Bokmål - Bokmål - Wikipedia

Bokmål (Spojené království: /ˈbuːkmɔːl/, NÁS: /ˈbʊk-,ˈboʊk-/;^[2][3][4][5] doslova "knižní jazyk") je oficiální psaný standard pro Norský jazyk, vedle Nynorsk. Bokmål je preferovaný písemný standard norštiny pro 85% až 90%^[6] populace v Norsko. Na rozdíl například od Italština, neexistuje celostátní standard ani dohoda o výslovnosti Bokmål.

Bokmål je regulován vládou Norská jazyková rada. Konzervativnější ortografický standard, běžně známý jako Riksmål, je regulován nevládními organizacemi Norská akademie pro jazyk a literaturu. Písemným standardem je norská odrůda Dánský jazyk.

První Bokmål pravopis byl oficiálně přijat v roce 1907 pod názvem Riksmål poté, co byl ve vývoji od roku 1879.^[7] Architekti stojící za reformou byli Marius Nygaard a Jacob Jonathan Aars.^[8] Jednalo se o adaptaci psané dánštiny, která se běžně používala od minulé unie s Dánsko, do dano-norštiny koiné mluví norskou městskou elitou, zejména v hlavním městě. Když velké konzervativní noviny Aftenposten přijal pravopis 1907 v roce 1923, dánské psaní bylo v Norsku prakticky mimo provoz. Název Bokmål byl oficiálně přijat v roce 1929 po návrhu nazývat psaný jazyk Dano-norština prohrál jediným hlasem v EU Zpoždění (komora v norském parlamentu).^[7]

Vláda nereguluje mluvený Bokmål a doporučuje, aby se normalizovaná výslovnost řídila znakem fonologie místního dialektu mluvčího.^[9] Přesto v oblasti Norska existuje mluvená rozmanitost norštiny Jihovýchodní Norsko, se běžně považuje za de facto standard pro mluvené Bokmål. v Fonologie norštiny, Píše to Gjert Kristoffersen

Bokmål [...] je ve své nejběžnější odrůdě považován za formální městskou řeč střední třídy, zejména ve východní části jižního Norska [sic], přičemž hlavním centrem je hlavní město Oslo. Lze tedy říci, že Bokmål má mluvené poznání, že by se dalo nazvat neoficiálním standardem, kterým se mluví norsky. Ve skutečnosti se často označuje jako Standard Østnorsk („Standard East Norwegian“).^[10]

Standard Østnorsk (Standard East Norwegian) je výslovnost nejčastěji uváděná ve slovnících a vyučovaná cizincům na hodinách norského jazyka.^{[Citace je zapotřebí ]} Standardní Østnorsk jako mluvený jazyk se nepoužívá a mimo jihovýchodní Norsko nemá žádnou zvláštní prestiž. Používají se všechny mluvené varianty norského jazyka, např. v Storting a v norských národních vysílacích společnostech, jako je NRK a TV 2, a to i v případech, kdy jsou použity konvence Bokmål. Mluvená variace obvykle odráží region, ve kterém osoba vyrostla.

Dějiny

Až do roku 1300, psaný jazyk Norsko, Starý norský, byl v podstatě stejný jako ten druhý Staré skandinávské dialekty. Řeč se však postupně diferencovala na místní a regionální dialekty. Dokud Norsko zůstalo samostatným královstvím, zůstal psaný jazyk v podstatě konstantní.^[11]

V roce 1380^{[Citace je zapotřebí ]} Norsko uzavřelo a personální unie s Dánskem. Na počátku 16. století ztratilo Norsko samostatné politické instituce a společně s Dánskem vytvořilo politickou jednotku známou jako Dánsko – Norsko až do roku 1814 se postupně stával slabším členem unie.^{[Citace je zapotřebí ]} Během tohoto období se objevil moderní dánský a norský jazyk. Norwegian prošel a Střední norština přechod a dánský psaný jazyk více ovlivněný Nízká němčina byl postupně standardizován. Tomuto procesu pomohla Reformace, který vyzval Christiern Pedersen překlad bible do dánštiny. Zbytky psané staré norštiny a norštiny byly tak přemístěny podle dánského standardu, který se začal používat prakticky pro všechny správní dokumenty.^[11][12]

Norové používali dánštinu především písemně, ale postupně ji začali formovat městské elity při formálních nebo oficiálních příležitostech. Ačkoli se dánština nikdy nestala mluveným jazykem drtivé většiny populace, v době, kdy byly v roce 1814 přerušeny vztahy Norska s Dánskem, Dano-norština lidová slova se často nazývají „vzdělaná každodenní řeč“^{[Citace je zapotřebí ]} se stal mateřským jazykem elit ve většině norských měst, jako např Bergen, Kristiania a Trondheim. Tento dano-norský koiné lze popsat jako dánštinu s regionální norskou výslovností (viz Norské dialekty ), nějaký norský slovník a zjednodušená gramatika.^[13]

Knud Knudsen, často nazývaný „otec Bokmåla“.

