Moderní hebrejská fonologie - Modern Hebrew phonology
Moderní hebrejština je foneticky jednodušší než Biblická hebrejština a má méně fonémů, ale je to fonologicky složitější. Má 25 až 27 souhlásek a 5 až 10 samohlásek, v závislosti na řečníkovi a analýze.
hebrejština byl primárně používán pro liturgický, literární a vědecké účely po většinu posledních dvou tisíciletí. V důsledku toho byla jeho výslovnost silně ovlivněna lidový jednotlivých židovských komunit. S oživením hebrejštiny jako rodného jazyka, a zejména se vznikem Izraele, se výslovnost moderního jazyka rychle spojila.
Dva hlavní akcenty moderní hebrejštiny jsou orientální a neorientální.[1] Orientální hebrejština byla vybrána jako preferovaný přízvuk pro Izrael Akademie hebrejského jazyka, ale od té doby klesal v popularitě.[1] Popis v tomto článku sleduje jazyk, jak jej vyslovují rodilí izraelští mluvčí mladých generací.
Orientální a neorientální akcenty
Podle Akademie hebrejského jazyka V 80. letech 19. století (v době začátku sionistického hnutí a hebrejského obrození) existovaly tři skupiny hebrejských regionálních přízvuků: Ashkenazi (Východní Evropa), Sephardi (Jižní Evropa) a Mizrahi (Středního východu, Íránu a severní Afriky). Postupem času se rysy těchto systémů výslovnosti spojily a dnes najdeme dvě hlavní výslovnosti hovorové - ne liturgické - hebrejštiny: orientální a neorientální.[2] Orientální hebrejština zobrazuje znaky arabského substrátu.[3]Staré orientální reproduktory mají sklon používat alveolární trylek [r], zachovat souhlásky hltanu / ħ / a (méně často) / ʕ /,[4] zachovat geminace a vyslovit /E/ na některých místech, kde neorientální mluvčí nemají samohlásku ( shva na ). Omezený počet orientálních mluvčích, například starých Jemenští Židé, dokonce udržovat některé faryngealizované (důrazné) souhlásky také nalezené v arabštině, jako např / sˤ / pro biblické / tsʼ /.
Výslovnost / ʕ /
Neorientální (a obecná izraelská) výslovnost ztratila pod vlivem indoevropských jazyků důrazné a hltanové zvuky biblické hebrejštiny (germánský a slovanský pro Ashkenazim a Romantika pro Sephardima). Hltanu /ħ / a /ʕ / jsou zachovány staršími orientálními reproduktory.[3]Dialekticky, Gruzínští Židé vyslovit / ʕ / tak jako [qʼ ], zatímco západní Evropané Sephardim a holandští Ashkenazim to tradičně vyslovují [ŋ ], výslovnost, kterou lze také najít v italština tradice a historicky v jihozápadním Německu. Podle sefardských a aškenázských úřadů, jako je Mishnah Berurah a Shulchan Aruch a Mišne Tóra, / ʕ / je správná výslovnost. Proto je jako takový stále vyslovován některými Sephardim a Ashkenazim.
