Polosamohláska - Semivowel

v fonetika a fonologie, a polosamohláska nebo klouzat je zvuk, který je foneticky podobný a samohláska zvuk, ale funguje jako slabika hranice, spíše než jako jádro slabiky.[1] Příklady polosamohlásek v angličtině jsou souhlásky y a w, v Ano a Západ, resp. Psaný /jw/ v IPA, y a w jsou blízko samohlásek ee a oo v vidět a měsíc, psaný /iːuː/ v IPA. Termín klouzat může alternativně odkazovat na jakýkoli typ přechodového zvuku, nemusí to nutně být polosamohláska.[2]

Klasifikace

Polosamohlásky tvoří podtřídu přibližné.[3][4] Přestože se „semivohláska“ a „přibližná“ někdy považují za synonyma,[5] většina autorů používá výraz „přibližný“ pro omezenější množinu; neexistuje všeobecně dohodnutá definice a přesné podrobnosti se mohou u jednotlivých autorů lišit. Například, Ladefoged & Maddieson (1996) nezvažujte labiodental přibližný [ʋ] být polopohlavou,[6] zatímco Martínez Celdrán (2004) navrhuje, aby byl považován za jeden.[7]

V Mezinárodní fonetická abeceda, diakritika připojená k neslabičným samohláskovým písmenům je obrácený breve umístěn pod symbolem představujícím samohlásku: U + 032F  ̯  KOMBINACE INVERTOVANÉHO BREVE NÍŽE. Pokud pod symbolem není místo pro připínáček, může to být napsáno výše pomocí U + 0311  ̑  KOMBINACE INVERTOVANÉHO CHLEBA. Před rokem 1989 představoval neslabičnost U + 0306  ̆  KOMBINOVÁNÍ CHLAZENÍ, což nyní znamená extra krátkost.

Kromě toho existují vyhrazené symboly pro čtyři polosamohlásky, které odpovídají čtyřem blízkým kardinální samohláska zvuky:[4]

Polosamohláska (neslabičná)Samohláska (slabičná)
[j ] (palatal přibližný)[i ] (zavřít přední nezaokrouhlenou samohlásku)
[ɥ ] (labio-palatal přibližný)[y ] (zavřít přední zaoblenou samohlásku)
[ɰ ] (velar přibližně)[ɯ ] (uzavřít nezaokrouhlenou samohlásku)
[w ] (labiovelar přibližně)[u ] (zavřít zadní zaoblenou samohlásku)

The hltanový přibližný [ʕ̞] je také ekvivalentní polosamohláskové artikulaci otevřít zadní nezaokrouhlenou samohlásku [ɑ].[6]

Kromě toho někteří autoři[6][7] zvážit rhotický přibližné [ɹ ], [ɻ ] být polosamohláskami odpovídající R-barevné samohlásky jako [ɚ ]. Jak bylo uvedeno výše, labiodental přibližný [ʋ ] je v některých způsobech léčby považována za polosamohlásku. Neokrouhlá střední polosamohláska, [j̈] (nebo [j˗]), ekvivalentní [ɨ], je neobvyklé, i když zaoblené [ẅ] (nebo [w̟]), ekvivalentní [ʉ], se nachází v švédský a Norština.

Kontrast s samohláskami

Semivohlásky podle definice kontrastují s samohláskami tím, že nejsou slabičné. Kromě toho jsou obvykle kratší než samohlásky.[3] V jazycích tak rozmanitých jako Amharština, Yoruba, a Zuni, polosamohlásky jsou vyráběny s užším zúžením v hlasovém traktu než jejich odpovídající samohlásky.[6] Polosamohlásky však mohou být fonematicky ekvivalentní samohláskám. Například anglické slovo létat lze považovat buď za otevřená slabika končí v a dvojhláska [flaɪ̯] nebo jako uzavřená slabika končící souhláskou [flaj].[8]

Je neobvyklé, že jazyk kontrastuje s polosamohláskou a dvojhláskou obsahující ekvivalentní samohlásku,[Citace je zapotřebí ] ale rumunština kontrastuje dvojhláska / e̯a / s / ja /, percepčně podobná sekvence přibližné samohlásky. Dvojhláska je analyzována jako jeden segment a sekvence přibližné samohlásky je analyzována jako dva samostatné segmenty.

Kromě fonologických zdůvodnění rozdílu (jako je dvojhláska střídající se s /E/ v singulární-množné páry), existují fonetické rozdíly mezi dvojicí:[9]

  • / ja / má delší trvání než / e̯a /
  • Přechod mezi těmito dvěma prvky je delší a rychlejší / ja / než / e̯a / přičemž první má vyšší nástup F2 (větší zúžení artikulátorů).

