Al-Ghazali - Al-Ghazali

Nesmí být zaměňována s al-Ghazal. Pro další použití viz Ghazali.
Al-Ghazālī
الغزالي
أبو حامد الغزالي. Png
Abu Hamid Al-Ghazālī v arabské kaligrafii
TitulHujjat al-Islām (čestný)[1]
Osobní
narozený
Muḥammad ibn Muḥammad aṭ-Ṭūsī al-Ġaz (z) ali

C. 1058
Tus, Větší Khorasan, Seljuqská říše
Zemřel19. prosince 1111(1111-12-19) (ve věku 52–53)
Tus, Větší Khorasan, Seljuqská říše
Náboženstvíislám
ÉraIslámský zlatý věk
KrajVelká říše Seljuq (Nišapur )[2]:292
Abbasid Caliphate (Bagdád ) / (Jeruzalém ) / (Damašek )[2]:292
OznačeníSunni[3][4]
ŠkolaShafiʿi
KrédoAshʿari[5][6]
Hlavní zájmySúfismus, teologie (kalam ), filozofie, logika, Islámská jurisprudence
Pozoruhodné práceOživení náboženských věd, Cíle filozofů, Nesoulad filozofů, Alchymie štěstí, Moderování ve víře, K právní teorii muslimské jurisprudence
Ostatní jménaAlgazel
Muslimský vůdce

Al-Ghazali (Spojené království: /…lˈɡɑːzɑːli/,[15] NÁS: /ˌ…lɡəˈzɑːli,-z…l-/;[16][17] celé jméno أَبُو حَامِدٍ مُحَمَّدُ بْنُ مُحَمَّدٍ ٱلطُّوسِيُّ ٱلْغَزَالِيُّ nebo ٱلْغَزَّالِيُّ, Abū Ḥāmid Muḥammad ibn Muḥammad aṭ-Ṭūsiyy al-Ġaz (z) alīy; Latinsky Algazelus nebo Algazel; C. 1058 - 19. prosince 1111) byl Peršan[18][19][20] filozof, který byl jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších Muslimští filozofové, teologové, právníci, a mystici,[21][22] z Sunnitský islám.[23]

Většina muslimů uvažuje[Citace je zapotřebí ] ho být Mujaddid, obnovitel víry, který podle prorockého hadísy, se objevuje jednou za století k obnovení víry hmmah („islámské společenství“).[24][25][26] Jeho díla byla jeho současníky tak vysoce ceněna, že al-Ghazalimu byl udělen čestný titul „Důkaz islámu“ (Hujjat al-Islām).[1]

Al-Ghazali věřil, že islámská duchovní tradice zmizela a že duchovní vědy vyučované první generací muslimů byly zapomenuty.[27] To vyústilo v jeho psaní, které nazval jeho magnum opus Iḥyā ‘‘ ulūm ad-dīn ("Oživení náboženských věd ").[28] Mezi jeho další díla patří Tahāfut al-Falāsifa ("Nesoulad filozofů") je významným mezníkem v EU dějiny filozofie, jak posouvá kritiku Aristotelská věda vyvinut později v Evropě ve 14. století.[23]

Život

Předpokládané datum narození Al-Ghazaliho, jak je uvedeno v Ibn al-Jawzi, je AH 450 (1058/9). Moderní odhady uvádějí hodnotu AH 448 (1056/7) na základě určitých tvrzení v korespondenci a autobiografii Al-Ghazaliho.[29] Byl muslimským učencem, právníkem, racionalistou a spiritualistou perského původu.[30] Narodil se v Tabaran, městě v okrese Tus, Khorasan (nyní součást Írán ),[29] nedlouho po té Seljuk zajal Bagdád od Shia Buyid a založil sunnitský chalífát na základě pověření od Abbasid Dynasty v roce 1055 n. l.[Citace je zapotřebí ]

Posmrtná tradice, jejíž autenticita byla v nedávném stipendiu zpochybňována, spočívá v tom, že jeho otec, muž Peršan klesání,"[31] zemřel v bídě a opustil mladého al-Ghazaliho a jeho bratra Ahmad do péče o Sufi. Současný a první autor životopisů Al-Ghazali, „Abd al-Ghafir al-Farisi, zaznamenává pouze to, že al-Ghazali začal dostávat instrukce v fiqh (Islámská jurisprudence) od Ahmada al-Radhakaniho, místního učitele.[29]:26–27 Později studoval pod al-Juwayni, významný právník a teolog a „nejvýznamnější muslimský učenec své doby“[29] v Nišapur, snad po období studia v Gurgan. Po al-Juwayniho smrti v roce 1085, al-Ghazali odešel z Nishapuru a připojil se k soudu Nizam al-Mulk, mocný vezír z Seljuq sultánů, který byl pravděpodobně soustředěn do Isfahan. Poté, co mu Nizam al-Mulk udělil tituly „Brilantnost náboženství“ a „Eminence mezi náboženskými vůdci“, postoupil v červenci 1091 al-Ghazali k „nejprestižnějšímu a nejnáročnějšímu“ profesorovi v té době: v Nizamiyya madrasa dovnitř Bagdád.[29]

V roce 1095 prošel duchovní krizí, opustil svou kariéru a opustil Bagdád pod záminkou, že se vydá na pouť Mekka. Opatření pro svou rodinu, zbavil se svého bohatství a přijal asketický životní styl. Podle životopisce Duncana B. Macdonalda bylo účelem zdržet se školní práce konfrontovat duchovní zkušenost a běžnější chápání „Slova a tradic“.[32] Po nějaké době Damašek a Jeruzalém, s návštěvou Medina a Mekkou v roce 1096 se vrátil k Tusovi, aby strávil příštích několik let vuzla (ústraní). Odloučení spočívalo v zdržení se výuky ve státem sponzorovaných institucích, ale nadále publikoval, přijímal návštěvníky a učil v zawiya (soukromá madrasa) a khanqah (Súfijský klášter), který postavil.

Fakhr al-Mulk, velkovezír Ahmad Sanjar, stiskl al-Ghazali k návratu do Nizamiyya v Nishapuru. Al-Ghazali neochotně kapituloval v roce 1106, obával se oprávněně, že on a jeho učení narazí na odpor a kontroverze.[29] Později se vrátil k Tusovi a v roce 1110 odmítl pozvání od velkovezíra seldžuckého sultána Muhammad I. vrátit se do Bagdádu. Zemřel 19. prosince 1111. Podle „Abd al-Ghafira al-Farisiho měl několik dcer, ale žádné syny.[29]

Školní přidružení

Část série na islám
Súfismus
Allah-green.svg Islámský portál

Al-Ghazali významně přispěl k rozvoji systematického pohledu na Súfismus a jeho integrace a přijetí v hlavním islámu. Jako učenec sunnitského islámu patřil k Shafi'i islámská škola jurisprudence a do Asharite škola teologie.[33] Al-Ghazali obdržel mnoho titulů jako např Sharaf-ul-Aʾimma (شرف الأئمة), Zayn-ud-dín (زين الدين) a Ḥujjat-ul-Islām (حجة الإسلام).

Je považován za klíčového člena vlivného Asharite škola raná muslimská filozofie a nejdůležitější refuter z Mutazility. Ve srovnání s Asharity si však zvolil mírně odlišnou pozici. Jeho víra a myšlenky se v některých aspektech liší od ortodoxní školy Asharite.[33]

Funguje

Mauzoleum Al-Ghazali pokryté plechovou střechou
Mauzoleum Al-Ghazali v Tus, který se nachází v blízkosti hrobky perského básníka Ferdowsi.[34] Mauzoleum bylo objeveno v 90. letech poté, co bylo po mnoho staletí ztraceno a zůstává opomíjeno.

