Novořecká gramatika - Modern Greek grammar

Tento článek používá IPA v hranatých závorkách a romanizace řečtiny podle OSN / ELOT pravidla v kurzíva.

The gramatika Moderní řečtina, jak se mluví v dnešní době Řecko a Kypr, je v podstatě to z Demotická řečtina, ale také asimilovalo určité prvky Katharevousa, archaická, naučená rozmanitost řeckého napodobování Klasická řečtina formy, které bývaly oficiálním jazykem Řecka po většinu 19. a 20. století.^[1][2] Moderní řecká gramatika si zachovala mnoho rysů Starořečtina, ale také prošel změnami podobným směrem jako mnoho jiných moderních Indoevropské jazyky z více syntetický více analytický struktur.

Obecná charakteristika

Syntax

Převládající slovosled v řečtině je SVO (předmět – sloveso – objekt), ale slovosled je zcela volně variabilní, s VSO a další objednávky jako časté alternativy.^[3] V rámci jmenná fráze, před podstatným jménem předchází adjektiva (například το μεγάλο σπίτι, [na měˈɣalo ˈspiti]„velký dům“), zatímco vlastníci jej sledují (například το σπίτι μου, [do ˈspiti mu], 'můj dům'; το σπίτι του Νίκου „Nickův dům“).^[4] Jako označené možnosti jsou možné alternativní konstrukce zahrnující opačné pořadí složek (např. το σπίτι το μεγάλο „velký dům“; του Νίκου το σπίτι Nickův dům)^[5]

Řek je a pro-drop jazyk, tj. předměty obvykle nejsou zjevně vyjádřeny, pokud je lze odvodit z kontextu.^[6] Zatímco slovosled hlavních prvků v klauzi je poměrně volný, určité gramatické prvky se k slovesu připojují jako klitici a spolu s ní vytvořit přísně uspořádanou skupinu; to platí zejména pro nepřízvučná zájmena objektu, negace částice, napjatá částice θα [θa]a spojovací způsob částice να [na]. Podobně jsou přivlastňovací zájmena enklitická k podstatným jménům, která modifikují.

Morfologie

Řečtina je do značné míry syntetický (flektivní) jazyk. Ačkoli složitost inflexního systému byla ve srovnání s Starořečtina, v morfologickém systému existuje také značná míra kontinuity a řečtina má ve srovnání s jinými indoevropskými jazyky Evropy stále poněkud archaický charakter.^[7] Podstatná jména, přídavná jména a slovesa jsou každá rozdělena do několika skloňovacích tříd (třídy skloňování a třídy konjugace), které mají různé sady koncovek. V nominálech je starodávný inflexní systém dobře zachován, s výjimkou ztráty jednoho případu, dativ a restrukturalizace několika inflexních tříd. Ve verbálním systému je ztráta syntetických skloňovacích kategorií o něco větší a několik nových analytický Místo toho se vyvinuly (perifrastické) konstrukce.

Charakteristika oblasti balkánského jazyka

Moderní řečtina sdílí několik syntaktických charakteristik se svými geografickými sousedy, s nimiž tvoří tzv Balkánská jazyková oblast (Sprachbund).^[8] Mezi tyto vlastnosti patří:

• Nedostatek infinitivu. V řečtině se slovní doplňování v kontextech, kde by angličtina používala infinitiv, obvykle utváří pomocí konečných (konjunktivních) tvarů slovesa (např. θέλω να πάω, [ˈΘelo na ˈpao], doslovně „chci jít“, tj. „chci jít“).
• Sloučení dativu a genitivu. V řečtině jsou nepřímé objekty vyjádřeny částečně prostřednictvím genitivních forem podstatných jmen nebo zájmen a částečně prostřednictvím perifráze sestávající z předložky σε ([se], „do“) a akuzativ.
• Použití budoucí konstrukce odvozené od slovesa „chtít“ (θέλει να [ˈΘeli na] → θα [θa]).
• Tendence používat předverbální klitická zájmena nadbytečně (klitické zdvojnásobení ), zdvojnásobení objektu, který je také vyjádřen jinde v klauzuli: například το είδα το αυτοκίνητο ([do ˈiða do aftoˈcinito]„Viděl jsem to, auto“, doslovně „To jsem viděl auto“).

Na druhou stranu jedním z významných rysů oblasti balkánského jazyka, který nesdílí řečtina, je použití odloženého určitého článku. Řecký článek (jako starořecký) stojí před podstatným jménem.

