Hasan al-Utrush - Hasan al-Utrush

Hasan al-Utrush
Emir z Tabaristan, Zaydi Imám
Zeydiah (zayydieh) Naser al haqq Hrobová věž Shie Mke v Íránu.JPG
Hrob Hasan al-Utrush v Amol
Panování914–917
PředchůdceSamanid obsazení
NástupceHasan ibn Kásim
narozenýC. 844
Medina
ZemřelLeden / únor 917
Amul
DůmZaydid dynastie
NáboženstvíZaydi Šíitský islám

Abu Muḥammad al-Ḥasan ibn ʿ Alī ibn al-Ḥasan ibn ʿ Alī ibn ʿ Umar al-Ashraf ibn Alī Zayn al-ʿĀbidīn (Medina, c. 844 - Amul, Leden / únor 917), známější jako al-Ḥasan al-Uṭrūsh (arabština: الحسن الأطروش‎, lit.  „Hasan neslyšící“), byl Alid misionář Zaydi Shia sekta, která znovu ustanovila Zaydiho vládu nad provincií Tabaristan v severním Íránu v roce 914, po čtrnácti letech Samanid pravidlo. Vládl Tabaristánu až do své smrti pod regnal jméno z al-Nāṣir li'l-Ḥaqq („Obránce pravé víry“) a stal se známým jako al-Nāṣir al-Kabīr („al-Nasir starší“), aby se odlišil od jeho potomků, kteří nesli stejné příjmení. Stále je známý a uznávaný jako imám mezi Zaydis z Jemen.[1]

Časný život

Hasan se narodil v Medina kolem roku 844. Hasanův otec byl potomkem Husayn ibn Ali, vnuk Muhammad a třetí Shi'a Imám prostřednictvím svého nejstaršího syna Zayn al-Abidin, zatímco jeho matka byla nejmenovaná Khurasani otrok.[2] Když Hasan ibn Zayd, potomek Husajnova bratra Hasan, ustanovil jeho vládu Tabaristan v osmdesátých letech se k němu připojil Hasan. Nakonec však vypadl s bratrem a nástupcem Hasana ibn Zayda, Muhammad ibn Zajd, který mu nedůvěřoval. Hasan opustil Tabaristan a pokusil se založit vlastní říši v provinciích dále na východ. Za tímto účelem se spojil s vládcem Khurasanu, Muhammad ibn Abdallah al-Khujistani, který byl nepřítelem Muhammada ibn Zajda. Brzy však také al-Khujistani přišel, aby mu nedůvěřoval, a nechal ho uvěznit a zbičovaný v důsledku čehož ztratil sluch a dostal přezdívku al-Utrush („Neslyšící“), kterým je znám.[2]

Když byl Hasan propuštěn z vězení, vrátil se do Tabaristánu a do služby Muhammada ibn Zajda. Hasan byl přítomen a bojoval spolu s ním v katastrofální bitvě v roce 900 Gurgan proti Samanid armáda Muhammad ibn Harun al-Sarakhsi. Muhammad ibn Zajd byl poražen a zemřel na následky zranění, čímž nechal Tabaristan otevřený okupaci Samanid.[2][3] Hasanovi se podařilo porážce uniknout a nejprve hledal útočiště v Rayy. Tam dostal pozvání Justanid král Daylam, který také podporoval a sloužil Zaydid bratři. Hasan a Justanidové se společně pokusili v letech 902 a 903 získat kontrolu nad Tabaristanem, ale bez úspěchu. Hasan se obával nestálosti Justanidů a rozhodl se vybudovat vlastní mocenskou základnu. Proto se zapojil do mise k dosud neobráceným Giliti a Daylamité na sever od Alburz hory, kde osobně kázal a založil mešity. Jeho úsilí bylo rychle korunováno úspěchem: hora Daylamites a Gilites východně od Safid Rud River ho poznal jako svého imáma se jménem al-Nāṣir li'l-Ḥaqq („Obránce pravé víry“) a byli převedeni do své vlastní pobočky Zaydi Islám, který byl po něm pojmenován jako Nasiriyya a lišil se v některých postupech od „hlavního proudu“ Qasimiyya větev přijatá v Tabaristánu v návaznosti na učení Qasima ibn Ibrahima.[1][4] Tento vývoj ohrožoval postavení krále Justanidů, Justan ibn Vahsudan, ale v následném souboji mezi těmito dvěma Hasan byl schopen potvrdit svou pozici a donutit Justanida, aby přísahal věrnost sobě samému.[5]

