Kanaánské a aramejské nápisy - Canaanite and Aramaic inscriptions
The Kanaánské a aramejské nápisy, také známý jako Severozápadní semitské nápisy,[3] jsou primárním mimobiblickým zdrojem pro porozumění společnosti a historii Starověcí Židé, Féničané a Aramejci. Semitské nápisy se mohou vyskytovat na kamenných deskách, keramice ostraca, ozdoby a sahají od jednoduchých jmen až po plné texty.[4][5][6][7] Starší nápisy tvoří a Canaanite -Aramejština kontinuum dialektu, ilustrovaný spisy, které vědci se snažili zařadit do jedné z kategorií, jako je Stele of Zakkur a Nápis Deir Alla.[8][9][10][11]
The Severozápadní semitské jazyky jsou jazykovou skupinou, která obsahuje Aramejština, stejně jako Kanaánské jazyky počítaje v to fénický a hebrejština.
Jazyky
Tento článek uvádí seznam pozoruhodných nápisů psaných v kanaánštině (dříve známých jako „fénický“ a dnes rozdělených na fénické, paleo-hebrejské, punské atd.), Stejně jako starou aramejštinu. Tyto nápisy sdílejí abecedu, jak je ukázáno v těchto srovnávacích tabulkách z roku 1903.
The stará aramejština období (850 až 612 př. n. l.) došlo k výrobě a šíření nápisů v důsledku vzestupu Arameans jako hlavní síla v Starověký Blízký východ. Jejich jazyk byl přijat jako mezinárodní jazyk diplomacie, zejména v pozdních fázích EU Novoasyrská říše stejně jako šíření aramejských mluvčích z Egypta do Mezopotámie.[12] První známý aramejský nápis byl Carpentras Stela, nalezený v jižní Francii v roce 1704; v té době to bylo považováno za fénický text.[13][14]
Pouze 10 000 nápisů fénický -Punic, kanaánský jazyk, jsou známy,[7][15] takový, že „Fénický jazyk pravděpodobně zůstává nejhorší přenášenou a nejméně známou ze všech semitských jazyků.“[16] Jediným dalším podstatným zdrojem pro fénicko-punic jsou výňatky z Poenulus, hra napsaná římským spisovatelem Plautus.[7] V korpusu nápisů bylo pouze 668 slov doloženo, včetně 321 hapax legomena (slova doložena pouze jednou), za Wolfgang Röllig analýza v roce 1983.[17] To je srovnatelné s bible 7 000–8 000 slov a 1 500 hapax legomena, v Biblická hebrejština.[17][18] První publikovaný fénicko-punský nápis byl z Cippi z Melqart, nalezeno v roce 1694 v Malta;[19] první zveřejněný takový nápis od fénické "vlasti" byl Eshmunazar II sarkofág publikováno v roce 1855.[1][2]
Méně než 2 000 nápisů v Starověká hebrejština Jsou známy další kanaánský jazyk, z nichž drtivá většina obsahuje pouze jedno písmeno nebo slovo.[20][21] První zveřejněný podrobný starodávný hebrejský nápis byl Shebna nápis, nalezeno v roce 1870.[22][23]
Seznam pozoruhodných nápisů
Nápisy psané starověkým severozápadním semitským písmem (Canaanite a Aramejština ) byly katalogizovány do několika korpusy (tj. seznamy) za poslední dvě století. Primární korpusy, které byly vyrobeny, jsou následující:
- Hamaker, Hendrik Arent (1828). Miscellanea Phoenicia, sive Commentarii de rebus Phoenicum, quibus nápisy multae lapidum ac nummorum, nominaque propria hominum et locorum explicantur, položka Punicae gentis lingua et religiones passim illustrantur. S. et J. Luchtmans.: Hamakerova recenze hodnotila 13 nápisů[24]
