Rabíndranáth Thákur - Rabindranath Tagore

O filmu viz Rabíndranáth Thákur (film).
"Tagore" přeadresuje tady. Pro další použití viz Tagore (disambiguation).

Rabíndranáth Thákur
Vousatý muž v pozdním středním věku v šedých šatech seděl na židli a díval se s klidným klidem doprava.
Tagore C. 1925
narozenýRobindronath Thakur
(1861-05-07)7. května 1861
Kalkata, Bengálské předsednictví, Britská Indie (Nyní Kalkata, Západní Bengálsko, Indie )
Zemřel7. srpna 1941(1941-08-07) (ve věku 80)
Kalkata, Bengálské předsednictví, Britská Indie (Nyní Kalkata, Západní Bengálsko, Indie )
OdpočívadloPopel rozptýlený v Ganges
obsazení
  • Básník
  • spisovatel
  • hudební skladatel
  • malíř
Jazyk
NárodnostBritský indián
DobaBengálská renesance
Literární hnutíKontextový modernismus
Pozoruhodné práce
Pozoruhodné cenyNobelova cena za literaturu
1913
Manželka
​
​
(m. 1883; Wid. 1902)​
Děti5, včetně Rathindranath Thákur
PříbuzníTagoreova rodina
PodpisDetail na bengálské slovo psané úhlovými, veselými písmeny.
Umístění míst spojených s Rabíndranáth Thákur
Santiniketan
Santiniketan
Shilaidaha
Shilaidaha
Patishar
Patishar
Shahzadpur
Shahzadpur
Jorasanko, Kalkata
Jorasanko, Kalkata
Dakkhindihi
Dakkhindihi
 
Umístění míst spojených s Rabíndranáth Thákur

Rabíndranáth Thákur FRAS (/rəˈbɪndrənɑːtt…ˈɡ.r/ (O tomto zvukuposlouchat); narozený Robindronath Thakur, 7. května 1861 - 7. srpna 1941; sobriquet Gurudev, Biswakobi)[A] byl bengálský básník, spisovatel, skladatel, filozof a malíř.[2] Přetvaroval se Bengálská literatura a hudba, stejně jako Indické umění s Kontextový modernismus na konci 19. a počátku 20. století. Autor „hluboce citlivého, svěžího a krásného verše“ z Gitanjali,[3] v roce 1913 se stal prvním mimoevropským i prvním textařem, který vyhrál Nobelova cena za literaturu.[4] Tagoreovy básnické písně byly považovány za duchovní a rtuťové; jeho „elegantní próza a magická poezie“ však mimo Bengálsko zůstávají do značné míry neznámé.[5] On je někdy označován jako " Bard Bengálska “.[6]

A Bengálský Brahmin z Kalkata s předky šlechta kořeny v Burdwanská čtvrť[7] a Jessore, Tagore psal poezii jako osmiletý.[8] V šestnácti letech propuštěn jeho první podstatné básně pod pseudonymem Bhānusiṃha („Sun Lion“), kterých se literární autority chopily jako dávno ztracené klasiky.[9] V roce 1877 absolvoval své první povídky a dramata, vydané pod svým skutečným jménem. Jako humanista, univerzalista, internacionalista a vášnivý protinacionalista,[10] odsoudil Britové Raj a obhajoval nezávislost na Británii. Jako exponent Bengálská renesance, posunul obrovský kánon, který obsahoval obrazy, náčrtky a čmáranice, stovky textů a asi dva tisíce písní; jeho odkaz trvá i v instituci, kterou založil, Visva-Bharati University.[11][12]

Tagore modernizoval bengálské umění tím, že odmítl přísné klasické formy a odolával jazykovým přísnostem. Jeho romány, příběhy, písně, taneční dramata a eseje hovořily o politických i osobních tématech. Gitanjali (Nabídky písní), Gora (Spravedlivý) a Ghare-Baire (Domov a svět ) jsou jeho nejznámější díla a jeho poezie, povídky a romány byly uznávány - nebo kritizovány - pro svou lyričnost, hovorovost, naturalismus a nepřirozené rozjímání. Jeho skladby byly vybrány dvěma národy jako národní hymny: „Jana Gana Mana " a Bangladéš „“Amar Shonar Bangla " Srílanská národní hymna byl inspirován jeho prací.[13]

Rodinná historie

Viz také: Tagoreova rodina

Původní příjmení Tagores byl Kushari. Oni byli Rarhi Brahmins a původně patřil vesnici jménem Kush v okrese s názvem Burdwan v Západní Bengálsko. Životopisec Rabíndranátha Thákura, Prabhat Kumar Mukhopadhyaya napsal v prvním svazku své knihy Rabindrajibani O Rabindra Sahitya Prabeshak že,

Kusharis byli potomci Deen Kushari, syna Bhatta Narayana; Deenovi byla udělena vesnice jménem Kush (v Burdwan zilla) od Maharádža Kshitisura, stal se jejím náčelníkem a stal se známým jako Kushari.[7]

Časný život: 1861–1878

Hlavní článek: Časný život Rabíndranátha Thákura
Poslední dva dny zuřila bouře, podobná popisu v mé písni -Jhauro jhauro borishe baridhara [... uprostřed toho] nešťastný bezdomovec zalitý od špičky k patě stojící na střeše svého parníku [...] poslední dva dny jsem jako výsledek zpíval tuto píseň znovu a znovu [...] hučení intenzivního deště, kvílení větru, zvuk vzdouvající se řeky Gorai, [...] převzali nový život a našli nový jazyk a já jsem se cítil jako hlavní aktér v tomto novém hudebním dramatu odvíjející se přede mnou.

- Dopis Indira Devi.[14]

Nejmladší z 13 přeživších dětí, Tagore (přezdívaný "Rabi") se narodil Robindronath Thakur[15] dne 7. května 1861 v Jorasanko zámek v Kalkata,[16] syn Debendranath Thákur (1817–1905) a Sarada Devi (1830–1875).[b]

Černobílá fotografie jemně oblečeného muže a ženy: muž s úsměvem stojí s rukou na boku a lokti vytočenou směrem ven se šálem přehozeným přes ramena a v bengálském společenském oblečení. Sedící žena před sebou má propracované šaty a šál; opře se o vyřezávaný stůl nesoucí vázu a tekoucí listy.
Tagore a jeho manželka Mrinalini Devi, 1883

Thákur byl vychován většinou zaměstnanci; jeho matka zemřela v raném dětství a jeho otec hodně cestoval.[22] The Tagoreova rodina byl v popředí Bengálská renesance. Hostili vydávání literárních časopisů; pravidelně zde vystupovalo divadlo a recitály bengálské a západní klasické hudby. Thákurův otec pozval několik profesionálů Dhrupad hudebníci, aby zůstali v domě a učili Indická klasická hudba dětem.[23] Thákurův nejstarší bratr Dwijendranath byl filozof a básník. Další bratr, Satyendranath, byl prvním Indem jmenovaným do elity a dříve celoevropským Indická státní služba. Ještě další bratr, Jyotirindranath, byl hudebník, skladatel a dramatik.[24] Jeho sestra Swarnakumari se stal romanopiscem.[25] Jyotirindranathova manželka Kadambari Devi, o něco starší než Thákur, byl drahý přítel a mocný vliv. Její náhlá sebevražda v roce 1884, krátce poté, co se oženil, ho nechala roky hluboce rozrušeného.[26]

Tagore se do značné míry vyhýbal školnímu vyučování a raději se toulal po panství nebo v jeho blízkosti Bolpur a Panihati, které rodina navštívila.[27][28] Jeho bratr Hemendranath učil ho a fyzicky podmíňoval - tím, že ho nechal plavat po Ganze nebo procházet kopci, gymnastikou a cvičením juda a wrestlingu. Naučil se kresbu, anatomii, geografii a historii, literaturu, matematiku, sanskrt a angličtinu - jeho nejméně oblíbený předmět.[29] Tagore nenáviděl formální vzdělání - jeho vědecká práce na místní College předsednictví trvala jediný den. O několik let později se domníval, že správné učení věci nevysvětluje; správná výuka podněcuje zvědavost:[30]

Po jeho upanayan (rite coming-of-age) v jedenácti letech opustil Tagore a jeho otec v únoru 1873 Kalkatu, aby několik měsíců cestovali po Indii a navštívili jeho otce. Santiniketan majetek a Amritsar před dosažením Himálajský horská stanice z Dalhousie. Tam Tagore četl biografie, studoval historii, astronomii, moderní vědu a Sanskrt, a zkoumal klasickou poezii Kalidasa.[31][32] Během svého měsíčního pobytu v Amritsaru v roce 1873 byl velmi ovlivněn melodičností gurbani a nanak bani zpívané v Golden Temple, pro které byli otec i syn pravidelnými návštěvníky. O tom se zmiňuje ve svém Moje vzpomínky (1912)

Zlatý Amritsarův chrám se mi vrací jako sen. Mnohokrát ráno jsem doprovázel svého otce k tomuto gurudarbaru sikhů uprostřed jezera. Tam posvátné zpívání neustále zní. Můj otec, který seděl uprostřed davu věřících, občas přidal svůj hlas k hymnu chvály a když našel cizince, který se připojil k jejich oddanosti, nadšeně srdečně voskovali, a my jsme se vrátili naloženi posvěcenými nabídkami krystalů cukru a jiných sladkostí .[33]

Napsal 6 básní vztahujících se k sikhismu a řadu článků v bengálském dětském časopise o sikhismu.[34]

Tagore se vrátil k Jorosankovi a dokončil řadu významných děl do roku 1877, z nichž jedna byla dlouhá báseň v Maithili styl Vidyapati. V žertu tvrdil, že se jednalo o ztracená díla nově objeveného 17. století Vaišnava básník Bhānusiṃha.[35] Regionální odborníci je přijali jako ztracené dílo fiktivního básníka.[36] Debutoval v povídkovém žánru v bengálštině slovy „Bhikharini "(" Žebrácká žena ").[37][38] Publikováno ve stejném roce, Sandhya Sangit (1882) zahrnuje báseň „Nirjharer Swapnabhanga“ („Probuzení vodopádu“).