Al-Ghazali lze připsat celkem asi 70 děl.[35]

Nesoulad filozofů

Jeho kniha z 11. století s názvem Nesoulad filozofů znamená zásadní obrat v islámštině epistemologie. Setkání s skepticismus vedl al-Ghazalího k vyšetřování určité formy teologie nahodilost, nebo víra, že všechny kauzální události a interakce nejsou výsledkem hmotných spojení, ale spíše okamžitou a přítomnou Boží vůlí.

V příštím století Averroes navrhl zdlouhavé vyvrácení Al-Ghazaliho Nesoudržnost oprávněný Nesoudržnost nesoudržnosti; epistemologický směr islámského myšlení však již byl stanoven.[36] Al-Ghazali uvedl jako příklad iluze nezávislých zákonů způsobujících skutečnost, že bavlna hoří při kontaktu s ohněm. I když by se mohlo zdát, že přirozený zákon funguje, stalo se to pokaždé jen proto, že si to Bůh přál - událost byla „přímým produktem božského zásahu, protože jakýkoli zázrak přitahující pozornost“. Averroes, naopak trval na tom, že když Bůh vytvořil přírodní zákon, lidé „mohli užitečněji říci, že oheň způsobil hoření bavlny - protože stvoření mělo vzor, ​​který dokázali rozeznat.“[37][38][39]

The Nesoudržnost také znamenal zlom v islámské filozofii v jejím prudkém odmítnutí Aristoteles a Platón. Kniha se zaměřila na falasifa, volně definovaná skupina islámských filozofů od 8. do 11. století (nejpozoruhodnější z nich) Avicenna a Al-Farabi ) který intelektuálně čerpal z Starověcí Řekové.

Tento dlouhodobý argument byl kritizován. George Saliba v roce 2007 tvrdil, že úpadek vědy v 11. století byl přehnaný, což ukazuje na pokračující pokrok, zejména v astronomii, až ve 14. století.[40]Na druhou stranu, Hassan Hassan v roce 2012 tvrdil, že i když vědecké myšlení v islámu bylo v 11. století potlačeno, většinou za to nemůže Al-Ghazali, ale Nizam al-Mulk.[41]

Autobiografie

Poslední stránka autobiografie Al-Ghazaliho v MS Istanbul, Shehid Ali Pasha 1712[je zapotřebí objasnění ], ze dne AH 509 (INZERÁT 1115-1116).

The autobiografie al-Ghazali psal ke konci svého života, Vysvobození z chyby (المنقذ من الضلال al-munqidh min al-ḍalāl), je považováno za dílo zásadního významu.[31] Al-Ghazali v něm líčí, jak kdysi krize z epistemologická skepse bylo vyřešeno „světlem, které mi Bůh Nejvyšší vrhl do prsou ... klíč k největšímu poznání“[42]:66 studoval a ovládal argumenty kalam, Islámská filozofie, a Ismailismus. I když ocenil alespoň to, co platilo v prvních dvou z nich, rozhodl se, že všechny tři přístupy byly neadekvátní a konečnou hodnotu našel pouze v mystické zkušenosti a vhledu (stav proroctví nebo nubuwwa)[Citace je zapotřebí ] dosáhl následkem Sufi praktik. William James, v Odrůdy náboženských zážitků, považoval autobiografii za důležitý dokument pro „čistě literárního studenta, který by se rád seznámil s vnitřností jiných než křesťanských náboženství“ z důvodu nedostatku zaznamenaných osobních náboženských vyznání a autobiografické literatury z tohoto období mimo křesťanskou tradici.[43]:307

Oživení náboženských věd (Ihya 'Ulum al-Din)

Viz také: Oživení náboženských věd

Další z hlavních děl al-Ghazaliho je Ihya 'Ulum al-Din nebo Ihya'u Ulumiddin (Oživení náboženských věd). Pokrývá téměř všechny oblasti islámských věd: fiqh (Islámský jurisprudence ), kalam (teologie ) a sufismus.[Citace je zapotřebí ]

Obsahuje čtyři hlavní sekce: Skutky uctívání (Rub 'al-'ibadat), Normy každodenního života (Rub 'al-'adatat), Cesty do záhuby (Rub 'al-muhlikat) a Cesty k záchraně (Rub 'al-munjiyat). The Ihya se stal nejčastěji předneseným islámským textem po Koránu a hadísech. Jeho velkým úspěchem bylo spojit ortodoxní sunnitskou teologii a súfijskou mystiku do užitečného a komplexního průvodce všemi aspekty muslimského života a smrti.[44] Kniha byla dobře přijata islámskými učenci jako např Nawawi který uvedl, že: „Pokud by byly všechny knihy islámu ztraceny, s výjimkou Ihyi, stačilo by je všechny nahradit.“[45]

Alchymie štěstí

Viz také: Alchymie štěstí

Alchymie štěstí je přepsaná verze Oživení náboženských věd. Po existenciální krizi, která ho přiměla k úplnému přehodnocení jeho způsobu života a jeho přístupu k náboženství, dal Al-Ghazali dohromady Alchymie štěstí[46] aby potvrdil své základní přesvědčení, že spojení s Bohem bylo nedílnou součástí radosti ze života. Kniha je rozdělena do čtyř různých částí. První z nich je znalost sebe sama, kde Al-Ghazali tvrdí, že zatímco jídlo, sex a jiné shovívavosti mohou dočasně zabít lidi, mají z něho zase zvíře, a proto nikdy nepřinesou skutečné štěstí a naplnění. Aby se našli, musí se lidé věnovat Bohu tím, že projevují zdrženlivost a ukázňování, spíše než obžerství smyslů . Druhé pokračování se jmenuje Znalost Boha, kde Al-Ghazali uvádí, že události, ke kterým dojde během života, mají jednotlivce nasměrovat k Bohu a že Bůh bude vždy silný, bez ohledu na to, jak daleko se lidé od jeho vůle odchýlí. Třetí část Alchymie štěstí je znalost světa. Zde uvádí, že svět je pouze místem, kde se lidé naučí milovat Boha a připravovat se na budoucnost nebo na posmrtný život, jehož povahu určí naše činy v této fázi naší cesty ke štěstí. Poslední částí je Znalost budoucího světa, která podrobně popisuje, jak existují dva typy duchů v člověku: andělský duch a zvířecí duch. Al-Ghazali podrobně popisuje druhy duchovního mučení, které nevěřící zažívají, a také cestu, kterou je třeba podniknout, aby bylo dosaženo duchovního osvícení. Tato kniha slouží jako vyvrcholení transformace, kterou Ghazali prochází během svého duchovního probuzení.

Disciplinace duše

Jedna z klíčových částí Ghazali Oživení náboženských věd je Disciplinace duše, který se zaměřuje na vnitřní boje, kterým bude každý muslim čelit v průběhu svého života.[47] První kapitola se primárně zaměřuje na to, jak se člověk může vyvinout v člověka s pozitivními vlastnostmi a dobrými osobními vlastnostmi. Druhá kapitola má konkrétnější zaměření: sexuální uspokojení a žravost.[47] Ghazali zde prohlašuje, že každý člověk má tyto touhy a potřeby a že je přirozené tyto věci chtít.[47] Prorok však výslovně prohlašuje, že musí existovat prostředník pro člověka, aby bylo možné věrně praktikovat principy islámu. Konečný cíl, který Ghazali představuje nejen v těchto dvou kapitolách, ale v celém rozsahu The Oživení náboženských věd, je, že musí existovat umírněnost v každém aspektu duše člověka, rovnováha. Tyto dvě kapitoly byly 22. a 23. kapitolou v Ghazali Oživení náboženských věd[47]. Je zde také důležité poznamenat, že Ghazali při tvorbě této literární základny čerpá z řecké i islámské filozofie, i když většina Nesoulad filozofů, jeho nejznámější dílo má kritický cíl na jejich perspektivu.

