Karl Rahner - Karl Rahner

Karl Rahner

SJ
Karl Rahner od Letizie Mancino Cremer.jpg
Portrét Rahnera od L. M. Cremera
narozený(1904-03-05)5. března 1904
Freiburg im Breisgau, Baden velkovévodství, Německá říše
Zemřel30. března 1984(1984-03-30) (ve věku 80)
Innsbruck, Tyrolsko, Rakousko
Alma mater
ÉraFilozofie 20. století
KrajZápadní filozofie
ŠkolaTranscendentální tomismus
Hlavní zájmy
Pozoruhodné nápady
Anonymní křesťan

Karl Rahner, SJ (5. března 1904-30. Března 1984) byl a Němec jezuita kněz a teolog kdo, vedle Henri de Lubac, Hans Urs von Balthasar, a Yves Congar, je považován za jeden z nejvlivnějších Římskokatoličtí teologové 20. století. Byl to bratr Hugo Rahner, také jezuitský učenec.

Rahner se narodil v roce Freiburg, v té době součást Baden velkovévodství, stav Německá říše; zemřel v Innsbruck, Rakousko.

Před Druhý vatikánský koncil Rahner pracoval po boku Congara, de Lubaca a Marie-Dominique Chenu, teologové spojeni s rozvíjející se myšlenkovou školou zvanou Nouvelle Théologie, jejíž prvky byly v encyklice odsouzeny Humani generis z Papež Pius XII. Následně však byl Druhý vatikánský koncil hodně ovlivněn jeho teologií a jeho chápáním Katolická víra.[2]

Životopis

Rodiče Karla Rahnera, Karl a Luise (Trescher) Rahnerovi, měli sedm dětí, z nichž Karl byl čtvrtým. Jeho otec byl profesorem na místní vysoké škole a jeho matka měla hlubokou náboženskou osobnost, která ovlivňovala domácí atmosféru. Karl navštěvoval základní a střední školu ve Freiburgu a vstoupil do Společnost Ježíšova po promoci; zahájil formaci jezuitů v severoněmecké provincii Jezuité v roce 1922, čtyři roky po svém starším bratrovi Hugo zadali stejnou objednávku. Hluboce ovlivněn duchovností Ignáce z Loyoly během počáteční fáze své formace (1922–1924) soustředil další fázi své formace (1924–197) na katolickou scholastickou filozofii a moderní německé filozofy: zdá se, že se zvláště zajímal o Immanuel Kant a dva současné Tomisté, belgický jezuita Joseph Maréchal a francouzský jezuita Pierre Rousselot, kteří měli ovlivnit Rahnerovo chápání Tomáš Akvinský ve svých pozdějších spisech.[A]

V rámci jezuitského výcviku učil Rahner latinský pro nováčky v Feldkirch (1927–29), poté zahájil teologická studia na jezuitském teologu v roce Valkenburg aan de Geul v roce 1929. To mu umožnilo důkladně porozumět patristická teologie, také rozvíjení zájmů v duchovní teologii, mysticismus a historie zbožnosti. Rahner byl vysvěcen na kněze 26. července 1932 a poté dokončil svůj poslední rok terciánství, studium a braní Ignáce Duchovní cvičení, na St. Andrä v rakouském údolí Lavanttal.[4]

Protože Rahnerovi nadřízení si přáli, aby učil filozofie na Pullach, v roce 1934 se vrátil domů do Freiburgu studovat na a doktorát z filozofie, ponořil se hlouběji do filozofie Kanta a Maréchala a zúčastnil se seminářů Martin Heidegger. Jeho filozofická disertační práce Geist ve Welt, výklad Akvinského epistemologie ovlivněn transcendentální tomismus Maréchal a existencialismus Heideggera,[b] byl jeho mentorem nakonec odmítnut Martin Honecker, údajně pro jeho zaujatost vůči Heideggerově filozofii a nedostatečně vyjadřující katolík neo-scholastická tradice.[C] V roce 1936 byl Rahner poslán do Innsbruck aby pokračoval ve svých teologických studiích a tam dokončil habilitační schrift.[d] Brzy poté, co byl jmenován Privatdozent (přednášející) na teologické fakultě univerzity v Innsbrucku, v červenci 1937. V roce 1939 Nacisté převzal univerzitu a Rahner, během pobytu v Rakousku, byl pozván na Vídeň pracovat v Pastoračním institutu, kde učil a v pastorační činnosti působil až do roku 1949. Poté se vrátil na teologickou fakultu v Innsbrucku a učil na různá témata, která se později stala esejemi publikovanými v Schriften zur Theologie (teologická zkoumání): sbírka není systematickou prezentací Rahnerových názorů, ale spíše pestrou sérií esejů o teologických věcech charakterizovaných jeho zkoumáním, zpochybňováním hledání pravdy.[6]

Centrum Karla Rahnera v Freiburg

Na začátku roku 1962, bez předchozího varování, mu Rahnerovi nadřízení ve Společnosti Ježíšově řekli, že je pod římskou pre-cenzurou, což znamená, že bez předchozího svolení nemůže publikovat ani přednášet. Námitky římských úřadů se zaměřily hlavně na Rahnerovy názory na Eucharistie a Mariologie[Citace je zapotřebí ], nicméně praktický význam rozhodnutí před cenzurou byl neplatný v listopadu 1962, kdy bez jakýchkoli námitek Jan XXIII jmenován Rahner a peritus (odborný poradce) Druhý vatikánský koncil: Rahner měl úplný přístup k radě a četné příležitosti sdílet své myšlenky s účastníky. Rahnerův vliv na Druhém vatikánském koncilu byl tak rozšířený a následně byl vybrán jako jeden ze sedmi teologů, kteří by se vyvinuli Lumen gentium, dogmatické vysvětlení nauky církve.[E][8] Vnímavost koncilu vůči jiným náboženským tradicím může souviset s Rahnerovými představami o renovaci kostela, všeobecným spasitelným Božím zjevením a jeho touhou podporovat a povzbuzovat ekumenické hnutí.[F]

