Bernard z Clairvaux - Bernard of Clairvaux

Svatý

Bernard z Clairvaux
San Bernardo, de Juan Correa de Vivar (Museo del Prado) .jpg
San Bernardo podle Juan Correa de Vivar, které se konalo v Museo del Prado v Madrid, Španělsko
Doktor církve
Doktor Mellifluus
Poslední z otců
Vyznavač
Opat
narozenýC. 1090
Fontaine-les-Dijon, burgundské, Francouzské království
Zemřel20. srpna 1153
Opatství Clairvaux Clairvaux (moderní část města) Ville-sous-la-Ferté ), Šampaňské, Francouzské království
Uctíván v
Svatořečen18. ledna 1174, Řím, Papežské státy podle Papež Alexander III
Hlavní, důležitý svatyněKatedrála v Troyes
Hody20. srpna
AtributyCisterciácký zvyk, rezervovat, a biskupská berla
PatronátCisterciáci, burgundské, včelaři, svíceni, Gibraltar, Algeciras, Queens 'College, Cambridge, Speyerská katedrála, Templářští rytíři
Část série na
Křesťanská mystika
Proměnění Ježíše
Lidé (podle éry nebo století)

Bernard z Clairvaux (latinský: Bernardus Claraevallensis; 1090 - 20. srpna 1153), uctíván jako bernardýn, byl Burgundian opat a hlavní lídr v oblasti revitalizace Benediktin mnišství skrz rodící se Řád cisterciáků.

Byl poslán založit nové opatství na izolované mýtině v rokli známé jako Val d'Absinthe, asi 15 kilometrů (9,3 mil) jihovýchodně od Bar-sur-Aube. Podle tradice založil Bernard klášter 25. června 1115 a pojmenoval jej Claire Vallée, který se vyvinul do Clairvaux. Tam Bernard kázal okamžitou víru, ve kterou byl přímluvcem Panna Maria.[3] V roce 1128 se Bernard zúčastnil Rada Troyes, u kterého sledoval obrysy Pravidla Templářští rytíři,[A] který se brzy stal ideálem křesťanské šlechty.

O smrti Papež Honorius II 13. února 1130 došlo v církvi k rozkolu. Král Louis VI Francie svolal národní radu francouzských biskupů na Étampes v roce 1130, a Bernard byl vybrán, aby soudil mezi soupeři o papeže. Na konci roku 1131 byla království Francie, Anglie, Německo, Portugalsko, Kastilie, a Aragon podporováno Papež nevinný II; nicméně, většina z Itálie, jižní Francie, a Sicílie s latinskými patriarchy Konstantinopol, Antioch, a Jeruzalém podporováno Antipope Anacletus II. Bernard se vydal přesvědčit tyto další regiony, aby se shromáždily za Innocentem.

V roce 1139 Bernard asistoval u Druhý lateránský koncil. Následně odsoudil učení Peter Abelard papeži, který zavolal a Council ve společnosti Sens v roce 1141 urovnat záležitost. Bernard brzy uviděl zvolení jednoho ze svých učedníků Papež Eugene III. Bernard, který dříve pomáhal ukončit rozkol v církvi, byl nyní vyzván k boji proti kacířství. V červnu 1145 odcestoval Bernard do jižní Francie a jeho kázání tam pomohlo posílit podporu proti kacířství. Kázal na Rada Vézelay (1146) rekrutovat pro druhou křížovou výpravu.

Po křesťanské porážce u Obležení Edessa, pověřil papež Bernarda, aby kázal Druhá křížová výprava. Poslední roky Bernardova života byly zarmouceny neúspěchem křižáků, za což byla vrhnuta veškerá odpovědnost. Bernard zemřel ve věku 63 let, po 40 letech jako mnich. Byl prvním cisterciákem umístěným na kalendář svatých, a byl kanonizován podle Papež Alexander III dne 18. ledna 1174. V roce 1830 Papež Pius VIII udělil Bernardovi titul "Doktor církve ".

Časný život (1090–1113)

Bernardovi rodiče byli Tescelin de Fontaine, pán Fontaine-lès-Dijon, a Alèthe de Montbard [fr ], oba příslušníci nejvyšší šlechty burgundské. Bernard byl třetím ze sedmi dětí, z nichž šest byli synové. V devíti letech byl poslán do školy v Châtillon-sur-Seine provozuje sekulární kánony Saint-Vorles. Bernard měl velkou chuť na literaturu a nějakou dobu se věnoval poezii. Jeho úspěch ve studiu si získal obdiv jeho učitelů. Chtěl vyniknout v literatuře, aby mohl začít studovat bible. Měl zvláštní oddanost Panna Maria, a později napsal několik prací o Královna nebes.[4]

Vize sv. Bernardatím, že Fra Bartolommeo, c. 1504 (Uffizi )

Bernard se rozšířil Anselm z Canterbury role při přeměně svátostně rituálního křesťanství Raný středověk do nové, osobnější víry, se vzorem života Krista a novým důrazem na Pannu Marii. Na rozdíl od racionálního přístupu k božskému chápání, že scholastika přijatý, Bernard hlásal okamžitou víru, ve kterou byla přímluvkyní Panna Maria. Často se o něm říká, že Mary Magdaléna byla apoštolem apoštolů.