Výslovnost / r /
Klasická výslovnost spojená se souhláskou ר rêš / r / byla klapka [ɾ ], a byl gramaticky nepremyslitelný. Ve většině hebrejských dialektů mezi Židovská diaspora, to zůstalo klapkou nebo trylek [r ]. V některých aškenázských dialektech severní Evropy to však byl uvulární rhotic, buď trylek [ʀ ] nebo frikativ [ʁ ]. Důvodem bylo, že většina domorodých dialektů jidiš se tak mluvila a liturgická hebrejština těchto mluvčích nesla jidiš výslovnost. Někteří iráčtí Židé také vyslovují rêš jako hrdelní [ʀ ], odrážející Bagdád židovská arabština. Předpokládá se, že se zjevně nesouvisející uvulární rhotic objevil v Tiberian hebrejské výslovnosti, kde mohla koexistovat s dalšími negraturálními artikulacemi / r / podle okolností.[Citace je zapotřebí ]
Ačkoli Žid Ashkenazi v Ruská říše, Sionista Eliezer Ben-Jehuda na základě své standardní hebrejštiny Hebrejština Sephardi, původně mluvený v Španělsko, a proto doporučil alveolární [r ]. Stejně jako on však i první vlny Židů, kteří se znovu usadili v Svatá země byli Ashkenazi a standardní hebrejština by se dala mluvit jejich rodnou výslovností. Proto nyní téměř všichni izraelští Židé vyslovují souhlásku ר rêš jako uvulární aproximant ([ʁ̞]).,[5]:261 který také existuje v jidiš.[5]:262
Mnoho židovských přistěhovalců do Izraele hovořilo a paleta arabštiny ve svých zemích původu a vyslovovali hebrejskou rhotickou souhlásku / r / jako alveolární trylek, totožný s arabštinou ر rāʾ, a který se řídil konvencemi staré hebrejštiny.[6] V moderní Ashkenazi, Sephardi, a Mizrahi poezie a lidová hudba, stejně jako ve standardní (nebo „standardizované“) hebrejštině používané v izraelských médiích se někdy používá alveolární rhotika.
Souhlásky
Následující tabulka uvádí souhláskové fonémy izraelské hebrejštiny IPA transkripce:[7]
Labiální | Alveolární | Palato- alveolární | Palatal | Velární / uvular | Glottal | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Stop | p | b | t | d | k | ɡ | ʔ2 | |||||
Složitý | ts | (tʃ)5 | (dʒ)4 | |||||||||
Frikativní | F | proti | s | z | ʃ | (ʒ)4 | X1 | r3 | h2 | |||
Nosní | m | n | ||||||||||
Přibližně | l | j | (w)4 |
- 1 Popisy /X/ se liší mezi velarem [X ] a uvular [χ ].[7][8] V moderní hebrejštině / ħ / protože ח byl absorbován /X/ to bylo tradičně jen pro frikativní כ, i když některé starší Mizrahi reproduktory je stále oddělují.[7]
- 2 Glotální souhlásky jsou většinou elited v nepřízvučných slabikách, a někdy také ve stresovaných slabikách také, ale jsou vyslovovány v opatrné nebo formální řeči. V moderní hebrejštině / ʕ / protože ע byl absorbován / ʔ / to bylo tradičně jen pro א, i když někteří mluvčí (zejména starší Mizrahi reproduktory) je stále oddělují.[7]
- 3 / r / se obvykle vyslovuje jako uvulární frikativ nebo přibližný [ʁ ], a někdy jako uvular [ʀ ] nebo alveolární trylek [r ] nebo alveolární klapka [ɾ ], v závislosti na pozadí reproduktoru. Nurit Dekel (2014) uvádí další alternativní velární frikativu [ɣ ].[7]
- 4 Fonémy / w, dʒ, ʒ / byly zavedeny prostřednictvím půjček.
- 5 Foném / tʃ / צ׳ byl zaveden prostřednictvím půjček,[9] ale může se objevit v nativních slovech jako posloupnost / t / ת a / ʃ / שׁ jako v ּקָהוּקָה / tʃuˈka /.