Během koncilu přijal Rahner předsednictví pro křesťanství a filozofii náboženství na University of Munich a učil tam od roku 1964 do roku 1967. Následně byl jmenován předsedou v dogmatická teologie na katolické teologické fakultě University of Münster, kde pobýval až do svého odchodu do důchodu v roce 1971.[10] Rahner se poté přestěhoval do Mnichov a v letech 1981 až Innsbruck, kde zůstal další 3 roky jako aktivní spisovatel a lektor a rovněž pokračuje ve své aktivní pastorační službě. Publikoval několik svazků (celkem 23 v roce 2006) Angličtina ) sebraných esejí pro Schriften zur Theologie (teologická zkoumání), rozšířil Kleines theologisches Wörterbuch (teologický slovník), spoluautorem dalších textů jako např Jednota církví: skutečná možnost s Heinrichem Friesem a v roce 1976 dokončil dlouho slibovanou systematickou práci, Základy křesťanské víry.[11][G]

Rahner onemocněl vyčerpáním a zemřel 30. března 1984 ve věku 80 let po oslavě narozenin, která rovněž ocenila jeho stipendium. Byl pohřben na Jezuitský kostel Nejsvětější Trojice v Innsbrucku.[12] Během let filozofického a teologického studia a výuky vytvořil Rahner asi 4000 písemných prací.[13]

Práce

Rahner rozhovor v roce 1974

Rahnerova produkce je mimořádně objemná. Kromě výše zmíněných spisů patří k jeho dalším významným dílům: desetidílná encyklopedie, Lexikon für Theologie und Kirche; šestidílná teologická encyklopedie, Sacramentum Mundia mnoho dalších knih, esejů a článků.[h] Kromě své vlastní práce významně přispěly k obecnému dopadu jeho vlastních teologických názorů také referenční texty, které Rahner upravil.

Základem Rahnerovy teologie je to, že všichni lidé mají latentní („neematickou“) zkušenost s Bohem v jakémkoli vnímání smyslu nebo „transcendentální zkušenost“. Je to jen proto proto-zjevení že uznání výrazně zvláštního zjevení (jako je Christian Gospel ) je možné.[14] Jeho teologie ovlivnila Druhý vatikánský koncil a byl průkopnický pro vývoj toho, co se obecně považuje za moderní chápání Katolicismus. Populární anekdota, která rezonuje mezi těmi, pro které je obtížné číst některá díla Karla Rahnera, pochází od jeho bratra Huga, který vtipkoval, že se při svém odchodu do důchodu pokusí přeložit díla svého bratra ... do němčiny![15]

Základy křesťanské víry

Napsáno těsně před koncem jeho života, Rahnerovo Základy křesťanské víry (Grundkurs des Glaubens) je nejrozvinutější a nejsystematičtější z jeho prací, z nichž většina byla publikována ve formě esejů.

Ekonomická a imanentní trojice

Mezi nejdůležitější jeho eseje patřil Trojice, ve kterém tvrdí, že „ekonomický Trojice je imanentní Trojice a imanentní Trojice je ekonomická Trojice. “To znamená, že Bůh se sděluje lidstvu („ ekonomická “Trojice) tak, jak ve skutečnosti je v božském životě („ imanentní “Trojice).

Rahner důrazně zdůrazňoval, že k identitě mezi „ekonomickou“ Trojicí a „imanentní“ Trojicí nevede Modalismus, protože Bůh se nemohl sdělit lidstvu jako trojnásobný (dreifaltige) pokud nebyl ve skutečnosti trojnásobný. Někteří teologové a křesťanští filozofové (např. Jürgen Moltmann ) zjistili, že jeho učení silně inklinuje k modalistickému směru.[16]

Boží sebeovládání

Rahner tvrdil, že naplnění lidské existence spočívá v přijímání Boží sebe-komunikace a že lidská bytost ve skutečnosti je ustavený touto božskou sebekomunikací.

Transfinalizace

Rahner byl kritikem teorie látek a byl znepokojen konečnost liturgie. Místo toho navrhl přejmenování transsubstanciace do transfinalizace. Tuto teorii však odsoudil Papež Pavel VI v encyklice Mysterium fidei.[17][18]

Povědomí o Bohu

Základem Rahnerovy teologie je, že všichni lidé mají latentní („neematické“) povědomí o Bohu v jakýchkoli zkušenostech s omezováním znalostí nebo svobody jako konečných subjektů. Protože taková zkušenost je „podmínkou možnosti“ znalostí a svobody jako takové, Rahner si jazyk vypůjčí Kant popsat tuto zkušenost jako „transcendentální“.[4][6] Tento transcendentální zážitkový faktor odhaluje jeho blízkost k Maréchalovu transcendentální tomismu.[19]

Takový je rozsah Rahnerovy myšlenky „přirozeného poznání Boha“ - co lze poznat z rozumu před příchodem „zvláštního“ zjevení - že k Bohu se přistupuje pouze asymptoticky, v režimu toho, co Rahner nazývá „absolutním tajemstvím“ . I když se člověk může pokusit předložit důkazy o Boží existenci, tyto výslovné důkazy nakonec odkazují na nevyhnutelnou orientaci na tajemství, které - transcendentální nutností - tvoří samotnou podstatu lidské bytosti.

