Kirishitan - Kirishitan

Kirishitan
吉利 支 丹, 切 支 丹, キ リ シ タ ン
JapaneseChristiansInPortugueseCostume16-17thCentury.jpg
Japonští křesťané v portugalských kostýmech, 16. – 17. Století.
Zakladatel
portugalština a španělština misionáři
Regiony s významnou populací
Japonsko
Náboženství
Katolické křesťanství
Písma
Bible
Jazyky
latinský, japonský
Hlavní články: Dějiny katolické církve v Japonsku a Křesťanství v Japonsku

Japonský výraz Kirishitan (吉利 支 丹, 切 支 丹, キ リ シ タ ン, き り し た ん), z portugalština Cristo (srov. Kristang ), což znamená „Christian“ Katoličtí křesťané v japonský a je používán v japonských textech jako historiografický termín pro Katolíci v Japonsku v 16. a 17. století.

Moderní japonština má pro křesťana několik slov, z nichž nejběžnější jsou podstatné jméno kirisuto-kyoto キ リ ス ト 教徒, a také kurisuchan ク リ ス チ ャ ン. Japonské slovo Kirishitan キ リ シ タ ン se používá především v japonských textech pro rané období dějiny římského katolicismu v Japonsku, nebo ve vztahu k Kakure Kirishitan Skrytí křesťané. Anglické zdroje o historii Japonska však obecně používají výraz „křesťan“ bez rozdílu.

Dějiny

Křesťanští misionáři byli známí jako bateren (z portugalského slova Padre, "otec")[1] nebo iruman (z portugalštiny irmão, "bratr"). Přepisy 切 支 丹 a 鬼 利 死 丹 se začaly používat během období Edo, kdy bylo křesťanství zakázaným náboženstvím. Kanji použité pro přepisy mají negativní konotace. První lze číst jako „přerušenou podporu“ a druhou jako „ďábly, kteří profitují ze smrti“.

Portugalské lodě začaly přicházet do Japonska v roce 1543,[2] s katolík misionářské činnosti v Japonsku začínají vážně kolem roku 1549, zejména do roku 2006 portugalština - sponzorováno Jezuité dokud španělština - sponzorováno žebravý objednávky, například Františkáni a Dominikáni, získal přístup do Japonska. Z 95 jezuitů, kteří v Japonsku pracovali do roku 1600, bylo 57 Portugalců, 20 Španělů a 18 Italů.[3] Francis Xavier,[4][5] Cosme de Torres (jezuitský kněz) a João Fernandes byli první, kdo dorazili Kagošima s nadějí přivést do Japonska křesťanství a katolicismus. Odhaduje se, že v době svého vrcholu mělo Japonsko kolem 300 000 křesťanů.[6] Katolicismus byl následně v několika částech země potlačován a v 17. století přestal veřejně existovat.

Hranice mezi Portugalskem a Španělskem

Slavení křesťanské mše v Japonsku.

Náboženství bylo nedílnou součástí státu a evangelizace byla považována za světskou i duchovní výhodu pro oba Portugalsko a Španělsko. Vskutku, Papež Alexander VI je Býci darování (1493) velel Katoličtí panovníci podniknout takové kroky. Kamkoli se Španělsko a Portugalsko pokusily rozšířit svá území nebo vliv, misionáři brzy následovali. Podle Smlouva z Tordesillas (1494), obě mocnosti rozdělily svět mezi sebou na výlučné sféry vlivu, obchodu a kolonizace. Ačkoli v době vymezení neměl žádný národ přímý kontakt s Japonskem, spadl do sféry Portugalců.

Země nesouhlasily s přidělením Japonska. Protože ani jeden z nich nemohl kolonizovat, výlučné právo na šíření křesťanství v Japonsku znamenalo výlučné právo na obchod s Japonskem. Portugalci sponzorovaní jezuité pod Alessandro Valignano se ujal vedení v proselytizaci v Japonsku nad námitkou Španělů, počínaje rokem 1579. Fait accompli byl schválen v roce Papež Řehoř XIII je papežský býk z roku 1575, který rozhodl, že Japonsko patří Portugalcům Diecéze Macao. V roce 1588 byla diecéze Funai (Nagasaki ) byla založena pod portugalskou ochranou.

V soupeření s jezuity, sponzorované Španělskem žebravé objednávky vstoupil do Japonska přes Manila. Kromě kritiky jezuitských aktivit aktivně lobovali u papeže. Výsledkem jejich kampaní bylo Papež Klement VIII Vyhláška z roku 1600, která umožňovala španělštinu mniši - vstoupit do Japonska přes portugalskou Indii a - Papež Pavel V. Vyhláška z roku 1608, která zrušila omezení na trase. Portugalci obvinili španělské jezuity, že místo pro své náboženství pracují pro svou vlast. Mocenský boj mezi jezuity a žebravými rozkazy způsobil a rozkol v diecézi Funai. Kromě toho se žebravé řády marně pokoušely zřídit diecézi na Region Tohoku to mělo být nezávislé na portugalském.

Římskokatolický světový řád byl zpochybněn Nizozemskem a Anglií. Jeho princip byl zavrhnut Grotius je Mare Liberum. Na počátku 17. století vybudovalo Japonsko obchodní vztahy s Nizozemskem a Anglií. Ačkoli Anglie stáhla z operací během deseti let za James I. kvůli nedostatečné ziskovosti Nizozemsko pokračovalo v obchodování s Japonskem a stalo se jedinou evropskou zemí, která udržovala obchodní vztahy s Japonskem až do 19. století. Protestantské země se jako obchodní konkurenti zapojily do kampaně proti katolicismu, což se následně nepříznivě dotklo shogunate politiky vůči iberský království.