S postupným následným procesem norizace spisovného jazyka používaného ve městech Norska, od dánštiny po Bokmål a Riksmål, vyšší třídu sociolekty ve městech se odpovídajícím způsobem změnilo. V roce 1814, kdy bylo Norsko postoupeno z Dánska do Švédska, Norsko vzdorovalo Švédsku a jeho spojencům, vyhlásilo nezávislost a přijalo demokratickou ústavu. Ačkoli byla nucena podřídit se dynastickému svazu se Švédskem, tato jiskra nezávislosti nadále hořela a ovlivňovala vývoj jazyka v Norsku. Tradice starého jazyka byly obnoveny vlasteneckým básníkem Henrik Wergeland (1808–1845), který prosazoval nezávislý nedánský psaný jazyk.^[12] Haugen naznačuje, že:

„Během první generace svobody se objevila dvě řešení, která si získala přívržence, jedno založené na řeči vyšší třídy a druhé na řeči obyčejných lidí. První požadovalo norizaci dánského psaní, druhé zcela nový začátek . “^[11]

Konzervativnější ze dvou jazykových přechodů pokročila práce spisovatelů jako Peter Asbjørnsen a Jørgen Moe, učitel a agitátor jazykové reformy Knud Knudsen a Knudsenův slavný žák, Bjørnstjerne Bjørnson, stejně jako opatrnější Norwegianisation od Henrik Ibsen.^[11][14] Zejména Knudsenova práce na jazykové reformě v polovině 19. století byla důležitá pro pravopis z roku 1907 a následnou reformu v roce 1917, a to natolik, že je nyní často nazýván „otcem Bokmåla“.

Kontroverze

Riksmål vs. Bokmål

Plakát z kampaně proti povinnému Samnorsk [Ne ], kolem roku 1955.

Od vzniku Landsmål, dánština psaná v Norsku byla označována jako (det almindelige) Bogmaal atd. („(Běžný) jazyk knihy“), např. v Den norske Literatur fra 1814 indtil vore Dage (Hans Olaf Hansen, 1862) nebo synonymum Bogsprog, např. v rozhodnutí z roku 1885, které přijalo Landsmål jako společný úřední jazyk.

Termín Riksmål (Rigsmaal), význam Národní jazyk, byl poprvé navržen Bjørnstjerne Bjørnsonem v roce 1899 jako název pro norskou paletu psaných dánských i mluvených dano-norštiny. Byla vypůjčena z Dánska, kde označovala standardní psanou a mluvenou dánštinu. Ve stejném roce bylo pod jeho vedením organizováno hnutí Riksmål za účelem boje proti rostoucímu vlivu Nynorsku, což nakonec vedlo k založení nevládní organizace Riksmålsforbundet v roce 1907, kterou vedl až do své smrti v roce 1910.

Reformní dokumenty z roku 1907 nezmiňují jazyk jménem, ​​ale termínem Riksmål nakonec se uchytil a byl přijat ministerstvem církve a školství v letech před pravopisnou reformou z roku 1917, která se objevila v publikaci z roku 1908 Odeslat žádost o radu a více informací Samarbeide Mellem Landsmaal nebo Riksmaal i Retskrivningen („Vyšetřování otázky možné spolupráce mezi Landmål a Riksmål, pokud jde o pravopis“). Prostřednictvím této práce oficiální politika sloučení standardů (do společné Samnorsk [Ne ]) díky pravopisným reformám.

V souladu s těmito plány zavedla reforma z roku 1917 některé prvky z Norské dialekty a Nynorsk jako volitelné alternativy k tradičním dano-norským formám. Reforma narazila na určitý odpor Riksmålského hnutí a Riksmålsvernet (Společnost pro ochranu Riksmål) byla založena v roce 1919.