- Gesenius, Wilhelm (1837). Scripturae linguaeque Phoeniciae monumenta quotot supersunt edita et inedita. 1–3. Ve 30. letech 19. století bylo v celém fenicko-punském korpusu známo pouze přibližně 80 nápisů a 60 mincí.[24][25]
- Schröder, Paul (1869). Die phönizische sprache. Entwurf Einer Grammatik, Nebst Sprach- und Schriftproben.: První studie fénické gramatiky obsahovala 332 tehdy známých textů[24][26]
- SNS: Corpus Inscriptionum Semiticarum; první část je zaměřena na fénicko-punské nápisy (176 „fénických“ nápisů a 5982 „punských“ nápisů)[4]
- KAI: Kanaanäische und Aramäische Inschriften, považovaný za „zlatý standard“ za posledních padesát let[5]
- NSI: George Albert Cooke, 1903: Učebnice severosemitských nápisů: Moabite, Hebrejština, Fénická, Aramejština, Nabataean, Palmyrene, Žid[27]
- NE: Mark Lidzbarski, 1898: Handbuch der Nordsemitischen Epigraphik, nebst ausgewählten Inschriften: I Text a II desky[27]
- KI: Lidzbarski, Mark (1907). Kanaanäische Inschriften (moabitisch, althebräisch, phönizisch, punisch). A. Töpelmann.
- TSSI: Gibson, J. C. L. (1971). Učebnice syrských semitských nápisů: I. Hebrejské a moabitské nápisy. OUP Oxford. ISBN 978-0-19-813159-5.
Níže uvedené nápisy zahrnují ty, které jsou zmíněny ve více vydáních korpusů výše (čísla v shoda sloupcový křížový odkaz na výše uvedená díla), jakož i novější nápisy, které byly zveřejněny od zveřejnění výše uvedených korpusů (odkazy jsou poskytovány jednotlivě).
Bibliografie
- Röllig, Wolfgang. Fénický jazyk: Poznámky k současnému stavu výzkumu. Atti del I Congresso Internazionale di Studi Fenici e Punici. 375–385.
2, Rom 1983
Viz také
Reference
- ^ A b Lehmann, Reinhard G. (2013). „Wilhelm Gesenius a vzestup fénické filologie“ (PDF). Beihefte zur Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft. Berlín / Boston: De Gruyter. 427: 209–266. Archivovány od originál (PDF) dne 04.03.2016. Citováno 2015-04-08.
Bohužel, všechno to bylo buď pozdní nebo punské a pocházelo z Kypru, z ruin Kition, z Malty, Sardinie, Atén a Kartága, ale ještě ne z fénické vlasti. První fénický text jako takový byl nalezen až v roce 1855, sarkofágový nápis Eshmunazor od Sidona.
- ^ A b Turner, William Wadden (1855-07-03). Sidonův nápis. p. 259.
Jeho zájem je větší jak z tohoto důvodu, tak i jako první nápis, který je řádně takzvaný a který byl dosud nalezen ve vlastní Fénicii, která předtím opatřovala pouze některé mince a vepsaný drahokam. Je to také nejdelší dosud objevený nápis Marseilles - který se k němu nejblíže přibližuje v podobě svých postav, čistoty jazyka a rozsahu - sestává z pouhých 21 řádků a fragmentů řádků.
- ^ Kanaanäische und Aramäische Inschriften. Worvort zur 1. Auflage, str. XI. 1961.
Seit dem Erscheinen von Mark Lidzbarskis „Handbuch der Nordsemitischen Epigraphik“ (1898) und GA Cooke „Text-Book of North-Semitic Inscriptions“ (1903) ist es bis zum gegenwärtigen Zeitpunkt nicht wieder unternommen worden, das nordwestsemitische in schrift , um es Forschern und Stu denten zugänglich zu machen .... Um diesem Desideratum mit Rücksicht auf die Bedürfnisse von Forschung und Lehre abzu helfen, legen wir hiermit unter dem Titel "Kanaanäische und aramäische Inschriften" (KAI) nejlepší der einschlägigen Texte vor
- ^ A b Mark Woolmer (ed.). Fénický: Společník starověké Fénicie. p. 4.
