a * ts do kʷ, ale pravděpodobně místo toho prošli několika mezikroky, než dorazili k pozdějším formám. Pro komparativní metodu není důležitá fonetická podobnost, ale spíše pravidelné zvukové korespondence.[33]

Podle princip ekonomiky, rekonstrukce proto-fonému by měla vyžadovat co nejméně zvukových změn, aby bylo možné dospět k moderním reflexům v dceřiných jazycích. Například, Algonquian jazyky vystavovat následující korespondenci:[49][50]

 Ojibwe   Míkmaq   Cree   Munsee   Blackfoot   Arapaho  
m m m m m b

Nejjednodušší rekonstrukce pro tuto sadu by byla buď * m nebo * b. Oba * m → b a * b → m jsou pravděpodobné. Protože m se vyskytuje v pěti jazycích a b pouze v jednom z nich, pokud * b je rekonstruován, je třeba předpokládat pět samostatných změn * b → m, ale pokud * m je rekonstruován, je nutné předpokládat pouze jednu změnu * m → b a tak * m by bylo nejekonomičtější.

Tento argument předpokládá, že jiné jazyky než Arapaho jsou alespoň částečně na sobě nezávislé. Pokud všichni vytvořili společnou podskupinu, vývoj * b → m muselo by se předpokládat, že k nim došlo pouze jednou.

Krok 5, typologicky prozkoumejte rekonstruovaný systém

V posledním kroku lingvista zkontroluje, jak protokolfonémy hodí se známé typologická omezení. Například hypotetický systém,

p t k
b
n ŋ
l

má jen jednu vyjádřený stop, * b, a přestože má alveolární a a velar nosní, * n a * ŋ, neexistuje žádný odpovídající labiální nosní. Jazyky však obecně zachovávají symetrii ve svých phonemic inventářích.[Citace je zapotřebí ] V tomto případě by se lingvista mohl pokusit prozkoumat možnosti, které buď byly dříve rekonstruovány * b je ve skutečnosti * m nebo že * n a * ŋ jsou ve skutečnosti * d a *G.

I symetrický systém může být typologicky podezřelý. Například zde je tradiční Protoindoevropský zastavit inventář:[51]

 Lékovky   Zuby   Velars   Labiovelars   Palatovelars  
 Neznělý  ptkkʷkʲ
 Vyjádřený  b)dGɡʷɡʲ
 Vyjádřený sání  bʱdʱɡʱɡʷʱɡʲʱ

Předchozí řada s odsáváním bez hlasu byla odstraněna z důvodu nedostatečných důkazů. Od poloviny 20. století řada lingvistů tvrdí, že tato fonologie je nepravděpodobná[52] a že je velmi nepravděpodobné, že by jazyk měl vyjádřený aspirační jazyk (dechový hlas ) série bez odpovídající série bez nasávání.

Thomas Gamkrelidze a Vyacheslav Ivanov poskytl potenciální řešení a tvrdil, že série, které jsou tradičně rekonstruovány jako prosté hlasy, by měly být rekonstruovány jako glottalized: buď implozivní (ɓ, ɗ, ɠ) nebo ejective (pʼ, tʼ, kʼ). Obyčejná neznělá a hlasově nasávaná série by tak byla nahrazena jen neznělými a vyjádřenými, přičemž aspirace je nevýraznou kvalitou obou.[53] Tento příklad aplikace jazykové typologie na jazykovou rekonstrukci se stal známým jako glottalic theory. Má velký počet zastánců, ale není obecně přijímán.[54]

Rekonstrukce protokolových zvuků logicky předchází rekonstrukci gramatických morfémy (slovotvorné přípony a inflexní konce), vzory skloňování a časování a tak dále. Úplná rekonstrukce nezaznamenaného protojazyka je úkol s otevřeným koncem.

Komplikace

Dějiny historické lingvistiky

Omezení srovnávací metody uznali právě lingvisté, kteří ji vyvinuli,[55] ale stále je považován za cenný nástroj. V případě indoevropštiny se zdálo, že metoda je alespoň částečnou validací staletého hledání Ursprache, původní jazyk. U ostatních se předpokládalo, že budou objednány v rodokmen, který byl stromový model z neogrammarians.

