Thomas More - Thomas More

Pro další použití viz Thomas More (rozcestník).

Správně počestný Vážený pane

Thomas More
Hans Holbein, mladší - Sir Thomas More - Google Art Project.jpg
Lord kancléř
V kanceláři
Říjen 1529 - květen 1532
MonarchaJindřich VIII
PředcházetThomas Wolsey
UspělThomas Audley
Kancléř vévodství Lancastera
V kanceláři
31. prosince 1525 - 3. listopadu 1529
MonarchaJindřich VIII
PředcházetRichard Wingfield
UspělWilliam FitzWilliam
Mluvčí poslanecké sněmovny
V kanceláři
15. dubna 1523 - 13. srpna 1523
MonarchaJindřich VIII
PředcházetThomas Nevill
UspělThomas Audley
Osobní údaje
narozený(1478-02-07)7. února 1478
Londýn, Anglie
Zemřel6. července 1535(1535-07-06) (ve věku 57)
Londýn, Anglie
Manžel (y)
Jane Colt
​
​
(m. 1505; zemřel 1511)​
​
(m. 1511)​
DětiMargaret, Elizabeth, Cicely a John
RodičeSir John More
Agnes Graunger
Podpis
Filozofická kariéra
Pozoruhodná práce
utopie (1516)
Responsio ad Lutherum (1523)
Dialog pohodlí proti soužení (1553)
ÉraRenesanční filozofie
Filozofie 16. století
KrajZápadní filozofie
ŠkolaKřesťanský humanismus[1]
Renesanční humanismus
Hlavní zájmy
Sociální filozofie
Kritika protestantismu
Pozoruhodné nápady
utopie
Svatý

Thomas More
MEDAILLON.OF.SAINT.THOMAS.MORE.jpg
Portrét svatého Tomáše More, popravený na Tower Hill (Londýn) v roce 1535, zřejmě na základě Holbeinova portrétu.
Mučedník
Uctíván vkatolický kostel
Anglikánské společenství
Blahořečen29 prosince 1886, Florencie, Italské království tím, že Papež Lev XIII
Svatořečen19. května 1935, Vatikán tím, že Papež Pius XI
Hlavní, důležitý svatyněKostel svatého Petra ad Vincula, Londýn, Anglie
Hody22. června (katolický kostel)
6. července (Anglie)
9. července (katolická mimořádná forma)
Atributyoblečený v rouchu Kancléř a na sobě Límec esencí; sekera
PatronátAdoptované děti; úředníci; soudní úředníci; obtížná manželství; velké rodiny; právníci, politici a státníci; nevlastní rodiče; vdovci; Právnická fakulta Ateneo de Manila; Diecéze Arlington; Diecéze Pensacola-Tallahassee; Hnutí katolické mládeže; University of Malta; University of Santo Tomas Faculty of Arts and Letters

Sir Thomas More (7. února 1478 - 6. července 1535), uctívaný v katolický kostel tak jako Saint Thomas More,[7][8] byl anglický právník, sociální filozof, autor, státník a známý Renesanční humanista. Také sloužil Jindřich VIII tak jako Lord vysoký kancléř Anglie od října 1529 do května 1532.[9] Napsal utopie, publikováno v roce 1516,[10] který popisuje politický systém imaginárního ostrovního státu.

Více se postavilo proti Protestantská reformace, režie polemiky proti teologii Martin Luther, Huldrych Zwingli, John Calvin a William Tyndale. More se také postavil proti oddělení Jindřicha VIII. Od katolický kostel, odmítl uznat Henryho jako nejvyšší hlava anglikánské církve a zrušení jeho manželství s Kateřina Aragonská. Poté, co odmítl vzít Přísaha nadřazenosti, byl odsouzen za zrada a popraven. Při své popravě údajně řekl: „Umírám královým dobrým služebníkem a Božím prvním.“

Papež Pius XI kanonizován Více v roce 1935 jako mučedník. Papež Jan Pavel II v roce 2000 ho prohlásil svatý patron státníků a politiků.[11][12] The Sovětský svaz na počátku dvacátého století jej poctil za údajně komunistický postoj k vlastnickým právům v utopie.[13][14][15]

Časný život

Znak papežství SE.svg
Část a série na
Katolická filozofie
  
Etika
Školy
Filozofové

046CupolaSPietro.jpg Portál katolicismu

Socrates.png Filozofický portál

Thomas More se narodil v Milk Street v Londýně dne 7. února 1478 a byl jeho synem Sir John More,[16] úspěšný právník a později soudce[17]a jeho manželka Agnes (rozená Graunger). Byl druhým ze šesti dětí. Více se vzdělávalo ve St Anthony's School, poté považované za jednu z nejlepších londýnských škol.[18][19] Od roku 1490 do roku 1492 sloužil More John Morton, Arcibiskup z Canterbury a lord kancléř Anglie jako stránka pro domácnost.[20]:xvi Morton nadšeně podporoval „Nové učení “(stipendium, které bylo později známé jako„ humanismus “nebo„ londýnský humanismus “), a velmi si myslelo mladého More. Věřil, že More má velký potenciál, a proto ho Morton nominoval na místo na University of Oxford (buď v St. Mary Hall nebo Canterbury College, oba nyní pryč).[21]:38

More zahájil studium na Oxfordu v roce 1492 a získal klasické vzdělání. Studovat pod Thomas Linacre a William Grocyn, začal ovládat latinu i řečtinu. Další opustili Oxford po pouhých dvou letech - na naléhání svého otce - zahájit právní výcvik v Londýně v New Inn, jednom z Hostince v Chancery.[20]:xvii[22] V roce 1496 se More stal studentem Lincoln's Inn, jednoho z Hostince dvora, kde zůstal až do roku 1502, kdy byl zavolal do baru.[20]:xvii

Duchovní život

Podle jeho přítele, teologa Desiderius Erazmus z Rotterdam, Více jednou vážně uvažoval o opuštění své právní kariéry, aby se stal mnich.[23][24] Mezi lety 1503 a 1504 žili další poblíž Kartuziánský klášter za hradbami Londýna a zapojila se do duchovních cvičení mnichů. Ačkoli hluboce obdivoval jejich zbožnost, More se nakonec rozhodl zůstat laikem, kandidovat na volby do parlamentu v roce 1504 a oženit se v následujícím roce.[20]:xxi

Další pokračování asketický praktiky po zbytek svého života, jako je nošení a žíněná košile vedle jeho kůže a příležitostně se účastnil bičování.[20]:xxi Tradice Třetí řád svatého Františka vyznamenání Více jako člen tohoto Řádu na jejich kalendář svatých.[25]

Rodinný život

Rowland Lockey po Hans Holbein mladší, Rodina sira Thomase More, c. 1594

Více ženatý Jane Colt v roce 1505.[21]:118 Erazmus uvedl, že More chtěl dát své mladé manželce lepší vzdělání, než jaké předtím dostávala doma, a učil ji hudbou a literaturou.[21]:119 Pár měl čtyři děti, než Jane zemřela v roce 1511: Margaret, Elizabeth, Cicely a John.[21]:132

Proti „radě přátel a běžným zvykům“ šel do třiceti dnů More a vzal si jednu z mnoha způsobilých žen z jeho širokého okruhu přátel.[26][27] Vybral si Alice Middleton vdova, aby vedla svou domácnost a starala se o své malé děti.[28] Rychlost sňatku byla tak neobvyklá, že More musel dostat výjimku od zákazy manželství, které díky své dobré pověsti na veřejnosti snadno získal.[26]

More ze svého druhého manželství neměl žádné děti, ačkoli Aliciinu dceru z předchozího manželství vychoval jako svou vlastní. More se také stal strážcem dvou mladých dívek: Anne Cresacre se nakonec provdala za svého syna Johna More;[21]:146 a Margaret Giggs (později Clement) bude jediným členem jeho rodiny, který bude svědkem jeho popravy (zemřela k 35. výročí této popravy a její dcera se provdala za Moreho synovce William Rastell ). Láskyplný otec More psal dopisy svým dětem, kdykoli byl mimo právní nebo vládní záležitosti, a vybízel je, aby mu často psaly.[21]:150[29]:xiv

Více trval na tom, aby dal svým dcerám stejné klasické vzdělání jako jeho syn, což byl v té době neobvyklý přístup.[21]:146–47 Jeho nejstarší dcera Margaret přitahovala velký obdiv k její erudici, zejména její plynulosti v řečtině a latině.[21]:147 Více řekl své dceři o své hrdosti na její akademické úspěchy v září 1522 poté, co ukázal biskupovi dopis, který napsala:

Když z podpisu viděl, že se jedná o dopis dámy, jeho překvapení ho vedlo k tomu, aby si ho nedočkavěji přečetl ... řekl, že by nikdy nevěřil, že to bude vaše práce, ledaže bych ho o tom ujistil, a on začal chválit to v nejvyšší míře ... pro jeho čistou latinství, jeho správnost, jeho erudici a jeho projevy něžné náklonnosti. Okamžitě vytáhl z kapsy portague [portugalskou zlatou minci]… aby vám poslal jako zástavu a na znamení jeho dobré vůle k vám.[29]:152

Moreovo rozhodnutí vzdělávat své dcery je příkladem pro ostatní šlechtické rodiny. I Erazmus se stal mnohem příznivějším, jakmile byl svědkem jejich úspěchů.[21]:149

Portrét More a jeho rodiny, Sir Thomas More and Family, namaloval Holbein; to však bylo ztraceno při požáru v 18. století. Vnuk More si objednal kopii, jejíž dvě verze přežily.