Bernardovi bylo teprve devatenáct let, když zemřela jeho matka. Během svého mládí se nevyhnul pokusům o pokušení a v té době uvažoval o odchodu ze světa a životu samoty a modlitby.[5]

V roce 1098 Robert z Molesme založil Opatství Cîteaux, blízko Dijon za účelem obnovení Pravidlo svatého Benedikta ve vší přísnosti. Po návratu do Molesme opustil vládu nového opatství Alberic z Cîteaux, který zemřel v roce 1109. Po smrti své matky Bernard usiloval o přijetí do cisterciáckého řádu. Ve věku 22 let, když se Bernard modlil v kostele, pocítil Boží volání, aby vstoupil do kláštera v Cîteaux.[6] V roce 1113 Stephen Harding právě následoval Alberica jako třetí Opat z Cîteaux když Bernard a třicet dalších mladých šlechticů Burgundska hledali vstup do kláštera.[7] Bernardovo svědectví bylo tak neodolatelné, že ho do mnišského života následovalo 30 jeho přátel, bratrů a příbuzných.[6]

Opat Clairvaux (1115–28)

Bernard vymítá majetek, oltářní obraz od Jörg Breu starší, c. 1500

Malá reformovaná komunita Benediktíni na Cîteaux, který měl tak hluboký vliv na západ mnišství rychle rostly. O tři roky později byl Bernard poslán s kapelou dvanácti mnichů založit nový dům ve Vallée d'Absinthe,[6] v Diecéze Langres. Tento Bernard pojmenoval Claire Valléenebo Clairvaux, 25. června 1115, a jména Bernarda a Clairvauxa se brzy stala neoddělitelnou.[5] Během nepřítomnosti Biskup z Langresu, Bernard byl požehnán jako opat podle Vilém z Champeaux, Biskup z Châlons-sur-Marne. Od té chvíle vzniklo mezi opatem a biskupem, který byl profesorem teologie, silné přátelství Notre Dame v Paříži a zakladatel společnosti Opatství svatého Viktora v Paříži.[4]

Počátky Opatství Clairvaux se snažili a bolestivě. Režim byl tak strohý, že Bernard onemocněl, a to pouze vlivem jeho přítele Williama z Champeaux a autority obecná kapitola by ho mohl přimět zmírnit úsporná opatření. Klášter však udělal rychlý pokrok. Učedníci se k němu hrnuli ve velkém počtu a vydali se směrem k Bernardovi. Pověst jeho svatosti brzy přilákala 130 nových mnichů, včetně jeho vlastního otce.[6] Jeho otec a všichni jeho bratři vstoupili do Clairvaux, aby se věnovali náboženskému životu, a zůstali jen Humbeline, jeho sestra, v sekulárním světě. Se souhlasem svého manžela brzy vzala závoj do Benediktin ženský klášter z Jully-les-Nonnains. Gerard z Clairvaux Bernardův starší bratr se stal stolník Citeaux. Opatství se stalo příliš malým pro jeho členy a bylo nutné poslat kapely, aby založily nové domy.[8] V roce 1118 Opatství Trois-Fontaines byla založena v diecéze Châlons; v roce 1119 Opatství Fontenay v Diecéze Autun; a v roce 1121 Foigny Abbey u Vervins, v diecéze Laon. Kromě těchto vítězství měl Bernard také své zkoušky. Během nepřítomnosti v Clairvaux, velkopřevor Opatství Cluny šel do Clairvaux a nalákal pryč Bernardova bratrance, Robert z Châtillon. To byla příležitost nejdelšího a nejemotivnějšího z Bernardových dopisů.[4]

Opatství Cluny, jak by vypadalo v době Bernarda

V roce 1119 byl Bernard přítomen v první obecné kapitole řádu svolaného Štěpánem z Cîteaux. Přestože Bernardovi nebylo ještě 30 let, byl poslouchán s největší pozorností a respektem, zvláště když rozvíjel své myšlenky na oživení primitivního ducha pravidelnosti a horlivosti ve všech mnišských řádech. Právě tato obecná kapitola dala definitivní podobu ústavám řádu a předpisům Řádu Charta charity, který Papež Callixtus II potvrzeno 23. prosince 1119. V roce 1120 napsal Bernard své první dílo, De Gradibus Superbiae et Humilitatisa jeho homilií, na které měl nárok De Laudibus Mariae. Mniši z kláštera Cluny byli nešťastní, když viděli, že Cîteaux převezme hlavní roli mezi náboženskými řády římskokatolické církve. Z tohoto důvodu Černí mniši pokusil se ukázat, že pravidla nového řádu jsou neproveditelná. Na žádost Williama ze St. Thierry Bernard bránil řád vydáním svého Omluva který byl rozdělen na dvě části. V první části se osvědčil jako nevinný v obvinění Clunyho a ve druhé své důvody protiútoků. Protestoval proti své hluboké úctě k benediktinům z Cluny, o nichž prohlásil, že je miluje stejně dobře jako ostatní náboženské řády. Peter ctihodný, opat Cluny, odpověděl Bernard a ujistil ho o svém velkém obdivu a upřímném přátelství. Mezitím Cluny zavedla reformu a Opat Suger ministr Louis VI Francie, byl převeden Omluva Bernarda. Spěchal ukončit svůj světský život a obnovit disciplínu ve svém klášteře. Bernardova horlivost se rozšířila i na biskupy, duchovenstvo a laiky. Bernardův dopis arcibiskup Sens byl považován za opravdové pojednání, „De Officiis Episcoporum.“ Přibližně ve stejné době napsal svoji práci Milost a svobodná vůle.[4]

Doktor církve (1128–46)

Kristus objímal sv. Bernarda Francisco Ribalta

V roce 1128 nl se Bernard účastnil Rada Troyes, které svolal Papež Honorius II, a předsedal mu kardinál Matthew z Albana. Účelem této rady bylo urovnat určité spory biskupové Paříže a upravují další záležitosti Církev Francie. Biskupové ustanovili Bernarda tajemníkem rady a pověřili ho vypracováním synodálních stanov. Po radě biskup Verdun byl sesazen. Právě na této radě vystopoval Bernard obrysy Pravidla vlády Templářští rytíři který se brzy stal ideálem křesťanské šlechty. Kolem tentokrát je ve svém chválil Liber ad milites templi de laude novae militiae.[9]