Bůh jako absolutní tajemství

Rahner často dává přednost pojmu „tajemství“ před pojmem „Bůh“.[20] Identifikuje Boha Absolutního Bytí jako Absolutní tajemství.[21] V nejlepším případě se filozofie přibližuje pouze Bohu asymptoticky, vyvolávající otázku, zda jsou marné pokusy o poznání Boha. Může se spojit hranice mezi lidským asymptotem a asymptotem Mystery?[22]

V Rahnerově teologii se Absolutní tajemství zjevuje v sebekomunikaci.[23] Zjevení však tajemství nevyřeší; zvyšuje poznání Boží nepochopitelnosti.[24] Zkušenosti s tajemstvím samy o sobě ukazují lidi na Absolutní tajemství, „stále větší tajemství“.[25] I v nebi bude Bůh stále nepochopitelným tajemstvím.[24]

Homanizace a inkarnace

Rahner zkoumá vývoj ve své práci Homanizace (1958, rev.1965). Titul představuje pojem, který vytvořil, odvozením od „hominizace“, teorie evolučních počátků člověka. Předmluva knihy popisuje limity katolické teologie s ohledem na evoluci, dále uvádí shrnutí oficiálního církevního učení o teorii. Poté pokračuje v dalších částech a navrhuje „základní teologii“ s cílem objasnit pozadí nebo základy církevního učení. Ve třetí části nastoluje některé filozofické a teologické otázky týkající se pojmu stávat se, pojmu příčiny, rozlišování mezi duchem a hmotou, jednoty ducha a hmoty, pojmu působení a stvoření duchovní duše.[19] Ve svém psaní se Rahner nezabývá pouze původem člověka, ale jeho existencí a budoucností, otázkami, které mohou evoluční teorii nějak znepokojovat. Pro Rahnera je ústřední teologická doktrína milost, který je pro Rahnera základním prvkem lidské existence, takže milost je trvalou modifikací lidské přirozenosti v nadpřirozeném „existenciálním“, používat Heidegger období. Rahner tedy pochybuje o skutečné možnosti stavu čisté přírody (natura pura), což je lidská existence, aniž by byla zapojena s milostí. Při zacházení se současnou existencí člověka a jeho budoucnosti jako s člověkem Rahner potvrzuje, že „naplnění lidské existence nastává v přijímání Božího daru sebe sama, nejen v blažené vizi na konci věků, ale nyní přítomné jako semeno v milosti.[26]

Několik inkarnací

Rahner byl otevřený vyhlídce na mimozemská inteligence, myšlenka, že kosmická evoluce přinesla vnímající formy života v jiných galaxie. Logicky to pro Rahnera vyvolává některé důležité otázky filozofický, etický, a teologický význam: argumentuje proti jakémukoli teologickému zákazu pojmu mimozemský život, přičemž odděluje existenční význam takových forem života od významu andělé. Rahner navíc podporuje možnost několika inkarnací, ale nepokouší se o tom: vzhledem k silným Kristologické orientace jeho teologie, nejeví se pravděpodobné, že by navrhoval opakování Vtělení Krista.[26]

Vtělení-milost

Pro Rahnera je srdcem křesťanské nauky ko-realita vtělení-milosti. Vtělení a milost se jeví jako technické výrazy k popisu ústředního poselství evangelia: Bůh sdělil sám sebe. The já- podle Rahnera je klíčová Boží komunikace: milost není něco jiného než Bůh, ne nějaká nebeská „podstata“, ale sám Bůh. Událost Ježíše Krista je podle Rahnera středobodem Boží komunikace. Bůh tvrdí, že Rahner nejen komunikuje sám se sebou bez; Milost je spíše konstitutivním prvkem jak objektivní reality zjevení (vtělené Slovo), tak subjektivního principu našeho naslouchání (vnitřní Slovo a Duch svatý). Aby Rahner zachytil vztah mezi těmito aspekty milosti, přivlastňuje si heideggeriánskou terminologii „tematizace“: objektivní mediace je výslovná „tematizace“ toho, co je vždy už subjektivně nabízené - historie kategorického výrazu milosti bez, vyvrcholením v případě Ježíše Krista je projev toho, co je vždy už v nabídce prostřednictvím nadpřirozeného existenciálu, který vstupuje uprostřed transcendentálního horizontu v rámci.[27]

Způsob milosti

Rahnerova konkrétní interpretace způsobu, v němž se milost projevuje, spočívá v tom, že milost je trvalou modifikací lidské přirozenosti v nadpřirozeném existenciálním (fráze vypůjčená z Heidegger ). Milost je ve světle křesťanství vnímána jako konstitutivní prvek lidské existence. Z tohoto důvodu Rahner popírá možnost stavu čisté přírody (natura pura, lidská existence bez zapojení do milosti), což je podle něj kontrafakt.

Jazyk o Bohu: univocita a nejednoznačnost

Stejně jako ostatní z jeho generace, i Rahner se velmi zajímal o vyvrácení výrokového přístupu k teologii, který je typický pro Protireformace. Alternativou, kterou navrhuje, je ta, kde výroky o Bohu vždy odkazují zpět na původní Boží zkušenost v tajemství. V tomto smyslu je jazyk týkající se bytí analogicky předurčen k tajemství, jelikož tajemství je vždy přítomno, ale ne stejným způsobem jako jakýkoli determinovaný možný předmět vědomí.[28][29] Rahner by tvrdil Tomáš Akvinský jako nejdůležitější vliv na jeho myšlení, ale hovořil také o Heideggerovi jako o „mém učiteli“ a ve svých starších letech Heidegger pravidelně navštěvoval Rahnera ve Freiburgu.[30]

Někteří si všimli, že analogie bytí je v Rahnerově myšlence značně snížena. Místo toho tvrdí, že v Rahnerově jazyce o Bohu dominuje nejednoznačná predikce. V tomto ohledu je podobnost mezi ním a ostatními teomisty inspirovanými tomisty považována za problematickou. Jiní však identifikují Rahnerův primární vliv ne u Heideggera, ale u novotomistů z počátku 20. století, zejména ve spisech Joseph Maréchal.[14]

Kritika Jesusism

Rahner kritizoval Ježíšství, navzdory uvedenému respektu k pozici. Jesusism inklinuje se úzce zaměřit na Ježíšův život pro napodobování, kromě křesťana Bůh nebo Kostel.[31]