Věčnost světa

Al-Ghazali vytvořil své vyvrácení aristotelovského pohledu na stvoření světa v roce Věčnost světa. Al-Ghazali v zásadě formuluje dva hlavní argumenty pro to, co považuje za svatokrádežský myšlenkový proces. Centrální vůči Aristotelian přístup je koncept, že pohyb bude vždy předcházet pohybu, nebo jinými slovy, síla vždy vytvoří další sílu, a proto, aby byla vytvořena síla, musí na tuto sílu působit jiná síla.[23] To znamená, že čas se v podstatě nekonečně táhne jak do budoucnosti, tak do minulosti, což to dokazuje Bůh nevytvořil vesmír v jednom konkrétním časovém okamžiku. Ghazali tomu čelí tím, že nejprve prohlásí, že pokud by svět byl stvořen s přesnými hranicemi, pak by v jeho současné podobě nebylo třeba času před stvořením světa Bohem.[23] Druhý argument, který Ghazali uvádí, je ten, že protože si lidé dokáží představit pouze dobu před stvořením světa a vaše představivost je fiktivní věc, je i celá doba před stvořením světa fiktivní, a proto na tom nezáleží nebylo zamýšleno Bohem, aby ho lidé pochopili.

Rozhodující kritérium pro odlišení islámu od tajné nevíry

Al-Ghazali se rozkládá The Rozhodující kritérium pro odlišení islámu od tajné nevíry jeho přístup k muslimské ortodoxii. Ghazali vybočuje z často nekompromisního postoje mnoha svých současníků během tohoto období a uvádí, že pokud člověk věří v Prorok Muhammad a sám Bůh, existuje mnoho různých způsobů, jak praktikovat islám, a že žádná z mnoha tradic praktikovaných v dobré víře věřícími by neměla být jinými muslimy považována za kacířskou.[29] Zatímco Ghazali tvrdí, že žádný muslim praktikující islám v dobré víře není vinen odpadnutí, nastínil Kritérium že existuje jeden standard islámu, který je správnější než ostatní, a že ti, kdo nesprávně praktikují víru, by se měli změnit.[29] Podle Ghazaliho mohl pouze sám Prorok považovat věrně praktikujícího muslima za nevěřícího a jeho práce byla odrazem proti náboženskému pronásledování a sporům, k nimž během této doby často docházelo mezi různými islámskými sektami.[29]

Pracuje v perštině

Al-Ghazali napsal většinu svých děl v arabština a málo v Peršan. Jeho nejdůležitější perskou prací je Kīmyāyé Sa'ādat (Alchymie štěstí). Je to vlastní perská verze al-Ghazaliho Ihya'ul ulumuddin (Oživení náboženských věd) v arabštině, ale kratší dílo. Je to jedno z vynikajících děl perské literatury z 11. století. Kniha vyšla několikrát v roce Teherán vydání Hussaina Khadev-jama, renomovaného íránského učence. Je přeložen do Angličtina, arabština, turečtina, Urdu, Ázerbájdžánština a další jazyky.[46]

Kromě Kimyy je nejslavnějším z děl Al-Ghazaliho v perštině „Nasīhatul Mulūk (The Counseling Kings), napsaný s největší pravděpodobností pro sultána Ahmad Sanjar ibn Malekshah. V edici vydané Jalāluddīnem Humāyīm se kniha skládá ze dvou částí, z nichž pouze první lze spolehlivě připsat al-Ghazalimu. Jazyk a obsah některých pasáží jsou podobné jako u Kimyaye Sa'adat. Druhá část se obsahově i stylem značně liší od známých spisů al-Ghazali. Obsahuje příběhy předislámských králů Persie, zejména těch z Anoshervan. Nasihatul Muluk byl pod titulem brzy přeložen do arabštiny al-Tibr al-masbuk fi nasihat al-muluk (Kovaný meč v Poradenských králech).

Zad-e herkherat (Opatření pro následující období) je důležitou perskou knihou al-Ghazali, ale získala si menší vědeckou pozornost. Jeho větší část tvoří perský překlad jedné z jeho arabských knih, Bedayat al-Hedāya (Začátek poradenství). Obsahuje navíc stejný obsah jako Kīmyāyé Sa'ādat. Kniha byla pravděpodobně napsána během posledních let jeho života. Jeho rukopisy jsou v Kábul (Knihovna Katedry tisku) a v Brně Leidene.

Pand-nama (Book of Counsel) je další kniha rad, která se pravděpodobně připisuje sultánovi Sanjarovi. Úvod do knihy souvisí s tím, že Al-Ghazali knihu napsal v reakci na jistého krále, který ho požádal o radu. Ay farzand (Ó synu!) Je krátká kniha rady, kterou al-Ghazali napsal pro jednoho ze svých studentů. Kniha byla brzy přeložena do arabštiny s názvem ayyuhal walad. Další perské dílo je Hamāqāti ahli ibāhat nebo Raddi ebāhīyya (Odsouzení antinomiánů), které je jeho fatwa v perštině ilustrováno Korán verše a Hadísy.

Faza'ilul al-anam min rasa'ili hujjat al-Islam je sbírka dopisů v perštině, které al-Ghazali napsal v reakci na krále, ministry, právníky a některé ze svých přátel poté, co se vrátil do Khorasan. Sbírku shromáždilo jedno z jeho vnoučat po jeho smrti v pěti sekcích / kapitolách. Nejdelší dopis je odpovědí na námitky vznesené proti některým jeho výrokům v Mishkat al-Anwar (Výklenek světla) a al-Munqidh min al-dalal (Zachránce před chybou). První dopis je ten, kterému napsal Al-Ghazali Sultan Sanjar prezentovat svou výmluvu pro výuku v Nizamiyya z Nišapur; následoval projev Al-Ghazaliho u soudu sultána Sanjara. Al-Ghazali přednesl působivý projev, když byl v roce 1106 převezen na královský dvůr do Nišapuru, kde poskytoval velmi vlivné rady a znovu žádal sultána, aby ho omluvil z výuky v Nizamiyya. Sultán byl tak ohromen, že nařídil al-Ghazalimu, aby zapsal svůj projev tak, aby byl zaslán všem ulemas z Khorasan a Irák.

Vliv

Během svého života napsal více než 70 knih o vědě, islámském uvažování a súfismu.[48] Al-Ghazali distribuoval svou knihu Nesoulad filozofů, oddělený jako určující moment v islámské epistemologii. Zkušenost, kterou měl s podezřením, vedla al-Ghazaliho k přesvědčení, že všechny příležitosti a souvislosti nejsou výsledkem hmotných spojení, ale jsou přítomnou a rychlou Boží vůlí.

Další z nejprestižnějších děl al-Ghazali je Ihya 'Ulum al-Din („Oživení náboženských věd“). Práce pokrývá všechny oblasti islámské vědy a zahrnuje islámský statut, filozofii a súfismus. Mělo to řadu pozitivních reakcí a Al-Ghazali v tom okamžiku vytvořil v perštině zhuštěnou formu pod názvem Kimiya-yi sa'adat („Alchymie štěstí“). Ačkoli al-Ghazali uvedl, že složil více než 70 knih, připisuje se mu více než 400 knih.