V roce 1929 parlament odhlasoval přejmenování písemných norem. Bokmål byl znovu zaveden jako oficiální název pro dano-norský standard a nahradil jej Riksmål, zatímco Landsmål byl přejmenován Nynorsk.

V roce 1938 byly obě písemné normy těžce reformovány a mnoho běžných pravopisných a gramatických zakončení bylo povinné. To znamenalo odstranění mnoha tradičních dano-norských forem v Bokmålu, rozhodnutí, které bylo Riksmålovým hnutím ostře kritizováno za příliš radikální a předčasné. I když kritizoval přijetí Nynorských hláskování, zpočátku také vyjadřoval podporu pro větší zpevnění pravopisu phonemic, například odstraněním tichých h v tázacích zájmenech (k čemuž došlo před několika lety ve švédštině).

Odpor vyvrcholil v padesátých letech pod vedením Arnulf Øverland. Riksmålsforbundet uspořádal kampaň rodičů proti Samnorsku v roce 1951 a Norská akademie pro jazyk a literaturu byla založena v roce 1953. Kvůli tomuto odporu byla reforma z roku 1959 relativně skromná a některá běžná tradiční dánská hláskování a skloňování byla přijata zpět do standard prostřednictvím reforem v letech 1981 a 2005.

Riksmål v současné době označuje jazykovou formu regulovanou nevládní organizací The Norwegian Academy of Language and Literature. Je založen na Bokmålu z doby před rokem 1938 a je Akademií regulován jako soukromá alternativa k oficiálnímu pravopisu Bokmål od 50. let. Postupem času přijala rozšířená „radikální“ hláskování do standardu Riksmål. Od zrušení oficiální politiky Samnorsk se Riksmål a Bokmål sblížily a Akademie v současné době upravuje online slovník, který zahrnuje obojí. Rozdíly se zmenšily (nyní jsou srovnatelné s Rozdíly v americké a britské angličtině ), ale Akademie si stále udržuje svůj vlastní standard.

Nejpopulárnější norský deník, Aftenposten, je pozoruhodný tím, že jako standardní jazyk používá Riksmål. Riksmål je důsledně sledován, a to i s ohledem na dopisy čtenářů, které jsou „přeloženy“ do standardu.^{[Citace je zapotřebí ]} Aftenposten se v roce 1990 vzdala svých nejvýrazněji konzervativních „signálních slov“.

Terminologie

Mapa úředních jazykových forem norských obcí. Červená je Bokmål, modrá je Nynorsk a šedá označuje neutrální oblasti.

V norském diskurzu termín Dano-norština je zřídka používán s odkazem na moderní Bokmål a jeho mluvené odrůdy. Národnost jazyka byla velmi diskutovaným tématem a jeho uživatelé a zastánci obecně neměli rádi implikovanou asociaci s dánštinou (proto neutrální názvy Riksmål a Bokmål, význam státní jazyk a knižní jazyk příslušně). Debata se zintenzivnila s příchodem Nynorsk v 19. století psaný jazyk založený na venkově Moderní norština dialekty a puristický opozice vůči dánštině a dano-norštině, kterými se mluví v norských městech.

Vlastnosti

Rozdíly od dánštiny

Následující tabulka ukazuje několik centrálních rozdílů mezi Bokmål a dánštinou.

Rozdíly od tradičního osloského dialektu

Většina domorodců z Osla dnes mluví dialektem, který je sloučením vikværsk (což je technický termín pro tradiční dialekty v oblasti Oslofjord) a psaný dánsky; a následně Riksmål a Bokmål, kteří primárně zdědili své neosloské prvky po dánštině. Dnešní dialekt v Oslu je ovlivněn i jinými východoororskými dialekty.^[10]

Následující tabulka ukazuje některé důležité případy, kdy tradiční Bokmål a Standard Østnorsk následovaly dánský jazyk spíše než tradiční osloský dialekt, jak je běžně zobrazován v literatuře o norských dialektech.^[10][15] V mnoha z těchto případů se radikál Bokmål řídí tradičním osloským dialektem a Nynorskem a tyto formy jsou také uvedeny.

¹ Nejbližší shoda s tradičním dialektem v Oslu.

² Bokmål však používá ku „kráva“ a (nyní archaické) su „zasít“ výhradně.

Viz také

• Dánský jazyk
• Rozdíly mezi norským Bokmål a standardní dánskou
• Dějiny Norska
• Norský jazyk
• Konflikt norštiny
• Nynorsk

Reference