Přízvuk

Moderní řečtina má a přízvuk stresu, podobně jako v angličtině. Přízvuk je označen tahem (΄) nad akcentovanou samohláskou a je volán οξεία (oxeia, "akutní") nebo τόνος (tonos„Accent“) v řečtině. První výraz je převzat z jednoho z akcentů použitých v polytonický pravopis který oficiálně zastaral v roce 1982

Stejně jako ve starověké řečtině, ani v moderní řečtině nelze přízvuk umístit před antepenultimální slabiku. Výsledkem je, že v mnoha slovech, která mají ve své základní formě důraz na jejich antepenultimát, se stres přesouvá na další slabiku v inflexních formách s delšími příponami. Například, NOM SG μάθημα ([ˈMaθima]„lekce“), ale GEN SG μαθήματος [maˈθimatos] a NOM PL μαθήματα [maˈθimata] atd. Některými slovy se přízvuk posune vpřed i bez přidání slabiky. Například, NOM SG άνθρωπος ([Θanθropos], "člověk"), ale GEN SG ανθρώπου [anˈθropu], GEN PL ανθρώπων [anˈθropon] a ACC PL ανθρώπους [anˈθropus]. Toto zdůraznění se dědí ze starověké řečtiny, kde dvě samohlásky a dvojhlásky zabíraly dvě morae, které mají stejný účinek jako přidání slabiky.^[9]

Posunutí přízvuků lze také spustit přidáním enklitických prvků za slovo. Enclitics jsou phonologically slabá osobní zájmena, která tvoří jednu fonologickou jednotku spolu se slovem, ke kterému jsou připojeny. Pravidlo tří slabik pak platí pro jednotku jako celek. Když je předchozí slovo zdůrazněno na antepenultimální slabice, enklitika způsobí, že bude zdůrazněna i konečná slabika. Například, δάσκαλος ([ˈÐaskalos], "učitel"), ale δάσκαλός μου ([ˌÐaskaˈloz‿mu], "můj učitel") a φόρεσε ([ˈPředvídat], "mít na sobě (IMP)") ale φόρεσέ το ([ˌForeˈse‿to], „nosit“). Pokud jsou ke slovu přidány dva enclitické prvky, objeví se na první enclitic zvláštní přízvuk. Například, φέρε μού το ([ˌFere‿ˈmu‿to], "přines mi to").^[10]

Jednoslovná slova zpravidla nenesou ortografický přízvuk, s výjimkou několika slov, kde se značka přízvuku používá k jejich ortografickému rozlišení od jinak stejnojmenné položky (např. ή ([i], „nebo“, odlišeno od ženského článku η. Kromě toho se slabá osobní zájmena zdůrazňují v případech, kdy je lze zaměnit za enklity. Například, ο σκύλος μού γάβγισε ([o ilosskilos mu ˈɣavʝise], "pes na mě štěkal") místo ο σκύλος μου γάβγισε ([o iloskiloz‿mu ˈɣavʝise]„štěkal můj pes“).^[10]

Slovesa

Morfologie řeckého slovesa je strukturována kolem základního kontrastu 2 ku 2 aspekty, jmenovitě imperfektivní a dokonalý a dva časy, a to minulost a minulost (nebo přítomnost). Aspekty jsou vyjádřeny dvěma samostatnými slovesnými kmeny, zatímco časy jsou označeny hlavně různými sadami zakončení. Ze čtyř možných kombinací lze použít pouze tři orientační funkce: současnost, dárek (tj. nedokonalá minulost), nedokonalý (tj. nedokonalá minulost) a teoretik (tj. dokonalá minulost). Lze použít všechny čtyři kombinace spojovací způsob funkce, kde jim obvykle předchází částice να nebo jednou z množiny podřízených spojek. Jsou také dva imperativy, jeden pro každý aspekt.

Kromě těchto základních forem má řečtina také několik opisný slovesné konstrukce. Všechny základní formuláře lze kombinovat s budoucnost částice θα (historicky kontrakce θέλει να, 'chtít'). V kombinaci s minulými formami to vytváří nedokonalou a dokonalou budoucnost. V kombinaci s nedokonalou minulostí se používá jako a podmiňovací způsob, as dokonalou minulostí jako inferenční. Je tam také perfektní, což je vyjádřeno skloňovanou formou pomocné sloveso έχω ('mít'). Vyskytuje se jak jako minulá dokonalá (pluperfektní), tak jako současná dokonalá.

Novořecká slovesa mají navíc tři neomezený formuláře. Existuje forma tradičně nazývaná „απαρέμφατο“ (tj. „Infinitiv“, doslovně „invariantní forma“), která je historicky odvozena od perfinivního (aoristického) infinitivu, ale dnes ztratila všechny syntaktické funkce, které jsou s touto kategorií obvykle spojeny. Používá se pouze k vytvoření perifrastického dokonalého a pluperfektního a je vždy formálně totožný s jednotným číslem 3. osoby dokonalé minulosti. Existuje také pasivní příčestí, obvykle končící na -menos (-meni, -meno), který se skloňuje jako regulární adjektivum. Jeho použití je buď jako kanonické přídavné jméno, nebo jako součást druhé, alternativní dokonalé perifráze s přechodnými slovesy. Konečně existuje další invariantní forma, vytvořená z přítomného času a typicky končící na -ontas, který je moderními autory variabilně nazýván příčestím nebo gerundem. Historicky je odvozeno ze starého přítomného příčestí a jeho jediným použitím dnes je vytváření neomezených doplňkových příslovkových klauzí času nebo způsobu, zhruba odpovídajících an -ing příčestí v angličtině.