Pro mnoho mladých řečníků překážky asimilovat se ve vyjadřování. Neznělé překážky (zastaví / ztotožní / p, t, ts, tʃ, k / a fricatives / f, s, ʃ, x /) stát se vyjádřený ([b, d, dz, dʒ, ɡ, v, z, ʒ, ʁ]), když se objeví bezprostředně před vyslovenými překážkami, a naopak. Například:
- לִסְגֹּר / lisˈɡoʁ / > [liz'ɡoʁ] ('zavřít'), / s / > [z]
- ּתוּת / zxut / > [sxut] („právo“), / z / > [s]
- ֹןוֹן / xeʃˈbon / > [xeʒ'bon] ('účet'), / ʃ / > [ʒ]
- מַדְפֶּסֶת / madˈpeset > [mat'peset] ('tiskárna'), / d / > [t]
- אַבְטָחָה / avtaˈxa / > [afta'xa] ('bezpečnostní'), /proti/ > [F]
/ n / je vyslovováno [ŋ ] před velárovými souhláskami.[10]
Ilustrativní slova
Dopis | Ukázkové slovo | |||
---|---|---|---|---|
IPA | hebrejština | IPA | hebrejština | Angličtina |
/ p / | פּ | / ˈPe / | פֶּה | ústa |
/ m / | מ | / ma / | מָה | co |
/F/ | פ | / oˈfe / | ֹפֶהוֹפֶה | pekař |
/ t / | ת, ט | /opálení/ | תַּן | šakal |
/ ts / | צ | / ˈTsi / | צִי | Flotila |
/ s / | ס, שׂ | / ˈSof / | ֹףוֹף | konec |
/ n / | נ | / ˈNes / | נֵס | zázrak |
/ tʃ / | צ׳, תשׁ | / tʃuˈka / | ּקָהוּקָה | vášeň |
/ ʃ / | שׁ | / ʃaˈna / | שָׁנָה | rok |
/ j / | י | / ˈJom / | יוֹם | den |
/ k / | כּ, ק | / ˈKol / | כֹּל | Všechno |
/X/ | כ, ח | / ex / | אֵיךְ | jak |
/ ħ / | ח | /šunka/ | חַם | horký |
Dopis | Ukázkové slovo | |||
---|---|---|---|---|
IPA | hebrejština | IPA | hebrejština | Angličtina |
/ ʔ / | א, ע | / reʔaˈjon / | רֵאָיוֹן | rozhovor |
/ b / | בּ | / ˈBen / | בֵּן | syn |
/proti/ | ב, ו | / Velnevel / | נֵבֶל | harfa |
/ d / | ד | / ˈDelek / | דֶּלֶק | palivo |
/ z / | ז | / ze / | זֶה | tento |
/ l / | ל | /hle/ | לֹא | Ne |
/ dʒ / | ג׳ | / dʒiˈrafa / | גִּ׳ירָפָה | žirafa |
/ ʒ / | ז׳ | / ˈBeʒ / | בֵּז׳ | béžový |
/ w / | ו | / ˈPinɡwin / | פִּינְגְּוִין | tučňák |
/ ɡ / | ג | / ɡam / | גַּם | taky |
/ r / | ר | / ˈRoʃ / | רֹאשׁ | hlava |
/ ʕ / | ע | / ʕim / | עִם | s |
/ h / | ה | / ˈHed / | הֵד | echo |
Historické zvukové změny
Standardní izraelská hebrejština (SIH) fonologie založená na Sefardská hebrejština tradice výslovnosti, má řadu odlišností od Biblická hebrejština (BH) a Mishnaic hebrejština (MH) ve formě rozdělení a fúzí.[11]
- BH / MH /t / a /tˤ / sloučeny do SIH / t /.
- BH / MH /k / a /q / sloučeny do SIH / k /.
- BH / MH /ʕ / a /ʔ / obecně sloučit do SIH / ʔ /, ale rozdíl je zachován v řeči starších Sephardim a je znovu zaveden v řeči některých dalších řečníků.
- BH / MH /p / měl dva alofony, [p] a [F ], které se rozdělily na samostatné fonémy / p / a /F/ v SIH.
- BH / MH /b / měl dva alofony, [b] a [proti ]. The [proti] allophone sloučeno s /w / do SIH /proti/. Nový foném / w / byl představen v výpůjční slova (vidět hebrejština vav jako souhláska ), takže SIH má phonemic / b, v, w /.
- BH / MH /k / měl dva alofony, [k] a [X ]. The [k] alofon sloučen s /q / do SIH / k /, zatímco [X] alofon sloučen s /ħ / do SIH /X/, ačkoli rozdíl mezi /X/ a / ħ / je udržován v řeči starších Sephardim.
Spirantizace
Souhláskové páry [b ]–[proti ], [k ]–[X ], a [p ]–[F ] byly historicky alofonní v důsledku jevu spirantizace známý jako begadkefat. V moderní hebrejštině je šest zvuků phonemic. Podobné alofonní střídání BH / MH [t ]–[θ ], [d ]–[ð ] a [ɡ ]–[ɣ ] byl ztracen a slitiny se spojily do jednoduchých / t, d, ɡ /.
