Pozdní střední japonština - Late Middle Japanese

Pozdní střední japonština
中 世 日本語
KrajJaponsko
ÉraSe vyvinul do Brzy moderní japonština v 17. století
japonský
Rané formy
Hiragana, Katakana, a Han
Kódy jazyků
ISO 639-3–
GlottologŽádný
Tento článek obsahuje IPA fonetické symboly. Bez řádného podpora vykreslování, možná uvidíte otazníky, rámečky nebo jiné symboly namísto Unicode postavy. Úvodní průvodce symboly IPA najdete v části Nápověda: IPA.

Pozdní střední japonština (中 世 日本語, chūsei nihongo) byla etapa japonština Následující Brzy Middle Japonec a předchozí Brzy moderní japonština.[1] Bylo to období přechodu, ve kterém jazyk zbavil mnoha svých archaických rysů a přiblížil se své moderní podobě.

Období trvalo zhruba 500 let od 12. do 16. století a je obvykle rozděleno na knto na rané a pozdní období.[2] Z politického hlediska byla první polovina pozdního středního japonského období konec Heian období, známý jako Insei a Období Kamakura. Druhá polovina pozdního středního japonštiny byla Muromachi období.

Pozadí

Koncem 12. století byla doba přechodu od aristokratický společnost šlechticů v Heian období do feudalista společnost třída válečníků. Doprovázející tuto změnu se politické centrum pohnulo se založením různých shogunates na východě.

Různé nové Buddhista pohyby začaly a gramotnost vzrostl kvůli jejich šíření.[3]

V polovině 16. století portugalština misionáři přijel dovnitř Japonsko. Představili západní koncepty a technologie, ale také sdíleli svůj jazyk. Různé portugalské výpůjční slova vstoupil do jazyka.[4]

Ve snaze rozšířit jejich náboženství portugalští misionáři studovali a učili se japonštinu. Vytvořili řadu jazykových gramatiky a slovníky a dokonce přeložil nějakou japonskou literaturu. Tyto zdroje se ukázaly jako nesmírně cenné při studiu pozdního středního japonštiny.

Fonologie

Samohlásky

Bylo jich pět samohlásky: / i, e, a, o, u /.

  • / i /: [i]
  • /E/: [je], [E]?
  • /A/: [A]
  • /Ó/: [wo], [Ó]?
  • / u /: [u]

Zpočátku byly / e / a / o / realizovány pomocí polosamohlásky [j] a [w], respektive[pochybný – diskutovat] v důsledku dřívějších fúzí zděděných od raného středního japonštiny Není však jasné, jak byly realizovány, když jim předcházela souhláska.[5]

Kromě toho existovaly dva typy dlouhých Ó: [ɔː] a [Ó]. Sekvence samohlásek / au / smluvně do [ɔː]a / ou / a / eu / smluvně uzavřeny do [Ó] a [joː], respektive:[6]

  • / hayaku / "rychle"> / hayau /: [ɸajaku] > [ɸajau] > [ɸajɔː]
  • / omou / "myslím": [womou] > [womoː]

Souhlásky

Pozdní střední Japonci měli následující souhlásky:

BilabiálníAlveolárníPostalveolarPalatalVelárníUvular
Plosivep  bt  d  k  ɡ 
Složitý t͡s  d͡zt͡ɕ  d͡ʑ   
Nosnímn   ɴ
Frikativníɸs  zɕ  ʑ   
Tekutý  r   
Přibližně   jɰ 

Kromě toho byli dva fonémy: / N / a / Q /. „Před pauzou je / N / uvular [ɴ]; asimiluje na místo artikulace následujícího zastavení, afriktního nebo nasálního. "" / Q / se stává fonetickou kopií následujícího obstruktu. "[7]

  • / s, z /, / t, d /, / n /, / h, b /, / p /, / m / a / r / lze palatalizovat.

Labializováno souhlásky / kw, gw / se objevily během rané střední japonštiny. Labializované souhlásky před sloučením -i a -e s jejich nelineárními protějšky.[8] Konkrétně:

  • / kwi /> / ki /
  • / gwi /> / gi /
  • / kwe /> / ke /
  • / gwe /> / ge /

Rozdíl mezi / ka / a / kwa / zůstal.

The sykavky / s, z / byly palatalizováno before / i / and / e / and had the following distribution:[9]

  • / sa, za /: [sa, za]
  • / si, zi /: [ɕi, ʑi]
  • / su, zu /: [su, zu]
  • / se, ze /: [ɕe, ]e]
  • / so, zo /: [ano, zo]

João Rodrigues uvedeno v Arte da Lingoa de Japam že východní dialekty byly známy pro realizaci / se / as [se], spíše než [ɕe].[10][11] Všimněte si, že / se, ze / se stalo [se, ze] v moderní japonštině, ale zachována [ɕi, ʑi] pro / si, zi /.

