Anglický pravopis - English orthography - Wikipedia

Tento článek obsahuje IPA fonetické symboly. Bez řádného podpora vykreslování, možná uvidíte otazníky, rámečky nebo jiné symboly namísto Unicode postavy. Úvodní průvodce symboly IPA najdete v části Nápověda: IPA.

Anglický pravopis je systém konvenci psaní používaný k reprezentaci mluvená angličtina v písemné formě^[1][2] který umožňuje čtenářům spojit pravopis se zvukem ve smyslu.^[3]

Jako pravopis většiny světové jazyky „Anglický pravopis má široký stupeň standardizace. Na rozdíl od většiny jazyků však existuje téměř každý způsob hláskování několika způsoby foném (zvuk) a většina písmen má také několik výslovností v závislosti na jejich poloze ve slově a kontextu.

Několik pravopisných chyb je běžných i mezi rodilými mluvčími.^[4] Je to hlavně kvůli velkému počtu slov, která byla vypůjčené z velkého počtu dalších jazyků v celém EU historie angličtiny bez úspěšných pokusů o dokončení pravopisné reformy.^[5]

Většina pravopisných konvencí v Moderní angličtina byly odvozeny z fonetického pravopisu různých Střední angličtina, a obecně neodráží zvukové změny které se vyskytují od konce 15. století (např Velký posun samohlásky ).^[6]

Přes různé Anglické dialekty mluvené od země k zemi a v různých regionech stejné země, existují pouze malé regionální rozdíly v anglickém pravopisu, přičemž dvě nejuznávanější varianty jsou Britský a americký pravopis a jeho celková uniformita pomáhá usnadnit mezinárodní komunikaci. Na druhou stranu to také zvyšuje nesrovnalost mezi způsobem psaní a mluvení angličtiny v daném místě.^[5]

Funkce písmen

Fonemické zastoupení

Písmena v anglickém pravopisu obvykle představují určitý zvuk (foném ). Například slovo kočka /ˈk…t/ skládá se ze tří písmen ⟨c⟩, ⟨a⟩ a ⟨t⟩, ve kterých ⟨c⟩ představuje zvuk /k /, ⟨A⟩ zvuk /… /a ne zvuk /t /.

Sekvence písmen mohou hrát tuto roli stejně jako jednotlivá písmena. Tedy ve slově loď (výrazný / ˈƩɪp /), digraf ⟨Sh⟩ (dvě písmena) představuje zvuk / ʃ /. Ve slově příkop, trigraf ⟨Tch⟩ představuje zvuk / tʃ /.

Méně často může jedno písmeno představovat několik po sobě jdoucích zvuků. Nejběžnějším příkladem je písmeno ⟨x⟩, které obvykle představuje shluk souhlásek / ks / (například ve slově šest, vyslovováno / Ɪsɪks /).

Stejné písmeno (nebo posloupnost písmen) lze vyslovit různými způsoby, pokud se ve slově vyskytuje na různých pozicích. Například digraf ⟨gh⟩ představuje zvuk /F/ na konci některých slov, jako např hrubý / ˈRʌf /, i když ne v jiných (ačkoli / ˈÐoʊ /). Na začátku slabik (tj nástup slabiky ), digraf ⟨gh⟩ se vyslovuje / ɡ /, jako ve slově duch (výrazný / Oˈɡst /). Naopak digraf ⟨gh⟩ není nikdy vyslovován /F/ v nástupech slabik jiných než v skloňovaný formy a téměř nikdy se nevyslovuje / ɡ / v slabiky codas (vlastní jméno Pittsburgh je výjimkou).

Některá slova obsahují neznělá písmena, které v moderní anglické výslovnosti nepředstavují žádný zvuk. Mezi příklady patří ⟨b⟩ v pochybovat, dluh, němýatd., ⟨p⟩ v psychologie a pneumatický, ⟨Gh⟩, jak je uvedeno výše v mnoha slovech, jako je ačkoli, dcera, noc, přinesla běžně se vyskytující tiché ⟨e⟩ (diskutováno dále níže).

Původ slova

Se slovním původem souvisí další typ pravopisné charakteristiky. Například když představuje samohlásku, písmeno ⟨y⟩ představuje zvuk /ɪ / v některých slovech vypůjčené z řecký (odrážející originál upsilon ), zatímco písmeno obvykle představující tento zvuk v jiných než řeckých slovech je písmeno ⟨i⟩. Tedy slovo mýtus /ˈmɪθ/ je řeckého původu, zatímco dřeň /ˈpɪθ/ je germánský slovo.

Mezi další příklady patří výraz ⟨ph⟩ /F / (což se obvykle píše ⟨f⟩) a ⟨ch⟩ se vyslovuje /k / (což se obvykle píše ⟨c⟩ nebo ⟨k⟩) - použití těchto hláskování pro tyto zvuky slova, která byla vypůjčena z řečtiny.