Časná politická kariéra

Studie o portrétu rodiny Thomase Moreho, c. 1527, podle Hans Holbein mladší

V roce 1504 More byl zvolen do parlamentu, aby zastupoval Velký Yarmouth, a v roce 1510 začal zastupovat Londýn.[30]

Od roku 1510 sloužil More jako jeden ze dvou šerifové z City of London, pozice značné odpovědnosti, v níž si získal pověst čestného a efektivního státního zaměstnance. Více se stalo Velitel požadavků v roce 1514,[31] téhož roku, ve kterém byl jmenován člen státní rady.[32] Po uskutečnění diplomatické mise v Císař Svaté říše římské, Karel V., doprovázející Thomas Wolsey, Kardinál Arcibiskup z Yorku, do Calais a Bruggy, More byl povýšen do šlechtického stavu a stal se pokladníkem Státní pokladna v roce 1521.[32]

Jako sekretářka a osobní poradkyně Král Jindřich VIII „More měl stále větší vliv: přivítání zahraničních diplomatů, vypracování oficiálních dokumentů a spojení s králem a lordem kancléřem Wolseyem. Více později sloužil jako Vysoký stevarde pro univerzity v Oxford a Cambridge.

V roce 1523 byl zvolen More jako rytíř hrabství (MP) pro Middlesex a na doporučení Wolseyho sněmovna zvolen Více jeho mluvčí.[32] V roce 1525 se stalo více Kancléř vévodství Lancastera, s výkonnou a soudní odpovědností ve velké části severní Anglie.[32]

Kancléřství

Po Wolsey padl, More uspěl v kanceláři Lord kancléř v roce 1529. Odeslal případy s nebývalou rychlostí.

Kampaň proti protestantské reformaci

Sir Thomas More je připomínán sochou v domě Sir Thomas More z konce 19. století naproti Královský soudní dvůr, Carey Street, Londýn.

Více podporováno katolický kostel a viděl Protestantská reformace tak jako kacířství, hrozba pro jednotu církve i společnosti. Více věřil v teologii, argumentaci a církevní zákony církve a „slyšel Lutherovo volání zničit katolickou církev jako výzvu k válce“.[33]

Jeho rané akce proti protestantské reformaci zahrnovaly pomoc Wolseymu v zabránění importu luteránských knih do Anglie, špehování a vyšetřování podezřelých protestantů,[34] zejména vydavatelů a zatýkání každého, kdo je v jeho držení, přepravuje nebo distribuuje Bible a další materiály protestantské reformace. Navíc, energičtěji potlačen Tyndale Anglický překlad Nového zákona.[35]

Tyndaleova Bible použila kontroverzní překlady určitých slov, která More považoval za kacířské a pobuřující; například pro řečtinu používal spíše „starší“ a „starší“ než „kněz“presbyteros"a použil tento výraz kongregace namísto kostel;[36] poukázal také na to, že některé okrajové glosování zpochybňovalo katolickou nauku.[37] Během této doby se objevila většina jeho literárních polemik.

Během a po Moreově životě se šířilo mnoho zpráv o pronásledování protestantských kacířů během jeho působení jako lord kancléř. Populární anglický protestantský historik ze šestnáctého století John Foxe, který „umístil protestantská utrpení na pozadí ... Antikrista“,[38] pomohl při propagaci slavných obvinění z mučení Kniha mučedníků Tvrdil, že More často osobně používal násilí nebo mučení při výslechu kacířů. Pozdější autoři jako Brian Moynahan a Michael Farris při opakování těchto obvinění uveďte Foxe.[39] Peter Ackroyd také uvádí seznam pohledávek od společnosti Foxe Kniha mučedníků a další post-reformační zdroje, které More „přivázal kacíře ke stromu v jeho zahradě v Chelsea a bičoval je“, „že sledoval, jak jsou„ noví muži “kladeni na stojan ve věži a mučeni, dokud se nepřiznají“, a to „ byl osobně zodpovědný za upálení několika ‚bratří 'v Smithfieldu.“[40] Richard Marius zaznamenává podobné tvrzení, které hovoří o Jamesi Bainhamovi, a píše, že „příběh, který Foxe vyprávěl o Bainhamově bičování a házení do rukou More, je dnes všeobecně zpochybňován“.[41] More sám tato obvinění popřel:

Příběhy podobné povahy byly aktuální i za Moreho života a rázně je popíral. Připustil, že ve svém domě uvěznil kacíře - „oni jistě kepynge“ - nazval to -, ale naprosto odmítl tvrzení o mučení a bičování ... „jak mi pomáhají Bože.“[21]:298–299

More místo toho ve své „Omluvě“ (1533) tvrdí, že tělesné tresty uplatnil pouze na dva kacíře: dítě, které bylo před svou rodinou píchnuto kvůli kacířství ohledně eucharistie, a „slabomyslný“ muž, který byl bičován za narušení modlitby.[42]:404 Během Moreova kancléřství bylo kvůli kacířství upáleno šest lidí; oni byli Thomas Hitton, Thomas Bilney, Richard Bayfield, John Tewkesbury, Thomas Dusgate, a James Bainham.[21]:299–306 Moynahan ukázal, že More měl vliv na spálení Tyndale, protože Moreovi agenti ho dlouho pronásledovali, i když k tomu došlo více než rok po jeho vlastní smrti.[43] Upálení na hranici bylo standardním trestem za kacířství, ačkoli před celým povýšením Moreho na kancléře došlo v celém století pouze k třiceti upálením a hoření nadále používali katolíci i protestanti během náboženských otřesů následujících desetiletí.[44] Ackroyd konstatuje, že horlivěji „schválil spálení“.[21]:298 Marius tvrdí, že More udělal vše, co bylo v jeho silách, aby dosáhl vyhlazení protestantských kacířů.[41]

John Tewkesbury byl londýnský prodejce kůže, který byl shledán vinným Biskup Londýna John Stokesley[45] o přechovávání nového zákona v angličtině; za odmítnutí odvolání byl odsouzen k upálení. Více prohlášeno: „spálil, protože tu byla neuerová ubohost, kterou jsem si zasloužil.“[46] Poté, co byl Richard Bayfield popraven za distribuci Tyndaleových Biblí, More poznamenal, že je „dobře a mladistvě upálen“.[47]

Moderní komentátoři jsou rozděleni ohledně Moreových náboženských akcí jako kancléře. Někteří životopisci, včetně Ackroyda, zaujali relativně tolerantní pohled na Moreovu kampaň proti protestantismu tím, že umístili jeho činy do bouřlivého náboženského klimatu té doby a hrozby smrtelných katastrof, jako je Německá selská vzpoura, který více vinil Luthera,[48][49][50] stejně jako mnoho dalších, jako např Erazmus.[51] Jiní byli kritičtější, například Richard Marius, americký učenec reformace, který se domníval, že taková perzekuce jsou zradou dřívějších humanistických přesvědčení More, včetně horlivého a dobře zdokumentovaného prosazování vyhlazení protestantů.[42]:386–406

Někteří protestanti mají jiný názor. V roce 1980 byl do anglikánské církve přidán More kalendář svatých a hrdinů křesťanské církve, přestože je divokým odpůrcem Anglická reformace která vytvořila anglickou církev. Byl přidán společně s John Fisher, připomínat každých 6. července (datum popravy Moreho) jako „Thomas More, učenec, a John Fisher, biskup v Rochesteru, mučedníci reformace, 1535“.[12] Papež Jan Pavel II poctil ho tím, že ho udělal svatý patron státníků a politiků v říjnu 2000 a uvedl: „Lze říci, že jedinečným způsobem demonstroval hodnotu morálního svědomí ... i když ve svých akcích proti kacířům odrážel hranice kultury své doby ".[11]

Rezignace

Jak konflikt o nadvládu mezi papežstvím a králem dosáhl svého maxima, More nadále vytrvale podporoval nadřazenost papeže tak jako Nástupce Petra nad tím anglického krále. Obnovení obvinění z praemunire v roce 1529 bylo trestným činem podporovat na veřejnosti nebo v kanceláři požadavek jakéhokoli orgánu mimo říši (jako je papežství), aby měla právní jurisdikce nadřazená králově.[52]

V roce 1530 More odmítl podepsat dopis s žádostí předních anglických duchovních a šlechticů Papež Klement VII na zrušit Henryho manželství s Kateřina Aragonská, a také se hádal s Henrym VIII kvůli zákonům o kacířství. V roce 1531 vyžadoval královský výnos, aby duchovní vzali přísaha potvrzující krále tak jako Nejvyšší hlava anglikánské církve. Biskupové u Svolání Canterbury v roce 1532 souhlasil s podpisem přísahy, ale pouze pod hrozbou praemunire a teprve poté, co byla přidána tato slova: „pokud to dovoluje Kristův zákon“. To bylo považováno za konečné Podřízení duchovenstva.[53] Kardinál John Fisher a někteří další duchovní odmítli podepsat. Henry očistil většinu duchovenstva, kteří podporovali papežský postoj z vyšších pozic v církvi. More nadále odmítal podepsat přísahu nadřazenosti a nesouhlasil s podporou zrušení Henryho manželství s Catherine.[52] Králův čin však otevřeně neodmítl a jeho názory byly soukromé.[54]

Dne 16. května 1532, More odstoupil ze své role kancléře, ale zůstal ve prospěch Henryho navzdory jeho odmítnutí.[55] Jeho rozhodnutí rezignovat bylo způsobeno rozhodnutím o svolání anglické církve, která byla den předem vystavena intenzivní královské hrozbě.[56]

Obžaloba, soud a poprava

V roce 1533 se More odmítl zúčastnit korunovace z Anne Boleyn jako anglická královna. Technicky se nejednalo o zradu, protože More napsal Henrymu, který zdánlivě uznával Anneinu královnu a vyjádřil touhu po králově štěstí a zdraví nové královny.[57] Navzdory tomu bylo jeho odmítnutí účasti široce interpretováno jako urážka Anny a Henry proti němu zakročil.