Celkově je známých fenických textů téměř sedm tisíc. Většina z nich byla shromážděna ve třech svazcích, které tvoří první část Corpus Inscriptionum Semiticarum (SNS), zahájenou v roce 1867 pod redakčním vedením slavného francouzského učence Ernesta Renana (1823–1892), pokračování J.-B. Chabot a uzavřena v roce 1962 Jamesem G. Févrierem. Korpus SNS obsahuje 176 „fénických“ nápisů a 5982 „punských“ nápisů (viz níže na těchto štítcích).
- ^ A b Parker, Heather Dana Davis; Rollston, Christopher A. (2019). „9“. In Hamidović, D .; Clivaz, C .; Savant, S. (eds.). Výuka epigrafie v digitálním věku. Starověké rukopisy v digitální kultuře: vizualizace, dolování dat, komunikace. 3. Alessandra Marguerat. LEIDEN; BOSTON: Brill. 189–216. ISBN 9789004346734. JSTOR 10.1163 / j.ctvrxk44t.14.
Třídílná příručka Donnera a Rölligli s názvem KAI byla samozřejmě zlatým standardem již pět desetiletí
- ^ Suder, Robert W. (1984). Hebrejské nápisy: Klasifikovaná bibliografie. Susquehanna University Press. p. 13. ISBN 978-0-941664-01-1.
- ^ A b C Doak, Brian R. (2019-08-26). Oxfordská příručka fénického a punského Středomoří. Oxford University Press. p. 223. ISBN 978-0-19-049934-1.
Většina odhadů uvádí přibližně deset tisíc textů. Převážná většina důkazů je tvořena texty, které jsou buď formulační, nebo extrémně krátké.
- ^ KAUFMAN, S. (1986). Úskalí typologie: K rané historii abecedy. Hebrew Union College Annual, 57, 1-14. Citováno 29. září 2020, z http://www.jstor.org/stable/23507690
- ^ McCarter Jr., P. Kyle (1. ledna 1991). "Dialekt textů Deir Alla". V Jacob Hoftijzer a Gerrit Van der Kooij (ed.). Balaamský text z Deir ʻAlla přehodnocen: Sborník z mezinárodního sympozia konaného v Leidenu, 21. – 24. Srpna 1989. BRILL. str. 87–. ISBN 90-04-09317-6.
V tomto okamžiku by mohlo být vhodné poznamenat, že se zdá, že studenti severozápadních semitských jazyků jsou stále více nespokojeni s užitečností kanaánsko-aramejského rozlišení pro kategorizaci rysů nalezených v textech z perského období a dřívějších dob. Zdá se, že nyní probíhá pečlivé přehodnocení binární organizace rodiny severozápadních semitů. Studium textů Deir 'Alla je jednou z hlavních věcí, které vedly k tomuto přehodnocení, a to lze považovat za jeden z velmi pozitivních výsledků naší práce na těchto textech ... důkaz nápisu Zakkur je zásadní, protože ukazuje, že rozpad není podle linií Aramaic-Canaanite. Místo toho se dialekt Deir 'Alla straní hebrejštině, moabštině a jazyku, kterým mluví Zakkur (dialekt Hamatha nebo sousedního Lu'ath) proti fénickým a většině staroaramejských dialektů.