Kristologie

Pokud je úkolem Kristologie je učinit srozumitelnou křesťanskou víru Ježíš z Nazaretu, historická osoba, je Kristus jako centrum celé lidské historie a konečného a úplného zjevení Boha lidstvu - pak Rahner cítí, že v rámci „současné mentality, která vidí svět z evolučního hlediska“[32] Kristova osoba by neměla být zdůrazňována v její jedinečné individualitě, aniž by byla ignorována jakákoli možnost spojit Kristovu událost s procesem lidských dějin jako celku. Ve skutečnosti se zdá, že existují určitá omezení klasického kristologického vzorce, které navrhuje Rada Chalcedonu (451 n. L.), Který potvrzuje „jednoho stejného Syna, našeho Pána Ježíše Krista ... dokonalého jak v jeho božství, tak v jeho lidskosti ... [se] dvěma přirozenostmi bez jakéhokoli smíchání nebo změny či rozdělení nebo oddělení ... spojeného v jedné osoba."[33] Chalcedonova formule navíc přijímá filozofické koncepty jako např Příroda a hypostatická unie které se již nepoužívají k vysvětlení a interpretaci náboženských zážitků.[34]

Kristologie vývojový diagram vysvětlující různé kristologické pozice a jejich názvy

Rahner tedy představuje transcendentální kristologie, který interpretuje událost a osobu Krista ve vztahu k základní struktuře lidské osoby, odrážející základní podmínky všech lidských zkušeností, podmínek, které přesahují jakýkoli konkrétní druh zkušenosti.[35] Nejprve by se však mělo nahlédnout do Rahnerových základních poznatků o kristologii v rámci evolučního pohledu na svět, který tvrdí, že křesťanská víra vidí, že všechny věci na světě pocházejí od stejného původu, od Boha. To znamená, že navzdory jejich rozdílům existuje mezi věcmi „vnitřní podobnost a shodnost“, která tvoří jeden svět. Tato společnost je v lidské bytosti nejjasněji popsána jako forma jednoty ducha a hmoty: pouze v lidské osobě lze ducha a hmotu zažít v jejich skutečné podstatě a v jejich jednotě. Tvrdí to Rahner duch představuje jedinečný způsob existence jediného člověka, když si člověk uvědomuje sebe sama a je vždy orientován na nepochopitelné tajemství zvané Bůh. Avšak pouze ve svobodném přijetí tohoto tajemství subjektem a v jeho nepředvídatelné likvidaci subjektu může osoba skutečně zahájit tento proces návratu k sobě samému. Naopak, hmota je stav, díky kterému se lidské bytosti odcizují od sebe jiným objektům světa a umožňují okamžitou komunikaci s jinými duchovními tvory v čase a prostoru. I když existuje zásadní rozdíl mezi duchem a hmotou, není to chápáno jako zásadní protiklad: vztah mezi těmito dvěma lze říci jako „vnitřní podstatu hmoty rozvíjet se směrem k duchu“.[36] Tento druh přeměny z hmoty na ducha lze nazvat sebe-transcendence které „lze chápat pouze jako uskutečňování silou absolutní plnosti bytí“:[37] evoluční pohled na svět nám umožňuje uvažovat o tom, že lidstvo není nic jiného než poslední fáze sebepřesahy hmoty.[38]

Křesťanská víra a Boží komunikace

Podle Rahnera křesťanská víra potvrzuje, že kosmos dosáhne svého konečného naplnění, když přijme okamžitou vlastní komunikaci své vlastní základny v duchovních tvorech, které jsou jejím cílem a vrcholem.[39] Rahner dále prohlašuje, že Boží komunikace se světem je konečným cílem světa a že díky procesu sebe-transcendence svět již směřuje k této komunikaci a jejímu přijetí světem.[40] V důsledku toho a vysvětlením Kristova místa v celém tomto procesu sebepřesahování světa říká Rahner, že to má co do činění s procesem vzájemné komunikace duchovních subjektů, protože jinak neexistuje způsob, jak si zachovat jednotu samotný proces. Boží sebekomunikace je dána kosmickým subjektům, které mají svobodu ji přijmout nebo odmítnout a které mají vzájemnou komunikaci s jinými existujícími. Probíhá pouze tehdy, pokud to subjekty svobodně přijímají, a teprve poté tvoří běžný historie v tom smyslu, že „je adresována všem mužům v jejich vzájemné komunikaci“ a „adresována ostatním jako výzva k jejich svobodě“.[41] V tomto smyslu Rahner tvrdí, že „Boží sebe-komunikace musí mít a trvalý začátek a na tomto začátku záruka, že k ní došlo, záruka, kterou může oprávněně požadovat svobodné rozhodnutí přijmout tuto božskou sebe-komunikaci “.[41] V rámci tohoto schématu zachránce odkazuje na historickou osobu „která znamená začátek absolutní sebe-komunikace Boha, který směřuje k jejímu cíli, ten začátek, který naznačuje, že tato sebe-komunikace pro každého proběhla neodvolatelně a byla slavnostně zahájena“.[41] Hypostatická unie, proto se odehrává ve skutečném okamžiku, kdy je splněna Boží sebekomunikace a její přijetí touto osobou, a toto spojení je otevřené všem duchovním tvorům s udělením milost. Aby bylo možné tuto událost splnit, měla by mít „konkrétní hmatatelnost v historii“.[42]

