Latinské časy - Latin tenses

Latinští gramatici obecně prezentují latinu jako šest hlavních časy, tři nedokonalé nebo īnfectum časy (přítomný, budoucí a nedokonalý) a tři odpovídající dokonalé nebo Perfectum časy (perfektní, budoucí perfektní a pluperfect).^[1] Těchto šest časů je vytvořeno pomocí dvou různých kmenů: například ze slovesa facio „Ano, ty tři nedokonalé časy jsou faciō, faciam, faciēbam a tři dokonalé časy jsou fēcī, fēcerō, fēceram.

Kromě těchto šesti časů indikativní nálady existují v konjunktivní náladě čtyři časy: přítomný, nedokonalý, dokonalý a pluperfektní (faciam, facerem, fēcerim, fēcissem). K nim lze přidat různé „perifrastické“ časy, skládající se z budoucího příčestí a části slovesa součet, například factūrus součet 'Jdu dělat'.^[2]

Protože latinské verbální skupiny nemají dokonalé anglické ekvivalenty, často se stává, že stejné slovo může být přeloženo různými způsoby v závislosti na jeho kontextu: například facio lze přeložit jako „udělal jsem“, „dělám“ a „dělám“ a fēcī lze přeložit jako „udělal jsem“ a „udělal jsem“.^[3] Příležitostně však latina rozlišuje, což se nedělá v angličtině: například fuī a eram oba znamenají v angličtině „I was“, ale liší se v latině (rozdíl se vyskytuje také ve španělštině a portugalštině).

Příčestí v latině mají tři časy (přítomný, dokonalý a budoucí) a imperativní nálada má dva časy (současný a budoucí). Infinitiv má dva hlavní časy (přítomný a dokonalý) a řadu perifrastických časů používaných v hlášené řeči.

Použití časů v latině je z velké části přímočaré, ale existují určité idiomy, kde latina a angličtina používají různé časy.^[4] Například v budoucích podmínkách typu „pokud se něco stane, řeknu ti to“, používá angličtina přítomný čas v podřízené větě, ale latina má budoucí dokonalý čas („pokud se něco stane, řeknu ti to“ ).

V některých případech lze použití časů chápat z hlediska transformací jednoho času nebo nálady do druhého, zejména v nepřímé řeči. Například v nepřímých otázkách je přítomný údaj o přímé řeči, jako např est 'is', je nejprve změněno z indikativní na subjunktivní náladu (sedět), a pak, pokud je kontext minulý, od přítomného k nedokonalému času (eset). Další velmi běžnou transformací je, aby se hlavní sloveso v nepřímém výroku změnilo na nejbližší čas infinitivu, takže přítomný čas est změny současného infinitivu Essea nedokonalý erat „byl“ a dokonalý fuit „on“ se změnil na dokonalého infinitiva fisse.

Tvorba časů

Latina má šest hlavních časů v orientační náladě a čtyři v konjunktivní náladě. Ty jsou ilustrovány níže pomocí 1. konjugačního slovesa, jsem „Miluji“, druhé konjugační sloveso peníze ‚Radím ', třetí konjugační sloveso, dūcō „Vedu“ a 4. konjugační sloveso, Zvuk 'Slyším'.

Na tabulce jsou také uvedeny časy běžných nepravidelných sloves součet 'Jsem', vačice 'Jsem schopný', voló „Chci“ a eo 'Já jdu'.

V odborném jazyce jsou první tři časy známé jako īnfectum časy, zatímco tři dokonalé časy jsou známé jako Perfectum.^[5] Tři dokonalé časy jsou formovány pomocí odlišného kmene (např. dūx- namísto dūc-).

Budoucí časy

Existují tři způsoby, jak utvořit budoucí čas v latině: (1) -bó, -bis, -bit (1. a 2. konjugace a eo 'Já jdu'; (2) -am, -ēs, -et (3. a 4. konjugace); a (3) ero, eris, erit (součet, absum, adsum, possum).

Budoucí dokonalé konce

V rané latině měl budoucí dokonalý krátký i v osobách -eris, -erimus, -eritis, zatímco perfektní spojovací způsob měl dlouhý i: -erīs, -erīmus, -erītis. Ale Catullus (a zjevně Cicero, soudě podle jeho rytmů clausulae ) vyslovil budoucnost dokonalou s dlouhým i (fēcerīmus).^[6] Virgil má krátký i pro oba časy; Horace používá obě formy pro oba časy; Ovid používá obě formy pro budoucí dokonalé, ale dlouhé i v dokonalém spojovacím způsobu.^[7]

Dokonalé pasivní časy

Perfektní napjatý pasiv je utvořen periphrasticky pomocí dokonalého příčestí a slovesa součet. Příčastí se mění podle pohlaví a počtu: ducta est ‚byla vedena ', ductae sunt „(Ženy) byly vedeny“ atd. Dokonalý čas odsuzujících sloves (například součet profectus „Vyrazil jsem“) je vytvořen stejným způsobem.

Pořadí příčestí a pomocných je někdy obráceno: opálit ductī. Pokud jsou záporné, existují různé možnosti: ne est ausus, ausus ne est, ne ausus est „Neodvažoval se“, to se běžně vyskytovalo.

Perfektní příčestí použité jako součást pasivu dokonalého času je třeba odlišit od toho, které je pouze adjektivem, jako v následující větě:^[8]

Gallia est omnis dīvīsa v partiích (Caesar)^[9]

"Galie je z pohledu celku rozdělena do tří částí"

Zde význam est dīvīsa není „bylo rozděleno“ nebo „bylo rozděleno“, ale příčestí je jednoduše popisné.

Dokonalosti vyrobené s fuī a habuī

Dokonalé časy lze také příležitostně vytvořit pomocí fuī namísto součet, například oblītus fuī „Zapomněl jsem“ a habuī např. ductum habuī "Vedl jsem." Jejich význam je uveden níže.

Zkrácené konce

Pasivní konce singulárních zakončení 2. osoby jsou často zkráceny změnou -je na -E, např. dūcēbāre pro dūcēbāris „byli jste vedeni“.

3. osobu množného čísla perfektní orientační lze také zkrátit: dūxēre pro dūxērunt „vedli“. Zkrácená forma dokonalosti je v poezii běžná, ale někdy se vyskytuje i v próze.

Význam orientačních časů

Přítomné orientační

V přítomném čase se nerozlišuje žádný aspekt: facio může znamenat „dělám (nyní)“, „dělám (pravidelně) nebo„ dělám “; to znamená, že může být z hlediska aspektu dokonalé, obvyklé nebo progresivní.

Současná situace

Přítomný čas může odkazovat na aktuální situaci:

senātus haec inteligentní; konzul videt; hic tamen vīvit (Cicero)^[10]

„Senát tomu rozumí; konzul to vidí; přesto tento muž stále žije “

tū fortasse vērum dīcis (Cicero)^[11]

‚možná říkáš pravdu '

Obvyklé

Přítomný čas lze použít pro obvyklé akce:

video (fīlium tuum) ferē cotīdiē (Cicero)^[12]

"Vidím (tvého syna) téměř každý den"

Obecné pravdy

Současnost, stejně jako v angličtině, může také popsat obecnou pravdu:^[13]

sōlēs occidere et redīre posedlost (Catullus)^[14]

‚slunce může zapadnout a znovu se vrátit '

Dokonalý dárek

Může být také použit performativně popsat událost, která se odehrává v okamžiku mluvení:

veniō nunc ad Dorylēnsium testimōnium (Cicero)^[15]

"Přišel jsem nyní ke svědectví Dorylensianů."

Historický dárek

Přítomný čas se často používá v příběhu v historickém smyslu, s odkazem na minulou událost, zvláště když autor popisuje vzrušující okamžik příběhu. Toto se nazývá „historický dárek“:

videt imminēre hostēs ... kapitán arma ā proximīs ... (Caesar)^[16]

"Vidí, jak nepřítel hrozí ... okamžitě popadne zbraně těm, kteří jsou vedle něj ..."

Podle Pinkstera je historická přítomnost nejčastějším časem používaným v příběhu v próze i poezii.^[17] Může nahradit nejen dokonalý čas, ale také nedokonalý čas:^[18]

to není trepidātur castrīs (Caesar)^[19]

„v celém táboře lidé panikařili“

Po dům „zatímco“ má přítomný indikátor také význam nedokonalého času:

figurína fugit, tergō vēlāmina lāpsa relīquit (Ovid)^[20]

„zatímco prchala, její plášť (vēlāmina) vyklouzl z jejích zad (tergó) a nechala to za sebou '

V Caesaru, když je sloveso původně umístěno do věty, jako v prvním příkladu výše (videt imminēre hostēs), je to velmi často v přítomném čase.^[21]

Další situací, kdy je použití historické současnosti časté, jsou výroková slovesa, jako např fidem dant „dávají slib“ nebo rant ‚prosí '. Více než polovina historických dárků v Caesaru je tohoto druhu.^[22]

Dokonalý souvislý význam

Současnost může někdy znamenat „dělal“, což se týká situace, která začala v minulosti a stále pokračuje. V některých větách je uveden čas a příslovce jsem přidává se „nyní“:^[23]

je Lilybaeī multōs iam annōs místo výskytu (Cicero)^[24]

„již mnoho let žije v Lilybaeum“

cīvis Rōmānus iam diū est (Cicero)^[25]

„je už dlouho římským občanem“

Přítomný čas lze v tomto smyslu použít také v kombinaci s časovou klauzí pomocí postquam:^[26]

tremo horreōque postquam aspexī hanc (Terence)^[27]

"Třásl jsem se a třásl jsem se od té doby, co jsem ji zahlédl."

Někdy postquam klauzule sama o sobě má přítomný čas:

postquam meus est, nullā mē paelice laesit (Bojový)^[28]

„Od té doby, co byl (rozsvícený„ je “) můj, mi nikdy neublížil milenkou.

plānē relēgātus mihī videoreklama posteā quam ve Formiānō součet (Cicero)^[29]

"Cítím se úplně mimo kontakt od té doby, co jsem ve Formiae."

Dalším frazémem je následující použití spojky cum:^[30]

multī annī opalovat se cum in aere meo est (Cicero)^[31]

„dluží mi už mnoho let peníze“ (rozsvíceno „existuje mnoho let, že je v mém bronzu“)

Longum est

Další idiom, který lze zmínit, je fráze longum est, což znamená „bude to trvat dlouho“ nebo „bude to zdlouhavé“. Často jej používá Cicero i další autoři:^[32]

longum est omnia ēnumerāre proelia (Nepos)^[33]

„Bylo by únavné líčit všechny bitvy“

Budoucí orientační

Budoucí událost nebo situace

Budoucí čas může popsat událost nebo situaci v blízké nebo vzdálené budoucnosti:

následná librō explicābō (Vitruvius)

"Vysvětlím to v příští knize"

ibī cotīdiē tuās litterās exspectābō (Cicero)

„až se tam dostanu, budu každý den očekávat tvé dopisy“

V budoucnu se nebude rozlišovat mezi dokonalým a nedokonalým aspektem.

Budoucnost v podřízených větách

Po cum „kdy“ nebo sī „jestliže“ nebo jiné podřízené věty týkající se budoucí doby, obvykle^[34] budoucnost se používá tam, kde má angličtina přítomný čas. Jednoduchá budoucnost, nikoli budoucí dokonalá, se používá, pokud je čas dvou sloves simultánní:

nārrābō cum aliquid habēbō novī (Cicero)^[35]

„Řeknu vám, až budu mít nějaké zprávy“ (rozsvícené: „Budu mít“)

cruddam sī edēs, v Acētum intinguitō (Cato)^[36]

`` pokud ho budete jíst (tj. zelí) syrové, namočte jej do octa``

per eum quod volēmus facile auferēmus (Cicero)^[37]

„skrze něj snadno dostaneme to, co chceme“ (rozsvícený „co budeme chtít“)

Zdvořilé požadavky

Budoucnost lze také využít ke zdvořilým žádostem, jako když Cicero posílá pozdrav manželce a dceři svého přítele Atticuse:

Pīliae salūtem dīcēs et Atticae (Cicero)^[38]

"prosím pozdravte Pilii a Attiku"

Nedokonalé orientační

Nedokonalý indikátor má obvykle imperfektivní význam a popisuje situace v minulosti. Nedokonalý lze často přeložit do angličtiny jako „dělal“, ale někdy prostý čas „dělal“ nebo výrazy jako „zvyklý dělat“, „dělal by“, „pořád dělal“, „začal dělat“, „měl jsou vhodnější.