Archeologové ho následovali a pokoušeli se najít archeologické důkazy o kultuře nebo kulturách, o nichž lze předpokládat, že proto-jazyk, jako Vere Gordon Childe je Árijci: studie indoevropského původu, 1926. Childe byla filologka, která se stala archeologkou. Tyto pohledy vyvrcholily v Siedlungsarchaologienebo „sídliště-archeologie“ ze dne Gustaf Kossinna, který se stal známým jako „Kossinnův zákon“. Kossinna tvrdil, že kultury představují etnické skupiny, včetně jejich jazyků, ale jeho zákon byl po druhé světové válce odmítnut. Pád Kossinnova zákona odstranil dočasný a prostorový rámec, který dříve platil pro mnoho proto-jazyků. Fox uzavírá:[56]

Srovnávací metoda jako takový není ve skutečnosti historický; poskytuje důkaz jazykových vztahů, kterým můžeme poskytnout historický výklad .... [Naše rozšířené znalosti o použitých historických procesech] pravděpodobně způsobily, že historičtí lingvisté budou méně náchylní k tomu, aby srovnávali idealizace vyžadované metodou s historickou realitou ... Za předpokladu, že [interpretaci výsledků a metodu samotnou] od sebe oddělíme, lze srovnávací metodu nadále používat při rekonstrukci dřívějších fází jazyků.

Proto jazyky lze ověřit v mnoha historických případech, například v latině.[Citace je zapotřebí ] Ačkoli již není zákonem, je známo, že sídelní archeologie je v zásadě platná pro některé kultury, které obkročují historii a prehistorii, jako je keltská doba železná (hlavně keltská) a Mykénská civilizace (hlavně řecky). Žádný z těchto modelů nemůže být nebo byl zcela odmítnut, ale žádný nestačí sám.

Neogrammarianův princip

Základem srovnávací metody a srovnávací lingvistiky obecně je Neogrammarians „základní předpoklad, že„ zdravé zákony nemají žádné výjimky “. Když to bylo původně navrženo, kritici Neogrammarians navrhli alternativní pozici, která je shrnuta maximem „každé slovo má svou vlastní historii“.[57] Několik typů změn ve skutečnosti mění slova nepravidelně. Pokud nebudou identifikovány, mohou skrýt nebo narušit zákony a způsobit falešné vnímání vztahu.

Výpůjčka

Všechny jazyky půjč si slova z jiných jazyků v různých kontextech. Pravděpodobně se spíše řídili zákony jazyků, ze kterých si byli vypůjčeni, než zákony vypůjčeného jazyka.[pochybný – diskutovat] Studium vypůjčených slov proto pravděpodobně uvede vyšetřovatele v omyl, protože odrážejí zvyky dárcovského jazyka, který je zdrojem slova.

Plošná difúze

Výpůjčky ve větším měřítku se vyskytují v plošná difúze, když jsou vlastnosti převzaty sousedními jazyky v geografické oblasti. Výpůjčka může být fonologický, morfologické nebo lexikální. Falešný proto-jazyk v celé oblasti může být pro ně rekonstruován nebo může být považován za třetí jazyk sloužící jako zdroj rozptýlených funkcí.[58]

Několik plošných prvků a dalších vlivů se může sblížit a vytvořit tak Sprachbund, širší oblast sdílení funkcí, které se zdají být příbuzné, ale jsou difuzní. Například Jazyková oblast pevninské jihovýchodní Asie, než to bylo uznáno, navrhl několik falešných klasifikací takových jazyků jako čínština, Thai a vietnamština.