Někteří vědci, například Brengelman (1970), navrhli, aby kromě tohoto označení původu slova tato hláskování naznačovala formálnější úroveň styl nebo Registrovat v daném textu, i když Rollings (2004) shledává tento bod přehnaným, protože by existovalo mnoho výjimek, kdy by slovo s jedním z těchto hláskování, například ⟨ph⟩ pro /F / (jako telefon), se může objevit v neformálním textu.

Homofonní diferenciace

Pravopis může být také užitečný k rozlišení mezi homofony (slova se stejnou výslovností, ale odlišným významem), i když ve většině případů je důvod rozdílu historický a nebyl zaveden za účelem rozlišení.

Například slova dědic a vzduch jsou vyslovovány shodně ve většině dialektů, ale písemně se od sebe odlišují různými pravopisy.

Dalším příkladem je dvojice homofonů bolest a podokno, kde jsou obě vyslovována /peɪn/ ale mají dvě různá hláskování samohlásky / eɪ /. Často je to kvůli historické výslovnosti každého slova, kdy se v průběhu času dva samostatné zvuky stávají stejnými, ale různá hláskování zůstávají: bolest bývalo vyslovováno jako /bolest/s dvojhláskou a podokno tak jako /pero/, ale dvojhláska / ai / splynul s dlouhou samohláskou /E/ v podokno, tvorba bolest a podokno homofony (podokno–bolest fúze ). Později /E/ se stal dvojhláskou / eɪ /.

v psaný jazyk, to může pomoci vyřešit potenciál nejasnosti které by jinak vznikly (srov. Rozbíjí auto vs. Brzdí auto).

Přesto zůstává mnoho homofonů, které nejsou vyřešeny pravopisem (například slovo záliv má nejméně pět zásadně odlišných významů).

Změny označení zvuku jinými písmeny

Některá písmena v angličtině poskytují informace o výslovnosti slova jiný písmena ve slově. Rollings (2004) používá pro taková písmena výraz „značky“. Dopisy mohou označovat různé typy informací.

Například písmeno ⟨e⟩ ve slově chalupa /ˈkɒtɪdʒ/ označuje, že předchozí ⟨g⟨ je vyslovováno /dʒ /, spíše než běžnější hodnota ⟨g⟩ v konečné poloze slova jako zvuk /ɡ /, například v štítek /ˈt…ɡ/.

Písmeno ⟨e⟩ také často označuje pozměněnou výslovnost předchozí samohlásky. Ve dvojici zákaz a prokletí, ⟨a⟩ z zákaz má hodnotu /… /, zatímco ⟨a⟩ z prokletí je označeno ⟨e⟩ jako hodnota / eɪ /. V této souvislosti se ⟨e⟩ nevyslovuje a označuje se jako „tichý e ".

Jedno písmeno může dokonce vyplnit několik rolí označujících výslovnost současně. Například ve slově mzda„⟩e⟩ označuje nejen změnu ⟨a⟩ z /… / na / eɪ /, ale také ⟨g⟩ z /ɡ / na /dʒ /. Ve slově vágní„⟩e⟩ označuje dlouhý zvuk, ale ⟩u⟩ udržuje g spíše tvrdé než měkké.

Zdvojené souhlásky obvykle znamenají, že předchozí samohláska je vyslovována krátká. Například zdvojnásobení ⟨t⟩ druhý značí, že je vyslovováno ⟨a⟩ /… /, zatímco jediný ⟨t⟩ z později dává / eɪ /. Zdvojené souhlásky označují pouze jakékoli prodloužení nebo geminace samotné souhlásky zní, když vycházejí z různých morfémů, jako u ⟨nn⟩ in nepřirozený = un + přirozené.

Více funkcí

Dané písmeno (nebo písmena) může mít dvojí funkci. Například písmeno ⟨i⟩ ve slově kino má funkci představující zvuk (představující zvuk /ɪ /) a funkce označení výslovnosti (označení hodnoty ⟨c⟩ jako hodnoty.) /s / na rozdíl od hodnoty /k /).

Podkladové zastoupení

Stejně jako mnoho jiných abecedních pravopisů nepředstavuje anglický pravopis nekontrastivní fonetický zvuky (tj. drobné rozdíly ve výslovnosti, které se nepoužívají k rozlišení mezi různými slovy).

Ačkoli písmeno ⟨t⟩ je vyslovováno některými reproduktory s aspirace [tʰ] na začátku slov to v pravopisu nikdy není uvedeno a tento fonetický detail pravděpodobně není patrný průměrnému rodilému mluvčímu, který není vyškolen ve fonetice.