Shelaidaha: 1878–1901

Tagoreův dům Shilaidaha, Bangladéš

Vzhledem k tomu, že Debendranath chtěl, aby se jeho syn stal advokátem, se Tagore v roce 1878 zapsal na veřejnou školu v Brightonu ve východním Sussexu v Anglii.[14] Zůstal několik měsíců v domě, poblíž kterého vlastnila rodina Tagore Brighton a Hove, v Medina Villas; v roce 1877 jeho synovec a neteř - Suren a Indira Devi, děti Thákurova bratra Satyendranath —Byli posláni spolu s jejich matkou, Tagoreovou švagrovou, žít s ním.[39] Krátce si přečetl zákon na adrese University College v Londýně, ale opět opustil školu a místo toho se rozhodl pro nezávislé studium jazyka Shakespearovy hry Coriolanus, a Antony a Kleopatra a Religio Medici z Thomas Browne. Živé anglické, irské a skotské lidové melodie zapůsobily na Thákur, jehož vlastní tradici Nidhubabu -autor kírtany a tappas a Brahmo hymnody byla utlumená.[14][40] V roce 1880 se vrátil do bengálského stupně a rozhodl se sladit evropskou novinku s brahmskými tradicemi a od každého si vzal to nejlepší.[41] Po návratu do Bengálska Tagore pravidelně publikoval básně, příběhy a romány. Ty měly hluboký dopad v samotném Bengálsku, ale dostaly malou národní pozornost.[42] V roce 1883 se oženil s 10letým[43] Mrinalini Devi, nar Bhabatarini, 1873–1902 (v té době to byla běžná praxe). Měli pět dětí, z nichž dvě zemřeli v dětství.[44]

Rodinný člun Tagore (bajra nebo andulka ), dále jen „Padma“.

V roce 1890 začal Tagore spravovat své obrovské rodové majetky v roce Shelaidaha (dnes oblast Bangladéše); tam se k němu připojila jeho manželka a děti v roce 1898. Tagore ho propustil Manasi básně (1890), mezi jeho nejznámější dílo.[45] Tak jako Zamindar Babu, Thákur zkřížil kříž Řeka Padma ve velení Padma, luxusní rodinný člun (také známý jako „andulka "). Sbíral převážně tokeny a požehnal vesničany, kteří ho zase poctili bankety - příležitostně ze sušené rýže a kyselého mléka.[46] Setkal se Gagan Harkara, jehož prostřednictvím se seznámil Baul Lalon Shah, jehož lidové písně značně ovlivnily Tagore.[47] Tagore pracoval na popularizaci Lalon písní. Období 1891–1895, Tagore's Sadhana období, pojmenované po jednom z jeho časopisů, bylo jeho nejproduktivnějším;[22] v těchto letech napsal více než polovinu příběhů třídílného, ​​84 příběhu Galpagučchha.[37] Jeho ironické a vážné příběhy zkoumaly smyslnou chudobu idealizovaného venkovského Bengálska.[48]

Santiniketan: 1901–1932

Hlavní článek: Střední léta Rabíndranáth Thákur
Představená skupinová černobílá fotografie sedmi čínských mužů, případně akademiků, ve formálním oblečení: dva nosí obleky v evropském stylu, pět dalších nosí čínské tradiční šaty; čtyři ze sedmi sedí na podlaze v popředí; další sedí na židli za nimi ve středu vlevo; dva další stojí v pozadí. Obkličují osmého muže, který je oblečený, vousatý a sedí na židli umístěné uprostřed vlevo. Čtyři elegantní okna jsou za nimi v řadě.
Univerzita Tsinghua, 1924

V roce 1901 se Tagore přestěhoval do Santiniketan založit ášram s modlitební síní s mramorovou podlahou—The Mandir —Experimentální škola, háje stromů, zahrady, knihovna.[49] Tam zemřela jeho žena a dvě jeho děti. Jeho otec zemřel v roce 1905. Dostával měsíční platby jako součást svého dědictví a příjmů od Maharaje z Tripura, prodej šperků jeho rodiny, jeho přímořský bungalov Puri a výsměch 2 000 rupií v knižních licenčních poplatcích.[50] Získal bengálské i zahraniční čtenáře; publikoval Naivedya (1901) a Kheya (1906) a přeložil básně do volného verše.

V listopadu 1913 se Tagore dozvěděl, že ten rok vyhrál Nobelova cena za literaturu: Švédská akademie ocenil idealistickou - a pro obyvatele Západu - přístupnou povahu malého těla jeho přeloženého materiálu zaměřeného na rok 1912 Gitanjali: Nabídky písní.[51] King George V. Mu udělil rytířství 1915 Narozeniny Vyznamenání, ale Tagore se ho po roce 1919 vzdal Masakr Jallianwala Bagh.[52] Když se Tagore vzdal rytířství, napsal v dopise adresovaném Lord Chelmsford, tehdejší britský místokrál Indie, „Jsme přesvědčeni, že nepřiměřená přísnost trestů způsobených nešťastným lidem a způsoby jejich provádění nejsou v historii civilizovaných vlád obdoby ... Nastal čas, kdy odznaky cti, aby se naše hanba zaleskla v jejich nepřiměřeném kontextu ponížení, a já si přeji stát, zbaven všech zvláštních rozdílů, po boku svých venkovských mužů. “[53][54]

V roce 1919 byl pozván prezidentem a předsedou Anjuman-e-Islamia, Syed Abdul Majid navštívit Sylhet poprvé. Akce přilákala přes 5 000 lidí.[55]

V roce 1921 Tagore a zemědělský ekonom Leonard Elmhirst zřídit „Institut pro obnovu venkova“, později přejmenovaný na Shriniketan nebo „Příbytek blahobytu“, v r. Surul, vesnice poblíž ášram. S ním se Tagore snažil moderovat Gándhího Swaraj protesty, které občas obviňoval z toho, že Britská Indie vnímá mentální - a tedy nakonec koloniální - úpadek.[56] Hledal pomoc od dárců, úředníků a vědců z celého světa na „osvobození vesnic od pout bezmocnosti a nevědomosti“ pomocí „vitalizujících znalostí“.[57][58] Na počátku 30. let se zaměřil na okolní „abnormální vědomí kasty“ a nedotknutelnost. Proti nim přednášel, psal Dalit hrdinů za své básně a dramata a on se - úspěšně - zasloužil o to, aby se otevřel Guruvayoor Temple Dalitům.[59][60]

Soumrak let: 1932–1941

Německo, 1931
Poslední obrázek Rabíndranátha, 1941

Dutta a Robinson popisují tuto fázi života Thákura jako „peripatetickou“ literát Potvrdil jeho názor, že lidské divize jsou mělké. Během návštěvy v květnu 1932 v a beduín tábor v irácké poušti, kmenový šéf mu řekl, že „Náš Prorok prohlásil, že skutečný muslim je ten, jehož slovy a skutky nemusí přinejmenším jeho bratři ublížit ... “Tagore se ve svém deníku svěřil:„ Vyděsil jsem se, že jsem podle jeho slov poznal hlas zásadního lidstvo."[61] Nakonec Tagore prozkoumal pravoslaví - a v roce 1934 udeřil. Ten rok, zemětřesení zasáhl Bihar a zabil tisíce. Gándhí to oslavoval jako seismické karma, jako božská odplata pomstící útlak Dalitů. Tagore mu vyčítal jeho zdánlivě potupné důsledky.[62] Truchlil nad trvalou chudobou Kalkaty a socioekonomickým úpadkem Bengálska a podrobně popsal tuto nově plebejskou estetiku v nerýmované stosedmí básni, jejíž technika spalování dvojitého vidění předznamenala Satyajit Ray film Apur Sansar.[63][64] Objevilo se patnáct nových svazků, mezi nimi próza-báseň Punashcha (1932), Je Saptak (1935) a Patraput (1936). Experimentování pokračovalo v jeho prózách a tanečních dramatech - Chitra (1914), Shyama (1939) a Chandalika (1938) - a v jeho románech - Dui Bon (1933), Malancha (1934) a Char Adhyay (1934).[65]

Do mého života se vznášely mraky, které už nesly déšť ani neohrožovaly bouři, ale aby dodaly barvu mé obloze při západu slunce.

—Verse 292, Toulaví ptáci, 1916.

Tagoreova působnost se v posledních letech rozšířila na vědu, jak bylo naznačeno Visva-Parichay, sbírka esejů z roku 1937. Jeho respekt k vědeckým zákonům a jeho zkoumání biologie, fyziky a astronomie informovaly jeho poezii, která vykazovala rozsáhlý naturalismus a věrohodnost.[66] Upletl proces vědy, příběhy vědců, do příběhů v Se (1937), Tin Sangi (1940) a Galpasalpa (1941). Jeho posledních pět let bylo poznamenáno chronickou bolestí a dvěma dlouhými obdobími nemoci. Ty začaly, když na konci roku 1937 ztratil Tagore vědomí; zůstal na chvíli v komatu a blízko smrti. Na konci roku 1940 následovalo podobné kouzlo, ze kterého se už nevzpamatoval. Poezie z těchto valetudinárních let patří k jeho nejlepším.[67][68] Období prodloužené agónie skončilo Tagoreovou smrtí 7. srpna 1941 ve věku 80 let.[16] Byl v místnosti nahoře v domě Jorasanko, ve kterém vyrůstal.[69][70] Datum je stále truchlené.[71] A. K. Sen, bratr prvního hlavního volebního komisaře, dostal diktát od Tagore dne 30. července 1941, den před plánovanou operací: jeho poslední báseň.[72]

Ztratil jsem se uprostřed mých narozenin. Chci své přátele, jejich dotek, s poslední láskou Země. Vezmu si poslední nabídku života, přijmu poslední požehnání člověka. Dnes je můj pytel prázdný. Dal jsem úplně všechno, co jsem musel dát. Na oplátku, pokud něco obdržím - nějakou lásku, nějaké odpuštění -, vezmu si to s sebou, když vstoupím na loď, která přechází na svátek bezslovného konce.

Cestování

Jawaharlal Nehru a Rabíndranáth Thákur
Naše vášně a touhy jsou nepoddajné, ale naše postava tyto prvky podmaní do harmonického celku. Děje se něco podobného ve fyzickém světě? Jsou prvky vzpurné, dynamické s individuálními impulsy? A existuje ve fyzickém světě princip, který jim dominuje a staví je do uspořádané organizace?