Proti Bernardovi se znovu objevily výčitky a byl odsouzen, dokonce i v Řím. Byl obviněn z toho, že byl mnichem, který se vměšoval do věcí, které se ho netýkaly. Kardinál Harmeric jménem papeže napsal Bernardovi ostrý rozkladový list, ve kterém uvedl: „Není vhodné, aby z jejich močálů vycházely hlučné a problematické žáby, které by obtěžovaly Svatý stolec a kardinály.“[4]

Bernard na dopis odpověděl slovy, že pokud asistoval v radě, bylo to proto, že byl k ní násilím přetažen a odpověděl:

Nyní proslulý Harmeric, pokud si to přejete, kdo by mě dokázal osvobodit od nutnosti pomoci v radě více než vy? Zakažte těm hlučným problémovým žabám vyjít z jejich děr, opustit jejich bažiny ... Pak už váš přítel nebude vystaven obviněním z pýchy a domněnky.[4]

Tento dopis pozitivně zapůsobil na Harmeric a na Vatikán.

Rozkol

Bernardův vliv byl brzy pociťován v provinčních záležitostech. Hájil práva církve proti zásahům králů a knížat a připomínal svou povinnost Henri Sanglier arcibiskup Sens a Stephen of Senlis, pařížský biskup. Po smrti Honoria II., Ke kterému došlo dne 14. února 1130, a rozkol vypuklo v Církvi zvolením dvou papežů, Papež nevinný II a Antipope Anacletus II. Inocent II., Který byl vyhnán z Říma Anacletem, se uchýlil do Francie. Louis VI svolal národní radu francouzských biskupů na Étampes a Bernard, kterého tam svolali se souhlasem biskupů, byl vybrán, aby soudil mezi soupeřícími papeži. Rozhodl ve prospěch Innocenta II. Po radě Étampes mluvil Bernard s Kingem Henry já Anglie, také známý jako Henry Beauclerc, o výhradách Jindřicha I. ohledně papeže Inocence II. Henry I. byl skeptický, protože většina biskupů v Anglii podporovala Antipope Anacletus II; Bernard ho přesvědčil, aby podpořil Innocenta. To způsobilo, že papež byl uznán všemi velmocemi.

Poté šel s ním do Itálie a smířil se Pisa s Janov, a Milán s papežem. Ve stejném roce byl Bernard opět na Rada Remeše na straně Inocenta II. Pak šel do Aquitaine kde se mu na čas podařilo oddělit se William X, vévoda z Akvitánie z důvodu Anakleta.[5]

Svatý Bernard a vévoda z Akvitánietím, že Marten Pepijn

Německo se rozhodl podpořit Innocenta skrz Norbert z Xantenu, který byl Bernardovým přítelem. Když se však setkal, Innocent trval na Bernardově společnosti Lothair II, svatý římský císař. Lothair II se stal Innocentovým nejsilnějším spojencem mezi šlechtou. Ačkoli rady Étampes, Würzburg, Clermont, a Rheims všichni podporovali Innocenta, velká část křesťanského světa stále podporovala Anakleta.

V dopise Bernarda německému císaři Lothairovi ohledně Antipope Anacletus Bernard napsal: „Je to ostuda pro Krista, že Žid sedí na trůně sv. Petra.“ a „Anacletus nemá se svými přáteli ani dobrou pověst, zatímco Innocent je mimo jakoukoli pochybnost proslulý.“

Bernard napsal Gerardovi z Angoulême (dopis známý jako Letter 126), který zpochybňoval Gerardovy důvody pro podporu Anakleta. Bernard později poznamenal, že Gerard byl jeho nejpůsobivějším protivníkem během celého rozkolu. Poté, co přesvědčil Gerarda, Bernard odcestoval na návštěvu William X, vévoda z Akvitánie. Pro Bernarda bylo nejtěžší přesvědčit. Slíbil věrnost Innocentovi až v roce 1135. Poté trávil Bernard většinu času Itálie přesvědčování Italů, aby slíbili věrnost Innocentovi. V roce 1137 odcestoval na Sicílii, aby přesvědčil krále Sicílie, aby následoval Inocenta. Celý konflikt skončil, když Anacletus zemřel 25. ledna 1138.[10]

V roce 1132 Bernard doprovázel Innocenta II do Itálie a v Cluny papež zrušil příspěvky, které Clairvaux platil tomuto opatství. Tato akce vedla k hádce mezi White Monks a Black Monks, která trvala 20 let. V květnu téhož roku vstoupil papež, podporovaný armádou Lothaira III., Do Říma, ale Lothair III, který se cítil příliš slabý na to, aby odolal anakletským partyzánům, odešel za Alpy a Innocent hledal útočiště v Pise v září 1133. Bernard se v červnu vrátil do Francie a pokračoval v mírumilovné práci, kterou zahájil v roce 1130. Ke konci roku 1134 podnikl druhou cestu do Akvitánie, kde William X upadl do rozkolu. Bernard pozval Williama na mši, kterou slavil v kostele La Couldre. Na Eucharistie „nabádal vévodu, aby nepohrdal Bohem, jako to činil jeho služebníci“.[4] William se podvolil a rozkol skončil. Bernard šel znovu do Itálie, kde Roger II Sicílie usiloval o stažení Pisanů z jejich věrnosti Innocentovi. Vzpomněl si na město Milán k poslušnosti papeži, který následoval sesazeného Anselm V, milánský arcibiskup. Za to mu byla nabídnuta a on odmítl arcibiskupství v Miláně. Poté se vrátil do Clairvaux. Bernard věřil, že je konečně v bezpečí svého kláštera, a s novou vervou se věnoval kompozici děl, která pro něj získala titul „Doktor církve“. V této době napsal svá kázání na Píseň písní.[b] V roce 1137 byl znovu nucen opustit svou samotu na rozkaz papeže, aby ukončil spor mezi Lothairem a Rogerem na Sicílii. Na konferenci v Palermu se Bernardovi podařilo Rogera přesvědčit o právech Innocenta II. Také umlčel konečné příznivce, kteří rozkol podporovali. Anacletus zemřel na „zármutek a zklamání“ v roce 1138 as ním rozkol skončil.[4]