Samotná římsko-katolická církev zpochybnila také koloniální politiku Portugalska a Španělska. The Vatikán založil Congregatio de Propaganda Fide v roce 1622 a pokusil se oddělit církve od vlivu iberský království. Na Japonsko však bylo příliš pozdě. Organizaci se nepodařilo zřídit zastávky v Japonsku.

Propagační strategie

Jezuita se samurajem, kolem 1600.

Jezuité věřili, že je lepší snažit se ovlivňovat lidi u moci a poté povolit, aby bylo náboženství později předáno obyčejným lidem.[7] Snažili se vyhnout podezření tím, že nekázali prostým občanům bez svolení místních vládců propagovat katolicismus v jejich doménách.[7] Ve výsledku několik daimyo se stali křesťany, brzy po nich bude následovat řada jejich poddaných jako dominikánů a Augustiniáni byli schopni začít kázat prostým občanům.[7] Po edikt zakazující křesťanství, existovala společenství, která praktikovala katolicismus bez jakéhokoli kontaktu s církví, dokud se misionáři nemohli vrátit mnohem později.

Když Xavier vystoupil v Kagošimě, hlavní náčelníci dvou větví rodu Šimazu, Sanehisa a Katsuhisa, bojovali o svrchovanost svých zemí. Katsuhisa přijata Šimazu Takahisa který byl v roce 1542 přijat do čela klanu, když předtím přijal portugalské obchodníky na ostrově Tanegashima a dozvěděl se o použití střelných zbraní. Později potkal samotného Xaviera na zámku Uchiujijo a dovolil obrácení svých vazalů.

Kirishitan kniha v japonštině, 16. století.

Takahisa, který má náboženské pozadí, se ukázal být benevolentní a již umožňoval svobodu uctívání, ale nepomáhal misionářům ani neupřednostňoval svou církev. Když Xavier nenalezl cestu do centra věcí, brzy se unavil a odešel Yamaguči čímž začíná období Yamaguchi.[8] Xavier zůstal v Yamaguchi dva měsíce na cestě k neúspěšnému audienci u císaře v Kjótu. Yamaguchi již bylo prosperujícím a rafinovaným městem a jeho vůdci, Ōuchi rodina, byli si vědomi, že Xavierova cesta do Japonska začala po dokončení jeho mise v Indii.

Vzali katolicismus za nějakou novou sektu buddhismu a byli zvědaví, že vědí o kněžské doktríně. Tolerantní, ale chytří, s očima méně na křtu než s portugalským nákladem z Macaa, dali jezuitskému povolení kázat. Nekompromisní Xavier vyšel do ulic města a odsuzoval mimo jiné vraždění dětí, modlářství a homosexualitu. Nedorozumění byla nevyhnutelná.

Křesťanské knihy byly vydávány v japonštině od 90. let 15. století, některé s více než tisícem výtisků, a od roku 1601 byl založen tiskařský lis pod dohledem Soin Goto Thomase, občana Nagasaki, se třiceti Japonci pracujícími na plný úvazek . Liturgické kalendáře byly vytištěny také po roce 1592, minimálně však do roku 1634. Křesťanská solidarita umožňovala doručování misionářské pošty po celé zemi až do konce 20. let 16. století.[Citace je zapotřebí ]

Povaha raně křesťanské komunity

Netsuke zobrazující Krista, 17. století, Japonsko.

Různé skupiny laiků podporovaly křesťanský život v japonské misi, např. Dōjuku, kanbō a jihiyakusha pomáhali duchovním při činnostech, jako je slavení nedělní liturgie v nepřítomnosti vysvěceného duchovenstva, náboženská výchova, příprava vyznání a duchovní podpora nemocných . Na konci 16. století měli kanbó a jihiyakusha podobné povinnosti a také organizovali pohřby a pokřtili děti se svolením křtít z Říma. Kanbó byli ti, kteří opustili světský život, ale nepřijali formální sliby, zatímco jihiyakusha byli oddáni a měli povolání.

Tyto skupiny byly pro misi zásadní a samy závisely jak na církevní hierarchii, tak na válečnících, kteří ovládali země, kde žili. Úspěch japonské mise proto nelze vysvětlit pouze jako výsledek působení brilantní skupiny misionářů nebo obchodních a politických zájmů několika daimyos a obchodníci.

Misionáři zároveň čelili nepřátelství mnoha dalších daimyos. Křesťanství zpochybnilo japonskou civilizaci. Militantní laická komunita, hlavní důvod misionářského úspěchu v Japonsku, byla také hlavním důvodem protikřesťanské politiky tokugawského bakufu.

Ekonomické činnosti

Jezuité v Japonsku si museli zachovat ekonomickou soběstačnost, protože nemohli očekávat stabilní a dostatečné platby od svého patrona, krále Portugalsko, ale král dovolil jezuitům zapojit se do obchodu s Japonskem. Tuto ekonomickou činnost lze nalézt v práci Francis Xavier, průkopník katolických misí v Japonsku, který kryl náklady na misijní práci prostřednictvím obchodního obchodování. Od 50. do 70. let 20. století kryli jezuité veškeré nezbytné výdaje obchodními zisky a kupovali pozemky Indie.

Jejich oficiálně uznanou obchodní aktivitou byl vstup do portugalského obchodu s hedvábím mezi Macaem a Nagasaki. Financovali do určité míry obchodní sdružení v Macau, které nakupovalo surové hedvábí v Kantonu a prodávalo ho Nagasaki. Svou obchodní činnost neomezili na oficiální trh s hedvábím, ale expandovali na nepovolené trhy. Pro obchod Macau-Nagasaki se zabývali hedvábnými látkami, zlatem, pižmem a dalším zbožím, včetně vojenského materiálu a otroctví. Někdy se dokonce zapojili do španělského obchodu, který zakázali králové Španělsko a Portugalsko a znepřátelení si portugalských obchodníků.

