Polský pravopis - Polish orthography

tento článek případně obsahuje původní výzkum. Prosím vylepši to podle ověřování vznesené nároky a přidání vložené citace. Výroky sestávající pouze z původního výzkumu by měly být odstraněny. (Říjen 2018) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)

Tento článek obsahuje IPA fonetické symboly. Bez řádného podpora vykreslování, možná uvidíte otazníky, rámečky nebo jiné symboly namísto Unicode postavy. Úvodní průvodce symboly IPA najdete v části Nápověda: IPA.

Polský pravopis je systém psaní polština. Jazyk je psán pomocí polské abecedy, která pochází z latinka, ale obsahuje několik dalších písmen s diakritiky.^[1]:6 Pravopis je většinou fonetický, nebo spíše fonemický - psaná písmena (nebo jejich kombinace) odpovídají důsledně zvukům, nebo spíše fonémy, mluvené polštiny. Podrobné informace o systému fonémů viz Polská fonologie.

Polská abeceda

Názvy použité v polské abecedě jsou kreska (graficky podobný akutní přízvuk ) v písmenech ć, ń, ó, ś, ź; the kreska ukośna (mrtvice ) v dopise ł; the kropka (přehnané ) v dopise ż; a ogonek („malý ocas“) v písmenech ą, ę. Existuje 35 písmen^[1]:4[2] v polské abecedě: 9 samohlásky a 26 souhlásky.

Polská abeceda. Šedá označuje písmena, která se v nativních slovech nepoužívají.

Dopisy q (pojmenováno ku), proti (pojmenováno fau nebo zřídka my^[3]), a X (pojmenováno iks) se používají v některých cizích slovech a obchodních jménech. v výpůjční slova často jsou nahrazeny kw, w, a (ks nebo gz), respektive (jako v kwarc "křemen", weranda "veranda", ekstra "další", egzosfera„exosféra“).

Při psaní pravopisu slov lze určitá písmena vyslovit důrazněji, aby se odlišila od ostatních stejně výrazných znaků. Například H může být označován jako samo h („h samostatně“), aby se odlišil od CH (ce ha). Písmeno Ż může být nazýváno „żet (nebo zet) z kropką"(" Ż s tečkou "), aby se odlišil od RZ (er zet). Může být voláno písmeno U u otwarte ("open u", odkaz na jeho grafickou podobu) nebo u zwykłe („normální u“), odlišit jej od Ó, kterému se někdy říká ó zamknięte („uzavřeno -“), ó kreskowane nebo ó z kreską („ó s přízvukem tahu“), alternativně o kreskowane nebo o z kreską („o s přízvukem tahu“). Dopis Ó je pozůstatkem z doby před stovkami let, kdy došlo k obdobnému rozlišování délek v polštině jako v roce čeština, s A a E v té době také běžné. Následně rozlišení délky zmizelo a A a E byly zrušeny, ale Ó se začalo vyslovovat stejně jako u.

Všimněte si, že polská písmena s diakritiky jsou považovány za zcela nezávislá písmena v abecedním pořadí (na rozdíl od jazyků jako francouzština a španělština ). Například, być příjde potom bycie. Dikritická písmena mají také své vlastní oddíly ve slovnících (slova začínající na C nejsou obvykle uvedeny pod C). Neexistují však žádná běžná slova, která začínají A nebo ń.

Digrafy

Polština navíc používá digrafy ch, cz, dz, dź, dż, rz, a sz. Kombinace určitých souhlásek s písmenem i před samohláskou lze považovat za digrafy: ci jako poziční varianta C, si jako poziční varianta ś, zi jako poziční varianta ź, a ni jako poziční varianta ń (ale viz zvláštní poznámku k ni níže ); a je tu také jeden trigraf dzi jako poziční varianta dź. V abecedním pořadí jim není poskytováno žádné zvláštní zacházení. Například, ch se zachází jednoduše jako C následován h, a ne jako jedno písmeno jako v čeština nebo Slovák (např. Chojnice má pouze první písmeno velké a bude tříděno dříve Cybina ).

Pravidla pravopisu

^1 Vidět níže pro pravidla týkající se hláskování alveolo-palatálních souhlásek.

