Starý severský pravopis - Old Norse orthography

Část série na
Stará norština
Dialekty Stará západní norština (Starý islandský Starý norský Grónská norština ) Stará východní norština (Starý dánský Stará švédština ) Old Gutnish
Použití Pravopis Runová abeceda (Mladší Futhark Středověký ) latinka Gramatika Fonologie Morfologie
Literatura Poezie (aliterační verš ) Ságy (Islanďanů ) Edda (Poetická Edda Próza Edda ) První gramatické pojednání
Předci Protoindoevropský Proto-germánský Proto-norština
Potomci dánština Faerský Grónská norština (vyhynulý) islandský Norn (vyhynulý) Norština švédský
Anglická slova z Původ starého norštiny

The pravopis z Starý norský jazyk byla různorodá a byla napsána v obou Runic a latinský abecedy, s mnoha pravopisnými konvencemi, různými tvary písmen a jedinečnými písmeny a znaky. V moderní době vytvořili vědci pro jazyk standardizovaný pravopis. Když se v textech v jiných jazycích používají názvy starých norštiny, často se provádějí úpravy tohoto pravopisu. Zejména jména Staré severské mytologické postavy často mají několik různých hláskování.

Vzhled staré norštiny v písemné runové formě se datuje přibližně k přibližně INZERÁT 200–300.^[1] Zatímco tam jsou pozůstatky Vikingské runové kameny z Vikingský věk dnes jsou vzácné a liší se používáním pravopisu podle toho, kdy byly vytvořeny. Runové kameny vytvořené těsně před koncem vikingského věku mají tendenci mít větší vliv ze staroanglických run.

Porozumění systému psaní staré norštiny je zásadní pro úplné pochopení jazyka staré norštiny. Studie zbývajících runových kamenů z vikingského věku odhalují mnoho nuancí mluveného jazyka, jako je neustálé používání aliterace. Srovnání různých brousků z tohoto období s pracemi Snorri Sturluson odhalují, že aliterace byla běžná v mnoha staro norských spisech a nebyla přítomna jen ve skaldických pracích. To by pak naznačovalo, že Vikingové úzce svázali svůj jazyk s jejich sluchovým smyslem, což by zase pomohlo s neustálým přenosem jejich kulturní paměti, která byla také úzce svázána s jejich jazykem.^[2]

Pravopis latinky

Následující tabulka uvádí různá ověřená hláskování zvuků a jejich IPA transkripce. Obecně se pravopisné rozlišení telefonů nebo fonémů nemusí nutně vyskytovat u každého spisovatele. Například autor může rozlišovat pouze některé samohlásky podle délky a ortografická zařízení lze kombinovat a porovnávat. Kde tabulka uvádí dlouhý nebo krátký foném / (ː) /, konkrétně krátký // nebo dlouhé / ː / foném představuje další kouzla, na která se nevztahují pravidla pro označování délky. Podobně fonetická položka uvádí pouze hláskování, která nepoužívají ekvivalentní fonémy. N / A se používá, když se nepoužívá žádný konkrétní pravopis, např. kde se všechna hláskování dlouhých samohlásek nacházejí pomocí pravidel pro odvozování hláskování dlouhých samohlásek z krátké samohlásky nebo se nepoužívá žádný obecný pravopis, např. když jsou krátké a dlouhé samohlásky hláskovány vždy jinak.

Legenda:

• ^U: Nepříznivý
• ^E: Hlavně východní
• (ː): Dlouhé nebo krátké. Vidět / Vː / a / Cː / sloupce pro délka a geminace označení.
• ^?:^{[Citace je zapotřebí ]}

Nízké / nízké střední samohlásky mohou být označeny odlišně:

• / æ / = / ɛ /
• / ɒ / = / ɔ /
• / ɑ / = /A/

Zvuky specifické pro dialekt:

• / ɒː /: islandský; a, aa, á, o, ó,^[4] ;ǫ; Normalizováno: á
• / ə /: dánština; e, ...

Když došlo ke spojení dialektů, jako je monofthongizace OEN, regionální pravopis se často změnil, aby to odrážely. Někdy byla použita hláskování obou fonémů, ale zmatená.

Epentetická samohláska měla různá regionální hláskování. Ve východní norštině to bylo obyčejně hláskováno jako ⟨e⟩ nebo whilea⟩, zatímco v západní norštině to bylo často hláskováno ⟨u⟩, téměř vždy tak na Islandu.