Al-Ghazali rovněž převzal pozoruhodnou roli v šíření súfismu a šaríe. Byl prvním, kdo konsolidoval myšlenky súfismu do zákonů šaría a jako první ve svých pracích formálně zobrazil súfismus. Jeho práce posilují pozici sunnitského islámu v kontrastu s různými myšlenkovými směry.

Al-Ghazali měl na oba později významný vliv Muslimští filozofové a křesťan středověkých filozofů. Margaret Smith píše ve své knize Al-Ghazali: The Mystic (London 1944): „Není pochyb o tom, že práce Al-Ghazaliho budou mezi prvními, které upoutají pozornost těchto evropských vědců“ (strana 220). Poté zdůrazňuje: „Největší z těchto křesťanských spisovatelů, kteří byli ovlivněni al-Ghazali, byl sv. Tomáš Akvinský (1225–1274), který studoval arabské spisovatele a přiznal jim své zadlužení poté, co studoval na University of Naples kde v té době převládal vliv arabské literatury a kultury. “Zájem Aquinase o islámská studia lze navíc připsat infiltraci„ latinského averroismu “ve 13. století, zejména na University of Paris.

Období po Ghazali „bylo předběžně nazýváno Zlatým věkem arabské filozofie“, které bylo zahájeno Ghazaliho úspěšnou integrací logiku do islámské seminář Madrasa osnovy.[49]

Al-Ghazali také hrál hlavní roli v integraci Súfismus s Shariah. Byl také prvním, kdo ve svých pracích představil formální popis súfismu. Jeho práce také posílily status Sunnitský islám proti jiným školám. The Batinite (Ismailismus ) se objevil v Peršan území a získávali stále více moci během období Al-Ghazali, as Nizam al-Mulk byl zavražděn členy Ismailis. Al-Ghazali důrazně odmítl jejich ideologii a napsal několik knih o kritice Baatinyase, které významně oslabily jejich status.

Al-Ghazalimu se podařilo získat široké přijetí súfismu na úkor filozofie.[50] Zároveň ve své vyvrácení filozofů využil jejich filozofických kategorií, a tak jim pomohl zajistit širší cirkulaci.[50]

Jeho vlivy a dopad na Sufi myšlení a islám obecně v průběhu 11. století byl předmětem debaty v současné době. Asi padesát děl, které napsal, dokazuje, že byl jedním z nejdůležitějších islámských myslitelů své doby. Tři z jeho děl, Ihaya 'Ulum ad-Din (Oživení náboženských věd), Tahafut al-Falasifa (Nesoulad filozofů) a al-Muniqidh min a-alal (Al-Ghazaliho cesta k súfismu: Jeho vysvobození z omylu) jsou dodnes široce čteny a šířeny mezi islámskými učenci. Po smrti Al-Ghazaliho se předpokládá, že následovala dlouhá éra, ve které došlo k pozoruhodné absenci islámských filozofů, což přispělo ke postavení Ghazali v moderní době. Základem jeho náboženské filozofie bylo tvrzení, že tvůrce byl středobodem celého lidského života, který hrál přímou roli ve všech světových záležitostech. Al-Ghazaliho vliv se neomezoval pouze na islám, ale ve skutečnosti byla jeho díla rozšířena mezi křesťanskými a hebrejskými učenci a filozofy. Mezi významnější filozofy a učence na západě patří David Hume, Dante a sv. Tomáš Akvinský. Moses Ben Maimon, židovský teolog, se hluboce zajímal o díla Al-Ghazaliho a věřil jim. Jedním z nejvýznamnějších úspěchů Ghazaliho bylo jeho psaní a reforma vzdělávání, která položila cestu islámského vzdělávání od 12. do 19. století n. L. Al-Ghazaliho díla se velmi spoléhala na islámské matematiky a astronomy, jako je At-Tusi.[51]

Vývoj v raném dětství byl ústředním bodem Al-Ghazali. Pracoval na ovlivňování a rozvíjení programu formování mladých myslí dětí v raném věku, aby rozvíjely jejich mysl a charakter. Zdůraznil, že socializace, rodina a školy jsou při dosahování jazyka, morálky a chování klíčové. Zdůraznil začlenění fyzické zdatnosti, jako jsou hry, které byly důležité pro rozvoj mladých myslí, aby přilákaly myšlenku navštěvovat školy a udržovat vzdělání. Kromě toho zdůraznil význam porozumění a sdílení kultur ve třídách pro dosažení občanské harmonie, která by byla vyjádřena mimo třídu a laskavosti k sobě navzájem. Ve svých spisech tuto odpovědnost umístil na učitele. Jeho pojednání o raném vzdělávání se soustředilo na islámské zákony, Boha a memorování Koránu, aby se dosáhlo literární dovednosti. Ghazali zdůraznil důležitost dvojího respektu vůči učiteli a žákovi. Zatímco učitel vede studenta, převezme roli otcovské postavy a nabídne studentovi radu, a student respektuje učitele jako patriarchu. Zdůraznil, že učitel musí věnovat pozornost tempům učení svých studentů, aby jim mohl pomoci být úspěšnými v akademických výsledcích.[Citace je zapotřebí ]

Al-Ghazali byl podle každého náznaku jeho spisů skutečným mystikem v perském smyslu. Věřil, že je více mystický nebo náboženský, než byl filozofický, nicméně někteří učenci ho více považují za vůdčí osobnost islámské filozofie a myšlení. Popisuje svůj filozofický přístup jako hledače skutečného poznání, hlubšího pochopení filozofického a vědeckého a lepšího porozumění mystice a poznání.[52] V současném světě je Al-Ghazali proslulý nejen svým příspěvkem k súfismu, islámu, filozofii nebo vzdělání. Jeho práce a etický přístup však přesahuje další hranice do islámské obchodní praxe. V Journal of Business Ethics, autoři Yusif Sidani a Akram Al Ariss vysvětlují, jak se islámská podnikatelská etika řídí spisy Abu-Hamida Al-Ghazaliho, a dokonce předpokládají, že Al-Ghazali je největší muslim od proroka Mohameda. Tradiční islamisté jsou ovlivněni Ghazaliho spisy, protože se zavázal psát o právu šaría a začleňovat jej. Zdůrazňují: „Jeho zvládnutí filozofické logiky a uvažování mu vyneslo titul filozofa, aniž by ztratil status náboženského učence.“[53] Al-Ghaziliho uvažování o využívání intelektu v kombinaci s racionálním a duchovním je dnes nedílnou součástí muslimské společnosti. Proto přistupují k obchodní perspektivě se stejnou ideologií a organizačním myšlením.

Funguje

Al-Ghazali v jednom ze svých dopisů zmínil počet svých děl „více než 70“ Sultan Sanjar v pozdních letech svého života.[Citace je zapotřebí ] Některých „pět tuctů“ je věrohodně identifikovatelných a několik stovek přidělených děl, z nichž mnohé jsou duplikovány kvůli různým titulům, jsou pochybné nebo falešné.

Tradice falešného přidělování děl Al-Ghazalimu vzrostla ve 13. století, po šíření velkého souboru děl od Ibn Arabi.[35]

Bibliografie byly publikovány autorem William Montgomery Watt (Díla přisuzovaná Al-Ghazalimu), Maurice Bouyges (Essai de chronologie des oeuvres d'Al-Ghazali) a další.