Ačkoli existuje fonologická paralela mezi / o̯a / a / wa /, produkce a vnímání fonetických kontrastů mezi nimi je mnohem slabší, pravděpodobně kvůli nižší lexikální zátěži pro / wa /, který je z velké části omezen na výpůjčky z francouzština a potíže řečníků s udržováním kontrastů mezi dvěma zadními zaoblenými polosamohlásky ve srovnání s předními.[10]

Kontrast s frikativy / spirantskými přibližnými

Podle standardních definic jsou polosamohlásky (např [j]) kontrast s fricatives (jako [ʝ]) v tom, že fricatives produkují turbulence, ale polosamohlásky ne. V diskusi španělština „Martínez Celdrán navrhuje zřídit třetí kategorii„ spirantního aproximantu “, která kontrastuje s aproximacemi polosamohlásky i frikativy.[11] Ačkoli je spirantský aproximant více zúžený (má nižší F2 amplituda), delší a blíže neurčené pro zaokrouhlování (viuda [ˈBjuða] 'vdova' vs. ajuda [A.uða] 'Pomoc'),[12] distribuční překrytí je omezené. Spirantský přibližný výraz se může objevit pouze na začátku slabiky (včetně slovního zpočátku, kdy se semivohláska nikdy neobjeví). Dva se v distribuci překrývají / l / a / n /: enyesar [ẽɲɟʝeˈsaɾ] („na omítku“) aniego [ãˈnjeɣo] ('zaplavit')[13] a ačkoli existují dialektální a ideolektální variace, reproduktory mohou také vykazovat podobné téměř minimální páry abvycto ('abject') vs. abtjrto ('otevřeno').[14] Jeden potenciální minimální pár (v závislosti na dialektu) je víš [(ɟ) .aIstoβisto] ('již viděn') vs y ha visto [jaIstoβisto] („a on viděl“).[15]Opět není přítomen ve všech dialektech. Jiné dialekty se liší buď spojením dvou, nebo zvýšením kontrastu přesunutím prvního do druhého místo artikulace ([ʒ]), jako v Rioplatense španělsky.

Viz také

Reference

  1. ^ Ladefoged & Maddieson (1996), str. 322.
  2. ^ Crystal (2008), str. 211.
  3. ^ A b Crystal (2008), str. 431–2.
  4. ^ A b Martínez Celdrán (2004), str. 9.
  5. ^ Meyer (2005), str. 101.
  6. ^ A b C d Ladefoged & Maddieson (1996), str. 323.
  7. ^ A b Martínez Celdrán (2004), str. 8.
  8. ^ Cohen (1971), str. 51.
  9. ^ Chitoran (2002), str. 212–214.
  10. ^ Chitoran (2002), str. 221.
  11. ^ Martínez Celdrán (2004), str. 6.
  12. ^ Martínez Celdrán (2004), str. 208.
  13. ^ Trager (1942), str. 222.
  14. ^ Saporta (1956), str. 288.
  15. ^ Bowen & Stockwell (1955), str. 236.

Zdroje

  • Bowen, J. Donald; Stockwell, Robert P. (1955), „Fonemická interpretace polosamohlásků ve španělštině“, Jazyk, 31 (2): 236–240, doi:10.2307/411039, JSTOR  411039
  • Chitoran, Ioana (2002), „Studie vnímání-produkce rumunských dvojhlásek a sekvencí klouzavých samohlásek“ (PDF), Časopis Mezinárodní fonetické asociace, 32 (2): 203–222, CiteSeerX  10.1.1.116.1413, doi:10.1017 / S0025100302001044 otevřený přístup
  • Crystal, David (2008), Slovník lingvistiky a fonetiky (6. vydání), Blackwell, ISBN  978-1-4051-5297-6
  • Cohen Antonie (1971), Fonémy angličtiny: phonemic studium samohlásek a souhlásek standardní angličtiny (třetí vydání), Springer, ISBN  978-90-247-0639-6
  • Martínez Celdrán, Eugenio (2004), "Problémy s klasifikací přibližných" (PDF), Časopis Mezinárodní fonetické asociace, 34 (2): 201–210, doi:10.1017 / S0025100304001732, archivovány z originál (PDF) dne 11.7.2010, vyvoláno 2015-02-14
  • Meyer, Paul Georg (2005), Synchronní anglická lingvistika: Úvod (třetí vydání), Tübingen: Gunter Narr Verlag, ISBN  978-3-8233-6191-6
  • Saporta, Sol (1956), „Poznámka o španělských polosamohláskách“, Jazyk, 32 (2): 287–290, doi:10.2307/411006, JSTOR  411006
  • Trager, George (1942), „Fonemické zacházení s polosamohláskami“, Jazyk, 18 (3): 220–223, doi:10.2307/409556, JSTOR  409556

Další čtení

  • Ohala, Johne; Lorentz, James, „Příběh [w]: Cvičení ve fonetickém vysvětlení zvukových vzorů“, Whistler, Kenneth; Chiarelloet, Chris; van Vahn, Robert Jr. (eds.), Sborník z 3. výročního zasedání Berkeley Linguistics Society„Berkeley: Berkeley Linguistic Society, s. 577–599