/ t / a / d / byly odlišeny od sykavek ve všech pozicích, ale podstoupily přidružení před / i, u /:

  • / ti, di /: [t͡ɕi, d͡ʑi]
  • / tu, du /: [tsu, dzu]

Prenasalizace

Vyjádřený zastaví a fricatives byly prenasalized:[12]

  • /G/: [ᵑɡ]
  • / z /: [ⁿz]
  • / d /: [ⁿd]
  • / b /: [ᵐb]

João Rodrigues provedl toto pozorování v roce Arte da Lingoa de Japam. Kromě toho korejský text Ch'ŏphae Sinŏ hláskoval [...] b, d, z, g s Hangul posloupnosti písmen -mp-, -nt-, -nz-, -ngk- "[9] indikující prenasalizaci.

Účinky prenasalizace lze pozorovat také v přepisu slov jako např mumatrubka

/ h / a / p /

Proto-japonský obsažené * [p], ale tím Stará japonština, stalo se [ɸ]. Pozdní střední japonština znovu zavedena [p], který kontrastoval s [ɸ] a tak se s ním zacházelo jako s novým foném. V raně novověké japonštině, [ɸ] stal se [h] v mnoha dialektech, jak to stále je. [p] se nachází v mimetický slova, jako např špendlík a patto, stejně jako v čínštině výpůjční slova jako sanpai a nippon.[13]

Mediální / h / se stal [w] před / a /. Před všemi ostatními samohláskami ztichlo:[14][15]

  • / -ha /: [wa]
  • /-Ahoj/: [i]
  • / -hu /: [u]
  • /-on/: [je]
  • / -ho /: [wo]

Klouže

/ w / měl následující distribuci:

  • / wa /: [wa]
  • / wi /: [i]
  • /my/: [je]
  • / wo /: [wo]

Předchozí fúze mezi / o / a / wo / do [wo] během rané střední japonštiny pokračoval do pozdní střední japonštiny, s / e / a / my / sloučením do [je] do 12. století.

/ y / měl následující distribuci:

  • / ya /: [ja]
  • / yu /: [ju]
  • /vy/: [je]
  • / jo /: [jo]

Různé fúze, / e /, / we / a / ye /, byly všechny realizovány jako [je] a tedy k nerozeznání.

Struktura slabiky

Tradičně, slabiky byly (C) V struktury, takže nebylo třeba rozlišovat mezi slabikami a morae. Čínská výpůjční slova však představila nový typ zvuku, který by mohl končit na -m, -n nebo -t.[16][17][18] Tou strukturou je slabika (C) V (C). Mora je založena na tradiční (C) V struktuře.

Konečné slabiky -m a -n byly původně rozlišeny; ale na konci raného období se oba sloučily do / N /.[19]

Mediální geminace

Konečné slabiky -m, -n, -t před samohláskou nebo a klouzat podstoupil geminace a staly se shluky souhlásek -mm-, -nn- a -tt-.[8][20]

-m> -mm-:

  • samwi> sammi "třetí místo"

-n> -nn-:

-t> -tt-:

  • set'in> settin 雪 隠 "toaleta "
  • konnitwa> konnitta "jako pro dnešek"
  • but'on> tlačítko "požehnání Buddhy"

Onbin

Viz také: Japonská gramatika § Eufonické změny (音 便 onbin)

Onbin (音 便, "eufonie ") jsou typem sporadických změn zvuku a „nebyly automatické nebo výjimečné“ [21] a jejich přesné příčiny jsou stále diskutovány. Objevují se také v dřívějších fázích jazyka, ale v pozdní střední japonštině byly zvláště rozšířené a měly velký vliv na jeho slovní a adjektivní tvarosloví.

Slovesa:

  • yom- "read": / yomite /> / yoNde / [joɴde]
  • kuh- "jíst": / kuhite /> / kuute / [kuːte] :: / kuQte / [kutte]

The kuh- příklad měl dva možné výsledky. První z nich byl zejména ze západních dialektů, a druhý byl zejména z východních dialektů.[22]

Přídavná jména:

  • / hayaku / "rychle"> / hayau /: [ɸajaku]> [ɸajau]> [ɸajɔː]
  • / kataki / "tvrdé"> / katai / [katai]

V obou slovech mediální velární -k- ztichl elize.

Morfologie

Ztratila se řada archaických gramatických tvarů, které jazyk přiblížily jeho moderní podobě.

Jedním z nejvýznamnějších vývojů bylo nahrazení přesvědčivé formy atributivní,[23] který má řadu efektů:

  • Pomohlo to při přechodu z bigrade na monográdní slovesa.[24]
  • Způsobilo to řetězec událostí ve dvou adjektivních třídách, které nakonec vyústily ve sloučení do jedné.
  • Oslabilo to kakarimusubi Systém.
  • Sloveso ar- „be“, které bylo kdysi nepravidelné, se začalo legalizovat jako čtyřkolka.

Slovesa

Pozdní střední Japonci zdědili všech devět slovní konjugace z rané střední japonštiny:

Třída slovesaIrrealisAdverbiálníNezvratnýAtributivníRealisRozkazovací způsob
Kvadrigrádní-A-i-u-u-E-E
Horní monográdní-i-i-iru-iru-hněv-i (jo)
Horní Bigrade-i-i-u-uru- jasně-i (jo)
Dolní monográdní-E-E-eru-eru- tady-e (jo)
Dolní Bigrade-E-E-u-uru- jasně-e (jo)
K-nepravidelné-Ó-i-u-uru- jasně-Ó
S-nepravidelný-E-i-u-uru- jasně-e (jo)
N-nepravidelné-A-i-u-uru- jasně-E
R-nepravidelný-A-i-i-u-E-E

Během celého období se však bigradeová slovesa postupně měnila v monogrády. Tento proces byl završen raně novověkou japonštinou, částečně výsledkem sloučení průkazných a atributivních forem.[24]

Přídavná jména

Existovaly dva typy adjektiv: pravidelné přídavná jména a adjektivní podstatná jména.

Pravidelná přídavná jména

Pravidelné adjektivum bylo tradičně rozděleno do dvou typů: na ty, jejichž příslovková forma končí -ku a ti, jejichž konce končí –Siku:[25]

Třída adjektivIrrealisAdverbiálníNezvratnýAtributivníRealisRozkazovací způsobPoznámky
-ku -ku-si-ki   
 -u-ki-i  Brzy
 -u-i-i  Pozdě
-kara-kari -karu-kere-kare 
-siku -siku-si-siki   
 -siu-sisi-sii  Brzy
 -siu-sii-sii  Pozdě
-sikara-sikari -sikaru-sikere-sikare 

Byly tam tři pozoruhodné změny, které nakonec způsobily oboustranný rozdíl do jedné:

  • V rané střední japonštině, -siku nezvratně vyvíjí a -sisi formulář.
  • Průkazné a atributivní formy se spojily.
  • V pozdní střední japonštině adjektivní přípona -ki byla snížena na -i

Zatímco gramatický rozdíl mezi oběma třídami zmizel, historický rozdíl byl použit k vysvětlení některých současných forem -shii přídavná jména, zejména eufonické změny (音 便) které se vyskytují v zdvořilá forma přídavných jmen (když za nimi následuje ご ざ る gozaru „být“ nebo 存 じ る zonjiru 'vědět').

Adjektivní podstatná jména

Byly tam dvě třídy adjektivních podstatných jmen zděděných od rané střední japonštiny: -Nar a -dehet.

TypIrrealisAdverbiálníNezvratnýAtributivníRealisRozkazovací způsobPoznámky
Nar--nara-nari
-ni		-nari-naru
-na		-nare Brzy
-nara-ni
-de		-dya
-na		-naru
-na
-Ne		-nare Pozdě
Dehet- -na-tari-taru  Brzy
 -na -taru  Pozdě

Nejvýznamnějším vývojem bylo snížení atributivního -naru na -na.[26] Když došlo ke sloučení průkazného a atributivního, oba sdílejí nové -na. The dehet- typ se stává archaičtějším a jeho distribuce se neustále snižovala. V moderní japonštině několik naru- přídavná jména a taru- přídavná jména zůstat jako fosilie.

Hypotetický

Realisová základna se vyvinula v hypotetickou.[27] The realis popsal něco, co se již stalo. Toto použití se vytratilo a vyústilo v použití hypotetického pro události, které ještě nenastaly. Všimněte si, že moderní japonština má pouze hypotetický základ a ztratila svoji realistickou základnu.

Rozkazovací způsob

Imperativ tradičně končil buď bez přípony, nebo - jo. Během pozdní střední japonštiny, -i byl připojen k nižším bigrade, k-nepravidelným a s-nepravidelným slovesům:[28]

  • kure + i: kurei "dej mi"
  • ko + i: koi "přijít"
  • se + i: sei "udělat"

João Rodrigue uvedeno v Arte da Lingoa de Japam že - jo lze nahradit -ro, jako v miyo > miro "Koukni se."[29] Všimněte si, že východní dialekty staré japonštiny v 8. století také obsahovaly -ro imperativ, což je standardní imperativ v moderní japonštině.