Obvyklé použití

Nedokonalý čas může popsat situaci, která se odehrávala pravidelně nebo obvykle:

multi enim illum audiēbam (Cicero)

"Hodně jsem ho hodně poslouchal"

Iterativní použití

Podobně jako výše je iterativní nebo „časté“^[39] použití nedokonalého, popisující, co se stále dělo nebo co se stalo na neurčitý počet příležitostí:

doplňuje Pharnacēs ad Domitium mittit ... Domitius respondēbat ... ([Caesar])^[40]

"Pharnaces zaslaly Domitiovi několik ambasád ... (pokaždé) Domitius odpověděl ..."

Situace v konkrétním čase

Může také popsat situaci, která existovala v určitém okamžiku:

virgā, quam in manū gerēbat, circumscrīpsit rēgem (Živý)^[41]

‚s holí, kterou nosil v ruce, nakreslil kolem krále kruh '

Často výraz jako tum „potom“ nebo eo tempore doplňuje se „v té době“:

ex equō tum forte Mettius pugnābat (Živý)^[42]

„v té době (v době své smrti) Mettius bojoval na koni“

hiēms iam eō tempore erat (Živý)^[43]

„do této doby už byla zima“

Živý popis

Použití nedokonalého, spíše než dokonalého, může být použito, aby scéna byla živější, jako u této Cicerovy věty:

caedēbātur virgīs v mediō forō Messānae cīvis Rōmānus, iūdicēs (Cicero)^[44]

„římský občan byl bičován pruty uprostřed Messanského fóra, soudci“

Průchod komentuje Aulus Gellius. Říká, že použití caedēbātur spíše než caesus est vytvoří „natažený živý popis“ (diūtīna repraesentātiō);^[45] to znamená, aby se divákům zdálo, že se scéna odehrává před nimi.

Zeměpisný popis

Někdy se k popisu okolí používá nedokonalý:

měsíce altissimus impendēbat (Caesar)^[46]

‚velmi vysoká hora visel nad (silnice) '

Nedokončená akce

Dalším použitím je popsat akci, kterou někdo zamýšlel nebo chystá provést, ale která se ve skutečnosti nikdy neuskutečnila nebo která byla přerušena jinou událostí:^[47]

Cūriam relinquēbat (Tacitus)^[48]

„byl na místě opustit dům Senátu“

in amplexūs occurrentis fīliae ruēbat„Nisi interiectī lictōrēs utrīsque obstitissent (Tacitus)^[49]

"vrhl by se do objetí své dcery, která k němu běžela, kdyby nezasáhli tělesní strážci a nestáli jim v cestě"

quārtādecimānī postquam Alpibus dēgressi sunt, sēditiōsissimus quisque signa Viennam ferēbant: cōnsēnsū meliōrum conpressī et legio in Britanniam trānsvecta (Tacitus)^[50]

„po vojácích ze 14. dne legie pocházející z Alpy, tím více vzpurní muži byli k nošení standardy na Vienne; ale byly zkontrolovány konsensem lepších mužů a legie byla transportována přes Británii

‚Začal dělat '

Další význam je inceptivní, který popisuje situaci, která začala v určitém okamžiku a pokračovala neurčitě:^[51]

quo postquam fuga inclīnāvit, aliī v aquam caecī ruēbant, aliī dum cunctantur in rīpīs oppressī (Živý)^[52]

‚poté, co začala rutina, někteří začali slepě spěchat do vody, jiní, zatímco váhali na břehu, byli rozdrceni '

ubī accēpit hominēs clārōs vēnisse, metū agitābātur (Sallust)^[53]

„když uslyšel, že přišli někteří důležití lidé, začal se znepokojeně rozrušovat“

Pluperfektní souvislý význam

Když se použije nedokonalý čas s příslovcem jsem „nyní“ a po dlouhou dobu to znamená „dělal jsem“:

quod iam diū cupiēbant (Živý)^[54]

„po kterém už dlouho toužili“

Epistolary nedokonalý

Někdy se spisovatel v dopisech představí v pozici příjemce a použije minulý čas k popisu události, která je pro samotného spisovatele přítomna:^[55]

etenim ibī sedēns haec ad te scrībēbam (Cicero)^[56]

„ve skutečnosti jsem tam seděl, když jsem vám to psal“ (tj. „sedím tam, když vám to píšu“)

Potenciální význam („by byl“)

Někdy nedokonalé součet se používá s potenciálním významem („by bylo“):^[57]

omnīnō supervacua erat doctrīna, sī nātūra sufficeret (Quintilian )^[58]

„učení by bylo zcela zbytečné, pokud by příroda stačila“

vehementní intererat vestrā, quī patrēs estis, līberōs vestrōs hīc potissimum discere (Plinius)^[59]

„Bylo by ve vašem zájmu, vy, kteří jste otcové, pokud by vaši synové mohli studovat zde, a ne v jiném městě.“

Perfektní orientační

Minulá událost

Perfektní nejčastěji vypráví událost v minulosti. Obvyklým překladem je jednoduchý anglický minulý čas s '-ed' nebo ekvivalent:

Veni, vidi vici (Caesar)^[60]

'Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem'

ibī M. Marcellum convēni eumque diem ibī cōnsūmpsī (Servius Cicero)^[61]

‚tam jsem potkal Marcuse Marcella a strávil jsem tam ten den '

ūniversī ex nāvī dēsiluērunt (Caesar)^[62]

„všichni současně vyskočili z lodi dolů“

Současný dokonalý význam

Perfect lze také použít jako anglický present perfect („I have done“):^[63]

ecum et mūlum Brundisī tibī relīquī (Cicero)^[64]

"Nechal jsem ti na Brundisiu koně a mezka"

nóndum satis cnstituī (Cicero)^[65]

"Ještě jsem se úplně nerozhodl"

Kal. Iane. [Kalendīs Iānuāriīs] dēbuit, adhūc nōn solvit (Cicero)^[66]

„peníze měl zaplatit 1. ledna, ale stále je nevyplatil“

Zážitkový perfektní

Stejně jako u anglického dokonalého lze latinský dokonalý někdy použít k propojení zkušeností, které se v minulosti staly několikrát:

Cōntiōnēs saepe exclāmāre vīdī, cum aptē verba cecidissent (Cicero)^[67]

„Často jsem viděl, jak veřejná shromáždění křičí nahlas, když slova padla trefně (tj. S nápadným rytmem)“

Podobně tomu je i „gnomický dokonalý“, který na základě minulých zkušeností uvádí obecnou pravdu:^[68]

ne aeris acervus et aurī dēdūxit corpore febrīs (Horace)^[69]

„hromada bronzu a zlata nikdy neztratila horečky z těla“ (tj. neubere)

Iterativní akce

Ve větách, které znamenají „kdykoli X nastane, nastane Y“, vztahující se k obecnému času, se pro událost X použije dokonalý čas, pokud předchází události Y.^[70] V angličtině se často používá přítomný čas:

dum lego, adsentior, cum posuī librum adsēnsiō omnis illa ēlābitur (Cicero)^[71]

„při čtení souhlasím, ale jakmile knihu odložím, veškerá ta dohoda zmizí“

cum hūc vēnī, hoc ipsum nihil agere dēlectat (Cicero)^[72]

„kdykoli sem přijdu, velmi mě„ nic nedělá “potěší“

Délka času

Perfekt, ne nedokonalý, se používá, když se říká, že situace trvala v minulosti po určitou dobu, ale nyní skončila:^[73]

nōnāgintā vīxit anno (Cicero)^[74]

‚žil devadesát let '

Cassius tōtā vītā aquam bibit (Seneca)^[75]

„Cassius pil vodu po celý svůj život“

omnēs ante vōs cōnsulēs senātuī pāruērunt (Cicero)^[76]

„všichni konzulové, než jste poslouchali Senát“

Výjimky z tohoto pravidla jsou velmi vzácné, ale vyskytují se, například následující, která popisuje probíhající nedokončenou situaci:^[77]

Philippus nūllus ūsquam nec nūntius ab eo na alikvotní počet hór veniēbat (Živý)^[78]

"Philip nebyl nikde v dohledu a několik hodin od něj nedorazil žádný posel."

Podobně se perfektní používá pro situaci, která vždy existovala a stále existuje:

mēcum vīvit semperque vīxit (Cicero)^[79]

„žije se mnou a vždy to udělal“

Eram a fuī

Oba v angličtině znamenají „Byl jsem“, ale v latině je obvykle rozdíl. Stejně jako u jiných sloves, perfektní se obvykle používá, když je uvedena doba:

diū ... silentium fuit (Živý)^[80]

„po dlouhou dobu bylo ticho“

Perfekt se také používá, když věta popisuje spíše událost než situaci:

aquae ingentēs eō annō fuērunt et Tiberis loca plāna urbis inundāvit (Živý)^[81]

„toho roku došlo k obrovským povodním a Tiber zaplavil ploché oblasti města“

fuistī igitur apud Laecam illā nocte, Catilīna (Cicero)^[82]

"Byl jsi tedy tu noc v Laekově domě, Catiline!" (tj. zúčastnili jste se schůzky)

Perfektní fuī „Byl jsem jednou“, „býval jsem“ se někdy používá k popisu dřívější situace a zdůrazňuje, že již neexistuje:^[83]

ego tam fuī quam vōs estis (Petronius)^[84]

"Byl jsem jednou jako ty"

statua Attī ... ad laevam cūriae fuit (Živý)^[85]

„kdysi tu byla socha Attus nalevo od senátního domu “

fuimus Tróes, fuit Īlium (Virgil)^[86]

„přestali jsme být trojskými koni; Troy už není

Perfekt se také používá ve větách, jako jsou následující, které popisují trvalý stav, na rozdíl od nedokonalého, který popisuje dočasný:^[87]

Samia mihī māter fuit; ea habitābat Rhodī (Terence)^[88]

„moje matka byla Samian; v té době žila na Rhodosu “

apud Helvētiōs longē nōbilissimus fuit et dītissimus Orgetorix (Caesar)^[89]

"Mezi Helvéty byl zdaleka nejušlechtilejší a nejbohatší Orgetorix."

Podle Pinkstera použití erat v těchto dvou příkladech by to znělo špatně. „V obou případech by čtenář chtěl vědět:„ Co se stalo dál? “^[90]

Perfekt musí být také použit s příslovci jako semel 'jednou', bis 'dvakrát', ter „třikrát“, což znamená, že situace již skončila:^[91]

fuī bis v Bīthȳniā (Cicero)^[92]

"Byl jsem dvakrát v Bithynii"

Pro zeměpisný popis erat se používá:

v eo flūminových pozicích erat (Caesar)^[93]

„na té řece byl most“

Existují také některé typy vět, kde může být lhostejně použit buď čas, například při popisu něčího jména nebo postavy:

Manus eī nōmen erat / Dīnomenī fuit žádní muži (Živý)^[94]

„jmenoval se Manus“ / „jmenoval se Dinomenes“

dīligēns erat imperātor / imperātor fuit summus (Nepos)^[95]

„byl pracovitý generál“ / „byl vynikající generál“

Ekvivalent těchto dvou časů, éra a fui oba znamenají „Byl jsem“, dodnes existují ve španělštině a portugalštině. (Vidět Španělská konjugace, Konjugace portugalského slovesa.)

Meminī, ódī, ne

Některá slovesa, z nichž jsou nejčastější meminī 'Pamatuji si', ódī „Nenávidím“ a ne „Vím“, jsou používány v dokonalém čase, ale mají význam přítomného času:

meminī mē adesse (Cicero)^[96]

‚Pamatuji si, že jsem byl přítomen '

sī tū oblītus es, v dī meminērunt (Catullus)^[97]

„i když jsi zapomněl, ale bohové si to pamatují“

ódī et amo (Catullus)^[98]

"Nenávidím a miluji"

Budoucí dokonalost a pluperfekt těchto sloves slouží jako ekvivalent budoucího nebo nedokonalého času: meminerō ‚Budu si pamatovat ', memineram 'Jsem si vzpomněl'. meminī má imperativ memento 'Pamatuj si!'

Sloveso ne obvykle znamená „vím“, ale někdy má minulost, což znamená „seznámil jsem se s“:

ne nimus, nescīmus quī sīs, numquam tē anteā vīdimus (Cicero)^[99]

"Neznáme tě, nevíme, kdo jsi, nikdy jsme tě neviděli."

součet. sed ubī tū mē nóvistī gentium aut vīdistī aut conlocūtu?^[100] (Plautus)^[101]

„Jsem (ten, kterého jsi zmínil). Ale kde na zemi jsi mě poznal, viděl jsi mě nebo někdy se mnou hovořil? '

Perfektní z cōnsuēscō, cōnsuēvī „Už jsem si zvykl“, se také často používá v současném smyslu:^[102]

quī diēs aestūs maximōs efficere cōnsuēvit (Caesar)^[103]

„tento den obvykle přináší nejvyšší příliv“

Perfektní s habeo

Někdy je možné vidět začátky dokonalého času vytvořeného s habeo („Mám“) a dokonalé příčestí, které se stalo běžným způsobem formování dokonalého ve francouzštině a italštině:

ratiónů Erótis, etsī ipsum nondum vīdī, tamen ex litteri eius prope modum cognitās habeō (Cicero)^[104]

"Pokud jde o Erosovy účty, přestože jsem ho osobně neviděl, více či méně jsem se dozvěděl, co říkají z jeho dopisu."

