Papežská nadvláda - Papal supremacy

![]() |
Papežský primát, svrchovanost a neomylnost |
---|
Katolické biskupské rady ve srovnání s papeži |
Stávající dogma ve srovnání s papeži |
Námitky a diskuse
|
Papežská nadvláda je doktrína z katolický kostel že Papež, z důvodu své kanceláře as Kristův vikář, viditelný zdroj a základ jednoty jak biskupů, tak celé společnosti věřících, jakož i pastora celého katolický kostel, má plné, nejvyšší a univerzální moc nad celou církví, moc, kterou může kdykoli bez překážek vykonávat:[1] že ve zkratce „papež požívá božskou institucí nejvyšší, plné, bezprostřední a univerzální moci v péči o duše“.[2]
Nauka měla největší význam ve vztahu mezi církví a dočasným státem, a to ve věcech, jako jsou církevní výsady, jednání panovníků a dokonce i dědictví.
Instituce papežské nadvlády

The katolík doktrína papežské nadvlády je založena na tvrzení Biskupové Říma že to bylo zavedeno Kristus a to papežská posloupnost je vysledovat zpět k Petr apoštol v 1. století. Oprávnění pro danou pozici je odvozeno od Vyznání Petra zdokumentováno v Matouš 16: 17–19 když v reakci na Petrovo uznání Ježíše jako Mesiáš a Boží Syn, kterých se mnoho týká Ježíšovo božství, Ježíš odpověděl:
Požehnaný jsi ty, Simon Bar-Jona. Neboť to maso a krev tobě nezjistilo, ale můj otec kdo je v nebe. A já říkám tobě, ty jsi Petr, a na této skále postavím svou církev a moc smrti [brány pekelné] ji nepřemůže. Dám ti klíče nebeského království a cokoli budeš dělat svázat na zemi bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi uvolníš, bude v nebi uvolněno.
Stejná historická raná církevní tradice uvádí, že Peter byl před cestou do Říma biskupem v Antiochii. Lze proto tvrdit, že biskup v Antiochii by mohl požadovat stejnou apoštolskou posloupnost od Krista až po Petra a pozdějších biskupů v Antiochii, jak tvrdí římský biskup. Biskup z Antiochie Svatý Ignác z Antiochie kolem roku 100 popsal římskou církev jako „předsedající“ a „zaujímající první místo“.[3]
Učenci jako Francis A. Sullivan říci, že až do roku 150 n. l. nebyl jediný římský „biskup“ v Římě a že v prvních třech stoletích nebylo papežství. Sullivan „vyjádřil souhlas s konsensem vědců, že dostupné důkazy naznačují, že římskou církev vedla po několik desetiletí druhého století spíše vysoká škola presbyterů než jediný biskup.“[4] Výzkum jezuitského historika Klause Schatze ho vedl k tvrzení: „Kdyby se někdo v roce 100, 200 nebo dokonce 300 zeptal křesťana, zda římský biskup byl hlavou všech křesťanů, nebo zda zde byl nejvyšší biskup všichni ostatní biskupové a kdyby měli poslední slovo v otázkách týkajících se celé Církve, určitě by řekl ne. “ Je však přesvědčen, že je pravděpodobné, že „se velmi rychle objevil předseda nebo„ první mezi rovnými “.“ “[5]
V první tři století křesťanství církev v Římě zasáhla v jiných komunitách, aby pomohla vyřešit konflikty.[6] Papež Klement I. udělal tak dovnitř Korint na konci první století.[7] V třetí století, Papež Kornélius svolal a předsedal synodě 60 afrických a východních biskupů,[8] a jeho rival, antipope Novatian, tvrdil, že „převzal prvenství“.[9]
Při komplexním vývoji papežské nadvlády lze zaznamenat dvě široké fáze.
První fáze papežské nadvlády
Irenaeus z Lyonu věřil v druhé století že Petr a Pavel byli zakladateli církve v Římě a byli jmenováni Linus jako úspěch biskup.[10]
Od začátku svého papežství v roce 401 Pope Innocent I. byl považován za hlavního arbitra církevních sporů na východě i na západě. Během jeho papežství byl římský apoštolský stolec považován za krajní východisko pro urovnání všech církevních sporů. Jeho komunikace s Victricius z Rouenu, Exuperius z Toulouse, Alexandr z Antiochie a další, jakož i jeho žaloby na kasační opravný prostředek, který podal John Zlatoústý proti Theophilus z Alexandrie, ukazují, že příležitostí tohoto druhu bylo mnoho a různorodé.[11]
Papež Lev I. významně přispěl k centralizaci duchovní autority v Církvi a znovu potvrdil papežskou autoritu. Římský biskup byl postupně považován za hlavního patriarchu v západní církvi. Při několika příležitostech byl Leo požádán, aby rozhodoval spory v Galii. Jeden zapojen Hilary z Arles, který odmítl uznat Leův soudní status. Leo apeloval na dřívější praxi: „A tak bychom vás chtěli, bratří, vzpomenout si, jak to děláme, že Apoštolský stolec, takový je úcta, v níž se koná, byl počet z počtu odkázán a konzultován kněžími ve vaší provincii i v ostatních a v různých otázkách odvolání, jak to staré použití vyžadovalo, obrátila nebo potvrdila rozhodnutí: a tímto způsobem „byla jednota ducha ve svazku míru Efezským 4: 3“ ponecháno ... ",[12] Cítil, že jsou ohrožena původní práva římského biskupa, apeloval na civilní moc o podporu a získal od Valentinian III, výnos ze dne 6. června 445, který uznává nadřazenost římského biskupa na základě zásluh Petra, důstojnosti města a právních předpisů První rada Nicaea; a stanovil násilné vydání guvernéry provincií jakéhokoli biskupa, který odmítl odpovědět na předvolání do Říma.[13]
Svatý Gelasius I., který sloužil v letech 492 až 496, ve sporu s Anastasiem, byzantským císařem, rovněž bojoval za zachování doktríny papežské nadvlády. Tento spor byl počátečním bodem konfliktu mezi Svatý stolec a Impérium.
Od konce 6. do konce 8. století došlo k obrácení papežství na Západ a jeho útěku z podřízenosti autoritě Byzantští císaři z Konstantinopol. Tato fáze byla někdy nesprávně připsána Papež Řehoř I. (který vládl v letech 590 až 604 n.l.), který stejně jako jeho předchůdci představoval lidem římského světa církev, která byla stále identifikována s říší. Na rozdíl od některých z těchto předchůdců byl Gregory nucen čelit kolapsu císařské moci v severní Itálii. Jako přední civilní úředník říše v Řím, připadlo mu převzít civilní správu měst a vyjednat s Římem samotnou ochranu Říma Lombard útočníci to ohrožují. Další část této fáze nastala v 8. století, po vzniku nového náboženství islám oslabila Byzantskou říši a Lombardové obnovili svůj tlak v Itálii. Papežové nakonec hledali podporu u franských vládců Západu a dostali od franského krále Pepin Krátký první část italských území později známá jako Papežské státy. S Papež Lev III je korunovace z Karel Veliký, první z karolínských císařů, jeho ochranu získalo také papežství.
