Moderní použití kany - Modern kana usage
Moderní použití kany (現代 仮 名 遣 い, gendai kanazukai) je současný úředník kanazukai (systém pravopisu Japonská osnova ). Také známý jako nové využití kany (新 仮 名 遣 い, shin kanazukai), je odvozen z historické využití.
Dějiny
Už dávno Meiji restaurování, existovala nespokojenost ohledně rostoucího rozporu mezi pravopis a mluvený projev. 16. listopadu 1946, krátce poté druhá světová válka, kabinet zavedl moderní japonský pravopis jako součást obecné pravopisné reformy. Systém byl dále změněn v roce 1986.
Obecné rozdíly
V předreformním systému nebyl žádný malý kana; tedy například き よ by bylo nejednoznačné mezi kiyo a kyo zatímco か つ た může být buď katsuta nebo katta.
Výslovnost medial h-row kana jako w-row kana v předreformním systému se nevztahuje na složená slova; tím pádem, に ほ ん bylo vysloveno nihon, ne Nion (přes **Niwon). Existuje malý počet protikladů; např., あ ひ る "kachna", vyslovováno ahiru spíše než airunebo ふ ぢ は ら, vyslovováno Fujiwara, přestože je sloučeninou Fuji (vistárie ) + hara (pole). Řada h byla historicky vyslovována jako fa, fi, fu, fe, fo (a ještě dále, pa, pi, pu, pe, po). japonský F (IPA:[ɸ]) je blízko hlasu w, a tak se snadno změnilo na w uprostřed slova; the w poté bylo upuštěno až na わ wa. To je také důvod fu je zvyklý dodnes a nestal se hu.
Samohláska + (f) u mezi prvky složených slov, například jménem, se změny nevztahují て ら う ち byl Terauchi ne Terōchi, jak to je Tera (chrám) + uchi (uvnitř, doma). The -fu moderní -u řada sloves (tj. ta slovesa používající skutečnou kana う, jako např kau nebo omou) nebyl ovlivněn zvukovými změnami na povrchu; nicméně, některé zprávy o Edo éra Japonci označují, že slovesa mají rádi tamau a harau byly vyslovovány jako tamo a haró namísto. Naproti tomu -ō dovnitř daró a iko je produktem změny zvuku z au na ō.
Dále téma částice wa (は), směrová částice E (へ) a přímá částice objektu Ó (を) byly vyňaty z pravopisné reformy. V současné japonštině se を-znak používá pouze pro částice.
Příklady
Zde například あ (A) zahrnuje Všechno kana pomocí samohlásky / a /, například か (ka) nebo た (ta).
| archaický | moderní |
|---|---|
| あ ＋ う (A + u) あ ＋ ふ (A + fu) | お う (Ó) |
| い ＋ う (i + u) い ＋ ふ (i + fu) | ゆ う (jo) |
| う ＋ ふ (u + fu) | う う (ū) |
| え ＋ う (E + u) え ＋ ふ (E + fu) | よ う (jo) |
| お ＋ ふ (Ó + fu) | お う (Ó) |
| お ＋ ほ (Ó + ho) お ＋ を (Ó + jo) | お お (Ó) |
| く ＋ わ (ku + wa) | か (ka) Původně kwa |
| ぐ ＋ わ (gu + wa) | が (ga) Původně gwa |
| mediální nebo finální は (ha) | わ (wa) |
| mediální nebo finální ひ (Ahoj), へ (on), ほ (ho) | い (i), え (E), お (Ó) (přes wi, my, jo, viz. níže) |
| žádný ゐ (wi), ゑ (my), を (jo) | い (i), え (E), お (Ó) |
| ぢ (vyjádřený chi), づ (vyjádřený tsu) | じ (vyjádřený shi), ず (vyjádřený su) - viz yotsugana |
Ohledně じ ぢ ず づ - tito čtyři morae jsou rozlišené nebo sloučené v různé míře v různých Japonské dialekty, s některými dialekty (Tohoku a Okinawan například) sloučení všech čtyř do jednoho, zatímco jiné dialekty (Tosa a Satsugu, například) rozlišovat mezi čtyřmi. Standardní pravopis odráží výslovnost standardní japonštiny, která je slučuje do dvou zvuků.