Na rozdíl od některých pravopisů však anglický pravopis často představuje velmi abstraktní základní reprezentace (nebo morfofonemický forma) anglických slov.^[7]

[T] on postuloval základní formy, které se systematicky vztahují k konvenčnímu pravopisu ... a jsou, jak je dobře známo, souvisí se základními formami mnohem dřívější historické etapy jazyka. Jinými slovy, od té doby došlo v lexikální reprezentaci jen k malým změnám Střední angličtina, a v důsledku toho bychom očekávali ... to lexikální zastoupení by se velmi lišilo od dialektu k dialektu v Moderní angličtina ... [a] že konvenční pravopis je pravděpodobně docela blízký optimálnímu pro všechny moderní anglické dialekty, stejně jako pro osvědčené dialekty posledních několika set let.^[8]

V těchto případech je to dané morfém (tj. součást slova) má pevný pravopis, i když je různými slovy vyslovován odlišně. Příkladem je minulý čas přípona -⟨Ed⟩, které lze vyslovovat různě jako / t /, / d /nebo / /d /^[9] (například, dip /ˈdɪp/, namočený /ˈdɪpt/, výložník /ˈbuːm/, vzkvétal /ˈbuːmd/, kořist /ˈluːt/, vyplenili / ˈLuːtᵻd /). Jak se to stane, tyto různé výslovnosti -⟨ed⟩ lze předpovědět několika fonologický pravidla, ale to není důvod, proč je jeho pravopis pevný.

Další příklad zahrnuje samohláskové rozdíly (s doprovodnými změnami vzorů napětí) v několika souvisejících slovech. Například slovo fotograf je odvozeno od slova fotografie přidáním derivační přípona -⟨er⟩. Když je přidána tato přípona, výslovnosti samohlásek se do značné míry mění v důsledku pohyblivého stresu:

Pravopis	Výslovnost
fotografie	/ˈFoʊtəɡr…F/ nebo /ˈFoʊtəɡrɑːF/
fotograf	/FəˈtɒɡrəF.r/
fotografické	/ˌFoʊtəˈɡr…Fɪk.l/

Dalšími příklady tohoto typu jsou přípona -⟨ity⟩ (jako v agilní vs. hbitost, kyselina vs. kyselost, božský vs. božství, rozumný vs. zdravý rozum). Viz také: Trisyllabic laxing.

Další taková třída slov zahrnuje podepsat /ˈsaɪn/ a bombardovat /ˈbɒm/ „tichými“ písmeny ⟨g⟩ a ⟨b⟩. Avšak souvisejícími slovy podpis a bombardovat tato písmena jsou vyslovována /ˈsɪɡnətʃ.r/ a /bɒmˈb.rd/, resp. Zde by se dalo tvrdit, že podkladová reprezentace podepsat a bombardovat je |saɪɡn| a |bɒmb, ve kterém je podkladovýɡ| a |b| jsou vyslovovány pouze v povrchových formách, když následují určité přípony (-⟨ature⟩, -⟨ard⟩). Jinak se zobrazí |ɡ| a |b| nejsou realizovány v povrchové výslovnosti (např. když stojí samostatně, nebo když následují přípony jako -⟨ing⟩ nebo -⟨er⟩). V těchto případech pravopis označuje základní souhlásky, které jsou přítomny v určitých slovech, ale chybí v jiných souvisejících slovech.

Další příklady zahrnují ⟨t⟩ v rychle /ˈFɑːst/ a připevnit /ˈFɑːs.n/a ⟨h⟩ v dědic /ˈ.r/ a zdědit /ɪnˈh.rɪt/.

Další příklad zahrnuje slova jako znamenat /ˈmiːn/ a míněno /ˈmɛnt/. Zde se hláskování samohlásky ⟨ea⟩ vyslovuje odlišně ve dvou souvisejících slovech. Pravopis tedy opět používá pouze jeden pravopis, který odpovídá spíše jedné morfemické formě než povrchové fonologické formě.

Anglický pravopis neposkytuje vždy základní vyjádření; někdy poskytuje mezilehlou reprezentaci mezi základní formou a povrchovou výslovností. To je případ pravopisu pravidelného množný morfém, který je psán buď jako -⟨s⟩ (jako v klíště, klíšťata a roztoč, roztoči) nebo -⟨es⟩ (jako v krabice, krabice). Zde se také vyslovuje hláskování -⟨s⟩ /s / nebo /z / (v závislosti na prostředí, např. klíšťata /ˈtɪks/ a prasata /ˈpɪɡz/) zatímco -⟨es⟩ se obvykle vyslovuje / ᵻz /^[9] (např. krabice / ˈBɒksᵻz /). Existují tedy dvě různá hláskování, která odpovídají jediné základní reprezentaci |z| množného čísla přípona a tři povrchové tvary. Pravopis označuje vložení z / ᵻ / před / z / v pravopisu -⟨es⟩, ale neuvádí devoiced / s / zřetelně od nepostižených / z / v pravopisu -⟨s⟩.