Abdel Rahman Badawi Bibliografie všech děl připisovaných Al-Ghazalimu[54]
StránkyObsah
1–72díla definitivně napsaná al-Ghazalim
73–95díla pochybného přisuzování
96–127díla, která téměř jistě nejsou díly Al-Ghazali
128–224jsou názvy kapitol nebo oddílů knih Al-Ghazaliho, které si mylně myslel
225–273knihy napsané jinými autory o dílech al-Ghazaliho
274–389knihy jiných neznámých vědců / spisovatelů o životě a osobnosti Al-Ghazaliho
389–457název rukopisů děl Al-Ghazaliho v různých světových knihovnách:
Krátký seznam hlavních děl Gazali
TitulPopisTyp
al-Munqidh min al-dalalZachránce před chybouTeologie
Hujjat al-HaqDůkaz pravdyTeologie
Al-Iqtisād fī al-iʿtiqadModerování ve vířeTeologie
al-maqsad al-asna fi sharah asma 'Allahu al-husnaNejlepší způsob, jak vysvětlit Alláhova krásná jménaTeologie
Jawahir al-Korán wa duraruhKlenoty Koránu a jeho perlyTeologie
Fayasl al-tafriqa bayn al-Islam wa-l-zandaqaKritérium rozlišení mezi islámem a tajnou nevěrouTeologie
Al-radd al-jamil li-ilahiyyat ‘Isa bi-sarih al-InjilVynikající vyvrácení božství Ježíš skrze Text evangeliaTeologie
Mishkat al-AnwarThe Niche for Lights, komentář k Verš světlaTeologie
Tafsir al-yaqut al-ta'wilTeologie
Mizan al-'amalKritérium akceTasawwuf
Ihya'e Ulum-ed'DeenOživení náboženských vědTasawwuf
Bidayat al-hidayahZačátek poradenstvíTasawwuf
Kimiya-yi sa'ādatAlchymie štěstí [životopis Ihya'ul ulum v Peršan ]Tasawwuf
Nasihat al-mulukPoradna králů v perštiněTasawwuf
al-Munqidh min al-dalalZachránce před chybouTasawwuf
Minhaj al-'AbidinMetodika pro ctiteleTasawwuf
Fada'ih al-BatiniyyaInfamies of the Esotericists, vyvrácení esoterického súfismu obecně a zvláště Isma'iliho doktrínTasawwuf
Maqasid al falasifaCíle filozofů napsaný na začátku svého života, ve prospěch filozofie a představení základních teorií ve filozofii, většinou ovlivněných Avicennovými pracemiFilozofie
Tahafut al-FalasifaNesoulad filozofů ), [Kniha vyvrací řeckou filozofii zaměřenou na Avicennu a Al-Farabi; a z toho Ibn Rushd napsal své slavné vyvrácení Tahafut al-tahafut (Nesoudržnost nesoudržnosti )Filozofie
Miyar al-Ilm fi fanoušek al-MantiqKritérium znalostí v umění logikyFilozofie
Mihak al-Nazar fi al-mantiqZákladní kámen logikyFilozofie
al-Qistas al-mustaqimSprávná rovnováhaFilozofie
Fatawy al-GhazaliVerdikty Al-GhazaliJurisprudence
Al-wasit fi al-mathab(Médium [digest] ve Právněobezřetnostní škole)Jurisprudence
Kitab tahzib al-IsulPruning na právní teoriiJurisprudence
al-Mustasfa fi 'ilm al-isulVyjasněno v právní teoriiJurisprudence
Asas al-QiyasZáklady analogického uvažováníJurisprudence
Jeruzalémský trakt [55]Jurisprudence
Zdroje:[56][57]:29

Příjem práce

Podle William Montgomery Watt Al-Ghazali se považoval za Mujaddid („Oživovatel“) svého věku. Mnoho, snad většina, pozdějších muslimů se shodlo, a podle Watta ho někteří dokonce považovali za největšího muslima po Mohamedovi.[58]

Jako příklad uvedl islámský učenec al-Safadi:

Muhammad ibn Muhammad ibn Muhammad ibn Ahmad, Proof of Islam, Ornament of Faith, Abu Hamid al-Tusi (al-Ghazali) šafi'itský právník, byl v pozdějších letech bez soupeře[59]

a právník al-Yafi'i uvedl:

Byl nazván Důkaz islámu a nepochybně byl hoden jména, absolutně důvěryhodný (s ohledem na Víru) Kolik ztělesnění (které nám dal) uvádějící základní náboženské principy: kolik opakujících se shrnul a symbolizovalo to, co bylo zdlouhavé. Kolik jednoduchého vysvětlení nám dal o tom, co bylo těžké pochopit, se stručným vysvětlením a jasným řešením spletitých problémů. Při umlčování protivníka použil umírněnost, byl tichý, ale rozhodný, i když jeho slova byla jako ostrý zásah meče, když vyvrátil pomluvu a chránil silnici vedení.[60]

Shafi'i právník al-Subki uvedl:

„Kdyby po Muhammadovi existoval prorok, byl by tím mužem Al-Ghazali.“[61][62]

Také široce zvažován Sunni učenec, Al Dhahabi ve své chvále Al Ghazali napsal: „Al-Ghazzaali, imám a šejk, prominentní vědec, Hujjat al-Islam, zázrak své doby, Zayn al-Deen Abu Haamid Muhammad ibn Muhammad ibn Muhammad ibn Ahmad al- Toosi al-Shaafa'i al-Ghazzaali, autor mnoha knih a jeden disponoval naprostou inteligencí. Studoval fiqh ve svém vlastním městě, poté se ve skupině studentů přestěhoval do Nisapuru. Zůstal u imaáma al-Haramayna a během krátké doby získal hluboké znalosti fiqhu. Dobře se orientoval v „ilm al-kalaamu a debatách, dokud se nestal nejlepším z diskutujících.“[63]

Ibn Rushd (Averroes ), racionalista, skvěle odpověděl, že „říci, že filozofové jsou nesoudržní, je samo o sobě učinit nesoudržné prohlášení.“[Citace je zapotřebí ] Rushdova kniha, Nesoudržnost nesoudržnosti, se pokusil vyvrátit názory Al-Ghazaliho, ale práce nebyla v muslimské komunitě dobře přijata.[64]

Podle historika Firase Alkhateeba: „Když člověk přečte díla imáma al-Ghazaliho na velmi povrchní úrovni, může snadno nepochopit, co říká obecně jako anti-vědecké. Pravdou však je, že al-Ghazaliho jediné varování pro studenty znamená nepřijmout všechny přesvědčení a myšlenky vědce jednoduše kvůli jeho úspěchům v matematice a přírodních vědách. Vydáním takového varování al-Ghazali ve skutečnosti chrání vědecký podnik pro budoucí generace tím, že jej izoluje před smícháním s teoretickým filozofie, která by nakonec mohla zředit samotnou vědu na pole založené pouze na domněnkách a uvažování. “[65]

Al-Ghazali byl viděn orientalistickými vědci, že způsobil pokles vědeckého pokroku v islámu kvůli jeho vyvrácení nových filozofií své doby. Věřil, že vidí nebezpečí v prohlášeních filozofů, která naznačují, že Bůh není vševědoucí nebo dokonce neexistuje, což silně odporuje jeho konzervativní islámské víře.[65] Tato pozice je však stále více zpochybňována.[66][67]

Ekonomická filozofie

Většina aspektů Al-Ghazaliho života byla silně ovlivněna jeho islámskou vírou a jeho hospodářský filozofie nebyla výjimkou. Ve svém životě považoval ekonomickou činnost za velmi důležitou a myslel si, že by to měli dělat i ostatní, protože měl pocit, že to není nutné pouze pro celkový přínos pro společnost, ale také pro dosažení duchovní celistvosti a záchrany. Podle jeho názoru světský život lidstva závisel na ekonomické aktivitě lidí, a proto považoval svoji ekonomickou aktivitu za mandátovanou součást Šaría zákon.[68]

