Germánské sloveso - Germanic verb
The Germánská jazyková rodina je jednou z jazykových skupin, které vznikly rozpadem Protoindoevropský (KOLÁČ). To se zase dělí na Severní, Západ a Východní Germánské skupiny a nakonec vytvořily velkou skupinu středověkých a moderních jazyků, nejdůležitější: dánština, Norština, a švédský (Severní); Angličtina, Frisian, holandský a Němec (Západ); a gotický (Východní, zaniklý).
The Germánský slovesný systém je vhodný pro oba popisný (synchronní) a historické (diachronní) srovnávací analýza. Účelem tohoto přehledového článku je vyvinout řadu odborných článků, které pojednávají o historických aspektech těchto sloves a ukazují, jak se vyvinuly z PIE a jak dospěly k současné rozmanitosti.
Typy sloves
Germánský slovesný systém přinesl oproti předchozímu dvě inovace Protoindoevropské sloveso Systém:
- Zjednodušení na dva časy: současný (také vyjadřující budoucí význam) a minulý (někdy nazývaný „preterite“ a vyjadřující význam všech následujících anglických forem: „Udělal jsem, udělal jsem, udělal jsem, udělal jsem, mám dělal jsem, dělal jsem ").
- Vývoj nového způsobu označování preterite a minulého příčestí pomocí zubní přípony.
Později Germánské jazyky vyvinuli další časy periphrastically, tj. pomocí pomocných sloves, ale základní části i těch nejpropracovanějších perifrastických konstrukcí jsou stále pouze v přítomných nebo preteritických časech (nebo non-konečné formy: srov Byl bych dělal, anglický podmíněný perfektní progresivní s bych v preterite, ostatní tři části nejsou konečné).
Germánská slovesa spadají do dvou širokých typů, silných a slabých. Prvky obou jsou přítomny v preterite-present sloves. Navzdory různým nesrovnalostem spadá většina sloves do jedné z těchto kategorií. Doplňková slovesa jsou zcela nepravidelná a jsou složena z částí více než jednoho indoevropského slovesa. Existuje jedno sloveso (*ne „dělat“), což je v kategorii jeho vlastní, založené na indoevropské „atematické“ formě a mající „slabého“ preterita, ale „silného“ pasivního příčestí.
Silná slovesa
Silná (nebo vokální) slovesa zobrazují gradaci samohlásek nebo ablaut, a může také být duplikování. Toto jsou přímí potomci slovesa v Protoindoevropský a jsou paralelní s jinými Indoevropské jazyky například řečtina: Leipo leloipa elipon ('opustit'). Všechna indoevropská slovesa, která přešla do germánských jako fungující slovesa, byla silná, kromě malé skupiny nepravidelných sloves popsaných níže.
Příklady ve staré angličtině:
- fallan - feoll - feollon - (ge) padl
- hātan - hēt - hēton - (ge) hāten
Nebo staroněmecká:
- fallan - fiall - fiallun - (gi) fallan
- heizan - hiaz - hiazun - (gi) heizan
V Proto-germánské souhlásky střídání známé jako grammatischer Wechsel vyvinut jako výsledek Vernerův zákon. Příklad v moderní holandštině:
- verliezen - verloor - verloren
Preterit silných sloves je reflexem indoevropského dokonalého. Protože dokonalý v pozdní indoevropštině už nebyl jen tak jednoduchý stativní, ale začal se používat zejména u stativních akcí, jejichž zdrojem byla v minulosti dokončená akce (např. řečtina), tento její přední aspekt byl zdůrazněn v několika indoevropských dceřiných jazycích (např. latina), a tak tomu bylo i v případě Germánské, že dokonalý přišel být používán jako jednoduchý minulý čas. Sémantické odůvodnění této změny spočívá v tom, že akce stativních sloves mají obecně implicitní předchozí počátek. Příkladem toho je typické a rozšířené statistické údaje PIE * woida „Já vím“: ten, kdo „v určitém okamžiku v minulosti něco ví“, „to poznal“, stejně jako přirozený závěr, že si někdo všiml, že sedí, je, že došlo k předchozí akci usazení. The klasický /Koine Řek dokonalý je v zásadě počátečním krokem ve vývoji stativního aspektu k minulému času, přičemž je hybridem dvou, který zdůrazňuje pokračující (současné / stativní) účinky minulé akce (např. leloipa „Odešel jsem.“). Zdá se, že právě tento druhý přední respekt je zodpovědný za to, že se indoevropský dokonalost projevuje jako minulý čas v germánštině, kurzívě a keltštině.
