Elfriede Jelinek - Elfriede Jelinek

Elfriede Jelinek
Elfriede Jelinek v roce 2004
Elfriede Jelinek v roce 2004
narozený (1946-10-20) 20. října 1946 (věk 74)
Mürzzuschlag, Štýrsko, Rakousko
obsazenídramatik, prozaik
Národnostrakouský
ŽánrFeminismus, sociální kritika, postdramatické divadlo
Pozoruhodné práceUčitel klavíru, Die Kinder der Toten, Chamtivost, Chtíč
Pozoruhodné cenyNobelova cena za literaturu
2004
Aktivní roky1963 – dosud
Podpis

Elfriede Jelinek (Němec: [ɛlˈfʁiːdə ˈjɛlinɛk]; narozený 20. října 1946) je rakouský dramatik a prozaik. Byla oceněna Nobelova cena za literaturu v roce 2004 za její „hudební tok hlasů a kontraproduktů v románech a hrách, které s mimořádnou jazykovou horlivostí odkrývají absurditu klišé společnosti a jejich podmanivou sílu“.[1]

Životopis

Elfriede Jelinek se narodila 20. října 1946 v Mürzzuschlag, Štýrsko, Rakousko, dcera Olgy Ilony (rozené Buchnerové), personální ředitelky, a Friedricha Jelínka.[2] Byla vychována v Vídeň ní Rumunsko-německé Katolická matka a nedbalý Český Žid otec (jehož příjmení "Jelínek" znamená "malý jelen" v angličtině) čeština ).[2][3][4] Její matka pocházela z buržoazního prostředí, zatímco její otec byl socialista dělnické třídy.[5]

Její otec byl chemik, kterému se podařilo vyhnout se pronásledování během Druhá světová válka prací ve strategicky významné průmyslové výrobě. Mnoho z jeho příbuzných se však stalo obětí Holocaust. Její matka, se kterou měla napjatý vztah, pocházela z dříve prosperující Vídeň rodina. Jako dítě Elfriede navštěvovala římskokatolickou klášterní školu ve Vídni. Její matka pro ni plánovala kariéru muzikálu “zázračný druh ". Od raného věku byla instruována na klavír, varhany, kytaru, housle, violu a zobcovou flétnu. Později pokračovala ve studiu na Vídeňská konzervatoř, kde promovala s diplomem varhaníka; během této doby se snažila splnit velká očekávání své matky a vyrovnala se se svým psychologicky nemocným otcem.[6] Ona studuje historie umění a divadlo v Vídeňská univerzita. Studium však musela přerušit kvůli úzkostná porucha, což vedlo k izolaci v domě jejích rodičů po dobu jednoho roku. Během této doby začala seriózní literární práci jako formu terapie. Po roce se začala cítit pohodlně z domu, často se svou matkou.[6] Poezii začala psát v mladém věku. Debutovala literárně Lisas Schatten (Lisin stín) v roce 1967 a první literární cenu získala v roce 1969. Během šedesátých let se politicky aktivizovala, hodně četla a „strávila enormní čas sledováním televize“.[6]

Manželství

Vdala se Gottfried Hüngsberg dne 12. června 1974.[7][8]

Bylo mi 27; bylo mu 29. Znal jsem dost mužů. Sexualita byla kupodivu jedinou oblastí, kde jsem se brzy emancipoval. Naše manželství se odehrává ve dvou městech. Je to druh Příběh dvou měst v Dickensian smysl. Vždy jsem dojížděl mezi Vídní a Mnichov. Vídeň je místo, kde jsem vždy žil, protože jsou tu moji přátelé a protože jsem nikdy nechtěl z Vídně odejít. Nakonec jsem byl tady chycen. Mnichov je město mého manžela, a tak jsem vždy cestoval do a ze, a to bylo pro naše manželství dobré.[7]

Pracovní a politická angažovanost

Přes vlastní odlišnost autorky od Rakouska (kvůli její kritice rakouské nacistické minulosti) je Jelinekovo psaní hluboce zakořeněno v tradici Rakouská literatura, ukazující vliv rakouských spisovatelů jako např Ingeborg Bachmann, Marlen Haushofer, a Robert Musil.[9]