V roce 1139 Bernard asistoval u Druhý lateránský koncil, ve kterém byli definitivně odsouzeni přeživší stoupenci rozkolu. Přibližně ve stejnou dobu navštívil Bernarda v Clairvaux Malachy, Primas celého Irska a vzniklo mezi nimi velmi blízké přátelství. Malachy se chtěl stát cisterciákem, ale papež mu nedal svolení. Malachy zemřel v Clairvaux v roce 1148.[4]

Soutěž s Abelardem

Ke konci 11. století vzkvétal ve školách v Paříži duch nezávislosti filozofie a teologie. To na nějaký čas vedlo k povýšení lidského rozumu a racionalismu. Hnutí našlo horlivého a mocného obhájce Peter Abelard. Abelardovo pojednání o Trojice byl v roce 1121 odsouzen za kacířský a byl nucen hodit do ohně svou vlastní knihu. Abelard však nadále rozvíjel svá učení, která byla v některých kruzích kontroverzní. Bernard, o tom informován Vilém ze St-Thierry, prý uspořádal setkání s Abelardem s úmyslem přesvědčit ho, aby změnil své spisy, během nichž Abelard činil pokání a slíbil, že tak učiní. Ale jakmile byl z Bernardovy přítomnosti, zapálil se.[12] Bernard poté odsoudil Abelarda papeži a kardinálům Kurie. Abelard hledal debatu s Bernardem, ale Bernard zpočátku odmítl s tím, že nemá pocit, že by záležitosti takového významu měly být řešeny logickými analýzami. Bernardovy dopisy Vilémovi ze St-Thierry také vyjadřují obavy z konfrontace s předním logikem. Abelard nadále usiloval o veřejnou debatu a svou výzvu rozšířil, což Bernardovi ztížilo. V roce 1141 svolal arcibiskup Sens na popud Abelarda radu biskupů, kde měli Abelard a Bernard uvést příslušné případy, aby měl Abelard šanci očistit jeho jméno.[12] Bernard večer před debatou loboval u prelátů a mnoho z nich ovlivnil jeho názorem. Následujícího dne, poté, co Bernard přednesl úvodní prohlášení, se Abelard rozhodl odejít do důchodu, aniž by se pokusil odpovědět.[12] Rada shledala ve prospěch Bernarda a jejich úsudek potvrdil papež. Abelard se vzdal bez odporu a odešel do Cluny, kde žil pod ochranou Petra Ctihodného, ​​kde o dva roky později zemřel.[5]

Cisterciácký řád a kacířství

Bernard se zabýval vysíláním kapel mnichů ze svého přeplněného kláštera do Německa, Švédska, Anglie, Irska, Portugalska, Švýcarska a Itálie. Někteří z nich se pod vedením Inocenta II zmocnili opatství Tre Fontane, z něhož byl roku 1145 vybrán Eugene III. Papež Inocent II. Zemřel v roce 1143. Jeho dva nástupci, Papež Celestine II a Papež Lucius II, vládl jen krátce, a pak Bernard viděl jednoho ze svých učedníků, Bernarda z Pisy, a poté známého jako Eugene III. Předseda svatého Petra.[13] Bernard mu na papežovu žádost poslal různé pokyny, které obsahují Kniha úvah, jehož převládající myšlenkou je, že reformace církve by měla začít svátostí papeže. Dočasné záležitosti jsou pouze doplňky; principy podle Bernardovy práce byly, že zbožnost a meditace měly předcházet akci.[14]

Bernard, který dříve pomáhal ukončit rozkol v církvi, byl nyní vyzván k boji proti kacířství. Jindřich z Lausanne, bývalý Cluniac Mnich přijal učení Petrobrusianů, následovníků Peter of Bruys a po Peterově smrti je rozšířil v upravené podobě.[15] Následovníci Henryho z Lausanne se stali známými jako Henricians. V červnu 1145 na pozvání kardinála Alberic z Ostie Bernard cestoval po jižní Francii.[16] Jeho kázání, podporované jeho asketickým vzhledem a jednoduchým oblečením, pomohlo zkázu nových sekt. Na konci téhož roku začala Henricianova i petrobruská víra vymírat. Brzy poté byl Henry z Lausanne zatčen a předveden před biskup v Toulouse a pravděpodobně uvězněn na doživotí. V dopise obyvatelům Toulouse, který byl nepochybně napsán na konci roku 1146, je Bernard vyzývá, aby vyhubili poslední zbytky hereze. Také kázal proti Katarismus.[13]

Druhá křížová výprava (1146–49)

V tuto chvíli přišly zprávy z Svatá země to znepokojilo křesťanstvo. Křesťané byli poraženi Obležení Edessa a většina kraje padla do rukou Seljuk Turci.[17] The Jeruzalémské království a ostatní Křižácké státy hrozila podobná katastrofa. Deputace biskupů Arménie vyžádal si pomoc od papeže a francouzský král vyslal také velvyslance. V roce 1144 Eugene III pověřil Bernarda kázat druhou křížovou výpravu[6] a poskytl za něj stejné odpustky Papež Urban II přiznal První křížová výprava.[18]

Bernard z Clairvaux, Georg Andreas Wasshuber (1650–1732)

