Latinská gramatika - Latin grammar

latinský je těžce skloňovaný jazyk z velké části volný slovosled. Podstatná jména jsou skloňovány pro číslo a případ; zájmena a přídavná jména (počítaje v to příčestí ) se skloňují pro čísla, velká a malá písmena a Rod; a slovesa jsou skloňovány pro osoba, číslo, čas, aspekt, hlas, a nálada. Sklony jsou často změnami na konci slova, ale mohou být komplikovanější, zejména u sloves.

Slovesa tedy mohou mít jakýkoli z více než 100 různých konců, aby vyjádřily například různé významy regó "Vládnu", regore "Vládne mi", regere "vládnout", regī „bude ovládáno“. Většina slovesných tvarů se skládá z jednoho slova, ale některé časy jsou utvářeny z části slovesa součet „Jsem“ přidáno k příčestí; například, součet duktů „Byl jsem veden“ nebo ductūrus est „povede“.

Podstatná jména patří jednomu ze tří pohlaví (mužský, ženský a kastrovat). Rod podstatného jména je zobrazen přídavnými jmény a zájmenem, která se k němu vztahují: např. hic vir "tento muž", haec mulier "tato žena", hoc nōmen "tohle jméno". Jsou také dva čísla: jednotné číslo (Mulier „žena“) a množné číslo (mulierēs "ženy").

Kromě toho, že mají rod a číslo, podstatná jména, přídavná jména a zájmena mají různá zakončení podle své funkce ve větě, například rēx "král" (předmět), ale rēgem „král“ (objekt). Tyto různé konce se nazývají „případy“. Většina podstatných jmen má šest případů: jmenovaný (předmět), akuzativ (objekt), genitiv ("z"), dativ („do“ nebo „pro“), ablativ ("s" nebo "v") a vokativ (používá se k adresování). Některá podstatná jména mají sedmý případ, lokální; to se většinou vyskytuje u názvů měst a měst, např. Rōmae "v Římě".

Neexistuje žádný určitý nebo neurčitý článek v latině, takže rēx může znamenat „král“, „král“ nebo „král“ podle kontextu.

Priscian, nebo panel gramatiky, mramorový portrét z let 1437–1439 ze zvonice Florencie, Itálie, Luca della Robbia. Scéna je alegorií gramatiky a implicitně celého vzdělávání. Všimněte si otevíracích dveří v pozadí a nepoctivých nohou prvního žáka.

Latinský slovosled má tendenci být předmět – předmět – sloveso; ostatní slovosledy jsou však běžné. Různé výrazy se používají k vyjádření různých odstínů zvýraznění. (Vidět Latinský slovosled.)

An přídavné jméno může přijít před nebo po podstatné jméno, např. vir bonus nebo bonus vir „dobrý člověk“, ačkoli některá adjektiva, například adjektiva národnosti (vir Rōmānus "římský muž") obvykle následovat podstatné jméno.

Latina obvykle jako předmět vynechává zájmena, s výjimkou důrazu; tak například amās samo o sobě znamená „máte rádi“, aniž byste museli přidávat zájmeno tū "vy". (Jazyk s touto charakteristikou se nazývá a pro-drop jazyk.) Vystavuje také latina rámování slovesa ve kterém je cesta pohybu zakódována do slovesa, spíše než zobrazena samostatným slovem nebo frází. Například latinské sloveso výstup (sloučenina z např a to ) znamená „zhasne“.

V tomto článku čára nad samohláskou (např. Ē) naznačuje, že je dlouhá.

Podstatná jména

Číslo

Většina latinských podstatných jmen má dvě čísla, jednotné a množné číslo: rēx "král", rēgēs „králové“. Několik podstatných jmen, tzv plūrālia tantum („pouze množné číslo“), ačkoli množné číslo, má jednotný význam, např. Castra "tábor", litterae "dopis", nūptiae "svatba".

Rod

Podstatná jména se dělí na tři pohlaví, známý jako mužský, ženský, a neutrum. Rozdíl se zobrazuje u zájmen a přídavných jmen, která se na ně vztahují, například:

• ipse rēx „sám král“ (mužský)
• ipsa puella „dívka sama“ (ženský)
• ipsum bellum „válka sama“ (neutrum)

Pohlaví se do určité míry řídí významy slov (například větry jsou mužské, jména stromů ženská):

• Mužský podstatná jména zahrnují všechny, které odkazují na muže, jako např dominus "mistr", puer "chlapec", deus „bůh“, ale také některé neživé předměty jako např hortus "zahrada", exercitus "armáda", mós "Zvyk". Slova ve druhém skloňování končící v -nás nebo -er jsou obvykle mužské.
• Ženský podstatná jména zahrnují všechny, které odkazují na ženy, jako např puella "dívka", Mulier "žena", Dea "bohyně", ale také neživá nebo abstraktní podstatná jména jako altán "strom", urbs "město", hūmānitās "laskavost", natii "národ". Slova v 1. skloňování jako puella končí v -A jsou obvykle ženské, až na několik výjimek jako např poēta „básník“ a také ženský jsou 3. deklinace podstatná jména končící na -tas a -tio.
• Neutrum podstatná jména (kromě skotum "(mužská nebo ženská) kurva") všechny odkazují na věci, jako např žádní muži "název", korpus "tělo", Bellum "válka", venēnum 'jed'.