Clōdī animum perspectum habeo, cognitum, iūdicātum (Cicero)^[105]

"Nyní jsem důkladně prozkoumal, naučil se a posoudil Clodiusovu mysl."

Podle Gildersleeve a Lodge tato forma dokonalosti „není pouhou obcházkou dokonalosti, ale klade zvláštní důraz na zachování výsledku“.^[106]

V pozdější latině se tato konstrukce stala běžnější, například:^[107]

Ecce episcopum ... invītātum habēs et vix nōbīs supersunt quattuor vīnī amfory (Gregory of Tours, 6. století)^[108]

"Pozval jsi biskupa a zbyly nám sotva čtyři sklenice vína!"

Varianta s teneo Někdy se také vyskytuje výraz „držím nebo nechávám“, ale obvykle s důrazem na myšlenku držení:

populī Rōmānī exercitus Cn. Pompeium circumsedet, fossā et vallō saeptum tenet, fuga prohibet (Cicero)^[109]

„armáda římského lidu obléhá Gnaea Pompeye, udržuje ho oploceného (oplocen ho) příkopem a zdí a brání mu v útěku“

Pluperfect může být podobně vyroben pomocí jednoho z minulých časů habeo:^[110]

v montibus castra habuit posita Pompeius v cōnspectū utrōrumque oppidōrum ([Caesar])^[111]

"Pompeius umístil tábor v horách na dohled obou měst."

Caesar equitātum omnem quem ex omnī prōvinciā coāctum habēbat praemittit (Caesar)^[112]

"Caesar poslal dopředu veškerou jízdu, kterou shromáždil z celé provincie"

itaque nāvīs omnīs quās parātās habuerant ad nāvigandum prōpugnātōribus īnstrūxērunt ([Caesar])^[113]

'and so they drew up and manned with fighters all the ships which they had earlier got ready for sailing'

Perfect passive with fuī

Normally the perfect passive tenses are formed with součet, ero, a eram (např. captus suma 'I was captured', captus ero 'I will have been captured', captus eram 'I had been captured'). Occasionally, however, they can be formed with fuī, například captus fuī, captus fuerō, captus fueram.^[114]

předchozí nātus fuit Sophoclēs quam Eurīpidēs [nātus est] (Gellius)^[115]

'Sophocles was born before Euripides'

quod tibī fuerit persuāsum, huīc erit persuāsum (Cicero)^[116]

'whatever is (lit. will have been proved) acceptable to you will be acceptable to him'

arma quae fīxa in pariētibus fuerant, ea sunt humī inventa (Cicero)^[117]

'the weapons which had (earlier) been fixed on the walls were found on the ground'

quae sī quandō adepta est id quod eī fuerat concupītum, tum fert alacritātem (Cicero)^[118]

'if ever (desire) has obtained what it had earlier set its heart on, it brings joy'

In these examples, the fact that the verb with fuit in each case refers to an earlier state than the verb with est is clearly a factor in the choice of tense.^[119]

In authors from Livy onwards the pluperfect with fueram and future perfect with fuero are sometimes loosely used for the normal pluperfect with eram and future perfect with ero:^[120]

Sextus Rōmae relictus fuerat (Živý)^[121]

'Sextus had been left behind in Rome'

v Plautus these tenses are used several times with the deponent verb oblīvīscor 'I forget':

Paene oblītus fuī (Plautus)^[122]

'I almost forgot!'

lūcernam forte oblītus fueram exstinguere (Plautus)^[123]

'by chance I had forgotten to extinguish the lamp'

Future perfect indicative

Independent use

The future perfect is usually used in a sentence with 'if' or 'when' referring to future time, but it can sometimes be used on its own, as in the following sentences:

Pompōnia, tū invītā mulierēs, egō virōs accīverō (Cicero)^[124]

'Pomponia, you invite the women, and (meanwhile) I will have summoned the men'

Another famous passage with a future perfect is the call of the orel -bearer to his men when their boat reached the shore of Britain in 55 BC:

'dēsilite', inquit, 'mīlitēs, nisī vultis aquilam hostibus prōdere; egō certē meum reī pūblicae atque imperātōrī officium praestiterō' (Caesar)^[125]

'Jump down, soldiers,' he said, 'unless you want to betray the eagle to the enemy. I will certainly have done my own duty for the republic and the commander!'

There is also an idiom using the future perfect of video, where the future perfect is almost equivalent to a command:^[126]

vōs vīderītis quod illī dēbeātur (Živý)^[127]

'you must see to it what is due to that man'

Po sī a cum

More frequently the future perfect tense is found after sī 'if' or cum 'when' in clauses referring to a future time. In such sentences English uses the present tense:^[128][129]

moriēre, sī ēmīserīs vōcem! (Živý)^[130]

'you will die, if you utter a sound!' (lit. 'if you will have uttered')

dein, cum mīlia multa fēcerīmus, conturbābimus illa (Catullus)^[131]

'then, when we have made many thousands, we will muddle up the accounts'

sī quid acciderit, tē certiōrem faciam statim (Cicero)^[132]

'if anything happens, I'll let you know at once'

ut sēmentum fēcerīs, ita metēs (Cicero)^[133]

'as you sow (lit. will have sown), so shall you reap'

Future perfect of meminī a ōdī

The future perfect of meminī a ōdī has a simple future meaning:

meminerō, dē istōc quiētus estō (Plautus)^[134]

'I'll remember, don't worry about that'

ōdī hominem et ōderō (Cicero)^[135]

'I hate the man, and I always will'

Pluperfect indicative

Prior event

The pluperfect can be used as in English to describe an event that had happened earlier than the time of the narrative:

quae gēns paucīs ante mēnsibus ad Caesarem lēgātōs mīserat (Caesar)^[136]

'this nation had sent ambassadors to Caesar a few months previously'

Often, like the imperfect tense, the pluperfect can be used to describe the situation prevailing at a certain moment:

abierant cēterī; Clītus ultimus sine lūmine exībat (Curtius)^[137]

'the others had already departed; Clitus was going out last, without a light'

Iterative use

In subordinate clauses of the type 'whenever...', 'whoever...' etc. in past time the pluperfect indicative is used if the event precedes the event of the main clause. Usually in English the simple past is used:^[138]

cum rosam vīderat tum incipere vēr arbitrābātur (Cicero)^[139]

'it was only whenever he saw a rose that he thought that spring was beginning'

cōnfectō itinere cum ad aliquod oppidum vénerat, eādem lectīcā ūsque in cubiculum dēferēbātur (Cicero)^[140]

'at the end of the journey, whenever he came to some town, he would be carried in the same smetí straight into his bedroom'

In later writers such as Livy, the pluperfect subjunctive is used in a similar context.^[141]

Potential meaning ('would have')

Sometimes in a conditional clause a pluperfect indicative can have the meaning of a potential pluperfect subjunctive ('would have'), when it refers to an event which very nearly took place, but did not:^[142]

perāctum erat bellum, sī Pompeium Brundisiī opprimere potuisset (Florus )^[143]

'the war would have been completely finished, if (Caesar) had been able to crush Pompeius na Brundisium '

Pluperfect of meminī, ōdī, nōvī

The pluperfect of ōdī, nōvī a meminī has the meaning of an imperfect:

meminerant ad Alesiam magnam sē inopiam perpessōs (Caesar)^[144]

'they remembered how they had put up with a great shortage at Alesia '

ōderam multō peius hunc quam illum ipsum Clōdium (Cicero)^[145]

'I hated this man even more than I hated Clodius himself'

ne nōverat Catilīnam; Āfricam tum praetor ille obtinēbat (Cicero)^[146]

'he did not know Catiline, since the latter was at that time governor of Africa'

Subjunktivní nálada

The subjunktivní nálada in Latin has four tenses, which are as shown below. Note that the meanings given here are only very approximate, since in fact each tense has a wide variety of meanings.

For the subjunctive of other verbs, see the table at the beginning of this article.

The present subjunctive of 3rd conjugation verbs resembles the future in the 1st person singular, but in other persons it differs. The subjunctive goes dūcam, dūcās, dūcat... while the future indicative goes dūcam, dūcēs, dūcet...

There is no future subjunctive tense as such, although there is a periphrastic future subjunctive (factūrus sim), which is used for example in indirect questions.

Přítomný konjunktiv 1. konjugačních sloves končí v -em, -ēs, -et, of conjugations 2, 3, and 4 in -am, -ās, -ata sum, possum, volō, nōlō, mālō v -im, -īs, -it.

The imperfect subjunctive of every active verb has the same form as the infinitive with the endings -em, -ēs etc.: amārem, vidērem, audīrem atd.

In 1st conjugation verbs, the ending -āvissem je často smluvně uzavřena -āssem.

Přítomný spojovací způsob

Potenciál

The present subjunctive can be potential ('would', 'could') or jussive ('should'). After the word pevnost perhaps, it can mean 'may', expressing a possibility:

dūrum hoc fortasse videātur (Cicero)^[147]

'this may perhaps seem harsh'

It can also express a wish for the future (the word utinam is usually added):

utinam illam diem videam! (Cicero)^[148]

'may I live to see that day!'

A more usual translation for the potential subjunctive, however, is 'would'. In conditional sentences, the present subjunctive usually refers to some hypothetical situation in the future. This kind of conditional sentence is known as 'ideal':^[149]

haec sī tēcum patria loquātur, nōnne impetrāre debeat? (Cicero)^[150]

'if your country were to say this to you, shouldn't she be granted her request?'

hanc viam sī asperam esse negem, mentiar (Cicero)^[151]

'if I were to deny that this road is a rough one, I would be lying'

In early Latin, a present subjunctive can also be used to make an unreal conditional referring to the present:^[152]

haud rogem tē, sī sciam (Plautus)^[153]

'I wouldn't be asking you, if I knew'

However, there was a gradual shift in usage, and in the classical period, and even sometimes in Plautus, the imperfect subjunctive is used in such clauses (see below for examples).

Historic potential

Sometimes in poetry a present subjunctive can be used to refer to a potential past event, where in prose a pluperfect subjunctive would be used in both halves of the sentence:^[154]

nī docta comes admoneat, inruat et frūstrā ferrō dīverberet umbrās (Virgil)^[155]

'had his learned companion not warned him, Aeneas would have rushed in and beaten aside the ghosts with his sword in vain'

Generalising 2nd person

When a conditional sentence expresses a generalisation, the present subjunctive is used for any 2nd person singular verb, whether in the subordinate clause or the main clause:^[156] Thus, in the subordinate clause:

ferrum sī exerceās conteritur (Cato)^[157]

'if ever you use iron, it gets worn away'

(senectūs) plēna est voluptātis, sī illā sciās ūtī (Seneca)^[158]

'old age is full of pleasure, if you know how to enjoy it'

And in the main clause:

quom inopia est, cupiās (Plautus)^[159]

'whenever there's a shortage of something, you want it'

Jussive

When the subjunctive has a jussive meaning, it can be a suggestion or command in the 1st or 3rd person:

vīvāmus, mea Lesbia, atque amēmus (Catullus)^[160]

'let's live, my Lesbia, and let's love'

sedeat ahoj (Gellius)^[161]

'let him sit here!'

In philosophy it can set the scene for a discussion:

vēndat aedēs vir bonus (Cicero)^[162]

'let us suppose that a good man is selling a house'

Another use is concessive:

sedět fūr, sedět sacrilegus, sedět flāgitiōrum omnium vitiōrumque prīnceps; at est bonus imperātor (Cicero)^[163]

'he may well be a thief, he may well be a temple robber, he may be the leader of all outrages and vices; nonetheless he is a good general!'

The subjunctive is also used in deliberative questions (which are questions which expect an imperative answer):^[164]

dē Pompeiō quid agam? (Cicero)^[165]

'what ought I to do about Pompey?'