^2 H může být ráz [ɦ ] v malém počtu dialektů.

^3 Zřídka není ⟨rz⟩ digraf a představuje dva samostatné zvuky:

• v různých formách slovesa zamarzać - "zmrazit"
• v různých formách slovesa mierzić - "znechucení"
• v názvu místa Murzasichle
• například v půjčkách erzac (z němčiny Náhražka), Tarzan

Vyjádření a devoicing

Znělá souhláska písmena často představují neznělé zvuky (jak je uvedeno ve výše uvedených tabulkách). To je způsobeno neutralizace k tomu dochází na konci slov a jistě shluky souhlásek; například ⟨b⟩ v klub („klub“) se vyslovuje jako ⟨p⟩ a ⟨rz⟩ v prze- zní to jako ⟨sz⟩. Méně často mohou neznělá souhlásková písmena představovat znělé zvuky; například ⟨k⟩ v także („také“) se vyslovuje jako ⟨g⟩. Podmínky pro tuto neutralizaci jsou popsány níže Vyjádření a devoicing v článku o polské fonologii.

Palatal a palatalized souhlásky

Pravopisné pravidlo pro alveolo-palatal zvuky / ɕ /, / ʑ /, / t͡ɕ /, / d͡ʑ / a / ɲ / je následující: před samohláskou ⟨i⟩ se používají obyčejná písmena ⟨s z c dz n⟩; před jinými samohláskami se používají kombinace ⟨si zi ci dzi ni⟩; nejsou-li následovány samohláskou, používají se diacritické tvary ⟨ś ź ć dź ń⟩. Například ⟨s⟩ v siwy („šedovlasý“), ⟨si⟩ v siarka („síra“) a ⟨ś⟩ v święty („svatý“) všechny představují zvuk / ɕ /.

Zvláštní pozornost by měla být věnována ⟨n⟩ před ⟨i⟩ plus samohláska. Ve slovech cizího původu způsobuje ⟨i⟩ palatalizaci předchozí souhlásky ⟨n⟩ / ɲ /, a vyslovuje se jako / j /. K této situaci dochází, když odpovídající genitivní forma končí -nii, vyslovuje se jako / ɲji /, ne s -ni, vyslovuje se jako / ɲi / (což je situace typická pro slova polského původu). Příklady najdete v tabulce v následující části.

Podobné zásady platí pro EU palatalizováno souhlásky / kʲ /, / ɡʲ / a /X/, kromě toho, že k nim může dojít pouze před samohláskami. Pravopisy jsou tedy ⟨k g (c) h⟩ před ⟨i⟩ a ⟨ki gi (c) hi⟩ jinak. Například ⟨k⟩ v kim („koho“, instr.) a ⟨ki⟩ v Kiedy oba představují / kʲ /.

Další problémy s i a j

S výjimkou případů uvedených v předchozím odstavci písmeno representsi⟩, pokud je následováno jinou samohláskou ve stejném slově, obvykle představuje / j /, ale má také palatalizační účinek na předchozí souhlásku. Například, koláče („pes“) se vyslovuje [pʲjɛs]. Některá slova s ​​⟨n⟩ před ⟨i⟩ plus samohláska také následují tento vzor (viz níže). Ve skutečnosti i je obvyklé hláskování / j / mezi předchozí souhláskou a následující samohláskou. Písmeno ⟨j⟩ se na této pozici normálně objevuje až za ⟨c⟩, ⟨s⟩ a ⟨z⟩, pokud je třeba se vyvarovat výše popsaného palatalizačního efektu (jako v presja "tlak", Azja "Asie", lekcja „lekce“ a běžné přípony -cja "-tion", -zja "-sion": stacja "stanice", wizja "vidění"). Písmeno ⟨j⟩ po souhláskách se také používá při zřetězení dvou slov, pokud druhé slovo v páru začíná ⟨j⟩, např. wjazd „vchod“ pochází z w + jezdci (a). Výslovnost posloupnosti wja (v wjazd) je stejná jako výslovnost wia (v wiadro "Kbelík").