Náhodné mutace

Ojedinělé změny, jako jsou nepravidelné skloňování, skládání a zkratky, se neřídí žádnými zákony. Například španělština slova palabra ('slovo'), peligro („nebezpečí“) a milagro („zázrak“) by byl parabla, periglo, miraglo pravidelnými zvukovými změnami z latiny parabola, perīcŭlum a mīrācŭlum, ale r a l střídal místa sporadicky metateze.[59]

Analogie

Analogie je sporadická změna prvku tak, aby byl jako jiný prvek ve stejném nebo jiném jazyce. Může ovlivnit jedno slovo nebo může být zobecněn na celou třídu funkcí, jako je paradigma slovesa. Příkladem je ruština slovo pro devět. Slovo se pravidelným zvukem mění od Praslovanský, měl být / nʲevʲatʲ /, ale je to ve skutečnosti / dʲevʲatʲ /. Předpokládá se, že počáteční nʲ- Změnil na dʲ- pod vlivem slova pro „deset“ v ruštině, / dʲesʲatʲ /.[60]

Postupná aplikace

Ti, kteří studují současné jazykové změny, jako je William Labov, uznávají, že i systematická zvuková změna se nejprve aplikuje nesystematicky, přičemž procento jejího výskytu v řeči člověka závisí na různých sociálních faktorech.[61] Změna zvuku se postupně šíří v procesu známém jako lexikální difúze. I když to nevyvrací neplatnost axiomatu Neogrammarians, že „zdravé zákony nemají žádné výjimky“, postupné uplatňování velmi zdravých zákonů ukazuje, že se ne vždy vztahují na všechny lexikální prvky najednou. Hock poznámky,[62] „I když z dlouhodobého hlediska pravděpodobně platí, že každé slovo má svou vlastní historii, nelze oprávněně konstatovat, jak to někteří lingvisté mají, že proto je neogrammariánský postoj k povaze jazykové změny zfalšován“.

Nezděděné funkce

Srovnávací metoda nemůže obnovit aspekty jazyka, které nebyly zděděny v jeho dceřiných idiomech. Například Latinská deklinace vzor byl ztracen v Románské jazyky, což má za následek nemožnost takového prvku plně rekonstruovat pomocí systematického srovnání.[63]

Stromový model

Srovnávací metoda se používá ke konstrukci stromového modelu (německy Stammbaum) vývoje jazyka,[64] ve kterých jsou dceřinné jazyky považovány za odbočující z proto-jazyk, postupně se od něj hromadily fonologický, morfo-syntaktický, a lexikální Změny.

Příklad modelu stromu, který se používá k reprezentaci Uto-Aztecan jazyková rodina mluvená po celých jižních a západních Spojených státech a Mexiku.[65] Rodiny jsou v tučně, jednotlivé jazyky v kurzíva. Ne všechny větve a jazyky jsou zobrazeny.

Předpoklad dobře definovaného uzlu

The Vlnový model byla navržena jako alternativa k stromový model pro reprezentaci jazykové změny.[66] V tomhle Vennův diagram, každý kruh představuje „vlnu“ nebo isogloss, maximální geografické rozšíření jazykové změny, jak se šíří populací mluvčích. Tyto kruhy, které představují postupné historické události šíření, se obvykle protínají. Každý jazyk v rodině se liší podle toho, ke kterým isoglosám patří: které inovace odráží. Stromový model předpokládá, že všechny kruhy by měly být vnořeny a nikdy ne kříženy, ale studovat v dialektologie a historická lingvistika ukazuje, že předpoklad je obvykle nesprávný, a naznačuje, že přístup založený na vlnách může být realističtější než stromový model. Genealogická rodina, ve které se protínají isoglosy, se nazývá a kontinuum dialektu nebo a vazba.