Transcendentální kristologie a mediace

Pokud někdo prozkoumá Rahnerovu transcendentální kristologie, je vidět, že „předpokládá pochopení vztahu vzájemné podmínění a zprostředkování v lidské existenci mezi tím, co je transcendentálně nutné, a tím, co je konkrétně a náhodně historické “.[43] Jedná se o jakýsi vztah mezi těmito dvěma prvky takovým způsobem, že „transcendentální prvek je vždy vnitřní podmínkou historického prvku v historickém já“, zatímco „navzdory tomu, že je volně kladen, historický prvek spoluurčuje existenci v absolutním smyslu “.[43] Transcendentální kristologie je „zkušenost, kterou člověk vždy a nevyhnutelně má“.[43] Lidské bytosti byly stvořeny, aby svobodně překonávaly sebe a objekty ve světě směrem k nepochopitelnému tajemství zvanému Bůh; omezení lidské situace dávají člověku naději, že plný dar lidstva a jednota všeho na světě bude naplněn Božím darováním. Dále by měla být „Boží komunikace a lidská naděje na ni„ zprostředkována historicky “kvůli„ jednotě transcendentality a historičnosti v lidské existenci “: lidská naděje hledá v historii svou záchranu od Boha, která„ se stává konečnou a nezvratnou a je konec v „eschatologickém“ smyslu “.[44] V tomto bodě Rahner navrhuje dvě možnosti lidské spásy, tj. Buď jako „naplnění v absolutním smyslu“, což znamená založení Božího království na zemi, nebo jako „historická událost v historii“.[45] Událost lidské záchrany prostřednictvím Boží darující lásky by měla být událostí lidské osoby, protože Boží spasitelná láska může být v historii účinná pouze tehdy, když osoba volně přijímá jeho lásku, odevzdává všechno Bohu smrtí a smrt je přijímána Bohem.[45] Rahner významně potvrzuje, že postava spasitele je příkladná a absolutní: vzhledem k jednotě světa a historie z pohledu Boha i světa má takový „individuální“ osud „příkladný“ význam pro svět jako Celý. Takový člověk s tímto osudem je míněn „absolutním zachráncem“.[45]

Spasitel a hypostatická unie

Rahner věří, že zachránce popsal jeho transcendentální kristologie se neliší od té, kterou představují klasické kristologické formulace Chalcedon, který používal koncept hypostatická unie nárokovat si Ježíše jako Krista. V souladu s tím poté pokračuje ve formulaci smyslu hypostatická unie.[46] Jde o to, jak chápat význam „lidské bytosti“: Rahner chápe frázi „stal se člověkem“ jako převzetí individuálního člověka Příroda jako Boží vlastní a zdůrazňuje „sebeprázdnění Boha, jeho stávání se, kenosis a geneze samotného Boha “.[47] Bůh „předpokládá vytvořením“ a také „vytváří předpokládáním“, to znamená, že vytváří tím, že se vyprázdňuje, a proto je samozřejmě sám v vyprazdňování. Vytváří lidskou realitu tím, že ji považuje za svoji.[47] Boží čin stvoření prostřednictvím vyprazdňování patří k Boží moci a svobodě jako absolutní a k Boží darující lásce vyjádřené v písmech.[47] Proto je legitimní, aby Rahner tvrdil, že Bůh „který nepodléhá změnám sám v sobě, může sám podléhají změnám v něco Jinak ". To nás učí doktrína Vtělení:" navzdory své neměnnosti se může skutečně něčím stát: on sám, on v čase ".[48]

Podle Rahnera jsou lidské bytosti stvořeny k tomu, aby se orientovaly na nepochopitelné tajemství zvané Bůh. Tuto lidskou orientaci na tajemství však lze plně pochopit, pouze pokud se my jako lidé svobodně rozhodneme uchopit nepochopitelným: pokud Bůh předpokládá lidskou přirozenost jako Boží vlastní realitu s neodvolatelnou nabídkou Božího sebekomunikace a osobou volně přijímá to, člověk je sjednocen s Bohem a dosáhne bodu, ke kterému se lidstvo na základě své podstaty vždy pohybuje, bohočlověka, který je plně naplněn v osobě Ježíše Nazaretského, jak tvrdí křesťanská víra. V tomto smyslu vidí Rahner inkarnaci Boha jako „jedinečný a nejvyšší případ aktualizace podstaty lidské reality“.[49]

God-Man v historii

Abychom odpověděli na otázku, jak v historii nacházíme boha - člověka, využívá Rahner historický přístup ke kristologii zkoumáním historie života a smrti Ježíše z Nazareta a předem navrhuje dvě teze: 1) Křesťanská víra vyžaduje historický základ; a 2) vzhledem k možnosti významného rozdílu mezi tím, kým je daná osoba a do jaké míry tato osoba verbalizuje nebo vyjadřuje identitu, je možné jak říci, že „sebepochopení Ježíše před vzkříšením nemusí být v historickém rozporu cítit křesťanské chápání jeho osoby a jeho spásonosného významu “a konstatovat, že jeho sebepochopení se nemusí shodovat s obsahem kristologické víry.[50]

K prokázání základů křesťanské víry Rahner tvrdí, že je třeba prokázat dva body jako historicky věrohodné - zaprvé, že Ježíš viděl sebe „jako eschatologického proroka, jako absolutního a definitivního spasitele“, a zadruhé, že Ježíšovo vzkříšení je absolutní sebe-komunikace Boha.[51] Existuje několik historických prvků týkajících se Ježíšovy identity jako Žida a „radikálního reformátora“: jeho drastické chování v solidaritě se sociálními a náboženskými vyvrhely založené na jeho víře v Boha, jeho základní kázání „jako výzva k obrácení“, jeho shromažďující se učedníci, jeho naděje na obrácení druhých, jeho přijetí smrti na kříži „jako nevyhnutelný důsledek věrnosti jeho poslání“.[52]

Smrt a vzkříšení

Rahner uvádí, že smrt a vzkříšení Ježíše jsou dva aspekty jediné události, kterou nelze oddělit,[53] i když vzkříšení není historická událost v čase a místě jako Ježíšova smrt. To, co Písmo nabízí, jsou silná setkání, při nichž učedníci zažívají duch vzkříšeného Pána Ježíše mezi nimi, což vyvolalo víru ve vzkříšení učedníků jako „jedinečnou skutečnost“.[54] Vzkříšení není návratem k životu v časové sféře, ale pečetí Boha Otce na tom všem, za čím Ježíš stál a kázal ve svém předvánočním životě. „Vzkříšením ... je Ježíš obhájen jako absolutní spasitel“ Bohem:[55] to znamená „tato smrt tak jako vstoupil do volné poslušnosti a tak jako odevzdat život úplně Bohu, dosáhne naplnění a stane se pro nás historicky hmatatelným až ve vzkříšení “.[56] Při vzkříšení je tedy Ježíšův život a smrt chápán jako „příčina Boží spásné vůle“ a otevírají dveře naší spása: „jsme spaseni, protože tento muž, který je jedním z nás, byl spasen Bohem, a tím Bůh učinil svou spásnou vůli ve světě historicky, skutečně a neodvolatelně“.[56] V tomto smyslu se Ježíš z Nazaretu stává bohem, absolutním zachráncem.