Byli to hlavně prokuristé, kteří zprostředkovali portugalský obchod. Bydleli v Macau a Nagasaki a přijímali nákupní závazky japonských zákazníků, jako byl šógunát daimyo a bohatí obchodníci. Prostřednictvím zprostředkování mohli jezuité očekávat nejen slevy, ale také příznivé zacházení ze strany úřadů. Z tohoto důvodu se úřad prokurátora stal důležitým postem mezi jezuity v Japonsku. Ačkoli obchodní aktivity jezuitů směřovaly do portugalských obchodních zájmů, prokurátoři pokračovali ve zprostředkování s využitím autority katolické církve. Zároveň portugalští obchodníci vyžadovali pomoc prokurátorů, kteří byli obeznámeni s japonštinou celní, protože v Japonsku nezřídili žádnou stálou obchodní stanici. Pravděpodobně nejpozoruhodnější prokurátor byl João Rodrigues, který se přiblížil Toyotomi Hideyoshi a Tokugawa Ieyasu a dokonce se podílel na správě Nagasaki.

Takové obchodní aktivity byly v rozporu s myšlenkou na čestnou chudobu, kterou měli kněží. Někteří jezuité však v této době postavili rozšíření vlivu společnosti před tento ideál. Řidičské příkazy ostře obvinily jezuity z toho, že jsou zkorumpovaní, a dokonce považovali jejich činnost za hlavní důvod japonského zákazu katolicismu. Samotné únosné objednávky nebyly nutně nezapojeny do obchodních aktivit.

Vojenské činnosti

Japonsko-portugalský zvon vepsaný 1570, sbírka Nantoyōsō, Japonsko

Misionáři se zdráhali podniknout vojenské akce, pokud to považovali za účinný způsob pokřesťanštění Japonska. Často spojovali vojenské akce proti Japonsku s dobytím Číny. Mysleli si, že dobře vycvičení japonští vojáci, kteří zažili dlouhé občanské války, pomohou jejich zemím dobýt Čínu. Například, Alessandro Valignano řekl filipínskému guvernérovi, že je nemožné dobýt Japonsko, protože Japonci byli velmi stateční a vždy absolvovali vojenský výcvik, ale že by jim Japonsko prospělo, když by dobyli Čínu. Francisco Cabral také hlášeno králi Španělsko že kněží byli schopni poslat do Číny dva nebo tři tisíce japonských křesťanských vojáků, kteří byli odvážní a předpokládalo se, že budou králi sloužit s malým platem.

Jezuité poskytovali Kirishitanovi různé druhy podpory, včetně vojenské podpory daimyos když jim hrozilo ne-Kirishitan daimyos. Nejpozoruhodnější byla jejich podpora Ōmura Sumitada a Arima Harunobu, kteří bojovali proti antikatolickým Ryuzoji klan. V 80. letech 20. století Valignano věřil v účinnost vojenské akce a opevnil Nagasaki a Mogi. V roce 1585 Gaspar Coelho zeptali se Španělé Filipíny vyslat flotilu, ale plán byl zamítnut kvůli krátkosti jeho vojenské schopnosti. Křesťané Arima Harunobu a Paulo Okamoto byli jmenováni jako hlavní při vražedném spiknutí s cílem zavraždit soudce odpovědného za nejdůležitější přístavní město šógunátu Nagasaki.

Raná politika vůči katolicismu

Japonské velvyslanectví v Je to Mancio, s Papež Řehoř XIII v roce 1585

Když přijel jezuitský kněz Francis Xavier, Japonsko prožívalo celonárodní občanskou válku. Císař ani šógun Ašikaga nemohli vykonávat moc nad národem. Zpočátku Xavier plánoval získat povolení k vybudování mise od císaře, ale byl zklamaný devastací císařského sídla. Jezuité se přiblížili daimyos v jihozápadním Japonsku a některé z nich se podařilo převést daimyos. Jedním z důvodů jejich přeměny mohl být portugalský obchod, ve kterém jezuité působili jako makléři. Jezuité to poznali a oslovili místní vládce s nabídkami obchodu a exotických dárků.

Jezuité se pokusili rozšířit svoji činnost na Kjóto a okolní regiony. V roce 1559 Gaspar Vilela získal povolení od Ashikaga Yoshiteru učit křesťanství. Tato licence byla stejná jako licence udělená Buddhista chrámy, takže u jezuitů nelze potvrdit zvláštní zacházení. Na druhou stranu, Císař Ōgimachi vydal nařízení o zákazu katolicismu v letech 1565 a 1568. Rozkazy císaře a šóguna neměly velký vliv.

Křesťané odkazují pozitivně Oda Nobunaga, který zemřel uprostřed sjednocení Japonska. Upřednostňoval jezuitského misionáře Luís Fróis a obecně tolerované křesťanství. Ale celkově nepodnikl žádnou pozoruhodnou politiku vůči katolicismu. Ve skutečnosti byla katolická moc v jeho doméně triviální, protože nedobyl západní Japonsko, kde sídlili jezuité. Do roku 1579, na vrcholu misijní činnosti, bylo asi 130 000 obrácených.[9]

Toyotomi Hideyoshi a křesťan daimyos

Dopis Duarte de Meneses, místokrále z Portugalská Indie, do daimyo Toyotomi Hideyoshi ze dne dubna 1588, týkající se potlačení křesťanů, národního japonského pokladu[10][11]
Buddhistická socha se skrytým krucifixem na zádech, kterou používali křesťané v Japonsku ke skrytí své skutečné víry
The Panna Maria maskované jako Kannon, Kirishitan kult, 17. století Japonsko. Salle des Martyrs, Pařížská společnost pro zahraniční mise.