Zotavení Tabaristánu a následky

Vidět Hasanův vzestup k moci, vládce Samanidů Ahmad ibn Isma'il poslal armádu pod vedením Muhammada ibn Sa'luka do Tabaristánu, aby se postavil proti novému převzetí provincie Zajdidem. Ačkoli síla Samanidů byla mnohem lepší co do počtu i vybavení, podařilo se jí Hasanovi v prosinci 913 v Burdidahu na řece Burrud západně od Chalus. Oddíl, kterému se podařilo najít útočiště v pevnosti Chalus, byl přiměn ke kapitulaci a poté zmasakrován jeho zeťem, Abu Muhammad al-Hasan ibn al-Kásim. Po tomto úspěchu zemské hlavní město Amul otevřel své brány Zaydidovým silám a Hasan se usadil v paláci.[2][5] Využívat brzy po vraždě Ahmada ibn Ismai'ila a zaujmout jeho nástupce Nasr II díky upevnění své autority mohl Hasan brzy rozšířit svou kontrolu nad všemi starými Zaydidovými doménami, včetně Tabaristanu a Gurgana. Samanidský protiútok ho dočasně přinutil opustit Amul a stáhnout se do Chalu, ale po 40 dnech porazil invazi zpět a obnovil svou pozici. Dokonce i staří odpůrci prvních Zaydidových emirů, jako Bavandid Sharwin II, uzavřel s ním mír a přijal jeho autoritu.[2][5]

Jeho úspěch byl podkopán napětím mezi jeho příznivci ohledně otázky jeho nástupnictví, vzhledem k jeho pokročilému věku. Hasanovi vlastní synové byli považováni za zpustlé a neschopné vedení, zatímco Hasan vypadl se svým zeťem a hlavním generálem Abu Muhammadem al-Hasanem ibn al-Kásim. Při druhé příležitosti ten druhý dokonce zajal starší imáma, ale to vyvolalo takový pobouření, že byl nucen uprchnout do Daylamu. Nakonec slavní Tabaristan zvítězili, aby napravili své rozdíly, a Abu Muhammad byl jmenován jako nástupce po Hasanových vlastních synech.[1][6] Hasan vládl nad Tabaristanem až do své smrti v lednu / únoru 917, a dokonce a Sunni historik jako al-Tabari komentuje, že „lidé neviděli nic jako spravedlnost Al-Utrushe, jeho dobré chování a jeho naplňování pravice“.[1][5] Jeho hrobka v Amulu se stala hlavním poutním místem pro Daylamitské a Gilitské šíity a jeho potomky, kteří si zachovali čestné příjmení al-Nasir, byli velmi váženi.[7]

Po jeho smrti se Abu Muhammad vrátil z Gilanu a následoval jej jako vládce až do své smrti v roce 928. Ačkoli byl populárním vládcem, jeho vláda byla neustále ohrožována Hasanovými syny Abu'l-Husayn Ahmad a Abu'l-Qaim Ja'far a jejich stoupenci, kteří sesadili a přinutili jej krátce do exilu v roce 919 a znovu v letech 923–926.[8][9]

Reference

  1. ^ A b C d Strothmann (1971), s. 254–255
  2. ^ A b C d E Strothmann (1971), str. 254
  3. ^ Madelung (1975), str. 207
  4. ^ Madelung (1975), s. 208–209
  5. ^ A b C d Madelung (1975), str. 209
  6. ^ Madelung (1975), str. 210
  7. ^ Madelung (1975), s. 209–210
  8. ^ Madelung (1975), s. 210–211
  9. ^ Strothmann (1971), str. 255

Zdroje

  • Strothmann, R. (1971). „Anasan al-Uṭrūs̲h̲“. v Lewis, B.; Ménage, V. L.; Pellat, Ch. & Schacht, J. (eds.). Encyklopedie islámu, nové vydání, svazek III: H – Iram. Leiden: E. J. Brill. str. 254–255. OCLC  495469525.
  • Madelung, W. (1975). „Menší dynastie severního Íránu“. Ve Frye, R.N. (vyd.). Cambridge History of Iran, Volume 4: From the Arab Invasion to the Saljuqs. Cambridge: Cambridge University Press. str. 198–249. ISBN  978-0-521-20093-6.

externí odkazy