V dopisech Druhého ekumenického koncilu v Nicei je římská církev dvakrát označována jako „hlava všech církví“; zároveň potvrzuje, že Kristus je hlavou Církve, a apoštol Petr je označován jako „hlavní [apoštolů]“ - ale pokud jsou uvedeny u Pavla, jsou společně označováni jako „hlavní apoštolové“.[14]
Druhá fáze papežské nadvlády
Od poloviny 11. století a do poloviny 13. století byla druhá velká fáze procesu vzestupu papežské nadvlády na výslní. Poprvé se to odlišilo v roce 1075 odvážným útokem Řehoře VII. Na tradiční postupy, kdy císař kontroloval jmenování do vyšších církevních úřadů. Útok způsobil vleklé občanské a církevní spory Německo a Itálie známý jako Diskuse o investiciích. Zadruhé se to v roce 1095 odlišilo zahájením Urban II Křížové výpravy, který ve snaze osvobodit Svatou zemi od muslimské nadvlády sebral pod papežským vedením agresivní energie evropských šlechta. Obě tyto snahy, i když byly nakonec neúspěšné, značně zvýšily papežskou prestiž ve 12. a 13. století. Takoví mocní papežové jako Alexander III (r. 1159 - 81), Innocent III (r. 1198 - 1216), Řehoř IX (r. 1227 - 41) a Inocent IV (r. 1243 - 54) měl nad církví nadřazenost, která se pokoušela obhájit jurisdikční nadřazenost nad císaři a králi v časných a duchovních záležitostech. Jak píše Matthew Edward Harris: „Celkový dosažený dojem je, že papežství bylo popsáno ve stále vznešenějších pojmech, jak postupovalo třinácté století, ačkoli tento vývoj nebyl ani disjunktní, ani jednotný a byl často reakcí na konflikty, například proti Fredericku II. Filip veletrh “.[15]
Na začátku této fáze byla vyjádřena obrana papežské nadvlády St. Anselm z Canterbury (1093–1109). Anselm trval na svém právu a povinnosti jít do Říma, aby si vzal pallium, symbolem jeho metropolitní autority. Král William Rufus odmítl to povolit, protože to ještě nepoznal Urban II naproti tomu Klement III, který byl nainstalován uživatelem Henry IV, svatý římský císař. Konala se rada Rockingham dne 25. února 1095, kde Anselm odvážně prosadil Urbanovu řeč v projevu svědčícím o nauce o papežské nadvládě.[16] Lords Spiritual, vedený biskupem v Durhamu, padl v souladu s králem a tvrdil, že Anselmova podpora papeže Urbana II. Podporovaného Francií proti císařskému papeži Klementovi III z něj udělala zrádce říše. Lords Temporal popudil a podporoval Anselma, protože neexistoval žádný důkaz o zločinech. O dva roky později se Anselm znovu snažil jít do Říma. Vzhledem k tomu, že Anselm měl na výběr mezi zbývajícím a předáním jakéhokoli práva na odvolání do Říma nebo odchodem a králem zabavujícím stolici v Canterbury, odešel v říjnu 1097.
Galikanismus
Galikanismus byl pohyb v Francouzské království rozšiřovat práva státu a poškozovat práva státu Katolická církev ve Francii.
Příkladem galikanismu byl spor mezi králem Louis XIV Francie a Svatý stolec o aplikaci 1516 Boloňský konkordát po rozšíření Ludvíka XIV droit de régale po celém francouzském království v roce 1673.[17] Spor vedl k 1682 Prohlášení kléru Francie vyhlášen 1681 Shromáždění francouzského duchovenstva.[18] Články tvrdily, že občanská moc má absolutní nezávislost; že papež je podřízen Generální radě a dekretům Koncil v Kostnici byly stále závazné; že výkon papežské autority by měl regulovat církevní kánon a že dogmatická rozhodnutí papeže nejsou neodvolatelná, dokud nebudou potvrzena rozsudkem celé církve.[19] The apoštolská ústava Inter multiplices pastoralis officii vyhlášen Papež Alexander VIII v roce 1690 a publikovaný v roce 1691 zrušil celé jednání shromáždění 1681 a prohlásil, že Prohlášení duchovenstva Francie bylo neplatné a neplatné. V roce 1693 Louis XIV zrušil čtyři články a „napsal dopis o stažení“ Pope Innocent XII.[18][20] Ti členové shromáždění 1681, kteří byli představeni jako kandidáti na neobsazená biskupská stolice a kteří byli odmítnuti papežským potvrzením o svém jmenování, obdrželi potvrzení v roce 1693, teprve poté, co se distancovali od všeho, co shromáždění 1681 stanovilo ohledně církevní moci a papežské autority.[18]
První vatikánský koncil
Doktrína papežského primátu byla dále rozvíjena v roce 1870 na První vatikánský koncil, kde ultramontanismus dosáhl vítězství nad konciliarizmus s prohlášením papežská neomylnost (schopnost papeže definovat dogmata bez chyb ex cathedra ) a papežské nadvlády, tj. nejvyšší, úplná, bezprostřední a univerzální běžná jurisdikce papeže.
V roce 1870 v dogmatická ústava pojmenovaný Pastor Aeternus, První vatikánský koncil prohlásil papežskou nadvládu za dogma:[21]
podle svědectví evangelia byla nadřazenost jurisdikce nad univerzální církví Boží okamžitě a přímo slíbena a požehnána požehnanému Petrovi apoštolovi Kristem Pánem. [...] Odkudkoli, kdo na tomto stolci uspěje s Petrem, získává institucí samotného Krista Petrovo prvenství nad celou církví. [...] [T] římská církev má nadřazenost běžné moci nad všemi ostatními církvemi a že tato pravomoc jurisdikce římského papeže, která je skutečně biskupská, je okamžitá; kterým jsou všichni pastýři i věřící, ať už jsou jakkoli obřadní a důstojní, jednotlivě i kolektivně, vázáni svou povinností hierarchické podřízenosti a opravdové poslušnosti poddávat se nejen ve věcech, které patří víře a morálce, ale také v těch které se týkají disciplíny a vlády Církve na celém světě, aby Kristova církev mohla být jedním stádem pod jedním nejvyšším pastorem při zachování jednoty společenství i profese stejné víry s římským papežem. [...] A protože božským právem apoštolského primátu je římský papež umístěn nad univerzální církev, dále učíme a prohlašujeme, že je nejvyšším soudcem věřících a že ve všech příčinách, jejichž rozhodnutí patří vůči církvi lze použít jeho tribunál a nikdo nesmí znovu otevřít rozsudek Apoštolského stolce, jehož autorita není větší, a nikdo nemůže zákonně přezkoumat jeho rozsudek. Proto se mýlí správným směrem, když tvrdí, že je oprávněné odvolat se z rozsudků římských papežů k kumenické radě, pokud jde o vyšší autoritu než autorita římského papeže.
— Vatikán I., Pastor Aeternus, ch. I, III
Druhý vatikánský koncil
Na Druhý vatikánský koncil (1962–1965) se znovu objevila debata o papežském primátu a autoritě, a to v dogmatické ústavě Lumen gentium bylo dále rozpracováno učení katolické církve o autoritě papeže, biskupů a koncilů. II. Vatikánský koncil se snažil vyjasnit ekleziologii uvedenou ve Vatikánu I. Výsledkem je soubor učení o papežství a biskupství obsažený v Lumen gentium.