Rukopisný pravopis

Originál Islandské rukopisy, které jsou hlavním zdrojem znalostí o Severská mytologie, nepoužíval jednotný systém pravopisu. Během vikingského věku se mluvilo mnoha dialekty staré norštiny. I když se zdá, že byli vzájemně srozumitelní, drobné odchylky vyústily v různé pravopisy.^[5] Stejné jméno by tedy mohlo být napsáno několika různými způsoby i v původních rukopisech. Existovala písmena jedinečná pro daný jazyk, například upravená verze dopisu Wynn volala Vend který byl krátce použit pro zvuky / u /, /proti/, a / w /. Zejména délka samohlásky byl v mnoha rukopisech a různých značen pouze sporadicky přehláskovaný samohlásky se často nerozlišovaly od ostatních. Další komplikací je, že několik zkratkové formuláře pro vyvinutá běžná slova, slabiky a gramatické konce. Jedním příkladem je použití runa pojmenovaný maðr (muž) pro slovo maðr. Dalším důvodem je použití speciální glyf pro různé konce r tak běžné ve staré norštině. Tyto zkratky jsou kategorizovány následovně:^[6]

• Pozastavení, zkrácení nebo zkrácení: Některá písmena slova jsou vynechána, přičemž zkratka je označena horním indexem (zejména upuštěním nosu), tečkami vedle písmene nebo příležitostně dvojtečkou. Příklady: Ꝥ pro þat (atd.), ū pro um, hō pro hón, þan̅ pro þann; .kgr. pro konungr, .s. pro sonr.
• Kontrakce: Je napsáno první a poslední písmeno a zkratka je označena tečkou nebo horním indexem.
• Speciální značky nebo brevigrafy: Symboly nahrazující slova nebo slabiky. Příklady: Tironian et (⁊) pro OK, ᛘ pro maðr, slabičné et (Ꝫꝫ) v mꝫ (með) pro / eð /.
• Horní písmena: Běžná písmena obsažená ve slově nebo písmena speciálně pro účely zkratky. Často se slabičným obsahem. Příklady: sᵏ (sik), symbol ve tvaru cik-cak určený hlavně pro ehm a ir v u͛a (vera).

Tyto zkratkové konvence a většina znaků jsou převzaty z Latinský jazyk sám, a byly společné pro latinka v jiných jazycích. Jiné znaky nebo konvence jsou však konkrétně skandinávské, například ehm cikcak.

Normalizovaný pravopis

„Normalizovaný pravopis“ lze použít k označení normalizace obecně nebo standardní normalizace konkrétně. Při normalizovaném pravopisu se rukopis mění tak, aby byl přísnější a pravidelnější. Tato respellings jsou navržena tak, aby byla fonemicky spíše přesné než reprezentativní rukopisy. Stupeň normalizace se může lišit, ale obecně je text nakonec omezen na omezenou odchylku od legalizovaného systému, možná na úkor nějakého dialektického charakteru.

Z různých důvodů přišli učenci 19. století s standardizovaná normalizace staré norštiny, která zůstává v provozu. Je primárně založen na tzv První gramatické pojednání. Délka samohlásky je označena a přehláskované samohlásky jsou jednoznačně zastoupeny. Standardizovaný pravopis využívá několik znaků, které nejsou k dispozici v nejběžnější elektronické podobě znakové sady. Často se používají náhrady, zejména v elektronických formátech. Nejvýznamnější je použití Ó namísto ǫ.

Runový pravopis a přepis

Tato sekce potřebuje expanzi. Můžete pomoci přidávat k tomu. (Únor 2010)

Následující tabulka přidružuje fonémy jazyka k jeho pravopisným znázorněním. Nasalizace a délka samohlásky nejsou v tabulce rozlišeny, pokud nejsou rozlišeny ani v pravopisu, ani nejsou / æi / odlišit od / æ / + / i /.

• ^U: Nepříznivý

Přepis dánských a švédských runových kamenů

Při přepisu textů staré norštiny z dánštiny a švédštiny runové kameny, mnoho vědců,^[7] ale ne všichni,^[8] použijte pravopis, který je upraven tak, aby reprezentoval starou norštinu, dialekt staré norštiny Dánsko a Švédsko. Hlavní rozdíly jsou dvojhláska jo namísto ei jako v stæinn („kámen“) a i místo klouzat j jako v Giald ("Způsob platby"). V této normě se u-umlauted A reprezentovaný ǫ se obvykle nepovažuje, ale vykresluje se jako podklad A, jako v názvu Anundʀ. Dalším rozdílem je zastoupení fonému ʀ, místo jednoduše r jako v západní norštině, kde ʀ foném sloučen s r dříve. I když však přepis vykreslí podle místní výslovnosti, znak Rundata projekt představuje osobní jména podle dříve zmíněného standardizovaného pravopisu v anglických překladech. Následuje příklad z Orkesta Runestone (U 344):

Standardizovaný pravopis:

En Ulfr hefir á Englandi þrjú gjǫld tekit. Stiat var fyrsta þat's Tosti ga [l] t. [Á [galt] Þorketill. Galá galt Knútr.