• Pravidelná dokonalá perifráze s aparemphato („invariantní forma“), například:
  • Έχω γράψει την επιταγή ([ˈExo ˈɣrapsi tin epitaˈʝi]„Napsal jsem šek“)
• Alternativní dokonalá perifráze s pasivním příčestím, například:
  • Έχω την επιταγή γραμμένη ([ˈExo tin epitaˈʝi ɣraˈmeni]„Napsal jsem šek“)
• Příslovková klauze se současným příčestím / gerundem, například:
  • Έτρεξε στον δρόμο τραγουδώντας ([ˈEtrekse ston ˈðromo traɣuˈðondas]„běžel po ulici a zpíval“)

Níže uvedené tabulky ilustrují rozsah tvarů s formami jedné velké inflexní třídy sloves, první konjugace.

První časování

Druhá konjugace

Níže jsou odpovídající formy dvou podtypů jiné třídy, druhé konjugace.^[11] Zde jsou zobrazeny pouze základní formuláře; perifrastické kombinace jsou vytvořeny, jak je uvedeno výše. Zatímco zakončení osobního čísla jsou u všech sloves v rámci každé z těchto tříd poměrně pravidelná, tvorba dvou základních kmenů pro každé sloveso vykazuje mnoho nepravidelností a může sledovat jakýkoli z velkého počtu výstředních vzorů.

Rozšířit

Použití předpony minulého času ε- (E-), takzvaný rozšířit, ukazuje určité variace a nepravidelnosti mezi třídami sloves. V regulárních (demotických) slovesech ve standardní moderní řečtině se předpona používá v závislosti na stresovém pravidle, které určuje, že každý slovesný tvar minulého času má svůj důraz na třetí slabiku od poslední ( antepenultimate); předpona se vloží pouze vždy, když by sloveso mělo jinak méně než tři slabiky. V těchto slovesech se augment vždy zobrazuje jako έ-. Řada častých sloves má nepravidelné tvary zahrnující i jiné samohlásky η- (i-), například, θέλω → ήθελα ('chtít'). Kromě toho slovesa z naučené tradice částečně zachovávají složitější vzory zděděné od starověké řečtiny. U naučených složených sloves s příslovcovými předponami, jako je περι- (peri-) nebo υπο- (ipo-), doplněk se vloží mezi předponu a kmen slovesa (například περι-γράφω → περι-έ-γραψα ('popsat'). Tam, kde samotná předpona končí samohláskou, mohou samohlásky v této poloze podléhat dalším asimilačním pravidlům, například v υπο-γράφω → υπ-έ-γραψα ('podepsat'). Kromě toho slovesa, jejichž stopka začíná samohláskou, mohou také místo slabičného augmentu zobrazovat hlasové změny, jako v ελπίζω → ήλπιζα ('naděje').

Gramatický hlas

Řečtina je jedním z mála moderních indoevropských jazyků, který si stále zachovává morfologický kontrast mezi dvěma zděděnými protoindoevropskými jazyky gramatické hlasy: aktivní a mediopassivní. Mediopassive má několik funkcí:

• Pasivní funkce, označující akci, kterou na subjektu provádí jiný agent (například σκοτώθηκε 'byl zabit');
• Reflexní funkce, označující akci, kterou subjekt provedl sám na sobě (například ξυρίστηκε „oholil se“);
• Reciproční funkce, označující akci, kterou na sobě provádí několik subjektů (například αγαπιούνται 'milují jeden druhého');
• Modální funkce, označující možnost akce (například τρώγεται „je to jedlé“);
• Deponenciální funkce: slovesa, která se vyskytují pouze v mediopassivu a postrádají odpovídající aktivní formu. Často mají významy, které jsou vykresleny jako aktivní v jiných jazycích: εργάζομαι „Ι práce“; κοιμάμαι 'Spím'; δέχομαι 'Přijímám'. Existuje také mnoho sloves, která mají aktivní i mediopassivní formu, ale kde mediopassive má speciální funkci, kterou lze vykreslit samostatným slovesem v jiných jazycích: například aktivní σηκώνω „Zvyšuji“, pasivně σηκώνομαι „Vstávám“; aktivní βαράω „Stávkuji“, pasivně βαριέμαι 'Nudím se'.

Existují také dvě další kategorie sloves, která historicky odpovídají starověkému smluvená slovesa.