- ^ KAUFMAN, Stephen A., 1985, KLASIFIKACE SEVEROZÁPADNÍCH SEMITICKÝCH DIALECTI BIBLICKÉHO OBDOBÍ A NĚKTERÉ DOPADY NA NIC. Sborník světového kongresu židovských studií, 41–57. Citováno 29. září 2020, z http://www.jstor.org/stable/23529398: „Samotný výraz„ Canaanite “má smysl pouze ve vztahu k něčemu jinému - tj. Aramejštině, a jak uvidíme, zdá se, že každý nový epigrafický objev raného prvního tisíciletí přispívá k dalším důkazům, že rozdělení mezi kanaánci a aramejštiny nelze vysledovat na dálku do druhého tisíciletí a že termín „Canaanite“, v lingvistickém protikladu k etnickému smyslu, je pro pozdní dobu bronzovou irelevantní. Ugaritic je spíše periferním členem proto-kanaánce z pozdní doby bronzové -Aramaické dialektové kontinuum, slepá větev NW Semitic, bez známých potomků. Naše neschopnost dosáhnout všeobecně přijatelného rozhodnutí o klasifikaci ugaritštiny není v žádném případě způsobena pouze naší méně než úplnou znalostí jazyka. Jak svědčí v případě etiopských dialektů studovaných Hetzronem, i když máme přístup k relativně úplným informacím, klasifikace v žádném případě není jistá věc. O to více, v případě dialektů zapleten do několika krátkých rozbitých nápisů! Dialekt starověkého Samala byl ukázkovým příkladem takového případu v NW semitské říši. Friedrich dlouho a tvrdě argumentoval za svůj nezávislý status; v poslední době se však zdá, že došlo ke shodě, že Samalian je aramejština, i když neobvyklé rozmanitosti. Dosažení takového konsensu je v nemalé míře způsobeno pokračujícím uznáním dialektální rozmanitosti v aramejštině v obdobích mnohem dříve, než se dříve uvažovalo, k uznání do značné míry díky práci našeho hlavního řečníka, profesora J.C.Greenfielda. Když však skončíme dialektem jazyka sádrových textů od Deira Ally, je vědecká shoda mnohem méně snadno vnímatelná. Texty byly publikovány jako aramejské nebo přinejmenším aramejské s otazníkem, což je klasifikace, které ostatní vědci poskytli podporu. Na druhé straně se zdá, že učenci Jeruzaléma souhlasili s tím, že jazykem Deir 'Ally je kanaánština - možná dokonce ammonitská. Upřímně řečeno, klasifikace mě nikdy moc nezajímala. Můj vlastní přístup byl vždy spíše otevřený. Pokud se v Gileadu v 8. století objeví nový jazyk, vypadá to jako aramejština na severu, ammonitská a moabská na jihu a hebrejština na západě (to znamená: vypadá to přesně tak, jak by to očekával každý racionální člověk) vypadat) a zjevně není ani předkem, ani bezprostředním potomkem žádného jiného známého NW semitského jazyka, který známe, proč jednoduše neřeknout, že je to Gileadite, a být s ním hotový? Kdokoli se může podívat na mapu a zjistit, že Deir 'Alla je blíže Rabbat Ammon než Damašku, Samaří nebo Jeruzalému, ale to a priori z toho Ammonite nedělá. Proč se musíme snažit vtlačit nové důkazy do kójí navržených na základě starých důkazů? “
- ^ Garr, W. Randall (2004). „Dialectal Continuum of Syria-Palestine“. Dialect Geography of Syria-Palestine, 1000-586 B.C.E. Eisenbrauns. str. 205–. ISBN 978-1-57506-091-0.
- ^ Huehnergard, John; Pat-El, Na’ama (2005). Semitské jazyky. Oxon: Routledge. p. 114. ISBN 0415057671.
- ^ Gibson, J. C. L. (30. října 1975). Učebnice syrských semitských nápisů: II. Aramejské nápisy: Včetně nápisů v dialektu Zenjirli. OUP Oxford. p. 120. ISBN 978-0-19-813186-1.
Carpentrasova stéla: Slavná pohřební stéla (CIS ii 141) byl první syrský semitský inscr. stát se známým v Evropě, objeven počátkem 18. století .; měří 0,35 m na šířku a 0,33 m a je umístěn v muzeu v Carpentras v jižní Francii.