Indoevropský dokonalý absolvoval o-stupeň v singulárním a nultém ročníku v duálním a množném čísle. Germánský silný preterit ukazuje očekávaný germánský vývoj krátkých Ó zkrátit A v jednotném a nulovém ročníku v množném čísle; tito tvoří druhou a třetí hlavní část silného slovesa. Indoevropský dokonalý původně nesl svůj vlastní soubor osobních zakončení, jejichž zbytky jsou vidět v germánském silném preterite. Reduplikace charakteristická pro indoevropské dokonalosti zůstává v řadě sloves (nejjasněji viditelná v gotice), což je rozdíl, podle kterého jsou seskupeny do sedmé třídy germánských silných sloves.
Slabá slovesa
Slabá (nebo souhlásková) slovesa jsou ta, která v minulosti používají zubní příponu nebo čas „preterite“ -t- nebo -d-. v Proto-germánský taková slovesa neměla č ablaut - to znamená, že všechny formy všech časů byly vytvořeny ze stejného kmene, aniž by se v kmeni střídaly samohlásky. To znamenalo, že slabá slovesa se formovala „jednodušeji“ a výsledkem byla silná slovesa, která postupně přestala být výrobní. Již v nejdříve ověřených germánských jazycích se silná slovesa stala v podstatě uzavřenými třídami a téměř všechna nová slovesa byla vytvořena pomocí jedné ze slabých konjugací. Tento vzorec se později opakoval - další změny zvuku znamenaly, že se v některých slabých třídách v některých dceřiných jazycích objevily střídání kmenů a tyto třídy se obecně staly neproduktivními. To se stalo například ve všech západoněmeckých jazycích Starý vysoký germánský, kde přehláska produkoval kmenové alterace ve slabých slovesách třídy III, a v důsledku toho se třída stala neproduktivní a většina jejích sloves byla převedena do jiných tříd. Později v Střední angličtina, kmenové alternace mezi dlouhými a krátkými samohláskami se objevily ve slabých slovesách I. třídy (příklady jsou „setkat se“ vs. „setkat se“ a „slyšet“ vs. „slyšet“) a třída se zase stala neproduktivní a ponechala původní třídu II jako jediná produktivní třída slovesa v Moderní angličtina.
v Proto-germánský existovalo pět hlavních tříd slabých sloves:
- Slovesa třídy I byla vytvořena s příponou -j- (-i- v minulosti), např. gotický satjan "nastavit" (Stará angličtina Settan), sandjan "poslat" (Stará angličtina sendan), sokjan „hledat“ (Stará angličtina sēcan). Jak je uvedeno v Stará angličtina příbuzní, -j- produkoval přehlásku kmenové samohlásky v jiných jazycích než gotický a poté zmizel ve většině sloves ve starých germánských jazycích jiných než gotický a Starý saský. (Také to vyústilo v Západoněmecké geminace v některých slovesech a palatalizace z velární souhlásky v Stará angličtina.)