Jelinekovy politické pozice, zejména ona feministka postoj a její příslušnost ke komunistické straně mají zásadní význam pro jakékoli hodnocení její práce. Jsou také jedním z důvodů kontroverze zaměřené na Jelinek a její práci. Editorka Friederike Eigler uvádí, že Jelinek má ve svém psaní tři hlavní a vzájemně související „cíle“: to, co považuje za kapitalistickou konzumní společnost a její komodifikace ze všech lidských bytostí a vztahů, co považuje za pozůstatky rakouské fašistické minulosti ve veřejném i soukromém životě a co považuje za systematické vykořisťování a útlak žen v kapitalistickémpatriarchální společnost.[10] Jelinek v několika rozhovorech tvrdil, že rakousko-židovský satirická tradice má na její psaní formativní vliv, cituje Karl Kraus, Elias Canetti a zejména židovský kabaret. V rozhovoru s Sigrid Löffler Jelinek tvrdila, že její práce je považována za zvláštnost v současném Rakousku, kde tvrdí, že satira je nedoceněná a nepochopená, „protože Židé jsou mrtví“. Zdůraznila svou židovskou identitu jako dcery přeživšího holocaustu a tvrdila, že má kontinuitu s židovsko-vídeňskou tradicí, která byla podle jejího názoru fašismem zničena a vymiřuje.[11][12][13]

Práce

Jelínkovy výstupy zahrnovaly rozhlasové hry, poezii, divadelní texty, polemické eseje, antologie, romány, překlady, scénáře, hudební skladby, libreta a balety, film a videoart.[14]Jelinekova práce je mnohostranná a vysoce kontroverzní. Bylo to chváleno a odsouzeno vedením literární kritici.[15] V návaznosti na Pouzdro Fritzl například byla obviněna z „provádění„ hysterických “portrétů rakouské zvrácenosti“.[16] Stejně tak se její politický aktivismus setkal s odlišnými a často prudkými reakcemi. Navzdory kontroverzi její práce získala Jelinek mnoho významných ocenění; mezi nimi jsou Cena Georga Büchnera v roce 1998; the Cena dramatiků Mülheim v letech 2002 a 2004; the Cena Franze Kafky v roce 2004; a Nobelova cena za literaturu, také v roce 2004.[15]

Ženská sexualita, sexuální zneužívání a bitva pohlaví obecně jsou významnými tématy její práce. Texty jako Wir sind Lockvögel, zlato! (Jsme návnady, zlato!), Die Liebhaberinnen (Ženy jako milenky) a Die Klavierspielerin (Učitel klavíru) předvádějí brutalitu a mocenskou hru v lidských vztazích ve stylu, který je občas ironicky formální a přísně kontrolovaný. Podle Jelínka je síla a agresivita často hlavní hnací silou vztahy. Rovněž Ein Sportstück (Sportovní hry) zkoumá temnější stránku konkurenčních sportů.[17] Její provokativní román Chtíč obsahuje grafický popis sexuality, agrese a zneužívání. To dostalo špatné recenze od mnoha kritiků, z nichž někteří to přirovnávali k pornografii. Jiní, kteří si všimli síly chladných popisů morálních selhání, to však považovali za nepochopené a podhodnocené.[15]

Její román Učitel klavíru byl základem pro Film stejného titulu z roku 2001 rakouský režisér Michael Haneke, v hlavních rolích Isabelle Huppert jako protagonista. V dubnu 2006 se Jelinek vyjádřil k podpoře Peter Handke, jehož hra Die Kunst des Fragens (Umění ptát se) byl odstraněn z repertoáru Comédie-Française za jeho údajnou podporu Slobodan Milošević. Její práce je méně známá v anglicky mluvících zemích. Nicméně v červenci a srpnu 2012, hlavní anglická premiéra její hry Ein Sportstück divadelní společnost Just a Must upozornila její dramatické dílo na anglicky mluvící publikum.[18][19][20] Následující rok, v únoru a březnu 2013, představil projekt žen v New Yorku severoamerickou premiéru filmu Jackie, jedna z ní Princezna Dramas.[21]