Situace se změnila, když Toyotomi Hideyoshi sjednocené Japonsko. Jakmile se stal vládcem Japonska, začal Hidejoši věnovat pozornost vnějším hrozbám, zejména rozšiřování evropské moci ve východní Asii. Zlom pro katolické mise byl San Felipe incident kde španělský kapitán ztroskotaného obchodního plavidla ve snaze získat zpět svůj náklad tvrdil, že tam byli misionáři, aby připravili Japonsko na dobytí. Díky těmto tvrzením byl Hidejoši podezřelý z cizího náboženství.[12] Pokusil se potlačit katolicismus při zachování dobrých obchodních vztahů s Portugalskem a Španělskem, které by mohly poskytnout vojenskou podporu Dom Justo Takayama, křesťan daimyo v západním Japonsku. Mnoho daimyos konvertoval ke křesťanství, aby získal příznivější přístup k ledek, zvyklý dělat střelný prach. Mezi lety 1553 a 1620 osmdesát šest daimyos byli oficiálně pokřtěni a mnoho dalších bylo nakloněno křesťanům.[13]

Do roku 1587 se Hidejoši stal znepokojen zprávami, že křesťanští páni dohlíželi na nucené konverze udržovatelů a obyčejných občanů, že obsadili město Nagasaki, že se účastnili obchodu s otroky jiných Japonců a očividně uráželi buddhistické nálady Hidejošiho, že povolili zabíjení koní a volů pro jídlo.[14] Po invazi do Kjúšú vyhlásil Hidejoši Tojotomi jezuitům nařízení o očištění směrnice (バ テ レ ン 追 放 令, bateren tsuihō rei) 24. července 1587. Skládá se z 11 článků: „Č. 10. Neprodávejte Japonce Nanbanu (v portugalštině).“[Citace je zapotřebí ] Mezi obsahem byl zákaz misionářů.[1] Jezuité v Nagasaki uvažovali o ozbrojeném odporu, ale plány se neuskutečnily.[1] Pod vedením Coelha hledali pomoc u Kirishitana daimyos, ale daimyos odmítl. Poté vyzvali k rozmístění posil z jejich vlasti a jejích kolonií, ale tento plán byl zrušen Valignano. Jako Kirishitan daimyos, si uvědomil, že vojenské tažení proti mocnému japonskému vládci přinese katolicismu v Japonsku katastrofu. Valignano přežil krizi tím, že zvedl veškerou vinu na Coelha, a v roce 1590 se jezuité rozhodli přestat zasahovat do bojů mezi daimyos a odzbrojili se. Kirishitanovi poskytli pouze tajné zásilky potravin a finanční pomoc daimyos.

Dekret z roku 1587 však nebyl nijak zvlášť prosazován.[15] Na rozdíl od jezuitů dominikáni, františkáni a augustiniáni otevřeně kázali společným národům; to způsobilo, že se Hidejoši začal obávat, že prostí lidé s rozdělenou loajalitou mohou vést k nebezpečným rebelům, jako je Ikko-ikki sekta dřívějších let;[16] to vedlo k tomu, že Hidejoši dal 26 mučedníků Japonska následovníků k smrti v roce 1597 na jeho rozkaz.[17] Poté, co Hidejoši zemřel v roce 1598, uprostřed chaosu v posloupnosti se již méně soustředilo na pronásledování křesťanů.[18]

Expanze

Japonský votivní oltář, Nanban styl. Konec 16. století. Muzeum Guimet.

Na konci 16. století se japonská mise stala největší zámořskou křesťanskou komunitou, která nebyla pod nadvládou evropské mocnosti. Jeho jedinečnost zdůrazňoval Alessandro Valignano od roku 1582, který prosazoval hlubší přizpůsobení japonské kultuře. Japonsko bylo tehdy jedinou zámořskou zemí, ve které byli všichni členové těchto bratrstev místními obyvateli, jak tomu bylo v případě křesťanských misí v Mexiku, Peru, Brazílii, na Filipínách nebo v Indii, a to i přes přítomnost koloniální elity.[je zapotřebí objasnění ]

Většina japonských křesťanů žila v Kjúšú, ale pokřesťanštění nebylo regionálním jevem a mělo celonárodní dopad. Na konci 16. století bylo možné najít pokřtěné lidi prakticky v každé provincii Japonska, z nichž mnozí byli organizováni v komunitách. V předvečer bitvy Sekigahara patnáct daimyos byli pokřtěni a jejich domény se táhly od Hyūgy v jihovýchodní Kjúšú po Dewu v severní Honšú.[19] Po celém Japonsku byly postaveny stovky kostelů.

Přijato v celostátním měřítku bylo křesťanství také úspěšné mezi různými sociálními skupinami od chudých po bohaté, rolníky, obchodníky, námořníky, válečníky nebo kurtizány. Většinu každodenních činností Církve od začátku prováděli Japonci, což dávalo Japonské církvi přirozenou tvář, a to byl jeden z důvodů jejího úspěchu. Do roku 1590 bylo v Japonsku sedmdesát rodilých bratrů, plně polovina jezuitů v Japonsku a patnáct procent všech jezuitů, kteří pracovali v Asii.