- Slovesa třídy II byla vytvořena s příponou -Ó- (rozšířeno na -ōja- v Ingvaeonic jazyky ), např. gotický salbón "pomazat", Stará angličtina Sealfian ← * salbōjansrov. „na mast“
- Stativní slovesa třídy III byla vytvořena s příponou, která byla -ja- nebo -ai- (později -E-) v současnosti a v minulosti byl nulový, např. Stará angličtina hebban „mít“ ← * habjan, minulý čas iċ hæfde "Měl jsem". Západoněmecké jazyky mimo EU Stará vysoká němčina zachoval tuto konjugaci nejlépe, ale v těchto jazycích se konjugace stala pozůstatkem a měla v ní pouze čtyři slovesa. V jiných jazycích bylo sloučeno s věcnými slovesy třídy III (viz níže) a významně upraveno, např. gotický haban, minulý čas ik habáida; Stará vysoká němčina habēn, minulý čas ih habēta.
- Věcná slovesa třídy III byla vytvořena s příponou, která byla -A- nebo -ai- v současnosti a -A- v minulosti. Tato třída se spojila se stativními slovesy třídy III v gotický, Stará vysoká němčina a (většinou) Stará norština a zmizel v ostatních germánských jazycích.
- Slovesa třídy IV byla vytvořena s příponou -n- (-Ne- v minulosti), např. gotický Fullnan „stát se plným“, minulý čas ik fullnōda. Tato třída zmizela v dalších germánských jazycích; významný počet příbuzných sloves se však jeví jako slovesa třídy II v Stará norština a jako slovesa třídy III v Stará vysoká němčina.
Preterite-dárky
Takzvaný preterite-present slovesa jsou malá skupina anomálních sloves v Germánské jazyky ve kterém přítomný čas ukazuje podobu silného preterite. Preteritum preteritových přítomných sloves je slabé.[1] Jako příklad si vezměme formy moderní němčiny z pohledu třetí osoby können "být schopen". Kann „can, am / is schopen“ (přítomný čas) zobrazuje změnu samohlásky a nedostatek osobního konce, který by jinak označil silnou preterite. Konnte „mohl, byl schopen“ (preterite) zobrazí zubní příponu slabých preteritů.
Zdroje
Podle jednoho „široce pojatého pohledu“[2] preterite-present slovesa jsou odvozena z Protoindoevropský perfektní. Perfekt PIE se obvykle vyvinul do germánského minulého času; v případě preteritových dárků se však vyvinulo v sloveso přítomného času. Preteritické dárky tedy mají na jedné straně význam přítomného času a formu, která se podobá slovu préteritického nebo minulého času na straně druhé.
Rekonstrukce tohoto procesu se liší v závislosti na tom, jak perfektně interpretují PIE. Příkladem je PIE perfect *běda. Je to předchůdce germánských preterite-presentů, což znamená „(on / on) ví“, zde představovaný gotikou Počkejte:
- Pokud byl PIE perfect stative-resultative, *běda lze označit jako „ví jako výsledek vidění“ (stav poznání vyplývá z minulé akce, tj. vidění). v Počkejte, význam „ví“ byl zachován jako přítomný čas. Odkaz na minulost („mít viděno“) byl sémanticky ztracen, ale byl zachován etymologicky v minulém čase ve formě preterite-present. Je však těžké identifikovat podobné kombinace minulé akce a současného stavu pro některé z dalších preteritických darů.[3] (Různé sémantické aspekty zahrnuté v tomto příkladu lze pozorovat v Starořečtina oîda a Vedic veda „Já vím“ a v latině vīdī „Viděl jsem“ (pravděpodobně starý kořen teoretik ); porovnat také ruština videtʹ (vidět) a vedatʹ (vědět)).