Anonymní křesťanství

Anonymní křesťanství je teologický koncept, který prohlašuje, že lidé, kteří nikdy neslyšeli Christian Gospel může být zachráněno Kristus.

Inspirace pro tuto myšlenku někdy pochází od Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium, který učí, že ti, „kteří bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium ani Jeho církev, ale kteří přesto hledají Boha s upřímným srdcem a pohnuti milostí, se snaží ve svých činech dělat Jeho vůli, jak vědí prostřednictvím diktátu jejich svědomí - i oni mohou dosáhnout věčné spásy “.[57]

Rahnerův vývoj myšlenky předcházel koncilu a stal se naléhavějším poté, co dostal koncilní formulaci. Nekřesťané mohli „ve [své] základní orientaci a zásadním rozhodnutí“, napsal Rahner, „přijmout spásonosnou Boží milost skrze Krista, ačkoli [možná] nikdy neslyšeli o křesťanském zjevení“.[58] Jeho spisy na toto téma poněkud souvisely s jeho názory na způsob milosti.[59]

Nekřesťanská náboženství

Rahnerova transcendentální kristologie otevírá další horizont, který zahrnuje nekřesťanská náboženství, protože Boží univerzální spásná vůle v Kristu se vztahuje i na nekřesťany: protože Kristus je zachráncem všech lidí, spása protože nekresťané přicházejí pouze skrze Krista (anonymní křesťané ). Stejně důležité je, že lze říci, že křesťané se mohou učit od jiných náboženství nebo ateistický humanismus protože Boží milost je a může v nich působit.[60] Přítomnost Krista v jiných náboženstvích působí v jeho Duchu a skrze něj[61] a nekresťané reagují na Boží milost prostřednictvím „nereflexivní a„ prohledávané kristologie ““ (prohledávání „paměti“ absolutního spasitele) přítomné v srdcích všech osob.[62] Zapojují se tři specifické postoje: 1) absolutní láska k bližním; 2) postoj připravenosti na smrt; a 3) postoj naděje do budoucnosti.[63] Při jejich praktikování jedná a reaguje na Boží milost, která se plně projevila v Ježíšově životě.[4]

Vybraná bibliografie

Tento seznam je neúplný; můžete pomoci přidání chybějících položek s spolehlivé zdroje.
Kompletní bibliografie je k dispozici na [2]
  • 1954–1984. Schriften zur Theologie. 16 svazků. Einsiedeln: Benziger Verlag.
  • 1965. Homanizace. Přeložil W. J. O’Hara. Západní Německo: Herder K.G.
  • 1968. Duch ve světě. Přepracované vydání J. B. Metze. Přeložil William V. Dych. (Překlad Geist im Welt: Zur Metaphisik der endlichen Erkenntnis bei Thomas von Aquin. Innsbruck: Verlag Felizian Rauch, 1939; 2. vyd. Revidováno J. B. Metzem. München: Kösel-Verlag, 1957) New York: Herder and Herder.
  • 1969. Posluchači Slova. Přepracované vydání J. B. Metze. Přeložil Michael Richards. (Překlad Hörer des Wortes: Zur Grundlegung einer Religionsphilosophie. München: Verlag Kösel-Pustet, 1941) New York: Herder and Herder.
  • 1970. Trojice. Přeložil Joseph Donceel. New York: Herder a Herder.
  • 1978, 1987. Základy křesťanské víry: Úvod do myšlenky křesťanství. Přeložil William V. Dych. (Překlad Grundkurs des Glaubens: Einführung in den Begriff des Christentums. Freiburg: Verlag Herder, 1976) New York: The Seabury Press; New York: Křižovatka.
  • 1985. Pamatuji si. New York: Křižovatka.
  • 1990. Faith in a Winter Season: Konverzace a rozhovory s Karlem Rahnerem v posledních letech jeho života, s Paul Imhof & Hubert Biallowons, eds. New York: Křižovatka.
  • 1993. Obsah víry: To nejlepší z teologických spisů Karla Rahnera. New York: Křižovatka.

Viz také

Poznámky

  1. ^ Kromě toho, že nabízí Rahnerovi způsob, jak se vypořádat Kant transcendentální metoda ve vztahu k Tomistický epistemologie, Maréchal a Rousselot, jak sám Rahner později zmínil, hluboce ovlivnili jeho vlastní filozofickou a teologickou práci. Maréchal byl známý svou studií o Kanta a tomismu, zejména pro použití Kantovy transcendentální metody na tomistickou epistemologii.[3]
  2. ^ To znamená vztah mezi Akvinovým pojetím dynamické mysli a Heideggerovou analýzou Dasein, neboli „být na světě“.
  3. ^ Podle Herbert Vorgrimler, Honeckerovo odmítnutí Rahnerovy disertační práce odráží dřívější nechuť Heideggerovy filozofie. O třicet čtyři let později byla Filozofická fakulta UK University of Innsbruck udělil Rahnerovi čestný doktorát za jeho filozofická díla, zejména za neúspěšnou disertační práci, publikovanou v roce 1939 jako Geist ve Welt (Duch ve světě). V každém případě to bylo na počátku 30. let, kdy Rahner objasnil své přesvědčení, že lidské hledání smyslu má kořeny v neomezeném horizontu toho, jak Bůh sám prožívá svět.[5]
  4. ^ Druhá disertační práce s kvalifikací pro výuku na univerzitní úrovni. Anglický název této disertační práce byl Ze strany Krista: Původ církve jako druhé předvečer ze strany Krista, druhého Adama. Zkoumání typologického významu Jana 19:34.
  5. ^ Rahner měl vstup také do mnoha dalších koncilních prezentací.[7]
  6. ^ Podle Herbert Vorgrimler, it is not hard to trace Rahner's influence on the work of the council (apart from four texts: the Decree On the Means of Social Communication, Decree On the Catholic Eastern Churches, Declaration on Christian educationa Declaration on Religious Liberty).[9]
  7. ^ For specific biographical information, see Michaud n.d.
  8. ^ For a complete bibliography, see list at [1].