Abstraktní zastoupení slov, jak je uvedeno v pravopisu, lze považovat za výhodné, protože anglickým čtenářům činí zřetelnější etymologické vztahy. Díky tomu je psaní angličtiny složitější, ale pravděpodobně je čtení angličtiny efektivnější.^[10] Velmi abstraktní základní reprezentace, jako například Chomsky & Halle (1968) nebo nedostatečná specifikace teorie jsou někdy považovány za příliš abstraktní na to, aby přesně odrážely komunikační kompetence rodilých mluvčích. Stoupenci těchto argumentů se domnívají, že méně abstraktní povrchové formy jsou více „psychologicky skutečné“, a tedy užitečnější z hlediska pedagogika.^[11]

Diacritics

Angličtina obsahuje několik slov, která lze zapsat s diakritikou. Tato slova byla většinou importována z jiných jazyků, obvykle z francouzštiny.^[12] Jak se importovaná slova stále více naturalizují, roste tendence k vynechání znaků přízvuku, a to i při formálním psaní. Například slova jako role a hotel byly poprvé viděny s akcenty, když byly vypůjčeny do angličtiny, ale nyní se přízvuk téměř nikdy nepoužívá. Tato slova byla původně považována za cizí - a někteří lidé považovali anglické alternativy za vhodnější - ale dnes je jejich cizí původ do značné míry zapomenut. Slova, která si s největší pravděpodobností udrží přízvuk, jsou slova atypická pro anglickou morfologii, a proto jsou stále vnímána jako mírně cizí. Například, kavárna a paštika oba mají výrazné finále E, který by jinak podle běžných pravidel anglické výslovnosti mlčel. nicméně kavárna^{[Citace je zapotřebí ]} je nyní někdy podivně vyslovováno "caff", zatímco v paštika, akutní přízvuk je užitečné jej odlišit od paštika.

Další příklady slov, která si při použití v angličtině někdy zachovají diakritiku, jsou: Angström (částečně proto, že vědecký symbol pro tuto měrnou jednotku je „Á“), aplikace, atašé, Blasé, bric-à-brac, Brötchen,^[13] klišé, krém, krep, fasáda, snoubenka), flambované, naivní, naivita, rozená), papírová hmota, passé, piñata, chráněnec, životopis, riskantní, über-, voilà. Kurzíva, s příslušnými akcenty, jsou obecně aplikovány na zahraniční výrazy, které se v angličtině používají neobvykle nebo nebyly asimilovány do angličtiny: například adiós, krém Brulee, pièce de résistance, raison d'être, über, vis-à-vis a Belles-Lettres.

V americké angličtině bylo dříve běžné používat a značka diaeresis k označení a mezera: například, spolupracovat, pódium, znovu vybrat. Newyorčan a Recenze technologie časopisy jej pro tento účel stále používají, i když je to v moderní angličtině stále vzácnější. V dnešní době je diaeréza obvykle vynechána (spolupracovat), nebo se používá pomlčka (spolupracovat) pokud je pauza ve složeném slově mezi dvěma morfémy. Je to však stále běžné v monomorfemických výpůjčkách, jako je naivní a Noël.

Písemné akcenty jsou také občas použity v poezie a skripty pro dramatický představení, která naznačují, že určitá normálně nepřízvučná slabika ve slově by měla být zdůrazněna pro dramatický efekt nebo pro zachování poezie. Toto použití je často vidět v archaických a pseudoarchaických spisech s -ed přípona, která označuje, že E by měl být zcela výrazný, stejně jako u prokletý.

V poezii a textech se občas používají akutní a vážné akcenty: akutní k zjevnému označení stresu tam, kde může být nejednoznačný (rébel vs. rebél) nebo nestandardní z metrických důvodů (caléndar); hrob, který označuje, že se vyslovuje obvykle tichá nebo elidovaná slabika (warnèd, parlìament).

Ligatury

V některých starších textech (obvykle britský ), používání ligatury æ a œ je běžné ve slovech jako archeologie, průjem, a encyklopedie. Taková slova mají latinský nebo řecký původ. V dnešní době byly ligatury obecně nahrazovány v britské angličtině oddělenými digraf ae a oe (encyklopedie, průjem); ale obvykle ekonomika, ekologie, a v americká angličtina podle E (encyklopedie, průjem; ale obvykle paean, améba, oidipal, Caesar). V některých případech se použití může lišit; například obojí encyklopedie a encyklopedie jsou aktuální ve Velké Británii.

Fonické nesrovnalosti

Částečně proto, že angličtina nikdy neměla žádnou oficiální regulační autoritu pro pravopis, jako například španělštinu Real Academia Española, Francouzi Académie française a Němec Rat für deutsche Rechtschreibung „Anglický pravopis je ve srovnání s mnoha jinými jazyky poměrně nepravidelný a složitý. Ačkoli francouzština, mimo jiné, představuje podobný stupeň obtížnosti, když kódování (psaní), angličtina je obtížnější, když dekódování (čtení), protože je zjevně mnohem více možných výslovností skupiny písmen. Například ve francouzštině / u / zvuk (jako v „jídle“, ale krátký), lze hláskovat ou, ous, vennebo oux (ou, nous, Tout, choux), ale výslovnost každé z těchto sekvencí je vždy stejná. V angličtině / uː / zvuk lze hláskovat až 18 různými způsoby (viz Zvukově pravopisné korespondence část níže), včetně oo, u, ui, ue, Ó, oe, ou, dobře, a ew (jídlo, pravda, ovoce, blues, na, boty, skupina, přes, rostl), ale všechny mají i jiné výslovnosti (např. jako v zaplavit, důvěra, stavět, nejmodřejší, jít, motyka, spárovací hmota, hrubý, šít). The Pravopisné zvukové korespondence v části níže je uveden souhrn variací výslovnosti. Tedy, neznámými slovy a vlastní jména výslovnost některých sekvencí, dobře je vynikajícím příkladem, je nepředvídatelné i pro vzdělané rodilé mluvčí angličtiny.