- ^ Daniels, Peter T. (31. března 2020). „Rozluštění starověkých jazyků blízkého východu“. In Rebecca Hasselbach-Andee (ed.). Společník starověkých blízkovýchodních jazyků. John Wiley & Sons. s. 7–8. ISBN 978-1-119-19329-6.
Barthélemy nebyl hotový. Dne 13. listopadu 1761 tlumočil nápis na stéle Carpentras (KAI 269), opět písmem za písmenem, ale jediný údaj, který uvádí o tom, jak dospěl k jejich hodnotám, je, že byly podobné ostatním fenickým dopisům, které byly nyní dobře známý… Zahrnuje seznam kořenů realizovaných v různých jazycích - a také ukazuje, že koptština, o které se domníval, že je pokračováním dřívějšího jazyka hieroglyfů, sdílí s výše uvedenými jazyky řadu gramatických znaků. Název „semitský“ pro tyto jazyky ležel o dvě desetiletí v budoucnosti a zdá se, že skupina „aramejština“, která ze seznamu zahrnuje syrštinu, chaldejštinu [židovskou aramejštinu], a Palmyrene, stejně jako stéla Carpentras jen asi 1810, i když to bylo uznáno o něco dříve (Daniels 1991)
- ^ Lehmann, Reinhard G. (2013). „Wilhelm Gesenius a vzestup fénické filologie“ (PDF). Beihefte zur Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft. Berlín / Boston: De Gruyter. 427: 209–266. Archivovány od originál (PDF) dne 04.03.2016. Citováno 2015-04-08. Citát: „Téměř o dvě stě let později má repertoár fénicko-punské epigrafie asi 10 000 nápisů z celého Středomoří a jeho okolí.“
- ^ Rollig, 1983
- ^ A b Rollig, 1983, „Dosud doložená fénicko-punská slovní zásoba činí přibližně 668 slov, z nichž některá se vyskytují často. Mezi nimi je 321 hapax legomena a asi 15 cizích nebo přejatých slov. Ve srovnání s hebrejštinou s přibližně 7 000–8 000 slovy a 1 500 hapax legomena (8), toto číslo je pozoruhodné. “
- ^ Ullendorff, E. (1971). Je biblická hebrejština jazykem?. Bulletin Školy orientálních a afrických studií. 34. University of London. str. 241–255. JSTOR 612690.
- ^ Lehmann, Reinhard G. (2013). „Wilhelm Gesenius a vzestup fénické filologie“ (PDF). Beihefte zur Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft. Berlín / Boston: Walter de Gruyter GmbH. 427: 210 a 257. ISBN 978-3-11-026612-2. Archivovány od originál (PDF) dne 04.03.2016. Citováno 2014-02-21.
Brzy poté, na konci 17. století, výše zmíněný Ignazio di Costanzo jako první ohlásil fénický nápis a vědomě rozpoznal vlastní fénické znaky ... A stejně jako první nápis Melitensis prima hrál vůbec první roli zveřejněný fénický nápis ... a zůstal nápisem číslo jedna v Monumentě (obr.8), nyní se stal vzorem autentického fénického písma par excellence ... Melitensisův prima nápis Marsa Scirocco (Marsaxlokk) měl svůj trvalý výtečnost jako paleografický standard pro předpokládané, nebo spíše odvozené „klasické“ fénické („echtphönikische“) písmo.