Druhý vatikánský vatikánský koncil znovu potvrdil vše, co jsem ve Vatikánu učil o papežském primátu, nadřazenosti a neomylnosti, ale přidal důležité body o biskupech. Říká se, že biskupové nejsou „vikáři římského papeže“. Při správě místních církví jde spíše o „vikáře a Kristovy legáty“.[22] Společně tvoří tělo, "vysoká škola ", jehož hlavou je papež. Tato biskupská vysoká škola odpovídá za blahobyt univerzální církve. Stručně řečeno, zde jsou základní prvky tolik diskutované komunální ekleziologie koncilu, která potvrzuje význam místních církví a doktríny." kolegiality.
V úryvku o kolegialitě II. Vatikánský koncil učí: „Řád biskupů je nástupcem sboru apoštolů v jejich roli učitelů a pastorů a v něm se zachovává apoštolské kolégium. Spolu s jejich hlavou, nejvyšším papežem, a nikdy kromě něj mají svrchovanou a plnou autoritu nad univerzální církví, ale tuto moc nelze vykonávat bez souhlasu římského papeže “.[23] Velká část současné diskuse o papežském primátu se zabývá zkoumáním důsledků této pasáže.
II. Vatikánský koncil rovněž zdůraznil sensus fidelium jako prostředek živé tradice,[24] s příslibem Petrovi, který zajistí, že brány Hadesu nepřemohou proti církvi, která je živou tradicí.[25] Proto je neomylnost „doktrínou a řádem zakořeněným a odrážejícím sensus fidelium."[26] Rahner trvá na tom, že papežova prohlášení závisí v zásadě na jeho znalostech toho, co udržuje živá tradice. Při výkonu tohoto dohledu nejde o zjevení, ale o ochranu před omylem. Tato živá tradice byla získána z komunikace se všemi biskupy ve dvou případech, kdy papež definoval dogmata kromě koncilu, Neposkvrněného početí a Nanebevzetí.[27][28]
Příklady papežské nadvlády
- Urban II zahájení v 1095 Křížové výpravy, který ve snaze získat zpět Svatá země a území Byzantská říše která byla podmaněna muslimskými Seljuk Turky, seřadila evropskou šlechtu pod papežským vedením.
- Papežství určilo, koho si přejí být králem různých zemí, korunováním papežem Levem III Karel Veliký, první z karolínských císařů, spíše než muž, který se prohlašuje za krále.
Opozice
Opoziční argumenty z rané církevní historie
- The Dictatus papae, což někteří připisovali Papež Řehoř VII (11. století) uvádí, že „samotného římského papeže lze právem nazvat univerzálním“. Papežové nezískali na základě tohoto práva titul „univerzální biskup“. Papež Řehoř I. (6. století) odsoudil použití tohoto titulu patriarchou Konstantinopole a dokonce řekl, že kdokoli jej tvrdí, „je ve své radosti předchůdcem Antikrista“.[29] Gregory I. v žádném případě nepopíral univerzální jurisdikci římského biskupa. John Norman Davidson Kelly napsal, že Řehoř I. „byl neúnavný ... při prosazování římského prvenství a úspěšně udržoval odvolací soudní pravomoc Říma na východě ... Řehoř tvrdil, že pověření sv. Petra [např. v Matoušovi 16: 18f] učinilo všechny církve, Konstantinopol zahrnuto, s výhradou Říma “.[30][31] Zatímco každý biskup je předmětem sollicitudo omnium Ecclesiarum,[A] v roce 1998 Kongregace pro nauku víry vysvětlila, že „V případě římského biskupa - Kristova vikáře způsobem, který je vlastní Petrovi jako vedoucímu sboru biskupů - sollicitudo omnium Ecclesiarum získává zvláštní sílu, protože je kombinována s plnou a nejvyšší mocí v Církvi: skutečně biskupskou mocí, nejen nejvyšší, plnou a univerzální, ale také bezprostřední nad všemi pastýři a jinými věřícími. ““[32] Sám Gregory I., ačkoli tvrdil realita nadřazenosti biskupa jeho apoštolského stolce, biskupa, který pokračoval v díle svěřeném Petrovi,[33] zamítnuté použití titul „univerzální biskup“, který nazval „profánní“.[34]
Opoziční argumenty církevních rad
- Ani jeden ekumenický koncil nebyl svolán papežem; všichni byli povoláni Byzantští císaři. The Církevní otcové „spisy a ekumenické rady nikdy nemluví o žádných papežských volbách.[35] „Dokumenty rané církve nikdy nebyly datovány papežem a první otcové jistě nikdy nemuseli podávat své soukromé interpretace imprimaturům Vatikánu.“[36]
- The Rada Kartága (419): Svatý Augustin a Svatý Aurelius v této radě odsouzen Papež Zosimus za zásah do jurisdikce africké církve zfalšováním textu kánonu 5 úmluvy První rada Nicaea. Dále varovali papeže Zosima a později Papež Celestine I. „ne„ zavést do Kristovy církve prázdnou pýchu světa “a„ udržet své římské nosy mimo africké záležitosti “.[37][38][39] Rada rozhodla, že žádný biskup si nesmí říkat „princ biskupů“ nebo „nejvyšší biskup“ nebo jakýkoli jiný název, který naznačuje Svrchovanost (Canon 39). Rovněž rozhodl, že pokud se některý z afrických duchovních odvážil odvolat do Říma, „totéž bylo ipso facto vyhnáni z duchovenstva “(Kánon 34)[37][40]
- The Rada Chalcedonu (451): Rada rozhodla, že římští biskupové a Konstantinopol byli na stejné úrovni a užívali si „stejných“ církevních vyznamenání (kánon 28).[41] Papež Lev I. plně schválil kánony této rady,[42] že tato „svatá, velká a všeobecná rada“ jednoduše oslovila římského biskupa jako „arcibiskup Leo“.[43][44][45]
- The Druhá rada Konstantinopole (553): "Papež Vigilius napsal pojednání pro domácí spotřebu, ale Pátá ekumenická rada okamžitě přinutila tohoto římského biskupa, aby odvolal svého kacířský názory a jeho nástupce, Papež Pelagius, oficiálně schválil toto východní rozhodnutí “.[45][46][47]
- The Třetí konstantinopolský koncil (680–681): Rada odsoudila Papež Honorius posmrtně „Honoriovi, kacíři, anathema“[48] a informoval tehdy žijícího římského biskupa, že jeho předchůdce „byl oficiálně anathematizován katolickou církví: jako kacíř, jako hříšník“ a „jako jeden odpadlý od víry“.[45][49]
- Před Rozkol mezi východem a západem všichni římští biskupové učili, že ekumenické rady jsou nad jakýmkoli jednotlivým biskupem, takže „neexistuje žádný základ, o kterém by se dalo mluvit o papežství nebo dokonce z vzestup papežství v těchto dnech nebo v následujících dnech “.[45]