Krátce nato byl More obviněn z přijímání úplatků, ale obvinění bylo nutné odmítnout pro nedostatek důkazů. Na počátku roku 1534 byl More obviněn Thomas Cromwell že dával rady a rady „Svaté služebné v Kentu“ Elizabeth Barton jeptiška, která prorokovala, že mu král zničil duši a že se rozvede s královnou Catherine, rychle skončí. Bylo to měsíc poté, co se Barton přiznal, což se pravděpodobně stalo pod královským tlakem,[58][59] a říkalo se o zatajování zrady.[60]

Ačkoli pro někoho bylo nebezpečné mít něco společného s Bartonem, More se s ní skutečně setkal a její nadšení na ni udělalo dojem. More však byla obezřetná a řekla jí, aby nezasahovala do státních záležitostí. Před výborem rady záchoda byl povolán More, aby odpověděl na tato obvinění ze zrady, a po jeho uctivých odpovědích se zdálo, že záležitost byla zrušena.[61]

Dne 13. dubna 1534 byl More požádán, aby vystoupil před komisí a přísahal svou věrnost parlamentu Akt o dědictví. Více akceptováno právo Parlamentu na prohlášení Anne Boleyn legitimní anglická královna, i když odmítl „duchovní platnost druhého královského manželství“,[62] a pevně se drží výuky papežská nadvláda, vytrvale odmítl složit přísahu nadřazenosti koruny ve vztahu mezi královstvím a církví v Anglii. Kromě toho veřejně odmítl potvrdit Henryho zrušení ze strany Catherine. John Fisher Biskup z Rochesteru odmítl přísahu spolu s Moreem. Přísaha zní:[63]

... Z důvodu čehož římský biskup a apoštolský stolec, na rozdíl od velkých a nedotknutelných udělení jurisdikcí, které Bůh okamžitě udělil císařům, králům a knížatům v návaznosti na jejich dědice, předpokládal v minulosti čas investovat, kdo by je měl potěšit zdědit v jiných mužských královstvích a panstvích, kterou věc, kterou my vaši nejpokornější poddaní, duchovní i časní, nejvíce nenávidíme a nenávidíme ...

Kromě toho, že odmítl podpořit zrušení nebo nadvládu krále, More odmítl podepsat 1534 Přísaha dědictví potvrzuje roli Anny jako královny a práva jejich dětí na dědictví. Další osud byl zpečetěn.[64][65] Přestože preambule přísahy neměl popření autority papeže, neměl argument proti základnímu pojmu nástupnictví uvedenému v zákoně.[54][66][67]

Jeho nepřátelé měli dostatek důkazů na to, aby ho král zatknul za zradu. O čtyři dny později nechal Henry uvěznit v Londýnský Tower. Tam More připravil oddanost Dialog pohodlí proti soužení. Zatímco More byl uvězněn ve věži, Thomas Cromwell několikrát navštívil a vyzval More, aby složil přísahu, kterou nadále odmítal.

Místo lešení v Tower Hill kde More byl popraven dekapitací
Pamětní deska na místě starověkého lešení na Tower Hill, kde je sir Thomas More uveden mezi dalšími významnými osobnostmi popravenými na místě

Obvinění z velezrada v souvislosti s tím, že More porušoval stanovy ohledně královské nadvlády (zlomyslné ticho) a spiknutí s Bishopem John Fisher v tomto ohledu (zlomyslné spiknutí) a podle některých zdrojů tvrzení, že parlament neměl právo hlásat královu nadvládu nad anglickou církví. Jedna skupina vědců věří, že soudci zamítli první dvě obvinění (škodlivé činy) a zkoušeli More pouze na poslední, ale ostatní rozhodně nesouhlasí.[52]

Bez ohledu na konkrétní obvinění se obžaloba týkala porušení Treasons Act 1534 který prohlásil za zradu mluvit proti královské nadvládě:[68]

Pokud si někdo nebo osoby po prvním únorovém dni příštího přítele zlomyslně přejí, chtějí nebo přejí, slovy nebo písmem, nebo uměním, představte si, vymýšlejte, praktikujte nebo se pokuste o ublížení na zdraví, které má být spácháno nebo spácháno většina královské osoby, královny nebo jejich dědiců zjevných, nebo je zbavit nebo kterékoli z nich na jejich důstojnosti, titulu nebo jménu svých královských majetků ... Že pak každá taková osoba a osoby tak urážející ... budou mít a trpět takovými bolestmi smrt a jiné tresty, jak je omezené a obvyklé v případech velezrady.[69]

Soud se konal dne 1. července 1535, před porotou složenou z nového lorda kancléře, Sir Thomas Audley, stejně jako Anne Boleyn otec, bratr a strýc.

Více, spoléhání se na právní precedens a zásadu “qui tacet agreeire videtur „(„ kdo mlčí, zdá se, že souhlasí “)[70]), pochopil, že nemůže být odsouzen, pokud výslovně nepopře, že král byl nejvyšší hlavou církve, a proto odmítl odpovědět na všechny otázky týkající se jeho názorů na toto téma.[71]

William Frederick Yeames, Setkání sira Thomase More s jeho dcerou po jeho trestu smrti, 1872

Thomas Cromwell, v té době nejmocnější z královských poradců, přivedl generálního prokurátora Richard Rich dosvědčit, že More v jeho přítomnosti popřel, že by král byl legitimní hlavou Církve. Toto svědectví charakterizovalo More jako nesmírně pochybné. Svědci Richard Southwell a pan Palmer oba popřeli, že slyšeli podrobnosti ohlášené konverzace, a jak sám More zdůraznil:

Může se tedy zdát pravděpodobné pro vaše lordstvo, že bych měl v tak závažné záležitosti, jako je tato, jednat tak nedoporučeně, abych důvěřoval panu Richovi, člověku, o kterém jsem vždy myslel, s ohledem na jeho Pravdu a poctivost, … Že bych měl panu Richovi udělit pouze Tajemství mého svědomí, pokud jde o královskou nadvládu, konkrétní Tajemství, a pouze Bod, o kterém jsem byl tak dlouho nucen vysvětlovat své já? což jsem nikdy neudělal, ani jsem nikdy neprozradil; když byl Zákon kdysi učiněn, buď samotnému králi, nebo kterémukoli z jeho tajných radních, jak je dobře známo vašim vyznamenáním, kteří byli jeho Veličenstvem několikrát posláni jeho Veličenstvím na věž. Odkazuji na vaše rozsudky, moji lordi, zda se to může zdát věrohodné pro některý z vašich lordů.[72]

Beheading of Thomas More, 1870 ilustrace

Porotě však trvalo více než 15 minut, než shledal vinným More.

Po vynesení verdiktu poroty a před jeho rozsudkem More hovořil svobodně o své víře, že „žádný světský člověk nesmí být hlavou duchovna“ (převzít roli papeže). Podle William Roper Účet More tvrdil, že Statut nadřazenosti je v rozporu s Magna Carta, na církevní zákony a na zákony Anglie, pokoušející se zrušit celou obžalobu proti němu.[52]Byl odsouzen pověšen, vytažen a na čtvrtky (obvyklý trest pro zrádce, kteří nebyli šlechtou), ale král to změnil popravou dekapitací.[73]

Poprava se uskutečnila 6. července 1535. Když přišel namontovat schody na lešení, jeho rám vypadal tak slabý, že by se mohl zhroutit,[74][75] More je široce citován slovy (jednomu z úředníků): „Modlím se, mistře poručíku, ať mě vidí v bezpečí a [pro] můj sestup, nech mě se posunout za sebe“;[76] zatímco na lešení prohlásil, že zemřel „královým dobrým služebníkem a Božím prvním“.[77][78][79][80] Poté, co More dokončil recitaci Miserere[81][82] zatímco kat poklekl, údajně prosil o odpuštění, pak More vesele vstal, políbil ho a odpustil mu.[83][84][85][86]

Relikvie

Rodinný trezor sira Thomase More

Další poznámka, kterou kat údajně udělal, je, že jeho vousy byly naprosto nevinné v jakémkoli zločinu a nezasloužily si sekeru; potom si umístil vousy tak, aby nedošlo k jejich poškození.[87] More se zeptal své pěstounské / adoptivní dcery Margaret Clement (rozená Giggsová) dostane svou bezhlavou mrtvolu, aby ji pohřbila.[88] Byla jediným členem jeho rodiny, který byl svědkem jeho popravy. Byl pohřben na londýnském Toweru v kapli St Peter ad Vincula v neoznačeném hrobě. Jeho hlava byla upevněno na štiku přes londýnský most na měsíc, podle obvyklého zvyku pro zrádce.

Moreova dcera Margaret později useknutou hlavu zachránila.[89] Předpokládá se, že spočívá v Roperově trezoru Kostel sv. Dunstana, Canterbury,[90] možná s ostatky Margaret a rodiny jejího manžela.[91] Někteří tvrdili, že hlava je pohřbena v hrobce postavené pro More in Chelsea Old Church.[92]

Mezi další přežívající relikvie patří jeho žíněná košile, předložený k bezpečnému uložení Margaret Clementovou.[93] Toto bylo dlouho ve vazbě na komunitu augustiniánských kánonek, které až do roku 1983 žily v klášteře v Abbotskerswell Priory, Devone. Některé zdroje, včetně jednoho z roku 2004, tvrdily, že košile s vlasy byla tehdy v mučednickém kostele na statku rodiny Weld v Chideock, Dorset.[94][95] Nejnovější zprávy naznačují, že je nyní zachována v Opatství Buckfast poblíž Buckfastleigh v Devonu.[96]

Vědecká a literární práce

Historie krále Richarda III

V letech 1512 až 1519 More pracoval na a Historie Král Richard III, který nikdy nedokončil, ale který byl publikován po jeho smrti. The Dějiny je renesanční biografie, pozoruhodná spíše pro svou literární zručnost a dodržování klasických předpisů než pro svou historickou přesnost.[97] Někteří to považují za útok na královskou tyranii, spíše než na samotného Richarda III. Nebo House of York.[98] Více využívá dramatičtější styl psaní, než jaký byl typický ve středověkých kronikách; Richard III je obdařen vynikajícím archetypálním tyranem - Moreovi však bylo pouhých sedm let, když byl Richard III zabit Bitva u Bosworthu v roce 1485 o něm neměl žádné důkladné znalosti z první ruky.