Zpočátku zde nebylo prakticky žádné nadšení lidí z tažení, jako tomu bylo v roce 1095. Bernard považoval za účelné zabývat se tím, že jsem vzal kříž jako účinný prostředek k získání zproštění hříchu a dosažení milosti. 31. března s Kingem Louis VII Francie přítomen, kázal obrovskému davu v poli v Vézelay, dělat "řeč svého života".[19] Celý text nepřežil, ale současná zpráva říká, že „jeho hlas zněl po louce jako nebeský orgán“[19]

James Meeker Ludlow ve své knize popisuje scénu romanticky Věk křížových výprav:

Na kopci za městem byla postavena velká plošina. Král a mnich stáli spolu, představující kombinovanou vůli země a nebe. Nadšení shromáždění v Clermontu v roce 1095, kdy Peter Poustevník a Urban II zahájil první křížovou výpravu, k níž se přidružila svatá horlivost inspirovaná Bernardem, když křičel: „Ó, kteří mě posloucháte! Pospěšte si, abyste uklidnili nebeský hněv, ale už neprosíte o jeho dobrotu marnými stížnostmi. žíně, ale také se zakryjte svou neproniknutelností vzpěry. Křik zbraní, nebezpečí, práce, únava z války jsou pokání, která vám nyní Bůh ukládá. Pospěšte si, abyste své hříchy odčinili vítězstvím nad bezvěrci a nechte vysvobození svatých míst odměnou za vaše pokání. "Stejně jako ve staré scéně, výkřik"Deus sup! Deus sup! „převalil se přes pole a ozval se hlasem řečníka:„ Prokletý, kdo neznečistí meč krví. “[20]

Když Bernard skončil, dav hromadně narukoval; údajně jim došly látky na výrobu křížů. Bernard prý odhodil svůj vlastní župan a začal ho trhat na proužky, aby vyrobil více.[18][19] Ostatní následovali jeho příkladu a on a jeho pomocníci údajně stále vyráběli kříže, jak padala noc.[19]

Na rozdíl od první křížové výpravy přilákal nový podnik královskou hodnost, jako např Eleonora z Akvitánie, francouzská královna; Thierry z Alsaska, Hrabě z Flander; Henry, budoucí hrabě z Champagne; Louisův bratr Robert I. z Dreux; Alfons I. z Toulouse; William II Nevers; William de Warenne, 3. hrabě z Surrey; Hugh VII z Lusignanu, Yves II., Hrabě z Soissons; a mnoho dalších šlechticů a biskupů. Ale ještě větší projev podpory přišel od obyčejných lidí. Bernard několik dní poté napsal papeži: „Města a hrady jsou nyní prázdné. Nezůstal jeden muž sedmi ženám a všude jsou vdovy po stále žijících manželích.“[18]

Bernard poté přešel do Německa a hlášené zázraky, které se téměř na každém jeho kroku znásobily, nepochybně přispěly k úspěchu jeho mise. Conrad III Německa a jeho synovec Frederick Barbarossa, obdržel kříž z ruky Bernarda.[17] Papež Eugenius osobně přišel do Francie, aby podnik povzbudil. Stejně jako v první křížové výpravě vedlo kázání k útokům na Židé; fanatický francouzský mnich jménem Radulphe byl zjevně inspirující masakry Židů v Porýní, Kolín nad Rýnem, Mainz, Červi, a Speyer, přičemž Radulphe tvrdí, že Židé finančně nepřispívali na záchranu Svaté země. The arcibiskup z Kolína nad Rýnem a arcibiskup v Mohuči byli rázně proti těmto útokům a požádali Bernarda, aby je vypověděl. To udělal, ale když kampaň pokračovala, Bernard cestoval z Flander do Německa, aby se s problémy osobně vypořádal. Poté našel Radulphe v Mohuči a dokázal ho umlčet a vrátit ho do svého kláštera.[21]

Poslední roky Bernardova života byly zarmouceny neúspěchem druhé křížové výpravy, kterou kázal, za což byla vrhána veškerá odpovědnost.[13] Bernard považoval za svou povinnost zaslat papeži omluvu a je vložena do jeho druhé části „Kniha úvah.“ Tam vysvětluje, jak hříchy křižáků byly příčinou jejich neštěstí a neúspěchů.

Mnoho křesťanů dojato jeho planoucími slovy se pustilo do Svaté země, ale tažení skončilo mizerným neúspěchem.[6]

Poslední roky (1149–53)

Bernard dostává mléko z prsou Panny Marie. Scéna je legendou, která se údajně odehrála v Speyerská katedrála v roce 1146.

Smrt jeho současníků sloužila jako varování Bernardovi před jeho blížícím se koncem. První, kdo zemřel, byl Suger v roce 1152, o kterém Bernard napsal Eugenovi III.: „Pokud existuje nějaká vzácná váza zdobící palác krále králů, je to duše ctihodného Sugera.“ Conrad III a jeho syn Henry zemřeli ve stejném roce. Od začátku roku 1153 cítil Bernard blížící se jeho smrt. Když zemřel papež Eugenius, zasáhl smrtelnou ránu tím, že mu vzal jednoho, kterého považoval za svého největšího přítele a útěchu. Bernard zemřel ve věku šedesáti tří let 20. srpna 1153, po čtyřiceti letech strávených v ambitu.[13] Byl pohřben v opatství Clairvaux, ale po jeho rozpuštění v roce 1792 Francouzská revoluční vláda, jeho ostatky byly přeneseny do Katedrála v Troyes.

Teologie

Hlavní článek: Doktor Mellifluus

Bernard byl jmenován doktorem církve v roce 1830. U 800. výročí jeho smrti, Papež Pius XII vydal encykliku o Bernardovi, Doktor Mellifluus, ve kterém ho označil jako „Poslední z otců“. Bernard neodmítl lidskou filozofii, která je ryzí filozofií, která vede k Bohu; rozlišuje mezi různými druhy znalostí, nejvyšší jsou teologické. Jak vysvětlil, ústředními prvky Bernardovy mariologie je panenství Marie, „Hvězda moře“a její role jako Mediatrix.