Reference

Citace

  1. ^ Carbine & Koster 2015, str. xxix.
  2. ^ Declan Marmion (1 March 2017). "Karl Rahner, Vatican II, and the Shape of the Church". Teologické studie. 78 (1): 25–48. doi:10.1177/0040563916681992. ISSN  0040-5639. S2CID  171510292.
  3. ^ Vorgrimler 1986, str. 51.
  4. ^ A b C Michaud n.d.
  5. ^ Vorgrimler 1986, str. 62.
  6. ^ A b Masson, Robert (5 January 2013). "Karl Rahner: A Brief Biography". Společnost Karla Rahnera. Citováno 22. října 2017.
  7. ^ Vorgrimler 1986, str. 100–102.
  8. ^ Second Vatican Council 1964.
  9. ^ Vorgrimler 1986, str. 100.
  10. ^ "Chronologie". Karl Rahner Society. 5. ledna 2013. Citováno 22. října 2017.
  11. ^ Rahner, Karl (1 July 1979). "Foundations of Christian Faith: An Introduction to the Idea of Christianity". Recenze náboženských studií. 5 (3): 190–199. doi:10.1111/j.1748-0922.1979.tb00215.x. ISSN  1748-0922.
  12. ^ Byers & Bourgoin 2004.
  13. ^ Kennedy 2010, str. 134.
  14. ^ A b "Karl Rahner (Boston Collaborative Encyclopedia of Western Theology)". people.bu.edu. Citováno 16. prosince 2017.
  15. ^ Marika (19 March 2010). "Theologies: Karl Rahner on Theology and Anthropology". Teologie. Citováno 16. prosince 2017.
  16. ^ Moltmann 1993, str. 144.
  17. ^ Hardon, John A. (1998). „Obrana víry“. Lombard, Illinois: Real Presence Eucharistic Education and Adoration Association. Citováno 22. října 2017.
  18. ^ Paul VI 1965.
  19. ^ A b Mulvihill 2009.
  20. ^ Mawhinney 1968.
  21. ^ Ryan 2010, str. 44.
  22. ^ Duffy 2005, str. 44.
  23. ^ Duffy 2005, str. 44–45.
  24. ^ A b Dulles 2013.
  25. ^ Petty 1996, str. 88; Steinmetz 2012, s. 1, 3.
  26. ^ A b Mulvihill 2009; Rahner 1965.
  27. ^ Srov. Karl Rahner, Foundations of Christian Faith, (New York: Crossroad, 1978) 24-175.
  28. ^ Maher, Anthony M. (1 December 2017). The Forgotten Jesuit of Catholic Modernism: George Tyrrell's Prophetic Theology, Chapter 9, section 1. Pevnost Press. ISBN  9781506438511.
  29. ^ Speidell, Todd (8 November 2016). Fully Human in Christ: The Incarnation as the End of Christian Ethics. Vydavatelé Wipf a Stock. str. 88. ISBN  9781498296373.
  30. ^ Sheehan, Thomas (4 February 1982). "The Dream of Karl Rahner". The New York Review of Books. ISSN  0028-7504. Citováno 16. prosince 2017.
  31. ^ Linnane 2005, str. 166.
  32. ^ Rahner 1978, str. 206.
  33. ^ Hentz 1991, str. 110; viz také O'Collins 2009, pp. 238–248.
  34. ^ For the whole Christology section, refer to Michaud n.d.
  35. ^ Rahner 1978, str. 206–212.
  36. ^ Rahner 1978, str. 184.
  37. ^ Rahner 1978, str. 185.
  38. ^ Hentz 1991; Michaud n.d.
  39. ^ Rahner 1978, str. 190.
  40. ^ Rahner 1978, str. 192.
  41. ^ A b C Rahner 1978, str. 193.
  42. ^ Rahner 1978, str. 201.
  43. ^ A b C Rahner 1978, str. 208.
  44. ^ Rahner 1978, str. 210–211.
  45. ^ A b C Rahner 1978, str. 211.
  46. ^ O'Collins 2009, pp. 217, 243.
  47. ^ A b C Rahner 1978, str. 222.
  48. ^ Rahner 1978, str. 220–223.
  49. ^ Rahner 1978, str. 218.
  50. ^ Rahner 1978, str. 236.
  51. ^ Rahner 1978, str. 245–246.
  52. ^ Rahner 1978, str. 247–264.
  53. ^ Rahner 1978, str. 266.
  54. ^ Rahner 1978, str. 274.
  55. ^ Rahner 1978, str. 279.
  56. ^ A b Rahner 1978, str. 284.
  57. ^ "Lumen gentium, 16". www.vatican.va. Citováno 16. prosince 2017.
  58. ^ D'Costa 1985, str. 132.
  59. ^ Clinton 1998.
  60. ^ Schineller 1991, str. 102.
  61. ^ Rahner 1978, str. 316.
  62. ^ Rahner 1978, pp. 295, 318.
  63. ^ Rahner 1978, str. 295–298.