The Historie krále Richarda III byl napsán a publikován v angličtině a latině, každý psán samostatně, as informacemi vymazanými z latinského vydání, aby vyhovovaly evropskému čtenáři.[99] Velmi to ovlivnilo William Shakespeare hra Richard III. Současní historici připisují nelichotivé portréty Richarda III v obou pracích věrnosti obou autorů panující Tudorovská dynastie který vyrval trůn od Richarda III v Války růží.[Citace je zapotřebí ] Verze More sotva zmiňuje Král Jindřich VII, první tudorovský král, snad proto, že pronásledoval svého otce, Sir John More.[Citace je zapotřebí ] Clements Markham naznačuje, že skutečným autorem práce byl Arcibiskup Morton a ten More dílo prostě kopíroval nebo snad překládal.[100][101]

utopie

Hlavní článek: Utopie (kniha)

More je nejznámější a nejkontroverznější dílo, Utopie, je rámový příběh psáno latinsky.[102] Dokončenější a teolog Erazmus knihu vydal v Leuven v roce 1516, ale byl přeložen pouze do angličtiny a publikován v jeho rodné zemi v roce 1551 (16 let po jeho popravě) a překlad z roku 1684 se stal nejčastěji citovaným. More (také postava v knize) a vypravěč / cestovatel Raphael Hythlodaeus (jehož jméno se zmiňuje o léčiteli archandelovi Raphael a „mluvčí nesmyslů“, řecký význam příjmení), pojednávají o moderních neduzích Antverpy, a také popsat politická uspořádání imaginární ostrovní země Utopie (řecká slovní hříčka na „ou-topos“ [žádné místo] a „eu-topos“ [dobré místo]) mezi sebou, jakož i na Pieter Gillis a Hieronymus van Busleyden. Původní vydání Utopie zahrnovalo symetrické „Utopická abeceda "vynecháno pozdějšími vydáními, ale které mohly být počátečním pokusem nebo předchůdcem těsnopis.

Utopia staví do kontrastu sporný společenský život evropských států s dokonale uspořádaným a rozumným sociálním uspořádáním Utopie a jejího okolí (Tallstoria, Nolandia a Aircastle). V Utopii neexistují žádní právníci kvůli jednoduchosti zákonů a kvůli společenským shromážděním, která jsou veřejná (povzbuzující účastníky, aby se chovali dobře), společné vlastnictví nahrazuje soukromé vlastnictví, muži i ženy jsou vzdělaní stejně a existuje téměř úplná náboženská tolerance ( s výjimkou ateistů, kteří jsou povoleni, ale opovrhují). Možná použili více mnišský komunalismus jako jeho model, i když uvádí i jiné koncepty, například legalizaci euthanasie zůstaňte daleko za církevní naukou. Hythlodaeus tvrdí, že člověku, který odmítá věřit v boha nebo v posmrtný život, nelze nikdy důvěřovat, protože by neuznal žádnou autoritu nebo princip mimo sebe. Někteří berou hlavní poselství románu spíše jako sociální potřebu pořádku a disciplíny než svobody. Je ironií, že Hythlodaeus, který je přesvědčen, že by se filozofové neměli angažovat v politice, řeší Moreův konečný konflikt mezi jeho humanistickými vírami a dvorskými povinnostmi jako královský služebník a poukazuje na to, že jednoho dne tyto morálky přijdou do konfliktu s politickou realitou.

utopie dal vzniknout literárnímu žánru, Utopická a dystopická fikce, který představuje ideální společnosti nebo dokonalá města nebo jejich opak. Raná díla ovlivněna utopie zahrnuta Nová Atlantis podle Francis Bacon, Erewhon podle Samuel Butler, a Candide podle Voltaire. Ačkoli Utopismus kombinované klasické koncepty dokonalých společností (Platón a Aristoteles ) s římskými řečnickými finesami (srov. Cicero, Quintilian, epideictic oratoř), renesanční žánr pokračoval do Osvícenství a přežívá v moderní sci-fi.

Náboženské polemiky

V roce 1520 reformátor Martin Luther rychle vydal tři díla: Výzva ke křesťanské šlechtě německého národa (Srpen), O Babylónském zajetí církve (Říjen) a Na svobodě křesťanského muže (Listopad.).[21]:225 V těchto knihách Luther vysvětlil svou doktrínu spasení pouze z milosti, odmítl určité katolické praktiky a zaútočil na zneužívání a excesy v katolické církvi.[21]:225–6 V roce 1521 Henry VIII formálně reagoval na Lutherovu kritiku s Assertio, napsáno s pomocí More[103]. Papež Lev X odměnil anglického krále titulem "Fidei defensor " („Obránce víry“) za jeho práci v boji proti Lutherovým herezím.[21]:226–7

Martin Luther poté zaútočil v tisku na Jindřicha VIII. A nazval jej „prasetem, doltem a lhářem“.[21]:227 Na žádost krále složil More vyvracení: Responsio ad Lutherum byla zveřejněna na konci roku 1523. V Responsio, Více bráněná papežská nadvláda, svátosti a další církevní tradice. Více, i když je považováno za „mnohem stabilnější osobnost“,[104] popsal Luthera jako „opice“, „opilce“ a „mizerného malého mnicha“ mimo jiné epiteta.[21]:230 Psaní pod pseudonymem Gulielmus Rosseus,[32] Více říká Lutherovi, že:

dokud bude tvé ctihodné otcovství rozhodnuto tyto nehanebné lži vyprávět, bude ostatním povoleno jménem jeho anglického majestátu vrhnout zpět do sraček tvých otcovství, skutečně do sračky všech sraček, všechen bláta a sračky, které vaše zatracená shnilost vyvrhla, a vyprázdnění všech kanálů a privitů na vaši korunu zbavilo důstojnosti kněžské koruny, proti které jste se rozhodli hrát královskou korunu ne méně než královská koruna.[105]

Po jeho výroku následuje jakousi omluvu jeho čtenářům, zatímco Luther se za své výroky možná nikdy neomluvil.[105] Stephen Greenblatt tvrdí: „More hovoří za svého panovníka a v idiomu svého oponenta; Luther hovoří sám za sebe a jeho scatologické obrazy daleko převyšují co do množství, intenzity a vynalézavosti cokoli, co by More dokázal sebrat. Pokud by pro More scatologie normálně vyjadřovala společný nesouhlas, pro Luthera , vyjadřuje hluboký osobní vztek. “[106]

Konfrontace s Lutherem potvrdila Moreův teologický konzervatismus. Poté se vyhnul jakémukoli náznaku kritiky církevní autority.[21]:230 V roce 1528 More vydal další náboženskou polemiku, Dialog týkající se herezí, která prosazovala katolickou církev, byla jedinou pravou církví, kterou zřídil Kristus a apoštolové, a potvrdila platnost její autority, tradic a postupů.[21]:279–81 V roce 1529 byl vydán náklad Simon Fish je Prosba pro žebráky vyzval More, aby odpověděl Prosba duší.

V roce 1531, rok poté, co zemřel Moreův otec, William Tyndale zveřejněno Odpověď dialogu sira Thomase Moreho v reakci na More Dialog týkající se herezí. Více odpovědělo půl milionu slov: Vyvrácení Tyndaleovy odpovědi. The Vyvrácení je imaginárním dialogem mezi More a Tyndaleem, přičemž More se věnuje každé Tyndaleově kritice katolických obřadů a nauk.[21]:307–9 Více lidí, kteří oceňovali strukturu, tradici a pořádek ve společnosti jako ochranu proti tyranii a omylům, vehementně věřil, že luteránství a protestantská reformace obecně jsou nebezpečné nejen pro katolickou víru, ale i pro stabilitu celé společnosti.[21]:307–9

Korespondence

Většina hlavních humanistů byli plodní spisovatelé dopisů a Thomas More nebyl výjimkou. Stejně jako v případě jeho přítele Erazma Rotterdamského však přežila jen malá část jeho korespondence (asi 280 dopisů). Patří mezi ně vše od osobních dopisů až po oficiální vládní korespondenci (většinou v angličtině), dopisy kolegům humanistickým vědcům (v latině), několik epizodických traktátů, veršované epištoly, prefatory dopisy (některé fiktivní) až po několik dalších vlastních prací, dopisy Moreovým dětem a jejich lektory (v latině) a takzvané „vězeňské dopisy“ (v angličtině), které si vyměňoval se svou nejstarší dcerou Margaret, zatímco byl uvězněn v londýnském Toweru a čekal na popravu.[33] More také zapojen do kontroverzí, nejvíce pozoruhodně s francouzským básníkem Germain de Brie, který vyvrcholil vydáním de Brie's Antimorus (1519). Erazmus však zasáhl a spor ukončil.[37]

More také psal o duchovnějších věcech. Obsahují: Pojednání o vášni (aka Pojednání o Umučení Krista), Pojednání o přijetí požehnaného těla (aka Smlouva o svatém těle) a De Tristitia Christi (aka Agónii Kristovu). Více rukou napsal poslední v londýnském Toweru, zatímco čekal na jeho popravu. This last manuscript, saved from the confiscation decreed by Henry VIII, passed by the will of his daughter Margaret to Spanish hands through Fray Pedro de Soto, confessor of Emperor Charles V. More's friend Luis Vives received it in Valencia, where it remains in the collection of Real Colegio Seminario del Corpus Christi muzeum.