Stromový model obsahuje uzly, u nichž se předpokládá, že jsou odlišnými proto-jazyky existujícími nezávisle v různých oblastech během různých historických časů. Rekonstrukce neověřených proto-jazyků je vhodná pro tuto iluzi, protože je nelze ověřit, a lingvista si může svobodně vybrat jakýkoli konkrétní čas a místo, které se jeví jako nejlepší. Hned od počátku indoevropských studií však Thomas Young řekl:[67]

Není však snadné říci, jaká by měla být definice, která by měla tvořit samostatný jazyk, ale zdá se být nejpřirozenější nazývat tyto jazyky odlišnými, z nichž jeden nemůže být pochopen běžnými osobami ve zvyku mluvit druhým .... Přesto však může zůstat pochybné, zda si Dánové a Švédi obecně nemohou rozumně rozumět ... není možné říci, zda dvacet způsobů vyslovování zvuků, patřících k Čínské znaky, by měly nebo neměly být považovány za tolik jazyků nebo dialektů ... Ale ... jazyky, které jsou tak téměř spřízněné, musí stát vedle sebe v systematickém pořadí ...

Předpoklad jednotnosti v proto-jazyce, implicitně obsažený ve srovnávací metodě, je problematický. I malé jazykové komunity mají vždy rozdíly dialekt, ať už jsou založeny na ploše, pohlaví, třídě nebo jiných faktorech. The Jazyk Pirahã z Brazílie mluví jen několika stovkami lidí, ale má alespoň dva různé dialekty, jedním mluvený muži a druhým ženami.[68] Campbell zdůrazňuje:[69]

Není to tak, že srovnávací metoda „nepředpokládá“ žádné variace; spíše je to jen to, že do srovnávací metody není zabudováno nic, co by jí umožnilo přímo reagovat na variace .... Tento předpoklad jednotnosti je rozumná idealizace; nepoškozuje porozumění jazyku více, než řekněme moderní referenční gramatiky, které se soustředí na obecnou strukturu jazyka, obvykle opomíjejí regionální nebo sociální variace.

Různé dialekty, jak se vyvíjejí do samostatných jazyků, zůstávají v kontaktu a navzájem se ovlivňují. I poté, co se jazyky považují za odlišné, se navzájem navzájem ovlivňují a často sdílejí gramatické, fonologické a lexikální inovace. Změna v jednom jazyce rodiny se může rozšířit do sousedních jazyků a více vln změn se sděluje jako vlny přes hranice jazyka a dialektu, každá s vlastním náhodně ohraničeným rozsahem.[70] Pokud je jazyk rozdělen na soupis funkcí, každý s vlastním časem a rozsahem (isoglosy ), ne všechny se shodují. Historie a prehistorie nemusí nabízet čas a místo pro zřetelnou náhodu, jak tomu může být Proto-Italic, pro který je protojazyk pouze konceptem. Nicméně, Hock[71] poznamenává:

Objev na konci devatenáctého století isoglosy může překročit dobře zavedené jazykové hranice zpočátku vytvořil značnou pozornost a kontroverze. A stalo se módou postavit se proti vlnové teorii teorii stromů ... Dnes je však zcela zřejmé, že jevy, na které tyto dva termíny odkazují, jsou doplňkovými aspekty jazykových změn ....

Subjektivita rekonstrukce

Rekonstrukce neznámých proto-jazyků je ze své podstaty subjektivní. V Proto-Algonquian výše uvedený příklad, volba * m jako rodič foném je pouze pravděpodobně, ne určitý. Je myslitelné, že proto-Algonquian jazyk s * b v těchto pozicích se rozdělil na dvě větve, jednu, která se zachovala * b a ten, který to změnil na * m místo toho, a zatímco první větev se vyvinula pouze do Arapaho, druhý se rozšířil více a rozvinul se do všech ostatních Algonquian kmeny. Je také možné, že nejbližší společný předchůdce Algonquian jazyky místo toho použil nějaký jiný zvuk, například * str, který nakonec mutoval na * b v jedné pobočce a do * m v druhé.