Zatímco římský biskup bojoval o nadvládu s biskupem v Konstantinopoli, zjistili jsme, že východní císaři si stále udržovali ohromnou moc. Téměř sto let po Gregorym to najdeme Papež Agatho (678–681) učí „že císař Augustus jako nejvyšší papež katolické církve měl mnohem lepší kvalifikaci pro výklad Písma než římský biskup:„ Vaše Výsost je neporovnatelně schopnější proniknout do smyslu Písma svatého než naše V tuto chvíli se papežové uklonili nebo dokonce plazili na kolenou před východními císaři, a byli to právě císaři, kteří měli titul „nejvyšší papež“.[45][50]
Opoziční argumenty z východní ortodoxní doktríny
Katolický kardinál a teolog Yves Congar stanovený:
Východ nikdy nepřijal řádnou římskou jurisdikci ani se nepoddal rozsudku západních biskupů. Jeho žádosti o pomoc v Římě nesouvisely s uznáním zásady římské jurisdikce, ale byly založeny na názoru, že Řím má stejnou pravdu, stejné dobro. Východ žárlivě chránil svůj autonomní způsob života. Řím zasáhl, aby zajistil dodržování zákonných pravidel, udržel pravověrnost víry a zajistil společenství mezi oběma částmi církve, římská stolice zastupující a zosobňující Západ ... Podle Říma „primát cti“, East se vyvaroval toho, aby toto prvenství založil na posloupnosti a stále živé přítomnosti apoštola Petra. A modus vivendi bylo dosaženo, i když s krizí, až do poloviny jedenáctého století.[51]
Východní ortodoxní chápání katolicity
Zkouškou katolicity je dodržování autority bible a pak u Svatá tradice kostela. Není definováno dodržováním žádného konkrétního Viz. Je to pozice Pravoslavná církev že nikdy nepřijala papeže jako de jure vůdce celé církve. Všichni biskupové jsou si rovni „jako Petr“, proto je každá církev pod každým biskupem (vysvěcená v apoštolské posloupnosti) zcela úplná (původní význam slova katolík- καθολικισμός, katholikismos, „podle celku“).[diskutovat]
S odvoláním na Ignáce z Antiochie v Dopis Smyrnaejcům,[52] „Ať se nic nestane bez biskupa,“ napsal Carlton:
Na rozdíl od všeobecného názoru slovo katolík neznamená „univerzální“; znamená to „celek, celek, nic mu nechybí“. ... Tedy vyznat církev jako katolickou znamená říci, že má plnost křesťanské víry. Říci však, že pravoslavný a Řím tvoří dvě plíce stejné církve, znamená popřít, že každá z církví samostatně je katolická v jakémkoli smysluplném smyslu tohoto pojmu. To je nejen v rozporu s učením pravoslaví, je to v naprostém rozporu s učením katolické církve, která se považovala za skutečně katolickou[53][diskutovat]
Církev je v obraze Trojice a odráží realitu vtělení.[54]
„Tělo Kristovo musí být vždy rovnocenné se sebou samým ... Místní církev, která projevuje tělo Kristovo, nelze zahrnout do žádné větší organizace nebo kolektivu, který ji činí katoličtější a jednotnější, a to z prostého důvodu, že princip celková katoličnost a úplná jednota jsou již její podstatou. “[55]
Nesouhlas s papežskými směrnicemi Západu
![]() | Tato sekce smět bloudit od tématu článku do tématu jiného článku, bufetový katolicismus. (Červen 2015) |
Neshody se směrnicemi papežů ze strany skupin a vysoce postavených osob katolické tradice se v žádném případě neomezují na minulá století. V roce 2005 katolík jezuita Profesor John J. Paris ignoroval papežskou směrnici o eutanazii jako nedostatečnou autoritu.[relevantní? ][56] V roce 2012, John Wijngaards a skupina katolických teologů představila své Deklarace katolických učenců o autoritě v církvi ve kterém obhajují, že „je třeba jasně definovat roli papežství“.[57][diskutovat]
Poznámky
- ^ Vidět Pavla apoštola v 2. Korinťanům 11:28 (RSV-CE ) a 2. Korinťanům 11:28 (Vulgate ).[32]
Viz také
- Konkláve kapitulace
- Konstantinův dar
- Východní ortodoxní opozice vůči papežské nadvládě
- Papežská neomylnost
- Papežský primát
Reference
- ^ Odstavec 882 z Katechismus katolické církve (1997).
- ^ Odstavec 937 z Katechismus katolické církve (1997).
- ^ „Dopis Ignáce z Antiochie Římanům: Prolog“. Crossroads Productions. Citováno 22. května 2013.
- ^ Sullivan, Francis A. (2001). Od apoštolů k biskupům: vývoj biskupství v rané církvi. New York: Newman Press. 221, 222. ISBN 978-0809105342. Citováno 28. března 2017.
- ^ Otto, Klaus Schatz; přeložil z němčiny John A .; Maloney, Linda M. (1996). Papežské prvenství: od jeho počátků po současnost. Collegeville, Minn.: Liturgický tisk. p. 3. ISBN 978-0814655221.
- ^ Afanassieff, Nicholas (1992). "Církev, která předsedá lásce" v Peterův primát: Eseje v ekleziologii a rané církvi, John Meyendorff, vyd. New York. Ch. 4, str. 126–127.
- ^ Cross, F. L., ed. Oxfordský slovník křesťanské církve. New York: Oxford University Press. 2005, článek „Klement Římský, sv.“
- ^ McBrien, Richard P. „Papež Cornelius, smířitel, měl tvrdou cestu.“ Národní katolický reportér 40,41 (24. září 2004): 19 (1). Obecný OneFile. Vichřice. Sacred Heart Preparatory (BAISL). 5. prosince 2008 [1]
- ^ Chapman, John (1911). „Novatian and Novatianism“. Katolická encyklopedie. Nový advent. Citováno 2014-01-31.
- ^ Irenaeus proti herezím 3.3. z Nicene and Post-Nicene Fathers, Ser. II, sv. Já, Phillip Schaff, ed., At ccel.org. 2: „Církev založená a organizovaná v Římě dvěma nejslavnějšími apoštoly Petrem a Pavlem; rovněž [poukazem] na víru kázanou lidem, která sestupuje do naší doby prostřednictvím posloupnosti biskupů. Požehnaní apoštolové poté, co založili a vybudovali Církev, se zavázali do rukou Linuse úřadem episkopátu. “
- ^ Kirsch, Johann Peter. „Pope Innocent I.“ Katolická encyklopedie Sv. 8. New York: Robert Appleton Company, 1910. 11. února 2020
Tento článek včlení text z tohoto zdroje, který je v veřejná doména.
- ^ Papež Lev I. "Dopis 10: Biskupům v provincii Vienne. Ve věci Hilary, arleského biskupa", Nicene a post-nicejští otcové, Druhá řada, sv. 12. (Trans. Charles Lett Feltoe, trans). Editoval Philip Schaff a Henry Wace. (Buffalo, NY: Christian Literature Publishing Co., 1895
Tento článek včlení text z tohoto zdroje, který je v veřejná doména.
- ^ Henry Bettenson, Chris Maunder, Dokumenty křesťanské církve (Oxford University Press 2011 ISBN 9780199568987), s. 24
- ^ Nicea II. Halsall v fordham.edu.
- ^ Harris, Matthew (2010). Pojem papežské monarchie ve třináctém století: Idea paradigmatu v církevních dějinách. Lewiston, NY: Edwin Mellen Press. p. 85. ISBN 978-0-7734-1441-9.
