Brzy moderní japonština - Early Modern Japanese

Brzy moderní japonština (近世 日本語, kinsei nihongo) byla fáze japonština po Střední japonština a dříve Moderní japonština.^[1] Jedná se o přechodné období, které zbavilo mnoho středověkých charakteristik jazyka a přiblížilo se jeho moderní podobě.

Období trvalo zhruba 250 let a trvalo od 17. století do první poloviny 19. století. Politicky to obecně odpovídalo období Edo.

Pozadí

Na začátku 17. století se centrum vlády přestěhovalo do Edo z Kamigata pod kontrolou Tokugawa shogunate. Až do začátku Edo období kamigatský dialekt, předchůdce moderny Kansai dialekt, byl nejvlivnějším dialektem. Avšak v pozdním období Edo, Edo dialekt, předchůdce moderny Tokijský dialekt se stal nejvlivnějším dialektem a Japonsko uzavřela své hranice pro cizince. Ve srovnání s předchozími stoletími vláda Tokugawa přinesla mnohem nově nalezenou stabilitu. Díky tomu byl důležitý bojovník třída postupně padala a nahradila ji obchodník třída. Došlo k velkému hospodářskému růstu a objevily se nové formy uměleckého vývoje, jako např Ukiyo-e, Kabuki, a Bunraku. To zahrnovalo nové literární žánry jako např Ukiyozoshi, Sharebon (rekreační oblasti), Kokkeibon (prostí občané) a Ninjōbon rozvinutý. Včetně hlavních autorů Ihara Saikaku, Chikamatsu Monzaemon, Matsuo Bashō, Shikitei Sanba, a Santō Kyōden.

Fonologie

Samohlásky

Bylo jich pět samohlásky: / i, e, a, o, u /.

• / i /: [i]
• /E/: [E]
• /A/: [A]
• /Ó/: [Ó]
• / u /: [ɯ]

Ve střední japonštině byly slovo-initial / e / a / o / realizovány s polosamohlásky [j] a [w] před avowel, resp^{[pochybný – diskutovat]}, ale stal se realizován jako jednoduché samohlásky v polovině 18. století.^[2]

The vysoké samohlásky / i, u / ztichl [i̥, ɯ̥] mezi neznělými souhláskami nebo koncem slova, jak bylo uvedeno v řadě zahraničních textů:^[3]

• Diego Collado Ars Grammaticae Iaponicae Lingvae (1632) uvedl konečné slovní příklady: gozàru > gozàr, fitòtçu > fitòtç, a àxi no fàra > àx no fàra.
• E. Kaempfer Geschichte und Beschreibung von Japan (1777–1779) a C. P. Thunberg Resa uti Europa, Afrika, Asie (1788–1793) seznam slovně-mediálních příkladů: kurosaki > krosaki, atsuka > atska.

Dlouhé samohlásky

Střední Japonec měl dva typy dlouhých Ó: [ɔː] a [Ó]. Oba se spojili do [Ó] do první poloviny 17. století.^[4] Během přechodu jsou instance ɔː dočasně měl tendenci ke zkrácení v kamigatském dialektu.^[5][6]

• nomɔː> nomo "drink"
• senoɔː> seno „rychle“

Navíc všechny ostatní samohlásky mohly být prodlouženy kvůli různým kontrakcím v Edo dialektu.^[7][8] Většina z nich se stále používá v Moderní japonština v Tokiu i ve zbytku regionu Kanto, ale nejsou součástí Standardní japonština.

• / ai /> [eː]: sekai> sekeː „svět“, saigo> seːgo „poslední“
• / ae /> [eː]: kaeru> keːru "žába", namae> nameː "name"
• / oi /> [eː]: omoɕiroi> omoɕireː
• / ie /> [eː]: oɕieru> oɕeːru "učit"
• / ui /> [iː]: warui> wariː
• / i wa /> [jaː]: kiki wa> kikjaː "poslech"
• / o wa /> [aː]: nanzo wa> nanzaː "gramatika"

Long / uː / byl vyvinut během střední japonštiny a zůstal nezměněn.

Souhlásky

Střední Japonec měl následující souhlásky:

/ t, s, z, h / všechny mají řadu alofony před vysoké samohlásky [i, ɯ]:

• t → t͡ʃ / __i
• t → t͡s / __ɯ
• z → d͡ʒ / __i
• z → d͡z / __ɯ
• h → C / __i
• h → ɸ / __ɯ

Došlo k několika významným změnám:

• / zi, di / a / zu, du /, již nejsou v kontrastu.
• / h / se částečně vyvinul z [ɸ] na [h, ç].
• / se / ztratil palatalizaci a stal se [se].

Střední japonština měla koncovku slabiky -t, která byla postupně nahrazována otevřenou slabikou / tu /.

Labializace

Labial / kwa, gwa / se spojil se svými nelineárními protějšky do [ka, ga].^[9]

Palatalizace

Souhlásky / s, z /, / t /, / n /, / h, b /, / p /, / m / a / r / lze palatalizovat.

Depalatalizaci lze vidět také v Edo dialektu:

• hyakunin issyu > hyakunisi
• / teisyu / > / teisi / "pán"
• / zyumyoː / > / zimyoː / "život"

Prenasalizace

Střední Japonec měl řadu prenasalized vyjádřený plosivy a fricatives: [^ŋɡ, ⁿz, ⁿd, ^mb]. V raně novověké japonštině ztratili prenasalizaci, což mělo za následek ɡ, z, d, b.

Gramatika

Slovesa

Raně novověká japonská jich má pět slovní konjugace:

Jak již ve střední japonštině začalo, systém slovní morfologie se nadále vyvíjel. Celkový počet tříd sloves byl snížen z devíti na pět. Konkrétně se r-nepravidelné a n-nepravidelné legalizovaly jako kvadrigrádní a horní a dolní bigrade třídy se spojily s jejich příslušným monográdem. To ponechalo kvadrigrádní, horní monográdní, dolní monográdní, k-nepravidelný a s-nepravidelný.^[10]

Přídavná jména

Existovaly dva typy adjektiv: pravidelné přídavná jména a adjektivní podstatná jména.

Historicky byla adjektiva rozdělena do dvou tříd: na ty, jejichž příslovková forma skončila na -ku a na ty, které skončily na –siku. Tento rozdíl byl v raně novověké japonštině ztracen.

Historicky bylo adjektivní podstatné jméno rozděleno do dvou kategorií: -nar a -tar. V raně novověké japonštině -tar zmizel a zůstal pouze -na.

Poznámky

Reference