Střední jména se od mužských a ženských liší dvěma způsoby: (1) množné číslo končí na -A, např. bella "války", korpusy „těla“; (2) předmětné (jmenované) a věcné (akuzativní) případy jsou totožné.

Případ

Podstatná jména v latině mají řadu různých tvarů, tzv případech podstatného jména, které mají různé funkce nebo významy. Například slovo pro „krále“ je rēx když je předmětem slovesa, ale rēgem když je to objekt:

• rēx videt „král vidí“ (jmenovaný případ)
• rēgem videt „vidí krále“ (akuzativ)

Další případy znamenají „of“ (případ genitivu), „to / for“ (dativní případ) a „with“ (ablativní případ). Několik podstatných jmen má samostatný tvar používaný k oslovení osoby (vokativní případ), ale u většiny podstatných jmen je vokativ stejný jako jmenovaný.

Některá podstatná jména, například názvy měst a malých ostrovů a slovo domus "doma", mají sedmý případ zvaný lokální, například Rōmae "v Římě" nebo domí "doma". Většina podstatných jmen však tento případ nemá.

Všechny případy kromě jmenovaných a oslovených se nazývají „šikmé“ případy.^[1]

Pořadí, ve kterém jsou případy uvedeny v gramatických knihách, se v různých zemích liší. V Británii a zemích ovlivněných Británií se používá jmenovaný řád, vokativ, akuzativ jako v následující tabulce.^[2] Ve Spojených státech se v gramatikách, jako jsou Gildersleeve a Lodge (1895), používá tradiční řád, přičemž genitiv je na druhém místě a ablativní poslední. V populárně používaných Wheelockova latina (1956, 7. vydání 2011) a Allen and Greenough's Nová latinská gramatika (1903) je však vokativ umístěn na konec.

Následující tabulka ukazuje konce typického podstatného jména 3. deklinace.^[3] Pokud je upřednostňováno pořadí Gildersleeve a Lodge, klikněte na symbol „GL“ v sedmém sloupci níže uvedené tabulky; u objednávky Wheelock klikněte na „Wh“:

Někdy stejné konce, např. -ēs a -ibus, se používají pro více než jeden případ. Protože funkce slova v latině je teoreticky zobrazena spíše zakončením než slovosledem rēgēs dūcunt může znamenat buď „králové vedou“, nebo „vedou krále“. V praxi jsou však takové nejasnosti vzácné.

Poklesy

1. a 2. deklinace

Latinská podstatná jména jsou rozdělena do různých skupin podle vzorů jejich pádových zakončení. Tyto různé skupiny se označují jako „poklesky“. Podstatná jména s -A v nominativu jednotného čísla a koncovkách jako puella „dívka“ se označuje jako „podstatná jména 1. deklinace“ atd.

V následující tabulce je uvedeno skloňování puella "dívka" (1. skloňování), dominus "pán, pán" (2. deklinace mužského pohlaví) a Bellum "válka" (2. skloňování kastrovat):^[4]

Podstatná jména 1. deklinace jsou obvykle ženská, s výjimkou několika, která odkazují na muže, jako např agricola „farmář“ nebo poēta "básník". Podstatná jména fília "dcera" a Dea „bohyně“ mají dativní a ablativní množné číslo fīliābus, deābus. Místní případ končí na -ae, pl. -je, např. Rōmae "v Římě", Athēnīs „v Aténách“.^[5]

2. deklinace podstatná jména v -nás jsou obvykle mužské, ale ty, které odkazují na stromy (např. pīnus „borovice“) a některá místní jména (např. Aegyptus „Egypt“) jsou ženské. Několik 2. skloňování podstatných jmen, jako je vir "muž" a puer „chlapec“, chybí zakončení v nominativu a oslovení jednotného čísla. Ve 2. skloňování je genitiv množného čísla v některých slovech volitelně -um, zejména v poezii:^[6][7] deum nebo deōrum "bohů", virum nebo virōrum „mužů“.

Kastrovat podstatná jména jako Bellum "válka" mít -A v nominativu množného čísla. V kastrovat podstatná jména, vokativ a akuzativ jsou vždy stejné jako nominativ; genitiv, dativ a ablativ jsou stejné jako mužské. Většina 2. skloňování středních podstatných jmen končí na -um ale virus "jed" a vulgus „dav“ končí v -nás.

3. deklinace

Třetí podstatná jména skloňování mají různé vzorce skloňování. Někteří odmítají, například následující: mīles "voják", urbs "město", korpus "tělo":^[8]

Existují však určité variace. Několik, jako např vīs, vim, vī „force“, mají akuzativ singuláru -im a ablativní jednotné číslo -ī; někteří jako ignis "oheň", volitelně mít -ī namísto -E v ablativním jednotném čísle. Genitiv množného čísla v některých podstatných jménech je -um, v jiných -ium. (Podrobnosti viz Latinská deklinace.) Podstatná jména 3. deklinace mohou být jakéhokoli pohlaví.