- ^ Kent, William. „Svatý Anselm.“ Katolická encyklopedie Sv. 1. New York: Robert Appleton Company, 1907. 11. února 2020
Tento článek včlení text z tohoto zdroje, který je v veřejná doména.
- ^
Jedna nebo více z předchozích vět obsahuje text z publikace, která je nyní v veřejná doména: Ott, Michael (1911). "Droit de Regale ". V Herbermann, Charles (ed.). Katolická encyklopedie. 12. New York: Robert Appleton Company.
- ^ A b C
Jedna nebo více z předchozích vět obsahuje text z publikace, která je nyní v veřejná doména: Dégert, Antoine (1909). "Galikanismus ". V Herbermann, Charles (ed.). Katolická encyklopedie. 6. New York: Robert Appleton Company.
- ^
Jedna nebo více z předchozích vět obsahuje text z publikace, která je nyní v veřejná doména: Sicard, Jean Auguste (1907). "Shromáždění francouzského duchovenstva ". V Herbermann, Charles (ed.). Katolická encyklopedie. 1. New York: Robert Appleton Company.
- ^ Denzinger, Heinrich; Hünermann, Peter; et al., eds. (2012). Enchiridion symbollorum: souhrn vyznání, definic a prohlášení katolické církve (43. vydání). San Francisco: Ignatius Press. p. 487. ISBN 978-0898707465.
- ^ „Philip Schaff: Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds. - Christian Classics Ethereal Library“. ccel.org. Citováno 2020-02-18.
- ^ "CCC, 894–895". Vatican.va.
- ^ LG, n. 22.
- ^ Lumen gentium, 12
- ^ Mt 16:18
- ^ Knoepffler, Nikolaus; O’Malley, Martin (25.01.2017). „Karl Rahner a papež František o papežské službě“. Ekleziologie. 13 (1): 55–82. doi:10.1163/17455316-01301005. ISSN 1745-5316.
- ^ „150. výročí dogmatu Neposkvrněného početí“ v tiskové agentuře Fides. Archivováno 24. října 2007 v Wayback Machine
- ^ Henn, William (2006) [1989]. „Interpretace mariánské nauky (str. 413–437)“. Gregorianum, svazek 70, vydání 3. Gregorianum: Commentarii de Re Theologica et Philosophica. 87. Řím: Gregorian Publishing Group. p.431. ISSN 0017-4114.
- ^ Gregory I & Mauricius Augustus, odst. 2.
- ^ Kelly 2010, str. 64.
- ^ P (pseud.) 1995.
- ^ A b CDF 1998, n. 6.
- ^ Evans 1986, str. 128.
- ^ Gregory I & Eulogiovi.
- ^ Schwerin, Philip. „Jak římský biskup přijal titul„ Kristův vikář “[South Central District Pastoral Conference; 20-21 April, 1998]“ (PDF). Wisconsin Lutheran Seminary Digital Library. p. 3.
- ^ Peter J. Doeswyck D.D., Ekumenismus a romanismus: jejich původ a vývoj, s. 94
- ^ A b „Jak římský biskup přijal titul„ Kristův vikář “[Jihovýchodní okresní pastorační konference; 20. – 21. Dubna 1998]“ “ (PDF). Wisconsin Lutheran Seminary Digital Library. s. 4–5.
- ^ Migne, Jacquies-Paul, Patrologia Latina, 50, 422-425
- ^ Mansi, Giovanni Domenico, Sacrorum Conciliorum Nova et Amplissima Collectio, 4, 515
- ^ Mansi, Giovanni Domenico, Sacrorum Conciliorum Nova et Amplissima Collectio, 4, 431
- ^ Mansi, Giovanni Domenico, Sacrorum Conciliorum Nova et Amplissima Collectio, 6, 1229
- ^ Migne, Jacquies-Paul, Patrologia Latina, 54, 1038 & 1143
- ^ Migne, Jacquies-Paul, Patrologia Latina, 54, 951
- ^ Peter J. Doeswyck D.D., Ekumenismus a romanismus: jejich původ a vývoj, s. 18-19
- ^ A b C d E Schwerin, Philip. „Jak římský biskup přijal titul„ Kristův vikář “[Jihovýchodní okresní pastorační konference; 20. – 21. Dubna 1998]“ “ (PDF). Wisconsin Lutheran Seminary Digital Library. p. 5.
- ^ Migne, Jacquies-Paul, Patrologia Latina, 69, 143
- ^ Mansi, Giovanni Domenico, Sacrorum Conciliorum Nova et Amplissima Collectio, 9, 418
- ^ Mansi, Giovanni Domenico, Sacrorum Conciliorum Nova et Amplissima Collectio, 11, 635
- ^ Migne, Jacquies-Paul, Patrologia Latina,87, 1247
- ^ Peter J. Doeswyck D.D., Ekumenismus a romanismus: jejich původ a vývoj, s. 18
- ^ Congar 1984, s. 26–27.
- ^ Ignác a Dopis Smyrnaejcům, c. 8.
- ^ Carlton 1999, str. 22.
- ^ Lossky 1976, str. 176.
- ^ Sherrard 1978, str. 15.
- ^ Reilly 2005.
- ^ Wijngaards 2012.
Zdroje
- Augustin z Hrocha (1888). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). Vybraná knihovna otců nicejských a postdenických křesťanské církve. Řada 1. 7 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura. Tractate 10 - via
- Augustin z Hrocha (1887). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). Vybraná knihovna otců nicejských a postdenických křesťanské církve. Řada 1. 4 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- Augustin z Hrocha (1887). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). Vybraná knihovna otců nicejských a postdenických křesťanské církve. Řada 1. 2 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- Augustin z Hrocha (1888). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). Vybraná knihovna otců nicejských a postdenických křesťanské církve. Řada 1. 7 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura. Tractate 124 - via
Jedna nebo více z předchozích vět obsahuje text z díla, které je nyní v souboru veřejná doména: Bachofen, Charles A. (1918). Komentář k novému zákoníku kanonického práva. 2 (3. vyd.). St. Louis, MO; London: B. Herder book. 207–216. hdl:2027 / hvd.ah4gvz. LCCN 19004568. Chybějící nebo prázdný
| název =
(Pomoc)CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Beal, John P; Coriden, James A; Green, Thomas J, eds. (2000). Nový komentář ke Kodexu kanonického práva (studie vyd.). New York: Paulist Press. ISBN 978-0-8091-0502-1. Chybějící nebo prázdný
| název =
(Pomoc)- Walf, Knuti. "Nejvyšší autorita církve ". V Beal a kol. (2000), str. 423–453, přeložil Ronny Jenkins.
- Boadt, Lawrence (2008). Život svatého Pavla. Mahwah, NJ: Paulistický tisk. p.88. ISBN 978-0-8091-0519-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Caparros, Ernest; Thériault, Michel; Thorn, Jean, eds. (1993). „Canon 331“. Kodex kanonického práva anotovaný: latinsko-anglické vydání Kodexu kanonického práva a anglický překlad 5. vydání španělského vydání komentáře připraveného pod odpovědností Instituto Martín de Azpilcueta. Montreal: Wilson & Lafleur. str. 272–273. ISBN 978-2-89127-232-2.