Kanonizace

Medal of Saint Thomas More

katolický kostel

Papež Lev XIII blahořečen Thomas More, John Fisher, a 52 other English Martyrs on 29 December 1886. Pope Pius XI kanonizován More and Fisher on 19 May 1935, and More's feast day was established as 9 July.[107] Since 1970 the Obecný římský kalendář has celebrated More with St John Fisher on 22 June (the date of Fisher's execution). On 31 October 2000 Papež Jan Pavel II declared More "the heavenly Patron of Statesmen and Politicians".[11] More is the patron of the German Catholic youth organisation Katholische Junge Gemeinde.[108]

Anglikánské společenství

In 1980, despite their opposing the Anglická reformace, More and Fisher were added as martyrs of the reformation to the Church of England 's calendar of "Saints and Heroes of the Christian Church", to be commemorated every 6 July (the date of More's execution) as "Thomas More, scholar, and John Fisher, Bishop of Rochester, Reformation Martyrs, 1535".[12]

Dědictví

Statue of Thomas More at the Ateneo Law School kaple

The steadfastness and courage with which More maintained his religious convictions, and his dignity during his imprisonment, trial, and execution, contributed much to More's posthumous reputation, particularly among Roman Catholics. Jeho přítel Erazmus defended More's character as "more pure than any snow" and described his genius as "such as England never had and never again will have."[109] Upon learning of More's execution, Císař Karel V. said: "Had we been master of such a servant, we would rather have lost the best city of our dominions than such a worthy councillor."[110] G. K. Chesterton, a Roman Catholic convert from the Church of England, predicted More "may come to be counted the greatest Englishman, or at least the greatest historical character in English history."[111] Hugh Trevor-Roper called More "the first great Englishman whom we feel that we know, the most saintly of humanists, the most human of saints, the universal man of our cool northern renaissance."[112]

Jonathan Swift, an Anglican, wrote that More was "a person of the greatest virtue this kingdom ever produced".[113][114][115] Some consider Samuel Johnson that quote's author, although neither his writings nor Boswell's contain such.[116][117] The metaphysical poet John Donne, also honoured as a saint by Anglicans, was More's great-great-nephew.[118] Americký senátor Eugene McCarthy had a portrait of More in his office.[119]

Roman Catholic scholars maintain that More used irony in Utopia, and that he remained an orthodox Christian.

Marxist theoreticians such as Karl Kautsky considered the book a critique of economic and social exploitation in pre-modern Europe and More is claimed to have influenced the development of socialist ideas.[120]

Communism, socialism and resistance to communism

Having been praised "as a Komunistický hero by Karl Marx, Friedrich Engels, a Karl Kautsky " because of the Communist attitude to property in his utopie,[13] pod Sovětský komunismus the name of Thomas More was in ninth position from the top[14] of Moscow's Stele of Freedom (also known as the Obelisk of Revolutionary Thinkers ),[15] as one of the most influential thinkers "who promoted the liberation of humankind from oppression, arbitrariness, and exploitation."[14] This monument was erected in 1918 in Aleksandrovsky Garden near the Kreml na Lenin 's suggestion.[13][121][14][15] It was dismantled on 2 July 2013, during Vladimír Putin 's third term as President of post-Communist Russia.[15]

utopie také inspirováno socialisté jako William Morris.[122]

Many see More's communism or socialism as purely satirical.[122] In 1888, while praising More's communism, Karl Kautsky pointed out that "perplexed" historians and economists often saw the name utopie (which means "no place") as "a subtle hint by More that he himself regarded his communism as an impracticable dream".[120]

Aleksandr Solženicyn, Rus Nobelova cena -winning, anti-Communist author of Souostroví Gulag, argued that Soviet communism needed enslavement and forced labour to survive, and that this had been " ...foreseen as far back as Thomas More, in his utopie".[123]

In 2008, More was portrayed on stage in Hong Kong as an alegorický symbol of the pan-democracy camp resisting the Chinese Communist Party in a translated and modified version of Robert Bolt hra Muž na všechna roční období.[124]

Literature and popular culture

William Roper 's biography of More was one of the first biographies in Modern English.

Sir Thomas More is a play written circa 1592 in collaboration with Henry Chettle, Anthony Munday, William Shakespeare, a další. In it More is portrayed as a wise and honest statesman. The original manuscript has survived as a handwritten text that shows many revisions by its several authors, as well as the censorious influence of Edmund Tylney, Master of the Revels ve vládě Královna Alžběta I.. The script has since been published and has had several productions.[125][126]

The 20th-century agnostic playwright Robert Bolt portrayed Thomas More as the tragic hero of his 1960 play Muž na všechna roční období. The title is drawn from what Robert Whittington in 1520 wrote of More:

More is a man of an angel's wit and singular learning. I know not his fellow. For where is the man of that gentleness, lowliness and affability? And, as time requireth, a man of marvelous mirth and pastimes, and sometime of as sad gravity. A man for all seasons.[112]

In 1966, the play Muž na všechna roční období byl přizpůsoben do film with the same title. To bylo v režii Fred Zinnemann and adapted for the screen by the playwright. To hvězdy Paul Scofield, a noted British actor, who said that the part of Sir Thomas More was "the most difficult part I played."[127] Film vyhrál Oscar za nejlepší film and Scofield won the Nejlepší herec Oscar. V roce 1988 Charlton Heston starred in and directed a made-for-television film that restored the character of "the common man" that had been cut from the 1966 film.

In the 1969 film Anny z tisíce dnů, More is portrayed by actor William Squire.

Catholic science fiction writer R. A. Lafferty wrote his novel Minulý mistr as a modern equivalent to More's utopie, which he saw as a satire. In this novel, Thomas More travels through time to the year 2535, where he is made king of the world "Astrobe", only to be beheaded after ruling for a mere nine days. One character compares More favourably to almost every other major historical figure: "He had one completely honest moment right at the end. I cannot think of anyone else who ever had one."

Karl Zuchardt román, Stirb du Narr! ("Die you fool!"), about More's struggle with Král Jindřich, portrays More as an idealist bound to fail in the power struggle with a ruthless ruler and an unjust world.

In her 2009 novel Wolf Hall, its 2012 sequel Vychovávejte těla, and the final book of the trilogy, her 2020 The Mirror and the Light romanopisec Hilary Mantel portrays More (from the perspective of a sympathetically portrayed Thomas Cromwell ) as an unsympathetic persecutor of Protestants and an ally of the Habsburg empire.

Literary critic James Wood in his book The Broken Estate, a collection of essays, is critical of More and refers to him as "cruel in punishment, evasive in argument, lusty for power, and repressive in politics".[128]

Aaron Zelman 's non-fiction book The State Versus the People includes a comparison of utopie with Plato's Republika. Zelman is undecided as to whether More was being ironic in his book or was genuinely advocating a policejní stát. Zelman comments, "More is the only Christian saint to be honoured with a statue at the Kreml."[Citace je zapotřebí ] By this Zelman implies that utopie ovlivněn Vladimir Lenin je Bolševici, despite their brutal repression of religion.

Other biographers, such as Peter Ackroyd, have offered a more sympathetic picture of More as both a sophisticated philosopher and man of letters, as well as a zealous Catholic who believed in the authority of the Svatý stolec přes křesťanstvo.

Protagonista Walker Percy 's novels, Láska v troskách a The Thanatos Syndrome, is "Dr Thomas More", a reluctant Catholic and descendant of More.

More is the focus of the Al Stewart song "A Man For All Seasons" from the 1978 album Time Passages a Daleko song "Sir", featured on the limited editions and 2008 re-release of their 1994 album Rychlý. In addition, the song "So Says I " by indie rock outfit Holeně alludes to the socialist interpretation of More's utopie.

Jeremy Northam depicts More in the television series Tudorovci as a peaceful man, as well as a devout Roman Catholic and loving family patriarch. He also shows More loathing Protestantism, burning both Martin Luther's books and English Protestants who have been convicted of heresy. The portrayal has unhistorical aspects, such as that More neither personally caused nor attended Simon Fish 's execution (since Fish actually died of dýmějový mor in 1531 before he could stand trial), although More's The Supplycatyon of Soulys, published in October 1529, addressed Fish's Prosba pro žebráky.[129][130] Indeed, there is no evidence that More ever attended the execution of any heretic. The series also neglected to show More's avowed insistence that Richard Rich's testimony about More disputing the King's title as Nejvyšší hlava anglikánské církve was perjured.

In 2002, More was placed at number 37 in the BBC's poll of the 100 největších Britů.[131]

Institutions named after More

Hlavní článek: List of institutions named after Thomas More

Historické stránky

Westminster Hall

A plaque in the middle of the floor of London's Westminster Hall commemorates More's trial for treason and condemnation to execution in that original part of the Westminsterský palác.[132] The building, which houses Parliament, would have been well known to More, who served several terms as a member and became Speaker of the House of Commons before his appointment as England's Lord Chancellor.

Crosby Hall

Crosby Hall, bývalý domov Thomase More
Crosby Hall, former home of Thomas More

After his execution The Crown confiscated Crosby Hall, More's home in Bishopsgate in City of London, and his estate along the Thames in Chelsea. Parts of the house survived until demolished in 1909 when some elements, including the hammer-beam roof of the Great Hall, part of a muzikantská galerie, a postranní doorway and some oriel windows, were placed in storage and eventually incorporated into a new building erected at the site of More's estate in Chelsea.[133][134] It is privately owned and closed to the public.

Chelsea Old Church

Thomas More statue, Chelsea Old Church

Across a small park and Old Church Street from Crosby Hall is Chelsea Old Church, an Anglican church whose southern chapel More commissioned and in which he sang with the parish choir. Except for his chapel, the church was largely destroyed in the Second World War and rebuilt in 1958. The capitals on the medieval arch connecting the chapel to the main sanctuary display symbols associated with More and his office. On the southern wall of the sanctuary is the tomb and epitaph he erected for himself and his wives, detailing his ancestry and accomplishments in Latin, including his role as peacemaker between the various Christian European states as well as a curiously altered portion about his curbing heresy. When More served Mass, he would leave by the door just to the left of it. He is not, however, buried here, nor is it entirely certain which of his family may be. It is open to the public at specific times. Outside the church, facing the řeka Temže, is a statue by L. Cubitt Bevis erected in 1969, commemorating More as "saint", "scholar", and "statesman"; the back displays his coat-of-arms. Nearby, on Upper Cheyne Row, the Roman Catholic Church of Our Most Holy Redeemer & St. Thomas More honours the martyr.

Tower Hill

A plaque and small garden commemorate the famed execution site on Tower Hill, London, just outside the Tower of London, as well as all those executed there, many as religious martyrs or as prisoners of conscience. More's corpse, minus his head, was unceremoniously buried in an unmarked mass grave beneath the Royal Chapel of St. Peter Ad Vincula, within the walls of the Londýnský Tower, as was the custom for traitors executed at Tower Hill. The chapel is accessible to Tower visitors.

Doky sv. Kateřiny

Thomas More is commemorated by a stone plaketa u Doky sv. Kateřiny, just east of the Tower where he was executed. The street in which it is situated was formerly called Nightingale Lane, a corruption of "Knighten Guild", derived from the original owners of the land. It is now renamed Thomas More Street in his honour.[135]

St Dunstan's Church and Roper House, Canterbury

St Dunstan's Church, an Anglican parish church in Canterbury, possesses More's head, rescued by his daughter Margaret Roper, whose family lived in Canterbury down across the street from their parish church. A stone immediately to the left of the altar marks the sealed Roper family vault beneath the Nicholas Chapel, itself to the right of the church's sanctuary or main altar. St Dunstan's Church has carefully investigated, preserved and sealed this burial vault. The last archaeological investigation revealed that the suspected head of More rests in a niche separate from the other bodies, possibly from later interference.[136] Displays in the chapel record the archaeological findings in pictures and narratives. Roman Catholics donated stained glass to commemorate the events in More's life. A small plaque marks the former home of William and Margaret Roper; another house nearby and entitled Roper House is now a home for the deaf.

Funguje

Note: The reference "CW" is to the relevant volume of the Yale Edition of the Complete Works of St. Thomas More (New Haven and London 1963–1997)

Published during More's life (with dates of publication)

  • A Merry Jest (c. 1516) (CW 1)
  • utopie (1516) (CW 4)
  • Latin Poems (1518, 1520) (CW 3, Pt.2)
  • Letter to Brixius (1520) (CW 3, Pt. 2, App C)
  • Responsio ad Lutherum (The Answer to Luther, 1523) (CW 5)
  • A Dialogue Concerning Heresies (1529, 1530) (CW 6)
  • Supplication of Souls (1529) (CW 7)
  • Letter Against Frith (1532) (CW 7) pdf
  • The Confutation of Tyndale's Answer (1532, 1533) (CW 8) Books 1–4, Books 5–9
  • Omluva (1533) (CW 9)
  • Debellation of Salem and Bizance (1533) (CW 10) pdf
  • The Answer to a Poisoned Book (1533) (CW 11) pdf

Published after More's death (with likely dates of composition)

Překlady

  • Translations of Lucian (many dates 1506–1534) (CW 3, Pt.1)
  • The Life of Pico della Mirandola, by Gianfrancesco Pico della Mirandola (c. 1510) (CW 1)