- Rozhovor s Einsteinem, 14. dubna 1930.[73]

Rabíndranáth s Einstein v roce 1930
Skupinový snímek desítek lidí shromážděných u vchodu do impozantní budovy; dva sloupce v zobrazení. Všechny objekty směřují k fotoaparátu. Všichni až na dva jsou oblečeni v společenských oblecích: žena vepředu nosí světlý perský oděv; muž nalevo, první řada, má bílé vousy a tmavě zbarvenou orientální čepici a šaty.
Na Majlis (Íránský parlament) v Teherán, Írán, 1932[74]

V letech 1878 až 1932 vstoupil Tagore do více než třiceti zemí na pěti kontinentech.[75] V roce 1912 odnesl svazek svých přeložených děl do Anglie, kde získal pozornost misionáře a chráněnce Gándhího Charles F. Andrews, Irský básník William Butler Yeats, Ezra Pound, Robert Bridges, Ernest Rhys, Thomas Sturge Moore, a další.[76] Yeats napsal předmluvu k anglickému překladu Gitanjali; Andrews se připojil k Tagore na Santiniketanu. V listopadu 1912 začal Tagore cestovat po Spojených státech[77] a Spojené království, kde zůstávají Butterton, Staffordshire s přáteli duchovních Andrewsových.[78] Od května 1916 do dubna 1917 přednášel v Japonsku a ve Spojených státech.[79] Odsoudil nacionalismus.[80] Jeho esej „Nacionalismus v Indii“ byla opovrhována a chválena; to obdivoval Romain Rolland a další pacifisté.[81]

Krátce po návratu domů přijal 63letý Tagore pozvání od peruánské vlády. Odcestoval do Mexika. Každá vláda se zavázala AMERICKÉ DOLARY$100 000 do jeho školy na památku návštěv.[82] Týden po svém 6. listopadu 1924 příchodu do Buenos Aires,[83] nemocný Tagore se na příkaz přesunul do Villa Miralrío Victoria Ocampo. V lednu 1925 odešel z domova. V květnu 1926 dosáhl Tagore Neapole; druhý den se setkal Mussolini v Římě.[84] Jejich vřelé spojení skončilo, když se k tomu vyslovil Tagore Il Duce's fašistickou jemností.[85] Už dříve nadchl: „[bez jakýchkoli pochyb o tom, že je velkou osobností. V té hlavě je tak mohutný elán, že to připomíná dláto Michaela Angela.“ „Ohnivá lázeň“ fašismu měla vychovávat „nesmrtelnou duši Itálie ... oblečenou v neuhasitelném světle“.[86]

Dne 1. listopadu 1926 přijel Tagore do Maďarska a strávil nějaký čas na břehu jezera Balaton ve městě Balatonfüred a zotavoval se ze srdečních potíží v sanatoriu. Zasadil strom a v roce 1956 tam byla umístěna socha busty (dárek od indické vlády, dílo Rasithana Kašara, kterou v roce 2005 nahradila nově nadaná socha) a promenáda u jezera dodnes nese jeho jméno od roku 1957.[Citace je zapotřebí ]

Dne 14. července 1927 Thákur a dva společníci zahájili čtyřměsíční turné po jihovýchodní Asii. Navštívili Bali, Javu, Kuala Lumpur, Malakku, Penang, Siam a Singapur. Výsledné cestopisy se skládají Jatri (1929).[87] Na začátku roku 1930 odešel z Bengálska na téměř roční turné po Evropě a Spojených státech. Po návratu do Británie - a jeho obrazy byly vystaveny v Paříži a Londýně - se ubytoval v osadě Birmingham Quaker. Napsal svůj Oxford Hibbertovy přednášky[C] a promluvil na výročním setkání London Quaker.[88] Tam, při řešení vztahů mezi Brity a Indy - tématem, kterému by se v příštích dvou letech opakovaně věnoval - mluvil Tagore o „temné propasti odlehlosti“.[89] Navštívil Aga Khan III, zůstal na Dartington Hall, cestoval po Dánsku, Švýcarsku a Německu od června do poloviny září 1930, poté pokračoval do Sovětského svazu.[90] V dubnu 1932 byl Thákur zaujatý perským mystikem Hafez, hostitelem Reza Shah Pahlavi.[91][92] Na svých dalších cestách s ním Tagore komunikoval Henri Bergson, Albert Einstein, Robert Frost, Thomas Mann, George Bernard Shaw, H.G. Wells, a Romain Rolland.[93][94] Návštěvy Persie a Iráku (v roce 1932) a na Srí Lance (v roce 1933) složily závěrečné zahraniční turné Tagore a jeho nechuť k komunalismus a nacionalismus se jen prohloubil.[61]Viceprezident Indie M. Hamid Ansari uvedl, že Rabíndranáth Thákur předznamenal kulturní sblížení mezi komunitami, společnostmi a národy mnohem dříve, než se stalo liberální normou chování. Tagore byl muž předběhl svou dobu. V roce 1932, během své návštěvy Íránu, napsal, že „každá asijská země vyřeší své historické problémy podle své síly, povahy a potřeb, ale lampa, kterou si každá z nich ponese na své cestě pokroku, se sblíží, aby osvětlila společný paprsek poznání. “[95]

Funguje

Hlavní článek: Díla Rabíndranátha Thákura

Známý především svou poezií, Tagore psal romány, eseje, povídky, cestopisy, dramata a tisíce písní. Z Thákurových próz jsou jeho povídky pravděpodobně nejvíce uznávané; ve skutečnosti se mu připisuje původ bengálské jazykové verze žánru. Jeho díla jsou často známá svou rytmickou, optimistickou a lyrickou povahou. Takové příběhy si většinou půjčují ze života obyčejných lidí. Tagoreova literatura faktu se potýkala s historií, lingvistikou a spiritualitou. Psal autobiografie. Jeho cestopisy, eseje a přednášky byly sestaveny do několika svazků, včetně Evropa Jatrir Patro (Dopisy z Evropy) a Manusher Dhormo (Náboženství člověka ). Jeho krátký rozhovor s Einstein „Dodatek k povaze reality“ je zahrnut jako příloha k druhému. U příležitosti 150. narozenin Thákura byla vydána antologie (s názvem Kalanukromik Rabindra Rachanabali) z celého souboru jeho prací je v současné době publikován v bengálštině v chronologickém pořadí. To zahrnuje všechny verze každého díla a vyplňuje asi osmdesát svazků.[96] V roce 2011, Harvard University Press spolupracoval s Visva-Bharati University publikovat Základní Thákur, největší antologie Tagoreových děl dostupná v angličtině; to bylo upraveno uživatelem Fakrul Alam a Radha Chakravarthy a u příležitosti 150. výročí narození Tagore.[97]

Drama

Tagore vykonávající titulní roli vValmiki Pratibha (1881) se svou neteří Indira Devi jako bohyně Lakshmi.

Tagoreovy zkušenosti s dramatem začaly, když mu bylo šestnáct, se svým bratrem Jyotirindranath. Když měl dvacet, napsal svůj první originální dramatický kus - Valmiki Pratibha který byl uveden v Thákurově sídle. Tagore uvedl, že jeho práce se snažila formulovat „hru pocitu a ne akce“. V roce 1890 napsal Visarjan (adaptace jeho novely Rajarši), který byl považován za jeho nejlepší drama. V původním bengálském jazyce takové práce zahrnovaly složité subploty a rozšířené monology. Později Tagoreova dramata používala více filozofických a alegorických témat. Hra Dak Ghar (Pošta'; 1912), popisuje dítě, které Amal vzdoruje svým dusným a dětinským omezením tím, že nakonec „usne“, což naznačuje jeho fyzickou smrt. Příběh s bezmeznou přitažlivostí - sbírání nadšených recenzí v Evropě -Dak Ghar zabýval se smrtí jako, podle Tagoreových slov, „duchovní svoboda“ ze „světa hromaděného bohatství a ověřených vyznání“.[98][99] Další je Tagore Chandalika (Nedotknutelná dívka), který byl modelován podle starověké buddhistické legendy popisující jak Ananda, Gautama Buddha žák, ptá se kmenový dívka za vodu.[100] v Raktakarabi („Red“ nebo „Blood Oleanders“) je alegorický boj proti králi kleptocratů, který vládne obyvatelům Yaksha puri.[101]

Chitrangada, Chandalika, a Shyama jsou další klíčové hry, které mají tanečně-dramatické adaptace, které jsou společně známé jako Rabindra Nritya Natya.

Povídky

Kryt Sabuj Patra časopis, editoval Pramatha Chaudhuri

Tagore zahájil svou kariéru v povídkách v roce 1877 - když mu bylo jen šestnáct - s „Bhikharini“ („Žebrácká žena“).[102] Díky tomu Tagore účinně vynalezl bengálský jazyk povídkového žánru.[103] Čtyři roky od roku 1891 do roku 1895 se označují jako období „Sádhany“ v Tákore (pojmenované pro jeden z Thákurových časopisů). Toto období patřilo k nejúspěšnějším Tagore a přineslo více než polovinu příběhů obsažených ve třech svazcích Galpagučchha, což je samo o sobě soubor osmdesáti čtyř příběhů.[102] Takové příběhy obvykle předvádějí Tagoreovy úvahy o jeho okolí, o moderních a módních nápadech a o zajímavých hlavolamech (kterými Tagore rád zkoušel svůj intelekt). Tagore obvykle spojoval své nejranější příběhy (například příběhy „Sadhana„období“ s bujností vitality a spontánnosti; tyto charakteristiky úzce souvisely se životem Tagore ve společných vesnicích, mimo jiné Patisar, Shajadpur a Shilaida při správě rozsáhlých pozemků rodiny Tagore.[102] Tam spatřil životy indických chudých a obyčejných lidí; Thákur se tak pustil do zkoumání jejich životů s pronikavou hloubkou a pocitem, který byl v indické literatuře až do tohoto bodu jedinečný.[104] Zejména takové příběhy jako „Kabuliwala "(" Ovocný prodejce z Kábul ", publikované v roce 1892)," Kshudita Pashan "(" Hladové kameny ") (srpen 1895) a" Atithi "(" The Runaway ", 1895) znázornily toto analytické zaměření na utlačované.[105] Mnoho dalších Galpagučchha příběhy byly psány v Tagore Sabuj Patra období od roku 1914 do roku 1917, také pojmenované po jednom z časopisů, které Tagore upravoval a do nichž výrazně přispíval.[102]