Zakončení -ii který se objevuje ve skloňovaných tvarech některých podstatných jmen cizího původu, která mají -IA v nominativu (vždy po ⟨g⟩, ⟨k⟩, ⟨l⟩ a ⟨r⟩; někdy po ⟨m⟩, ⟨n⟩ a dalších souhláskách), se vyslovuje jako [ji], s palatalizací předchozí souhlásky. Například, dalii (genitiv Dalia "dalia"), Bułgarii (genitiv Bulharsko "Bulharsko"), chemii (genitiv chemie "chemie"), religii (genitiv náboženství "náboženství"), amfibii (genitiv amfibie „obojživelník“). Běžná výslovnost je [i]. To je důvod, proč děti obvykle překlepávají a píší -i ve skloňovaných formách jako armáda, Danii nebo hyperkorektně psát ziemii namísto ziemi (slova polského původu nemají konec -ii ale jednoduché -i, např. ziemi, genitiv ziemia).

V některých ojedinělých případech, když souhlásku v případě předchází jiná souhláska, -ii lze vyslovit jako [i], ale předchozí souhláska je stále palatalizována, například Anglii (genitiv atd Anglia „Anglie“) se vyslovuje [anɡlʲi]. (Pravopis Angli, s nímž se na internetu velmi často setkáváme, je prostě chyba v pravopisu způsobená touto výslovností.)

Zvláštní situace platí pro ⟨n⟩: má plnou palatalizaci [ɲ] před -ii který se vyslovuje jako [ji] - a taková situace nastane, až když odpovídající nominativní forma v -nia se vyslovuje jako [ɲja], ne jako []a].

Například (věnujte pozornost velkým a malým písmenům):

Zakončení -ji, se vždy vyslovuje jako / ji /. Objeví se až poté C, s a z. Výslovnost je jednoduchá / i / je považována za chybu výslovnosti. Například, presji (genitiv atd presja "tlak") je / prɛsji /; poezji (genitiv atd poezja „poezie“) je / pɔɛzji /; racji (genitiv atd racja "důvod") je / rat͡sji /.

Nosní samohlásky

Písmena ⟨ą⟩ a ⟨ę⟩, když následují plosivy a afrikáty, představují ústní samohlásku následovanou nosní souhláskou, spíše než nosní samohlásku. Například ⟨ą⟩ v dąb („dub“) se vyslovuje / ɔm /a ⟩ę⟩ dovnitř tęcza („duha“) se vyslovuje / ɛn / (nosní asimiluje s následující souhláskou). Když následuje ⟨l⟩ nebo ⟨ł⟩ (a v případě ⟨ę⟩, často na konci slov), jsou tato písmena vyslovována jako právě / ɔ / nebo / ɛ /.

Homofonní hláskování^[4]

Kromě případů v oddílech výše existují v polštině tři zvuky, které lze podle slova hláskovat dvěma různými způsoby. Ty vyplývají z historických zvukových změn. Správný pravopis lze často odvodit z pravopisu jiných morfologických tvarů slova nebo příbuzných v polštině nebo v jiných slovanských jazycích.

• /X/ lze hláskovat buď ⟨h⟩ nebo ⟨ch⟩.
  • ⟨H⟩ se vyskytuje pouze v zápůjčních slovech; mnoho z nich však bylo nativizováno a nejsou vnímány jako výpůjčky. ⟨H⟩ se používá:
    • když příbuzná slova mají písmeno ⟨g⟩, ⟨ż⟩ nebo ⟨z⟩, např .:

      wahadło - waga

      druh - drużyna

      błahy - błazen

    • když se stejné písmeno používá v jazyce, ze kterého bylo slovo vypůjčeno, např. Řecké předpony hekto-, hetero-, homo-, hipo-, hiper-, hydro-, taky čest, historia, herbata, atd.
  • ⟨Ch⟩ se používá:
    • ve všech rodných slovech, např. chyba, chrust, chrapać, chować, chcieć
    • když je stejný digraf použit v jazyce, ze kterého bylo slovo vypůjčeno, např. chór, echo, charakter, chronologia, atd.
• / u / může být napsáno ⟨u⟩ nebo ⟨ó⟩; hláskování ⟨ó⟩ naznačuje, že zvuk se vyvinul z historický dlouhý / oː /.
  • ⟨U⟩ se používá:
    • obvykle na začátku slova (kromě ósemka, ósmy, ów, ówczesny, ówdzie)
    • vždy na konci slova
    • v závěrech -uch, -ucha, -uchna, -uchny, -uga, -ula, -ulec, -ulek, -uleńka, -ulka, -ulo, -un, -unek, -uni, -unia, -unio, -ur , -us, -usi, -usieńki, -usia, -uszek, -uszka, -uszko, -uś, -utki
  • ⟨Ó⟩ se používá:
    • když příbuzná slova nebo jiné morfologické tvary mají písmeno ⟨o⟩, ⟨e⟩ nebo ⟨a⟩, např .:

      mróz - mrozu

      wiózł - wieźć

      skrócić - skracać

    • v závěrech -ów, -ówka, -ówna (až na zasuwka, skuwka, wsuwka)
• / ʐ / lze hláskovat buď ⟨ż⟨ nebo ⟨rz⟩; hláskování ⟨rz⟩ znamená, že se zvuk vyvinul z / r̝ / (srov česky ⟨ř ⟩).
  • ⟨Ż⟩ se používá:
    • když příbuzná slova nebo jiné morfologické tvary mají písmeno / digraf ⟨g⟩, ⟨dz⟩, ⟨h⟩, ⟨z⟩, ⟨ź⟩, ⟨s⟩, např .:

      może - mogę

      mosiężny - mosiądz

      drużyna - druh

      każe - kazać

      wożę - woźnica

      bliżej - blisko

    • v částice že, např. skądże, tenże, także
    • po ⟨l⟩, ⟨ł⟩, ⟨r⟩, např .:

      lżej

      łże

      rżysko

    • ve výpůjčních slovech, zejména z francouzštiny, např .:

      rewanż

      żakiet

      garaż

    • když příbuzní v jiných slovanských jazycích obsahují zvuk / ʐ / nebo / ʒ /, např. żuraw - Ruština журавль
  • ⟨Rz⟩ se používá:
    • když příbuzná slova nebo jiné morfologické tvary mají písmeno ⟨r⟩, např. morze - morski, karze - kara
    • obvykle po ⟨p⟩, ⟨b⟩, ⟨t⟩, ⟨d⟩, ⟨k⟩, ⟨g⟩, ⟨ch⟩, ⟨j⟩, ⟨w⟩, např .:

      przygoda

      brzeg

      trzy

      drzewo

      krzywy

      grzywa

      chrzest

      ujrzeć

      wrzeć

    • když příbuzní v jiných slovanských jazycích obsahují zvuk / r / nebo / r̝ /, např. rzeka - Ruština река

Další body

Písmeno ⟨u⟩ představuje / w / například v digrafech ⟨au⟩ a ⟨eu⟩ ve výpůjčních slovech autor, Europa; ale ne přirozenými slovy nauka, vyslovováno [naˈu.ka].

Existují určité shluky, kde by se psaná souhláska normálně nevyslovovala. Například ⟨ł⟩ ve slovech mógł („mohl“) a jabłko („jablko“) je v běžné řeči vynecháno.

Kapitalizace

Jména jsou obecně psána velkými písmeny v polštině stejně jako v angličtině. Polština neuvádí velká písmena měsíce a dny v týdnu, ani přídavná jména a jiné tvary odvozené od vlastních podstatných jmen (například angielski "Angličtina").

Tituly jako pánev ("Pan"), pani („Paní / paní“), lekarz („lékař“) atd. a jejich zkratky nejsou psány velkými písmeny, kromě písemné zdvořilé adresy. Zájmena druhé osoby jsou tradičně psána velkými písmeny (např. Dopisy nebo oficiální e-maily); tak mohou být jiná slova používaná k označení někoho přímo ve formálním prostředí, jako Czytelnik („čtenář“, v novinách nebo knihách). Zájmena třetích osob jsou psána velkými písmeny, aby projevila úctu, nejčastěji v posvátném kontextu.