V červnu 1592 napadl Hidejoši Koreji; mezi jeho předními generály byl Christian daimyo Konishi Yukinaga.[20] Akce jeho sil při masakru a zotročení mnoha korejských lidí byly k nerozeznání od nekřesťanských japonských sil, které se účastnily invaze.[21] Po ztrátě Konishi v bitvě o Sekigahara, Konishi založil své odmítnutí spáchat seppuku na jeho křesťanské víře; místo toho, aby si vzal život, zvolil zajetí a popravu.[22]

Válka mezi Japonskem a Koreou v roce 1592 poskytla obyvatelům Západu také vzácnou příležitost navštívit Koreu. Na rozkaz Gomaz, jezuita Gregorious de Cespedes přijel do Koreje s japonským mnichem za účelem správy japonským jednotkám. Zůstal tam přibližně 18 měsíců, až do dubna nebo května 1595, a byl tak zaznamenán jako první evropský misionář, který navštívil Korejský poloostrov, ale nebyl schopen provést žádné nájezdy. The Výroční dopisy Japonska významně přispěl k zavedení Koreje do Evropy, když se František Xavier setkal s korejskými vyslanci vyslanými do Japonska v letech 1550 a 1551.

Japonské mise byly ekonomicky soběstačné. Nagasakiho misericórdias se stali bohatými a mocnými institucemi, které každý rok obdržely velké dary. Počet bratrství vzrostl na více než 100 do roku 1585 a 150 v roce 1609. Řídil ji elita Nagasaki, nikoli portugalština, měla dvě nemocnice (jednu pro malomocné) a velký kostel. V roce 1606 již existoval ženský náboženský řád zvaný Miyako no Bikuni (dále jen „jeptišky z Kjóta“), který přijímal korejské konvertity jako Marina Pak, pokřtěnou v Nagasaki.[19] Nagasaki byl nazýván „Římem v Japonsku“ a většina jeho obyvatel byli křesťané. Od roku 1611 měla deset kostelů a byla rozdělena do osmi farností, včetně konkrétně korejského řádu.

Tokugawa odpověď

Hasekura Tsunenaga převedeno na Katolicismus v Madrid v roce 1615.

Po smrti Tojotomiho Hidejošiho v roce 1598 Tokugawa Ieyasu převzal moc nad Japonskem v roce 1600. Stejně jako Toyotomi Hideyoshi neměl rád křesťanské aktivity v Japonsku, ale dal přednost obchodu s Portugalskem a Španělskem. Zajistil portugalský obchod v roce 1600. Vyjednával s Manila navázat obchod s Filipínami. Díky podpoře obchodu byla jeho politika vůči katolicismu nekonzistentní. Zároveň ve snaze získat kontrolu nad japonským obchodem z katolických zemí holandští a britští obchodníci sdělili šógunátu, že Španělsko skutečně má územní ambice a že katolictví je hlavním prostředkem Španělska. Nizozemci a Britové slíbili, na rozdíl od toho, že se omezí na obchodování a nebudou provádět misijní aktivity v Japonsku.

Zdá se, že jezuité si uvědomili, že Tokugawa shogunate byl mnohem silnější a stabilnější než administrativa Toyotomi Hidejošiho, ale žebravé rozkazy diskutovaly o vojenských možnostech relativně otevřeně. V roce 1615, a Františkánský vyslanec místokrále Nové Španělsko požádal šóguna o pozemek pro vybudování španělské pevnosti, což prohloubilo japonské podezření proti katolicismu a iberský koloniální mocnosti za tím. Jezuité a Mendicantský řád udržovali trvalé soupeření nad japonskou misí a připojovali se k různým imperiálním strategiím.

Včasné pronásledování

The Tokugawa shogunate nakonec se rozhodl zakázat katolicismus. Prohlášení o „Vyhoštění všech misionářů z Japonska“, které vypracovala Zen mnich Konchiin Suden (1563–1633) a vydaný v roce 1614 pod jménem druhého šóguna Hidetada (vládl 1605–1623), byl považován za první oficiální prohlášení o komplexní kontrole nad Kirishitanem.[23] Tvrdil, že křesťané vnášejí do japonské společnosti nepořádek a že jejich následovníci „odporují vládním předpisům, domlouvají šintoismus, vzdávají se pravého zákona, ničí předpisy a kazí dobrotu“.[24] Byl plně implementován a kanonizován jako jeden ze základních tokugawanských zákonů. Ve stejném roce bakufu požadoval, aby se všechny subjekty všech domén zaregistrovaly v místním buddhistickém chrámu; toto by se stalo každoročním požadavkem v roce 1666, čímž by se upevnily buddhistické chrámy jako nástroj státní kontroly.[25]

Bezprostřední příčinou zákazu byla Okamoto Daihachi incident, případ podvodu Ieyasuova katolíka vavasor, ale byly za tím i další důvody. The shogunate byl znepokojen možnou invazí iberský koloniální mocnosti, které se dříve vyskytovaly v Novém světě a na Filipínách. V tuzemsku zákaz úzce souvisel s opatřeními proti EU Klan Toyotomi. Buddhista církevní Zařízení bylo odpovědné za ověřování, že osoba nebyla křesťanem, prostřednictvím takzvaného „chrámového záručního systému“ (terauke seido). Od třicátých let 20. století bylo od lidí požadováno, aby předložili osvědčení o příslušnosti k buddhistickému chrámu jako důkaz náboženské ortodoxie, sociální přijatelnosti a loajality k režimu.