Romány

Tagore napsal osm románů a čtyři novely, mezi nimi Chaturanga, Shesher Kobita, Char Odhay, a Noukadubi. Ghare Baire (Domov a svět ) - optikou idealisty zamindar protagonista Nikhil - vykořisťuje rostoucí indický nacionalismus, terorismus a náboženskou horlivost v USA Swadeshi hnutí; upřímný výraz rozporuplných názorů Tagore, vyplynul z záchvatu deprese v roce 1914. Román končí hinduisticko-muslimským násilím a Nikhilovým - pravděpodobně smrtelným - zraněním.[106]

Gora vyvolává kontroverzní otázky týkající se indické identity. Stejně jako u Ghare Baire, záležitosti vlastní identity (jati ), osobní svoboda a náboženství se rozvíjejí v kontextu rodinného příběhu a milostného trojúhelníku.[107] V něm irský chlapec osiřel v Sepoy Mutiny je vznesen hinduisty jako titulární Gora- "bělavý". Neznalý svého cizího původu kárá hinduistické náboženské páteře z lásky k domorodým Indiánům a solidarity s nimi proti svým hegemonským krajanům. Zamiluje se do brahmské dívky a přiměje svého ustaraného pěstouna, aby odhalil svou ztracenou minulost a ukončil svůj nativistický zápal. Jako „skutečná dialektika“ prosazující „argumenty pro a proti přísnému tradicionalismu“ řeší koloniální hlavolam tím, že „zobrazuje [všechny] hodnoty všech pozic v určitém rámci [...] nejen synkretismus, nejen liberální ortodoxie, ale extrémní reakcionářský tradicionalismus, který obhajuje odvoláním na to, co sdílejí lidé. “ Mezi těmito nejdůležitějšími tématy Tagore je „identita [...] koncipovaná jako dharma."[108]

v Jogajog (Vztahy), hrdinka Kumudini - svázaná ideály Śiva -Sati, ilustrovaný Dākshāyani —Je rozpolcená mezi její lítostí nad potápějícími se osudy jejího pokrokového a soucitného staršího bratra a jeho fólií: její rolí manžela. Tagore se chlubí svými feministickými sklony; patos líčí nepříjemnou situaci a konečný zánik žen uvězněných těhotenstvím, povinnostmi a rodinnou ctí; současně vozí bengálský hnilobný šlechtic.[109] Příběh se točí kolem základního soupeření mezi dvěma rodinami - Chatterjee, aristokraty nyní na ústupu (Biprodas) a Ghosals (Madhusudan), což představuje nové peníze a novou aroganci. Kumudini, Biprodasova sestra, je mezi nimi chycena, když je vdaná za Madhusudana. Vyrostla v pozorném a chráněném tradičním domě, stejně jako všechny její ženské vztahy.

Ostatní povznášející: Shesher Kobita—Přeloženo dvakrát Poslední báseň a Píseň na rozloučenou—Je jeho nejvíce lyrický román s básněmi a rytmickými pasážemi napsanými protagonistou básníka. Obsahuje prvky satiry a postmodernismu a má základní postavy, které radostně útočí na pověst starého, zastaralého a represivně proslulého básníka, který se mimochodem jmenuje „Rabíndranáth Thákur“. Ačkoli jeho romány zůstávají mezi nejméně oceňovanými jeho díly, byla jim věnována obnovená pozornost prostřednictvím filmových adaptací od Raye a dalších: Chokher Bali a Ghare Baire jsou příkladné. V první Tagore vepsal bengálskou společnost prostřednictvím své hrdinky: vzpurné vdovy, která by žila sama pro sebe. Piluje zvyk trvalého truchlení ze strany vdov, které se nesměly znovu vdát a které byly zasvěceny do ústraní a osamělosti. Tagore o tom napsal: „Vždy jsem litoval konce“.[Citace je zapotřebí ]

Poezie

Titulní strana z roku 1913 Macmillana vydání Tagore's Gitanjali.
Ručně psaná kompozice se třemi verši; každý verš má původní bengálštinu s anglickým překladem níže: „Moje fantazie jsou světlušky: skvrny živého světla blikající ve tmě. Stejný hlas šeptá v těchto opovrženíhodných liniích, které se rodí v maceškách podél cesty a nechávají unáhlené pohledy projít. nepočítá roky, ale okamžiky, a proto má dost času. “
Část básně napsané Tagoreem v Maďarsko, 1926.

Mezinárodně Gitanjali (bengálský: গীতাঞ্জলি) je nejznámější básnická sbírka Tagore, za kterou byl oceněn Nobelova cena za literaturu v roce 1913. Tagore byl prvním neevropským nositelem Nobelovy ceny za literaturu a druhým neevropským nositelem Nobelovy ceny po Theodore Roosevelt.[110]

kromě Gitanjali, další pozoruhodná díla zahrnují Manasi, Sonar Tori („Zlatá loď“), Balaka („Divoké husy“ - název je metaforou pro migraci duší)[111]

Tháborův poetický styl, který vychází z linie vytvořené vaišnavskými básníky z 15. a 16. století, sahá od klasického formalismu po komiksové, vizionářské a extatické. Byl ovlivněn atavistickou mystikou z Vyasa a další rishi-autoři Upanišady, Bhakti -Sufi mystik Kabir, a Ramprasad Sen.[112] Nejinovativnější a nejzralejší poezie Tagore ztělesňuje jeho vystavení bengálské venkovské lidové hudbě, která zahrnovala mystiku Baul balady jako bard Lalon.[113][114] Ty, znovuobjevené a repopularizované Tagore, připomínají hymny Kartābhajā z 19. století, které zdůrazňují vnitřní božství a vzpouru proti buržoazii bhadralok náboženská a sociální ortodoxie.[115][116] Během jeho let Shelaidaha jeho básně získaly lyrický hlas moner manush, Bāulův „muž v srdci“ a Tagoreova „životní síla jeho hlubokých zákoutí“, neboli meditace o jeevan devata- demiurg nebo „živý Bůh uvnitř“.[14] Tato postava souvisí s božstvím prostřednictvím odvolání k přírodě a emocionální souhry lidského dramatu. Takové nástroje byly použity v jeho básních Bhānusiṃha zaznamenávajících Radha -Krišna romantika, které byly během sedmdesáti let opakovaně revidovány.[117][118]

Později, s rozvojem nových poetických myšlenek v Bengálsku - mnoho pocházejících z mladších básníků, kteří se chtěli rozejít s Tagoreovým stylem - absorboval Tagore nové poetické koncepty, které mu umožnily dále rozvíjet jedinečnou identitu. Mezi příklady patří Afrika a Camalia, které patří mezi známější z jeho posledních básní.

Písně (Rabindra Sangeet)

Tagore byl plodný skladatel, který měl na svém kontě přibližně 2230 skladeb.[119] Jeho písně jsou známé jako rabindrasangit („Tagore Song“), který plynule přechází do jeho literatury, z nichž většina - básně nebo části románů, příběhů nebo divadelních her - byla lyrizována. Ovlivněn thumri styl Hindustánská hudba, řídili celou škálu lidských emocí, od jeho raných žalozpěvných Brahmových zbožných hymnů až po kvazierotické kompozice.[120] Napodobovali tonální barvu klasiky ragas v různé míře. Některé písně věrně napodobovaly melodii a rytmus dané ragy; ostatní nově smíchané prvky různých ragas.[121] Přesto asi devět desetin jeho práce nebylo bhanga gaan, tělo melodií přepracované s „čerstvou hodnotou“ od vybraných západních, hindustánských, bengálských lidí a dalších regionálních příchutí „vnějších“ pro vlastní rodovou kulturu Tagore.[14]

V roce 1971 Amar Shonar Bangla se stala národní hymnou Bangladéš. Bylo napsáno - ironicky - na protest proti 1905 Rozdělení Bengálska ve společných směrech: odříznutí východního Bengálska s muslimskou většinou od západního Bengálska ovládaného Hindem mělo odvrátit regionální krveprolití. Tagore viděl oddíl jako mazaný plán, jak zastavit hnutí za nezávislost, a jeho cílem bylo oživit bengálskou jednotu a dehtový komunalismus. Jana Gana Mana byl napsán v shadhu-bhasha, Sanskritised forma bengálský, a je první z pěti slok Brahmo hymnu Bharot Bhagyo Bidhata které Thákur složil. Poprvé byla zpívána v roce 1911 na zasedání Kalkaty v Kalkatě Indický národní kongres[122] a byla přijata v roce 1950 Ústavodárným shromážděním Indické republiky jako národní hymna.