Je skutečně známo, že došlo k příkladům překvapivě komplikovaného a dokonce kruhového vývoje (například protoindoevropský) * t > Pre-Proto-germánské * þ > Proto-germánský * ð > Proto-západoněmecká * d > Stará vysoká němčina t v Bratr > Moderní němčina Vater), ale při absenci jakýchkoli důkazů nebo jiných důvodů pro postulování komplikovanějšího vývoje je preference jednoduššího vysvětlení odůvodněna principem šetrnosti, známého také jako Occamova břitva. Protože rekonstrukce zahrnuje mnoho takových možností, někteří lingvisté[SZO? ] raději považovat rekonstruované prvky za abstraktní reprezentace zvukové korespondence, spíše než za objekty s historickým časem a místem.[Citace je zapotřebí ]

Existenci proto jazyků a platnost srovnávací metody lze ověřit, pokud lze rekonstrukci porovnat se známým jazykem, který může být znám pouze jako stín v výpůjční slova jiného jazyka. Například, Finnické jazyky jako Finština si vypůjčili mnoho slov z rané fáze germánský a tvar půjček odpovídá formám, pro které byly rekonstruovány Proto-germánský. Finština Kuningas „král“ a kaunis „krásný“ zápas s germánskými rekonstrukcemi *Kuningaz a *skauniz (> Němčina König 'král', schön 'Krásná').[72]

Další modely

The wave model was developed in the 1870s as an alternative to the tree model to represent the historical patterns of language diversification. Both the tree-based and the wave-based representations are compatible with the comparative method.[73]

By contrast, some approaches are incompatible with the comparative method, including glottochronology a mass lexical comparison, both of which are considered by most historical linguists to be flawed and unreliable.[74]