V polovině 17. století požadoval šógunát vyloučení všech evropských misionářů a popravu všech obrácených.[26] To znamenalo konec otevřeného křesťanství v Japonsku. Bakufu postavil celostátní vývěsky na křižovatkách a mostech; mezi mnoha proskripcemi uvedenými na těchto tabulích byla přísná varování před křesťanstvím.[27]

Systematické pronásledování, které začalo v roce 1614, čelilo tvrdému odporu křesťanů, a to i přes odchod více než poloviny duchovenstva. Hlavním důvodem tohoto odporu nebyla opět přítomnost několika kněží, ale spíše samoorganizace mnoha komunit. Japonská církev, která byla nucena mlčenlivosti a měla malý počet duchovních pracujících v podzemí, dokázala získat vedení z řad laických členů. Japonské děti vyvolaly mezi Portugalci obdiv a zdá se, že se aktivně účastnily odboje. Nagasaki zůstal křesťanským městem v prvních desetiletích 17. století a během obecných perzekucí byly založeny další bratrstva v Shimabara, Kinai a františkáni v Edo.

Křesťanští mučedníci z Nagasaki. Japonská malba ze 17. století.

Počet aktivních křesťanů se odhaduje na asi 200 000 v roce 1582.[28] Během misionářského období bylo pravděpodobně asi 1 000 známých mučedníků. Naproti tomu křesťané přikládají mučednictví a pronásledování velký význam a konstatují, že bezpočet dalších lidí bylo vyvlastněno od jejich půdy a majetku, což vedlo k jejich následné smrti v chudobě.

Fumi-e, obrázek Krista používaný k odhalení praktikujících křesťanů

Japonská vláda použila fumi-e odhalit praktikující katolíky a sympatizanty. Fumi-e byly obrázky Panna Maria nebo Kristus. Lidé, kteří se zdráhali na obrázky vstoupit, byli identifikováni jako křesťané a odvezeni do Nagasaki. Pokud se odmítli vzdát svého náboženství, byli mučeni; ti, kteří stále odmítli, byli popraveni.

Později pronásledování

The Šimabarská vzpoura pod vedením mladého křesťana jménem Amakusa Shirō Tokisada, se odehrálo proti šógunátu v roce 1637. Povstání vypuklo kvůli ekonomickému zoufalství a vládnímu útlaku, ale později nabylo náboženského tónu. Asi 27 000 lidí se připojilo k povstání, ale bylo to rozdrceno šógunátem po trvalé kampani. Vládnoucí šógun, Tokugawa Iemitsu, který vydal Výrok sakoku, omezující obchod a účinně izolovat Japonsko, o dva roky dříve, tvrdě sestoupilo proti křesťanům. Mnoho Japonců bylo deportováno do Macao nebo do Španělské Filipíny. Mnoho Macanese a Japonsko-filipínský Mestici jsou smíšenými potomky deportovaných japonských katolíků. Asi 400 bylo vládou oficiálně deportováno do Macaa a Manily, ale tisíce Japonců byly nuceny k dobrovolnému pohybu. Asi 10 000 Macanese a 3 000 Japonců bylo přesunuto do Manily.

Katolický pozůstatek v Japonsku byl zatlačen do podzemí a jeho členové se stali známými jako „Skrytí křesťané“. Někteří kněží zůstali v Japonsku nelegálně, včetně 18 jezuitů, sedmi františkánů, sedmi dominikánů, jednoho augustiniána, pěti světců a neznámého počtu jezuitů irmao a dojuku. Protože tato doba odpovídá Třicetiletá válka mezi katolíky a protestanty v Německu je možné, že kontrola katolické moci v Evropě snížila tok finančních prostředků na katolické mise v Japonsku, což mohlo být důvodem, proč selhaly v této době a ne dříve. Během Edo období, Kakure Kirishitan udrželi svou víru. Biblické fráze nebo modlitby byly ústně přenášeny z rodiče na dítě a v jejich podzemní komunitě byly přiděleny tajné příspěvky (mizukata), aby pokřtily jejich děti, přičemž regionální vlády nepřetržitě fungovaly fumi-e vystavovat křesťany.

Křesťanský pohled na historii Kirishitanu

Ti, kteří se účastnili vzpoury Shimabara, nejsou považováni za mučedníky katolický kostel protože se chopili zbraní z materialistických důvodů.

Čerpáno z ústních dějin japonských katolických komunit, Shūsaku Endo román "Umlčet „poskytuje podrobné zprávy o pronásledování křesťanských komunit a potlačování církve.

Znovuobjevení a návrat

Památník Kirishitan mučedníků v Nagasaki

Japonsko bylo nuceno otevřít se zahraniční interakci Matthew Perry v roce 1853. Cizincům bylo umožněno žít v Japonsku s Harrisova smlouva v roce 1858. Mnoho křesťanských duchovních bylo posláno z katolické, protestantské a pravoslavné církve, ačkoli proselytizace byla stále zakázána. V roce 1865 žili někteří Japonci Urakami vesnice poblíž Nagasaki navštívil nový Ōura kostel který byl postaven Pařížská společnost pro zahraniční mise (Mise étrangères de Paris ) sotva měsíc předtím. Členka skupiny mluvila s francouzským knězem, Bernard Petitjean a přiznali, že jejich rodiny si uchovaly víru Kirishitanu. Ti Kirishitan chtěli vidět sochu Panny Marie na vlastní oči a potvrdit, že kněz byl svobodný a skutečně pochází od papeže v Římě. Po tomto rozhovoru se mnozí Kirishitan tlačili k Petitjeanovi. Zkoumal jejich podzemní organizace a zjistil, že už téměř 250 let udržují obřad křtu a liturgické roky bez evropských kněží. Petitjeanova zpráva překvapila křesťanský svět; Papež Pius IX označil za zázrak.