In dependent clauses

The present subjunctive is also used in a great variety of subordinate clauses set in present time, such as purpose clauses, indirect commands, consecutive clauses, clauses of fearing, indirect questions, and others. In some of these constructions, it can often be translated simply as if it were an ordinary present indicative, such as after causal cum:

quae cum ita sint (Cicero)^[166]

'since these things are so'

The subjunctive is also used in purpose clauses (also known as final clauses):^[167]

oportet ēsse ut vīvās, nōn vīvere ut edās (Rhētorica ad Herennium )^[168]

'you should eat so that you can live, not live so that you can eat'

One of the most common uses of the subjunctive is to indicate reported speech. When a question is made indirect, the verb is always changed into the subjunctive mood. The present subjunctive can therefore represent what would be a present indicative if the question was direct:

quārē id faciam, fortasse requīris? (Catullus)^[169]

'do you perhaps ask why I do that?'

In reported speech, the present subjunctive can also represent a present imperative or a jussive subjunctive. This type of construction is known as an indirect command:

nūntium mittit ut veniant (Živý)^[170]

'she sends a messenger (to say) that they should come'

Po Quin, if the context is clearly future, a present subjunctive can sometimes represent a future tense or potential subjunctive:^[171]

haec sī ēnūntiāta Ariovistō sint, nōn dubitāre quīn dē omnibus supplicium sūmat (Caesar)^[172]

'they said that if these things were reported to Ariovistus, they didn't doubt that he would put them all to death'

Similarly in the protasis ('if' clause) of a conditional sentence in indirect speech, a present subjunctive can represent an original future indicative:^[173]

nisī dēcēdat atque exercitum dēdūcat, sēsē illum prō hoste habitūrum (Caesar)^[174]

'(Ariovistus told Caesar that) if he did not retreat and withdraw his army, he would treat him as an enemy'

In other examples in reported speech, the subjunctive in the 'if' clause represents an original present subjunctive with potential meaning:

voluptātem, sī ipsa prō sē loquātur, concessūram arbitror dignitātī (Cicero)^[175]

'I believe that Pleasure, if she were to speak for herself, would give way to Dignity'

Archaic subjunctives

In old Latin, a form of the subjunctive with -s-, known as the sigmatic aorist subjunctive, is preserved (faxim, servāssim atd.). This is used in wishes for the future:^[176]

dī tē servāssint semper! (Plautus)^[177]

'may the gods preserve you always!'

deī faxint ut liceat! (Cicero)^[178]

'may the gods ensure that it be allowed'

In Plautus this subjunctive is also used in prohibitions, when it exists:^[179]

nīl mē cūrāssīs! (Plautus)^[180]

'don't worry about me!'

In some phrases it has a conditional meaning:

mužský faxim lubēns (Plautus)^[181]

'I would willingly do him harm!'

nec satis sciō, nec, sī sciam, dīcere ausim (Živý)^[182]

'I do not know, nor, if I knew, would I dare to say'

Another archaic subjunctive is siem pro sim, which is very common in Plautus and Terence, but fell out of use later:

scīs ubī siēt? (Terence)^[183]

'do you know where she is?'

Less common is fuam, se stejným významem. This occurs occasionally in Plautus and also once in Lucretius (4.635) and once in Virgil's Aeneid, where the archaic form is presumably appropriate for the speech of the god Jupiter:

Trōs Rutulusne fuat, nūllō discrīmine habēbō (Virgil)^[184]

'whether it be Trojan or Rutulian, I shall make no distinction!'

Another old subjunctive is duim, od slovesa dělat 'I give'. It occurs mostly in Plautus and Terence, but sometimes also in Cicero, in phrases like the following:

dī tē perduint! (Plautus)^[185]

'may the gods destroy you!'

Imperfect subjunctive

The imperfect indicative is always imperfektivní in aspect ('was doing'); the imperfect subjunctive is also often imperfective in meaning ('I was doing', 'I would be doing'). However, as the examples below show, it can also sometimes be perfective ('I did'), in view of the fact that it often represents the transformation into past time of a present or future tense or an imperative.

Potenciál

The imperfect subjunctive is often used in wishes to represent an imagined or wished for situation impossible at the present time:^[186]

utinam Servius Sulpicius vīveret! (Cicero)^[187]

'if only Servius Sulpicius were alive!'

Similarly in unreal conditional sentences, the imperfect subjunctive represents a situation which is hypothetical or imaginary, referring to the present time:

Sicilia tōta, sī ūnā vōce loquerētur, hoc dīceret (Cicero)^[188]

'if the whole of Sicily were able to speak with one voice, it would be saying (would say) this'

scrīberem ad tē dē hōc plūra, sī Rōmae essēs (Cicero)^[189]

'I would write more about this to you, if you were in Rome'

sī intus eset, ēvocārem (Plautus)^[190]

'if he were inside, I would be calling him out'

Quid facerēs, sī amīcum perdidissēs? (Seneca)^[191]

'how would you react, if you had lost a friend?'

In the following sentence, the imperfect subjunctive vellem is used to wish for something that cannot now come true, while the present subjunctive velim leaves open the possibility that it may be true:

dē Menedēmō vellem vērum fuisset, dē rēgīnā velim vērum sit. (Cicero)^[192]

'I wish it had been true about Menedemus; I hope it may be true about the queen'

Generalising 2nd person

The 2nd person imperfect subjunctive when potential is nearly always indefinite and generalising, i.e. an imaginary 'you':^[193]

crēderēs victōs (Živý)^[194]

'you would have thought them beaten'

Jussive

A rarer use of the imperfect subjunctive is the past jussive:^[195]

at tū dictīs, Albāne, manērēs! (Virgil)^[196]

'you should have remained true to your words, o Alban!'

This usage is quite common in Plautus^[197] but rare in later Latin. The normal prose practice is to use either a past tense of dēbeō 'I have a duty to' or oportet 'it is proper' with the infinitive, or else a gerundive with a past tense of součet.

The imperfect subjunctive can also be used in deliberative questions, that is to say, questions asking for advice, in a past time context:

Quid facerem? (Virgil)^[198]

'what was I to do?'

In dependent clauses

The imperfect subjunctive is very commonly found in past context dependent clauses, where it can represent the transformation of a present indicative or imperative. The following example contains an indirect command reflecting an imperative in direct speech:

imperāvit eī ut omnēs forēs aedificiī obklopit (Nepos)^[199]

'he ordered him to go round all the doors of the building'

Another very common use is the circumstantial cum-clause with the imperfect subjunctive. Here the imperfect subjunctive has the same meaning as an imperfect indicative would have if cum were omitted:

cum sedērem, inquit, domī trīstis, accurrit Venerius (Cicero)^[200]

'while I was sitting at home in a sad mood,' he said, 'Venerius came running up'

On the other hand, in result clauses after verbs meaning 'it happened that...', the imperfect subjunctive is always used even of a simple perfective action, which, if the grammatical construction did not require a subjunctive, would be expressed by a perfect indicative:^[201]

accidit ut ūnā nocte omnēs Hermae dēicerentur praeter ūnum (Nepos)^[202]

'it happened that in a single night all the statues of Hermes were thrown down except one'

In indirect questions in a historic context, an imperfect subjunctive usually represents the transformation of a present indicative:^[203]

quaesīvit salvusne eset klipeus (Cicero)^[204]

'Epaminondas asked whether his shield was safe'

Similarly, in the following example after Quin, the imperfect subjunctive also represents the transformation of a present indicative:

nec dubitavēre Persae, quīn Issō relictā Macedones fugerent (Curtius)^[205]

'nor did the Persians doubt that, now that they had abandoned Issus, the Macedonians were fleeing'

However, when the context makes it clear that the reference is to the future, the imperfect subjunctive after Quin can have a prospective or future meaning:^[206]

nec, sī illa restituerētur, dubitāvī quīn mē sēcum redūceret (Cicero)^[207]

'and I didn't doubt that, if the republican government were restored, it would bring me back with it'

An imperfect subjunctive can also have a prospective or future meaning after a verb of fearing or expecting:^[208]

verēns nē dēderētur, Crētam vēnit (Nepos)^[209]

'fearing that he might be handed over to the Romans, he fled to Crete'

It can also have a prospective or future meaning in a relative clause:^[210]

ante lūcem vōta ea quae numquam solveret nūncupāvit (Cicero)^[211]

'before dawn he announced those vows which he was never to fulfil'

In the protasis of a conditional clause in indirect speech the imperfect subjunctive can similarly represent a future indicative:^[212]

quiētūrus haud dubiē, nisī ultrō Etrūscī arma inferrent (Živý)^[213]

'with the intention of remaining inactive, unless (at some future time) the Etruscans were to attack of their own accord'

Forem

Just as the verb součet 'I am' has a future infinitive přední, zkratka pro futūrum esse, so it also has a past-potential subjunctive přední, zkratka pro futūrus essem. This is not used in Caesar, but is common in Livy and Nepos.^[214] It is used especially in conditional sentences,^[215] either in the protasis ('if' clause) or the apodosis (main clause), and it generally has a potential or future meaning.

One common use, in combination with a perfect passive participle, is with the meaning 'would have been' in past conditional sentences:

dēlētusque exercitus foret nī fugientēs silvae texissent (Živý)^[216]

'and the army would have been annihilated if the woods hadn't provided cover for those who were fleeing'

obsessaque urbs foret, nī Horātius cōnsul esset revocātus (Živý)^[217]

'and the city would have been besieged, if the consul Horatius had not been recalled'

Another use is in indirect speech after sī 'if' as the equivalent of a future indicative in the original direct speech:

imperat Tullus utī iuventūtem in armīs habeat: ūsūrum sē eōrum operā sī bellum cum Veientibus foret (Živý)^[218]

'Tullus ordered him to keep the young men armed; he would need their help if (at some future time) there was a war with the people of Veii'

sī summus foret, futūrum brevem (Cicero)^[219]

'(he was confident) that even if (the pain) were going to be very great, it would be brief'

It can also be used with a future meaning in sentences like the following, which are not conditional:

mihī dubium non erat quīn ille iam iamque foret in Āpūliā (Cicero)^[220]

'I personally have no doubt [epistolary imperfect] that he will be in Apulia any moment now'

multō sē in suō lectulō mālle, quicquid foret (Cicero)^[221]

'he said that he would far rather die in his own bed, whatever might happen in future'

idque eō dīcitur fēcisse, quō inter sē fīdī magis forent (Sallust)^[222]

'and it is said that he did this so that (in future) they would be more trustworthy to one other'

pars stāre incertī utrum prōgredī an regredī in castra tūtius foret (Živý)^[223]

'some were standing still, uncertain whether it would be safer to go forward or to retreat into the camp'

Aristotelēs respondit factūrum esse quod vellent, cum id sibī foret tempestīvum (Gellius)^[224]

'Aristotle replied that he would do what they wanted when it was going to seem to him a suitable time'

With a perfect participle after sī nebo qui, foret + the perfect participle can represent a future perfect tense of a deponent or passive verb:

puerum, prīmus Priamō quī foret postillā nātus, temperāret tollere (Cicero)^[225]

'the oracle told Priam that he should forbear to raise the first son who was going to be born to him subsequently'

timor inde patrēs incessit nē, sī dīmissus exercitus foret, rūrsus coetūs occultī coniūrātiōnēsque fīerent (Živý)^[226]

'the senators began to be afraid that if the army were dismissed, there would be further secret meetings and conspiracies'

nē, sī ab hostibus eae captae forent, cōnsilia sua nōscerentur, epistulās id genus factās mittēbant (Gellius)^[227]

'in case those letters were captured by the enemy and their plans discovered, they used to send them in this way'

However, the same future perfect meaning can be expressed with a simple participle or by an ordinary pluperfect subjunctive:

hanc Graecīs cōnscrīptam litterīs mittit, nē interceptā epistolā nostra ab hostibus cōnsilia cognōscantur (Caesar)^[228]

'he sent this in Greek, in case the letter was intercepted and our plans learnt by the enemy'

summum erat perīculum nē, sī nihil impetrāssent, plānē aliēnārentur ā senātū (Cicero)^[229]

'there was the greatest danger that if they didn't obtain any concession, they would be completely alienated from the Senate'

In other sentences, however, it has no future meaning, merely potential, as in the following example, where it appears to be used simply for metrical convenience as the equivalent of eset in the second half:

sī fraxinus esset, fulva colōre foret; sī cornus, nōdus inesset (Ovid)^[230]

'if it were made of ash-wood, it would be light in colour; if cornel-wood, there would be a knot in it'

Similarly in the following conditional clause, it has a past, not future, meaning:

sī utrumvīs hōrum unquam tibi vīsus forem, nōn sīc lūdibriō tuīs factīs habitus essem (Terence)^[231]

'if I had ever seemed either of these things to you, I wouldn't have been made a mockery of by your deeds in this way'

Perfektní spojovací způsob

Independent use

In wishes, the perfect subjunctive expresses a wish for the past, leaving open the possibility that it may have happened:^[232]

utinam vērē augurāverim (Cicero)^[233]

'I hope that I have prophesied correctly!'