Obvykle není možné z nominativu uhodnout genitiv podstatného jména. dux „leader“ má genitiv ducis ale rēx „král“ má rēgis; pater „otec“ má genitiv patris ale iter „cesta“ má itineris. Z tohoto důvodu je genitiv vždy uveden ve slovnících a lze jej použít k odhalení zbývajících případů.

4. a 5. skloňování

4. a 5. deklinace podstatná jména jsou méně časté. Odpadají jako následující (Manus "ruka", genū "koleno", diēs "den"):^[9]

4. deklinace podstatná jména jsou obvykle mužská, ale několik, jako např Manus "ruka" a řiť „stará dáma“, jsou ženské. Existují pouze čtyři 4. deklinace kastrovat podstatná jména.^[10]

5. deklinace podstatná jména (kromě diēs (m) „den“) jsou obvykle ženské. rēs „věc“ je podobná diēs až na krátký E v genitivu a dativu jednotného čísla reī.

Jiná podstatná jména

Kromě výše uvedeného existují některá nepravidelně skloňovaná podstatná jména, většinou vypůjčená z řečtiny, například název Aenēās „Aeneas“ (1. skloňování mužské).^[11]

Vokativ je téměř vždy stejný jako jmenovaný, s výjimkou 1. a 2. deklinace mužských singulárních slov, jako například Aenēā! „Aeneas!“ a domine! „pán! / pán!“. Některá slova, jako např deus „bůh“, nemají však samostatný vokativ.

Použití případů

Jmenovaný

The jmenovaný případ se používá pro předmět z aktivní nebo a pasivní sloveso:

rēx odpovědět = král odpověděl

rēx occīsus est = král byl zabit

Používá se také pro doplněk a spona sloveso jako est „on je“ nebo factus est "se stal":^[12]

rēx erat Aenēās nōbīs = náš král byl Aeneas / Aeneas byl náš král

rēx factus est = byl ustanoven králem / stal se králem

Vokativ

The vokativ případ se používá při oslovení někoho:

iubēsne mē, rēx, foedus ferīre? = nařizuješ mi, králi, uzavřít smlouvu?

Akuzativ

The akuzativ případ se používá pro předmět věty:^[13]

rēgem interfēcērunt = zabili krále

Používá se také jako předmět věty o nekonečnu závislé na slovesu mluvení apod .:

rēgem interfectum esse crēdēbant = věřili, že král byl zabit

Může to být doplněk dalšího slova, které je samo o sobě akuzativní:

Tullum populus rēgem creāvit = lidé si z Tulluse udělali krále

Lze jej také použít s názvem místa k označení cíle:

Rōmam profectus est = vydal se do Říma

Akuzativ se také používá po různých předložkách (zejména těch, které naznačují pohyb směrem):

senātus ad rēgem lēgātōs mīsit = Senát vyslal velvyslance ke králi

připojit se urbem rediit = konzul se vrátil do města

Jiné použití akuzativu je udání délky času nebo vzdálenosti:

rēgnāvit anno quīnque = vládl pět let

quīnque pedēs longus = pět stop vysoký

Genitiv

The genitiv případ znamená „z“:

rēgis fília = králova dcera, dcera krále

Pokud je hlavní jméno odvozeno od slovesa, může být genitiv subjektivní nebo objektivní:^[14]

Caesaris adventus = Caesarův příjezd (srovnej: „Caesar dorazí“)

dēsīderium tuī = touha po tobě (srovnej: „chybíš mi“)

Častým typem genitivu je partitivní genitiv, který vyjadřuje množství něčeho:^[15]

satisf temporis = dost času

Některá slovesa berou genitiv, jako např misereor "Je mi líto," zájem "je to v zájmu", oblīvīscor „Zapomněl jsem“ (ale oblīvīscor bere také akuzativ):^[16]

numquam oblīvīscar noctis illīus = Na tu noc nikdy nezapomenu^[17]

Dativ

The dativ případ znamená „do“ nebo „pro“. Často se používá u sloves říkat nebo dávat:

rēgī nūntiātum est = to bylo oznámeno králi

pecūniam rēgī crēdidit = svěřil peníze králi

Může být také použit s určitými adjektivy:

cārissimus erat rēgī = byl králi velmi drahý^[18]

Používá se také u určitých sloves, jako je pareo „Poslouchám“ nebo persuádo „Přesvědčuji“:^[19]

pāruit rēgī = byl poslušný (tj. poslouchal) krále

Existují také různá idiomatická použití, například dativ držení:

quid est tibī žádní muži? = jak se jmenuješ?^[20]

Ablativ

The ablativ případ může znamenat „s“, zvláště když podstatné jméno, na které odkazuje, je spíše věc než osoba:^[21]

gladió sē transfīgit = bodl se mečem

Fráze skládající se z podstatného jména plus příčestí v ablativu může často vyjadřovat čas nebo okolnost. Toto se označuje jako „absolutní absolutní“:^[22]

rēgibus exāctīs = s vyhnanými králi, tj. po vyhnání králů

Často se také používá s předložkami, zejména s těmi, které znamenají „od“, „s“, „v“ nebo „od“:

ūnus ē rēgibus = jeden z (tj. jednoho z) králů

cum rēgibus = s králi

A rēgibus = králi, od králů

pró rēge = pro / jménem krále

Další použití je ve výrazech času a místa (kromě těch, které udávají délku času nebo vzdálenosti):

eo tempore = v té době

hoc loco = na tomto místě

paucīs diēbus = za pár dní

Ablativ může také znamenat „od“, zejména u místních jmen:^[23]

Rōmā profectus est = vyrazil z Říma

locō ille mōtus est = byl uvolněn ze své pozice

Lokativní

The lokální je vzácný případ používaný pouze u názvů měst, malých ostrovů a jednoho nebo dvou dalších slov, jako je domus "Domov". To znamená „v“ nebo „v“:^[24]

consul alter Rōmae mānsit = jeden ze dvou konzulové zůstal v Římě^[25]

multis annōs nostrae domī vīxit = žil v našem domě mnoho let^[26]

Přídavná jména

Skloňování přídavných jmen

Přídavná jména, jako podstatná jména, mají různá zakončení pro různé případy jednotného a množného čísla. Liší se také podle pohlaví a mají různé formy pro mužský, ženský a kastrovat. (Ale mužský a kastrovat jsou totožní v genitivních, dativních a ablativních případech.)

Mnoho adjektiv patří k 1. a 2. deklinaci, která klesá stejným způsobem jako podstatná jména puella, dominus, bellum. Příkladem je přídavné jméno bonus „dobré“ zobrazené níže:

Další adjektiva patří do 3. deklinace, v takovém případě jsou mužský a ženský rod obvykle totožné. Většina adjektiv 3. deklinace jsou i-stonky a mají ablativní singulární číslo -ī a genitiv množného čísla -ium. Příkladem je ingēns „obrovský“ zobrazený níže:

V několika málo skloňovacích přídavných jménech jako např cer, ācris, ācre „ostré, bystré“, ženské se liší od mužského, ale pouze v nominativu a vokativu jednotného čísla.

Několik adjektiv (zejména srovnávacích adjektiv) klesá jako souhláskové kmeny a má ablativní singulární číslo -E a genitiv množného čísla -um. Příkladem je melior "lepší":

Příčestí jako dūcēns „vedoucí“ obvykle mají -E v absolutním jednotném čísle, ale -ium v genitivu množného čísla.^[27]

Ve 4. nebo 5. skloňování nejsou žádná adjektiva.

Přídavná jména sous „pouze“ a Totus „celý“ klesá jako zájmena s genitivem singulárního čísla -Ius a dativ singuláru -ī:

tōtīus Graeciae = celého Řecka (genitiv)

tibī sólī = pouze vám (dativní případ)

Dohoda přídavných jmen

Jakékoli adjektivum, které popisuje nebo odkazuje na podstatné jméno, musí být ve stejném případě jako podstatné jméno, stejně jako stejné číslo a pohlaví. Tedy ve frázi níže, kde rēx je v oslovovacím jednotném čísle, bonus musí být v oslovovacím jednotném čísle také:

Ó kost rēx = o dobrý králi

Srovnávací a superlativní adjektiva

Přídavná jména mají pozitivní, srovnávací a superlativní podobu. Superlativní adjektiva se skloňují podle prvního a druhého skloňování, ale srovnávací adjektiva jsou třetí skloňování.

Při použití ve větách lze srovnávací adjektivum použít několika způsoby:

• Absolutně (s významem „spíše“ nebo „více než obvykle“)
• S quam (Latinka pro „než“)
• S ablativním významem „než“
• S genitivem

Příklady:

• Cornēlia est Fortis puella: Cornelia je odvážná dívka.

Srovnávací adjektivum lze použít absolutně (tj. Bez zjevného srovnání) nebo s explicitním porovnáním:

• Cornēlia est lepší puella: Cornelia je docela odvážná dívka.
• Cornēlia est lepší puella quam Flāvia: Cornelia je odvážnější dívka než Flavia. (Tady quam se používá, Flavia je v nominativu, aby odpovídal Cornelii)
• Cornēlia est lepší Flāviā: Cornelia je odvážnější než Flavia. (Tady Flavia je v ablativu.)
• Cornēlia est lepší puellārum: Cornelia je odvážnější z dívek

Superlativní adjektiva se nejčastěji používají absolutně, ale lze je použít také s genitivem omnium "ze všech":

• Cornēlia est puella Fortissima: Cornelia je velmi odvážná dívka
• Cornēlia est puella omnium Fortissima: Cornelia je nejodvážnější dívka ze všech.

Podrobné informace a tabulky skloňování naleznete na Latinská deklinace.

