Parmigiano dialekt - Parmigiano dialect - Wikipedia

The Parmigiano dialekt, někdy Parmezánský dialekt, (nebo al djalètt pramzàn) je dialekt z Emilský jazyk mluvený v Province of Parma, západní a střední část Emilia-Romagna správní region.

Terminologie

Ačkoli termín dialekt se běžně používá v odkazu na všechny menšinové jazyky pocházející z Itálie, většina z nich není vzájemně srozumitelné s Standardní italština a vyvinuli se nezávisle na Vulgární latina. Parmigiano není výjimkou, stejně jako dialekt Emiliano-Romagnolo, nikoli italština.

Klasifikace

Parmigiano je dílčí dialekt Emilian, což je samo o sobě dialekt Jazyk Emiliano-Romagnolo, který je identifikován UNESCO jako „definitivně ohrožený“.^[1] Existuje vysoký stupeň vzájemná srozumitelnost mezi různými emiliansko-romagnolskými dialekty. Emiliano-Romagnolo je součástí Gallo-Italic rodina, která také zahrnuje Piedmontese, Ligurian, a Lombardský jazyk. Zejména Ligurian ovlivnil Parmigiana.

Dějiny

Parmigiano má velkou část historie jako Emilian, ale v určitém okamžiku se lišil od ostatních verzí této jazykové skupiny. Nyní leží někde mezi západním Emilianem, který zahrnuje Piancentino, a Central Emilian, který zahrnuje Reggiano a Modenese. Stejně jako ostatní emilianské dialekty má kvůli politickým, sociálním a ekonomickým faktorům méně mluvčích než kdy jindy La Repubblica navrhl, že se to mění.^[2] Stále klesá, ale pomaleji, protože rodiče se snaží zachovat své kořeny předků.^[3]

Jeho počátky jsou s Galové, kteří obsadili oblast Parma kolem 400 před naším letopočtem, kteří tam zůstali po invazi do Římané. The Lexikon byl tedy typ latinský ovlivněn Galský. Galové, nebo Keltové, zanechali svou stopu na moderním Parmigiano v některých slovech dnes, jako například gozèn "prase", scrana "židle" a sôga "lano". V důsledku španělských a zejména francouzských invazí začal Parmigiani používat slova pocházející z francouzského jazyka, který měl latinské kořeny. To je vidět na tirabusòn "vývrtka" (podobně jako Moderní francouzština je pneumatika) vert "otevřít" (francouzsky: ouvert), pòmm da téra "brambor" (francouzsky: pomme de terre) a mnoho dalších slov.

Geografické rozdělení

Parmigiano se mluví hlavně v provincie Parma. Slovník a samohlásky se v celém regionu liší, zejména mezi městskými a venkovskými dialekty, protože kdysi byla malá mobilita zevnitř ven městské hradby.^[2] Dialekt mluvený mimo Parma se často nazývá Arioso nebo Parmense v samotném městě, ale variace jsou méně výrazné, než tomu bylo dříve. Mluvený dialekt Casalmaggiore v Province of Cremona na sever od Parmy úzce souvisí s Parmigiano. Subdialekty Parmigiano mají tři formy:

• Nízké Parmigiano, který je původem ze severní části provincie, která leží mezi Po a Přes Aemilii a jehož největší město je Colorno.
• Západní Parmigiano, který je slyšet kolem Fidenza a Salsomaggiore Terme a byl silně ovlivněn dalším Piacentinem Emilský jazyk.
• Vysoký Parmigiano, který byl ovlivněn Ligurian a mluví se v něm Apeninský region na jih.

Příkladem variace je slovo bombèn "velmi dobře". V roce 1861 byly populární formy moltbein a monbén, ale má také tyto formy: montben, mondbén, moltbén, moltbein, monbén, a mombén.^[2][4] V „západním Parmigianu“ se používá celá řada locicí se stejným významem bombèn, jako bén a bota nebo bèn da bòn.

Oficiální status

Parmigiano není v menšině považován za menšinový dialekt Evropská unie nebo v Itálie; totéž platí pro Emilian nebo Emilian-Romagnol. Od 27. Června 2000 je Itálie signatářem Evropská rada je Evropská charta regionálních nebo menšinových jazyků, jehož cílem je chránit a propagovat historické regionální a menšinové jazyky v Evropě, ale neratifikovala to.

Psací systém

Parmigiano se píše pomocí latinka, ale pravopis se může v dialektu lišit. Nikdy nebyl standardizován a jazyk je psán jen zřídka.^[2]

Přesto byla vydána řada parmigani-italských slovníků.^{[Citace je zapotřebí ]} Angelo Mazza a překladatel Clemente Bondi byli plodnými spisovateli poezie v Parmigianu. Většina děl byla poprvé publikována koncem 17. století nebo počátkem poloviny 18. století.

Gramatika

Parmigiano je a syntetický jazyk jako italština a francouzština (ale mnohem méně než Klasická latina ) a sdílí několik pozoruhodných funkcí s většinou ostatních Románské jazyky:

• ztráta latiny skloňování a kastrovat gramatický rod pro podstatná jména
• vývoj gramatiky článků z latiny demonstrace
• Nový časy vytvořené z pomocných zařízení

Podstatná jména a většina zájmen se skloňuje pro číslo (jednotné nebo množné číslo); přídavná jména, pro počet a rod (mužský nebo ženský) jejich podstatných jmen; osobní zájmena, pro osoba, číslo, pohlaví a případ; a slovesa, pro nálada, čas, a osobu a počet jejich předměty. Případ je primárně označen pomocí slovosled a předložky a určité funkce slovesa jsou označeny pomocí pomocná slovesa.

Negace

Parmigiano vyjadřuje negaci ve dvou částech, s částice n připojené k slovesu a jedno nebo více negativních slov (spojovací látky ), které mění sloveso nebo jedno z nich argumenty. Negace obklopuje konjugované sloveso n po předmětu a záporném příslovci za konjugovaným slovesem. Například jednoduchá slovní negace je vyjádřena n před konečným slovesem (a jakýmikoli zájmeny předmětu) a příslovcem miga po konečném slovesu. To je vlastnost, kterou má společnou francouzština, který používá ne a pas. Pas pochází z latinský Passus "krok" a miga „kousek chleba“ pochází také z malého množství.^[5]

Vzorky

Zde je ukázka Parmigiana ve srovnání s italštinou a angličtinou, ale i v dialektu existují variace.

Slova

Reference

Bibliografie

• Gilmour, David (2011). Pronásledování Itálie: Historie země, jejích regionů a jejich národů. Allen Lane. ISBN  978-1-84614-251-2.
• Maiden, Martin; Parry, M. Mair (1997). Dialekty Itálie. Routledge. ISBN  978-0-415-11104-1.
• Parker, Philip M. (2008). Webster's Parmigiano - anglický slovník tezauru. ICON Group International. ISBN  978-0-497-83663-4.