Napjatý a aspekt

Napjaté a aspektové systémy prošly radikálními změnami. Perfektní n-, t-, a r- a minulost k-/s- a ker- zastaraly a byly nahrazeny tar - "" který se vyvinul z dokonalého aspektu do společného minulého času. Nakonec se to stalo ta-, moderní minulý čas.[30]

Částice

Nová částice případu de byl vyvinut z ni te.[31]

Domnělá přípona -mu prošel řadou fonologických změn: mu > m > N > ũ. V kombinaci s samohláskou ze základny irrealis, ke které se připojila, se z ní stala dlouhá samohláska, někdy s -y- před ní.

Viz také

Poznámky

  1. ^ Shibatani (1990: 119)
  2. ^ Nakata (1972: 175)
  3. ^ Kondo (2005: 97)
  4. ^ Shibatani (1990: 121)
  5. ^ Nakata (1972: 181)
  6. ^ Yamaguchi (1997: 86-87)
  7. ^ Miyake (2003: 76-77)
  8. ^ A b Kondo (2005: 103)
  9. ^ A b Miyake (2003: 75)
  10. ^ Yamaguchi (1997: 87-88)
  11. ^ Doi (1955: 613)
  12. ^ Ōno (2000: 53-54)
  13. ^ Nakata (1972: 197-198)
  14. ^ Kondo (2005: 71)
  15. ^ Miyake (2003: 74-75)
  16. ^ Nakata (1972: 222–226)
  17. ^ Doi (1955: 230–232)
  18. ^ Martin (1987: 73–75)
  19. ^ Kondo (2005: 102)
  20. ^ Martin (1987: 75)
  21. ^ Frellesvig (1995: 21)
  22. ^ Kondo (2005: 128)
  23. ^ Yamaguchi (1997: 95–96)
  24. ^ A b Tsuboi (2007: 14–30)
  25. ^ Matsumura (1971: 961, 966-967)
  26. ^ Kondo (2005: 113)
  27. ^ Yamaguchi (1997: 96)
  28. ^ Yamaguchi (1997: 97)
  29. ^ Yamaguchi (1997: 97–98)
  30. ^ Shibatani (1990: 123)
  31. ^ Kondo (2005: 113-114)

Reference

  • Doi, Tadao (1985). Jidaibetsu Kokugo Daijiten: Muromachi Jidaihen I. (v japonštině). Tokio: Sanseido. ISBN  4-385-13296-8.
  • Doi, Tadao (1955) [1604-1608]. Nihon Daibunten (v japonštině). Sanseido. ISBN  978-4-8301-0297-4.
  • Doi, Tadao (1980) [1603]. Hōyaku Nippo Jisho (v japonštině). Tokio: Iwanami Shoten. ISBN  4-00-080021-3.
  • Frellesvig, Bjarke (1995). Případová studie z diachronické fonologie: Japonské změny zvuku Onbin. Aarhus University Press. ISBN  87-7288-489-4.
  • Frellesvig, Bjarke (2010). Historie japonského jazyka. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN  978-0-521-65320-6.
  • Ikegami, Mineo (1993) [1620]. Nihongo Shōbunten (v japonštině). Iwanami Shoten. ISBN  4-00-336811-8.
  • Kondo, Yasuhiro; Masayuki Tsukimoto; Katsumi Sugiura (2005). Nihongo no Rekishi (v japonštině). Hoso Daigaku Kyōiku Shinkōkai. ISBN  4-595-30547-8.
  • Martin, Samuel E. (1987). Japonský jazyk v čase. Yale University Press. ISBN  0-300-03729-5.
  • Matsumura, Akira (1971). Nihon Bunpō Daijiten (v japonštině). Meiji Shoin. ISBN  4-625-40055-4.
  • Miyake, Marc Hideo (2003). Stará japonština: fonetická rekonstrukce. Londýn; New York: RoutledgeCurzon. ISBN  0-415-30575-6.
  • Nakata, Norio (1972). Kóza Kokugoshi: Dai 2 kan: On'inshi, Mojishi (v japonštině). Taishūkan Shoten.
  • Ōno, Susumu (2000). Nihongo no Keisei (v japonštině). Iwanami Shoten. ISBN  4-00-001758-6.
  • Shibatani, Masayoshi (1990). Jazyky Japonska. Cambridge University Press. ISBN  0-521-36918-5.
  • Tsuboi, Yoshiki (2007). Nihongo Katsuyō Taikei no Hensen: Zōteiban (v japonštině). Kasama Shoin. ISBN  978-4-305-70353-8.
  • Yamaguchi, Akiho; Hideo Suzuki; Ryūzō Sakanashi; Masayuki Tsukimoto (1997). Nihongo no Rekishi (v japonštině). Tōkyō Daigaku Shuppankai. ISBN  4-13-082004-4.