- Pokud byl PIE perfect čistě stativní, *běda lze označit jako „ví“ (stav vědění). Význam „ví“ byl přenesen do přítomného času Počkejte. V tomto chápání představují preteritické dárky zadržení minulé povahy indoevropského dokonalého.[4] Mnoho lingvistů však tento názor nesdílí: „většina účtů PIE perfect to nezachází s čistě stativním“.[5]
Jednou z odpovědí na tyto a další problémy bylo tvrdit, že preteritické dárky jsou místo toho potomky samostatné stativní kategorie PIE, od níž byl odvozen také stativně-výsledný PIE perfect.[6] Tento přístup umožňuje, aby se s dárky z preteritu zacházelo jako s čistě stativním původem, aniž by PIE Perfect byl připraven o dočasný prvek.
Preterite-uvádí v Proto-germánský
Známá slovesa v Proto-germánský (PGmc):
| Infinitiv | Význam | Přítomní slovní potomci | Třída | Současné jednotné číslo | Přítomné množné číslo | Preterite |
|---|---|---|---|---|---|---|
| *witaną | "vědět" | holandský namočit, Německy wissen, Norský Bokmål vite, Norský Nynorsk vete | Já | Počkejte | witun | wissē |
| *lizaną | "vědět" | Já | lais | lizun | listē | |
| *aiganą | "mít", "vlastní" | holandský vlastní, Německy eignen, Norský Bokmål eie, Norský Nynorsk eige | Já | ah | aigun | aihtē |
| *duganą | "být užitečný" | holandský deugen/gedogen, Německy taugen, Norský Bokmål / Nynorsk duge | II | daug | dugun | duhtē |
| *unnaną | "grant" | holandský Gunnen, Německy gönnen, Norský Bokmål / Nynorsk unne | III | ann | unnun | unþē |
| *kunnaną | „vědět (jak)“, později „může“ | holandský kunnen, Německy können | III | kann | kunnun | kunþē |
| *þurbaną | "potřeba" | holandský durven, Německy dürfen | III | þarf | þurbun | þurftē |
| *durzaną | "odvážit se" | Němčina (datováno) durren, dürren, turren, türren[7] | III | směle | durzun | durstē |
| *skulaną | „musí“, později „musí“ | holandský zullen, Německy sollen | IV | skal | skulun | skuldē |
| *(ga) munaną | "myslet si" | islandský muna | IV | (ga) člověče | (ga) munun | (ga) mundē |
| *ganuganą | "být dost" | Němec genügen | PROTI | ganah | ganugun | ganuhtē |
| *maganą | „může“, později „může“ | holandský mogen, Německy mögen | VI | mag | magun | mahtē |
| *Oganą | "strach" | VI | jo | pistole | ōhtē | |
| *(ga) mōtaną | „může“, později „musí“ | holandský moeten, Německy müssen | VI | (ga) moot | (ga) mōtun | (ga) mōsē |
Ablaut
Přítomný čas má podobu vokálního (silného) preterite, se samohláskovým střídáním singulárního a množného čísla. Nový slabý preterit je tvořen zubní příponou. Tvar kořene preteritu (v nultý stupeň ) slouží jako základ pro infinitiv a minulé pasivní příčestí, tedy gotický inf. vtipný a minulé příčestí čarodějnice; to kontrastuje se všemi ostatními germánskými typy sloves, ve kterých je základem těchto tvarů přítomný kmen.[je zapotřebí objasnění ]
| Proto-germánský | gotický | Starý saský | Stará angličtina | Stará vysoká němčina | Němec | holandský | Stará norština | islandský | dánština | švédský | Norwegian Bokmål / Nynorsk | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| infinitiv | * witaną | vtipný | Wizzan | wissen | navlhčit | vita | vide | veta | vite | |||
| současnost, dárek 1. a 3. sg | *Počkejte | wēt | wat | Weiz | Weiß | Weet | veit | ved | veterinář | veterinář / veit | ||
| současnost, dárek 3. pl | * witun | rozum | wizzun | wissen | namočit | vitu | vita | (veta) * | ||||
| preterite 1. a 3. sg | * wissǭ | wissa | moudře | wissa | wusste | zápěstí | vissa / vissi | vissi | vidste | visste | visste | |
| přítomné příčestí | * witandz | čarodějnice | witandi | čarodějnice | wizzanti | wissend | mokrá | vitandi | vidende | vetande | vitende / vitande | |
| příčestí minulé | * wissaz | (gi) witan | (ge) čarodějnice | giwizzan | gewusst | geetet | vitat ** | vitað ** | vidst | vetat ** | visst | |
| *(Množné tvary byly ztraceny v moderní centrální švédštině, ale jsou zachovány v některých dialektech.) **(Vlastně ne minulé příčestí, ale vleže.) | ||||||||||||
Osobní konce
Většinou se pro přítomný čas používají osobní zakončení silného preteritu. Ve skutečnosti v západoněmecké koncovce přítomného času sloves preterite-present představují původní dokonalé konce IE lepší, než to dělají silná preterite slovesa této podskupiny: očekávaný PGmc strong preterite 2 sg. forma končící na -t byla zachována spíše než nahrazena koncovkami -E nebo -i jinde přijaty pro silné preterity v západoněmecké.