Nesrovnalosti v hláskování

Pokusy o legalizaci nebo reformovat pravopis angličtiny obvykle selhaly. Nicméně, Noah Webster popularizoval více fonetická hláskování ve Spojených státech, jako je příchuť pro Brity příchuť, vlákno pro vlákno, obrana pro obrana, analyzovat pro analyzovat, katalog pro katalog a tak dále. Tato hláskování již existovala jako alternativa, ale Websterovy slovníky je pomohly učinit standardem v USA.^[14] Vidět Pravopisné rozdíly v americké a britské angličtině pro detaily.

Kromě zvláštností, které anglický pravopisný systém zdědil od své minulosti, existují v pravopisu další výstřednosti, díky nimž je obtížné se učit. Angličtina obsahuje, v závislosti na dialekt, 24–27 odděleně souhláska fonémy a 13–20 samohlásky. V moderní podobě je však pouze 26 písmen anglická abeceda, takže mezi písmeny a zvuky neexistuje vzájemná korespondence. Mnoho zvuků je hláskováno pomocí různých písmen nebo více písmen a u těch slov, jejichž výslovnost je z pravopisu předvídatelná, závisí zvuky označené písmeny na okolních písmenech. Například digraf th představuje dva různé zvuky ( vyjádřený zubní frikativ a neznělá zubní frikativa ) (viz Výslovnost angličtiny th ) a neznělé alveolární sykavé mohou být reprezentovány písmeny s a C.

Nejedná se však o nedostatek písmen, díky nimž je anglický pravopis nepravidelný. Jeho nepravidelnosti jsou způsobeny hlavně použitím mnoha různých hláskování pro některé z jeho zvuků, jako jsou zvuky / uː /, / iː / a / oʊ / (too, true, shoe, flew, thrdobře; sleeve, leave, Even, seize, stjge; SvatýÓlE, Coal, boul, roll, Óld, mould) a použití identických sekvencí pro hláskování různých zvuků (over, oven, move).

Angličtina se dále již nepokouší anglicizovat kouzla výpůjční slova, ale zachovává cizí hláskování, i když používají exotické konvence jako polština cz v čeština (spíše než *Šek) nebo Norština fj v fjord (Ačkoli fjord byl dříve nejčastější pravopis). V rané střední angličtině, přibližně do roku 1400, byla většina dovozů z francouzštiny respektována podle anglických pravidel (např. bataille–bitva, bouton–knoflík, ale ne dvojnásobeknebo problémy). Místo toho, aby se půjčky respektovaly, aby vyhovovaly anglickým pravopisným standardům, se někdy výslovnost mění v důsledku tlaku z pravopisu. Jedním příkladem toho je slovo lyže, který byl přijat od norštiny v polovině 18. století, ačkoli se stal běžným až v roce 1900. Bývalo to vyslovováno / ʃiː /, což je obdoba norské výslovnosti, ale rostoucí popularita sportu po polovině 20. století pomohla /lyže/ výslovnost nahradit.^{[Citace je zapotřebí ]}

Nastalo také období, kdy byl pravopis malého počtu slov změněn tak, aby odpovídal jejich vnímanému etymologickému původu. Například dopis b byl přidán do dluh (původně dette) ve snaze spojit jej s latinou debetuma dopis s v ostrov je nemístný pokus spojit to s latinou ostrov místo starého anglického slova Island, což je skutečný původ anglického slova. Dopis p v ptarmigan nemá žádné etymologické ospravedlnění, pouze se snaží vyvolat řečtinu, přestože je gaelským slovem.

Pravopis angličtiny se stále vyvíjí. Mnoho výpůjček pochází z jazyků, kde výslovnost samohlásek odpovídá způsobu, jakým byla vyslovována ve staré angličtině, která je podobná italské nebo španělské výslovnosti samohlásek a je hodnotou symbolů samohlásek [a], [e], [i], [o], a [u] mít v Mezinárodní fonetická abeceda. Výsledkem je poněkud pravidelný systém vyslovování „cizích“ slov v angličtině,^{[Citace je zapotřebí ]} a některá vypůjčená slova změnila svůj pravopis tak, aby odpovídal tomuto systému. Například, Hind bývalo hláskováno Hindooa jméno Maria bývalo vyslovováno jako jméno Mariah, ale byl změněn, aby vyhovoval tomuto systému.