- Carlton, Clark (1999). Pravda: co by měl každý římský katolík vědět o pravoslavné církvi. Salisbury, MA: Regina Orthodox Press. ISBN 978-0-9649141-8-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Carson, Donald A. (1984). Vykladatelův biblický komentář: s novou mezinárodní verzí. 2. Grand Rapids, MI: Zondervan. ISBN 978-0-310-49961-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Katolická církev (1999) [© 1998]. „Codex Iuris Canonici“. Kodex kanonického práva: nový anglický překlad. IntraText. Washington, DC: Canon Law Society of America. ISBN 978-0-943616-79-7 - přes vatican.va.
- Katolická církev (1992). "CCEO - obsah - IntraText CT". Kodex kánonů východních církví. IntraText. Washington, DC: Canon Law Society of America. ISBN 978-0-943616-52-0 - přes intratext.com.
- Katolický kostel. Kongregace pro nauku víry (1998-10-31). „Nadřazenost Petrova nástupce v tajemství církve“. vatican.va. Vatikán. Archivováno od originálu 2010-12-08.
- Katolický kostel. Kongregace pro nauku víry; Levada, William (2007-06-29). Odpovědi na některé otázky týkající se určitých aspektů Nauky o církvi. vatican.va. Vatikán.
- Katolický kostel. Vatikánský koncil I. (1870-07-18). První dogmatická konstituce o Kristově církvi: Pastor aeternus (IntraText ed.). Řím: Èulogos SpA (publikováno 2007). Citováno 2015-05-25 - prostřednictvím digitální knihovny IntraText. Překlad převzat z Tanner, Norman P., ed. (1990). Dekrety ekumenických rad. London: Sheed & Ward. ISBN 978-0-87840-490-2.
- Katolický kostel. Vatikánský koncil II; Pavel VI. (1964-11-21). Lumen gentium. Vatikán.
- „Ekumenické rozhovory dosáhly částečné dohody o papežském primátu“. catholicculture.org. Manassas, VA: Trinity Communications. 14. 11. 2007. Archivováno z původního dne 2010-12-05. Citováno 2009-01-22.
- Clapsis, Emmanuel (2000). Pravoslaví v rozhovoru: Pravoslavné ekumenické závazky. Ženeva: Světová rada církví. ISBN 978-2-8254-1337-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz) Přetištěno "Papežský primát". goarch.org. New York: Řecká pravoslavná arcidiecéze v Americe. Archivováno z původního dne 2008-12-03.
- Cleenewerck, Laurent (ed.). „Pravoslavná křesťanská historická časová osa“. orthodoxanswers.org. Eureka, CA: Svatý nevinný pravoslavný kostel. Archivovány od originál dne 2010-12-23. Citováno 2020-03-03. Tento terciární zdroj znovu použije informace z jiných zdrojů, ale nepojmenuje je.
- Cleenewerck, Laurent (2009). Jeho zlomené tělo: Porozumění a uzdravení rozkolu mezi římskokatolickou a východní pravoslavnou církví (přepracované vydání). Euclid University Press. ISBN 978-0-615-18361-9. Citováno 28. října 2012.[samostatně publikovaný zdroj ]
- Colina, Jesús (2009-10-23). „Pravoslavně-katolická komise studuje primát Petra“. zenit.org. Archivováno od původního dne 2009-10-27. Citováno 2020-03-03.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Collins, Paul (1997-10-24). „Důraz na papežský primát vedl k přehnanému vlivu papeže mezi rovnými“. natcath.org. Národní katolický reportér. Citováno 2009-01-20.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Congar, Yves (1984). Rozmanitost a společenství. Přeložil John Bowden. London: SMC Press. 26–27. ISBN 978-0-334-00311-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Tento článek včlení text z publikace nyní v veřejná doména: Rada Chalcedonu (1900). . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). Vybraná knihovna otců nicejských a postdenických křesťanské církve. Řada 2. 14 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím Wikisource.
- D'Agostino, Michele G. (2008). Il primato della sede di Roma in Leone IX (1049–1054): studio dei testi latini nella controversia greco-romana nel periodo pregregoriano. Storia della Chiesa (v italštině). 24. Cinisello Balsamo, IT: San Paolo. ISBN 978-88-215-6062-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Davis, Leo D. (1990). Prvních sedm ekumenických koncilů (325–787): jejich historie a teologie. Teologie a životní série. 21. Collegeville, MN: Liturgický tisk. ISBN 978-0-8146-5616-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Denzinger, Heinrich; Hünermann, Peter; et al., eds. (2012). "Kompendium vyznání, definice a prohlášení o věcech víry a morálky". Enchiridion symbollorum: souhrn vyznání, definic a prohlášení katolické církve (43. vydání). San Francisco: Ignatius Press. ISBN 978-0-89870-746-5.
- Dvornik, Francis (1966). Byzanc a římské prvenství. New York: Fordham University Press. ISBN 9780823207015.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Dvornik, Francis (1979). Byzanc a římské prvenství. Přeložil Edwin A. Quain (2. tisk s korekcemi vyd.). New York: Fordham University Press. ISBN 978-0-8232-0701-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Eusebius Pamphili. Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). Vybraná knihovna otců nicejských a postdenických křesťanské církve. Řada 2. 1 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- Evans, Gillian R. (1986). Myšlenka na Řehoře Velikého. Cambridge studia středověkého života a myšlení, 4. série. 2 (Dotisk ed.). Cambridge [u.a.]: Cambridge University Press (publikováno 1999). ISBN 978-0-521-30904-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Farmer, David H., ed. (2004) [2003]. „Peter (1)“. Oxfordský slovník svatých. Oxfordská brožovaná reference (5. vydání). Oxford [u.a.]: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-860949-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- První anglikánsko-římskokatolická mezinárodní komise (1977). Agreed Statement on Authority in the Church. Authority in the Church I, August 24 – September 2, 1976. Venice, IT. Archivováno from the original on 2015-05-26.
- First Anglican–Roman Catholic International Commission (1981-09-03). Agreed Statement on Authority in the Church. Authority in the Church II, August 24 – September 2, 1981. Windsor, GB. Archivováno z původního dne 2015-05-27.
- Gregory I (1895). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Řada 2. 12 (American ed.). Buffalo: Christian Literature. Letter 33 (to Mauricius Augustus) – via
- Gregory I (1895). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Řada 2. 12 (American ed.). Buffalo: Christian Literature. Letter 43 (to Eulogius) – via
- Guettée, René François Wladimir (1866). The papacy its historic origin and primitive relations with the Eastern churches. New York: Minos Publishing. OCLC 263029067.
- Hardon, John A. (2013). "Prvenství". Catholic dictionary: an abridged and updated edition of Modern Catholic dictionary. New York: Image. 400–401. ISBN 978-0-307-88634-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Hilary of Poitiers (1898). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Řada 2. 9 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- Hourlier, Jacques, ed. (1981). "Anselme de Saint-Remy, Histoire de la Dédicace de Saint-Remy". La Champagne bénédictine : contribution à l'Année saint Benoît (480–1980). Travaux de l'Academie Nationale de Reims (in French and Latin). 160. Reims: Academie Nationale de Reims. OCLC 11808869.