Tyto fonemické změny byly částečně způsobeny výše uvedenými fúzemi, ztrátou geminace souhlásky, která odlišovala zastávky od jejich frikativních alofonů v intervocalické poloze, a zavedení slabiky-iniciály /F / a neslabičně-počáteční /p / a /b / výpůjčkami. K spirantizaci stále dochází ve verbální a nominální derivaci, ale nyní v alternacích / b /–/proti/, / k /–/X/, a / p /–/F/ jsou spíše fonemické než alofonní.
Ztráta konečné H souhlásky
V tradiční hebrejštině mohou slova končit souhláskou H, např. když je použita přípona „-ah“, což znamená „ji“ (viz Mappiq ). Konečný zvuk H je v moderní hebrejštině jen těžko vyslovitelný.
Samohlásky

Moderní hebrejština má jednoduchý systém s pěti samohláskami.
Přední | Centrální | Zadní | |
---|---|---|---|
Vysoký | i | u | |
Střední | E | Ó | |
Nízký | A |
Mohou nastat dlouhé samohlásky, kde byly dvě stejné samohlásky historicky odděleny faryngální nebo rázovou souhláskou (toto oddělení je písemně zachováno a někteří je stále vyslovují) a první byla zdůrazněna. (Tam, kde byla zdůrazněna druhá, je výsledkem posloupnost dvou krátkých samohlásek.) Často se také vyskytují, když morfologie spojuje dvě stejné samohlásky, ale v tomto prostředí nejsou předvídatelné.[12]
Kterákoli z pěti krátkých samohlásek může být realizována jako schwa [ə] když daleko od lexikálního stresu.[12]
Existují dvě dvojhlásky, /aj/ a / ej /.[13]
Foném | Příklad | ||
---|---|---|---|
i | / iʃ / | אִישׁ | 'muž' |
u | / adu'ma / | אֲדֻמָּה | 'red' (f) |
E | / em / | אֵם | 'matka' |
Ó | /nebo/ | ֹרוֹר | 'světlo' |
A | / av / | אָב | 'otec' |
Délka samohlásky
v Biblická hebrejština, každá samohláska měla tři podoby: krátkou, dlouhou a přerušovanou (chataf). Mezi třemi v moderní hebrejštině však není slyšitelný rozdíl, kromě toho /E/ je často vyslovováno [ej] jako v Ashkenazi hebrejsky.
Délka samohlásky v moderní hebrejštině je určena z hlediska životního prostředí a není phonemic, má tendenci být ovlivňována stupněm stresu a může se také objevit pretonické prodloužení, většinou v otevřených slabikách. Když je ztracen hlas, vznikne sekvence se dvěma samohláskami a mohou být sloučeny do jedné dlouhé samohlásky:[14]
- תַּעֲבֹד / taʔaˈvod / ('budeš pracovat')> [taː'vod]
- שְׁעוֹנִים / ʃeʔo'nim / ('hodinky')> se stává [ʃoː'nim]
Shva
Moderní výslovnost nenásleduje tradiční použití niqqud (diakritika) "shva V moderní hebrejštině mohou být slova psaná šva vyslovována buď /E/ nebo bez samohlásky, a to neodpovídá dobře tomu, jak bylo slovo historicky vyslovováno. Například první shva ve slově קִמַּטְתְּ„Vy (fem.) Zmačkaný“ se vyslovuje /E/ (/ kiˈmatet /) ačkoli historicky to bylo ticho, zatímco shva dovnitř זְמַן(„Time“), který se historicky vyslovoval, obvykle mlčí ([zman]). Ortografický shva je obecně vyslovováno /E/ v předponách, jako je ve- („a“) a být- ('in'), nebo při sledování jiného shva v gramatických vzorcích, jako v / tilmeˈdi / („naučíte se [f. sg.]). Epentetikum /E/ je-li to nutné, aby se zabránilo porušení fonologického omezení, například mezi dvěma souhláskami, které jsou totožné nebo se liší pouze hlasem (např. / la'madeti / „Naučil jsem se“, ne * / la'madti /) nebo kdy by vznikl nepřípustný počáteční shluk (např. * / rC- / nebo * / Cʔ- /, kde C znamená libovolnou souhlásku).