Viz také

Poznámky

  1. ^ Lehmann 1993, pp. 31 ff.
  2. ^ Lehmann 1993, str. 26.
  3. ^ Schleicher 1874, str. 8.
  4. ^ Meillet 1966, pp. 2–7, 22.
  5. ^ Meillet 1966, s. 12–13.
  6. ^ Lyovin 1997, s. 1–2.
  7. ^ Beekes 1995, str. 25.
  8. ^ Campbell 2000, str. 1341
  9. ^ Beekes 1995, pp. 22, 27–29.
  10. ^ "The reason for this similarity and the cause of this intermixture was their close neighboring in the land and their genealogical closeness, since Terah the father of Abraham was Syrian, and Laban was Syrian. Ishmael and Kedar were Arabized from the Time of Division, the time of the confounding [of tongues] at Babel, and Abraham and Isaac and Jacob (peace be upon them) retained the Holy Tongue from the original Adam." Introduction of Risalat Yehuda Ibn Quraysh – مقدمة رسالة يهوذا بن قريش
  11. ^ A b George van Driem The genesis of polyphyletic linguistics Archivováno 26. července 2011 v Wayback Machine
  12. ^ A b Szemerényi 1996, str. 6.
  13. ^ Jones, Sir William. Abbattista, Guido (ed.). "The Third Anniversary Discourse delivered 2 February 1786 By the President [on the Hindus]". Eliohs Electronic Library of Historiography. Citováno 18. prosince 2009.
  14. ^ Szemerényi 1996, s. 5–6
  15. ^ Szemerényi 1996, str. 7
  16. ^ Szémerenyi 1996, str. 17
  17. ^ Szemerényi 1996, s. 7–8.
  18. ^ Szemerényi 1996, str. 19.
  19. ^ Szemerényi 1996, str. 20.
  20. ^ Szemerényi 1996, str. 21.
  21. ^ Campbell 2004, pp. 126–147
  22. ^ Crowley 1992, s. 108–109
  23. ^ A b Lyovin 1997, s. 2–3.
  24. ^ This table is modified from Campbell 2004, pp. 168–169 and Crowley 1992, pp. 88–89 using sources such as Churchward 1959 for Tongan, and Pukui 1986 for Hawaiian.
  25. ^ Lyovin 1997, pp. 3–5.
  26. ^ "Taboo". Dictionary.com.
  27. ^ Lyovin 1997, str. 3.
  28. ^ Campbell 2004, pp. 65, 300.
  29. ^ "They". Dictionary.com.
  30. ^ Nevins, Andrew; Pesetsky, David; Rodrigues, Cilene (2009). "Pirahã Exceptionality: a Reassessment" (PDF). Jazyk. 85 (2): 355–404. CiteSeerX  10.1.1.404.9474. doi:10.1353/lan.0.0107. hdl:1721.1/94631. Archivovány od originál (PDF) dne 4. června 2011.
  31. ^ Thomason 2005, pp. 8–12 in pdf; Aikhenvald 1999, str. 355.
  32. ^ "Superficially, however, the Piraha pronouns don't look much like the Tupi–Guarani pronouns; so this proposal will not be convincing without some additional information about the phonology of Piraha that shows how the phonetic realizations of the Tupi–Guarani forms align with the Piraha phonemic system." "Pronoun borrowing" Sarah G. Thomason & Daniel L. Everett University of Michigan & University of Manchester
  33. ^ A b Lyovin 1997, str. 2.
  34. ^ A b Beekes 1995, str. 127
  35. ^ "devil". Dictionary.com.
  36. ^ In Latin, ⟨c⟩ represents / k /; dingua je Stará latina form of the word later attested as lingua ("tongue").
  37. ^ Beekes 1995, str. 128.
  38. ^ Sag 1974, str. 591; Janda 1989.
  39. ^ The asterisk (*) indicates that the sound is inferred/reconstructed, rather than historically documented or attested
  40. ^ More accurately, earlier *e, *Ó, a *A merged as A.
  41. ^ Beekes 1995, str. 60–61.
  42. ^ Beekes 1995, pp. 130–131.
  43. ^ Campbell 2004, str. 136.
  44. ^ Campbell 2004, str. 26.
  45. ^ The table is modified from that in Campbell 2004, str. 141.
  46. ^ Bloomfield 1925.
  47. ^ Szemerényi 1996, str. 28; citovat Szemerényi 1960, str. 96.
  48. ^ Campbell 1997, str. 113.
  49. ^ Redish, Laura; Lewis, Orrin (1998–2009). "Vocabulary Words in the Algonquian Language Family". Native Languages of the Americas. Citováno 20. prosince 2009.
  50. ^ Goddard 1974.
  51. ^ Beekes 1995, str. 124.
  52. ^ Szemerényi 1996, str. 143.
  53. ^ Beekes 1995, pp. 109–113.
  54. ^ Szemerényi 1996, s. 151–152.
  55. ^ Lyovin 1997, pp. 4–5, 7–8.
  56. ^ Fox 1995, pp. 141–2.
  57. ^ Szemerényi 1996, str. 23.
  58. ^ Aikhenvald 2001, s. 2–3.
  59. ^ Campbell 2004, str. 39.
  60. ^ Beekes 1995, str. 79.
  61. ^ Beekes 1995, str. 55; Szemerényi 1996, str. 3.
  62. ^ Hock 1991, pp. 446–447.
  63. ^ Meillet 1966, str. 13.
  64. ^ Lyovin 1997, s. 7–8.
  65. ^ The diagram is based on the hierarchical list in Mithun 1999, pp. 539–540 and on the map in Campbell 1997, str. 358.
  66. ^ This diagram is based partly on the one found in Fox 1995:128, and Johannes Schmidt, 1872. Die Verwandtschaftsverhältnisse der indogermanischen Sprachen. Weimar: H. Böhlau
  67. ^ Young, Thomas (1855), "Languages, From the Supplement to the Encyclopædia Britannica, vol. V, 1824", in Leitch, John (ed.), Miscellaneous works of the late Thomas Young, Volume III, Hieroglyphical Essays and Correspondence, &c., London: John Murray, p. 480
  68. ^ Aikhenvald 1999, str. 354; Ladefoged 2003, str. 14.
  69. ^ Campbell 2004, str. 146–147
  70. ^ Fox 1995, str. 129
  71. ^ Hock 1991, str. 454.
  72. ^ Kylstra 1996, str. 62 for KAUNIS, p. 122 for KUNINGAS.
  73. ^ François (2014), Kalyan & François (2018).
  74. ^ Campbell 2004, str. 201; Lyovin 1997, str. 8.

Reference

externí odkazy