- Hovorun, Kirill (2010-08-12). Written at Lviv-Kyiv. "First of all, a balanced position concerning the question about the primacy in the church must be accepted". risu.org.ua (Rozhovor). Interviewed by Taras Antoshevskyy. Lviv, UA: Religious Information Service of Ukraine. Ukrainian Catholic University (published 2010-08-17). Archivováno from the original on 2010-08-20.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- L'Huillier, Peter (1996). The church of the ancient councils: the disciplinary work of the first four ecumenical councils. Crestwood, NY: Seminární tisk sv. Vladimíra. ISBN 978-0-88141-007-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ignatius of Antioch (1885). Wikisource. . In Schaff, Philip; et al. (eds.). The Ante-Nicene Fathers: the writings of the fathers down to A.D. 325. 1 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- Irenaeus (1885). Wikisource. . In Schaff, Philip; et al. (eds.). The Ante-Nicene Fathers: the writings of the fathers down to A.D. 325. 1 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- John Chrysostom (1889). Wikisource. . In Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Řada 1. 14 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- Joint International Commission for the Theological Dialogue between the Roman Catholic Church and the Orthodox Church (2007-10-13). Written at Ravenna, IT. Ecclesiological and canonical consequences of the sacramental nature of the church: ecclesial communion, conciliarity and authority. Tenth Plenary Session, October 8–15, 2007. Vatican City. Archivováno from the original on 2007-11-17.
- Joint International Commission for Theological Dialogue Between the Catholic Church and the Orthodox Church (2008-10-03). Úloha římského biskupa při přijímání církve v prvním tisíciletí. September 27 – October 4, 2008 (unpublished unofficial draft). Aghios Nikolaos, Crete, Greece. Leaked in "The role of the Bishop of Rome in the Communion of the Church in the First Millennium". chiesa.espresso.repubblica.it (leaked unofficial draft). Rome: Gruppo Editoriale L'Espresso. 23. 1. 2010. Archivováno from the original on 2010-01-30.
- John Paul II (1995-05-25). „Ut unum sint“. Vatikán: Libreria Editrice Vaticana.
- Jones, Chandler H. (2008-11-11). "Anglican Catholicism and the Papal Primacy". philorthodox.blogspot.com. Archivováno from the original on 2011-07-08.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Justinian I (2009) [promulgated 545-03-18]. "Novel 131: concerning ecclesiastical canons and privileges" (PDF). v Blume, Fred H.; Kearley, Timothy (eds.). Annotated Justinian code. Translated by Fred H. Blume (electronic version of 2nd ed.). Laramie, WY: University of Wyoming College of Law. OCLC 189852432. Archivováno (PDF) from the original on 2015-05-31. Citováno 2015-05-31.
- Kelly, John N. D. (2010). "Gregory I, St". In Walsh, Michael J. (ed.). The Oxford dictionary of popes. Oxford paperback reference (2nd ed.). Oxford [u.a.]: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-929581-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Knox, Ellis L. (1999). "The papacy". the-orb.net. Online Resource Book for Medieval Studies. OCLC 35987956. Archivováno from the original on 2003-09-18.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Lançon, Bertrand (2000). Rome in late antiquity: everyday life and urban change, AD 312-609. Přeložila Antonia Nevill. New York: Routledge. ISBN 978-0-415-92975-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Larchet, Jean-Claude (2006). „Otázka římského prvenství v myšlence svatého Maxima Vyznavače“. V Kasper, Walter (ed.). Petrinské ministerstvo: Katolíci a pravoslavní v dialogu: akademické sympozium konané v Papežské radě na podporu jednoty křesťanů. Přeložil Brian Farrell. Paulistický tisk. ISBN 978-0-8091-4334-4.
The question of the primacy of the Roman pope has been and remains, together with the question of the Filioque, one of the main causes of separation between the Latin Church and the Orthodox churches and one of the principal obstacles to their union.
CS1 maint: ref = harv (odkaz) - Larson, James (2003). "Vatican I and the papal primacy". catholicculture.org. Manassas, VA: Trinity Communications. Archivováno from the original on 2015-05-26.CS1 maint: ref = harv (odkaz) Dotisk "An exposition of Vatican I's teaching on papal primacy in its Dogmatic Constitution of the Church of Christ (Pastor Aeternus)". Homiletic & Pastoral Review: 50–55. Červen 2003. ISSN 0018-4268.
- Lossky, Vladimir (1976) [1957]. The mystical theology of the Eastern Church. Translated by members of the Fellowship of St. Alban and St. Sergius (reprint ed.). Crestwood, NY: Seminární tisk sv. Vladimíra. ISBN 978-0-913836-31-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Mansi, Giovanni D., vyd. (1902) [1774]. "Concilium Remense". Sacrorum Conciliorum nova et amplissima collectio (v latině). 19 (faksimile ed.). Paris: H. Welter. OCLC 682472075.
- Matt, Michael J., ed. (2011-03-21). "A statement of reservations concerning the impending beatification of Pope John Paul II". remnantnewspaper.com (Petition). Forest Lake, MN: The Remnant Newspaper. Archivováno from the original on 2011-03-25.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- McBrien, Richard P. (2008). The church: the evolution of Catholicism. New York: HarperCollins. p.99. ISBN 978-0-06-124521-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- McCarthy, James G. (1995). The Gospel according to Rome: comparing Catholic Tradition and the Word of God. Eugene, OR: Harvest House. ISBN 978-1-56507-107-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Merle d'Aubigné, Jean Henri (1846). Dějiny reformace v šestnáctém století. 1. Translated by David D. Scott. Edinburgh: Blackie and Son. p. 27. Citováno 2011-11-01.CS1 maint: ref = harv (odkaz) This work is found in numerous revisions.
- Meyendorff, John, ed. (1995) [1963]. The primacy of Peter: essays in ecclesiology and the early church (reprinted and rev. ed.). Crestwood, NY: Seminární tisk sv. Vladimíra. ISBN 978-0-88141-125-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Afanassieff, Nicholas. "The church which presides in love". v Meyendorff (1995).
- Kesich, Veselin. "Peter's primacy in the New Testament and the early tradition". v Meyendorff (1995).
- Schmemann, Alexander. "The idea of primacy in Orthodox ecclesiology". v Meyendorff (1995).
- Miller, J. Michael (1980). The divine right of the papacy in recent ecumenical theology. Analecta Gregoriana. 218. Řím: Gregorian University Press. ISBN 9788876521898. ISSN 0066-1376. OCLC 7634405.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Misner, Paul (1976). Papacy and development: Newman and the primacy of the Pope. Studie z dějin křesťanského myšlení. 15. Leiden: Brill. ISBN 978-90-04-04466-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Newman, John Henry (1888) [1845]. An essay on the development of Christian doctrine (6. vydání). Londýn; New York: Longmans, Green. str.148 –166. OCLC 676797352.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Severoamerická ortodoxně-katolická teologická konzultace (2009-10-24). Written at Washington, DC. "A common response to the Joint International Commission for the Theological Dialogue Between the Roman Catholic Church and the Orthodox Church regarding the Ravenna Document ' Ecclesiological and Canonical Consequences of the Sacramental Nature of the Church: Ecclesial Communion, Conciliarity and Authority '". scoba.us. New York: Stálá konference kanonických pravoslavných biskupů v Severní a Jižní Americe. Archivováno from the original on 2010-06-12.