Zájmena

Zájmena jsou dvojího druhu, osobní zájmena a zájmena 3. osoby. Osobní zájmena klesají následovně.

mē, tē, nōs, vōs lze také použít reflexně („vidím se“ atd.).^[28]

Ne je často používán v klasické latině pro "já", ale ano se nikdy nepoužívá v singulárním smyslu.^[29]

Genitiv nostrum se používá částečně (ūnusquisque nostrum „každý z nás“), nostrī objektivně (memor nostrī "pamatovat si nás, mít na paměti").^[30][31]

Zájmena 3. osoby jsou například hic „toto“ a ipse "(on sám". Zájmena 3. osoby lze také použít adjektivně (kromě toho Quid "co?" když se adjektivum stane quod). Skloňování těchto zájmen má tendenci být nepravidelné. Oni obecně mají -Ius v genitivu jednotného čísla a -ī v dativu jednotného čísla. V několika zájmenech (Illud "že", istud "to (tvoje)", id "to, to", quod "který", Quid „cokoli; co?“, aliud "další", kapalný "něco") kastrovat jednotné číslo končí na -d.

Skloňování ille „to“ je následující:^[32]

Ipse „on sám“ je velmi podobný, až na to, že kastrát singulární ipsum končí v -m namísto -d.

Další velmi běžná zájmena 3. osoby jsou hic, haec, hoc „toto“ a je, ea, id „on, ona, to; to“. Stejně jako ostatní zájmena 3. osoby lze i tato použít samostatně (je „on“) nebo přídavně (je homo "ten muž"):

Před samohláskou hic a hoc jsou vyslovovány, jako by byly hláskovány hicc a hocc. Huius je vyslovováno, jako by bylo hláskováno huiius s dlouhou první slabikou.^[33]

Velmi časté je také relativní zájmeno quī, quae, quod "kteří což". Tázací quis? Quid? "kdo co?" a neurčitý quis, qua, quid „kdokoli, cokoli“ je podobné kromě jmenovaného jednotného čísla:^[34]

Stejně jako adjektiva, i zájmena se musí shodovat v rodu, pádu a čísle s podstatnými jmény, na která odkazují, jako v následujícím, kde hic je mužský souhlas s milovat, ale haec je ženský, souhlasím s patria:

hic amor, haec patria est = toto je má láska, moje země^[35]

Tady není žádný neurčitý článek nebo určitý člen (dále jen, a, an). Někdy slabí určující je, ea, id (Anglicky „that, this“) může sloužit pro určitý článek:

Persuāsīt populō ut eā pecūniā classis aedificārētur^[36]

„Přesvědčil lidi, aby z těchto peněz (s těmi penězi) měla být vybudována flotila“

Příslovce

Příslovce upravují slovesa, přídavná jména a další příslovce uvedením času, místa nebo způsobu. Latinská příslovce jsou nedeklinovatelná a neměnná. Stejně jako adjektiva mají příslovce pozitivní, srovnávací a superlativní tvary.

Pozitivní forma příslovce může být často vytvořena z přídavného jména připojením přípony -E (2. deklinace přídavných jmen) nebo - (t) er (3. deklinace přídavných jmen). Tedy přídavné jméno clārus, -a, -um, což znamená „jasný“, lze porovnat s příslovcem clārē, což znamená „jasně“. Příslovkové zakončení - (i) ter se používá například k vytvoření příslovce od 3. deklinace celer "rychlý", celeriter "rychle". Další zakončení jako např -Ó, -E, - čas jsou také nalezeny.

Srovnávací forma příslovce je stejná jako kastrátský jmenovaný singulární tvar srovnávacího adjektiva a obvykle končí -ius. Místo přídavného jména clārior, což znamená „jasnější“, příslovce je clārius, což znamená „jasněji“.

Superlativní příslovce má stejný základ jako superlativní adjektivum a vždy končí dlouhým -E. Místo přídavného jména clarissimus, což znamená „velmi jasný“ nebo „nejjasnější“, je příslovce clārissimē, což znamená „velmi jasně“ nebo „nejvíce jasně“.

Předložky

Předložky

Předložková fráze v latině je tvořena a předložka následuje podstatná fráze v akuzativu nebo ablativu. Předložka určuje použitý případ, přičemž některé předložky umožňují různé případy v závislosti na významu. Například latinka v vezme akuzativ, když označuje pohyb (anglicky „do“) a ablativní případ, když označuje polohu (anglicky „on“ nebo „inside“):

v urbem = "do města" (akuzativ)

v urbe = "ve městě" (ablativně)

Většina předložek má pouze jeden případ. Například všechny, které znamenají „od“, „od“ nebo „s“, berou ablativum:

ex urbe = "mimo město"

ab urbe = "(pryč) z města"

cum Caesare = "s Caesarem"

Ostatní předložky berou pouze akuzativ:

extrā urbem = "mimo město"

ad urbem = "do / v blízkosti města"

na urbem = "přes (mimo) město"

cirb urbem = "po městě"

Postpozice

Kromě toho existuje několik postpozic. tenus „pokud jde“ obvykle následuje ablativní, někdy genitivní množné číslo:^[38]

Tauró tenus „až k Býkovi“

Cūmārum tenus "pokud jde o Cumae"

proti „směrem“ se obvykle kombinuje s inzerát nebo v:

ad Alpēs versus „směrem k Alpám“

causā „kvůli“ následuje genitiv:

honōris causā „kvůli cti“

Slovo cum „s“ je obvykle předložka, ale s osobními zájmeny mē, tē, sē, nōbīs, vōbīs „já, ty sg., on / ona / oni sami, my, ty pl.“ následuje za zájmenem a je k němu připojeno písemně:

cum eo "s ním"

mēcum "se mnou"

Oba quocum a cum quo „s kým“ se nacházejí.