Politická angažovanost

Jelinek byl členem rakouského komunistická strana od roku 1974 do roku 1991. V 90. letech se díky svým hlučným střetům stala domácím jménem Jörg Haider je Strana svobody.[22] Po roce 1999 Národní rada volby a následné vytvoření koaličního kabinetu složeného ze Strany svobody a Rakouská lidová strana Jelinek se stal jedním z nejhlasitějších kritiků nového kabinetu.[23]

Mnoho zahraničních vlád rychle přistoupilo k ostrakizaci rakouské správy s odvoláním na údajný nacionalismus Strany svobody a autoritářství.[24][25] Kabinet vyložil sankce proti němu tak, jak bylo namířeno proti Rakousku jako takovému, a pokusil se národ přimět k národnímu shromáždění (Státní příslušník Schulterschluss) za koaličními stranami.[26][27]

To vyvolalo dočasné zahřátí politického klimatu natolik přísného, ​​aby bylo možné obvinit disidenty, jako je Jelinek zrada příznivci koalice.[24][25]

V polovině 80. let byl Jelinek jedním z mnoha rakouských intelektuálů, kteří podepsali petici za vydání Jack Unterweger, který byl uvězněn za vraždu prostitutky a který byl intelektuály a politiky považován za příklad úspěšné rehabilitace. Unterweger byl později shledán vinným z vraždy dalších devíti žen do dvou let od jeho propuštění a po svém zatčení spáchal sebevraždu.[28]

Nobelova cena

Jelinek uvedla, že se cítila velmi šťastná, že získala Nobelovu cenu, ale cítila „zoufalství, že se stala známou osobou veřejnosti“. Známá svou skromností a jemností sebe ironie, ona - údajná feministická spisovatelka - přemýšlela, zda jí byla udělena cena hlavně za „být ženou“, a navrhla, aby mezi autory, kteří píší v němčině, Peter Handke, kterého chválí jako „živou klasiku“, by byla důstojnějším příjemcem.[9]

Jelinek byl kritizován za to, že cenu nepřijal osobně; místo toho video zpráva[29] byl předán na ceremoniálu. Jiní ocenili, jak Jelinek odhalila, že trpí agorafobie a sociální fóbie, paranoidní podmínky, které se vyvinuly, když se poprvé rozhodla psát vážně.[7]

Řekla, že její úzkostné poruchy jí znemožňují jít do kina nebo nastoupit do letadla (v rozhovoru si přála, aby mohla letět do New Yorku, aby viděla mrakodrapy jeden den před smrtí), a nemohla se účastnit jakýkoli obřad.[Citace je zapotřebí ]

V roce 2005 Knut Ahnlund opustit Švédská akademie na protest proti popisu Jelínkovy práce jako „kňučení, nepříjemné veřejné pornografie“, jakož i „hromadě textů, které se skládají dohromady bez umělecké struktury“. Později uvedl, že její výběr ceny „nejen nenapravitelně poškodil všechny pokrokové síly, ale také zmátl obecný pohled na literaturu jako na umění“.[30]

V rozhovoru, který Jelinek poskytl Frankfurter Allgemeine Zeitung po obdržení Nobelovy ceny Jelinek řekla, že do té doby psala proti velkému vnitřnímu odporu („jako neustále musí zvracet“) z pocitu společenské a politické povinnosti. [31]

Ceny a vyznamenání

Bibliografie

Poezie

  • Lisas Schatten; München 1967
  • ende: gedichte von 1966–1968; Mnichov 2000 ISBN  3-935284-29-2