Stres
Stres je v moderní hebrejštině phonemic. Existují dva časté vzorce lexikální stres, na poslední slabice (milrá מִלְּרַע) a na předposlední slabice (mil’él מִלְּעֵיל). Konečný stres je tradičně častější, ale v hovorovém jazyce se mnoho slov přesouvá k předposlednímu stresu. Na rozdíl od předepsaný standard některá slova projevují důraz na antepenultimální slabiku nebo dokonce dále dozadu. K tomu často dochází v výpůjční slova, např. פּוֹלִיטִיקָה / poˈlitika / („politika“) a někdy v nativních hovorových sloučeninách, např. אֵיכְשֶׁהוּ / ˈExʃehu / ('Nějak').[15] Hovorový stres se často posunul z poslední slabiky na předposlední, např. ֹבַעוֹבַע„Klobouk“, normativní / koˈvaʕ /hovorově / ˈKovaʕ /; ֹבָךְוֹבָךְ ('holubník '), normativní / ʃoˈvax /hovorově / ˈƩovax /. Tento posun je běžný například v hovorové výslovnosti mnoha osobních jmen ִדוִד(„David“), normativní / daˈvid /hovorově / ˈDavid /.[16]
Historicky byl stres předvídatelný, v závislosti na hmotnost slabiky (to znamená, délka samohlásky a zda slabika skončila souhláskou). Protože mluvená izraelská hebrejština ztratila geminaci (běžný zdroj slabik-koncových souhlásek), stejně jako původní rozdíl mezi dlouhými a krátkými samohláskami, ale poloha stresu často zůstala tam, kde byla, stres se stal phonemickým, jak je uvedeno dále tabulka ukazuje. Foneticky se následující dvojice slov liší pouze v místě stresu; pravopisně se liší také v písemném vyjádření délky samohlásek samohlásek (za předpokladu, že jsou samohlásky dokonce psány):
Obvyklé hláskování (ktiv hasar niqqud ) | Předposlední stres | Konečné napětí | ||||
---|---|---|---|---|---|---|
pravopis s samohláska | výslovnost | překlad | pravopis s samohláska | výslovnost | překlad | |
ילד | יֶלֶד | / ˈJeled / | chlapec | יֵלֵד | / jeˈled / | porodí (m.sg.) |
אכל, אוכל | אֹכֶל | / ˈOxel / | jídlo | ֹכֵלוֹכֵל | / oˈxel / | jíst (m.sg.) |
בקר, בוקר | בֹּקֶר | / ˈBoker / | ráno | ֹקֵרוֹקֵר | / boˈker / | kovboj |
Morfofonologie
V rychle mluvené hovorové hebrejštině, když samohláska klesne za dvě slabiky od hlavního stresu slova nebo fráze, může být snížena nebo vyloučena. Například:[17]
- זֹאת אוֹמֶרֶת
- / zot o'meret / > [stoˈmeʀet] („to znamená“)
- ? אֵיךְ קוֹרְאִים לְךָ
- / ex kor'ʔim le'xa / > [ˌExkoˈʀimxa] (jak se jmenujete, rozsvíceno: „Jak se vám říká?“)
Když / l / následuje nepřízvučnou samohlásku, je někdy elited, možná s okolními samohláskami:[18]
- אַבָּא שֶׁלָּכֶם
- / 'aba ʃela'xem / > [ˈAbaʃxem] ('tvůj otec')
- הוּא יִתֵּן לְךָ
- / hu ji'ten le'xa / > [uiˈtenxa] ('dá ti')
Slabiky / rV / poklesnout předtím /X/ kromě na konci a prozodická jednotka:[19]
- בְּדֶרֶךְ כְּלָל
- / be'derex klal / > [beˈdexklal] ('obvykle')
ale: הוּא בַּדֶּרֶךְ [u ba'derex] („je na cestě“) na konci prozodické jednotky.