Číslice a čísla

První tři čísla mají mužskou, ženskou a střední strukturu plně klesající takto:^[44]

unus (one) can also be used in the plural, with plural-only nouns, eg una castra "jeden tábor", ūnae litterae "Jeden dopis". U větších čísel používají podstatná jména pouze v množném čísle speciální číslice: bīna castra "dva tábory", trīna castra "tři tábory". (Vidět Latinské číslice.)

Čísla čtenář (čtyři) až decem (deset) nejsou odmítnuty:

čtenář (4)

quīnque (5)

sex (6)

septem (7)

okto (8)

novem (9)

decem (10)

Čísla „desítek“ také nejsou odmítnuta:

vīgintī (20)

trīgintā (30)

quadrāgintā (40)

quīnquāgintā (50)

sexāgintā (60)

septuāgintā (70)

octōgintā (80)

nōnāgintā (90)

Čísla 11 až 17 jsou vytvořena připojením odpovídající číslice k základně - vzor, proto ūndecim, duodecim, tredecim, quattuordecim, quīndecim, sēdecim, septendecim. Čísla 18 a 19 jsou tvořena odečtením 2 a 1 od 20: duodēvīgintī a ūndēvīgintī. U čísel 21 až 27 číslice následují nebo jsou přidány k 20 spojkou et: vīgintī ūnus nebo ūnus et vīgintī, duo vīgintī nebo duo et vīgintī atd. Čísla 28 a 29 jsou opět vytvořena odečtením: duodētrīgintā a ūndētrīgintā. Každá skupina deseti číslic až 100 sleduje vzory 20. let, ale 98 je nōnāgintā octo a 99 je nōnāgintā novem spíše než *duodēcentum a *ūndēcentum resp.

Sloučeniny končící na 1 2 a 3 jsou jediné, které klesají:

Viděl jsem 20 kosů vīgintī merulās vīdī

Viděl jsem 22 kosů vīgintī duās merulās vīdī (kde duās změny, se kterými souhlasím merulās)

Čísla „stovky“ jsou následující:

centum (nerozhodnutelné)

ducentī, -ae, -a (200)

trecentī, -ae, -a (300)

quadringentī, -ae, -a (400)

quīngentī, -ae, -a (500)

sēscentī, -ae, -a (600)

septingentī, -ae, -a (700)

octingentī, -ae, -a (800)

nongentī, -ae, -a (900)

Avšak 1000 je míle, nedeklinovatelné přídavné jméno, ale násobky jako duo mīlia (2000) mají Mīlia jako kastrovat množné číslo substantivní následované partitivním genitivem:

Viděl jsem tisíc lvů mīlle leōnēs vīdī

Viděl jsem tři tisíce lvů tria mīlia leōnum vīdī

Pořadová čísla jsou všechna adjektiva s pravidelným zakončením prvního a druhého skloňování. Většina je postavena na kmenech hlavních čísel (například trīcēsimus, -a, -um (30.) z trīgintā (30), sēscentēsimus, -a, -um nus, -a, -um (609.) pro sēscentī novem (609). „První“ však je prīmus, -a, -uma „druhý“ je secundus, -a, -um (doslovně „po“ prvním; sequi znamená „následovat“).

Slovesa

Osoby slovesa

Každý čas má zakončení odpovídající třem osobám v jednotném čísle, známém jako 1. osoba jednotného čísla („Já“), 2. osoba jednotného čísla („vy sg.“), 3. osoba jednotného čísla („on, ona, to“) a tři v množném čísle, známé jako 1. osoba množného čísla ("my"), 2. osoba množného čísla („vy pl.“) a 3. osoba množného čísla ("ony"). Na rozdíl od starořečtiny neexistuje dvojí číslo v latinském slovesu.

Na rozdíl od španělštiny, francouzštiny a dalších románských jazyků neexistují v latinské gramatice žádné úctivé formy 2. osoby: jednotné číslo 2. osoby se používá, i když oslovuje osobu s vysokým postavením. Avšak 1. osoba množného čísla se často používá k označení „já“.^[45]

Rod

Většina sloves neukazuje gramatický rod: používá se stejný konec, ať už je předmět „on“, „ona“ nebo „to“. Když je však sloveso vytvořeno periphrasticky z příčestí a části slovesa součet „Jsem“, příčestí ukazuje pohlaví, například:

• missus est „byl poslán“
• missa est „byla poslána“

Neosobní slovesa, jako např nūntiātum est „bylo nahlášeno“, jsou kastrovat singulární.