Stanovil tři cíle ekonomické činnosti, o nichž se domníval, že jsou součástí náboženské povinnosti člověka a jsou pro ně prospěšné: „dosažení soběstačnosti pro přežití člověka; zajištění blahobytu potomků; a opatření pomoci těm, ekonomická potřeba. “[68] Tvrdil, že existenční život, nebo život způsobem, který poskytuje základní životní potřeby pouze pro něčí rodinu, by nebyl přijatelnou praxí pro běžnou populaci kvůli škodlivým výsledkům, které podle jeho názoru přinesou ekonomice, ale připustil, že někteří lidé se mohou rozhodnout žít existenční životní styl z vlastní vůle kvůli své osobní náboženské cestě. Naopak, odrazoval lidi od nákupu nebo držení nadměrných hmotných věcí, což naznačuje, že by mohly být poskytnuty jakékoli další vydělané peníze na zajištění chudých.[68]

Al-Ghazali thought that it should not be necessary to force equality of income in society but that people should be driven by "the spirit of Islamic brotherhood" to share their wealth willingly, but he recognized that it is not always the case. He believed that wealth earned could be used in two potential manners. One is for good, such as maintaining the health of oneself and their family as well as taking care of others and any other actions seen as positive for the Islamic community. The other is what Al-Ghazali would consider misuse, spending it selfishly on extravagant or unnecessary material items.[68]

In terms of trade, Al-Ghazali discussed the necessity of exchanging goods across close cities as well as larger borders because it allows more goods, which may be necessary and not yet available, to be accessible to more people in various locations. He recognized the necessity of trade and its overall beneficial effect on the economy, but making money in that way might not be considered the most virtuous in his beliefs. He did not support people taking "excessive" profits from their trade sales.[68]