Sometimes the perfect subjunctive seems to refer to present or future time, and mean 'could'.^[234] For example, in the following idiom the perfect is usual:

žádný facile dīxerim quicquam mē vīdisse pulchrius^[235]

"Nemohl jsem snadno říct (= nemyslím si), že jsem někdy viděl něco krásnějšího"

In a conditional sentence it can mean 'would do':^[236]

Cicerōnī nēmo ducentōs nunc dederit nummōs, nisi fulserit ānulus ingēns (Juvenal)

'these days no one would give Cicero even two hundred tuppences, unless a huge ring glittered (on his finger)'

In the following, it is the transference into hypothetical mood of a future perfect indicative, describing a future potential result:

sī nunc mē suspendam, meīs inimīcīs voluptātem creāverim (Plautus)^[237]

'if I were to hang myself now, I would simply end up having given pleasure to my enemies'

In the following sentence both 'could' and 'could have' are possible:^[238]

ad sexāgintā captōs scrīpserim, sī auctōrem Graecum sequar (Živý)^[239]

"Mohl bych napsat, že počet zajatců byl až šedesát, kdybych měl následovat řeckou autoritu"

V dalších příkladech dokonalý spojovací způsob rozhodně odkazuje na minulost a znamená „mohl by udělat“ nebo „by udělal“:^[240]

Themistoclēs nihil dīxerit v quō ipse Arēopagum adiūverit (Cicero)^[241]

'Themistocles nemohl říct nic o tom, jak on sám pomohl Areopagus '

quī ambō saltūs eum ... ad Libuōs Gallōs dēdūxerint (Živý)^[242]

„oba tyto průkazy by přinesly (Hannibal ) dolů k libanským Galům

S negativní částice ne může vyjádřit negativní příkaz. Zde má konjunktiv jussivní použití, nikoli potenciál:

ne ... smrtelník timuerītis^[243]

‚neměli byste se bát smrti '

V závislých klauzích

Perfektní spojovací způsob se nejčastěji používá v závislých klauzích. Obvykle představuje to, co by v nezávislé klauzi bylo dokonalým indikátorem. Jelikož však neexistuje způsob, jak vyjádřit nedokonalý čas v primární posloupnosti, kromě použití dokonalého spojovacího způsobu, mohl by také někdy představovat nedokonalý ukazatel.^[244] Dokonalý spojovací způsob se obvykle nachází, když je hlavní sloveso jedním z primárních (tj. Minulých) časů. Jedno běžné použití je v nepřímých otázkách, když je kontext primární:

ex eo facile conicī poterit, quam cārus suīs fuerit (Nepos)^[245]

„z toho se snadno bude domnívat, jak drahý byl pro svůj lid“

quid lēgātī ēgerint nōndum scīmus (Cicero)^[246]

„ještě nevíme, co velvyslanci udělali“ (nebo „dělali“ nebo „dělali“)

steterim an sēderim nesciō (Seneca starší)^[247]

"Nevím, jestli jsem stál nebo seděl"

Slovesa v podřízených větách v nepřímé řeči (nebo implicitní nepřímé řeči) jsou také vždy v konjunktivní náladě:

Caesar mihī ignōscit na litrās quod nōn vēnerim (Cicero)^[248]

"Caesar mi odpouští dopisem za to, že jsem nepřišel"

mea māter īrāta est quia nōn opakovat (Plautus)^[249]

‚moje matka je naštvaná, protože jsem se nevrátil '

Může být také použit po Quin, jak po primárním, tak po historickém slovesu:

žádný dubitó quín obsaditissimus fuerīs (Cicero)^[250]

„Nepochybuji o tom, že jste byli velmi zaneprázdněni“ (originál Era nebo fuistī)

nēmō Lilybaeī fuit quīn vīderit (Cicero)^[251]

„v Lilybaeum nebyl nikdo, kdo by to neviděl“

Lze jej také použít v klauzuli o výsledku za historickým slovesem, jak je uvedeno v následujícím:

eō ūsque sē praebēbat patiem atque impigrum ut eum nēmō umquam in equō sedentem vīderit (Cicero)^[252]

"ukázal se tak tvrdě a energicky, že ho nikdo nikdy neviděl sedět na koni"

V následující větě je použito za qui v kauzálním smyslu („pokud“ nebo „s ohledem na skutečnost“):^[253]

mē caecum quī haec ante nōn vīderim! (Cicero)^[254]

"Musím být slepý, že jsem to předtím neviděl!"

Může to také následovat qui v omezující klauzuli:^[255]

Catōnis ōrātiōnēs, quās quidem invēnerim (Cicero)^[256]

„projevy Cato, přinejmenším takové, jaké jsem objevil“

Pluperfektní spojovací způsob

Nezávislé použití

V nezávislých větách pluperfektní spojovací prostředek znamená „udělal by“, „mohl by udělat“, mohl udělat „nebo„ měl by udělat “.

Jedno běžné použití je v podmíněných větách, kde se pluperfektní spojovací způsob používá k vyjádření hypotetické události v minulosti, ke které mohlo dojít, ale ne. Toto použití se nalézá již od Plauta:^[257]

sī appellāssēs, odpověď (Plautus)^[258]

„kdybys mu zavolal, odpověděl by“

Další použití, když představuje transformaci budoucího dokonalého času, je popsat hypotetickou událost, která se ještě má uskutečnit:

ergo ego nisī peperissem, Rōma nōn oppugnārētur; nisī fīlium habērem, lībera in līberā patriā Mortua Essem (Živý)^[259]

„pokud bych tedy nerodil, nebyl by Řím nyní napaden; kdybych neměl syna, zemřel bych jako svobodná žena ve svobodné zemi '

Může také vyjádřit hypotetickou událost v minulosti, kterou si přejeme, ale která se neuskutečnila:

utinam ille omnīs sēcum suās cōpiās ēduxisset! (Cicero)^[260]

"kdyby s sebou vyváděl všechny své síly!"

V následující větě královna Dido uvažuje o tom, co „mohlo být“:^[261]

tváře v Castře tulissem implēssemque forōs flammīs (Virgil)^[262]

"Mohl jsem nést pochodně do tábora a naplnit můstky plameny"

Jiní chápou pluperfektní spojovací způsob v takových větách jako přání („kdybych jen nesl!“); ostatní zase jako jussive („I could have have carry!“).^[263]

Více jistý příklad jussive pluperfect je v následujícím příkladu od Cicera, který používá zápor ne:^[264]

quid facere dēbuistī? pecūniam rettulissēs, frūmentum nē ēmissēs (Cicero)^[265]

„co jsi měl za povinnost? měl jsi vrátit peníze, neměl jsi koupit kukuřici '

V závislých klauzích

V závislých klauzích je nejběžnějším významem pluperfektního konjunktivu „udělal“.

V podmíněné klauzuli popisuje hypotetickou situaci, která se ve skutečnosti nestala:

omnium cōnsēnsū capāx imperiī nisī imperāsset (Tacitus)^[266]

‚se souhlasem všech by Galba byla považována za schopnou být císařem, kdyby se jím nikdy nestal '

Další velmi časté použití pluperfektního spojovacího způsobu je po cum v časové větě:

quod cum audīvisset, přesně Rōmam dīcitur (Cicero)^[267]

„když to slyšel, prý spěchal do Říma“

Další použití je v nepřímé řeči v kontextu minulých časů, kdy pluperfektní spojovací způsob je často transformací dokonalého indikátoru v přímé řeči.^[268] V následujícím příkladu by původní přímá otázka měla perfektní čas (fuistī):

quaesīvī - Catilīnā, v nocturnō conventū apud M. Laecam fuisset necne (Cicero)^[269]

"Zeptal jsem se Catilina, zda byl na noční schůzce v domě Marcus Laeca nebo ne?"

Ale v některých větách je pluperfektní spojovací způsob odrazem původního nedokonalého indikativu, jako v následujícím příkladu, kde by původní slovesa byla mīlitābāmus a habēbāmus:^[270]

[dīxit eōs] idantické dēprecārī, nē īnferiōrēs je ordinēs quam quōs cum mīlitāssent habuissent adtribuantur (Živý)^[271]

„[řekl], že prosili jen o jednu laskavost, aby jim neměli být přiděleni nižší hodnosti, než jaké měli, když byli na vojenské službě“

V dalších větách je pluperfect odrazem budoucího dokonalého orientačního, vloženého do historické posloupnosti. Původní slova následující věty by pravděpodobně byla tū, sī aliter fēcerīs, iniūriam Caesarī faciēs „pokud to uděláte (uděláte) jinak, uděláte Caesarovi medvědí službu“:

eum, sī aliter fēcisset, iniūriam Caesarī factūrum dīxit (Cicero)^[272]

"řekl, že kdyby měl muž udělat něco jiného, ​​udělal by Caesarovi medvědí službu"

Povinná nálada

The imperativní nálada má dva časy, současnost a budoucnost.

Přítomný imperativ

Pozitivní příkazy

Současná imperativní nálada je normální čas používaný k vydávání přímých příkazů, které si řečník přeje provést najednou. Aktivní formulář lze vytvořit množným číslem přidáním -te:

dā mī bāsia mīlle, deinde centum! (Catullus)^[273]

"dej mi tisíc polibků, pak sto!"

datum dexterās fidemque! (Živý)^[274]

"Dej mi své pravé ruce a svou přísahu!"

Oddělená slovesa jako proficīscor „Vyrazil jsem“ nebo pokračovatel „Sleduji“ má imperativní konec -re nebo -minī (množný):

patent portae: proficīscere! (Cicero)^[275]

„brány jsou otevřené: odejděte!“

sequiminī mē hūc intrō ambae (Terence )^[276]

'následujte mě takto dovnitř, oba dva'

Negativní příkazy

Imperativ se obvykle stává negativním použitím nōlī (te) (doslovně „neochotný!“) plus infinitiv:

nōlīte mīrārī (Seneca starší )^[277]

‚nediv se '

V poezii však může být imperativ s částicemi někdy znehodnocen ne:

ne mě terrēte timentem, obscēnae volucrēs! (Virgil)^[278]

"neděste se mě, kteří už mám strach, obscénní ptáci!"

Negativní objednávka může také použít dokonalý spojovací způsob:^[279]

dē mē nihil timuerīs (Cicero)^[280]

‚neboj se mého účtu '

V pozdější latině, ne plus přítomný spojovací způsob se stal běžnějším, například v Bibli Vulgate.^[281] V následujícím příkladu používají první tři slovesa přítomný spojovací způsob a třetí dokonalý spojovací způsob:

ne cizoložství, ne occidá, ne fūrēris, nē falsum testimōnium dīxerīs (Marek, 10.19)

‚nezcizoložte, nezabíjejte, nekradte, nepodávejte falešné svědectví '

Budoucí imperativ

Latina má také imperativ budoucnosti nebo 2. imperativ,^[282] končí v -vozit), používá se k tomu, aby někoho požádal, aby něco udělal v budoucnu, nebo pokud se nejprve stane něco jiného:

sī quid acciderit, ... scrībitō (Cicero)^[283]

„pokud se něco stane, napište mi“

crās petitō, dabitur (Plautus)^[284]

„zeptejte se zítra; bude vám dáno '

Tento imperativ je velmi častý u časných autorů, jako jsou Plautus a Cato, ale také u pozdějších autorů, jako je Martial:

ubi nōs lāverimus, sī volēs, lavātō (Terence)^[285]

„až skončíme mytí, necháme se umýt, pokud si přejete“

crūdam si edēs, v acētum úvodní slovo (Cato)^[286]

`` pokud budete (budete) jíst (zelí) syrové, namočte jej do octa``

rīdētō multum quī tē, Sextille, cinaedum / dīxerit et digitum porrigitō střední (Bojový)^[287]

'Sextillus, vysmívat se nahlas na ty lidi, kteří vám říkají „teplouš“ a ukázat jim prostřední prst '

Některá slovesa mají například pouze druhý imperativ scītō 'znát', memento 'Pamatuj si'.^[288]

Formální imperativ třetí osoby

S hovorovým budoucím imperativem souvisí formální imperativ (obvykle používaný ve 3. osobě) právního jazyka, jak je tomu v tomto vynalezeném zákoně od Cicera de Lēgibus:

duo rēgiō imperiō suntō, ... ... ... conosulendo conosulēs appellāminō; nēminī pārentō; ollīs salūs populī suprēma lēx esto (Cicero)^[289]

„budou dva muži s královskou mocí; a při konzultacích se jim říká „konzulové“; mají nikoho poslouchat; pro ně má být blahobyt lidu nejvyšším zákonem “

Podle J.G.F. Powell, appellāminō není skutečná archaická forma; v rané latině -mino se používá pouze v deponentních slovesech a jedná se o 2. nebo 3. osobu jednotného čísla.^[290]

Perifrastické časy

Řadu perifrastických časů lze vytvořit kombinací budoucího příčestí (např. ductūrus „bude vést“) nebo gerundive (např. dūcendus 'needing to be led') s jakýmkoli časem slovesa součet „Jsem“ takto:

Pasivní časy vytvořené pomocí gerundivu jsou známé jako „perifrastická konjugace pasivu“.^[291]

Ačkoli jsou tyto dvě řady podobné vzhledem, nejsou ve smyslu ani funkci paralelní. Woodcock o pasivní formě píše: „Ale pro zavedení myšlenky nutnosti by to vytvořilo perifrastický budoucí pasivní čas paralelně s perifrastickou budoucností aktivní.“^[292] Z tohoto důvodu jsou příklady gerundiválních perifrastických časů shromážděny v samostatné části níže.