Viz také

Poznámky

  1. ^ Topic 1.3: The Northern Renaissance
  2. ^ Plato's Dialectical Politics and Thomas More's Utopia
  3. ^ AUGUSTINE’S AND MORE’S USE OF CICERO
  4. ^ How Utopia shaped the world
  5. ^ Is Thomas More's 'Utopia'
  6. ^ Roper 2007, str. 2.
  7. ^ "St. Thomas More". savior.org. Citováno 29. června 2020.
  8. ^ Homily at the Canonization of St. Thomas More at The Center for Thomas More Studies at the University of Dallas, 2010, citing text "Recorded in The Tablet, June 1, 1935, pp. 694–695"
  9. ^ Linder, Douglas O. The Trial of Sir Thomas More: A Chronology at University Of Missouri-Kansas City (UMKC) School Of Law
  10. ^ Jubilee of parlament and government members, proclamation of Saint Thomas More as patren of statesmen vatican.va
  11. ^ A b C Apoštolský dopis vydáno motu proprio proclaiming Saint Thomas More Patron of Statesmen and Politicians, 31 October 2000 Vatican.va
  12. ^ A b C "Prázdniny". Worship – The Calendar. Church of England. 2011. Archivovány od originál dne 29. června 2012. Citováno 20. dubna 2011.
  13. ^ A b C King, Margaret L. (2014). Renaissance Humanism: An Anthology of Sources. Hackett Publishing. p. 157. ISBN  978-1-62466-146-4.
  14. ^ A b C d "The Center for Thomas More Studies Art > Gallery > Moscow". The Center for Thomas More Studies at The University of Dallas. 2010. Citováno 20. prosince 2014. This monument, suggested by Lenin and built in 1918, lists Thomas More (ninth from the top) among the most influential thinkers "who promoted the liberation of humankind from oppression, arbitrariness, and exploitation." It is in Aleksndrovsky Garden near the Kremlin.
  15. ^ A b C d afoniya (10 July 2013). "On the removal of a Moscow statue". Citováno 20. prosince 2014. What was known as the Stele of Freedom or the Obelisk of Revolutionary Thinkers has been dismantled apparently to be reinstalled in some months time as a monument to the Romanov Dynasty. This historically symbolic act was carried out on 2 July completely unannounced … The obelisk was one of the most interesting statues historically and ideologically because of the kind of names that it had on the statue. This was not simply a case of Marx, Engels, Lenin. It was (it seems) the first revolutionary monument to be opened after the revolution of 1917 and, in a non-dogmatic spirit, it included the names of anarchists, reformist socialists and even that of Thomas More.
  16. ^ Jokinen, A. (13 June 2009). "The Life of Sir Thomas More." Luminarium. Retrieved 19 September 2011.
  17. ^ Glenn, Garrard (1 January 1941). "St. Thomas More As Judge and lawyer". Fordham Law Review. 10 (2): 187.
  18. ^ "Sir Thomas More". The Biography Channel website. 2014. Citováno 30. ledna 2014.
  19. ^ "Thomas More: Always a Londoner". tudortimes.co.uk. 24. září 2016. Citováno 1. května 2019.
  20. ^ A b C d E Rebhorn, Wayne A, ed. (2005). "Úvod". utopie. Klasika. New York: Barnes & Noble..
  21. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u Ackroyd, Peter (1999). The Life of Thomas More. New York: Anchor Books..
  22. ^ Harpsfield, Nicholas (1931). "The Life and Death of Sr Thomas More". London: Early English Text Society: 12–3. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc).
  23. ^ Erasmus, Desiderius (1991). "Letter to Ulrich von Hutten". In Adams, Robert M. (ed.). utopie. New York: WW Norton & Co. p.125.
  24. ^ "Erasmus to Ulrich von Hutten" (PDF). The Center for Thomas More Studies. Biographical Accounts: Erasmus' Letters about More. Thomasmorestudies.org. Citováno 8. března 2014.
  25. ^ "Franciscan Calendar". Tau Cross Region of the Secular Franciscan Order. Archivovány od originál on 5 May 2013.
  26. ^ A b Gerard B. Wegemer (1995). Thomas More: A Portrait of Courage. Scepter Publishing.
  27. ^ John A. Wagner; Susan Walters Schmid (2011). Encyclopedia of Tudor England. ABC-CLIO. pp. 769–770. ISBN  978-1598842999.
  28. ^ Maddison, the Rev. Canon, A.R., M.A., F.S.A., editor, Lincolnshire rodokmeny, Harleian Society, London, 1903, p.5.
  29. ^ A b More, St Thomas (1961). Rogers, Elizabeth Frances (ed.). Vybraná písmena. New Haven a London: Yale University Press..
  30. ^ „Historie parlamentu“. Historie důvěry parlamentu. Citováno 13. října 2011.
  31. ^ Magnusson (ed.) Chambers Životopisný slovník (1990) str. 1039
  32. ^ A b C d E Rebhorn, W. A. (ed.) p. xviii
  33. ^ A b Gerard B. Wegemer, Portrait of Courage, str. 136.
  34. ^ MacCulloch, Diarmaid (27. září 2018). Thomas Cromwell : a life. str. 160–162. ISBN  9781846144295.
  35. ^ Mueller & Loewenstein 2002, str. 93, (footnote 36).
  36. ^ Hiscock & Wilcox 2017, str. 547.
  37. ^ A b Moynahan 2014.
  38. ^ Diarmaid MacCulloch, 277.
  39. ^ Farris, Michael (2007). "From Tyndale to Madison". Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc).
  40. ^ Peter Ackroyd (2012). The Life of Thomas More. Nakladatelská skupina Knopf Doubleday. ISBN  978-0307823014.[stránka potřebná ]
  41. ^ A b Richard Marius (1999). Thomas More: A Biography. Harvard University Press. p. 406. ISBN  0674885252.
  42. ^ A b Marius, Richard (1999). Thomas More: A Biography, Harvard University Press
  43. ^ Moynahan, B., William Tyndale: If God Spare My Life, Abacus, London, 2003.[stránka potřebná ]
  44. ^ Guy, John A. Tudor Anglie Oxford, 1988. p 26
  45. ^ "John Tewkesbury (1531)". UK Wells. Archivovány od originál dne 17. dubna 2014. Citováno 10. prosince 2014. Having failed in this the Bishop of London, Stokesley, tried him and sentenced him to be burned.
  46. ^ More, Thomas (1973). Schuster, LA; Marius, RC; Lusardi, JP; Schoeck, RJ (eds.). The Confutation of Tyndale's Answer. Complete Works. 8. Yale. p. 20..
  47. ^ Peter Ackroyd (2012). The Life of Thomas More. Nakladatelská skupina Knopf Doubleday. ISBN  978-0307823014.[stránka potřebná ]
  48. ^ Wegemer 1996, str. 173:...civil chaos will surely follow (691–93). This prediction seemed to come true very quickly, as More noted in his next polemical work, A dialogue Concerning Heresies. There he argued that the Peasants' Revolt in Germany (1525), the Lutheran mercenaries' sack of Rome (1527), and the growing unrest in England all stemmed from Luther's inflammatory teachings and especially the lure of false freedom
  49. ^ Peter Ackroyd (1998). The Life of Thomas More. Chatto & Windus. p. 244. ISBN  1-85619-711-5. (Chapter 22) ... Already, in these early days of English heresy, he was thinking of the fire. It is a measure of his alarm at the erosion of the traditional order that he should, in this letter, compose a defence of scholastic theology—the same scholasticism which in his younger days he had treated with derision. This was no longer a time for questioning, or innovation, or uncertainty, of any kind. He blamed Luther for the Peasants’ Revolt in Germany, and maintained that all its havoc and destruction were the direct result of Luther’s challenge to the authority of the Church; under the pretext of ‘libertas’ Luther preached ‘licentia’ which had in turn led to rape, sacrilege, bloodshed, fire and ruin. (Online citation tady )
  50. ^ Joanne Paul (2016). Thomas More. John Wiley & Sons. ISBN  9780745692203. Princes were 'driven by necessity' by the 'importune malice of heretics raising rebellions' to set 'sorer and sorer punishments thereunto' (CTA, 956). In other words, the heretics had started it: 'the Catholic Church did never persecute heretics by any temporal pain or any secular power until the heretics began such violence themself' (CTA, 954). More had in mind violent conflicts on the continent, such as the German Peasants' War (1524–5) and the Münster Rebellion (1532–5).[stránka potřebná ] (CTA=Confutation of Tyndale's Answer)
  51. ^ Wegemer, Gerard (31 October 2001). "Thomas More as statesman" (PDF). The Center for Thomas More Studies. p. 8. Citováno 27. září 2018. In the Peasants’ Revolt in Germany in 1525, More pointed out, 70,000 German peasants were slaughtered – and More, along with Erasmus and many others, considered Luther to be largely responsible for that wildfire.
  52. ^ A b C d Henry Ansgar Kelly; Louis W. Karlin; Gerard Wegemer, eds. (2011). Thomas More's Trial by Jury: A Procedural and Legal Review with a Collection of Documents. Boydell & Brewer Ltd. pp. xiv–xvi. ISBN  978-1843836292.
  53. ^ Gerard Wegemer (1995). Thomas More: A Portrait of Courage. Scepter Publishers. p. xiv. ISBN  188933412X.
  54. ^ A b Thomas More (2010). utopie. Translated by G.C. Richards, William P. Weaver. Broadview Press. s. 8–9. ISBN  978-1460402115.
  55. ^ Daniel Eppley (2016). Defending Royal Supremacy and Discerning God's Will in Tudor England. Routledge. p. 13. ISBN  978-1351945790.
  56. ^ George M. Logan, ed. (2011). The Cambridge Companion to Thomas More. Cambridge University Press. p. 116. ISBN  978-1139828482.
  57. ^ Ives, Eric W (2004), Život a smrt Anny Boleynové, str. 47, [More wrote on the subject of the Boleyn marriage that] [I] neither murmur at it nor dispute upon it, nor never did nor will. ...I faithfully pray to God for his Grace and hers both long to live and well, and their noble issue too...
  58. ^ David Knowles (1979). The Religious Orders in England. 3. Cambridge University Press. 188–189. ISBN  0521295688.
  59. ^ Patricia Crawford (2014). Women and Religion in England: 1500–1720. Routledge. p. 29. ISBN  978-1136097560.
  60. ^ Peter Ackroyd (2012). The Life of Thomas More. Nakladatelská skupina Knopf Doubleday. p. 342. ISBN  978-0307823014.
  61. ^ Lee, Sidney (1904). Great Englishmen of the Sixteenth Century. London: Archibald Constable, Limited. p.48.
  62. ^ George M. Logan, ed. (2011). The Cambridge Companion to Thomas More. Cambridge University Press. p. 122. ISBN  978-1139828482.
  63. ^ Elton, Geoffrey Rudolph (1982). "The Crown". The Tudor constitution: documents and commentary (2. vyd.). Cambridge, Cambridgeshire: Cambridge University Press. p. 7. ISBN  0-521-24506-0. OCLC  7876927. Citováno 24. července 2009.
  64. ^ Gerard Wegemer; Stephen W. Smith, eds. (2004). A Thomas More Source Book. The Catholic University of America Press. p. 305. ISBN  0813213762.
  65. ^ Lawrence Wilde (2016). Thomas More's Utopia: Arguing for Social Justice. Routledge. str. 112–113. ISBN  978-1317281375.
  66. ^ G. R. Elton (1985). Policy and Police: The Enforcement of the Reformation in the Age of Thomas Cromwell. Archiv CUP. p. 223. ISBN  0521313090.
  67. ^ The Twentieth Century, Volume 30, Nineteenth Century and After, 1891, p. 556
  68. ^ John A. Wagner (2015). Voices of the Reformation: Contemporary Accounts of Daily Life. ABC-CLIO. p. 170. ISBN  978-1610696807.
  69. ^ "Annotated original text". Listopad 2017.
  70. ^ Henry Ansgar Kelly; Louis W. Karlin; Gerard Wegemer, eds. (2011). Thomas More's Trial by Jury: A Procedural and Legal Review with a Collection of Documents. Boydell & Brewer Ltd. str. 189. ISBN  978-1843836292.
  71. ^ Henry Ansgar Kelly; Louis W. Karlin; Gerard Wegemer, eds. (2011). Thomas More's Trial by Jury: A Procedural and Legal Review with a Collection of Documents. Boydell & Brewer Ltd. str. 22. ISBN  978-1843836292.
  72. ^ "The Trial of Sir THOMAS MORE Knight, Lord Chancellor of England, for High-Treason in denying; the King's Supremacy, May 7, 1535. the 26th of Henry VIII".
  73. ^ Anne Manning; Edmund Lodge (1852). The Household of Sir Thomas More. C. Scribner. p. xiii. thomas more sentenced hanged, drawn and quartered.
  74. ^ MacFarlane, Charles; Thomson, Thomas (1876). The comprehensive history of England, from the earliest period to the suppression of the Sepoy revolt. Blackie a syn. p. 798.
  75. ^ Bridgett, Thomas Edward (1891). Life and Writings of Sir Thomas More: Lord Chancellor of England and Martyr Under Henry VIII (3. vyd.). Burns & Oates. p.434.
  76. ^ Elizabeth M. Knowles, ed. (1999). Oxfordský slovník nabídek. Oxford University Press. p. 531. ISBN  0198601735.
  77. ^ "Famous Quotes". The Center for Thomas More Studies at The University of Dallas. Archivovány od originál dne 11. ledna 2018. Citováno 9. října 2017.
  78. ^ Gerard Wegemer; Stephen W. Smith, eds. (2004). A Thomas More Source Book. The Catholic University of America Press. p. 357. ISBN  0813213762.
  79. ^ Scott W. Hahn; David Scott, eds. (2009). Liturgy and Empire: Faith in Exile and Political Theology. Emmaus Road Publishing. p. 73. ISBN  978-1931018562. I die the king's good servant, but God's first." Footnote 133: "This phrase from Robert Bolt's play 'A Man for All Seasons' ... is an adjustment of More's actual last words: 'I die the king's good servant, and God's first.'
  80. ^ Shepherd, Rose (2014). "Powerhouse, Treasurehouse, Slaughterhouse". At Home with Henry VIII: His Life, His Wives, His Palaces. London: CICO Books. p. 98. ISBN  978-1-78249-160-6.
  81. ^ Kerry McCarthy (2008). Liturgy and Contemplation in Byrd's Gradualia. Routledge. p. 61. ISBN  978-1135865641.
  82. ^ Wordsworth 1810, s. 222–223.
  83. ^ Spencer J. Weinreich, ed. (2017). Pedro de Ribadeneyra's 'Ecclesiastical History of the Schism of the Kingdom of England'. BRILL. p. 238. ISBN  978-9004323964.
  84. ^ A Collection of the most remarkable Trials of persons for High-Treason, Murder, Heresy ... IV. London: T. Read. 1736. p. 94.
  85. ^ Agnes M. Stewart (1876). The Life and Letters of Sir Thomas More. Burns & Oates. p.339.
  86. ^ W. Jos Walter (1840). Sir Thomas More His Life and Times: Illustrated from His Own Writings and from Contemporary Documents. Londýn: Charles Dolman. p. 353.
  87. ^ Hume, David (1813), Dějiny Anglie, str. 632.
  88. ^ Guy, John, A Daughter's Love: Thomas & Margaret More, London: Fourth Estate, 2008, ISBN  978-0-00-719231-1, str. 266.
  89. ^ Thomas Edward Bridgett (1891). Life and Writings of Sir Thomas More: Lord Chancellor of England and Martyr Under Henry VIII. Burns & Oates. p.436. thomas more head buried.
  90. ^ "Journal of the British Archaeological Association". 1. British Archaeological Association. 1895: 142–144. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  91. ^ "Lady Margaret Roper and the head of Sir Thomas More". Insert Logo Here Lynsted with Kingsdown Society. Citováno 24. července 2017.
  92. ^ Doyne Courtenay Bell (1877). Notices of the Historic Persons Buried in the Chapel of St. Peter Ad Vincula: In the Tower of London. J. Murray. str. 88–91.
  93. ^ "St. Thomas More". Katolická encyklopedie..
  94. ^ David Hilliam (2010). Little Book of Dorset. Historie tisku. ISBN  978-0752462653.[stránka potřebná ]
  95. ^ Anne Vail (2004). Shrines of Our Lady in England. Gracewing Publishing. p. 42. ISBN  0852446039.
  96. ^ Simon Caldwell (21 November 2016). "St. Thomas More's hair shirt now enshrined for public veneration". Katolická zpravodajská služba.
  97. ^ Wegemer 1996, str. 218.
  98. ^ Meyer, Jürgen (2014). An Unthinkable History of... Journal Article. Modern Language Review. pp. 629–639. doi:10.5699/modelangrevi.109.3.0629.
  99. ^ Logan (2011) p168
  100. ^ Markham, Clements (1906). Richard III: Jeho život a charakter. p. 168.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  101. ^ Yoran, H. Thomas More's Richard III: Probing the Limits of Humanism. Renaissance Studies 15, no. 4 (2001): 514–37. Retrieved 1 December 2015.
  102. ^ More, Thomas (31 October 2013). "Úvod". In Lumby, J Rawson (ed.). More's Utopia. Přeloženo Robynson, Raphe (1952 ed.). Cambridge University Press. p. vii. ISBN  9781107645158.
  103. ^ O'Donovan, Louis (5 November 2019). The Defence of the Seven Sacraments. ISBN  9781538092026.
  104. ^ John Vidmar (2005). The Catholic Church Through the Ages: A History. Paulistický tisk. p. 184. ISBN  0809142341.
  105. ^ A b Alan Dundes; Carl R. Pagter (1978). Work Hard and You Shall be Rewarded: Urban Folklore from the Paperwork Empire. Wayne State University Press. str. 60–61. ISBN  0814324320.
  106. ^ Stephen Greenblatt (2012). Learning to Curse: Essays in Early Modern Culture. Routledge. p. 95. ISBN  978-1136774201.
  107. ^ Brown, Brendan F. (1935). "St. Thomas More, lawyer". Fordham Law Review. 3 (3): 375–390.
  108. ^ "Thomas Morus". kjg.de. Citováno 1. července 2016.
  109. ^ Daniel J. Boorstin (1999). The Seekers: The Story of Man's Continuing Quest to Understand His World. Random House Digital, Inc. str. 154. ISBN  978-0-375-70475-8.
  110. ^ Citováno v Britannica – The Online Encyclopedia, article: Sir Thomas More
  111. ^ Chesterton, G. K. (1929). The Fame of Blessed Thomas More. London: Sheed & Ward. p. 63.
  112. ^ A b Cited in Marvin O'Connell, "A Man for all Seasons: an Historian's Demur," Catholic Dossier 8 č. 2 (March–April 2002): 16–19 online
  113. ^ Jonathan Swift. "Writings on Religion and the Church, Vol. I. by Jonathan Swift: Ch. 14: Concerning that Universal Hatred".
  114. ^ Jonathan Swift, Prose Works of Jonathan Swift v. 13, Oxford UP, 1959, p. 123)
  115. ^ "Reputation". Thomas More Studies. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc).
  116. ^ Kenny, Jack (2011). "A Man of Enduring Conscience". Resource Center. Catholic Culture via Trinity Communications.
  117. ^ Chambers, R. W. (1929). Sir Thomas More's Fame Among His Countrymen. London: Sheed & Ward. p. 13.
  118. ^ Colclough, David (2011) [2004]. „Donne, John (1572–1631)“. Oxfordský slovník národní biografie (online vydání). Oxford University Press. doi:10.1093 / ref: odnb / 7819. (Předplatné nebo Členství ve veřejné knihovně ve Velké Británii Požadované.)
  119. ^ McNamara, Robert (2003). "Irish Perspectives on the Vietnam War". Irish Studies in International Affairs. 14: 75–94. doi:10.3318/ISIA.2003.14.1.75. JSTOR  30001965.
  120. ^ A b Kautsky, Karl (1888). Thomas More and his Utopia. Citováno 16. ledna 2015. Část III. UTOPIA … Chapter V. THE AIM OF UTOPIA … Historians and economists who are perplexed by Utopia perceive in this name a subtle hint by More that he himself regarded his communism as an impracticable dream.
  121. ^ Guy, John Alexander (2000). Thomas More. Arnold. str. 95–96. ISBN  978-0-340-73139-0.
  122. ^ A b "St. Thomas More". Katolická encyklopedie. 1913. The whole work is really an exercise of the imagination with much brilliant satire upon the world of More's own day. … there can be no doubt that he would have been delighted at entrapping William Morris, who discovered in it a complete gospel of Socialism
  123. ^ Bloom, Harolde; Hobby, Blake (2010). Enslavement and Emancipation. Publikování na Infobase. 173–174. ISBN  978-1-60413-441-4. Citováno 20. ledna 2015. Solženicyn navíc trvá na tom, že sovětský systém nemůže přežít bez táborů, že sovětský komunismus vyžaduje zotročení a nucené práce. „... předpokládá se již od Thomase Mora, v jeho utopie [,] práce z zeks bylo zapotřebí pro ponižující a obzvláště těžkou práci, kterou by nikdo za socialismu nechtěl vykonávat “(Gulag, svazek 3. "578).
  124. ^ Chen, Chapman (2011). Pekka Kujamäki (ed.). „Postkoloniální hongkongský dramatický překlad“ v „Beyond Borders: Translations Moving Languages, Literatures and Cultures“. Svazek 39 TransÜD. Arbeiten zur Theorie und Praxis des Übersetzens und Dolmetschens. Frank & Timme GmbH, Berlín. 47–54. ISBN  978-3-86596-356-7. Citováno 8. ledna 2015.
  125. ^ Long, William B. Příležitost knihy sira Thomase More. Howard-Hill, T.H. editor. Shakespeare a Sir Thomas More; eseje o hře a jejím shakespearovském zájmu. Cambridge University Press. (1989) ISBN  0 521 34658 4. strany 49–54
  126. ^ Gabrieli, Vittorio. Melchiori, Giorgio, redaktoři Úvod. Munday, Anthony. A další. Sir Thomas More. Manchester University Press. ISBN  0-7190-1544-8. Strana 1
  127. ^ Gary O'Connor (2002), Paul Scofield: Herec pro všechna roční období, Potlesk Knihy. Strana 150.
  128. ^ Wood, James (2010). The Broken Estate: Eseje o literatuře a víře. New York: Picador. p. 15. ISBN  978-0-312-42956-0.
  129. ^ Ryba, Simon (1871). Doplněk pro Beggers. Early English Text Society. Simon ryby.
  130. ^ viz Fish, Simone. „Supplycacion pro žebráka.“ 1529 v Carrollu, Gerald L. a Joseph B. Murray. Yaleova edice Kompletního díla sv. Tomáše více. Sv. 7. New Haven: Yale University Press, 1990, s. 1–10. Viz také Pineas, Rainer. „Kontroverze Thomase Moreho se Simonem Fishem.“ Studium anglické literatury, 1500–1900, Sv. 7, č. 1, Anglická renesance, Winter, 1967, 13–14.
  131. ^ Sue Parrill, William Baxter Robison (2013). „Tudorovci ve filmu a televizi“, s. 92. McFarland,
  132. ^ „Westminster Hall“. Centrum pro Thomase více studií. 2010. Citováno 4. července 2015.
  133. ^ „Crosby Hall“. Časy (39282). Londýn. 26. května 1910. str. 8.
  134. ^ Weinreb, Ben; Hibbert, Christopher (1983). „Crosby Hall“. Londýnská encyklopedie (1995 ed.). 219–220. ISBN  0-333-57688-8.
  135. ^ „Dock sv. Kateřiny“. Za poznáním východního Londýna. Citováno 4. listopadu 2015.
  136. ^ Schulte Herbrüggen, Hubertus (1982). Das Haupt des Thomas Morus in der St. Dunstan-Kirche zu Canterbury. Forschungsberichte des Landes Nordrhein-Westfalen. VS Verlag für Sozialwissenschaften.