Viz také

Poznámky

  1. ^ A b Hunt Janin, The Pursuit of Learning in the Islamic World, str. 83. ISBN  0786419547
  2. ^ A b Griffel, Frank (2006). Meri, Josef W. (ed.). Medieval Islamic civilization : an encyclopedia. New York: Routledge. ISBN  978-0415966900.
  3. ^ Meri, Josef W .; Bacharach, Jere L. (2006). Medieval Islamic Civilization: A-K. Taylor a Francis. str. 293. ISBN  978-0415966917.
  4. ^ Böwering, Gerhard; Crone, Patricia (2013). Princetonská encyklopedie islámského politického myšlení. Princeton University Press. str. 191. ISBN  978-0691134840. Ghazali (ca. 1058–1111) Abu Hamid Muhammad b. Muhammad al-Ghazali al-Tusi (the “Proof of Islam”) is the most renowned Sunni theologian of the Seljuq period (1038–1194).
  5. ^ AC Brown, Jonathan (2009). Hadith: Muhammadovo dědictví ve středověkém a moderním světě (Foundations of Islam). Publikace Oneworld. str. 179. ISBN  978-1851686636.
  6. ^ Leaman, Oliver (2006). Korán: Encyklopedie. Taylor & Francis. str.84. ISBN  978-0415326391.
  7. ^ Frank Griffel, Al-Ghazali's Philosophical Theology, p. 77. ISBN  0199724725
  8. ^ Marenbon, John (2007). Medieval Philosophy: an historical and philosophical introduction. Routledge. str.174. ISBN  978-0-415-28113-3.
  9. ^ Frank Griffel, Al-Ghazali's Philosophical Theology, p 75. ISBN  0199724725
  10. ^ Andrew Rippin, The Blackwell Companion to the Qur'an, p 410. ISBN  1405178442
  11. ^ Frank Griffel, Al-Ghazali's Philosophical Theology, p 76. ISBN  0199724725
  12. ^ The Influence of Islamic Thought on Maimonides Stanford Encyclopedia of Philosophy, June 30, 2005
  13. ^ Karin Heinrichs, Fritz Oser, Terence Lovat, Handbook of Moral Motivation: Theories, Models, Applications, p 257. ISBN  9462092753
  14. ^ Muslim Philosophy Archivováno 2013-10-29 na Wayback Machine, Islamic Contributions to Science & Math, netmuslims.com
  15. ^ "Ghazali". Collins anglický slovník. HarperCollins. Citováno 29. června 2019.
  16. ^ "Al-Ghazali". The American Heritage Dictionary of the English Language (5. vydání). Boston: Houghton Mifflin Harcourt. Citováno 29. června 2019.
  17. ^ "Ghazālī, al-". Slovník Merriam-Webster. Citováno 29. června 2019.
  18. ^ The Spirit of Creativity: Basic Mechanisms of Creative Achievements "Persian polymath Al-Ghazali published several treatises...."
  19. ^ [1] « Al-Ghazali was born in A.D. 1058 (A.H. 450) in or near the city of Tus in Khurasan to a Persian family of modest means... »
  20. ^ Etika sebevraždy: Historické zdroje "A native of Khorassan, of Persian origin, the Muslim theologian, sufi mystic, and philosopher Abu Hamid Muhammad al-Ghazali is one of the great figures of Islamic religious thought...."
  21. ^ „Ghazali, al-“. Columbia Encyclopedia. Citováno 17. prosince 2012.
  22. ^ Ludwig W. Adamec (2009), Historický slovník islámu, s. 109. Strašák Press. ISBN  0810861615.
  23. ^ A b C d Griffel, Frank (2016). Zalta, Edward N. (ed.). Stanfordská encyklopedie filozofie (Zima 2016 ed.). Výzkumná laboratoř metafyziky, Stanford University.
  24. ^ Jane I. Smith, Islam in America, str. 36. ISBN  0231519990
  25. ^ Dhahabi, Siyar, 4.566
  26. ^ Willard Gurdon Oxtoby, Oxford University Press, 1996, p 421
  27. ^ Böwering, Gerhard; Crone, Patricia; Mirza, Mahan; Kadi, Wadad; Zaman, Muhammad Qasim; Stewart, Devin J. (2013). Princetonská encyklopedie islámského politického myšlení. Princeton University Press. str. 191. ISBN  978-0691134840.
  28. ^ Sonn, Tamara (1996-10-10). Interpreting Islam: Bandali Jawzi's Islamic Intellectual History. Oxford University Press. str.30. ISBN  9780195356564. Ghazali Revival ihya.
  29. ^ A b C d E F G h i j Griffel, Frank (2009). Al-Ghazālī's Philosophical Theology. Oxford: Oxford University Press. ISBN  9780195331622.
  30. ^ Rahman, Yucel (2016). The Mujaddid of His Age.
  31. ^ A b Böwering, Gerhard. "ḠAZĀLĪ". Encyklopedie Iranica. Citováno 17. prosince 2012.
  32. ^ Nicholson, Reynold Alleyne. (1966). "A literary history of the Arabs." London: Cambridge University Press. str. 382.
  33. ^ A b R.M. Upřímný, Al-Ghazali and the Ashʿarite School, Duke University Press, London 1994
  34. ^ "Finding Imam Al-Ghazali". 21. května 2019. Citováno 2019-09-03.
  35. ^ A b "about five dozen authentic works, in addition to which some 300 other titles of works of uncertain, doubtful, or spurious authorship, many of them duplicates owing to varying titles, are cited in Muslim bibliographical literature. [...] Already Ebn Ṭofayl (d. 581/1185, q.v.) observed that Ḡazālī wrote for different audiences, ordinary men and the elite (pp. 69-72), and Ḡazālī himself completed the rather moderate theological treatise, Eljām al-ʿawāmmʿan ʿelm al-kalām “The restraining of ordinary men from theology,” in the last month before his death" Encyklopedie Iranica.
  36. ^ Craig, William Lane (2001). The cosmological argument from Plato to Leibniz. Eugene, OR.: Wipf and Stock. str. 89. ISBN  978-1579107871.
  37. ^ Kadri, Sadakat (2012). Nebe na Zemi: Cesta zákonem šaría z pouští starověké Arábie. macmillan. str. 118–9. ISBN  9780099523277.
  38. ^ For al-Ghazali's argument see Nesoulad filozofů. Translated by Michael E. Marmura. 2nd ed, Provo Utah, 2000, pp.116-7.
  39. ^ For Ibn Rushd's response, see Khalid, Muhammad A. ed. Medieval Islamic Philosophical Writings, Cambridge UK, 2005, p.162)
  40. ^ "Many orientalists argue that Ghazali's Tahafut is responsible for the age of decline in Věda in the Muslim World. This is their key thesis as they attempt to explain the scientific and intellectual history of the Islamic world. It seems to be the most widely accepted view on the matter not only in the Western world but in the Muslim world as well. George Saliba, a Professor of Arabic and Islamic Science at Columbia University who specializes in the development of astronomy within Islamic civilization, calls this view the "classical narrative" (Saliba, 2007)." Aydin, Nuh. "Did al-Ghazali kill the science in Islam?". Archivovány od originál dne 2015-04-30. Citováno 23. února 2014.
  41. ^ Hasan Hasan, How the decline of Muslim scientific thought still haunts, Národní, 9. února 2012.
  42. ^ McCarthy, Richard Joseph (1980). Freedom and fulfillment: "al-Munqidh min al-Dalal" and other relevant works. Boston: Twayne. ISBN  978-0805781670.
  43. ^ James, William (2012). Bradley, Matthew (ed.). Odrůdy náboženské zkušenosti. Oxford Univ Press. ISBN  9780199691647.
  44. ^ Hunt Janin, The Pursuit of Learning in the Islamic World 610-2003, p 83. ISBN  0786429046
  45. ^ Joseph E. B. Lumbard, Islam, Fundamentalism, and the Betrayal of Tradition: Essays by Western Muslim Scholars, p. 291. ISBN  0941532607
  46. ^ A b Translated into English by Mohammed Asim Bilal and available at archive.org
  47. ^ A b C d Winter, T.J (2016). Al-Ghazali on Disciplining the Soul and on Breaking the Two Desires. Islámská textová společnost.
  48. ^ Smith, Margaret (1936). "The Forerunner of Al-Ghazali". Journal of the Royal Asiatic Society: 65–78.
  49. ^ "Ghazâlî had successfully introduced logic into the madrasa (though it was studied in other venues as well (Endress 2006)). What happened to it after this time was the result of the activities of logicians much more gifted than Ghazâlî. This period has tentatively been called the Golden Age of Arabic philosophy (Gutas 2002). It is in this period, and especially in the thirteenth century, that the major changes in the coverage and structure of Avicennan logic were introduced; these changes were mainly introduced in free-standing treatises on logic. It has been observed that the thirteenth century was the time that “doing logic in Arabic was thoroughly disconnected from textual exegesis, perhaps more so than at any time before or since” (El-Rouayheb 2010b: 48–49). Many of the major textbooks for teaching logic in later centuries come from this period. [...] For all his historical importance in the process of introducing logic into the madrasa, the logic that Ghazâlî defended was too dilute to be recognizably Farabian or Avicennan."Tony Street (July 23, 2008). „Arabská a islámská filozofie jazyka a logiky“. Stanfordská encyklopedie filozofie. Citováno 2008-12-05.
  50. ^ A b Sells, Michael Anthony (1996). Raná islámská mystika: Sufi, Korán, Miraj, poetické a teologické spisy. New York: Paulist. ISBN  9780809136193.
  51. ^ "AL-Ghazali" (PDF). Quarterly Review of Comparative Education. 23: 3–4.
  52. ^ Louchakova-Schwartz, Olga (2011). "The Self and the World: Vedanta, Sufism, and the Presocratics in a Phenomenological View". Phenomenology/Ontopoiesis Retrieving Geo-cosmic Horizons of Antiquity. Dordrecht: Springer Nizozemsko. pp. 423–438. doi:10.1007/978-94-007-1691-9_33. ISBN  9789400716902.
  53. ^ Sidani, Yusuf; Al Ariss, Akram (2014-04-04). "New Conceptual Foundations for Islamic Business Ethics: The Contributions of Abu-Hamid Al-Ghazali". Journal of Business Ethics. 129 (4): 847–857. doi:10.1007/s10551-014-2136-5. ISSN  0167-4544. S2CID  143046325.
  54. ^ A. Badawi, Mu'allafat al-Ghazali, 2 obj. (Cairo, 1961).
  55. ^ At the insistence of his students in Jerusalem, al-Ghazali wrote a concise exposition of Islam Khalidi, Walid; Khalidi, commentary by Walid (1984). Before their diaspora : a photographic history of the Palestinians, 1876–1948. Washington, D.C .: Institute for Palestine Studies. ISBN  978-0887281433.
  56. ^ "The Mishkat al-Anwar of al-Ghazzali Index".
  57. ^ At the insistence of his students in Jerusalem, al-Ghazali wrote a concise exposition of Islam. Khalidi, Walid; Khalidi, commentary by Walid (1984). Before their diaspora: a photographic history of the Palestinians, 1876–1948. Washington, D.C .: Institute for Palestine Studies. ISBN  978-0887281433.
  58. ^ William Montgomery Watt, Al-Ghazali: The Muslim Intellectual, str. 180. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1963.
  59. ^ al-Wafa bi'l wafayat, p. 274 - 277. Also see Tabaqat al-Shafiyya, subki, 4, 101.
  60. ^ Margaret Smith, Al-Ghazali, The Mystic, p. 47
  61. ^ Tabaqat al-Shafi’iyyah al-Kubra, Cairo, 1324/1906, Vol. IV, s. 101
  62. ^ Margaret Smith, Al-Ghazali, The Mystic, p. 48
  63. ^ Al-Dhahabi. Siyar A'laam al-Nubala'. 9. Lebanon: Dar Al-Hadith. str. 323.
  64. ^ Menocal, Maria Rosa (29 November 2009). The Ornament of the World: How Muslims, Jews, and Christians Created a Culture of Tolerance in Medieval Spain. Malý, hnědý. ISBN  9780316092791 - prostřednictvím Knih Google.
  65. ^ A b "Al-Ghazali and the Revival of Islamic Scholarship". 22. května 2013. Archivovány od originál dne 30. června 2017. Citováno 27. května 2013.
  66. ^ https://islamsci.mcgill.ca/Viewpoint_ragep.pdf
  67. ^ Saliba, George (2007). Islámská věda a vznik evropské renesance. MIT Stiskněte. ISBN  9780262195577 - prostřednictvím Knih Google.
  68. ^ A b C d E Ghazanfar and Islahi (1997). "Economic Thought of Al-Ghazali" (PDF). Islamic Economics Research Series, King Abdulaziz University. 2: 7–18 – via Google Scholar.

