Klasický milánský pravopis - Classical Milanese orthography

The klasický milánský pravopis je pravopis používané pro Západní Lombard jazyk, zejména pro Milánský dialekt, hlavními básníky a spisovateli tuto literaturu, jako Carlo Porta, Carlo Maria Maggi, Delio Tessa atd. Poprvé jej použil v šestnáctém století Carlo Maria Maggi; Maggi poprvé představil trigram oeu, zatímco předchozí autoři, jako Bonvesin de la Riva (třinácté století), použité latinizující pravopisy. V roce 1606 G. A. Biffi s jeho Prissian de Milan de la parnonzia milanesa zahájila první kodifikaci zahrnující délku samohlásky a použití ou reprezentovat zvuk /- /. Klasický pravopis přišel jako kompromis mezi starým Toskánský systém a Francouzský; charakteristikou, která značně odlišuje tento pravopis od efektivní výslovnosti, je metoda pro rozlišení dlouhých a krátkých samohlásek. Od dnešního dne, protože se stal archaičtějším, je často nahrazován jednoduššími metodami, které používají znaky Ó, ü pro přední zaoblené samohlásky a zdvojnásobení samohlásek pro dlouhé samohlásky. Klasický pravopis byl legalizován v 90. letech 20. století Circolo Filologico Milanese pro moderní použití.

Klasický milánský pravopis (editoval Circolo Filologico Milanese) má následující konvence, které se liší od Italská abeceda.

Obecné použití akcentů:

• akutní přízvuk: označuje zavřený zvuk v E nebo Ó (⟨E⟩ /E / a ⟨ó⟩ /Ó / jako v italštině)
• vážný přízvuk: označuje otevřený zvuk v E nebo Ó (⟨E⟩ /ɛ / a ⟨ò⟩ /ɔ / jako v italštině)
• přízvuk háčkem: označuje namáhaný zkrat Ó kdy by jinak bylo nepřízvučné (⟨ô⟩ /u /; háček se nepoužívá v italštině)

Výslovnost samohlásek a nepravda dvojhlásky:

• ⟨A⟩, ⟨e⟩, ⟨i⟩ představují otevřené a krátké samohlásky, jsou-li následovány zdvojenými souhláskami nebo jsou-li na konci slova s ​​diakritikou, a blízké a dlouhé, jsou-li následovány jedinou souhláskou.
• ⟨O⟩ představuje /u /
• ⟨Oeu⟩ představuje /- /
• ⟨U⟩ představuje /y /; může také představovat /w / po ⟨q⟩ nebo v dvojhláske ⟨au⟩.

Použití souhlásek:

• zdvojnásobení: zkracuje a otevírá předchozí samohlásku
• ⟨S⟩ představuje buď hlasového nebo neznělého sykavce; intervocalically, to je vždy vyjádřeno a neznělé /s / je reprezentován dvojitým ⟨ss⟩. Slovo - konečně, je to vždy neznělé.
• ⟨Z⟩ představuje historické /ts / nebo /dz /
• ⟨N⟩ za samohláskou a následovanou souhláskou (nebo slovní koncovkou) představuje nasalizaci předchozí samohlásky; před jinou samohláskou nebo při zdvojnásobení představuje /n /.
• ⟨M⟩ představuje nasalizaci předchozí samohlásky, když je následována souhláskou nebo slovním koncem; jinak to představuje /m /.
• ⟨H⟩ znamená, že předchozí ⟨c⟩ nebo ⟨g⟩ jsou velar před přední samohláskou.
• ⟨Sg (i)⟩ představuje /ʒ /
• ⟨Sc (i)⟩ představuje /ʃ /
• ⟨S'c (i)⟩ představuje /stʃ/

Tabulka výslovnosti

• Důraz je obvykle kladen na předposlední slabiku pro slova končící na samohlásku, na poslední slabiku pro tato zakončení na souhlásku.

Reference

tento článek ne uvést žádný Zdroje. Prosím pomozte vylepšit tento článek podle přidávání citací ke spolehlivým zdrojům. Zdroj bez zdroje může být napaden a odstraněn. Najít zdroje: "Klasický milánský pravopis"  – zprávy  · noviny  · knihy  · učenec  · JSTOR (Srpna 2008) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)