- Nichols, Aidan (2010). Řím a východní církve: studie rozkolu (2. vyd.). San Francisco: Ignatius Press. ISBN 978-1-58617-282-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Nichols, Terence L. (1997). That all may be one: hierarchy and participation in the Church. Collegeville, MN: Liturgický tisk. ISBN 978-0-8146-5857-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- O'Malley, John W. (2010) [2009]. A history of the popes: from Peter to the present. Lanham, MD: Rowland & Littlefield. ISBN 978-1-58051-227-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ott, Ludwig (1960). Bastible, James (ed.). Základy katolického dogmatu. Translated by Patrick Lynch (4th ed.). St. Louis, MO: B. Herder. OCLC 1265696.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- P (pseud. of unknown) (July 1995). "Pope Gregory the Great and the 'Universal Bishop' controversy". biblicalcatholic.com. Archivováno od originálu dne 2014-08-11.
- Phan, Peter C. (2000). "A North American ecclesiology: the achievement of Patrick Granfield". In Phan, Peter C. (ed.). The gift of the church: a textbook on ecclesiology in honor of Patrick Granfield, O.S.B. Collegeville, MN: Liturgický tisk. ISBN 978-0-8146-5931-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Schilling, Johannes (2005). "Papež, papežství". Ve Fahlbusch, Erwin; Bromiley, Geoffrey W. (eds.). Encyklopedie křesťanství. 4. Translated by Geoffrey W. Bromiley. Grand Rapids, MI: Eerdmans. ISBN 978-0-8028-2416-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Shaw, Russell (2000). "The battle over primacy". catholicculture.org. Manassas, VA: Trinity Communications.CS1 maint: ref = harv (odkaz) Dotisk "The battle over primacy". Krize: 25–27. Leden 2000. ISSN 1535-332X.
- Shotwell, James T.; Loomis, Louise Ropes (1927). The See of Peter. Záznamy o civilizaci, zdroje a studie. New York: Columbia University Press. OCLC 614952967.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Speciale, Alessandro (2011-09-25). "Ratzinger's Ecumenism between light and shadows". La Stampa. Turin, IT. Archivováno from the original on 2013-07-31.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ray, Stephen K. (1999). Upon this rock: St. Peter and the primacy of Rome in scripture and the early church. Modern apologetics library. San Francisco: Ignatius Press. ISBN 978-0-89870-723-6.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Reilly, Patrick J. (2005). "Teaching euthanasia". catholicculture.org. Manassas, VA: Trinity Communications. Archivováno from the original on 2014-09-20.CS1 maint: ref = harv (odkaz) Dotisk Reilly, Patrick J. (June 2005). "Teaching euthanasia". Krize: 28–35. ISSN 1535-332X.
- Sánchez, Jesús Hortal (1968). De Initio potestatis primatialis romani pontificis: investigatio historico-juridica a tempore Sancti Gregorii Magni usque ad tempus Clementis V. Analecta Gregoriana (in Latin). 167. Rome: Editrice Pontificia Università Gregoriana. OCLC 864705.
- Schatz, Klaus (1996). "The development of the primacy in the first five centuries". Papal primacy: from its origins to the present. Translated by John A. Otto and Linda M. Maloney. Collegeville, MN: Liturgický tisk. ISBN 978-0-8146-5522-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Schimmelpfennig, Bernhard (1992). The papacy. Translated by James Sievert. New York: Columbia University Press. p.27. ISBN 978-0-231-07515-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Shahan, Thomas (1908). "First Council of Constantinople". V Herbermann, Charles (ed.). Katolická encyklopedie. 4. New York: Robert Appleton Company.
- Sherrard, Philip (1978). Church, papacy, and schism: a theological enquiry. Londýn: S.P.C.K. ISBN 978-0-281-03620-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Tajra, Harry W. (1994). The martyrdom of St. Paul: historical and judicial context, traditions, and legends. Wissenschaftliche Untersuchungen zum Neuen Testament. 2. Reihe. Wissenschaftliche Untersuchungen zum Neuen Testament, 2. 67. Tübingen: Mohr. ISBN 978-3-16-146239-9. ISSN 0340-9570.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Tertullian (1885). Wikisource. . In Schaff, Philip; et al. (eds.). The Ante-Nicene Fathers: the writings of the fathers down to A.D. 325. 4 (American ed.). Buffalo: Křesťanská literatura - prostřednictvím
- Thompson, Ernest T. (1965). Through the ages: a history of the Christian church. Covenant life curriculum. Richmond, VA: CLC Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Ware, Timothy (1993). Pravoslavná církev. Penguin religion and mythology (New ed.). London [u.a.]: Penguin Books. ISBN 978-0-14-014656-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Webster, William A. "The Church Fathers' interpretation of the Rock of Matthew 16:18 : an historical refutation of the claims of Roman Catholicism". the-highway.com. Archivováno from the original on 2002-06-25. Možná na základě Webster, William A. (1995). The Church of Rome at the bar of history. Edinburgh: Banner of Trust Trust. pp. 43–ff. ISBN 978-0-85151-673-8.
- Wetterau, Bruce (1994). World history: a dictionary of important people, places, and events from ancient times to the present. New York: H. Holt. ISBN 978-0-8050-2350-3 https://archive.org/details/worldhistorydict00wett. Chybějící nebo prázdný
| název =
(Pomoc)CS1 maint: ref = harv (odkaz) - Wijngaards, John (2012-10-11). "Jubilee declaration on authority in the Catholic Church". churchauthority.org (petice). Wijngaards Institute for Catholic Research. Archivováno od originálu dne 2012-10-15.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Jedna nebo více z předchozích vět obsahuje text z díla, které je nyní v souboru veřejná doména: Woywod, Stanislaus (1948) [©1943]. Smith, Callistus (ed.). A practical commentary on the Code of canon law. 1 (Rev. a další). New York: J. F. Wagner. hdl:2027/mdp.35112104152493. OCLC 746242376.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Whelton, Michael (1998). Two paths: papal monarchy, collegial tradition. Salisbury, MA: Regina Orthodox Press. ISBN 978-0-9649141-5-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- "Catholics and Orthodox discuss the role of the Pope of Rome in Vienna meeting". 02varvara.wordpress.com. 2010-09-24. Archivováno od originálu dne 2011-07-18. Citováno 2015-05-26.[samostatně publikovaný zdroj ] Tento terciární zdroj opakovaně používá informace z jiných zdrojů, aniž by je podrobně citoval. Přeloženo z "-: 1000- " Католики и православные пытаются преодолеть главную причину 1000-летнего раскола в Церкви [Catholics and Orthodox trying to overcome main reason for 1000 year schism in the Church]. interfax-religion.ru (v Rusku). Moskva. 21. 09. 2010. Archivováno od originálu 2010-10-18. Citováno 2015-05-26.
Další čtení
- Whelton, Michael. Two Paths: Papal Monarchy – Collegial Tradition: Rome's Claims of Papal Supremacy in the Light of Orthodox Christian Teaching. ISBN 0-9649141-5-8.
- "Synodality and Primacy During the First Millennium: Towards a Common Understanding in Service to the Unity of the Church (Chieti, 21 September 2016)". www.vatican.va. Citováno 2020-05-20.