The Srílanská národní hymna byl inspirován jeho prací.[13]

Pro Bengalis byla přitažlivost písní, pramenící z kombinace emoční síly a krásy popsané jako překonávající i poezii Tagore, taková, že Moderní recenze poznamenal, že „v Bengálsku není žádný kultivovaný domov, kde se zpívají písně Rabíndranátha nebo se o ně alespoň nepokoušely ... Jeho písně zpívají i negramotní vesničané“[123] Thákur ovlivněn sitar maestro Vilayat Khan a sarodiyas Buddhadev Dasgupta a Amjad Ali Khan.[121]

Umělecká díla

Černobílá fotografie stylizované skici zobrazující kmenovou pohřební masku.
Primitivismus: pastelově zbarvené ztvárnění a Malagan maska ​​ze severní Nové Irsko, Papua-Nová Guinea.
Černobílý detailní snímek kusu dřeva odvážně malovaného nesměšovanými plnými tahy černé a bílé ve stylizované podobě „ro“ a „tho“ z bengálského sylabu.
Tagoreovy iniciály v bengálském jazyce jsou zapracovány do této dřevěné pečeti „Ro-Tho“ (z RAbindranath THAkur), stylisticky podobné vzorům používaným v tradičních Řezby Haida z Pacifický Severozápad region Severní Ameriky. Tagore takovým uměním často zdobil své rukopisy.[124]

V šedesáti začal Tagore kreslit a malovat; úspěšné výstavy jeho mnoha děl - které debutovaly v Paříži na povzbuzení umělců, které potkal na jihu Francie[125]—Konaly se po celé Evropě. Pravděpodobně byl červeno-zelený barvoslepý, což vedlo k dílům, která vykazovala podivná barevná schémata a mimořádnou estetiku. Tagore byl ovlivněn mnoha styly, včetně scrimshaw podle Malanggan lidé ze severu Nové Irsko, Papua-Nová Guinea, Řezby Haida z Pacifický Severozápad oblast Severní Ameriky a dřevoryty Němec Max Pechstein.[124] Oko jeho umělce pro jeho rukopis bylo odhaleno v jednoduchých uměleckých a rytmických leitmotivech, které zdobily čmáranice, přeškrtnutí a rozložení slov jeho rukopisů. Některé z textů Tagore odpovídaly v synestetickém smyslu konkrétním obrazům.[14]

Rabindranath, obklopený několika malíři, vždy chtěl malovat. Psaní a hudba, psaní a hraní mu přišly přirozeně a téměř bez tréninku, jako tomu bylo u několika dalších v jeho rodině, a to v ještě větší míře. Ale malba mu unikla. Přesto se opakovaně pokoušel zvládnout umění a ve svých raných dopisech a vzpomínkách na to existuje několik odkazů. Například v roce 1900, kdy mu bylo téměř čtyřicet a byl již slavným spisovatelem, napsal Jagadishchandra Boseovi: „Budete překvapeni, když uslyšíte, že sedím s kresbou skicáře. Není třeba říkat, že obrázky nejsou určeny pro žádný salon v Paříži mi způsobují v neposlední řadě podezření, že se národní galerie kterékoli země najednou rozhodne zvýšit daně, aby je získala. Ale stejně jako matka nejvíce znevažuje svého nejošklivějšího syna, cítím se tajně přitahován k samotné dovednosti to ke mně přijde nejméně snadno. “ Uvědomil si také, že gumu používal více než tužku, a nespokojen s výsledky, které nakonec stáhl, a rozhodl se, že není jeho cílem, aby se stal malířem.[126]

Tagore měl také oko umělce pro svůj vlastní rukopis a zkrášlil přeškrtnutí a rozložení slov ve svých rukopisech jednoduchými uměleckými leitmotifs.

Indie Národní galerie moderního umění uvádí 102 děl Tagore ve svých sbírkách.[127][128]

Politika

Hlavní článek: Politické názory na Rabíndranáth Thákur
Fotografie formální funkce, plešatý muž ve věku a stará žena v jednoduchých bílých šatech sedí vedle sebe s nohama složenými na koberci posetém pódiu; muž se dívá na vousatého a girlandového starého muže sedícího na jiném pódiu nalevo. V popředí jsou uspořádány různé ceremoniální objekty; v pozadí pozorují desítky dalších lidí.
Tagore hostí Gandhi a manželku Kasturbu v Santiniketanu v roce 1940

Thákur proti imperialismus a podporoval indické nacionalisty,[129][130][131] a tyto názory byly poprvé odhaleny v Manast, který byl většinou složen ve dvaceti letech.[45] Důkazy předložené během Hindu-německý soudní proces proti spiknutí a tyto účty potvrzují jeho povědomí o Ghadarity, a uvedl, že hledal podporu japonského předsedy vlády Terauchi Masatake a bývalý premiér Ōkuma Shigenobu.[132] Přesto parodoval Swadeshi hnutí; vyčítal mu to Kult Charkha, štiplavá esej z roku 1925.[133] Vyzval masy, aby se vyhnuly viktimologii a místo toho hledaly svépomoc a vzdělání, a přítomnost britské správy považoval za „politický příznak naší sociální nemoci“. Tvrdil, že i pro ty, kteří jsou v extrémních podmínkách chudoby, „o slepé revoluci nemůže být ani pochyb“; lepší než „stabilní a účelné vzdělávání“.[134][135]

Takže opakuji, že nikdy nemůžeme mít skutečný pohled na člověka, pokud k němu nebudeme mít lásku. Civilizace musí být posuzována a ceněna nikoli podle množství síly, kterou vyvinula, ale podle toho, jak moc se vyvinula a jak vyjádřila svými zákony a institucemi lásku k lidstvu.

— Sādhanā: Realizace života, 1916.[136]

Takové názory mnoho rozzuřily. Během pobytu v hotelu v San Francisku na konci roku 1916 unikl atentátu - a to jen těsně - indickými emigranty; spiknutí selhalo, když se jeho případní zabijáci dostali do sporu.[137] Tagore napsal písně lionizující indické hnutí za nezávislost.[138] Dvě z více politicky nabitých skladeb Tagore, “Chitto Jetha Bhayshunyo „(„ Kde je mysl beze strachu “) a„Ekla Chalo Re "(" Pokud neodpovídají na tvé volání, jdi sám "), získal masové odvolání, přičemž druhý byl zvýhodněn Gandhi.[139] Ačkoli je vůči gandhianskému aktivismu poněkud kritický,[140] Tagore byl klíčem při řešení Gándhího -Ambedkar spor zahrnující oddělené voliče pro nedotknutelné, čímž se vybodoval alespoň jeden z Gándhího půstů „k smrti“.[141][142]

Odmítnutí rytířství

Viz také: Seznam lidí, kteří odmítli britskou poctu § Zřeknutí se cti

Tagore se vzdal svého rytířství v reakci na Masakr Jallianwala Bagh v roce 1919. V dopise o odmítnutí místokráli Lord Chelmsford, napsal[143]

Nastal čas, kdy díky čestným odznakům naše hanba do očí bije v nepřiměřeném kontextu ponížení, a já si přeji stát, ostříhaný, všech zvláštních rozdílů, po boku těch svých krajanů, kteří pro své tzv. bezvýznamnosti, mohou trpět degradací nevhodnou pro lidské bytosti.

Santiniketan and Visva-Bharati

Kala Bhavan (Institute of Fine Arts), Santiniketan, Indie

Tagore despised rote classroom schooling: in "The Parrot's Training", a bird is caged and force-fed textbook pages—to death.[144][145] Tagore, visiting Santa Barbara in 1917, conceived a new type of university: he sought to "make Santiniketan the connecting thread between India and the world [and] a world center for the study of humanity somewhere beyond the limits of nation and geography."[137] The school, which he named Visva-Bharati,[d] had its foundation stone laid on 24 December 1918 and was inaugurated precisely three years later.[146] Tagore employed a brahmacharya Systém: guru gave pupils personal guidance—emotional, intellectual, and spiritual. Teaching was often done under trees. He staffed the school, he contributed his Nobel Prize monies,[147] and his duties as steward-mentor at Santiniketan kept him busy: mornings he taught classes; afternoons and evenings he wrote the students' textbooks.[148] He fundraised widely for the school in Europe and the United States between 1919 and 1921.[149]

Theft of Nobel Prize

On 25 March 2004, Tagore's Nobel Prize was stolen from the safety vault of the Visva-Bharati University, along with several other of his belongings.[150] On 7 December 2004, the Swedish Academy decided to present two replicas of Tagore's Nobel Prize, one made of gold and the other made of bronze, to the Visva-Bharati University.[151] It inspired the fictional film Nobel Chor. In 2016, a baul singer named Pradip Bauri accused of sheltering the thieves was arrested and the prize was returned.[152][153]

Dopad a dědictví

Bust of Tagore in Gordonovo náměstí, Bloomsbury, Londýn
Rabindranath Tagore's bust at St Stephen Green Park, Dublin, Irsko
Rabindranath Tagore Memorial, Nimtala crematorium, Kalkata
Bust of Rabindranath in Tagore promenade, Balatonfüred, Maďarsko

Every year, many events pay tribute to Tagore: Kabipranam, his birth anniversary, is celebrated by groups scattered across the globe; the annual Tagore Festival held in Urbana, Illinois (USA); Rabindra Path Parikrama walking pilgrimages from Kolkata to Santiniketan; and recitals of his poetry, which are held on important anniversaries.[77][154][155] Bengali culture is fraught with this legacy: from language and arts to history and politics. Amartya Sen deemed Tagore a "towering figure", a "deeply relevant and many-sided contemporary thinker".[155] Tagore's Bengali originals—the 1939 Rabīndra Rachanāvalī—is canonised as one of his nation's greatest cultural treasures, and he was roped into a reasonably humble role: "the greatest poet India has produced".[156]

Who are you, reader, reading my poems a hundred years hence?
I cannot send you one single flower from this wealth of the spring, one single streak of gold from yonder clouds.
Open your doors and look abroad.
From your blossoming garden gather fragrant memories of the vanished flowers of an hundred years before.
In the joy of your heart may you feel the living joy that sang one spring morning, sending its glad voice across an hundred years.

— Zahradník, 1915.[157]

Tagore was renowned throughout much of Europe, North America, and East Asia. Spoluzaložil Škola Dartington Hall, a progressive coeducational institution;[158] in Japan, he influenced such figures as Nobel laureate Yasunari Kawabata.[159] v koloniální Vietnam Tagore was a guide for the restless spirit of the radical writer and publicist Nguyen An Ninh[160] Tagore's works were widely translated into English, Dutch, German, Spanish, and other European languages by Czech Indologist Vincenc Lesný,[161] French Nobel laureate André Gide, Russian poet Anna Achmatová,[162] former Turkish Prime Minister Bülent Ecevit,[163] a další. In the United States, Tagore's lecturing circuits, particularly those of 1916–1917, were widely attended and wildly acclaimed. Some controversies[E] involving Tagore, possibly fictive, trashed his popularity and sales in Japan and North America after the late 1920s, concluding with his "near total eclipse" outside Bengal.[5] Yet a latent reverence of Tagore was discovered by an astonished Salman Rushdie during a trip to Nicaragua.[169]

By way of translations, Tagore influenced Chileans Pablo Neruda a Gabriela Mistral; Mexický spisovatel Octavio Paz; a Španělé José Ortega y Gasset, Zenobia Camprubí, a Juan Ramón Jiménez. In the period 1914–1922, the Jiménez-Camprubí pair produced twenty-two Spanish translations of Tagore's English corpus; they heavily revised Půlměsíc and other key titles. In these years, Jiménez developed "naked poetry".[170] Ortega y Gasset wrote that "Tagore's wide appeal [owes to how] he speaks of longings for perfection that we all have [...] Tagore awakens a dormant sense of childish wonder, and he saturates the air with all kinds of enchanting promises for the reader, who [...] pays little attention to the deeper import of Oriental mysticism". Tagore's works circulated in free editions around 1920—alongside those of Platón, Dante, Cervantes, Goethe, a Tolstoj.