Romány

Hry

  • Byl geschah, nachdem Nora ihren Mann verlassen hatte; oder Stützen der Gesellschaften (Co se stalo poté, co Nora opustila svého manžela; nebo pilíře společnosti) premiéru v rakouském Grazu (říjen 1979) s Kurtem Josefem Schildknechtem jako režisérem.
  • Clara S, musikalische Tragödie (Clara S, hudební tragédie) Premiéra v Bonnu (1982) OCLC  41445178
  • Burgtheater. Posse mit Gesang (Burgtheater. Fraška s písněmi) Premiéra v Bonnu (1985)
  • Begierde und Fahrererlaubnis (eine Pornographie) (Touha a povolení k řízení - pornografie) Premiéra na Štýrském podzimu, Graz (1986)
  • Krankheit oder Moderne Frauen. Wie ein Stück (Nemoc nebo moderní ženy. Jako hra) Premiéra v Bonnu, (1987) ISBN  978-3-922009-88-7
  • Präsident Abendwind. Ein Dramolett, sehr frei nach Johann Nestroy (prezident Abendwind. Dramolet, velmi volně po Johann Nestroy) Premiéra v Tyrolsku Landestheater, Innsbruck (1992)
  • Wolken. Heim (Mraky. Domov) Premiéra v Bonnu (1988) ISBN  978-3-88243-147-6
  • Totenauberg Premiéra ve Vídni Burgtheater (Akademietheater) (1992) ISBN  978-3-498-03326-2
  • Raststätte oder Sie machens všechny. Eine Komödie (Oblast služeb nebo Všichni to dělají. Komedie) Premiéra v Burgtheatru ve Vídni (1994)
  • Stecken, Stab und Stangl. Eine Handarbeit (Rod, Staff, and Crook - Handmade) Premiéra v Deutsches Schauspielhaus, Hamburk (1996)
  • Ein Sportstück (Sportovní hra) Premiéra v Burgtheatru ve Vídni (1998), premiéra v anglickém jazyce, protože Sports Play měla premiéru 11. července 2012 v Live at LICA (Nuffield Theatre), Lancaster, Velká Británie, přeložila Penny Black a produkovala divadelní společnost Just a Must.
  • er nicht als er (zu, mit Robert Walser) (him not him - about / with Robert Walser) Premiéra na salcburském festivalu ve spolupráci s Deutsches Schauspielhaus, Hamburk (1998)
  • Das Lebewohl (Les Adieux) Premiéra v souboru Berliner Ensemble (2000)
  • Das Schweigen (Umlčet) Premiéra v Deutsches Schauspielhaus, Hamburk (2000)
  • Der Tod und das Mädchen II (Smrt a dívka II) Premiéra na EXPOL 2000 v Hannoveru ve spolupráci se Saarbrücken Staatstheater a ZKM Karlsruhe (2000) ISBN  978-3-442-76162-3
  • MACHT NICHTS - Eine Kleine Trilogie des Todes (ŽÁDNÝ PROBLÉM - Malá trilogie smrti) Premiéra v Zürich Schauspielhaus (2001) ISBN  978-3-499-22683-0
  • V Alpen (V Alpách) Premiéra na mnichovském Kammerspiele ve spojení s Zürich Schauspielhaus (2002) Berlin: Berlin Verlag. (2002) 259 stran. ISBN  978-3-8270-0457-4
  • Prinzessinnendramen: Der Tod und das Mädchen I-III a IV-V (Princess Dramas: Death and the Maiden I-III and IV-V) Části I-III měly premiéru v Deutsches Schauspielhaus v Hamburku (2002) Části IV-V měly premiéru v Deutsches Theater v Berlíně (2002)
  • Das Werk. (Práce) Premiéra ve vídeňském Burgtheatru (Akademietheater) (2003)
  • Bambiland Premiéra v Burgtheatru ve Vídni (2003) ISBN  978-3-498-03225-8
  • Irm und Margit Část "Attabambi Pornoland" Premiéra v Zürich Schauspielhaus (2004)
  • Ulrike Maria Stuart Premiéra v Thalia Theater Hamburg (2006)
  • Über Tiere 2006
  • Rechnitz (Der Würgeengel) 2008
  • Die Kontrakte des Kaufmanns. Eine Wirtschaftskomödie 2009
  • Das Werk / Im Bus / Ein Sturz. 2010, Premiéra v Schauspiel Köln 2010
  • Winterreise. 2011, premiéra v Münchner Kammerspiele 2011; Textové vydání: Winterreise. Ein Theaterstück. Rowohlt, Reinbek v Hamburku 2011, ISBN  978-3-498-03236-4
  • Kein Licht. 2011, premiéra v Schauspiel Köln 2011
  • Faust dovnitř a ven. Sekundärdrama. Premiéra v Schauspielhaus Zürich 2012, Text: Faust dovnitř a ven. Sekundärdrama zu Urfaust. 29. dubna 2011 / 8. května 2012, prostřednictvím webových stránek Jelinek.
  • Die Straße. Die Stadt. Der Überfall. 2012, premiéra v Münchner Kammerspiele 2012
  • Schatten (Eurydike sagt). 2013, premiéra v Burgtheatru ve Vídni 2013
  • Aber sicher! 2013, premiéra v Divadlo Brémy 2013
  • Die Schutzbefohlenen 2013, poprvé čteno v Hamburku, poprvé hráno v Mannheimu