Vykreslování staré východní norštiny:

En Ulfʀ hafiʀ a landnglandi þry giald takit. Vet vas fyrsta þet's Tosti ga [l] t. [A [galt] Þorkætill. Gal galt Knutʀ.

Při překladu do angličtiny se ale používá standardizovaný pravopis:

Ulfr to ale vzal tři platby v Anglii. To bylo první Tosti zaplaceno. Pak Etorketill zaplaceno. Pak Knútr zaplaceno.

Modernizovaný islandský pravopis

V mnoha moderních islandský publikace staro norských děl, moderní Islandský pravopis se používá. Pravopis je v podstatě stejný (protože byl záměrně modelován po výše zmíněné normalizované staré norštině v 19. století), ale mění se od Stará norština fonologie do islandské fonologie jsou začleněny do překladu, který možná nebyl ve zdrojovém textu. Jedním z takových rozdílů je vložení u před r, když mu předchází souhláska na konci slova. Tak staré norské jméno Baldr vyjde jako Baldur v moderní době islandský. Mezi další rozdíly patří samohlásky, přičemž stará norština ǫ se stal islandským Óa stará norština - (oe ligatura) se stala islandskou … (ae ligatura). Stará norština Ó odpovídá v moderní islandštině Ó, jako v sökkvanebo E, jako v gera). Existuje také souhláska lenition finále k a t na G a ð, např. mig dříve mik a það dříve že. Tyto odlišné funkce jsou shrnuty v následující tabulce:

Anglicizovaný pravopis

Pro pohodlí Angličtina spisovatelé a čtenáři, že znaky staré norštiny, které se nepoužívají v angličtině, se běžně nahrazují anglickými. To může vést k nejednoznačnosti a zmatku. Diakritika může být odstraněna (á → a, ö → o). Proběhnou také následující převody znaků:

• Ó → o
• - → o, oe
• … → ae
• þ → th
• ð → th, d, dh

Další běžnou konvencí v angličtině je upustit souhláska nominativní konce:

• Egill → Egil
• Yggdrasill → Yggdrasil
• Gunnarr → Gunnar
• Sveinn → Svein
• Freyr → Frey
• Hildr → Hild

Někdy a j je zrušeno po ey.

• Freya → Freya

Mezi další občasné vtípky patří přidání a Latinská přípona ke jménům bohyň.

• Frigg → Frigga
• Iðunn → Iduna

Je zřejmé, že různé obměny umožňují mnoho možných hláskování křestního jména.

Někteří autoři například nahrazují þ s th a ð s th, dh nebo d ale zachovejte akcenty; jiné nemusí nahradit ǫ s Ó ale raději Ó.

Kromě různých níže uvedených verzí tedy název Hǫðr může vyjít jako:

• Hod, Hoðr, Hödhr, Hödr, Höd, Höð, Hoð atd.

Seznam jmen

Seznam některých běžně se vyskytujících staro norských jmen s pravopisnými variantami. * označuje anglicizace.

Bohové (Æsir)

• Ása-Þórr, Asa-Thor *
• Bragi, Brage
• Baldr Balder, Baldur. Vidět Staroseverská epentetická samohláska.
• Hǫðr, Hoth, * Hod, * Hothr, * Hodr, Hoder, Hodhr *
• Freyr, Frey *
• Forseti, Forsete
• Heimdallr, Heimdalr, Heimdall, * Heimdal *
• Hœnir, Honir, Hoenir *
• Óðinn, Odin, Odhin, * Othin, * Odinn
• Ǫku-Þórr, Oku-Thor *
• Þórr, Thor, * Thorr *
• Týr, Tyr, Ty *
• Vili, Vilji, Vile
• Vé, Ve

Bohyně

• Frigg, Frigga
• Freya, Freya
• Hlín, Hlin
• Iðunn, Idun, * Idunn, Iduna

Obři

• Ægir, Aegir *
• Býleistr, Byleist
• Loki, Loke

Obryně

• Hel, Helo
• Gerðr, Gerd, Gerth, * Gerthr *
• Rindr, Kůže
• Angrboða, Angrboda

Zvířata

• Freki, Freke
• Geri Gere
• Huginne, Hugin *
• Jǫrmungandr Jormungand, Iormungand
• Miðgarðsormr Midgardsorm
• Muninn, Munin *
• Ratatoskr, Ratatusk, Ratatosk

Místa

• Ásgarðr, Asgard *
• Miðgarðr, Midgard *
• Niflheimr, Niflheim
• Útgarðr, Utgard *

jiný

• Æsir, Aesir *
• Hávamál Havamal
• Ragnarǫk, Ragnarok
• Vǫluspá, Völuspá, Voluspa
• Yggdrasill, Yggdrasil *

Viz také

• První gramatické pojednání
• Runový přepis a přepis

Reference

externí odkazy

• Středověký archiv severských textů, který obsahuje staré norské texty v rukopisu a standardních pravopisech.