Tagore was deemed over-rated by some. Graham Greene doubted that "anyone but Mr. Yeats can still take his poems very seriously." Several prominent Western admirers—including Pound and, to a lesser extent, even Yeats—criticised Tagore's work. Yeats, unimpressed with his English translations, railed against that "Damn Tagore [...] We got out three good books, Sturge Moore and I, and then, because he thought it more important to see and know English than to be a great poet, he brought out sentimental rubbish and wrecked his reputation. Tagore does not know English, no Indian knows English."[5][171] William Radice, who "English[ed]" his poems, asked: "What is their place in world literature?"[172] He saw him as "kind of counter-cultur[al]", bearing "a new kind of classicism" that would heal the "collapsed romantic confusion and chaos of the 20th [c]entury."[171][173] The translated Tagore was "almost nonsensical",[174] and subpar English offerings reduced his trans-national appeal:

Anyone who knows Tagore's poems in their original Bengali cannot feel satisfied with any of the translations (made with or without Yeats's help). Even the translations of his prose works suffer, to some extent, from distortion. E.M. Forster noted [of] Domov a svět [that] '[t]he theme is so beautiful,' but the charms have 'vanished in translation,' or perhaps 'in an experiment that has not quite come off.'

— Amartya Sen, "Tagore and His India".[5]

Muzea

Jorasanko Thakur Bari, Kalkata; the room in which Tagore died in 1941.
Shahjadpur Kachharibari
Patisar Kachharibari

There are eight Tagore museums. Three in India and five in Bangladesh:

Rabindra Complex, Dakkhindihi, Phultala, Khulna, Bangladesh

Jorasanko Thakur Bari (bengálský: House of the Thakurs; anglicised to Tagore) v Jorasanko, north of Kolkata, is the ancestral home of the Tagore family. It is currently located on the Univerzita Rabindra Bharati campus at 6/4 Dwarakanath Tagore Lane[175] Jorasanko, Kolkata 700007.[176] It is the house in which Tagore was born. It is also the place where he spent most of his childhood and where he died on 7 August 1941.

Rabindra Complex is located in Dakkhindihi village, near Phultala Upazila, 19 kilometres (12 mi) from Khulno město, Bangladéš. It was the residence of tagores father-in-law, Beni Madhab Roy Chowdhury. Rodina Tagore měla úzké spojení s vesnicí Dakkhindihi. The maternal ancestral home of the great poet was also situated at Dakkhindihi village, poets mother Sarada Sundari Devi and his paternal aunt by marriage Tripura Sundari Devi; was born in this village.Young tagore used to visit Dakkhindihi village with his mother to visit his maternal uncles in her mothers ancestral home. Tagore toto místo navštívil několikrát v životě. To bylo prohlášeno za chráněné archeologické naleziště ministerstvem archeologie Bangladéše a přeměněno na muzeum. On in 1995, the local administration took charge of the house and on 14 Novembar of that year, the Rabindra Complex project was decided.Bangladesh Governments Department of Archeology has carried out the renovation work to make the house a museum titled ‘Rabindra Complex’ in 2011–12 fiscal year. Dvoupodlažní budova muzea má v současnosti čtyři pokoje v prvním patře a dva pokoje v přízemí. Budova má osm oken v přízemí a 21 oken v prvním patře. Výška střechy od podlahy v přízemí je 13 stop. V prvním patře je sedm dveří, šest oken a nástěnné almiráhy. V knihovně bylo uloženo více než 500 knih a všechny pokoje byly zdobeny vzácnými obrazy Rabíndranátha. Více než 10 000 návštěvníků sem každoročně přichází, aby si prohlédlo muzeum z různých částí země i ze zahraničí, uvedl Saifur Rahman, asistent ředitele Oddělení archeologie v Khulně. Je tam také busta Rabíndranátha Thákura. Every year on 25–27 Baishakh (after the Bengali New Year Celebration), cultural programs are held here which lasts for three days.

List of universities; university buildings named after him

  1. Univerzita Rabindra Bharati, Kolkata, India.
  2. Rabindranath Tagore International Institute of Cardiac Sciences
  3. Rabindra University, Sahjadpur, Shirajganj, Bangladesh.[1]
  4. Rabindranath Tagore University, Hojai, Assam, Indie
  5. Rabindra Maitree University, Courtpara, Kustia,Bangladesh.[2]
  6. Bishwakabi Rabindranath Tagore Hall, Univerzita Jahangirnagar, Bangladéš
  7. Rabindra Nazrul Art Building, Arts Faculty, Islámská univerzita, Bangladéš
  8. Rabindra Library (Central), Assam University, Indie
  9. Rabindra Srijonkala University, Keraniganj, Dhaka, Bangladesh
  10. Rabindranath Thakur Mahavidyalaya , Tripura, Indie

Seznam prací

Hlavní článek: Seznam děl Rabíndranátha Thákura

The SNLTR hosts the 1415 BE edition of Tagore's complete Bengali works. Tagore Web also hosts an edition of Tagore's works, including annotated songs. Translations are found at Project Gutenberg and Wikisource. More sources are níže.

Originál

Original poetry in Bengali
Bengálský titulPřepisovaný názevPřeložený názevRok
ভানুসিংহ ঠাকুরের পদাবলীBhānusiṃha Ṭhākurer PaḍāvalīSongs of Bhānusiṃha Ṭhākur1884
মানসীManasiThe Ideal One1890
সোনার তরীSonar TariZlatá loď1894
গীতাঞ্জলিGitanjaliNabídky písní1910
গীতিমাল্যGitimalyaWreath of Songs1914
বলাকাBalakaLet jeřábů1916
Original dramas in Bengali
Bengálský titulPřepisovaný názevPřeložený názevRok
বাল্মিকী প্রতিভাValmiki-PratibhaGénius z Valmiki1881
কালমৃগয়াKal-MrigayaFatální lov1882
মায়ার খেলাMayar KhelaHra iluzí1888
বিসর্জনVisarjanOběť1890
চিত্রাঙ্গদাChitrangadaChitrangada1892
রাজাRajaKrál temné komory1910
ডাকঘরDak GharPošta1912
অচলায়তনAchalayatanNeměnný1912
মুক্তধারাMuktadharaVodopád1922
রক্তকরবীRaktakarabiČervené oleandry1926
চণ্ডালিকাChandalikaThe Untouchable Girl1933
Original fiction in Bengali
Bengálský titulPřepisovaný názevPřeložený názevRok
নষ্টনীড়NastanirhZlomené hnízdo1901
গোরাGoraSpravedlivý1910
ঘরে বাইরেGhare BaireDomov a svět1916
যোগাযোগYogayogKřížové proudy1929
Original fiction in Bengali
Bengálský titulPřepisovaný názevPřeložený názevRok
জীবনস্মৃতিJivansmritiMoje vzpomínky1912
ছেলেবেলাChhelebelaDny mého dětství1940
Práce v angličtině
TitulRok
Myšlenkové relikvie1921[original 1]

Přeloženo

Thákurova ulice, Praha, Česká republika
Bronzová busta středního a dopředu hledícího vousatého muže podepřená na vysokém obdélníkovém dřevěném podstavci nad větším soklem zasazeným do malé zdobené osmiboké muzejní místnosti s růžovými stěnami a dřevěným obložením; na poprsí na zdi za ní jsou dva obrazy Thákura: nalevo, kostýmovaný mladík hrající dramatickou scénu; napravo portrét zobrazující staršího muže s velkým bílým vousem oděným do černých a červených šatů.
Tagore Room, Sardar Patel Memorial, Ahmedabad, Indie
Překlady do angličtiny
RokPráce
1914Chitra[text 1]
1922Kreativní jednota[text 2]
1913Půlměsíc[text 3]
1917The Cycle of Spring[text 4]
1928Světlušky
1916Sběr ovoce[text 5]
1916Uprchlík[text 6]
1913Zahradník[text 7]
1912Gitanjali: Song Offerings[text 8]
1920Záblesky Bengálska[text 9]
1921Domov a svět[text 10]
1916Hladové kameny[text 11]
1991I Won't Let you Go: Selected Poems
1914Král temné komory[text 12]
2012Dopisy od krajanů v Evropě
2003The Lover of God
1918Mashi[text 13]
1943Dny mého dětství
1917Moje vzpomínky[text 14]
1917Nacionalismus
1914Pošta[text 15]
1913Sadhana: Realizace života[text 16]
1997Vybraná písmena
1994Vybrané básně
1991Vybrané povídky
1915Písně Kabira[text 17]
1916Duch Japonska[text 18]
1918Příběhy z Tagore[text 19]
1916Toulaví ptáci[text 20]
1913Povolání[177]
1921The Wreck

Adaptations of novels and short stories in cinema

Hlavní článek: Adaptace děl Rabíndranátha Thákura ve filmu a televizi

bengálský

hindština

V populární kultuře

Viz také

Reference

Gordon Square, London
Gandhi Memorial Museum, Madurai

Poznámky

  1. ^ Gurudev translates as "divine mentor".[1] 
  2. ^ Tagore was born at No. 6 Dwarkanath Tagore Lane, Jorasanko – the address of the main mansion (the Jorasanko Thakurbari) inhabited by the Jorasanko branch of the Tagore clan, which had earlier suffered an acrimonious split. Jorasanko was located in the Bengali section of Calcutta, near Chitpur Road.[17][18] Dwarkanath Thákur byl jeho dědeček z otcovy strany.[19] Debendranath had formulated the Brahmoist philosophies espoused by his friend Ram Mohan Roy, and became focal in Brahmo society after Roy's death.[20][21]
  3. ^ On the "idea of the humanity of our God, or the divinity of Man the Eternal".
  4. ^ Etymology of "Visva-Bharati": from the Sanskrit for "world" or "universe" and the name of a Rigvedic goddess ("Bharati") associated with Sarasvatí, the Hindu patron of learning.[146] "Visva-Bharati" also translates as "India in the World".
  5. ^ Tagore was no stranger to controversy: his dealings with Indian nationalists Subhas Chandra Bose[5] a Vyrážka Behari Bose,[164] his yen for Soviet Communism,[165][166] and papers confiscated from Indian nationalists in New York allegedly implicating Tagore in a plot to overthrow the Raj via German funds.[167] These destroyed Tagore's image—and book sales—in the United States.[164] His relations with and ambivalent opinion of Mussolini revolted many;[86] blízký přítel Romain Rolland despaired that "[h]e is abdicating his role as moral guide of the independent spirits of Europe and India".[168]