The Edo Shogunateovy výnosy zakazující křesťanství byly stále v knihách, a tak bylo náboženství pronásledováno až do roku 1867, posledního roku jeho vlády. Robert Bruce Van Valkenburgh, americký ministr s bydlištěm v Japonsku, si soukromě stěžoval na toto pronásledování před magistráty v Nagasaki, i když k jeho zastavení nebyla přijata žádná opatření. Úspěšný vláda pod Císař Meiji, který převzal šógunát Tokugawa v roce 1868, původně pokračoval v tomto duchu a několik tisíc lidí bylo vyhoštěno (Urakami Yoban Kuzure ). Poté, co Evropa a USA začaly pronásledování hlasitě kritizovat, si japonská vláda uvědomila, že pro dosažení svých zájmů musí zrušit zákaz. V roce 1873 byl zákaz zrušen. Četní vyhnanci se vrátili a začali stavět Katedrála v Urakami, který byl dokončen v roce 1895.

Později vyšlo najevo, že v některých oblastech poblíž Nagasaki stále přežily desítky tisíc Kirishitanů. Někteří se oficiálně vrátili do římskokatolické církve. Jiní zůstali odděleni od katolické církve a zůstali jako Kakure Kirishitan, zachovávají si své vlastní tradiční víry a své potomky a tvrdí, že zachovávají náboženství svých předků.[29] Stalo se však pro ně obtížné udržet si svou komunitu a rituály, takže na ně konvertovali Buddhismus nebo Šintoismus nakonec.[30] Když John Paul II navštívil Nagasaki v roce 1981, pokřtil několik mladých lidí z rodin Kakure Kirishitan, což je vzácný případ.[31]

Kirishitan daimyos

Kirishitans

V populární kultuře

  • Shūsaku Endo román Umlčet pojednává o potlačení posledních známých japonských křesťanských komunit v 17. století.

Viz také

Citace

  1. ^ A b C Jansen, str. 67
  2. ^ Documentos de Japon
  3. ^ Kulturní interakce
  4. ^ Katolická encyklopedie, Xavierův záznam
  5. ^ Katolické fórum
  6. ^ Jansen, strana 77
  7. ^ A b C Jansen, str. 22
  8. ^ Svatý František Xaverský a rodina Šimazuů
  9. ^ L. Walker, 2002 - Zahraniční věci a hranice
  10. ^ Hórjúdži, Kondo
  11. ^ Hórjúdži, Gojyūnotō
  12. ^ Bednář, strana 160: „Obdržel jsem informaci, že ve vašich královstvích je vyhlášení zákona, tj. křesťanství, trikem a podvodem, kterým překonáváte jiná království, napsal v dopise na Filipíny v odpovědi velvyslanectví vedenému Navarrete Fajardo v roce 1597. Křesťanští misionáři představovali v mysli Hidejošiho první vlnu evropského imperialismu. “
  13. ^ Toshihiko
  14. ^ Elison, strany 54 a 64
  15. ^ Nosco, 1993
  16. ^ Jansen, strany 67–68
  17. ^ Jansen, strana 68
  18. ^ Jansen, 68
  19. ^ A b Costa, 2003 - Misericordias
  20. ^ [#Jansen | Jansen], s. 29
  21. ^ Kiernan
  22. ^ [#Jansen | Jansen], s. 5, 29
  23. ^ Higashibaba, strana 139: Kirishitanská kapela dosáhla Japonska. Nejenže poslali obchodní plavidla k výměně komodit, ale také rozšířili zhoubnou doktrínu, aby zmátli ty správné, aby změnili vládu země a vlastnili ji. To se stane velkou katastrofou. Nemůžeme to zastavit.
  24. ^ Šimizu, strany 284–286
  25. ^ Jansen, strana 57
  26. ^ Mullins, 1990
  27. ^ Jansen, strana 58
  28. ^ Katolická encyklopedie, vstup do Japonska
  29. ^ Miyazaki, s. 282–3
  30. ^ Miyazaki, str. 284–286
  31. ^ Miyazaki, str.287