• Místo toho existují také formálnější přípony -μασταν, -σασταν: -μαστε, -σαστε. V tomto případě jsou přípony první osoby množného čísla přítomného a nedokonalého stejné.

Být a mít

Slovesa είμαι („být“) a έχω („mít“) jsou nepravidelné a vadný, protože jim chybí stranový kontrast. Formy obou jsou uvedeny níže. Plurální tvary první a druhé osoby ήμαστε a ήσαστε se v mluveném jazyce objevují velmi zřídka.^[12]

U obou těchto sloves se starší skloněné příčestí také někdy používají ve zkamenělých stereotypních výrazech (např. „Έχων σωάς τας φρένας“, „zdravé mysli a ducha“)

Podstatná jména

Řecký nominální systém zobrazuje skloňování pro dvě čísla (jednotné a množné číslo), tři pohlaví (mužský, ženský a střední) a čtyři případy (jmenovaný, genitiv, akuzativ a vokativ ). Stejně jako v mnoha jiných indoevropských jazycích je distribuce gramatického rodu mezi podstatnými jmény do značné míry libovolná a nemusí se shodovat s přirozeným sexem.^[13] Na podstatném jménu, stejně jako na článcích a přídavných jménech, která ho upravují, jsou označena písmena, čísla a pohlaví. I když existují čtyři případy, existuje velká míra synkretismus mezi případovými formami ve většině paradigmat. Pouze jedna podskupina podstatných jmen mužského pohlaví má ve čtyřech případech ve skutečnosti čtyři odlišné tvary.

Články

V moderní řečtině existují dva články, určitý a neurčitý. Oba jsou skloňováni pro pohlaví a případ a definitivní článek také pro počet. Článek souhlasí s podstatným jménem, ​​které modifikuje. Pro množné číslo neurčitost se nepoužije žádný článek.

Určitý člen

Určitý člen se často používá v řečtině, například před vlastními jmény a podstatnými jmény používanými v abstraktním smyslu. Například,

• Ο Αλέξανδρος ήρθε χθες (Ó Alexandros irský„Alexander včera přišel“)
• Η ειλικρίνεια είναι η καλύτερη πρακτική. (Já eilikrineia einai i kalyteri praktiki, "Poctivost je nejlepší politika")

Neurčitý článek

Neurčitý člen je totožný s číselným a má pouze tvary jednotného čísla. Použití neurčitého článku není diktováno pravidly a mluvčí jej může použít podle okolností svého projevu.^[14] Neurčitost v množném čísle podstatných jmen je vyjádřena holým podstatným jménem bez článku. Například,

• Αγόρασα έναν υπολογιστή (Agorasa enan ypologisti, "Koupil jsem A počítač")

Neurčitý článek se však nepoužívá v řečtině tak často jako v angličtině, protože konkrétně vyjadřuje pojem „jeden“. Například,

• Είναι δικηγόρος (Einai dikigoros, "On je právník")
• Τι καλό παιδί! (Ti kalo paidi„Jaký dobrý chlapec!“)

Poklesy

Řecká podstatná jména se skloňují podle pádu a čísla. Každé podstatné jméno navíc patří jednomu ze tří pohlaví: mužskému, ženskému a kastrátovi. V každém ze tří pohlaví existuje několik podskupin (tříd skloňování) s různými sadami inflexních zakončení.

Mužská podstatná jména

Hlavní skupiny podstatných jmen mužského rodu mají nominativní jednotné číslo na -ος [-os], -ης [-is], -ας [-as], -έας [-ˈeas]. Podstatná jména v -os jsou identické se starou řečtinou druhé skloňování, kromě finále -n akuzativu jednotného čísla. V jiných částech řeči, které následují stejnou deklinaci, a kde je nutná jasnost, například v zájmenech, však -n je přidáno. Pokud má slovo více než dvě slabiky a antepenult je akcentován, kolísá přízvuk mezi antepenultem a penultem podle toho, zda má poslední slabika jednu ze starodávných dlouhých dvojhlásk, -ου, -ων nebo -ους. Podstatná jména v - odpovídá ke starověkému první deklinace ve většině případů s důrazem na nejvyšší slabiku v genitivu množného čísla, stejně jako některá podstatná jména končící na -ίας [-ˈias].^[15] Podstatná jména v -tak jako pramení ze starověké třetí deklinace. Utvořili svůj jmenovaný jednotné číslo z akuzativu jednotného čísla a zachovali si původní přízvuk v genitivu množného čísla.^[15] Podstatná jména v -eas pocházejí ze starověku třetí skloňování a tvoří jejich množné číslo.