Biografie

(Poznámka: Brémond je často citován v Berglaru (2009))

Historiografie

  • Gushurst-Moore, André (2004), „Muž pro všechny epochy: Nedávné knihy o Thomasovi Moreovi“, Recenzent politických věd, 33: 90–143.
  • Guy, John (2000), „Hledání historického Thomase více“, Recenze historie: 15+.
  • Miles, Leland. "Pronásledování a dialog pohodlí: nový pohled na obvinění proti Thomasi More." Journal of British Studies, sv. 5, č. 1, 1965, s. 19–30. online

Primární zdroje

  • Více, Thomasi (1947), Rogers, Elizabeth (ed.), Korespondence sira Thomase More, Princeton University Press.
  • ——— (1963–1997), Yale Edition of Complete Works of St. Thomas More, Yale University Press.
  • ——— (2001), da Silva, Álvaro (ed.), Poslední dopisy Thomase Více.
  • ——— (2003), Thornton, John F (ed.), Saint Thomas More: Vybrané spisy.
  • ——— (2004), Wegemer, Gerald B; Smith, Stephen W (eds.), Kniha Thomas More Source Book, Press University of America Press.
  • ——— (2010), Logan, George M; Adams, Robert M (eds.), utopie, Critical Editions (3. vydání), Norton.

externí odkazy

Politické kanceláře
Předcházet
Sir Richard Wingfield		 Kancléř vévodství Lancastera
1525–1529		Uspěl
Sir William Fitzwilliam
Předcházet
Sir Thomas Neville		 Mluvčí poslanecké sněmovny
1523		Uspěl
Sir Thomas Audley
Předcházet
Thomas Wolsey		 Lord kancléř
1529–1532