- ^ Millard, A. (1993), Recenzovaná práce: Nápisy starověké hebrejštiny. Korpus a shoda od G. I. Daviese, M. N. A. Bockmuehla, D. R. de Laceyho, A. J. Poultera „The Journal of Theological Studies, 44 (1), new series, 216–219:„ ... každý identifikovatelný hebrejský nápis datovaný před rokem 200 před naším letopočtem ... První ostraca, graffiti a značky jsou seskupeny podle provenience. Tato část obsahuje více více než pět set položek, více než polovina z nich inkoustem psaná ostraca, jednotlivá písmena, účtenky, memoranda a písemná cvičení. Ostatní nápisy jsou jména poškrábaná na hrncích, čmáranice různých druhů, které zahrnují dvojverší na stěnách hrobek poblíž Hebronu, a dopisy sloužící jako značky montérů na slonovinách ze Samaří .... Pečeť a otisky pečetí jsou stanoveny v číselné posloupnosti Diringera a Vattioniho (100,001–100,438). Tempo objevování od doby, kdy F. Vattioni vydal svůj poslední hodnotný seznam ( Ί sigilli ebraici III ', AnnaliAnnali dell'Istituto Universitario Orientate di Napoli 38 (1978), 227—54) znamená, že poslední pečeť zadaná Daviesem je 100 900. Skutečný počet hebrejských pečetí a otisků je méně než 900 kvůli vynechání ti identifikovaní jako jiné než hebrejské, které se počítaly z předchozích seznamů. Další snížení následuje, když se zkombinují duplikáty otisků pečetí z různých míst, jak naznačují křížové odkazy v záznamech ... Korpus končí slovy „Royal Stamps“ (105.001-025, známky Imlk), „„ Judah “a„ Jerusalem “ Známky a mince “(106.001-052),„ Ostatní úřední známky “(107.001),„ Napsané váhy “(108.001-056) a„ Napsané míry “(109.001 002) .... většina pečetí nemá známou provenience ( pravděpodobně pochází z pohřbů) ... I když je 900 pečetí sníženo až o jednu třetinu, 600 pečetí je stále velmi vysoký součet pro malé státy Izrael a Juda a většina pochází z Judy. Jde o dvojnásobný počet známek známých v aramejštině, což je jazyk psaný v mnohem širším okolí úředníky velkých říší i soukromými osobami.
- ^ Graham I. Davies; J. K. Aitken (2004). Starověké hebrejské nápisy: Korpus a shoda. Cambridge University Press. p. xi. ISBN 978-0-521-82999-1.
Toto pokračování mých starověkých hebrejských nápisů obsahuje hlavně nápisy (asi 750 z nich), které byly publikovány v posledních deseti letech. Cílem bylo pokrýt všechny publikace do konce roku 2000. Relativně malý počet zde zahrnutých textů byl publikován dříve, ale při přípravě AHI chyběl. Velký počet nových textů není z velké části způsoben novými objevy (nebo, bohužel, vydáním řady nápisů, které byly nalezeny ve vykopávkách před rokem 1990), ale zveřejněním předmětů v soukromých sbírkách a muzea.
- ^ Avigad, N. (1953). Epitaf královského stevarda ze Siloam Village. Israel Exploration Journal, 3 (3), 137–152: „Zde popisovaný nápis je podle slov jeho objevitele prvním„ autentickým exemplářem hebrejské monumentální epigrafie období judských králů “, protože byl objeven deset let před nápisem Siloamský tunel. Nyní, po jeho dešifrování, můžeme dodat, že je (po Moabitském kameni a nápisu Siloamský tunel) třetím nejdelším monumentálním hebrejským nápisem a prvním známým textem hebrejského hrobového nápisu z předexilní období. “
- ^ Clermont-Ganneau, 1899, Archeologické výzkumy v Palestině 1873–1874, Sv. 1, str. 305: „Mimochodem mohu poznamenat, že objev těchto dvou textů byl učiněn dlouho před objevem nápisu v tunelu, a proto se zdá, že ačkoli lidé obecně tuto skutečnost nepoznají , jako první nám umožnil spatřit autentický exemplář hebrejské monumentální epigrafie z období judských králů. ““
- ^ A b C Lehmann, Reinhard G. (2013). „Wilhelm Gesenius a vzestup fénické filologie“ (PDF). Beihefte zur Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft. Berlín / Boston: De Gruyter. 427: 240. Archivovány od originál (PDF) dne 04.03.2016. Citováno 2015-04-08.