Překlady

Libreto opery

Jelinekova díla v anglickém překladu

Viz také

Reference

  1. ^ „Nobelova cena za literaturu 2004“. NobelPrize.org. Citováno 23. září 2020.
  2. ^ A b "Životopis Elfriede Jelinek". notablebiographies.com. 23. března 2005.
  3. ^ „Elfriede Jelinek: Úvod“. eNotes. 15. června 2002.
  4. ^ Profil Elfriede Jelinek Webové stránky Nadace poezie; vyvoláno 7. září 2013.
  5. ^ ""Obscene Fantasies ": Elfriede Jelinek's Generic Perversions". University of Massachusetts Amherst. Citováno 5. prosince 2020.
  6. ^ A b C Boiter, Vera (1998). Elfriede Jelinek. Spisovatelky v německy mluvících zemích. Westport, CT: Greenwood Press. 199–207.
  7. ^ A b C „Portrét laureáta Nobelovy ceny za literaturu za rok 2004“, nobelprize.org; vyvoláno 13. července 2010.
  8. ^ Profil Gottfrieda Hüngsberga IMDb.com; zpřístupněno 13. července 2010
  9. ^ A b Honegger, Gitta (2006). "Jak získat Nobelovu cenu, aniž byste se o to opravdu snažili". Divadlo. 36 (2): 5–19. doi:10.1215/01610775-36-2-4.
  10. ^ Eigler, Friederike (1997), „Jelinek, Elfriede“, Eigler, Friederike (ed.), Feministická encyklopedie německé literatury„Westport, CT: Greenwood Press, s. 263–4
  11. ^ Pizer, John (1994). „Moderní vs. postmoderní satira: Karl Kraus a Elfriede Jelinek“. Monatshefte. 86 (4). Citováno 5. prosince 2020.
  12. ^ Kremer, S.Lillian (2003). Literatura o holocaustu: Agosín po lentin. New York City, New York: Routledge. p. 590. ISBN  9780415929837.
  13. ^ Dagmar C. G. Lorenz (2007). Strážci vlasti: německé texty židovských spisovatelek. University of Nebraska Press. str. 251–252. ISBN  978-0-8032-2917-4. Psaní židovských žen rovněž využívá satirické a groteskní prvky při zobrazování nežidů ... Některé tak dělají ostře, například Ilse Aichinger, Elfriede Gerstl a Elifriede Jelinek ... Jelinek obnovil techniky židovských meziválečných satiriků ... Jelinek zdůrazňuje její spřízněnost s Karlem Kraussem a židovským kabaretem meziválečné éry ... Svou vlastní židovskou identitu prohlašuje jako dceru oběti holocaustu, svého otce, což naznačuje, že existuje vídeňská židovská tradice (Berka 1993, 137f. ; Gilman 1995, 3).
  14. ^ Stevens, L. (2016). „Elfriede Jelinek Bambiland". Protiválečné divadlo po Brechtovi. Springer. 169–199. doi:10.1057/978-1-137-53888-8_7. ISBN  978-1-137-53887-1.
  15. ^ A b C „Elfriede Jelinek“. Současná literární kritika. 169. Vichřice. Březen 2003. str. 67–155.
  16. ^ "Manželka incestního otce v podezření Archivováno 8. května 2008 v Wayback Machine ". Australan, 5. května 2008.