Kromě toho existují i ​​jiné kategorie a formy, které mají co do činění s Demoticem nebo Katharevousou. Například prostřednictvím Demotic mnoho podstatných jmen, zejména oxytones (ty, které jsou s důrazem na poslední slabice) v -άς (-tak jako) nebo -ής (-je) tvoří jejich množné číslo přidáním rozšíření stonku -άδ- (-inzerát-) a -ήδ- (-id-). Ačkoli je tato skupina skloňování prvkem demotiky, má své kořeny Iontský Řek to ovlivnilo později Koine.^[16] Na druhou stranu, od Katharevousa, podstatná jména jako μυς (můj, "sval") následovat starodávné skloňování ve všech případech kromě dativu.

Ženská podstatná jména

Většina ženských podstatných jmen končí na -η [-i], -α [-a] a -ος [-os]. Ty, které končí -i a mnoho z nich končí v -A vycházejí ze starodávného prvního skloňování a mají důraz na nejvyšší slabiku v genitivu množného čísla. Zbytek těch, kteří končí v -A pocházejí ze starověkého třetího skloňování a utvořili svůj jmenovaný singulární od starověkého akuzativu singulár; tato podstatná jména udržují přízvuk beze změny v genitivu množného čísla. Podstatná jména, která končí na -ος (-os) jsou totožná s příslušnými podstatnými jmény mužského rodu. A konečně, mnoho ženských podstatných jmen, která končí na -η (-i) odpovídají starořeckým podstatným jménům v -ις (-je), které se stále používají jako naučené formy ve formálních kontextech. Jejich jednotné tvary byly přizpůsobeny zbytku podstatných jmen žen, zatímco jejich množné tvary si zachovaly starodávný vzor v -εις (-eis). Formy genitivu singuláru -εως (-eos) jsou také považovány za stylistickou variantu a jsou plně přijatelné a ve skutečnosti jsou běžněji používány než staromódní jmenovaný jednotný tvar.^[17]:60

Střední jména

Většina kastrovat podstatná jména končí buď v -ο [-o] (množné číslo: -α [-a]) nebo -ι [-i] (množné číslo: -ιά [-ia]). Většina z nich skutečně končí -i původně skončila v -io, koncovka pro zdrobněliny, která od té doby získala mnoho podstatných jmen Koine Řek. Výsledkem je, že konce množného čísla a genitivu jednotného čísla připomínají tyto starší formy. Například maličkost starořeckého slova παῖς (pais, „dítě“) je παιδίον (platba) a tedy moderní podstatné jméno παιδί (zaplaceno).^[18] Ostatní střední jména končí na -α (-A) a -ος (-os) a jejich skloňování je podobné starověkému. Navíc některá podstatná jména v -ιμο (-imo), což jsou obvykle deriváty sloves, se skloňují podobně jako ty, které končí na -A. Všimněte si také, že většina půjček je nedeklinovatelný kastrát a může mít téměř jakýkoli konec, například γουίντ-σέρφινγκ „windsurfing“. Nakonec mají všechna střední jména stejná tvary napříč nominativem, akuzativem a vokativem.

U ostatních středních podstatných jmen se používá starodávná deklinace. Například το φως (fos, „light“) se stává του φωτός, τα φώτα a των φώτων a το οξύ (kyslík, „kyselina“) se stává του οξέος, τα οξέα a των οξέων.

Přídavná jména

Přídavná jména souhlasí s podstatnými jmény v pohlaví, pádu a počtu. Proto má každé adjektivum trojí paradigma skloňování pro tři pohlaví. Přídavná jména ukazují dohoda oba, když jsou použity jako atributy, např. η όμορφη γυναίκα (i omorfi gynaika„krásná žena“) a pokud jsou použity jako predikáty, např. η γυναίκα είναι όμορφη (i gynaika einai omorfi„žena je krásná“).

Většina adjektiv má formu v -ος (-os) v mužském rodu, -ο (-Ó) v kastraci a buď -η (-i), -α (-A) nebo -ια (-IA) v ženském. Všechna přídavná jména jsou skloňována podobně jako podstatná jména, která mají stejné zakončení. Avšak udržují přízvuk stabilní tam, kde ho podstatná jména mění. Přídavná jména se souhláskou před koncem obvykle tvoří ženský s -η, ta se samohláskou před koncem na -α a některá přídavná jména, která končí na -κός ([-ˈkos], -kos) nebo -χός ([-ˈxos], -chos) obvykle tvoří v -ια, i když koncovka -η je použitelná i pro ty.

Mezi další třídy přídavných jmen patří ta, která mají podobu v -ης (-je) v mužském i ženském a v -ες (-es) v kastrovat. Podobně jako u starodávného skloňování jsou skloňovány. Ti, kteří nejsou zdůrazněni ultimou, obvykle zvyšují akcent v kastru. Další skupina zahrnuje přídavná jména, která končí na -υς ([-is], -ys). I když některé jsou poněkud archaicky odmítnuty, například οξύς (oxys, „akutní“), většina z nich je skloňována podle pravidel demotické řečtiny a v mnoha případech a u osob získávají jiné zakončení, například v případě πλατύς (talíře, „široký“).