Komerční inzerenti také ovlivnili anglický pravopis. Zavedli nová nebo zjednodušená hláskování typu lite namísto světlo, přes namísto přes, kouř namísto zakouřený (pro chuťové lupínky "smokey bacon") a Rucsac namísto batoh.^[15] Pravopis osobních jmen byl také zdrojem pravopisných inovací: maličké verze jmen žen, které zní stejně jako jména mužů, byly hláskovány odlišně: Nikki a Nicky, Toni a Tony, Jo a Joe. Rozlišování mezi jmény, která jsou napsána odlišně, ale mají stejný fonetický zvuk, může pocházet z modernizace nebo z různých zemí původu. Například, Isabelle a Isabel zní stejně, ale jsou hláskovány odlišně; tyto verze pocházejí z Francie a Španělska.^[16]

Jako příklady idiosynkratické povahy anglického pravopisu lze uvést kombinaci ou lze vyslovit nejméně devíti různými způsoby: / aʊ / v ven, / oʊ / v duše, /uː / v polévka, /ʌ / v dotek, /ʊ / v mohl, /ɔː / v čtyři, /ɜː / v časopis, /ɒ / v kašel, a /ə / v slavný. Viz část Pravopisné zvukové korespondence pro komplexní léčbu. V opačném směru zní samohláska /iː / v mě lze hláskovat alespoň 18 nebo 21 různými způsoby: bE (CEdE), ski (machinE), BoloňA (GA), algae, quano, beach, bee, prosineceit, people, key, vollokod, Ftjld (hygtjnE), dopoledneoeba, chamois, dengue, žebratuine, Guyot, a city. Viz část Zvukově pravopisné korespondence níže. (Tyto příklady předpokládají víceméně standardní neregionální britský anglický přízvuk. Ostatní akcenty se budou lišit.)

Někdy každodenní mluvčí angličtiny mění kontintuitivní výslovnost jednoduše proto, že je kontraproduktivní. Změny, jako je tato, se obvykle nepovažují za „standardní“, ale mohou se stát standardními, pokud budou použity dostatečně. Příkladem je slovo nepatrný, který stále soutěží s původním pravopisem nepatrný, i když to může být také z důvodu analogie se slovem mini.^[17][18]

Dějiny

Počet nesrovnalostí a nesrovnalostí v anglické výslovnosti a pravopisu postupně narůstal historie anglického jazyka. Existuje řada přispívajících faktorů. Za prvé, postupné změny výslovnosti, například Velký posun samohlásky, představují obrovské množství nesrovnalostí. Zadruhé, relativně nedávné přejatá slova z jiných jazyků obvykle nesou své původní hláskování, které často není fonetický v angličtině. The Romanizace jazyků (např. čínština ) používající abecedy odvozené z latinka dále komplikuje tento problém, například při vyslovování čínských vlastních jmen (lidí nebo míst).

Pravidelný pravopisný systém Stará angličtina byl smeten Normanské dobytí a samotná angličtina byla v některých sférách nahrazena Norman French po tři století, nakonec se objevila s pravopisem, který byl hodně ovlivněn francouzštinou. Angličtina si také vypůjčila velké množství slov z francouzštiny, což přirozeně zachovalo jejich francouzská hláskování, protože neexistoval žádný důvod ani mechanismus k jejich změně. Hláskování Střední angličtina, například ve spisech Geoffrey Chaucer, je velmi nepravidelné a nekonzistentní, přičemž stejné slovo je hláskováno různými způsoby, někdy dokonce ve stejné větě. Tito však byli obecně mnohem lepšími průvodci tehdejší výslovností než moderní anglický pravopis.

Například zvuk /ʌ /, normálně psaný u, je napsáno s Ó v syn, milovat, Přijítatd. z důvodu normanských pravopisných konvencí, které zakazovaly psaní u před proti, m, n kvůli grafickému zmatku, který by vedl. (proti, u, n byly shodně napsány dvěma minima v normanském rukopisu; w byl napsán jako dva u písmena; m byl napsán třemi minima, proto mm Vypadal jako vun, nvu, uvu, atd.). Podobně pravopisné konvence také zakazovaly konečné proti. Odtud tedy zní stejná hláskování tří různých samohlásek milovat, háj a dokázat jsou kvůli nejednoznačnosti v Střední angličtina pravopisný systém, nikoli změna zvuku.