Konce preterite (kromě *kunnana) jsou stejné jako konce první slabé třídy.
Následný vývoj
V moderní angličtině jsou preterite-present slovesa identifikovatelná absencí přípony -s na 3. osobě singulárního přítomného času. Porovnejte například může s zpívás (pret. zpíval); současné paradigma umět je tedy paralelní s minulým časem a silné sloveso. (Vidět Anglické modální sloveso.) V moderní němčině existuje také ablaut posun mezi jednotným číslem ich kann (Mohu) a množné číslo wir können (můžeme). Ve starších fázích germánských jazyků (Stará angličtina, Středně vysoká němčina ) minulý čas silných sloves také ukázal různé stupně ablaut v jednotném a množném čísle.
Mnoho z preterite-present sloves fungují jako modální slovesa (pomocné látky, za nimiž následuje holý infinitiv, bez anglického „to“, a které vyjadřují modalita ) a většina tradičních modálních sloves je skutečně preterite-present. Příklady jsou angličtina musí a měl / měl by, Německy dürfen (smět), sollen (měl by), mögen (jako) a müssen (musí). Raná historie vůle (Němec vlčí) je složitější, protože sahá až k indoevropanům optativní nálada, ale výsledek v moderních jazycích je rovněž paradigmatem současné doby.
Doplňková slovesa
Malý počet germánských sloves ukazuje fenomén doplnění, to znamená, že jsou tvořeny z více než jednoho kmene. V angličtině existují dva z nich: být a jít.
Spona (sloveso být a jeho ekvivalenty v ostatních jazycích) má své formy ze čtyř kořenů IE (* h₁es-, * bʰuH- a * h₂wes-)[je zapotřebí objasnění ].
Fenomén paradigmat slovesa, který je složením částí různých dřívějších sloves, lze nejlépe pozorovat na příkladu z historie zaznamenaných jazyků. Anglické sloveso jít byl vždy prosebný a měl minulý čas eode ve staré angličtině (předpokládá se, že to představuje původní proto-germánskou situaci * gāną "jít" ~ * ijjǭ "Šel jsem", * ijjēdum "šli jsme"). V 15. století to však bylo nahrazeno novým nepravidelným minulým časem šel. Ve skutečnosti šel je původně minulý čas slovesa hýbat se (porovnej zamířit~šel s poslat~odesláno); dnes zamířit má pravidelný minulý čas zamířil. Ve většině ostatních moderních germánských jazyků má sloveso „go“ preterit z protogermánského slovesa * ganganą „chodit“ (např. německy bože, ging; holandský gaan, ging; švédský gå, kurva).
Optativní IE
Zvláštní případ je *wiljaną (chtít, bude), který má své současné napjaté formy z IE optativní.
Dnes optative přežívá v spojovací způsob germánských jazyků. v Faerský,[8] omezuje se na přítomný čas a používá se pouze jako konjunkt.