Perifrastické orientační

Perifrastická budoucnost

Současná verze budoucí perifrastiky popisuje záměr člověka v současné době:

Paulla Valeria ... nūptūra est D. Bruto (Cicero)^[293]

„Paulla Valeria se plánuje oženit s Decimem Brutem“

nisī explicātā solūtiōne ne součet discessūrus (Cicero)^[294]

"Nemám v úmyslu odejít, dokud nebudou peníze vyplaceny."

Budoucí perifrastická budoucnost

Navzdory svému jménu budoucí perifrastický čas factūrus součet je ve skutečnosti přítomný čas, který popisuje současné záměry člověka. Z tohoto důvodu může mít budoucí podobu factūrus ero, používané například v budoucích podmíněných nebo budoucích časových klauzulích:

tu tamen sī quid cum Sīliō, vel illō ipsō diē quō ventūrus ero, certiōrem mē velim faciās (Cicero)^[295]

"ale pokud přijdeš se Siliusem na nějaké dohodě, i když je to v den, kdy mám přijít, dejte mi prosím vědět"

Nedokonalá perifrastická budoucnost

Minulá verze perifrastické budoucnosti může být vytvořena s nedokonalým časem součet, popisující, jaké byly něčí úmysly v dané chvíli v minulosti:

posterō diē ille in Italiam versus nāvigātūrus erat (Servius Cicero)^[296]

„příštího dne měl v úmyslu plout do Itálie“

ut vērō vultūs et cornua vīdit in undā, 'mē miserum!' dictūrus erat: vōx nūlla secūta est (Ovid)^[297]

„Když uviděla její obličej a rohy ve vodě,„ Bože, chudák! “ chystala se říct, ale nevyšla žádná slova '

V podmíněné větě může tento čas znamenat „udělal by“:^[298]

ēmendātūrus, sī licuisset, eram (Ovid)^[299]

"Odstranil bych chyby, kdybych měl možnost to udělat"

Perfektní perifrastická budoucnost

I když méně časté než u perifrastické budoucnosti eramje také nalezena dokonalá napjatá verze perifrastické budoucnosti:^[300]

quo diē repulsus est, lūsit, quā nocte peritūrus fuit, lēgit (Seneca)^[301]

'v ten den Cato byl ve volbách poražen, hrál; v noci, kdy měl v úmyslu zemřít, četl '

Tento čas může být také potenciální, vyjadřující význam „udělal by to“:

sī tibī nōn pāruissem, iūre datūrus fuī poenās (Curtius )^[302]

„kdybych tě neposlechl, právem bych zaplatil pokutu“

Pluperfektní perifrastická budoucnost

quem senātus dictātōrem dīcī iussūrus fuerat (Živý)^[303]

„... koho měl Senát v úmyslu nařídit, by měl být prohlášen za diktátora“

Perifrastický spojovací způsob

Perifrastický přítomný spojovací způsob

V nepřímých výpovědích a otázkách může aktivní perifrastická budoucnost představovat budoucí nebo perifrastický budoucí čas přímé řeči v primární posloupnosti. V tomto případě nemusí nutně existovat představa o plánování nebo záměru, i když mohou existovat:^[304]

tē ubī vīsūrus sim, nesciō (Cicero)^[305]

"Nevím, kdy tě uvidím"

quid agātis et ecquid in Italiam ventūrī sītis hac hieme, fac plānē sciam (Cicero)^[306]

„dejte mi podrobně vědět, co děláte a zda vůbec plánujete letos v zimě přijet do Itálie“

Tento čas lze také použít v řeči hlášené primární posloupností, aby reprezentoval hlavní větu buď v ideální podmíněné větě, nebo v jednoduché budoucí větě (podle gramatik zmizí rozdíl mezi těmito dvěma v nepřímé řeči):^[307]

quem adhūc nós quidem vīdimus nēminem; sed philosophōrum sententiīs, quālis hic futūrus sedět, sī modo alikvandó fuerit, expōnitur (Cicero)^[308]

„my sami jsme nikdy neviděli takového (dokonale moudrého) muže; ale to je vysvětleno v názorech filozofů, co takový člověk bylo by jako kdyby někdo někdy existoval '

Perifrastické nedokonalé spojovací způsob

Pokud je hlavní sloveso v minulosti, použije se nedokonalá verze perifrastického budoucího konjunktivu:

dubitābam tū hās ipsās litterās essēsne přijmout (Cicero)^[309]

"Nebyl jsem si jistý, jestli dostaneš tento dopis."

Je také možné vytvořit nedokonalý perifrastický spojovací způsob s foret namísto eset (první instance tohoto je v Sallustu):^[310]

dīcit sē vēnisse quaesītum ab eō, pācem an bellum agitātūrus foret (Sallust)^[311]

„řekl, že se ho přišel zeptat, zda má v úmyslu uzavřít mír nebo válku“

Perifrastické dokonalé spojovací slovo

Dokonalý perifrastický spojovací způsob může být použit s podmíněným významem („udělal by“) v hypotetických podmíněných klauzulích v nepřímých otázkách v primární posloupnosti. V tomto případě představuje pluperfektní spojovací způsob v původní přímé řeči:^[312]

dīc agedum, Appī Claudī, quidnam factūrus fuerīs, sī eo tempore cēnsor fuissēs? (Živý)^[313]

„řekni nám, Appius Claudius, co bys udělal, kdybys byl byl cenzurovat toho času?'

potest quisquam dubitāre quīn, sī Q. Ligārius v Italii esse potuisset, v eādem sententiā futūrus fuerit v quā frātrēs fuērunt? (Cicero)^[314]

„může někdo pochybovat, že pokud Quintus Ligarius mohl být v Itálii, byl by stejného názoru jako jeho bratři? “

V nepřímé otázce může dokonalý perifrastický spojovací způsob někdy také odrážet potenciální nedokonalý spojovací způsob:^[315]

Cogita kvantová additūrus celeritātī fuerīs, sī ā tergō hostis īnstāret (Seneca)^[316]

"Představte si, jakou rychlost byste nasadili, kdyby vás zezadu ohrožoval nepřítel!"

Tyto časy lze srovnávat s podobnými příklady s dokonalým perifrastickým infinitivem uvedeným níže, kde je podmíněná věta vytvořená v nedokonalých konjunktivech převedena na nepřímé tvrzení.

Perifrastické pluperfektní spojovací způsob

Pluperfektní verzi perifrastického konjunktivu lze použít pouze za okolností cum doložka:

cum dē rē pūblicā relātūrus fuisset, adlātō nūntiō dē legiōne quārtā mente concidit (Cicero)^[317]

'když Antony se chystal přinést nějaký pohyb o republice, najednou dorazila zpráva o 4. legii a on ztratil klid “

Může být také použit v podmíněných větách po sī, stejně jako v následující větě z imaginárního dopisu od Helen do Paříže:

jeho ego blanditiī, sī peccātūra fuissem, flecter (Ovid)^[318]

‚lichotkami, jako jsou tyto, kdybych měl jít hřešit, mohl bych se nechat přesvědčit '

Může také odrážet potenciální pluperfektní spojovací způsob („udělal by“) v historické posloupnosti v nepřímé otázce:^[319]

subībat cōgitātiō animum quōnam modō tolerābilis futūra Etrúria fuisset, sī quid v Samniō adversī ēvēnisset (Živý)^[320]

‚napadlo jim, jak nemožná by Etruria byla, kdyby se v Samnium něco pokazilo '

Gerundive časy

Přítomný gerundive

The gerundivní slovesa (adjektivní forma končící na -ndus) lze kombinovat se slovesem součet „Jsem“, abych vytvořil pasivní perifrastické napětí. To obvykle vyjadřuje, co je třeba udělat:

ego jn rogandova suma jn hortandus (Plinius)^[321]

„Nemusím být žádán ani povzbuzován“ (tj. Udělám to dobrovolně)

ahoj tumores incīdendī sunt (Celsus )^[322]

„nádory tohoto druhu je třeba probodnout“

Negativní

Negativní gerundive obvykle znamená „není třeba“, jako v prvním příkladu výše. Někdy je však vhodnější interpretace „by neměla být“ nebo „není možné, aby to bylo“:

illud enim iam nōn es admonendus nēminem bonum esse nisī sapientem (Seneca)^[323]

‚Teď si nemusíš připomínat, že nikdo není dobrý, kromě moudrého muže '

Callimachī numeri není est dīcendus Achillēs (Ovid)

‚příběh Achilla by neměl být (nebo nemůže být) vyprávěn pomocí měřiče Callimachus '

Neosobní konstrukce

Pasivní perifrastika se velmi často používá neosobně spolu s dativem agenta:

vōbīs hodiernō diē cststendendum est (Cicero)^[324]

„dnes musíte učinit rozhodnutí“

Neosobní podobu tohoto času lze také vytvořit s nepřechodnými slovesy jako eo „Jdu“ a slovesa jako persuádo „Přesvědčuji“ a Utor „Používám“, které nebere akuzativ:^[325]

ne est odpověď ad omnia (Cicero)^[326]

„na vše není třeba odpovídat“

mihī Arpīnum eundum est (Cicero)^[327]

„Musím jít do Arpina“

ubī ūtendum est, acētō dīluuntur (Celsus)^[328]

„pokud je potřeba je použít, tyto přísady se zředí octem“

Budoucí gerundive

Příkladem budoucí gerundivní perifrastické hry je následující:

quoniam id quidem non potest, órandus erit nībīs amīcus meus, M. Plaetōrius (Cicero)^[329]

"protože to není možné, budeme se muset zeptat mého přítele, Marcuse Plaetoria"

Nedokonalý gerundive

Příkladem nedokonalé pasivní perifrastiky je následující:

timēbat, ne ea sōlum quae timenda erant, sed omnia (Cicero)^[330]

„Bál se nejen těch věcí, kterých bylo třeba se bát, ale všeho“

Perfektní gerundive

Stejně jako u aktivního dokonalého perifrastického, v podmíněné větě může perfektní gerundivní perifrastický čas znamenat „by udělal“:^[331]

sī ūnum diem morātī essētis, moriendum omnibus fuit (Živý)^[332]

„kdybyste se zdrželi jen jeden den, všichni byste zemřeli“

Další význam dokonalé pasivy je „měl být proveden“:

aut exercitus adimendus aut imperium dandum fuit (Cicero)^[333]

„buď mu měla být odebrána armáda, nebo měl dostat rozkaz“

V následující klauzuli o výsledku se tento čas stává konjunktivem:

dē Pomptīnō rēctē scrībis. est enim ita ut, sī ante Kal. Iūniās Brundisī futūrus sedí, minus urgendī fuerint M. Anneius et L. Tullius (Cicero)

„to, co píšete o Pomptinovi, je správné: výsledkem je, že pokud bude v Brundisiu před 1. červnem, bylo méně nutné, aby byli Marcus Anneius a Lucius Tullius nuceni spěchat“

Budoucí perfektní gerundive

Aktivní budoucí dokonalý perifrastický čas není nalezen, ale dochází k pasivnímu:

cum aedificandum fuerit, ante biennium ea saxa eximantur (Vitruvius)^[334]

„kdykoli je nutné provést stavbu (pomocí místního kamene), měly by se kameny pro ni dobývat dva roky předem“

Posloupnost časů pravidla

Latinskoameričtí mluvčí používali konjunktivní slovesa k hlášení otázek, prohlášení a nápadů. Když je sloveso říkat nebo se ptát v dominantní klauzi primární, musí být primární také spojovací sloveso v závislé klauzi; když je sloveso v dominantní klauze historické, musí být v konjunktivním slovesu v závislé klauzi také v historickém čase. Toto pravidlo lze ilustrovat následující tabulkou:^[335]

Toto pravidlo platí pro všechny druhy vět, kde se závislé sloveso uvádí do konjunktivní nálady, například nepřímá řeč, nepřímé otázky, nepřímé příkazy, účelové věty, návazné věty, věty za slovesy bát se, Quin doložky a další. Neplatí pro volně spojené závislé klauze, jako jsou relativní klauze, kde je sloveso v indikativu, ani pro závislý infinitiv v nepřímém výrazu.

