Západoněmecké geminace - West Germanic gemination

tento článek ne uvést žádný Zdroje. Prosím pomozte vylepšit tento článek podle přidávání citací ke spolehlivým zdrojům. Zdroj bez zdroje může být napaden a odstraněn. Najít zdroje: „Západoněmecké geminace“  – zprávy  · noviny  · knihy  · učenec  · JSTOR (Červen 2019) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)

Západoněmecké geminace byla zvuková změna, která proběhla ve všech Západogermánské jazyky kolem 3. nebo 4. století našeho letopočtu. To ovlivnilo souhlásky přímo následované / j /, které byly v této poloze obecně prodlouženy nebo geminovány. Kvůli Sieverský zákon, procesem byly ovlivněny pouze souhlásky bezprostředně po krátké samohlásky.

Přehled

Když následuje / j /, souhlásky byly prodlouženy (zdvojnásobeny). Souhláska / r /, ať původní, nebo starší / z / prostřednictvím rhotacizace nebyl obecně ovlivněn; to občas ukazuje gemination v Stará vysoká němčina, ale nejednotně a může se jednat o analogickou změnu. Naproti tomu druhý prvek dvojhlásky mj a au byla stále základem souhlásky / w / v tuto dobu, a proto byla také prodloužena.

V Proto-germánský, / j / se objevily pouze na začátku slabiky, především jako nástup různých přípon a koncovek. Střídalo se to se slabičným protějškem / ij / v souladu s fonologickým pravidlem známým jako Sieverský zákon. Tento zákon stanoví, že souhláskové / j / se objevil po „lehké“ slabice: ta, která obsahovala krátkou samohlásku následovanou nejvýše jednou souhláskou. Slabičná allomorf / ij / se objevil po „těžkých“ slabikách, které zahrnovaly slabiky obsahující dlouhou samohlásku, dvojhlásku nebo končící na více než jednu souhlásku. Vzhledem k tomu, že samotné geminace vyžadovala, aby za souhláskou přímo následovala / j /, proto zasáhla pouze slabé slabiky; těžké slabiky se nezměnily. Porovnejte například germánská slovesa * fūlijaną "pošpinit" a * fuljaną „to fill, to make full“, které se ve staré angličtině objevují jako fȳlan a fyllan respektive ve staroněmecké němčině fülen a fullen; první sloveso nevykazuje žádné geminaci, zatímco druhé ano.

V rané historii většiny jednotlivých germánských jazyků slabičné / ij / byl obecně ztracen, zatímco souhláskový / j / byla zachována. Dříve souhlásková / j / je však také ztracen po souhláse, která podstoupila geminaci. Tím pádem, / j / zůstává až poté / r / (Stará angličtina werian * warjaną), zatímco / ij / se objevuje ve všech ostatních případech, dokonce i v těch, kde měl proto-germán / j / (jako * fuljaną výše). Zdá se tedy, že zákon Sievers byl v této fázi stále produktivní a přizpůsobený nové délce slabiky změnou přípony z její souhláskové na slabičnou rozmanitost.

Geminace vyvolaná / l /, / r /

Západoněmecké geminace také nekonzistentně fungovaly na souhlásky následované / l / nebo / r /, např. Stará angličtina æppel "apple" West Saxon Old English roztržení „slza (očí)“ <* tæher Northumbrian stará angličtina tæhher „slza (očí)“ (s geminací).

Paralelní změny ve staré norštině

Podobné změny nastaly v historii Stará norština, i když s omezenějším rozsahem. Změna se týkala pouze kombinací / kj / a / ɡj /, které byly prodlouženy na / kːj / a / ɡːj /. Ostatní souhlásky nebyly ovlivněny. Na rozdíl od západoněmeckých změn se / j / po změně zůstal neslabičný, a proto byl zachován, spíše než ztracen jako slabičnost / ij / byl jinými staro norskými slovy.

Účinky

Tato změna se dotkla zejména infinitivů první konjugace slabá slovesa, které skončily * - (i) janą. Ovlivňuje také podstatná jména a adjektiva s krátkým dříkem ja (n) - a jō (n) -stem. V historických dobách (asi 800–900 n. L.), Kromě západoněmeckých jazyků Starý saský ztratil mediální slabiku / ij /, ale ne dříve / j / ze kterého se to mohlo vyvinout, se spustilo i-Mutace. Také se to spustilo palatalizace velarových souhlásek v Stará angličtina a Starý Frisian: / kj / a / gj / byly geminovány do palatálních / postalveolárních / cː (ij) / a / ɟː (ij) /, které se pak vyvinuly v geminátové afrikáty / tːʃ / a / dːʒ /, hláskoval a ve staré angličtině.

Příklady: