Hrdelní - Guttural

Hrdelní zvuky řeči jsou ti s primární místo artikulace v zadní části ústní dutiny. V některých definicích je to omezeno na faryngální souhlásky, ale v některých zahrnuje i některé velární a uvulární souhlásky. Typicky jsou hrdelní zvuky souhlásky, ale někteří samohlásky „artikulace mohou být také považovány za hrdelní.

Ačkoli tento termín historicky používal fonetici, a je občas používán fonologové dnes je jeho technické využití nyní omezené a je běžnější v populárním použití jako nepřesný termín pro zvuky produkované relativně daleko v hlasovém traktu. Termín je však nadále používán některými fonology k označení laryngeální souhlásky (počítaje v to uvulars ), stejně jako zamumlal, pharyngealized, glottalized, a pronikavé samohlásky.[1][2]

Význam a etymologie

Slovo hrdelní doslovně znamená „z krku“ (od latinský guttur, význam hrdlo ), a byl nejprve používán fonetiky k popisu hebrejského rázu [ʔ ] (א) a [h ] (ה), uvular [χ ] (ח) a hltan [ʕ ] (ע).[3]

Termín je nyní běžně rozšířen, aby zahrnoval také velární souhlásky, která se odchyluje od přísné etymologie. Jak se používá v lingvistice, taková definice zahrnuje všechny velární souhlásky bez ohledu na způsob artikulace. Deník Anthropos zveřejnili fonetickou abecedu, která bude použita v jejich článcích (viz Americanist fonetická notace ), ve kterém „hrdelní“ zahrnoval velární a uvulární souhlásky, ale ne ty, které jsou dále vzadu.[4]

Termín je také běžně používán netechnicky anglickými reproduktory k označení zvuků, které se subjektivně zdají drsné nebo mřížkové. Tato definice obvykle zahrnuje řadu souhlásek, které se v angličtině nepoužívají, například epiglotální [ʜ ] a [ʡ ], uvular [χ], [ʁ ] a [q ]a velární frikativy [X ] a [ɣ ]. Obvykle však vylučuje zvuky používané v angličtině, jako jsou například velar stop [k ] a [ɡ ], velar nosní [ŋ ]a rázové souhlásky [h] a [ʔ].[5][6]

Hrdelní jazyky

V lidovém vědomí, jazyky které často využívají hrdelní souhlásky jsou často považovány za hrdelní jazyky. Angličtina - reproduktory někdy považují takové jazyky za podivné a dokonce tvrdé na uši.[7]

Příklady významného využití

Některé z jazyků, které hojně používají [x], [χ], [ʁ], [ɣ] a / nebo [q], jsou:

Kromě použití [q], [x], [χ], [ʁ] a [ɣ] mají tyto jazyky také faryngální souhlásky z [ʕ] a [ħ]:

Příklady částečného použití

v francouzština, jediný skutečně hrdelný zvuk je (obvykle) a uvular fricative (nebo hrdelní R ). v portugalština, [ʁ] se stává dominantní v městských oblastech. Existuje také realizace jako [χ]a původní výslovnost jako [r] také zůstává velmi běžný v různých dialektech.

v ruština, /X/ je asimilován do palatalizace následující velární souhlásky: лёгких O tomto zvuku[ˈLʲɵxʲkʲɪx] (Pomoc ·informace ). Má také vyjádřený allophone ɣ, který se vyskytuje před obstrukcemi vyjádřenými.[41] v rumunština, / h / se stává velar [X] v koncových pozicích slov (duh „duch“) a před souhláskami (hrean 'křen').[42] v čeština, foném /X/ následovaný vyjádřenou překážkou lze realizovat jako buď [ɦ] nebo [ɣ], např. abych byl O tomto zvuku[abɪɣ.bɪl].[43]

v Kyrgyzština, foném souhlásky / k / má uvulární realizaci ([q]) v kontextech zadní samohlásky. V prostředích se samohláskami /G/ je frikativizován mezi pokračujícími na [ɣ]a v prostředích se zadní samohláskou / k / a /G/ fricativise to [χ] a [ʁ] resp.[44] v Ujgur, foném / ʁ / nastává se zadní samohláskou. V Mongolský jazyk, /X/ obvykle následuje / ŋ /.[45]

The Tuu a Juu (Khoisan) jazyky jižní Afriky mají velké množství hrdelních samohlásek. Tyto zvuky sdílejí určitá fonologická chování, která vyžadují použití výrazu specificky pro ně. Jinde jsou rozptýlené zprávy o hltanu, například v Nilo-Saharan, Jazyk Tama.

v Švábská němčina, hltanový přibližný [ʕ ] je allophone z / ʁ / v jádro a coda pozic.[46] v nástupy, vyslovuje se jako a uvular přibližný.[46] v dánština, / ʁ / může mít mírný tření, a podle Ladefoged & Maddieson (1996), může to být hltanový aproximant [ʕ ].[47] v Finština, slabá faryngální frikativa je realizace / h / po samohláskách / ɑ / nebo / æ / v poloze slabiky-coda, např. [tæħti] 'hvězda'.

Viz také

Reference

  1. ^ Miller, Amanda (2007). „Guttural samohlásky a guttural co-artikulace v Juǀʼhoansi“. Journal of Phonetics. 35 (1): 56–84. doi:10.1016 / j.wocn.2005.11.001.
  2. ^ Pullum, Geoffrey K.; Ladusaw, William (1996). Průvodce fonetickými symboly (Druhé vydání.). Chicago: University of Chicago Press. ISBN  978-0226685359.
  3. ^ Vidět Oxfordský anglický slovník vstup
  4. ^ P. W. Schmidt, P. G. Schmidt a P. J. Hermes, „Die Sprachlaute und ihre Darstellung in einem allgemeinen linguistischen Alphabet (Schluß) / Les son du langage et leur représentation dans un alphabet linguistique général (Závěr)“, Anthropos, Bd. 2, H. 5. (1907), vložka na straně 1098
  5. ^ McCarthy, John J. 1989. 'Guttural Phonology', ms., University of Massachusetts, Amherst.
  6. ^ McCarthy, John J. Forthcoming. „Guttural Transparency“, ms., University of Massachusetts, Amherst.
  7. ^ Hayward, K. M. a Hayward, R. J. 1989. „Guttural“: Argumenty pro nový charakteristický rys “, Transaction of the Philological Society 87: 179-193.
  8. ^ „Fonetický blog Johna Wellse: velar nebo uvular?“. 5. prosince 2011. Citováno 12. února 2015.
  9. ^ Dum-Tragut (2009:17–20)
  10. ^ Beyer, Klaus (1986). Aramejský jazyk: jeho distribuce a členění. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht. ISBN  3-525-53573-2.
  11. ^ Brock, Sebastian (2006). Úvod do studia syrštiny. Piscataway, NJ: Gorgias Press. ISBN  1-59333-349-8.
  12. ^ Shiraliyev, Mammadagha. Bakuský dialekt. Vydání Ázerbájdžánské akademie věd SSR: Baku, 1957; p. 41
  13. ^ Kavitskaya 2010, str. 10
  14. ^ Termín používá Friedrich Maurer Istvaeonic místo franckého; viz Friedrich Maurer (1942), Nordgermanen und Alemannen: Studien zur germanischen und frühdeutschen Sprachgeschichte, Stammes- und Volkskunde, Bern: Verlag Francke.
  15. ^ Pro historii německých souhlásek viz Fausto Cercignani, Souhlásky němčiny: Synchrony a Diachrony, Milano, Cisalpino, 1979.
  16. ^ Boeder (2002), s. 3
  17. ^ Boeder (2005), s. 6
  18. ^ Gamkrelidze (1966), str. 69
  19. ^ Fähnrich & Sardzhveladze (2000)
  20. ^ Habib, Abdul (1967). Dva tisíce let starý jazyk Afghánistánu nebo matka jazyka Dari (analýza baghlanského nápisu) (PDF). Historická společnost Afghánistánu. p. 6.
  21. ^ Lazard, Gilbert, „Pahlavi, Pârsi, dari: Les langues d'Iran d'apès Ibn al-Muqaffa“ v R.N. Frye, Írán a islám. Na památku zesnulého Vladimíra Minorského, Edinburgh University Press, 1971.
  22. ^ Bauer, Michael Blas na Gàidhlig - Praktický průvodce gaelskou výslovností (2011) Akerbeltz ISBN  978-1-907165-00-9
  23. ^ Průvodce pro začátečníky po Tajiki Azim Baizoyev a John Hayward, Routledge, Londýn a New York, 2003, s. 3
  24. ^ John C. Wells (1982), Akcenty angličtiny, Cambridge University Press, str. 390, ISBN  9780521285407
  25. ^ Brenzinger (2007:128)
  26. ^ Chaker (1996:4–5)
  27. ^ Abdel-Massih (1971b:11)
  28. ^ Creissels (2006:3–4)
  29. ^ Richard Hayward, „Afroasiatik“, Heine & Nurse, 2000, Africké jazyky
  30. ^ Savà, Graziano; Tosco, Mauro (2003). "Klasifikace Ongoty". In Bender, M. Lionel; et al. (eds.). Vybrané srovnávací-historické afrasiánské lingvistické studie. LINCOM Europa.
  31. ^ Sands, Bonny (2009). „Jazyková rozmanitost Afriky“. Jazyk a lingvistický kompas. 3 (2): 559–580. doi:10.1111 / j.1749-818x.2008.00124.x.
  32. ^ Haig, Geoffrey; Yaron Matras (2002). „Kurdská lingvistika: stručný přehled“ (PDF). Sprachtypologie und Universalienforschung. Berlín. 55 (1): 3–14. Archivovány od originál (PDF) dne 14. října 2013. Citováno 27. dubna 2013.
  33. ^ Hewitt, George (2004). Úvod do studia jazyků Kavkazu. Mnichov: Lincom Europaq. p. 49.
  34. ^ Sádra, Keith; et al. „Třídy podstatných jmen rostou na stromech: klasifikace podstatných jmen na severovýchodním Kavkaze“. Jazyk a vyjádření (předběžně). Citováno 20. dubna 2013.
  35. ^ Nichols, J. 1997 Nikolaev a Starostin Etymologický slovník severního Kavkazu a Metodika dálkového srovnání: hodnocení Příspěvek prezentovaný na 10. konferenci bienále neslovanských jazyků (NSL) v Chicagu ve dnech 8. – 10. Května 1997.
  36. ^ Řádek 7 palců Приложение 6: Население Российской Федерации по владению языками [Dodatek 6: Populace Ruské federace podle použitých jazyků] (XLS) (v Rusku).
  37. ^ „Index národních kulturních oblastí“. Kanadské muzeum civilizace.
  38. ^ Jorgensen, Joseph G. (1969). Salishan jazyk a kultura. Monografie o jazykových vědách. Bloomington, IN: Indiana University. p. 105.
  39. ^ Kaufman, Stephen (1997), „aramejština“, Hetzron, Robert (ed.), Semitské jazyky, Routledge, str. 117–119.
  40. ^ Garnier, Romain; Jacques, Guillaume (2012). „Zanedbaný fonetický zákon: Asimilace pretonického jódu na následující koronál v severozápadní semitštině“. Bulletin Školy orientálních a afrických studií. 75 (1): 135–145. CiteSeerX  10.1.1.395.1033. doi:10.1017 / s0041977x11001261.
  41. ^ Аванесов, Р. И. (1984). Русское литературное произношение. М .: Просвещение. str. 145–167.
  42. ^ Ovidiu Drăghici. „Limba Română contemporană. Fonetică. Fonologie. Ortografie. Lexicologie“ (PDF). Citováno 19. dubna 2013.[trvalý mrtvý odkaz ]
  43. ^ Kučera, H. (1961). Fonologie češtiny. s ’Gravenhage: Mouton & Co.
  44. ^ Кызласов И. ,., Рунические письменности евразийских степей (Kyzlasov I.L. Runové skripty euroasijských stepí), Восточная литература (východní literatura), Moskva, 1994, str. 80, ISBN  5-02-017741-5, s další bibliografií.
  45. ^ Anastasia Mukhanova Karlsson, Lund University, Katedra lingvistiky. „Samohlásky v mongolské řeči: delece a epentéza“. Citováno 2014-07-26.CS1 maint: více jmen: seznam autorů (odkaz)
  46. ^ A b Markus Hiller. „Faryngeály a„ laxní “kvalita samohlásky“ (PDF). Mannheim: Institut für Deutsche Sprache. Archivovány od originál (PDF) dne 2014-05-28.
  47. ^ Ladefoged & Maddieson (1996:323)

Bibliografie

  • Bauer, Michael Blas na Gàidhlig - Praktický průvodce gaelskou výslovností (2011), Akerbeltz. ISBN  978-1-907165-00-9
  • Beyer, Klaus (1986). Aramejský jazyk: jeho distribuce a členění. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht. ISBN  3-525-53573-2.
  • Úvod do studia syrštiny. Piscataway, NJ: Gorgias Press. ISBN  1-59333-349-8.
  • Kyzlasov I.L. Runové skripty euroasijských stepí, Восточная литература (východní literatura), Moskva, 1994, str. 80, ISBN  5-02-017741-5
  • Ladefoged, Petere; Maddieson, Iane (1996). Zvuky světových jazyků. Oxford: Blackwell. ISBN  978-0-631-19815-4.