Hlas

Latinská slovesa mají dva hlasy, aktivní (např. dūcō "Vedu") a pasivní (např. dūcor „Jsem veden“).

Kromě toho existuje několik sloves (např. pokračovatel „I follow“), které mají zakončení pasivních sloves, ale s aktivním významem. Tato slovesa jsou známá jako deponent slovesa.^[46]

Intranzitivní slovesa jako součet „Já jsem“ obvykle nemá pasivní hlas. Některá nepřechodná slovesa však lze použít v pasivním hlasu, ale pouze pokud jsou neosobní, např. pugnātum est "(bitva) byla vybojována", ventum est „přišli“ (doslovně „přišlo to“).

Nálada

Latinská slovesa mají tři nálady: indikativní, konjunktivní a imperativní:^[47]

Obyčejná prohlášení jako dūcō „Vedu“ nebo vēnit „přišel“ se říká, že je v orientační nálada. The spojovací způsob nálada (např. dukát „může vést, vedl by“ nebo dūxisset "on by vedl") se používá pro potenciální nebo hypotetická prohlášení, přání a také v hlášená řeč a některé druhy vedlejší věty. The rozkazovací způsob nálada (např. dūc „lead!“) je příkaz.

Kromě toho mají latinská slovesa řadu ne konečných tvarů, například infinitiv a různé příčestí.

Pravidelná a nepravidelná slovesa

Většina latinských sloves je pravidelná a řídí se jedním z pěti vzorů níže.^[48] Ty se označují jako 1., 2., 3. a 4. časování podle toho, zda infinitiv končí -āre, -ēre, -ere nebo -hněv.^[49] (Slovesa jako capiō jsou považovány za varianty 3. konjugace, s některými formami, jako jsou formy 4. konjugace.)

Jiná slovesa jako součet „Já jsem“ jsou nepravidelné a mají svůj vlastní vzor.^[50]

Složená slovesa jako adsum "Jsem přítomen", ne "Nechci", redeo „Jdu zpět“ atd., Obvykle mají stejné zakončení jako jednoduchá slovesa, ze kterých jsou vyrobena.

Časy

Třetí příklad konjugace

Latin verbs have six basic časy in the indicative mood. Three of these are based on the present stem (e.g. dūc-) and three on the perfect stem (e.g. dūx-).

In addition, there are four tenses in the subjunctive mood, and two in the imperative.

Further tenses can be made periphrastically by combining participles with the verbs sum "I am" or habeō "I have", for example ductūrus eram "I was going to lead" or ductum habeō "I have led".

The following table gives the various forms of a 3rd conjugation verb dūcō. As with other verbs, three different stems are needed to make the various tenses: dūc- in the three non-perfect tenses, dūx- in the three perfect tenses, and duct- in the perfect participle and supine. The perfect and supine stems for any particular verb cannot always be predicted and usually have to be looked up in a dictionary.

A distinction between perfective aspekt (I did) and imperfective aspect (Dělal jsem) is found only in the past in Latin. In the present or future, the same tenses have both aspectual meanings.

Unlike in Ancient Greek or modern English, there is no distinction between perfect (udělal jsem) and simple past (I did). The same tense, known in Latin grammar as the perfect tense, has both meanings.

The passive imperative is almost never used except in deponent verbs, e.g. sequere mē! "follow me!"

Variace

The different conjugations differ in some tenses. Například v budoucí čas:

• 1st and 2nd conjugation verbs and eo have the endings -bō, -bis, -bit, -bimus, -bitis, -bunt (např. amabo "I will love", vidēbō "I will see", ibó "I will go").
• 3rd and 4th conjugation verbs and voló a fero have the endings -am, -ēs, -et, -ēmus, -ētis, -ent (dūcam "I will lead", audiam "I will hear").
• Součet a vačice have the endings erō, eris, erit, erimus, eritis, erunt (ero "I will be", poteró "I will be able")

V nedokonalý orientační:

• Most verbs have the endings -bam, -bās, -bat, -bāmus, -bātis, -bant (např. amābam, vidēbam, dūcēbam, capiēbam, ferēbam, volēbam)
• Součet a vačice mít eram, erās, erat, erāmus, erātis, erant (např. poteram "I was able")

They also differ in the present subjunctive:

• 1st conjugation verbs have the endings -em, -ēs, -et, -ēmus, -ētis, -ent (např. amem "I may love")
• 2nd, 3rd, 4th conjugations have -am, -ās, -at, -āmus, -ātis, -ant (videam "I may see", dūcam "I may lead", audiam "I may hear", eam "I may go")
• Součet, vačice, voló mít -im, -īs, -it, -īmus, -ītis, -int (sim "I may be", posed "I may be able", velim "I may wish")

The nedokonalý spojovací způsob of every verb looks like the infinitive + an ending:

• Pravidelný: amārem, vidērem, dūcerem, caperem, audīrem
• Nepravidelný: essem, possem, ferrem, vellem, īrem

V různých perfect tenses, all verbs have regular endings. However, the stem to which the perfect endings are added cannot always be guessed, and so is given in dictionaries.