Bibliografie

Reference

  • Herbermann, Charles, ed. (1913). "Japonsko". Katolická encyklopedie. New York: Robert Appleton Company.
  • Herbermann, Charles, ed. (1913). "St. Francis Xavier". Katolická encyklopedie. New York: Robert Appleton Company.
  • „Nestoriánské křesťanství v dynastii Tchang“. Institut Keikyo.
  • "Kondo" (v japonštině). Hórjúdži. Archivovány od originál dne 11.01.2010. Citováno 2009-11-23.
  • 五 重 塔 (v japonštině). Hórjúdži. Archivovány od originál dne 11.01.2010. Citováno 2009-11-23.
  • Brett, L. Walker (podzim 2002). „Zahraniční věci a hranice v raném novověku v Japonsku: historicko-grafická esej“. Early Modern Japan: Interdisciplinary Journal. 10 (2): 44–62.
  • Cooper, Michael (1974). Rodrigues Tlumočník - raný jezuita v Japonsku a Číně. New York: Weatherhill. ISBN  978-0-8348-0319-0.
  • Costa, João Paulo Oliveira (2003). „Misericordias mezi japonskými křesťanskými komunitami v 16. a 17. století“. Bulletin portugalských / japonských studií. 5: 67–79.
  • Elison, George (1973). Deus zničen; Obraz křesťanství v raném novověku v Japonsku. Rada východoasijských studií, Harvardská univerzita; Harvard University Press. ISBN  978-0-674-19962-0.
  • Higashibaba, Ikuo (2001). Křesťanství v raném novověku Japonsku: Kirishitan víra a praxe. Brill. ISBN  978-90-04-12290-1.
  • Jansen, Marius (2000). The Making of Modern Japan. Harvard University Press.
  • Kiernan, Ben (2007). Krev a půda. Yale Univ Press. str.125–6. ISBN  978-0-300-10098-3.
  • Lopez-Gay (2003). „St Francis Xavier and the Shimazu Family“. Bulletin portugalských / japonských studií. Portugalsko: Uni. Nova de Lisboa.
  • Miyazaki, Kentaro (2001). Kakure Kirishitan - Orasho, figurovaný bas jejich duší (v japonštině). Nagasaki Shimbun Shinsho. ISBN  978-4-931493-40-7.
  • Mullins, Mark R (1990). „Japonský letniční proces a svět mrtvých: Studie kulturní adaptace v Iesu no Mitama Kyokai“. Japonský žurnál náboženských studií. 17 (4): 353–74. doi:10.18874 / jjrs.17.4.1990.353-374.
  • Nosco, Peter (1993). „Tajemství a předávání tradice, problémy ve studiu„ podzemních křesťanů “'". Japonský žurnál náboženských studií. 20 (1): 3–30. doi:10.18874 / jjrs.20.1.1993.3-29.
  • Ruiz de Medina, otec Juan Garcia (1995) [1990]. Documentos del Japón [Dokumenty z Japonska]. Řím.
  • Ruiz de Medina, otec Juan Garcia (1993). Kulturní interakce v Orientu 30 let před Matteem Riccim. Katolická Uni. Portugalska.
  • Shimizu, Hirokazu (1977). Kirishitan Kankei Hosei Shiryo Shu.
  • Toshihiko, Abe (1998). Japonská skrytá tvář. Bainbridgebooks / Transatlantické publikace. ISBN  978-1-891696-05-3.

Další čtení

  • „Přehled dějin katolické církve v Japonsku, 1543–1944“. Generální sekretariát Katolické biskupské konference v Japonsku. 2007. Citováno 2007-12-22.
  • Boxer, Charles R.; Cummins, JS (1963), Dominikánská mise v Japonsku (1602–1622).
  • ——— (1993), Křesťanské století v Japonsku (3. vyd.), Manchester: Carcanet.
  • Cooper, Michael (2005). Japonská mise do Evropy, 1582–1590; Cesta čtyř chlapců samuraje přes Portugalsko, Španělsko a Itálii. Globální orientální. ISBN  978-1-901903-38-6.
  • Costa, João Paulo Oliveira, Portugalsko e o Japão: O século namban [Portugalsko a Japonsko: Nambanské století] (v portugalštině), Lisabon: Imprensa Nacional.
  • ——— (2003), „Misericordias mezi japonskými křesťanskými komunitami v 16. a 17. století“, Bulletin portugalských / japonských studií, 5: 67–79.
  • ———, „Tokugawa Ieyasu a křesťanský daimjó během krize roku 1600“, Bulletin portugalských / japonských studií, 7: 45–71.
  • Eishiro, Ito (2007). „Odhalení historie okresu Tohoku; Juan Goto a kryptokřesťané“. Iwate prefekturní univerzita. Citováno 2007-12-22.
  • Elison, George (1973), Obraz křesťanství v raném novověku v Japonsku, Cambridge, MA.
  • Elisonas, Jurgis S. A (2007). "Cesta na západ". Japonský žurnál náboženských studií. Nanzan Institute for Religion and Culture. 34 (1): 27–66.
  • Fróis, Luís, SJ (1976–1984), Wicki, José, SJ (ed.), Historia de Japam [Dějiny Japonska] (5 vols) | formát = vyžaduje | url = (Pomoc) (v portugalštině), Lisabon: Biblioteca Nacional.
  • Fujita, Neil (1991), Japonské setkání s křesťanstvím: Katolická mise v pre-moderním Japonsku, New York: Paulist Press.
  • Hall, John Whitney (2007). Cambridge historie Japonska. Cambridge University Press. ISBN  978-0-521-65728-0.
  • Higashibaba, Ikuo (2002). Křesťanství v raném novověku Japonsku: Kirishitan víra a praxe. Brill. ISBN  978-90-04-12290-1.
  • Junji, Kawashima (1998). Kanto heiya no kakure Kirishitan. Sakitama Shuppankai. ISBN  978-4-87891-341-9.
  • Kitagawa, Tomoko (2007). „Obrácení Hidejošiho dcery Go“. Japonský žurnál náboženských studií. Nanzan Institute for Religion and Culture. 34 (1): 9–25.
  • Murai, Shōsuke (2004), „Tanegashima: Příchod Evropy do Japonska“, Bulletin portugalských / japonských studií, 8: 93–106.
  • Sá, Isabel dos Guimarães (1997), Quando o rico se faz pobre: ​​Misericórdias, caridade e poder no império português 1500–1800 [Když se zbohatne chudák: Misericórdias, charita a moc v portugalské říši, 1500–1800], Lisabon: Comissão Nacional para Comemorações dos Descobrimentos Portugueses.
  • ———, Francis Xavier, Jeho doba, jeho život (4 obj.) | formát = vyžaduje | url = (Pomoc), Řím: Jezuitský historický institut.
  • Turnbull, Stephene (1998). Kakure Kirishitan z Japonska: Studie jejich vývoje, přesvědčení a rituálů až po současnost. RoutledgeCurzon. ISBN  978-1-873410-70-7.
  • Wakakuwa, Midori (2005). Quattro Ragazzi: Tenshō Mission of Youths and the Imperial World. Šuej-ša.

externí odkazy