V roce 1417 Henry V začal používat angličtinu pro úřední korespondenci, která neměla standardizovaný pravopis, namísto latiny nebo francouzštiny, které měly standardizovaný pravopis. Například pro slovo že joLatina měla jedno hláskování, rectus; Stará francouzština použitá v anglickém právu měla šest hláskování; Střední angličtina měla 77 kouzel. Angličtina, která se nyní používá jako oficiální náhradní jazyk pro latinu a francouzštinu, motivovala autory ke standardizaci pravopisu, úsilí trvalo asi 500 let.^[19]

Ke konci tohoto období došlo také k řadě jazykových zvukových změn, včetně Velký posun samohlásky, který vyústil v i v těžitnapříklad změna z čisté samohlásky na dvojhlásku. Tyto změny většinou nezhoršily pravidlovou povahu pravopisného systému; ale v některých případech zavedly matoucí nesrovnalosti, jako známý příklad mnoha výslovností dobře (hrubý, přes, ačkoli, koryto, pluh, atd.). Většina z těchto změn nastala před příchodem tisku do Anglie. Příchod tiskařského lisu však současný systém zmrazil, místo aby poskytl impuls pro nové sladění pravopisu s výslovností. Dále zavedla další nesrovnalosti, částečně kvůli používání sazečů školených v zahraničí, zejména v EU Nizozemí. Například h v duch byl ovlivněn holandštinou.^[20] Přidání a odstranění tichého E na konci slov se někdy také používalo k tomu, aby byla pravá okrajová linie úhlednější.^[20]

Mezitím slovníky byly zavedeny v polovině 17. století, pravopisný systém angličtiny se začal stabilizovat. Do 19. století většina slov stanovila pravopis, i když nějakou dobu trvalo, než se rozšířila po anglicky mluvícím světě. v The Mill on the Floss (1860), anglický romanopisec George Eliot satirizoval postoj anglické venkovské šlechty 20. let 20. století k pravopisu:

Pan Tulliver dobrovolně nenapsal dopis a shledal vztah mezi mluveným a psaným jazykem, krátce známý jako pravopis, jednou z nejzáhadnějších věcí v tomto záhadném světě. Přesto, stejně jako u všech horlivých písem, byl úkol proveden za kratší dobu než obvykle, a pokud se pravopis lišil od pravopisu paní Gleggové - proč patřila, stejně jako on, ke generaci, s níž byl pravopis věcí soukromého úsudku.

Moderní anglický pravopisný systém se svými národními variantami se rozšířil spolu s rozšířením veřejného vzdělávání později v 19. století.

„Dobrá“ slova

Nejznámější skupina písmen v anglickém jazyce, dobře tetragraf, lze vyslovit nejméně deseti různými způsoby, z nichž šest je znázorněno v konstruktu, Ačkoli ho tvrdý kašel a škytavka probíjejí, který je citován Robert A. Heinlein v Dveře do léta pro ilustraci obtíží, kterým čelí automatický přepis řeči a čtení. „Ough“ tetrafraf, tradičně představující výslovnost zhruba /ʊX/, je ve skutečnosti slovo samo o sobě, i když jen zřídka známé nebo používané: výkřik znechucení podobný fuj. Níže jsou uvedeny typické výslovnosti tohoto řetězce písmen v anglických dialektech světa:

• /oʊ/ (jako v toe) pro ačkoli a těsto
• /ʌF/ (jako v Cuff) pro těžké, hrubý, dosta jméno Hough
• /ɒF/ (jako v vypnuto) pro koryto, kašel, a Gough
• /uː/ (jako v blue) pro přes
• /ɔː/ (jako v Caught) pro myslel, měl by, hledal, nic, přinesl, atd.
• /ə/ (jako v komunikaceA) pro důkladný, čtvrťa jména končící na -borough; americká angličtina to však vyslovuje jako /oʊ/
• /aʊ/ (jako v Cou) jako v větev, sough, sucho, pluh (pluh v Severní Americe), chrabrýa jména Slough a Chrabrý

Následující výslovnosti se vyskytují v neobvyklých jednoduchých slovech:

• Hough: /ɒk/ (nyní se běžněji píše „hlezno“)
• škytavka (nyní neobvyklá varianta škytavka): /ʌp/ jako v nahoru (unikátní)
• jo: /ɒX/ s velárovým frikativem jako ch v jezero, z toho jo je poangličtěný pravopis

Název místa Loughborough používá dvě různé výslovnosti dobře: první dobře má zvuk jako v Cuff a druhý se rýmuje s důkladný.

Pravopisné vzory

Pravopisné zvukové korespondence

Samohlásky

V generativní přístup k anglickému pravopisu, Rollings (2004) identifikuje dvacet hlavních ortografických samohlásek zdůraznil slabiky, které jsou seskupeny do čtyř hlavních kategorií: „Lax“, „Tense“, „Heavy“, „Tense-R“. (Protože tato klasifikace je založena na pravopisu, ne všechny pravopisné „laxní“ samohlásky jsou nutně fonologicky laxní.)

Například dopis A může představovat laxní samohlásku /… /, napjatý / eɪ /, těžký /ɑː /, nebo (často alofonicky ) [ɛə] před | r |. Těžké a napjaté samohlásky jsou příslušné protějšky laxní a napjaté, za nimiž následuje písmeno r.