Přídavné jméno πολύς (polys, „many, much“) je nepravidelný:

Comparative and superlative

Adjectives in Modern Greek can form a comparative for expressing comparisons. Similar to English, it can be formed in two ways, as a periphrastic form (as in English POS Krásná, COMP more beautiful) and as a synthetic form using suffixes, as in English ADJ vysoký COMP tall-er. The periphrastic comparative is formed by the particle πιο ([pço], pio, originally "more") preceding the adjective. The synthetic forms of the regular adjectives in -ος, -η and -o is created with the suffix -ότερος (-'oteros), -ότερη (-'oteri) and -ότερο (-'otero). For those adjectives that end in -ης and -ες or -υς, -εια and -υ the corresponding suffixes are -έστερος (-'esteros) etc. and -ύτερος (-'yteros) etc. respectively.

A superlativ is expressed by combining the comparative, in either its periphrastic or synthetic form, with a preceding definite article. Thus, Modern Greek does not distinguish between the largest house a the larger house; both are το μεγαλύτερο σπίτι.

Besides the superlative proper, sometimes called "relative superlative", there is also an "absolute superlative" or radostný, expressing the meaning "very...", for example ωραιότατος means very beautiful. Elatives are formed with the suffixes -ότατος, -ότατη and -ότατο for the regular adjectives, -έστατος etc. for those in -ης and -ύτατος for those in -υς.

Číslice

The numerals jeden, tři a čtyři are declined irregularly. Other numerals such as διακόσιοι (diakosioi, "two hundred"), τριακόσιοι (triakosioi, "three hundred") etc. and χίλιοι (chilioi, "thousand") are declined regularly like adjectives. Other numerals including dva are not declined.

Zájmena

Greek pronouns include osobní zájmena, reflexive pronouns, ukazovací zájmena, tázací zájmena, přivlastňovací zájmena, intenzivní zájmena,^[19] relativní zájmena, a neurčitá zájmena.

Osobní zájmena

There are strong personal pronouns (stressed, free) and weak personal pronouns (unstressed, clitic). Nominative pronouns only have the strong form (except in some minor environments) and are used as subjects only when special emphasis is intended, since unstressed subjects recoverable from context are not overtly expressed anyway. Genitive (possessive) pronouns are used in their weak forms as pre-verbal clitics to express indirect objects (for example, του μίλησα, [tu ˈmilisa], 'I talked to him'), and as a post-nominal clitic to express possession (for example, οι φίλοι του, [i ˈfili tu], 'his friends'). The strong genitive forms are relatively rare and used only for special emphasis (for example, αυτού οι φίλοι, [afˈtu i ˈfili], 'jeho friends'); often they are doubled by the weak forms (for example, αυτού του μίλησα, [afˈtu tu ˈmilisa], ' mu I talked to'). An alternative way of giving emphasis to a possessive pronoun is propping it up with the stressed adjective δικός ([ðiˈkos], 'own'), for example, οι δικοί του φίλοι ([i ðiˈci tu ˈfili], 'jeho friends').

Accusative pronouns exist both in a weak and a strong form. The weak form in the oblique cases is used as a pre-verbal clitic (for example, τον είδα, [ton ˈiða], 'I saw him'); the strong form is used elsewhere in the clause (for example, είδα αυτόν, [ˈiða afˈton], 'I saw mu'). The weak form in the nominative is found only in few idiomatic deictic expressions, such as να τος 'there he [is]', πού 'ν' τος; 'where is he?'. Third-person pronouns have separate forms for the three genders; those of the first and second person do not. The weak third-person forms are similar to the corresponding forms of the definite article. The strong third-person forms function simultaneously as generic demonstratives ('this, that').

The strong forms of the third person in the genitive (αυτού, αυτής, αυτών, αυτούς) have optional alternative forms extended by an additional syllable [-on-] nebo [-un-] (αυτουνού, αυτηνής, αυτωνών). In the plural, there exists the alternative accusative form αυτουνούς.

Kromě αυτός [afˈtos] jako druhové demonstrativní existují i ​​konkrétnější prostorová ukazovací zájmena τούτος, -η, -ο ([ˈTutos], „toto zde“) a εκείνος, -η, -ο ([eˈcinos], „že tam“).

Předložky

v Demotická řečtina, předložky obvykle vyžadují akuzativ: από (from), για (for), με (with), μετά (after), χωρίς (without), ως (as) and σε (to, in or at). Když je předložka σε následována určitým členem, spojuje se s ní do forem jako στο (σε + το) a στη (σε + τη). I když existuje jen relativně malý počet jednoduchých předložek pocházejících z demotiky, dvě nejzákladnější předložky σε a από mohou vstoupit do velkého počtu kombinací s předchozími příslovci a vytvořit nové složené předložky, například πάνω σε (on), κάτω από (pod), πλάι σε (vedle), πάνω από (nad) atd.