První opat z Clairvaux vyvinul bohatou teologii posvátného prostoru a hudba, psal značně na obou.[Citace je zapotřebí ]

John Calvin cituje Bernarda několikrát[22] na podporu doktríny Sola Fide,[23] který Martin Luther popsán jako článek, na kterém kostel stojí nebo padá.[24] Calvin ho také cituje při stanovování jeho nauky o forenzní mimozemské spravedlnosti, nebo jak se běžně nazývá přičtená spravedlnost.[25]

Pokušení a přímluvy

Jednoho dne se Bernard, aby ochladil své chlípné pokušení, vrhl do ledově studené vody. Jindy, když spal v hostinci, byla vedle něj nahá představena prostitutka a svou cudnost si zachránil spuštěním.[6]

Jeho přímluvě bylo připisováno mnoho zázraků. Jednou obnovil sílu řeči starému muži, aby mohl vyznat své hříchy, než zemře. Jindy ohromné ​​množství much, které zamořily církev Foigny, zemřelo okamžitě po exkomunikace udělal na nich.[6]

Jeho pověst byla tak velká, že knížata a Papežové požádal o jeho radu, a dokonce i nepřátelé Církve obdivovali svatost jeho života a velikost jeho spisů.[6]

Duchovno

Vitráže představující Bernarda. Horní Rýn, ca. 1450

Bernard pomohl znovu zdůraznit význam lectio divina a rozjímání o Písmu v cisterciáckém řádu. Bernard si toho všiml, když lectio divina byl opomíjen mnišství utrpělo. Bernard uvažoval lectio divina a rozjímání vedené Svatý Duch klíče k výživě křesťanské duchovnosti.[26]

Bernard “poznamenal před staletími: lidé, kteří jsou jejich vlastní duchovní ředitelé mít blázny za učedníky. “[27]

Dědictví

Bernardova teologie a Mariologie nadále mají zásadní význam, zejména v rámci cisterciáckých a trapistických řádů.[C] Bernard vedl k založení 163 klášterů v různých částech Evropy. Po jeho smrti jich bylo 343. Jeho vliv vedl Alexandra III k zahájení reforem, které vedly k založení církevní právo.[28] Byl prvním cisterciáckým mnichem umístěným na kalendář svatých a byl kanonizován Alexander III 18. ledna 1174.[29] Papež Pius VIII udělil mu titul „doktor církve“. Za svou výmluvnost je označen jako „Mellifluous Doctor“. Cisterciáci ho ctí jako zakladatele řádu kvůli rozsáhlé činnosti, kterou tomuto řádu dal.[13]

Jeho svátek je 20. srpna.

BernardůvModlitba za Ježíšovu ránu na rameni „je často publikován v katolických modlitebních knihách.

Bernard je Dante Alighieri poslední průvodce v Božská komedie, když cestuje přes Empyrean.[30] Danteova volba se zdá být založena na Bernardově kontemplativní mystice, jeho oddanosti Marii a jeho reputaci výmluvnosti.[31]

The Couvent et Basilique Saint-Bernard, sbírka budov z 12., 17. a 19. století, je věnována Bernardovi a stojí v jeho rodném domě Fontaine-lès-Dijon.[32]

Hymny

Bernard z Clairvaux je přisuzovaným autorem básní často přeložených do anglických kancionálů jako:

Funguje

An rytina z Kojení svatého Bernarda. Panna Maria střílí mléko do oka svatého Bernarda z Clairvaux z jejího pravého prsu, což údajně zázračně vyléčilo oční utrpení.
Sancti Bernardi Opera (1719)

Moderní kritické vydání je Sancti Bernardi opera (1957–1977), editoval Jean Leclercq.[33][d]

Bernardova díla zahrnují:

  • De gradibus humilitatis et superbiae [Kroky pokory a hrdosti] (v latině). C. 1120. jeho první pojednání.[34]
  • Apologia ad Guillelmum Sancti Theoderici Abbatem [Omluva Vilémovi ze St. Thierry] (v latině). Napsáno na obranu cisterciáků proti nárokům mnichů z Cluny.[35]
  • De konverze ad clericos sermo seu liber [O přeměně duchovních] (v latině). 1122. Kniha určená mladým pařížským církevníkům.[36]
  • De gratia et libero arbitrio [Na milosti a svobodné volbě] (v latině). C. 1128. ve kterém bylo římskokatolické dogma o milosti a svobodné vůli bráněno podle zásad sv. Augustina.[37]
  • De diligendo Dei [O lásce k Bohu] (v latině). Nastiňuje sedm stupňů výstupu vedoucích ke spojení s Bohem.[38]
  • Liber ad milites templi de laude novae militiae [Chvála nového rytířství] (v latině). 1129. Adresováno Hugues de Payens, první velmistr a prior Jeruzaléma. Toto je velebení řádu templářů, které bylo zavedeno v roce 1118, a nabádání rytířů, aby se na svých několika stanovištích chovali odvážně.[39]
  • De praecepto et dispensatione libri [Kniha předpisů a výjimek] (v latině). C. 1144. Odpovídá na otázky, kterých částí Pravidlo svatého Benedikta opat muze nebo nemoze vydat.[40]
  • De úvahu [Za zvážení] (v latině). C. 1150. Adresováno papeži Eugenovi III.[41]
  • Liber De vita et rebus gestis Sancti Malachiae Hiberniae Episcopi [Život a smrt sv. Malachyho, irského biskupa] (v latině). [42]
  • De moribus et officio episcoporum (v latině). Dopis Henriu Sanglierovi, arcibiskupovi Sens o povinnostech biskupů.[43]