Citace

  1. ^ Sil 2005.
  2. ^
    • Lubet, Alex. „Tagore, ne Dylan: První textař, který získal Nobelovu cenu za literaturu, byl ve skutečnosti indický“. Quartz India.
    • "Anita Desai and Andrew Robinson – The Modern Resonance of Rabindranath Tagore". Na bytí. Citováno 30. července 2019.
  3. ^ Nobelova nadace.
  4. ^ O'Connell 2008.
  5. ^ A b C d E Sen 1997.
  6. ^ "Work of Rabindranath Tagore celebrated in London". BBC novinky. Citováno 15. července 2015.
  7. ^ A b
    • Tagore, Rathindranath (December 1978). On the edges of time (New ed.). Greenwood Press. str. 2. ISBN  978-0313207600.
    • Mukherjee, Mani Shankar (May 2010). "Timeless Genius". Pravasi Bharatiya: 89, 90.
    • Thompson, Edward (1948). Rabindranath Tagore : Poet And Dramatist. Oxford University Press. str. 13.
  8. ^ Tagore 1984, str. xii.
  9. ^ Thompson 1926, s. 27–28; Dasgupta 1993, str. 20.
  10. ^ "Nationalism is a Great Menace" Tagore and Nationalism, by Radhakrishnan M. and Roychowdhury D. from Hogan, P. C.; Pandit, L. (2003), Rabindranath Tagore: Universality and Tradition, pp 29–40
  11. ^ "Visva-Bharti-Facts and Figures at a Glance". Archivovány od originál dne 23. května 2007.
  12. ^ Datta 2002, str. 2; Kripalani 2005a, s. 6–8; Kripalani 2005b, s. 2–3; Thompson 1926, str. 12.
  13. ^ A b
  14. ^ A b C d E F Ghosh 2011.
  15. ^ Nasrin, Mithun B.; Wurff, W. A. M. Van Der (2015). Colloquial Bengali. Routledge. str. 1. ISBN  9781317306139.
  16. ^ A b "Rabindranath Tagore – Facts". Nobelova nadace.
  17. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 34.
  18. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 37.
  19. ^ The News Today 2011.
  20. ^ Roy 1977, s. 28–30.
  21. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, s. 8–9.
  22. ^ A b Thompson 1926, str. 20.
  23. ^ Som 2010, str. 16.
  24. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 10.
  25. ^ Sree, S. Prasanna (2003). Woman in the novels of Shashi Deshpande : a study (1. vyd.). Nové Dillí: Sarup & Sons. str. 13. ISBN  8176253812. Citováno 12. dubna 2016.
  26. ^ Paul, S. K. (1 January 2006). The Complete Poems of Rabindranath Tagore's Gitanjali: Texts and Critical Evaluation. Sarup & Sons. str. 2. ISBN  9788176256605. Citováno 12. dubna 2016.
  27. ^ Thompson 1926, s. 21–24.
  28. ^ Das 2009.
  29. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 48–49.
  30. ^ Dutta & Robinson 1995, s. 50.
  31. ^ (Dutta & Robinson 1995, s. 55–56).
  32. ^ Tagore, Stewart & Twichell 2003, str. 91.
  33. ^ "A journey with my Father". Moje vzpomínky.
  34. ^ Dev, Amiya (2014). "Tagore and Sikhism". Mainstream Weekly.
  35. ^ Tagore, Stewart & Twichell 2003, str. 3.
  36. ^ Tagore, Stewart & Twichell 2003, str. 3.
  37. ^ A b Tagore & Chakravarty 1961, str. 45.
  38. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 265.
  39. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 68.
  40. ^ Thompson 1926, str. 31.
  41. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, s. 11–12.
  42. ^ Guha, Ramachandra (2011). Tvůrci moderní Indie. Cambridge, Massachusetts: Belknap Press z Harvard University. str. 171.
  43. ^ Dutta, Krišna; Robinson, Andrew (1997). Vybrané dopisy Rabíndranátha Thákura. Cambridge University Press. str. 13. ISBN  978-0521590181. Citováno 27. dubna 2016.
  44. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 373.
  45. ^ A b Scott 2009, str. 10.
  46. ^ Dutta & Robinson 1995, pp. 109–111.
  47. ^ Chowdury, A. A. (1992), Lalon Shah, Dháka, Bangladesh: Bangla Academy, ISBN  984-07-2597-1
  48. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 109.
  49. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 133.
  50. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 139–140.
  51. ^ Hjärne 1913.
  52. ^ Anil Sethi; Guha; Khullar; Nair; Prasad; Anwar; Singh; Mohapatra, eds. (2014). "The Rowlatt Satyagraha". Our Pasts: Volume 3, Part 2 (History text book) (Revised 2014 ed.). Indie: NCERT. str. 148. ISBN  9788174508386.
  53. ^ "Letter from Rabindranath Tagore to Lord Chelmsford, Viceroy of India". Digital Anthropology Resources for Teaching, Columbia University and the London School of Economics.
  54. ^ "Tagore renounced his Knighthood in protest for Jalianwalla Bagh mass killing". The Times of India, 13 April 2011.
  55. ^ Syed Ahmed Mortada. „Když Thákur přišel do Sylhetu“.
  56. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 239–240.
  57. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 242.
  58. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 308–309.
  59. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 303.
  60. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 309.
  61. ^ A b Dutta & Robinson 1995, str. 317.
  62. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 312–313.
  63. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 335–338.
  64. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 342.
  65. ^ "A 100 years ago, Rabindranath Tagore was awarded the Nobel Prize for poetry. But his novels are more enduring". Hind. Citováno 17. září 2019.
  66. ^ Tagore & Radice 2004, str. 28.
  67. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 338.
  68. ^ Indo-Asian News Service 2005.
  69. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 367.
  70. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 363.
  71. ^ The Daily Star 2009.
  72. ^ Sigi 2006, str. 89.
  73. ^ Tagore 1930, pp. 222–225.
  74. ^ Flickr 2006.
  75. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 374–376.
  76. ^ Dutta & Robinson 1995, s. 178–179.
  77. ^ A b University of Illinois v Urbana-Champaign.
  78. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 1–2.
  79. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 206.
  80. ^ Hogan & Pandit 2003, str. 56–58.
  81. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 182.
  82. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 253.
  83. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 256.
  84. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 267.
  85. ^ Dutta & Robinson 1995, s. 270–271.
  86. ^ A b Kundu 2009.
  87. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 1.
  88. ^ Dutta & Robinson 1995, s. 289–292.
  89. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 303–304.
  90. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 292–293.
  91. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 2.
  92. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 315.
  93. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 99.
  94. ^ Tagore & Chakravarty 1961, pp. 100–103.
  95. ^ "Vice President speaks on Rabindranath Tagore". Newkerala.com. 8. května 2012. Archivovány od originál dne 4. června 2012. Citováno 7. srpna 2016.
  96. ^ Pandey 2011.
  97. ^ Základní Thákur, Harvard University Press, vyvoláno 19. prosince 2011
  98. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, pp. 21–23.
  99. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 123–124.
  100. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 124.
  101. ^ Ray 2007, str. 147–148.
  102. ^ A b C d Tagore & Chakravarty 1961, str. 45.
  103. ^ (Dutta & Robinson 1997, str. 265).
  104. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 45–46
  105. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 46
  106. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 192–194.
  107. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 154–155.
  108. ^ Hogan 2000, str. 213–214.
  109. ^ Mukherjee 2004.
  110. ^ „Všechny Nobelovy ceny“. Nobelova nadace. Citováno 22. února 2020.
  111. ^ (Dutta & Robinson 1995, str. 1)
  112. ^ Roy 1977, str. 201.
  113. ^ Tagore, Stewart & Twichell 2003, str. 94.
  114. ^ Urban 2001, str. 18.
  115. ^ Urban 2001, s. 6–7.
  116. ^ Urban 2001, str. 16.
  117. ^ Tagore, Stewart & Twichell 2003, str. 95.
  118. ^ Tagore, Stewart & Twichell 2003, str. 7.
  119. ^ Sanjukta Dasgupta; Chinmoy Guha (2013). Tagore-At Home in the World. Publikace SAGE. str. 254. ISBN  978-81-321-1084-2.
  120. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 94.
  121. ^ A b Dasgupta 2001.
  122. ^ Monish R. Chatterjee (13 August 2003). "Tagore a Jana Gana Mana". countercurrents.org.
  123. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 359.
  124. ^ A b Dyson 2001.
  125. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 222.
  126. ^ R. Siva Kumar (2011) Poslední sklizeň: Obrazy Rabíndranátha Thákura.
  127. ^ "National Gallery of Modern Art – Mumbai:Virtual Galleries". Citováno 23. října 2017.
  128. ^ "National Gallery of Modern Art:Collections". Citováno 23. října 2017.
  129. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 127.
  130. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 210.
  131. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 304.
  132. ^ Brown 1948, str. 306.
  133. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 261.
  134. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 239–240.
  135. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 181.
  136. ^ Tagore 1916, str. 111.
  137. ^ A b Dutta & Robinson 1995, str. 204.
  138. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 215–216.
  139. ^ Chakraborty & Bhattacharya 2001, str. 157.
  140. ^ Mehta 1999.
  141. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 306–307.
  142. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 339.
  143. ^ "Tagore renounced his Knighthood in protest for Jalianwalla Bagh mass killing". The Times of India. Mumbai: Bennett, Coleman & Co. Ltd. 13 April 2011. Citováno 17. února 2012.
  144. ^ Tagore, Dutta & Robinson 1997, str. 267.
  145. ^ Tagore & Pal 2004.
  146. ^ A b Dutta & Robinson 1995, str. 220.
  147. ^ Roy 1977, str. 175.
  148. ^ Tagore & Chakravarty 1961, str. 27.
  149. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 221.
  150. ^ "Tagore's Nobel Prize stolen". The Times of India. The Times Group. 25. března 2004. Citováno 10. července 2013.
  151. ^ "Sweden to present India replicas of Tagore's Nobel". The Times of India. The Times Group. 7. prosince 2004. Citováno 10. července 2013.
  152. ^ "Tagore's Nobel medal theft: Baul singer arrested". The Times of India. Citováno 31. března 2019.
  153. ^ „Thákurova krádež Nobelovy medaile: Folk Singer zatčen z Bengálska“. Novinky18. Citováno 31. března 2019.
  154. ^ Chakrabarti 2001.
  155. ^ A b Hatcher 2001.
  156. ^ Kämpchen 2003.
  157. ^ Tagore & Ray 2007, str. 104.
  158. ^ Farrell 2000, str. 162.
  159. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 202.
  160. ^ Hue-Tam Ho Tai, Radikalismus a počátky vietnamské revoluce, str. 76-82
  161. ^ Cameron 2006.
  162. ^ Sen 2006, str. 90.
  163. ^ Kinzer 2006.
  164. ^ A b Dutta & Robinson 1995, str. 214.
  165. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 297.
  166. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 214–215.
  167. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 212.
  168. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 273.
  169. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 255.
  170. ^ Dutta & Robinson 1995, str. 254–255.
  171. ^ A b Bhattacharya 2001.
  172. ^ Tagore & Radice 2004, str. 26.
  173. ^ Tagore & Radice 2004, s. 26–31.
  174. ^ Tagore & Radice 2004, s. 18–19.
  175. ^ "Rabindra Bharti Museum (Jorasanko Thakurbari)". Archivovány od originál dne 9. února 2012.
  176. ^ "Tagore House (Jorasanko Thakurbari) - Kalkata". wikimapia.org.
  177. ^ Povolání, Ratna Sagar, 2007, s. 64, ISBN  978-81-8332-175-4
  178. ^ „Chhelebela zachytí dětství básníka“. rediff.com. Citováno 12. dubna 2020.
  179. ^ „Tagore nebo se ho nedotkni“. The Times of India. Citováno 12. dubna 2020.
  180. ^ „Oslava Thákura“. Hind. 7. srpna 2013. Citováno 12. dubna 2020.
  181. ^ Banerjee, Kathakali (12. ledna 2017). „Kadambari odpovědně zkoumá vztah Tagore a jeho švagra“. Časy Indie. Citováno 12. dubna 2020.