Dokonalý čas se objevuje v obou řádcích podle toho, zda má současný dokonalý význam („udělal“, primární) nebo minulý jednoduchý význam („udělal“, historický). Ale i když má současný dokonalý význam, často se s ním zachází jako s historickým časem (viz dále níže).

Příklady primární sekvence

Některé příklady primární sekvence jsou následující:

Přítomný orientační + přítomný konjunktiv:

kvartér ubī sedět (Cicero)^[336]

„ptají se, kde to je“

Přítomný spojovací způsob + přítomný spojovací způsob:

velim vērum sedět (Cicero)^[337]

"Doufám, že je to pravda"

Přítomný imperativ + perifrastický dokonalý spojovací způsob:

dīc Quid factūrus fuerīs? (Živý)^[338]

‚řekněte nám, co byste udělali '

Přítomný orientační + Perfektní spojovací způsob:

Mirror quid causae fuerit quā rē cōnsilium mūtārīs (Cicero)^[339]

"Zajímalo by mě, jaký byl důvod, že jsi změnil svůj plán."

Příklady historické posloupnosti

Hlášená otázka:

quaerēbātur ubī eset (Cicero)^[340]

‚lidé se ptali, kde byl '

Nedokonalý spojovací způsob + pluperfektní spojovací způsob:

vellem vērum fuisset (Cicero)^[341]

"Přál bych si, aby to byla pravda"

Perfektní indikativní + nedokonalý spojovací způsob:

senātus dēcrēvit ut statim iret (Cicero)^[342]

„Senát rozhodl, že by měl okamžitě jít“

Historický infinitiv + nedokonalý spojovací způsob:^[343]

hortārī, utī semper intentī parātīque podstatný (Sallust)^[344]

„neustále je povzbuzoval, aby byli vždy na pozoru a připraveni“

Dokonalé napjaté hlavní sloveso

Když je hlavní sloveso dokonalý čas, obvykle se považuje za historický čas, jako ve výše uvedeném příkladu. Občas však, když má význam význam anglického přítomného dokonalého, lze dokonalost v hlavní větě brát jako primární čas, například:^[345]

nóndum satis cnstituī molestiaene plūs an voluptātis atulerit Trebatius noster (Cicero)^[346]

"Ještě jsem se úplně nerozhodl, zda mi náš přítel Trebatius přinesl více potíží nebo potěšení."

mě praemīsit domum haec ut nūntiem uxōrī suae (Plautus)^[347]

"poslal mě domů před sebe, abych mohl tuto novinu odvést jeho ženě"

Historická posloupnost po dokonalém se současným dokonalým významem je však také velmi běžná,^[348][349] například:

extorsistī ut fatērer (Cicero)^[350]

‚přinutil jsi mě přiznat se '

tandem impetrāvī abīret (Plautus)^[351]

"Konečně ho musím odejít!"

Historické současné hlavní sloveso

Když je hlavní sloveso historický dárek, závislé sloveso může být buď primární, nebo historické, ale obvykle je primární:^[352]

nuntium mittit ... ut veniant (Živý)^[353]

„pošle zprávu, že by měli přijít“ (obě slovesa primární)

lēgātōs mittunt quī pācem peterský (Živý)^[354]

„posílají vyslance žádat o mír“ (druhé sloveso historické)

Někdy se primární i historické nacházejí ve stejné větě. V následujícím příkladu první závislé sloveso cūrat je primární sekvence, ale dīxisset je pluperfect:^[355]

rogat ut cūrat quod dīxisset (Cicero)^[356]

"požádal ho, aby věnoval pozornost tomu, co řekl"

Výjimky

Existují časté výjimky z pravidla posloupnosti časů, zejména mimo nepřímou řeč. Například v následující větě následuje historický čas dokonalý spojovací způsob:^[357]

quis mīles fuit quī Brundisī illam non vīderit? (Cicero)^[358]

"jaký tam byl voják, který ji neviděl na Brundisiu?"

V po sobě jdoucích klauzích také po dokonalém čase v hlavní klauzi následuje přítomný nebo dokonalý spojovací způsob:^[359]

[Siciliam Verrēs] za triennium ita vexāvit ut ea restituī in antīquum statum nōn vlastnit (Cicero)^[360]

"Verres po tři roky tak sužoval Sicílii, že ji nelze obnovit do původního stavu."

Další výjimkou je, že nedokonalý nebo dokonalý spojovací člen v klauzi, která je již podřízená v původní větě, může často zůstat i v primární posloupnosti:

dīc Quid factūrus fuerīs sī cēnsor fuissēs? (Živý)^[361]

"řekni nám, co bys udělal, kdybys byl cenzorem?"

Naopak v takových podmíněných větách může perifrastické dokonalé spojovací slovo zůstat i po historicky napjatém hlavním slovesu:^[362]

jn dubium erat quīn, sī possent, terga datūrī hostes fuerint (Živý)^[363]

„Nebylo pochyb o tom, že kdyby byli schopni, nepřátelé by uprchli“

Dokonalý čas potuerim také může nahradit pluperfect čas s významem 'mohl mít':^[364]

haud dubium fuit quīn, nisi ea mora intervēnisset, castra eō diē Pūnica capī potuerit (Živý)^[365]

„nebylo pochyb, že kdyby toto zpoždění nezasáhlo, mohl být kartáginský tábor v ten den zajat“

Obecně platí, že v Livy existuje tendence k zachování současného nebo dokonalého času původní řeči v historické posloupnosti, jako ve výše uvedeném příkladu, zatímco Cicero je přísnější ve sledování historické posloupnosti.^[366]

Caesar a Sallust mohou někdy použít přítomný spojovací způsob v historické posloupnosti, když je význam jussivní (i když tato praxe není vždy dodržována):^[367]

• respondit sī quid ab senātū petere vellent, ab armīs discēdant (Sallust)^[368]

"odpověděl, že pokud si přejí vznést jakýkoli požadavek Senátu, měli by se odzbrojit"

Infinitiv

Přehled

Různé časy infinitivu jsou následující:

Současný pasivní a deponentní infinitiv obvykle končí -rī (např. amārī 'být milován', pollicērī (slíbit)), ale ve 3. konjugačních slovesech v -ī pouze (např. capī 'být zajat', pokračování 'následovat'). Pasivní irí se používá neosobně:

sēnsit v sē irí Brutus (Živý)^[370]

"Brutus si všiml, že na něj byl proveden útok"

V 1. konjugačních slovesech koncovka -āvisse je velmi často zkráceno na -asse, např. amasse „Milovat“.

Infinitivy součet „Já jsem“ jsou Esse 'být', fisse "být", a futūrum esse (často zkráceno na přední) „bude“. Dalšími nepravidelně přítomnými infinitivy jsou četa (někdy u Plautuse a Lucretia potesse) „být schopen“ a esse/edere 'jíst'.

Nepravidelná slovesa vačice „Jsem schopen“ a voló „Chci“ mít žádný budoucí infinitiv. V těchto slovesech se místo toho používá přítomný infinitiv.^[371]

V rané latině (zejména Plautus) pasivní a deponentní infinitiv často končí -ier: vituperārier ‚být pokárán ', vidērier 'být vidět', nancīscier 'získat', expergīscier „probudit se“ atd.

Složené infinitivy

Složené infinitivy se obvykle nacházejí v akuzativu, jak je uvedeno v tabulce výše. Občas se však vyskytují v nominativu, například s dīcitur „říká se“ nebo vidētur 'On se zdá':

ventūrus esse dīcitur (Cicero)^[372]

„prý plánuje přijít“

Příčastí se také může změnit tak, aby ukazovalo pohlaví a pluralitu, jak je uvedeno v následujícím textu fakta je ženské množné číslo:

īnsidiās factas esse konstat (Cicero)^[373]

„je dohodnuto, že došlo k přepadení“

Pasivní budoucí infinitiv (ductum īrī) se vyrábí pomocí vleže slovesa. -um proto zůstává konstantní a nemění se podle pohlaví ani počtu.

Budoucí infinitiv se používá pouze pro nepřímé příkazy (viz níže).^[374]

Vynechání Esse

Velmi často Esse část složeného infinitivu je vynechána:

frātrem interfectum audīvit (Seneca)^[375]

‚slyšel, že jeho bratr byl zabit '

zvonek sibī aliquid Pompeius exīstimāvit (Caesar)^[376]

"Pompey si myslel, že se musí o něco pokusit"

cōnfīdo mē celeriter ad urbem ventūrum (Cicero)^[377]

"Jsem si jistý, že do města brzy přijdu."

Historický infinitiv

Infinitiv se občas používá v příběhu jako čas sám o sobě. Obvykle popisuje scénu, ve které se opakovala stejná akce. Často existují dva nebo více historických infinitivů za sebou:^[378]

tum spectāculum horribile in campīs patentibus: pokračování, fugere, occidi, capī (Sallust)^[379]

„na otevřených pláních pak byla příšerná podívaná: lidé pronásledovali, prchali, byli zabiti, zajati“

clāmāre ille, cum raperētur, nihil sē miserum fēcisse (Cicero)^[380]

‚chudák křičel, když byl odvlečen, že nic neudělal '

„Mohl udělat“, „měl udělat“

Dokonalý čas potuī s infinitivem může často znamenat „byl jsem schopen“ nebo „se mi to podařilo“:

Scīpio P. Rupilium potuit consulem efficere, frātrem eius Lūcium nōn potuit (Cicero)^[381]

"Scipio dokázal udělat Publius Rupilius Consul, ale nebyl schopen udělat totéž pro Rupiliusův bratr Lucius"

Může to však také znamenat „mohl jsem udělat (ale neudělal)“:

quī fuī et quī esse potuī iam esse ne vačice (Cicero)^[382]

‚čím jsem byl a čím jsem mohl být, teď už nemohu být '

Lze jej také použít v neskutečných minulých podmíněných větách ve smyslu „mohl udělat“:^[383]

Antóniové gladiátoři potuit contemnere, sī sīc omnia dīxisset (Juvenal)^[384]

„(Cicero) mohl pohrdat Antony "Meče (tj. neměl by důvod se jich bát), kdyby takto mluvil všechno!"

quaeris quid potuerit amplius adsequī Plancius, sī Cn. Scīpionis fuisset fīlius (Cicero)^[385]

"ptáš se, čeho by Plancius mohl dosáhnout, kdyby byl synem Gnaeuse Scipia"

„Měl jsem to udělat“ se často vyjadřuje minulým časem dēbeo „Mám povinnost“ nebo oportet „hodí se“ spolu s přítomným infinitivem:

v senātum venīre illō diē nōn dēbuistī (Cicero)^[386]

„v ten den jste neměli přijít do Senátu“

etsī scrībere ad tē aliquid oportēbat, tamen adhūc id non fēceram (Cicero)^[387]

„i když jsem ti měl něco napsat, přesto jsem to ještě neudělal“ (epistolary pluperfect)

Někdy, ve známém stylu, oportuit lze použít s dokonalým infinitivním pasivem:^[388]

(hoc) iam prīdem factum esse oportuit (Cicero)^[389]

„toto mělo být provedeno už dávno“

Nepřímé prohlášení

Infinitiv se velmi často používá pro hlavní sloveso v nepřímých příkazech. Kromě použití pasivních vět dīcitur „říká se“ nebo vidētur „zdá se“ a podobně je předmět citované věty vložen do akuzativu a konstrukce je známá jako „akuzativ a infinitiv“.

Pravidlem času je, že přítomný infinitiv se používá pro jakoukoli akci nebo situaci, která je současná s hlavním slovesem, dokonalá pro akce nebo situace před hlavním slovesem a budoucí infinitiv pro akce nebo situace později než hlavní sloveso.^[390] Výjimkou z tohoto pravidla je sloveso meminī „Pamatuji si“, po kterém při použití osobní reminiscence (např. „Pamatuji si, že jsem byl přítomen“) obvykle následuje přítomný infinitiv.^[391]

Slovesa iubeo „Objednávám“ a voló „Chci“ však vždy následuje přítomný infinitiv. Občas také polliceor „Slibuji“ a meminī Po výrazu „vyhrožuji“ může následovat přítomný infinitiv, pokud není přidán žádný akuzativ.^[392][393]

Přítomný infinitiv

Přítomný infinitiv se používá k vyjádření akce nebo situace současně se slovesem mluvení:

Solón Furere sē simulāvit (Cicero)^[394]

"Solon předstíral, že je blázen"

sēnsit sē petī (Nepos)^[395]

„(Hannibal) si uvědomil, že je hledán“

Současný infinitiv se použije po meminī při popisu osobní vzpomínky:^[396]

meminī mē intrāre scholam eius, cum recitātūrus esset v Milōnem (Seneca starší)^[397]

"Vzpomínám si, že jsem šel do jeho školy, když se právě chystal přednášet projev proti Milo."