Word order

Latin allows a very flexible word order because of its inflectional syntax. Ordinary prose tended to follow the pattern of subject, direct object, indirect object, adverbial words or phrases, verb (with the proviso that when noun and verb make a compound, as impetum facio "I attack / make an attack" the noun is generally placed close to the verb).^[51] Any extra but subordinate verb, such as an infinitive, is placed before the main verb. Adjectives and participles usually directly follow nouns unless they are adjectives of beauty, size, quantity, goodness, or truth, in which case they usually precede the noun being modified. However, departures from these rules are frequent.

Relative clauses are commonly placed after the antecedent that the relative pronoun describes. Since grammatical function in a sentence is based not on word order but on inflection, the usual word order in Latin was often abandoned with no detriment to understanding but with various changes in emphasis.

While these patterns of word order were the most frequent in Classical Latin prose, they were frequently varied. The strongest surviving evidence suggests that the word order of hovorový Latin was mostly Subject-Object-Verb. That can be found in some very konzervativní Románské jazyky, jako Sardinský a sicilský in which the verb is still often placed at the end of the sentence (see Vulgární latina ). Na druhou stranu, předmět-sloveso-předmět word order was probably also common in ancient Latin conversation, as it is prominent in the Románské jazyky, which evolved from Latin.^[52]

v poezie, however, word order was often changed for the sake of the meter for which vowel quantity (short vowels vs. long vowels and diphthongs) and consonant clusters, not rhyme and word stress, governed the patterns. One must bear in mind that poets in the Roman world wrote primarily for the ear, not the eye; many premiered their work in recitation for an audience. Hence, variations in word order served a rhetorical as well as a metrical purpose; they certainly did not prevent understanding.

v Virgil je Eclogues, for example, he writes, Omnia vincit amor, et nōs cēdāmus amōrī!: "Milovat dobývá Všechno, let us too yield to love!". The words omnia (Všechno), milovat (milovat a amōrī (to love) are thrown into relief by their unusual position in their respective phrases.

The ending of the common Roman name Mārcus is different in each of the following pairs of examples because of its grammatical usage in each pair. The ordering in the second sentence of each pair would be correct in Latin and clearly understood, whereas in English it is awkward, at best, and meaningless, at worst:

Mārcnás ferit Cornēliam: Marcus hits Cornelia. (subject–verb–object)

Mārcnás Cornēliam ferit: Marcus Cornelia hits. (subject–object–verb)

Cornēlia dedit MārcÓ dōnum: Cornelia has given Marcus a gift. (subject–verb–indirect object–direct object)

Cornēlia MārcÓ dōnum dedit: Cornelia (to) Marcus a gift has given. (subject–indirect object–direct object–verb)

Viz také

• Skloňování řeckých podstatných jmen v latině
• Latinská syntaxe
• Latinské mnemotechnické pomůcky
• Latinský slovosled
• Latin numerals

Bibliografie

• Alvarez, S.J., Rev. Emmanuel, Institutio Grammatica (Roman Method). Rome 1860.
• Bennett, Charles Edwin (1895). Latinská gramatika. Boston: Allyn a Bacon.
• Devine, Andrew M. & Laurence D. Stephens (2006), Latinský slovosled. Strukturovaný význam a informace. Oxford: Oxford University Press. Str. xii, 639. ISBN  0-19-518168-9.
• Gildersleeve, B.L. & Gonzalez Lodge (1895). Gildersleeveova latinská gramatika. 3. vydání. (Macmillan)
• Greenough, J.B. et al. (1903). Allen and Greenough's New Latin Grammar for Schools and Colleges. Boston a Londýn.
• Kennedy, Benjamin Hall (1871). Revidovaný latinský základ. Edited and further revised by Sir James Mountford, Longman 1930; reprinted 1962.
• Kühner, Raphael; & Karl Stegmann (1912) [1879]. Ausführliche Grammatik der lateinischen Sprache
• Leumann, Manu; J.B. Hofmann, & Anton Szantyr (1977) [1926]. Lateinische Grammatik. Mnichov.

Reference

externí odkazy

• New Latin Grammar by Charles E. Bennett (free ebook) (1895, 3rd edition 1918)
• Allen and Greenough's New Latin Grammar for Schools and Colleges (1903) (public domain book)
• Online verze latinské gramatiky Gildersleeve & Lodge (full version, 1903)
• Gildersleeve's Latin Grammar: School Edition (1905) (Google book)
• "Textkit.com" Website containing links to useful resources for learners of Latin.
• Ablative Absolute from Allen and Greenough's New Latin Grammar
• Ablative Absolute by William Harris
• Latin Dictionary and Grammar Aid from Notre Dame.
• A Practical Grammar of the Latin Language; with Perpetual Exercises in Speaking and Writing: For the Use of Schools, Colleges, and Private Learners, by George J. Adler
• Corpus Grammaticorum Latinorum: úplné texty a úplná bibliografie
• Legible Latin A multi-platform interface for Whitaker's Words dictionary (free).
• A Digital Dictionary A Latin Dictionary that will work as the default dictionary on a Roznítit reading device.