Jeho kázání jsou také četná:

  • Nejznámější jsou jeho Sermones super Cantica Canticorum (Kázání o písni písní). Ačkoli se někdy navrhlo, že forma kázání je rétorickým prostředkem v souboru děl, které byly navrženy pouze ke čtení, protože takové jemně vyleštěné a zdlouhavé literární kousky nemohl mnich přesně zaznamenat, zatímco Bernard kázal , nedávné stipendium směřovalo k teorii, že ačkoli to, co existuje v těchto textech, bylo jistě produktem Bernardova psaní, pravděpodobně našly svůj původ v kázáních kázaných mnichům z Clairvaux.[E] Bernard je začal psát v roce 1135, ale zemřel bez dokončení série a bylo dokončeno 86 kázání. Tato kázání obsahují autobiografickou pasáž, kázání 26, truchlící nad smrtí jeho bratra Gerarda.[44][45] Poté, co Bernard zemřel, anglický cisterciák Gilbert z Hoylandu pokračoval v Bernardově neúplné sérii 86 kázání o biblické Píseň písní. Gilbert napsal 47 kázání, než zemřel v roce 1172, čímž se seriál dostal až do kapitoly 5 Píseň písní. Další anglický cisterciácký opat, John of Ford, napsal dalších 120 kázání k Píseň písní, čímž dokončil cisterciácký kázání - komentář ke knize.
  • Přežilo jich 125 Kázání ročně (Kázání o liturgickém roce).
  • K dispozici jsou také Sermones de diversis (Kázání na různá témata).
  • 547 dopisů přežije.[46]

Mnoho dopisů, pojednání a dalších děl, které mu byly falešně přisuzovány, přežilo a nyní je označováno jako díla pseudobernarda.[4] Tyto zahrnují:

  • pseudo-Bernard (pseud. Guigo I) (kolem 1150). L'échelle du cloître [Stupnice kláštera] (dopis) (ve francouzštině).[4]
  • pseudo-Bernard. Meditatio [Meditace] (v latině). Toto bylo pravděpodobně napsáno někdy ve třináctém století. Ve středověku obíhal značně pod Bernardovým jménem a byl jedním z nejpopulárnějších náboženských děl pozdějšího středověku. Jeho tématem je sebepoznání jako počátek moudrosti; začíná frází „Mnozí vědí hodně, ale nevědí sami sebe“.[47][48][4]
  • pseudo-Bernard. L'édification de la maison intérieure (francouzsky).[4]

Překlady

  • Za zvážení, trans George Lewis, (Oxford, 1908) https://books.google.com/books?id=kkoJAQAAIAAJ
  • Vyberte pojednání S. Bernarda z Clairvaux: De diligendo Deo & De gradibus humilitatis et superbiae(Cambridge: CUP, 1926)
  • O milování Boha a výběrech z kázání, editoval Hugh Martin, (London: SCM Press, 1959) [dotisk jako (Westport, CO: Greenwood Press, 1981)]
  • Cisterciáci a Cluniacs: St. Bernard's Apologia opatovi Williamovi, trans M Casey. Cisterciáckí otcové série č. 1, (Kalamazoo: Cistercian Publications, 1970)
  • Díla Bernarda z Clairvaux. Vol.1, Pojednání, 1, editoval M. Basil Pennington. Série otců cisterciáků, č. 1. (Spencer, Mass .: Cistercian Publications, 1970) [obsahuje pojednání Omlouvám se opatu Williamovi a Na předpis a dispenzaci, and two shorter liturgical treatises]
  • Bernard of Clairvaux, On the Song of Songs, 4 vols, Cistercian Fathers series nos 4, 7, 31, 40, (Spencer, MA: Cistercian Publications, 1971–80)
  • Letter of Saint Bernard of Clairvaux on revision of Cistercian chant = Epistola S[ancti] Bernardi de revisione cantus Cisterciensis, edited and translated by Francis J. Guentner, (American Institute of Musicology, 1974)
  • Treatises II : The steps of humility and pride on loving God, Cistercian Fathers series no. 13, (Washington: Cistercian Publications, 1984)
  • Five books on consideration: advice to a Pope, translated by John D. Anderson & Elizabeth T. Kennan. Cistercian Fathers Series no. 37. (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 1976)
  • The Works of Bernard of Clairvaux. Volume Seven, Treatises III: On Grace and free choice. In praise of the new knighthood, translated by Conrad Greenia. Cistercian Fathers Series no. 19, (Kalamazoo, Michigan: Cistercian Publications Inc., 1977)
  • The life and death of Saint Malachy, the Irishman translated and annotated by Robert T. Meyer, (Kalamazoo, Mich: Cistercian Publications, 1978)
  • Bernard of Clairvaux, Homiliae in laudibus Virginis Matris, v Magnificat: homilies in praise of the Blessed Virgin Mary translated by Marie-Bernard Saïd and Grace Perigo, Cistercian Fathers Series no. 18, (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 1979)
  • Sermons on Conversion: on conversion, a sermon to clerics and Lenten sermons on the psalm "He Who Dwells"., Cistercian Fathers Series č. 25, (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 1981)
  • Bernard of Clairvaux, Píseň Šalomounova, translated by Samuel J. Eales, (Minneapolis, MN: Klock & Klock, 1984)
  • St. Bernard's sermons on the Blessed Virgin Mary, translated from the original Latin by a priest of Mount Melleray, (Chumleigh: Augustine, 1984)
  • Bernard of Clairvaux, The twelve steps of humility and pride; and, On loving God, edited by Halcyon C. Backhouse, (London: Hodder and Stoughton, 1985)
  • St. Bernard's sermons on the Nativity, translated from the original Latin by a priest of Mount Melleray, (Devon: Augustine, 1985)
  • Bernard of Clairvaux : selected works, translation and foreword by G.R. Evans; introduction by Jean Leclercq; preface by Ewert H. Cousins, (New York: Paulist Press, 1987) [Contains the treatises On conversion, On the steps of humility and pride, On consideration, a On loving God; extracts from Sermons on The song of songs, and a selection of letters]
  • Conrad Rudolph, The 'Things of Greater Importance': Bernard of Clairvaux's Apologia and the Medieval Attitude Toward Art, (Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1990) [Includes the Apologia in both Leclercq's Latin text and English translation]
  • Love without measure: extracts from the writings of St Bernard of Clairvaux, introduced and arranged by Paul Diemer, Cistercian studies series no. 127, (Kalamazoo, Mich. : Cistercian Publications, 1990)
  • Sermons for the summer season: liturgical sermons from Rogationtide and Pentecost, translated by Beverly Mayne Kienzle; additional translations by James Jarzembowski, (Kalamazoo, Mich: Cistercian Publications, 1991)
  • Bernard of Clairvaux, On loving God, Cistercian Fathers series no. 13B, (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 1995)
  • Bernard of Clairvaux, The parables & the sentences, edited by Maureen M. O'Brien. Cistercian Fathers Series no. 55, (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 2000)
  • Bernard of Clairvaux, On baptism and the office of bishops, on the conduct and office of bishops, on baptism and other questions: two letter-treatises, přeloženo Pauline Matarasso. Cistercian Fathers Series no. 67, (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 2004)
  • Bernard of Clairvaux, Sermons for Advent and the Christmas season translated by Irene Edmonds, Wendy Mary Beckett, Conrad Greenia; edited by John Leinenweber; introduction by Wim Verbaal. Cistercian Fathers Series no. 51, (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 2007)
  • Bernard of Clairvaux, Sermons for Lent and the Easter Season, edited by John Leinenweber and Mark Scott, OCSO. Cistercian Fathers Series no. 52, (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 2013)

