Starý norský - Old Norwegian - Wikipedia

Tento článek je o jazyce. O plemeni ovcí viz Spælsau.
Starý norský
Stará norština: norrǿnn mál[1]
Bokmål: gammelnorsk
Nynorsk: gamalnorsk
KrajNorské království (872–1397)
Éra11. – 14. Století
Rané formy
latinský
Kódy jazyků
ISO 639-3Žádný (mis)
GlottologŽádný
Tento článek obsahuje IPA fonetické symboly. Bez řádného podpora vykreslování, možná uvidíte otazníky, rámečky nebo jiné symboly namísto Unicode postavy. Úvodní průvodce symboly IPA najdete v části Nápověda: IPA.

Starý norský (Norština: gammelnorsk a gam (m) alnorsk), také zvaný Norská norština, je raná forma Norský jazyk to se mluvilo mezi 11. a 14. stoletím; je to přechodná fáze mezi Stará západní norština a Střední norština, a také Old Norn a Stará faerská.Jeho odlišení od staro-norštiny je věcí konvence. Tradičně byla stará norština rozdělena na hlavní dialektové oblasti severozápadní, vnější jihozápadní, vnitřní jihozápadní, Trøndersk, Severovýchodní a jihovýchodní.[Citace je zapotřebí ]

Fonologické a morfologické znaky

Jeden z nejdůležitějších časných rozdílů mezi starou norštinou a Starý islandský je to h v souhláska kombinace hl-, hn- a hr- byl ztracen ve staré norštině kolem 11. století, přičemž byl zachován ve staré islandštině. Jeden tedy má např. Starý islandský hlíð 'sklon ', hníga 'pukrle ' a hringr 'ring' vs stará norština víčko, níga a ringr, resp.[Citace je zapotřebí ]

Mnoho starých norských dialektů je vybaveno výškovým systémem harmonie samohlásek: Po zdůrazněných vysokých samohláskách (/ i /, / iː /, / y /, / yː /, / u /, / uː /) a dvojhláskách (/ ei /, / ey /, / au /), nepřízvučných samohlásek / i / a / u / se zobrazí jako i, u, zatímco jsou reprezentovány jako E, Ó následující dlouhé non-vysoké samohlásky (/ eː /, / øː /, / oː /, / æː /, / aː /). Situace následující po zdůrazněných krátkých nevelkých samohláskách (/ e /, / æ /, / ø /, / a /, / o /, / ɔ /) je hodně diskutována a v jednotlivých dialektech byla zjevně odlišná.[2]

The u-umlaut krátké / a / (písemné ǫ v normalizované staré norštině) není tak důsledně graficky odlišeno od neaktivních / a / jako ve staré islandštině, zejména ve spisech z východních dialektových oblastí. Stále je otázkou akademické debaty, zda to má být interpretováno fonologicky jako nedostatek přehlásky nebo pouze jako nedostatek jeho grafického znázornění.[Citace je zapotřebí ]

Starý Nor měl alternativní dvojí a množné zájmeno první osoby, mit, Mer, ke společné norštině vit, ver.[3]

Old Norn

Viz také: Norn jazyk

Stará faerská

Viz také: Faerský jazyk

Střední norština

Hlavní článek: Střední norština

The Černá smrt zasáhlo Norsko v roce 1349 a zabilo přes 60% populace.[4] To pravděpodobně urychlilo současný proces vývoje jazyka.[Citace je zapotřebí ] Jazyk v Norsku po roce 1350 až do roku 1550 se obecně označuje jako střední norština. Jazyk prošel několika změnami: morfologická paradigmata byla zjednodušena, včetně ztráty gramatické případy a vyrovnání osobní skloňování sloves. A redukce samohlásek také proběhlo v některých dialektech, a to i v některých částech Norska, redukce mnoha finálních nepřízvučných samohlásek jedním slovem na běžné „e“.

The phonemic inventura také prošla změnami. The zubní frikativy představované písmeny þ a ð zmizel z norského jazyka, buď se spojil s jejich ekvivalentem zastavit souhlásky, reprezentováno t a d nebo úplně ztracen.

Viz také

externí odkazy

Reference

  1. ^ "norsk". Bokmålsordboka / Nynorskordboka. Jazyková rada Norska. Citováno 26. listopadu 2019.
  2. ^ Domovská stránka sympozia o harmonii starých norských samohlásek, které se konalo v Bergenu v březnu 2015 (v norštině)
  3. ^ Richard Cleasby, Guðbrandur Vigfússon - Islandsko-anglický slovník (1874). Eirligr-Ekkill
  4. ^ Harald Aastorp (01. 08. 2004). „Svartedauden enda verre enn antatt“. Forskning.no. Archivovány od originál dne 2008-03-31. Citováno 2009-01-03.