Sekvence zubních zarážek se redukují na jedinou souhlásku, opět s výjimkou konce prozodické jednotky:
- אֲנִי לָמַדְתִּי פַּעַם
- / a'ni la'madeti paʕ'am / > [aˌnilaˈmatipam] („Jednou jsem studoval“)
ale: שֶׁלָּמַדְתִּי [ʃela'madeti] („že jsem studoval“)
Poznámky
- ^ A b Laufer (1999), str. 96.
- ^ Laufer (1999), str. 96-99.
- ^ A b Ora (Rodrigue) Schwarzwald. „Modern Hebrew“, Khan, Geoffrey, Michael P. Streck a Janet CE Watson (eds.). Semitské jazyky: mezinárodní příručka. Upravil Stefan Weninger. Sv. 36. Walter de Gruyter, 2011. str. 524-25
- ^ Zuckermann, G. (2005). "Abba, proč se profesor Higgins pokoušel naučit Elizu mluvit jako naše uklízečka?: Mizrahim, Ashkenazim, prescriptivismus a skutečné zvuky izraelského jazyka ", Australian Journal of Jewish Studies 19, s. 210-31.
- ^ A b Zuckermann, Ghil'ad (2003). Jazykový kontakt a lexikální obohacení v izraelské hebrejštině. SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ: Palgrave Macmillan. ISBN 978-1403917232.
- ^ Na základě rabína Saadia Gaon je Žido-arabština komentář k „Sefer Yetzirah „(Kapitola 4, odstavec 3), kde popisuje fonetické zvuky 22 znaků hebrejské abecedy a klasifikuje je do skupin na základě jejich jednotlivých zvuků:“Aleph ( א), on (ה), het (ח), „Ayin (ע) jsou [hrdelní zvuky] produkované z hloubky jazyka s otevřením hrdla, ale sázka (ב), waw (ו), mim (מ), pé (פ) jsou [labiální zvuky] vydávané uvolněním rtů a konce jazyka; zatímco gimel (ג), jo (י), kaf (כ), kvf (ק) jsou [palatals] oddělené šířkou jazyka [proti patru] zvukem [emise]. Nicméně, Daleth (ד), nastavit (ט), lamed (ל), jeptiška (נ), tau (ת) jsou [lingvisté] odděleni střední částí jazyka zvukem [emise]; zatímco zayin (ז), samekh (ס), ṣadi (צ), resh (ר), holeň (ש) jsou [zubní zvuky] produkované mezi zuby jazykem, který je v klidu. “
- ^ A b C d E Dekel (2014), str. 8.
- ^ Laufer (1999), str. 98.
- ^ Bolozky, Shmuel (1997). „Izraelská hebrejská fonologie“. Izraelská hebrejská fonologie.
- ^ Dekel (2014), str. 9.
- ^ Robert Hetzron. (1987). Hebrejština. v Hlavní světové jazyky, vyd. Bernard Comrie, 686–704. Oxford: Oxford University Press. ISBN 0-19-520521-9.
- ^ A b Dekel (2014), str. 10.
- ^ Dekel (2014), str. 12.
- ^ Délka samohlásky v biblické hebrejštině - moderní hebrejštině
- ^ Yaakov Choueka, Rav-Milim: Komplexní slovník moderní hebrejštiny 1997, SEČ
- ^ Netser, Nisan, Niqqud halakha le-maase1976, str. 11.
- ^ Dekel (2014), str. 13.
- ^ Dekel (2014), s. 14–5.
- ^ Dekel (2014), str. 15–6.
Reference
- Dekel, Nurit (2014), Hovorová izraelská hebrejština: Průzkum založený na korpusu, De Gruyter, ISBN 978-3-11-036178-0
- Laufer, Asher (1999), „hebrejsky“, Příručka Mezinárodní fonetické asociace: Průvodce používáním mezinárodní fonetické abecedy, Cambridge University Press, s. 96–99, ISBN 0-521-65236-7