Bylo vypůjčeno několik předložek, které berou jiné než akuzativ Standardní novořečtina z naučené tradice Katharevousa: κατά (proti), υπέρ (ve prospěch, pro), αντί (místo). Ostatní předložky žijí ve zkamenělé formě v určitých pevných výrazech (například εν τω μεταξύ „mezitím“, dativ).

Předložka από (apó, 'from') se také používá k vyjádření agenta v pasivních větách, jako je angličtina podle.

Spojení

Koordinace a podřízenost spojky v řečtině patří:

Slovo να ([na]) slouží jako obecný podřízený zhruba odpovídající angličtině na (+ infinitiv) nebo že ve větách jako προτιμώ να πάω ([protiˈmo ​​na ˈpao]„Raději půjdu“, doslovně „Dávám přednost tomu, že jdu“) nebo προτιμώ να πάει ο Γιάννης ([protiˈmo ​​na ˈpai o nisannis]„Dávám přednost tomu, aby John šel“). Označuje následující sloveso jako v spojovací způsob nálada. Něco podobného Angličanům na-infinitiv jeho použití je často spojováno s významy nefaktivity, tj. událostmi, které se (zatím) nenaplnily, které se očekávají, přejí si atd. V tomto kontrastuje s [ˈOti] a πως [pos], které odpovídají angličtině že při použití ve smyslu faktičnosti. Rozdíl lze vidět v kontrastu mezi μας είπε να πάμε βόλτα ([mas ˈipe na ˈpame ˈvolta]„řekl nám, abychom šli na procházku“) vs. μας είπε πως πήγε βόλτα ([mas ˈipe pos ˈpiʝe ˈvolta], 'řekl nám, že šel na procházku'). Při samostatném použití s ​​následujícím slovesem může να vyjádřit přání nebo rozkaz, jako v να πάει! ([na ˈpai]„Nechte ho jít“ nebo „Nechte ho jít“). Na rozdíl od ostatních podřízených spojek je po να vždy bezprostředně následováno slovesem, které řídí, oddělené od něj pouze jakýmikoli klitiky, které by mohly být ke slovesu připojeny, ale ne subjektem nebo jiným materiálem pro počáteční klauzi.

Negace

Pro negaci věty má řečtina dvě odlišné částice negace, δε (ν) ([ˈðe (n)], doupě)) a μη (ν)^{[poznámka 1]} ([ˈMi (n)], mi (n)). Δεν se používá v klauzích s indikativní náladou, zatímco μην se používá především v konjunktivních kontextech, buď po konjunktivním indukování να, nebo jako negativní náhrada za να. Obě částice jsou syntakticky součástí proklitický skupina před slovesem a lze je oddělit od slovesa pouze intervenujícími klitickými zájmenami.^[21] Rozdíl mezi δεν a μην je v řečtině obzvláště archaický rys, který pokračuje ve starém prohibitivní značka negace zděděná od indoevropštiny.^[22] Μην jako takový je často spojován s vyjádřením přání, aby se událost nestala skutečností:

• Δεν του ζήτησα να έρθει. (Doupě tou zitisa na erthei„Já ne požádat ho, aby přišel. “)
• Ζου ζήτησα να μην έρθει. (Tou zitisa na min erthei, "Zeptal jsem se ho ne přijít.")

Pokud je použit prohibitivní μην samostatně s konjunktivním slovesem ve druhé osobě, slouží jako funkční ekvivalent záporného imperativu, který sám o sobě nelze negovat. Negace kladného imperativu τρέξε tedy ([ˈTrekse], 'run!') je μην τρέξεις ([min retreksis]„Neběhejte!“).

Částice όχι slouží jako samostatný výrok negace („ne“) a také pro negaci eliptických, bezeslovných vět a pro kontrastní negaci jednotlivých složek:

• Κάλεσα την Μαρία, όχι τον Γιώργο. (Kalesa tin Maria, ochi ton Giorgo„Pozval jsem Mary, ne Jiří.")

Pro negaci voličů zaměstnává řečtina negativní shoda. Negovaná složka je označena položkou s negativní polaritou (např. Κανένας 'any, anybody / nobody', τίποτα 'anything / nothing', πουθενά 'anywhere / nowhere'), a sloveso je navíc označeno větou negator δεν (nebo μην).^[23] V bezeslovných eliptických kontextech mohou položky s negativní polaritou také sloužit k vyjádření samotné negace.

Záporné zájmeno κανείς ([kaˈnis], kaneis), tj. nikdo nebo někdo je odmítnuto ve všech třech pohlavích a třech případech a lze jej použít jako anglický determinátor Ne.