Pravidelná a nepravidelná slovesa
Při výuce moderních jazyků je obvykle nejužitečnější mít úzkou definici „běžného slovesa“ a považovat všechny ostatní skupiny za nepravidelné. Viz článek nepravidelné sloveso. Tak například většina učebnic pro výuku angličtiny nebo němčiny považuje všechna silná slovesa za nepravidelná a pouze nejpřímější slabé sloveso se počítá jako pravidelné. V historické lingvistice se však pravidelné vzory zkoumají diachronicky a slovesa mají tendenci být popisována jako „nepravidelná“, pouze když je nelze najít. Většina údajně „nepravidelných“ germánských sloves patří do historických kategorií, které jsou podle svých pravidel pravidelné. Supletivní slovesa jsou však podle jakéhokoli standardu nepravidelná a pro většinu účelů lze preterite-present také počítat jako nepravidelný. Kromě toho se ve všech germánských jazycích vyskytují ojedinělé nesrovnalosti v systému silných i slabých sloves.
Viz také
Všeobecné
- Sloveso
- Pravidelné sloveso
- Nepravidelné sloveso
- Spona
- Hlavní části
- Infinitiv
- Minulý čas
- Přítomný čas
- Budoucí čas
- Doplnění
Sloveso v konkrétních germánských jazycích
- anglická gramatika
- Anglická slovesa
- Anglická nepravidelná slovesa
- Příloha Wikislovníku: Nepravidelná anglická slovesa
- Německá slovesa
- de: Liste starker Verben (deutsche Sprache)
- de: Liste starker Verben (bairische Sprache)
- Holandská konjugace
Další aspekty germánských sloves
Poznámky
- ^ Randall, William; Jones, Howard (01.07.2015). „O počátcích germánských preteritů představuje“. Transakce filologické společnosti. 113 (2): 137. doi:10.1111 / 1467-968X.12045. ISSN 1467-968X.
- ^ Randall a Jones, str. 140.
- ^ Randall & Jones, str. 140–141.
- ^ Ringe, Donald (2006). Od Protoindoevropanů po Prota-germánský. Oxford: Oxford University Press. str. 151–157.
- ^ Randall & Jones, s.142.
- ^ Randall & Jones, str. 174–175.
- ^ Deutsches Wörterbuch von Jacob Grimm und Wilhelm Grimm
- ^ An Introduction to Modern Faerský jazyk, str. 136-137
Reference
- Bennett, William Holmes (1980). Úvod do gotického jazyka. New York: Modern Language Association of America.
- Campbell, A. (1959). Stará anglická gramatika. London: Oxford University Press.
- Galleé, Johan Hendrik (1910). Altsächsische Grammatik. Halle: Max Niemeyer.
- Gordon, E.V. (1927). Úvod do staré norštiny. London: Oxford University Press.
- Heuser, Wilhelm (1903). Altfriesisches Lesebuch mit Grammatik und Glossar. Heidelberg: Carl Winter's Universitätsbuchhandlung.
- Ringe, Don (2008). Od Protoindoevropanů po Prota-germánský. Oxford: OUP. ISBN 978-0-19-955229-0.
- Skeat, Walter William (1868). Moesogotický glosář. Londýn: Asher & Co.
- Voyles, Joseph B. (1992). Raná germánská gramatika. San Diego: Academic Press. ISBN 978-0-12-728270-1.
- Wright, Joseph (1906). Starý vysoce německý základ (druhé vydání). Oxford: Clarendon Press.
- Wright, Joseph (1910). Gramatika gotického jazyka. Oxford: Clarendon Press.
- Wright, Joseph; Wright, Elizabeth Mary (1925). Old English Grammar (třetí vydání). London: Oxford University Press.
- Kroonen, Guus (2013). Etymologický slovník proto-germánský. Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series, 11. Brill Academic Publishers. ISBN 978-90-04-18340-7.