Interpunkce

Polská interpunkce je podobná jako v angličtině. Existují však přísnější pravidla týkající se používání čárky —podřízené věty jsou téměř vždy označeny čárkou, zatímco použití čárky před a se obvykle považuje za nesprávné koordinační spojení s významem „a“ (i, A nebo oraz).

Zkratky (ale ne zkratky nebo inicialismy ) následuje období, kdy končí jiným písmenem, než kterým končí celé slovo. Například, dr nemá období, kdy to znamená doktor, ale vezme jeden, když to znamená skloňovanou formu, jako je doktora a prof. má období, protože pochází z profesor (profesor ).

Apostrofy se používají k označení vynechání konečného zvuku cizích slov nevyslovených před polskými inflexními zakončeními, jako v Harry'ego ([xaˈrɛɡɔ], genitiv Harry [ˈXarɨ] - finále [ɨ] je elitován v genitivu). Často se však chybně používá k oddělení stopky výpůjčního slova od jakéhokoli inflexního konce, například * John'a, což by mělo být Johno (genitiv John; není odstraněn žádný zvuk).

Uvozovky se používají různými způsoby: buď „obyčejné polské uvozovky“, nebo „francouzské uvozovky“ (bez mezery) pro první úroveň, a „jednoduché polské uvozovky“ nebo „francouzské uvozovky“ pro druhou úroveň, které poskytují tři styly vnořených uvozovek:

1. „Citát„ uvnitř “citát”
2. „Citovat« uvnitř »Citovat”
3. «Nabídka‚ uvnitř 'nabídky »

Některé starší tisky používají „takové polské citáty“.

Dějiny

Poláci přijali latinka ve 12. století. Tato abeceda však nebyla dostatečně vybavena, aby představovala určité polské zvuky, například palatal souhlásky a nosní samohlásky. Polský pravopis v důsledku toho Středověk byl velmi nekonzistentní, protože různí autoři používali různé systémy k reprezentaci těchto zvuků, například v raných dokumentech dopis C může znamenat zvuky, které jsou nyní zapsány c, cz, k, zatímco dopis z byl použit pro nyní zapsané zvuky z, ż, ś, ź. Spisovatelé brzy začali experimentovat digrafy (kombinace písmen), nová písmena (φ a ſ, již se nepoužívají) a případně diakritiky.

Polská abeceda byla jednou ze dvou hlavních forem latinskoamerického pravopisu vyvinutého pro Slovanské jazyky, druhá bytost Český pravopis, charakterizovaný carons (háček), jako v dopise C. Další hlavní slovanské jazyky, které jsou nyní psány latinskými abecedami (Slovák, slovinština, a Srbochorvatština ) používají systémy podobné českému. Nicméně se používá polský pravopis Kašubian a obvykle pro Slezské, zatímco Lužickosrbské jazyky používat prvky obou systémů.

Počítačové kódování

Existuje několik různých systémů pro kódování polská abeceda pro počítače. Všechna písmena polské abecedy jsou zahrnuta v Unicode, a tedy kódování na základě Unicode, jako je UTF-8 a UTF-16 může být použito. Polská abeceda je zcela součástí Základní vícejazyčné letadlo Unicode. ISO 8859-2 (Latinka-2), ISO 8859-13 (Latinka-7), ISO 8859-16 (Latinka-10) a Windows-1250 jsou populární 8bitové kódování, které podporuje polskou abecedu.

Polská písmena, která nejsou uvedena v EU anglická abeceda použijte následující Entity znaků HTML^[5] a Unicode kódové body:^[6][7]

Další kódování najdete v následující tabulce. Čísla v tabulce jsou hexadecimální.

Běžná testovací věta obsahující všechna polská diakritická znaménka je nesmyslná “Zażółć gęślą jaźń".

Viz také

• Polské Braillovo písmo
• Polská manuální abeceda

Další čtení

• Sadowska, Iwona (2012). Polsky: Obsáhlá gramatika. Oxford; New York City: Routledge. ISBN  978-0-415-47541-9.

Reference

externí odkazy

• Zvukové a gramatické grafy polské výslovnosti
• Online editor pro psaní polských znaků