  17. ^ „Elfriede Jelinek: Game on“. Pódium. 13. července 2012. Citováno 6. října 2017.
  18. ^ „Účty“. www.thestage.co.uk. Citováno 11. srpna 2016.
  19. ^ „Pohlednice od bohů: Sportovní hra - divadlo Nuffield, Lancaster“. postcardsgods.blogspot.co.uk. Citováno 11. srpna 2016.
  20. ^ „Sportovní hra na Nuffieldu, Lancaster | The Times“. Citováno 11. srpna 2016.
  21. ^ „Jackie - Dámské projektové divadlo“.
  22. ^ "DAS KOMMEN". www.elfriedejelinek.com. Citováno 4. září 2020.
  23. ^ Lorenz, Dagmar C. G. (2004). „Boj za občanskou společnost i mimo ni: rakouští spisovatelé a intelektuálové v konfrontaci s politickou pravicí“. Nová německá kritika (93): 19–41. ISSN  0094-033X. JSTOR  4150478.
  24. ^ A b Odznak, Peter (3. prosince 2007). Nobelovy tváře: Galerie nositelů Nobelovy ceny. John Wiley & Sons. ISBN  978-3-527-40678-4.
  25. ^ A b Festić, Fatima (15. listopadu 2011). Gender and Trauma: Interdisciplinary Dialogues. Publikování Cambridge Scholars. ISBN  978-1-4438-3533-6.
  26. ^ Wodak, Ruth (19. ledna 2009). Diskurzivní konstrukce národní identity. Edinburgh University Press. ISBN  978-0-7486-3735-5.
  27. ^ Waring, Alan (30. března 2019). Nový autoritářství. BoD - Books on Demand. ISBN  978-3-8382-1263-0.
  28. ^ Životopis Johanna Unterwegera Johann Unterweger. (2014). Web Biography.com. Citováno 11:10, 22. listopadu 2014.
  29. ^ „Elfriede Jelinek - Nobelova přednáška“. nobelprize.org. Citováno 21. března 2018.
  30. ^ „Náhlá rezignace člena skála komunitu Nobelovy ceny“. Boston Globe, 12. října 2005.
  31. ^ Agee, Joeli. „Chamtivost - Elfriede Jelinek - Knihy - Recenze“. Citováno 17. srpna 2018.

Další čtení

  • Bethman, Brenda. ''Obscene Fantasies ': Generické zvrácenosti Elfriede Jelinek. New York, NY: Peter Lang, 2011; ISBN  978-1-4331-1060-3
  • Šumař, Allyson. Přepis reality: Úvod do Elfriede Jelinek. Oxford: Berg, 1994; ISBN  978-0-8549-6776-6
  • Gérard Thiériot (r.). Elfriede Jelinek et le devenir du drame„Toulouse, Presses universitaires du Mirail, 2006; ISBN  978-2-85816-869-9
  • Flitner, Bettina. Frauen mit Visionen - 48 Europäerinnen (Ženy s vizemi - 48 Evropanů). S texty od Alice Schwarzer. Mnichov: Knesebeck, 2004; ISBN  3-89660-211-X, 122–125 s.
  • Konzett, Matthias. Rétorika národního disentu v Thomas Bernhard, Peter Handke a Elfriede Jelinek. Rochester, NY: Camden House, 2000; ISBN  978-1571132048
  • Rosellini, Jay. „Haider, Jelinek a rakouské kulturní války“. CreateSpace.com, 2009. ISBN  978-1442142145.

externí odkazy