• Δεν θέλω κανέναν εδώ. (Den thelo kanenan edo„Nechci tu nikoho.“)
• —Είναι κανείς εδώ; —Όχι, κανείς. (—Einai kaneis edo? —Ochi, kaneisi, "'Je tu někdo?' „Ne, nikdo.“ „)
• Δεν έκανα κανένα λάθος. (Den ekana kanena lathos„Neudělal jsem žádnou chybu.“)

Na druhou stranu záporné zájmeno ουδείς ([uˈðis], oudeis), z naučené tradice starořečtiny, se používá bez negativní shody:

• Ουδείς πείστηκε. (Oudeis peistike„Nikdo nebyl přesvědčen.“)

Vztažné věty

Řečtina má dva různé způsoby vytváření relativních vět. Jednodušší a zdaleka častější použití neměnné relativizátor που ([pu], 'that', doslovně 'where'), jako v: η γυναίκα που είδα χτες ([i ʝiˈneka pu ˈiða xtes]„žena, kterou jsem včera viděl“). Pokud je relativizovaným prvkem předmět, předmět nebo příslovce v relativní klauzi, pak - stejně jako v angličtině - nemá v relativní klauzuli žádný jiný zjevný výraz kromě relativizátoru. Některé další typy relativizovaných prvků, například vlastníci, jsou však v klauzi zastoupeny resumptivním zájmenem, například v: η γυναίκα που βρήκα την τσάντα της (/ i ʝiˈneka pu ˈvrika tin ˈt͡sanda tis/„žena, jejíž kabelku jsem našel“, doslova „žena, kterou jsem našel její kabelka').

Druhá a formálnější forma relativních klauzí využívá složité skloňované relativní zájmena. Jsou to složené prvky skládající se z určitého členu a následujícího zájmenného prvku, který se skloňuje jako přídavné jméno: ο οποίος, η οποία, το οποίο ([o oˈpios, i oˈpia, to oˈpio] atd., doslova „který“). Oba prvky se skloňují pro velikost písmen, počet a pohlaví podle gramatických vlastností relativizované položky v relativní klauzi, jako v: η γυναίκα την οποία είδα χτες ([i ʝiˈneka tin oˈpia ˈiða xtes]„žena, kterou jsem včera viděl“); η γυναίκα της οποίας βρήκα την τσάντα ([i ˈiˈneka tis oˈpias ˈvrika tin ˈt͡sanda]„žena, jejíž kabelku jsem našel“).

Poznámky

Reference

Bibliografie

• Hardy, D. A. a Doyle, T. A. Řecký jazyk a lidé, BBC Books, 1996. ISBN  0-563-16575-8.
• Holton, David; Mackridge, Peter; Philippaki-Warburton, Irini (1997). Řek: Komplexní gramatika moderního jazyka. London: Routledge.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
• Holton, David; Mackridge, Peter; Philippaki-Warburton, Irini (1998). Grammatiki tis ellinikis glossas. Athény: Pataki.CS1 maint: ref = harv (odkaz) [Řecký překlad Holton, Mackridge a Philippaki-Warburton 1997]
• Holton, David; Mackridge, Peter; Philippaki-Warburton, Irini (2004). Řek: Základní gramatika moderního jazyka. London: Routledge. ISBN  0-415-23210-4.CS1 maint: ref = harv (odkaz) [zkrácená verze Holton, Mackridge a Philippaki-Warburton 1997]
• Joseph, Brian D. (1994). „Na slabé předměty a pro-pokles řečtiny“. V Philippaki-Warburton, Irini (ed.). Témata řecké lingvistiky (příspěvky z první mezinárodní konference o řecké lingvistice, Reading, září 1993) (PDF). Amsterdam: Benjamins. 21–32.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
• Joseph, Brian D. a I. Philippaki-Warburton, Moderní řečtina, Croom Helm, 1987, ISBN  0709914520.
• Lindstedt, Jouko (1998). „O balkánském jazykovém typu“. Studia Slavica Finlandensia. 15: 91–101.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
• Lindstedt, J. 1999. „O povaze jazykových balkanismů“. Článek přednesený na osmém mezinárodním kongresu Mezinárodní asociace studií jihovýchodní Evropy (AIESEE) v Bukurešti ve dnech 24. – 28. Srpna 1999.
• Μαρινέτα, Δ. a Παπαχειμώνα, Δ., Ελληνικά Τώρα, Nostos, 1992. ISBN  960-85137-0-7.
• Pappageotes, G. C. a Emmanuel, P. D., Moderní řečtina v kostce, Institute for Language Study, Montclair, NJ 07042, Funk and Wagnalls, New York, 1958; "Vest Pocket Modern Greek", Owlets, 1990, ISBN  0-8050-1510-8, ISBN  0-8489-5106-9.
• Pring, J. T. The Oxford Oxford Greek Dictionary, Oxford University Press, 2000. ISBN  0-19-860327-4.

externí odkazy

• Ilustrovaná novogrécká gramatika (v řečtině)