Napjaté samohlásky se odlišují od laxních samohlásek s a "tichý" E písmeno, které je přidáno na konec slov. Tedy dopis A v čepice je laxní / æ /, ale když dopis E ve slově je přidáno nenávist dopis A je napjatá / eɪ /. Podobně vzor těžkých a napjatých samohlásek: písmena ar v auto jsou těžké / /r /, dopisy ar následovalo ticho E ve slově péče jsou / /r /. Dopis u představuje dva různé samohláskové vzory, jeden je / ʌ /, / juː /, / ə /, / jʊ /, jiný / ʊ /, / uː /, / ʊ /. S písmenem se nerozlišuje mezi těžkými a napjatými samohláskami Óa dopis u v / ʊ-uː-ʊ / vzor nemá těžkého člena samohlásky.

Kromě toho mlčí E, další strategie pro označování napjatých a napjatých samohlásek, je přidání další pravopisné samohlásky tvořící digraf. V tomto případě je první samohláska obvykle hlavní samohláskou, zatímco druhá samohláska je samohláska „značení“. Například slovo muž má laxní A výrazný / æ /, ale s přidáním i (jako digraf ai) ve slově hlavní the A je označen jako napjatý a výrazný / eɪ /. Tyto dvě strategie vytvářejí slova, která jsou napsána odlišně, ale vyslovují se stejně, jako v hříva (tichý E strategie), hlavní (digrafická strategie) a Maine (obě strategie). Použití dvou různých strategií souvisí s funkcí rozlišování mezi slovy, která by jinak byla homonyma.

Kromě 20 základních hláskování samohlásek má Rollings (2004) a redukovaná samohláska kategorie (představující zvuky / ə, ɪ /) a různá kategorie (představující zvuky.) / ɔɪ, aʊ, aɪ / a / j /+ V, / w /+ V, V + V).

Kombinace písmen samohlásek

Aby se snížily dialektické obtíže, zde uvedené zvukové hodnoty odpovídají konvencím v Nápověda: IPA / angličtina. Tato tabulka obsahuje H, W a Y, když představují zvuky samohlásek. Pokud nejsou uvedeny žádné informace, předpokládá se, že samohláska je ve zdůrazněné slabice.

Odvození výslovnosti anglického slova od jeho pravopisu vyžaduje nejen pečlivou znalost níže uvedených pravidel (mnoho z nich není výslovně známo ani rodilými mluvčími: mluvčí se pouze naučí pravopis slova spolu s jeho výslovností) a jejich mnoho výjimky, ale také:

• znalost toho, které slabiky jsou zdůrazněny a které jsou nepřízvučné (nelze odvodit z pravopisu: porovnat blahoslavit a dovolit)
• které kombinace samohlásek představují jednoslabičné a které představují dvojslabičné (stejné: srov vzdát se a naivní, stvoření a tvůrce)

Souhlásky

Poznámky:

• V tabulkách má pomlčka dva různé významy. Pomlčka za písmenem naznačuje, že je musí být na začátku a slabika, např. j- in jumper a pootevřený. Pomlčka před písmenem naznačuje, že je nemůže být na začátku a slovo, např. - nakoupit nemocné a lístek.
• Specifičtější pravidla mají přednost před obecnějšími, např. „c- před e, i nebo y“ má přednost před „c“.
• Pokud je kombinace písmen popsána jako „slovo-finální“, inflexní mohou být přidány přípony beze změny výslovnosti, např. katalogs.
• Použitý dialekt je RP.
• Izolované zahraniční půjčky jsou vyloučeny.

† Téměř 80% Američanů vyslovuje „luxusní“ s / ɡʒ /, zatímco dvě třetiny Britů používají / kʒ /. Polovina amerických mluvčích vyslovuje „luxus“ jako /ˈlʌɡʒ.ri/, říká zbytek /ˈlʌkʃ.ri/^[25]
†† Říká to asi polovina britských i amerických mluvčích /ˈɛksɪt/, říká druhá polovina /ˈɛɡzɪt/.^[25]

Kombinace písmen samohlásky a „r“

Tato sekce potřebuje expanzi. Můžete pomoci přidávat k tomu. (Dubna 2014)

Kombinace dalších souhláskových a samohláskových písmen

* Podle slovníku Longmanova výslovnosti vyslovuje 75% Američanů slovo „mandle“ jako /ˈɑːlmənd/.
† Kde GA rozlišuje mezi / ɑː / a / ɔː / v kombinaci písmen ong, RP má pouze samohlásku / ɒ /

Zvukově pravopisné korespondence

Následující tabulka ukazuje pro každý zvuk různé pravopisné vzory používané k jeho označení, počínaje prototypovými vzory následovanými dalšími v abecedním pořadí. Některé z těchto vzorů jsou velmi vzácné nebo jedinečné (například „gh“ pro / p /, „ph“ pro /proti/, "já pro / ɑː /). Elipsa („...“) znamená intervenující souhlásku.

Souhlásky

Uspořádáno v pořadí Souhláskové tabulky IPA.