Reference

  • Haque, Amber (2004), "Psychology from Islamic perspective: contributions of early Muslim scholars and challenges to contemporary Muslim psychologists", Journal of Religion & Health, 43 (4): 357–377, doi:10.1007 / s10943-004-4302-z, S2CID  38740431
  • Savage-Smith, Emilie (1995), "Attitudes toward dissection in medieval Islam", Journal of the History of Medicine and Allied Sciences, 50 (1): 67–110, doi:10.1093/jhmas/50.1.67, PMID  7876530
  • Abd Rahman, Mohd Rosmizi Bin; Yucel, Salih (2016), "The Mujaddid of His Age: Al-Ghazali and His Inner Spiritual Journey", Umran, 3 (2), doi:10.11113/umran2016.3n2.56
  • Saritoprak, Zeki (2018), "Al-Ghazali", Islamic Spirituality : Theology and Practice for the Modern World, doi:10.5040/9781474297820.0013, ISBN  978-1-4725-7204-2
  • Parrott, Justin (2017), "Al-Ghazali and the Golden Rule: Ethics of Reciprocity in the Works of a Muslim Sage", Journal of Religious & Theological Information, 16 (2): 68–78, doi:10.1080/10477845.2017.1281067, S2CID  171854695
  • Smith, Margaret (1936), "The Forerunner of al-Ghazālī", Journal of the Royal Asiatic Society (1): 65–78, JSTOR  25182038

Další čtení

  • Macdonald, Duncan B. (1899). "The life of al-Ghazzali", in Journal of the American Oriental Society. 20, s. 122 sqq.
  • Laoust, H: La politique de Gazali, Paříž 1970
  • Campanini, M.: Al-Ghazzali, v Seyyed Hossein Nasr a Oliver Leaman, History of Islamic Philosophy 1996
  • Campanini, Massimo, Ghazali, in Muhammad v dějinách, myšlení a kultuře: Encyklopedie Božího proroka (2 vols.), Edited by C. Fitzpatrick and A. Walker, Santa Barbara, ABC-CLIO, 2014. ISBN  1610691776
  • Watt, W. M.: Muslim Intellectual: A Study of al-Ghazali, Edinburgh 1963
  • Zwemer, S. M. A Moslem Seeker after God, New York 1920
  • Nakamura, K. "Al-Ghazali", Encyklopedie filozofie
  • Dougan, A. The Glimpse: The Inner teaching of Abu Hamid Muhammad al-Ghazzali's Mishkat al-Anwar (The Niche for Lights) podle Abdullah Dougan ISBN  0-9597566-6-3
  • A comparison between the philosophy of Ghazali and the Copenhagen Interpretation: Harding, Karen (1993). "Causality Then and Now: al-Ghazali and Quantum Theory" (PDF). American Journal of Islamic Social Sciences. 1 (2): 165–177. Archivovány od originál (PDF) dne 04.07.2010.
  • Watt, W. Montgomery (1953). Víra a praxe Al-Ghazali. London: George Allen and Unwin Ltd.

externí odkazy

Muhammad (570–632) připravil Ústava Mediny, učil Korán a poradil svému společníci
`Abd Alláh bin Masud (zemřel 650) učilAli (607–661) učil čtvrtý kalifAisha, Mohamedova manželka a Abu Bakr dcera učilaAbd Allah ibn Abbas (618–687) učilZajd ibn Thabit (610–660) učilUmar (579–644) učil druhý kalifAbu Hurairah (603–681) učil
Alqama ibn Qays (zemřel 681) učilHusayn ibn Ali (626–680) učilQasim ibn Muhammad ibn Abu Bakr (657–725) učil a vychovával AishaUrwah ibn Zubayr (zemřel 713) učil Aisha, on pak učilŘekl ibn al-Musayyib (637–715) učilAbdullah ibn Umar (614–693) učilAbd Allah ibn al-Zubayr (624–692) učil Aisha, on pak učil
Ibrahim al-Nakha’i učilAli ibn Husayn Zayn al-Abidin (659–712) učilHisham ibn Urwah (667–772) učilIbn Shihab al-Zuhri (zemřel 741) učilSalim ibn Abd-Allah ibn Umar učilUmar ibn Abdul Aziz (682–720) vychoval a učil Abdullah ibn Umar
Hammad bin ibi Sulman učilMuhammad al-Baqir (676–733) učilFarwah bint al-Kásim Jafarova matka
Abu Hanifa (699–767) napsali Al Fiqh Al Akbar a Kitab Al-Athar, jurisprudence následovanou Sunni, Sunnitský Sufi, Barelvi, Deobandi, Zaidiyyah a původně Fatimid a učilZajd ibn Ali (695–740)Ja'far bin Muhammad Al-Baqir (702–765) Velký velký vnuk Muhammada a Aliho, judikatura následovaná Shia, učilMalik ibn Anas (711–795) napsal Muwatta, jurisprudence z raného Medina období nyní většinou následuje sunnitů v Africe a učilAl-Waqidi (748–822) napsal historické knihy jako Kitab al-Tarikh wa al-Maghazi, student Malik ibn AnasAbu Muhammad Abdullah ibn Abdul Hakam (zemřel 829) napsal biografie a historické knihy, student Malik ibn Anas
Abu Yusuf (729–798) napsal Usul al-fiqhMuhammad al-Šajbání (749–805)Al-Shafi’i (767–820) napsal Al-Risala, jurisprudence následovaný sunnitem a učilIsmail ibn IbrahimAli ibn al-Madini (778–849) napsal Knihu znalostí společníkůIbn Hisham (zemřel 833) napsal ranou historii a As-Sirah an-Nabawiyyah, Muhammadův životopis
Isma'il ibn Ja'far (719–775)Musa al-Kadhim (745–799)Ahmad ibn Hanbal (780–855) napsal Musnad Ahmad ibn Hanbal judikatura následovaná sunnitskými a hadísovými knihamiMuhammad al-Bukhari (810–870) napsal Sahih al-Bukhari hadísové knihyMuslim ibn al-Hajjaj (815–875) napsal Sahih Muslim hadísové knihyMuhammad ibn Isa v Tirmidhi (824–892) napsal Jami` at-Tirmidhi hadísové knihyAl-Baladhuri (zemřel 892) napsal ranou historii Futuh al-Buldan, Genealogie šlechticů
Ibn Majah (824–887) napsal Sunan ibn Majah hadísová knihaAbu Dawood (817–889) napsal Sunan Abu Dawood Hadithova kniha
Muhammad ibn Ya'qub al-Kulayni (864-941) napsal Kitab al-Kafi kniha hadísů následovaná Twelver ShiaMuhammad ibn Jarir al-Tabari (838–923) napsal Historie proroků a králů, Tafsir al-TabariAbu al-Hasan al-Ash'ari (874–936) napsal Maqālāt al-islāmīyīn, Kitāb al-luma, Kitāb al-ibāna 'an usūl al-diyāna
Ibn Babawayh (923–991) napsal Muž la yahduruhu al-Faqih jurisprudence následovaná Twelver ShiaSharif Razi (930–977) napsal Nahj al-Balagha následovaný Twelver ShiaNasir al-Din al-Tusi (1201–1274) napsal knihy o jurisprudenci a následně Ismaili a Twelver ShiaAl-Ghazali (1058–1111) napsal The Niche for Lights, Nesoulad filozofů, The Alchemy of Happiness o súfismuRumi (1207–1273) napsal Masnavi, Diwan-e Shams-e Tabrizi o súfismu
Klíč: Někteří Mohamedovi společníciKlíč: Vyučován v MedíněKlíč: Vyučován v IrákuKlíč: Pracoval v SýriiKlíč: Značně cestoval, shromažďoval výroky Mohameda a sestavoval knihy hadísůKlíč: Pracoval v Íránu