Bibliografie

Hlavní

Antologie

  • Tagore, Rabíndranáth (1952), Shromážděné básně a hry Rabíndranátha Thákura, Macmillan Publishing (publikováno v lednu 1952), ISBN  978-0-02-615920-3
  • Tagore, Rabíndranáth (1984), Některé písně a básně z Rabíndranáth ThákurPublikace východ-západ, ISBN  978-0-85692-055-4
  • Tagore, Rabíndranáth; Alam, F. (redaktor); Chakravarty, R. (editor) (2011), Základní Thákur, Harvard University Press (zveřejněno 15. dubna 2011), s. 323, ISBN  978-0-674-05790-6CS1 maint: další text: seznam autorů (odkaz)
  • Tagore, Rabíndranáth (1961), Chakravarty, A. (ed.), Tagore Reader, Beacon Press (zveřejněno 1. června 1961), ISBN  978-0-8070-5971-5
  • Tagore, Rabíndranáth; Dutta, K. (editor); Robinson, A. (redaktor) (1997), Vybrané dopisy Rabíndranátha Thákura, Cambridge University Press (zveřejněno 28. června 1997), ISBN  978-0-521-59018-1CS1 maint: další text: seznam autorů (odkaz)
  • Tagore, Rabíndranáth; Dutta, K. (editor); Robinson, A. (redaktor) (1997), Rabíndranáth Thákur: Antologie, Svatý Martinův tisk (publikováno v listopadu 1997), ISBN  978-0-312-16973-2CS1 maint: další text: seznam autorů (odkaz)
  • Tagore, Rabíndranáth; Ray, M. K. (editor) (2007), Anglické spisy Rabíndranátha Thákura, 1, Atlantic Publishing (zveřejněno 10. června 2007), ISBN  978-81-269-0664-2CS1 maint: další text: seznam autorů (odkaz)

Originály

Překlady

Sekundární

Články

Knihy

  • Ayyub, A. S. (1980), Tagore's QuestPapyrus
  • Chakraborty, S. K .; Bhattacharya, P. (2001), Vedení a síla: etické průzkumy, Oxford University Press (zveřejněno 16. srpna 2001), ISBN  978-0-19-565591-9
  • Dasgupta, T. (1993), Sociální myšlení Rabíndranátha Thákura: Historická analýzaPublikace Abhinav (zveřejněna 1. října 1993), ISBN  978-81-7017-302-1
  • Datta, P. K. (2002), Rabíndranáth Thákur Domov a svět: Kritický společník (1. vyd.), Permanent Black (publikováno 1. prosince 2002), ISBN  978-81-7824-046-6
  • Dutta, K .; Robinson, A. (1995), Rabíndranáth Thákur: Myriad-Minded Man, Svatý Martinův tisk (publikováno v prosinci 1995), ISBN  978-0-312-14030-4
  • Farrell, G. (2000), Indická hudba a západClarendon Paperbacks Series (3. vyd.), Oxford University Press (publikováno 9. března 2000), ISBN  978-0-19-816717-4
  • Hogan, P. C. (2000), Kolonialismus a kulturní identita: Krize tradice v anglofonních literaturách Indie, Afriky a Karibiku, State University of New York Press (zveřejněno 27. ledna 2000), ISBN  978-0-7914-4460-3
  • Hogan, P. C .; Pandit, L. (2003), Rabíndranáth Thákur: Univerzálnost a tradiceFairleigh Dickinson University Press (publikováno v květnu 2003), ISBN  978-0-8386-3980-1
  • Kripalani, K. (2005), Dwarkanath Thákur: Zapomenutý průkopník - život, National Book Trust of India, ISBN  978-81-237-3488-0
  • Kripalani, K. (2005), Thákur - život, National Book Trust of India, ISBN  978-81-237-1959-7
  • Lago, M. (1977), Rabíndranáth Thákur, Boston: Twayne Publishers (publikováno v dubnu 1977), ISBN  978-0-8057-6242-6
  • Lifton, B. J .; Wiesel, E. (1997), Král dětí: Život a smrt Janusze Korczaka, Svatomartinská Griffin (publikováno 15. dubna 1997), ISBN  978-0-312-15560-5
  • Prasad, A. N .; Sarkar, B. (2008), Kritická reakce na indickou poezii v angličtině, Sarup a synové, ISBN  978-81-7625-825-8
  • Ray, M. K. (2007), Studie na Rabíndranáth Thákur, 1, Atlantik (zveřejněno 1. října 2007), ISBN  978-81-269-0308-5, vyvoláno 16. září 2011
  • Roy, B. K. (1977), Rabíndranáth Thákur: Muž a jeho poezieVydání knihovny Folcroft, ISBN  978-0-8414-7330-0
  • Scott, J. (2009), Bengálský květ: 50 vybraných básní z Indie a Bangladéše (zveřejněno 4. července 2009), ISBN  978-1-4486-3931-1
  • Sen, A. (2006), Argumentativní indián: Spisy o indické historii, kultuře a identitě (1. vyd.), Picador (publikováno 5. září 2006), ISBN  978-0-312-42602-6
  • Sigi, R. (2006), Gurudev Rabíndranáth Thákur - Životopis, Diamond Books (publikováno 1. října 2006), ISBN  978-81-89182-90-8
  • Sinha, S. (2015), Dialektika Boží: Theosofické pohledy na Thákura a Gándhího, Partridge Publishing India, ISBN  978-1-4828-4748-2
  • Som, R. (2010), Rabíndranáth Thákur: Zpěvák a jeho píseň, Viking (zveřejněno 26. května 2010), ISBN  978-0-670-08248-3, OL  23720201M
  • Thompson, E. (1926), Rabíndranáth Thákur: Básník a dramatik, Pierides Press, ISBN  978-1-4067-8927-0
  • Urban, H. B. (2001), Songs of Ecstasy: Tantric and Devotional Songs from Colonial Bengal, Oxford University Press (zveřejněno 22. listopadu 2001), ISBN  978-0-19-513901-3

jiný

Texty

Originál

  1. ^ Myšlenkové relikvie, Internetový posvátný textový archiv

Přeloženo

  1. ^ Chitra na Projekt Gutenberg
  2. ^ Kreativní jednota na Projekt Gutenberg
  3. ^ Půlměsíc na Projekt Gutenberg
  4. ^ Cyklus jara na Projekt Gutenberg
  5. ^ Sběr ovoce na Projekt Gutenberg
  6. ^ Uprchlík na Projekt Gutenberg
  7. ^ Zahradník na Projekt Gutenberg
  8. ^ Gitanjali na Projekt Gutenberg
  9. ^ Záblesky Bengálska na Projekt Gutenberg
  10. ^ Domov a svět na Projekt Gutenberg
  11. ^ Hladové kameny na Projekt Gutenberg
  12. ^ Král temné komory na Projekt Gutenberg
  13. ^ Mashi na Projekt Gutenberg
  14. ^ Moje vzpomínky na Projekt Gutenberg
  15. ^ Pošta na Projekt Gutenberg
  16. ^ Sadhana: Realizace života na Projekt Gutenberg
  17. ^ Písně Kabira na Projekt Gutenberg
  18. ^ Duch Japonska na Projekt Gutenberg
  19. ^ Příběhy z Tagore na Projekt Gutenberg
  20. ^ Toulaví ptáci na Projekt Gutenberg

Další čtení

Prostředky knihovny o
Rabíndranáth Thákur
Autor: Rabíndranáth Thákur

externí odkazy

Analýzy

Audioknihy

Texty

Rozhovory