Jádro v zásadě tvoří komplexní vydání nebo reedice 70 fénických nápisů a několik dalších nefénických nápisů ... Jen pro zmínku o pokroku dosaženém v devatenáctém století, je pozoruhodné, že Geseniův předchůdce Hamaker, v jeho Miscellanea Phoenicia z roku 1828, měl k dispozici pouze 13 nápisů. Na druhou stranu, jen o 30 let později vzrostl počet fénických památek zapsaných tak enormně, že Schröder ve svém kompendiu Die phönizische Sprache. Entwurf einer Grammatik nebst Sprach- und Schriftproben z roku 1869 mohl konstatovat, že Gesenius znal jen čtvrtinu materiálu, který měl Schröder sám po ruce.
- ^ „Recenze publikací Wilhelma Geseniuse“. Zahraniční čtvrtletní recenze. L. Scott. 1838. str. 245.
To, co zbylo, se skládá z několika nápisů a mincí, které se v zásadě nenacházejí tam, kde bychom měli a priori očekávat, konkrétně v samotných hlavních městech, ale v jejich vzdálených koloniích ... dokonce ani nyní není dohromady více než osmdesát nápisů a šedesát mince, a ty navíc roztroušené po různých evropských muzeích.
- ^ Rollig, 1983, „Tento nárůst textového materiálu lze snadno ocenit, když se podíváme na první samostatnou gramatiku féniky, P.SCHRODER'S Die phonizische Sprache Entuurf einer Grammatik, Halle 1869, která se objevila před více než 110 lety. Tam na str. Je zde uvedeno 47–72 všech tehdy známých textů - z toho 332. Dnes, pokud se podíváme na CIS Pars I, jehož neúplnost sotva potřebujeme zmínit, najdeme 6068 textů. “
- ^ A b Bevan, A. (1904). SEVEREMSEMITICKÉ NÁPISY. The Journal of Theological Studies, 5 (18), 281–284. Citováno 1. srpna 2020, z www.jstor.org/stable/23949814
- ^ Tekoglu, R. & Lemaire, A. (2000). La bilingue royale louvito-phénicienne de Çineköy. Comptes rendus de l'Académie des nápisy, et belleslettres, année 2000, 960–1006. Důležité dodatky k výkladu Luwianské verze byly provedeny v I. Yakubovich, Féničan a Luwian ve starší době železné Cilicia, Anatolian Studies 65 (2015), s. 40–44
- ^ Schloen, J., & Fink, A. (2009). Nové vykopávky v Zincirli Höyük v Turecku (starověký Samʾal) a objev zapsané márnice. Bulletin of the American Schools of Oriental Research, (356), 1-13. Citováno 16. září 2020
- ^ Adam L. Bean (2018). „Vepsaný oltář ze svatyně Khirbat Ataruz Moabite“. Levant. 50: 211–236. doi:10.1080/00758914.2019.1619971.
- ^ Yosef Garfinkel, Mitka R. Golub, Haggai Misgav a Saar Ganor (2015). „ŠIšbaʿal Nápis od Khirbet Qeiyafa“. Bulletin of the American Schools of Oriental Research. Americké školy orientálního výzkumu (373): 217–233. JSTOR 10,5615 / bullamerschoorie.373.0217.CS1 maint: více jmen: seznam autorů (odkaz)
- ^ Aaron Demsky. „Cvičení abecedního psaní z doby železné IIA od Khirbet Qeiyafa“. Izraelský průzkumný deník. Izraelská průzkumná společnost. 62 (2): 186–199. JSTOR 43855624.
- ^ Jacob Kaplan (1958). „Výkop v Tell Abu Zeitun v roce 1957“. Bulletin of Israel Exploration Society (v hebrejštině). Izraelská průzkumná společnost. 22 (1/2): 99. JSTOR 23730357.