Viz také

Reference

Poznámky

  1. ^ André de Montbard, one of the founders of the Knights Templar, was a half-brother of Bernard's mother.
  2. ^ Other mystics such as Jan z Kříže also found their language and symbols in Píseň písní.[11]
  3. ^ His texts are prescribed readings in Cistercian congregations.
  4. ^ For a research guide see McGuire (2013).
  5. ^ For a history of the debate over the Kázání, and an attempted solution, see Leclercq, Jean. "Úvod". v Walsh (1976), pp. vii–xxx.

Citace

  1. ^ Anon. 2010, pp. 534-535.
  2. ^ „Pozoruhodní luteránští svatí“. resurrectionpeople.org. Citováno 21. srpna 2020.
  3. ^ Smith 2010, str. 32.
  4. ^ A b C d E F G h i j k l m Gildas 1907.
  5. ^ A b C d Bunson, Bunson & Bunson 1998, str. 129.
  6. ^ A b C d E F G h i Pirlo 1997.
  7. ^ McManners 1990, str. 204.
  8. ^ "Expositio in Apocalypsim". Cambridge digitální knihovna (manuscript). Cambridge digitální knihovna. MS Mm.5.31. Citováno 26. ledna 2016.
  9. ^ Durant 1950, str. 593.
  10. ^ Cristiani 1977.
  11. ^ Cunningham & Egan 1996, str. 128.
  12. ^ A b C Evans 2000, pp. 115–123.
  13. ^ A b C d E Bunson, Bunson & Bunson 1998, str. 130.
  14. ^ McManners 1990, str. 210.
  15. ^ Alphandéry 1911, str. 298–299.
  16. ^ McManners 1990, str. 211.
  17. ^ A b Riley-Smith 1991, str. 48.
  18. ^ A b C Durant 1950, str. 594.
  19. ^ A b C d Norwich 2012.
  20. ^ Ludlow 1896, pp. 164-167.
  21. ^ Durant 1950, str. 391.
  22. ^ Lane 1999, str. 100.
  23. ^ Calvin 1960, bk.3 ch.2 §25, bk.3 ch.12 §3.
  24. ^ Luther 1930, str. 130.
  25. ^ Calvin 1960, bk.3 ch.11 §22, bk.3 ch.25 §2.
  26. ^ Cunningham & Egan 1996, pp. 91–92.
  27. ^ Cunningham & Egan 1996, str. 21.
  28. ^ Duffy 1997, str. 101.
  29. ^ Kemp 1945, pp. 13-28.
  30. ^ Paradiso, cantos XXXI–XXXIII
  31. ^ Botterill 1994.
  32. ^ "Monuments historiques : Couvent et Basilique Saint-Bernard", Mérimée (in French), Ministère de la Culture, vyvoláno 21. července 2017
  33. ^ SBOp.
  34. ^ PL, 182, cols. 939–972c.
  35. ^ PL, 182, cols. 893–918a.
  36. ^ PL, 182, cols. 833–856d.
  37. ^ PL, 182, cols. 999–1030a.
  38. ^ PL, 182, cols. 971–1000b.
  39. ^ PL, 182, cols. 917–940b.
  40. ^ PL, 182, cols. 857–894c.
  41. ^ PL, 182, cols. 727–808a.
  42. ^ PL, 182, cols. 1073–1118a.
  43. ^ Ep. 42 (PL, 182, cols. 807–834a).
  44. ^ Verbaal 2004.
  45. ^ PL, 183, cols. 785–1198A.
  46. ^ SBOp, v. 7–8.
  47. ^ PL, 184, cols. 485–508.
  48. ^ Bestul 2012, str. 164.

Zdroje

Další čtení

externí odkazy