Citované práce

Byers, Paula K.; Bourgoin, Suzanne M., eds. (2004). "Karl Rahner". Encyclopedia of World Biography. 13 (2. vyd.). Detroit, Michigan: Gale. s. 4–5. ISBN  978-0-7876-2553-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Carbine, Rosemary P.; Koster, Hilda P. (2015). "Introduction: The Gift of Kathryn Tanner's Theological Imagination". In Carbine, Rosemary P.; Koster, Hilda P. (eds.). The Gift of Theology: The Contribution of Kathryn Tanner. Minneapolis, Minnesota: Fortress Press. pp. xxv–xxxix. doi:10.2307/j.ctt155j3hm.6. ISBN  978-1-5064-0285-7.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Clinton, Stephen M. (1998). Peter, Paul, and the Anonymous Christian: A Response to The Mission Theology of Rahner and Vatican II (PDF). Orlando, Florida: The Orlando Institute. Citováno 22. října 2017.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
D'Costa, Gavin (1985). "Karl Rahner's Anonymous Christian: A Reappraisal". Moderní teologie. 1 (2): 131–148. doi:10.1111/j.1468-0025.1985.tb00013.x. ISSN  0266-7177.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Duffy, Stephen J. (2005). "Experience of Grace". In Marmion, Declan; Hines, Mary E. (eds.). The Cambridge Companion to Karl Rahner. Cambridge, Anglie: Cambridge University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Dulles, Avery (2013). "Zjevení". Encyklopedie Britannica. Citováno 23. října 2017.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Hentz, Otto H. (1991). "Anticipating Jesus Christ: An Account of Our Hope". v O'Donovan, Leo J. (vyd.). A World of Grace: An Introduction to the Themes and Foundations of Karl Rahner's Theology. New York: Křižovatka.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Kennedy, Philip (2010). Twentieth-Century Theologians: A New Introduction to Modern Christian Thought. I. B. Tauris.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Linnane, Brian (2005). "Ethics". In Marmion, Declan; Hines, Mary E. (eds.). The Cambridge Companion to Karl Rahner. Cambridge, Anglie: Cambridge University Press. str.158 –173. doi:10.1017/CCOL0521832888.011. ISBN  978-0-521-54045-2.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Mawhinney, John J. (1968). "The Concept of Mystery In Karl Rahner's Philosophical Theology". Union Seminary Quarterly Review. 24 (1): 17–30. ISSN  0362-1545.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Michaud, Derek (n.d.). "Karl Rahner (1904–1984)". In Wildman, Wesley (ed.). Boston Collaborative Encyclopedia of Western Theology. Boston: Bostonská univerzita. Citováno 22. října 2017.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Moltmann, Jürgen (1993) [1980]. The Trinity and the Kingdom: the Doctrine of God. Translated by Kohl, Margaret. Minneapolis, Minnesota: Fortress Press. ISBN  978-0-8006-2825-3.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Mulvihill, John Edward (2009). "Neo-Scholastics in Germany". Philosophy of Evolution: Survey of Literature. Franklin Park, Illinois. Citováno 22. října 2017.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
O'Collins, Geralde (2009). Christologie: Biblické, historické a systematické studium Ježíše. Oxford: Oxford University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Pavel VI (1965). Mysterium fidei (encyklika). Vatikán: Libreria Editrice Vaticana. Citováno 23. října 2017.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Petty, Michael W. (1996). A Faith that Loves the Earth: The Ecological Theology of Karl Rahner. Lanham, Maryland: University Press of America.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Rahner, Karl (1965). Homanisation. Translated by O'Hara, W. J. West Germany: Herder K.G. Archivovány od originál dne 21. června 2017. Citováno 22. října 2017 – via Religion Online.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
 ———  (1978). Foundations of Christian Faith: An Introduction to the Idea of Christianity. Translated by Dych, William V. New York: Seabury Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Ryan, Fáinche (2010). "Rahner and Aquinas: The Incomprehensibility of God". In Conway, Pádraic; Ryan, Fáinche (eds.). Karl Rahner: Theologian for the Twenty-first Century. Studies in Theology, Society, and Culture. 3. Bern: Peter Lang. 41–60. ISBN  978-3-03-430127-5. ISSN  1662-9930.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Schineller, J. Peter (1991). "Discovering Jesus Christ: A History We Share". v O'Donovan, Leo J. (vyd.). A World of Grace: An Introduction to the Themes and Foundations of Karl Rahner's Theology. New York: Křižovatka.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Druhý vatikánský koncil (1964). Lumen gentium. Vatikán: Libreria Editrice Vaticana. Citováno 23. října 2017.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Steinmetz, Mary (2012). "Thoughts on the Experience of God in the Theology of Karl Rahner: Gifts and Implications". Lumen et Vita. 2 (1). ISSN  2329-1087. Citováno 22. října 2017.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
Vorgrimler, Herbert (1986). Understanding Karl Rahner: An Introduction to His Life and Thought. New York: Křižovatka.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

Další čtení

Burke, Patrick (2002). Reinterpreting Rahner: A Critical Study of His Major Themes. Fordham University Press.
Carr, Anne (1977). The Theological Method of Karl Rahner. Učenci Press.
Egan, Harvey J. (1998). Karl Rahner: Mystic of Everyday Life. Rozcestí.
Endean, Philip (2001). Karl Rahner and Ignatian Spirituality. Oxford.
Fischer, Mark F. (2005). The Foundations of Karl Rahner. Rozcestí.
Hussey, M. Edmund (2012). The Idea of Christianity: A Brief Introduction to the Theology of Karl Rahner. JAKO V  B00A3DMVYM.
Kelly, Geffrey B., ed. (1992). Karl Rahner: Theologian of the Graced Search for Meaning. Pevnost Press.
Kilby, Karen (2007). A Brief Introduction to Karl Rahner. Rozcestí.
Kress, Robert (1982). A Rahner Handbook. John Knox Press.
Sheehan, Thomas (1987). Karl Rahner: The Philosophical Foundations. Atény, Ohio: Ohio University Press.
Tillich, Paul (1950). Systematická teologie. Volume I: Reason and Revelation—Being and God. University of Chicago Press.
Woodward, Guy (n.d.). "Karl Rahner (1904–1984)". Internet Encyclopedia of Philosophy. ISSN  2161-0002. Citováno 23. října 2017.

externí odkazy