Představuje také přítomný imperativ (nebo jussivní spojovací způsob) v nepřímých příkazech provedených pomocí sloves iubeo „Objednávám“ a vetovat „Zakazuji“:^[398]

iussit eo per castra dūcī, ostendī omnem exercitum, tumque dīmittī (Eutropius)^[399]

„nařídil, aby byli vedeni táborem, ukázal celou armádu a poté propustil“

Perfektní infinitiv

V nepřímém vyjádření představuje dokonalý infinitiv jakoukoli událost nebo situaci před časem slovesa mluvení:

lictōrem tuum occīsum esse dīcis (Cicero)^[400]

‚říkáš, že tvůj osobní strážce byl zabit '

cognōvērunt Caesarem vēnisse ([Caesar])^[401]

‚zjistili, že Caesar přišel '

mihī nūntiāvit M. Marcellum pugiōne percussum esse et duo vulnera accēpisse (Servius Cicero)^[402]

přinesl mi zprávu, že Marcus Marcellus byl bodnut dýkou a dostal dvě rány '

Často je sloveso mluvení vynecháno:

rem atrōcem incidisse (Živý)^[403]

„Stala se hrozná věc“ (řekla)

Dokonalý infinitiv může být někdy přeložen do anglického jazyka s průběžným časem:

reperiēbat T. Ampium Cōnātum esse pecūnias tollere Ephesō ex fānō Diānae (Caesar)^[404]

„zjistil, že se Titus Ampius pokoušel ukrást peníze z chrámu Diany v Efezu“

Budoucí infinitiv

Budoucí infinitiv se používá pro události nebo situace v hlášené řeči, ke kterým dojde později než sloveso mluvení:

cōnfīdō tē factūrum esse omnia (Cicero)^[405]

"Jsem si jistý, že uděláš všechno."

Stejně jako u dokonalého pasivního infinitivu, Esse je často vynechán:

locum ubī esset facile inventūrōs (Nepos)^[406]

„snadno by našli místo, kde byl (řekl)“

Budoucí pasiva vytvořená pomocí slovesa na zádech s irí je poměrně vzácný:^[407]

rūmor venit datum īrī gladiātōrēs (Terence)^[408]

„přišla pověst, že se bude konat gladiátorská show“

Sloveso vačice „Jsem schopen“ nemá žádný budoucí infinitiv, ale může mít budoucí význam:^[409]

totīus Galliae sēsē potīrī četa spērant (Caesar)^[410]

„doufají, že se jim podaří získat kontrolu nad celou Galií“

Fore ut

Dalším způsobem vyjádření budoucnosti v nepřímém vyjádření je použití fráze přední ut „by tomu tak bylo“. To lze použít s aktivním nebo pasivním slovesem a téměř vždy s přítomným nebo nedokonalým konjunktivem:^[411]

spērō přední ut contingat ne (Cicero)^[412]

'I hope that we shall have that good fortune'

respondērunt Chaldaeī fore ut imperāret mātremque occīderet (Tacitus)^[413]

'the astrologers replied that (Nero) would become Emperor, and that he would kill his mother'

omnēs id přední putābant ut miser virgīs caederētur (Cicero)^[414]

'they all thought that the poor man was going to be beaten with rods'

Někdy futūrum esse ut se používá místo fore ut:

futūrum esse, nisī prōvisum esset, ut Rōma caperētur (Cicero)^[415]

'(the voice predicted) that unless precautions were taken, Rome would be captured'

Velmi zřídka fore ut can be followed by a perfect or pluperfect subjunctive.^[416] In the following example, the pluperfect subjunctive represents a future perfect indicative of direct speech:

spērābam, cum hās litterās accēpissēs, fore ut ea quae superiōribus litterīs ā tē petīssēmus impetrāta essent (Cicero to Plancus)^[417]

'I hope (epistolary imperfect) that by the time you receive this letter, what I requested from you in my earlier letter will have been granted'

Budoucí dokonalý infinitiv

To express a future perfect tense in indirect statement is possible only if the verb is passive or deponent.^[418] In the following examples, a perfect participle is combined with the future infinitive přední:

Carthāginiēsēs dēbellātum mox přední rēbantur (Živý)^[419]

'the Carthaginians thought that the war was soon going to have been brought to an end'

metum sī quī sustulisset, omnem vītae dīligentiam sublātam fore (Cicero)^[420]

'if someone were to remove fear, all carefulness of life would be removed too'

hoc possum dīcere, mē satis adeptum fore, sī nūllum in mē perīculum redundārit (Cicero)^[421]

'I can say this, that I will have achieved enough, if no danger redounds on me'

Perifrastický dokonalý infinitiv

The periphrastic perfect infinitive represents a potential pluperfect subjunctive ('would have done') in indirect statement:^[422]

hoc tamen nūntiā, melius mē moritūram fuisse sī nōn in fūnere meō nūpsissem (Živý)^[423]

'but take this message to him, that I would have died better if I had not married on the day of my funeral!'

dīxit sī egō cōnsul nōn fuissem, rem pūblicam funditus peritūram fuisse (Cicero)^[424]

'he said that if I had not been consul, the republic would have been completely finished'

If the introductory verb is passive, such as vidētur 'he seems', the participle is nominative:

nōn vidētur mentītūrus fuisse, nisī dēspērāsset (Quintilian)^[425]

'it is unlikely that he would have told a lie unless he had been desperate'

The same tense of the infinitive can also represent the transformation into indirect statement of an imperfect potential subjunctive, referring to a hypothetical present situation:^[426]

an tū cēnsēs ūllam anum tam dēlīram futūram fuisse ut somniīs crēderet, nisī ista cāsū nōn nunquam forte temerē concurrerent? (Cicero)^[427]

'do you think any old woman would ever be so crazy as to believe in dreams if they didn't come true by chance sometimes?'

quid putāmus passūrum fuisse sī vīveret? – nobīscum cēnāret! (Plinius)^[428]

'what do we think would be happening to him if he were alive?' – 'he would be dining with us!'

fatentur sē virtūtis causā, nisi ea voluptātem faceret, nē manum quidem versūrōs fuisse (Cicero)^[429]

'they confess that they would not lift a finger for the sake of virtue, unless virtue itself gave pleasure'

quī nec tē cōnsule tuum sapientissimum cōnsilium secūtus esset nec frātre tuō cōnsulātum gerente vōbīs auctōribus ūtī voluerit, nunc omnia tenentem nostrās sententiās dēsīderātūrum cēnsēs fisse? (Cicero to Marcellus )^[430]

'do you suppose that the person (i.e. Pompeius ) who hadn't followed your very wise advice when you were konzul, nor was willing to consult you and your brother when your brother held the consulship, would now, if he were holding supreme power, be wanting our opinions?'

In all the above examples, the imperfect subjunctive in the subordinate clause is left unchanged, despite the fact that the main verb is primary.

Stejně jako fore ut is used to make a future passive infinitive, so futūrum fuisse ut can be used to make a potential passive infinitive:^[431]

nisi eō ipsō tempore quīdam nūntiī dē Caesaris victōriā essent allātī, exīstimābant plērīque futūrum fuisse utī āmitterētur (Caesar)^[432]

'if at that very moment certain reports had not arrived bringing news of Caesar's victory, most people reckoned that the town would have been lost'

However this is very rare, and in fact only two instances have been noted (the other being Cicero Tusc. 3.69).^[433]

Gerundivní infinitiva

The gerundive infinitive in indirect speech indicates something which needs to be done at the time of the verb of speaking:

medicō ipsī putō aliquid dandum esse (Cicero)^[434]

'I think something should be given to the doctor himself'

The perfect gerundive infinitive indicates something that was necessary at a previous time:

iter Asiāticum tuum putō tibī suscipiendum fuisse (Cicero)^[435]

'I imagine that it was unavoidable for you to undertake that journey to Asia'

It can also refer to what ought to have been done at some time in the past:^[436]

quid tandem praetōrī faciendum fuisse? (Živý)^[437]

'what, pray, ought a praetor to have done?'

In a conditional clause in reported speech the perfect gerundive infinitive can also refer to something that would have been necessary in some hypothetical situation:

nec cuīquam ante pereundum fuisse sī Sīlius rērum poterētur (Tacitus)^[438]

'and (he said that) there wouldn't be anyone who would be forced to die sooner than himself if Silius were Emperor'

The future gerundive infinitive is made with přední. It is used in indirect statements to describe something which it is going to be necessary to do:

itaque eō ipsō locō mētārī suōs castra iusserat, laetus in illīs potissimum angustiīs dēcernendum fore (Curtius)^[439]

'and so he had ordered his men to lay out their camp in that very place, delighted that it was going to be necessary to fight the decisive battle in that particular narrow plain '

It can also describe what must necessarily happen at a future time:

senēscendum fore tantum terrārum vel sine proeliō obeuntī (Curtius)^[440]

'(he had written that) a person would inevitably grow old just visiting such a huge country, even without fighting a battle'

Přehled časů v nepřímé řeči

A characteristic of Roman historical writing is that long speeches are reported indirectly (ōrātiō oblīqua). In this practice Roman writers such as Caesar, Sallust, Livy, Curtius, a Tacitus differ from Greek writers such as Thucydides, as well as from Roman poets such as Virgil a Ovid, who write their speeches in direct speech (ōrātiō rēcta).

The rule for ōrātiō oblīqua is that the infinitive is used to represent the main verbs of statements (this also sometimes applies to questions), while all other verbs, that is, those in commands, most questions, and subordinate clauses, are put into the subjunctive mood. The writer may use primary sequence or historic, or sometimes a mixture of the two.^[441] The use of primary tenses in a historic context is known as repraesentātiō.^[442]

In some cases, the use of the subjunctive indicates that the sentence is partly in ōrātiō oblīqua. This is known as virtual ōrātiō oblīqua:^[443]

Aristīdēs nōnne ob eam causam expulsus est patriā, quod praeter modum iūstus eset? (Cicero)^[444]

'wasn't Aristides expelled from his country because (people said) he was excessively righteous?'

Subordinate clauses generally change their tenses less than the main clauses in reported speech. In some cases, when the main verb is 1st or 2nd person, the subordinate clause is not put in the subjunctive at all:^[445]

spērō, sī absolūtus erit, coniūnctiōrem illum nōbīs fore in ratiōne petītiōnis (Cicero)^[446]

'I hope that if (Catiline) is acquitted, he will work more closely with me in my election campaign'

The following table shows the tenses used in main clauses in indirect questions (subjunctive) and indirect statements (infinitive):

Příčestí

Compared to Greek, Latin is deficient in participles, having only three, as follows, as well as the gerundive. The Romans themselves^[447] considered the gerundive also to be a participle, but most modern grammars treat it as a separate part of speech.^[448]

The different participles of the verb dūcō are shown below:

The participles are all verbal adjectives, and so the ending changes according to case, gender, and number.

As the table shows, there is no passive present or future participle, and no active past participle. In deponent verbs, however, the Perfect participle is active in meaning, e.g. profectus, 'having set out', cōnātus 'having tried'. In deponent verbs, the gerundive is usually used in impersonal form and with an active meaning: proficīscendum est 'it is necessary to set out', moriendum est 'it is necessary to die', cōnandum est 'it is necessary to try'; but some deponent verbs have a personal gerundive with a passive sense: hortandus 'needing to be encouraged', sequendus 'needing to be followed':

media ratiō sequenda est (Columella)^[449]

'a middle course must be followed'

Deponent verbs also have active present and future participles, e.g. moriēns 'dying', moritūrus 'about to die'.

Sloveso součet 'I am' has no Present or Perfect participle in classical Latin, but only the Future participle futūrus 'going to be'. The compound verbs praesum a absum, however, form the Present participles praesēns, absēns.

Slovesa voló „Chci“ a vačice 'I am able' have no future participle. Potēns, the present participle of vačice, has a limited use as an adjective meaning 'powerful'.

The 3rd and 4th conjugation gerundive in older texts such as Plautus ends with -undus: faciundum, ferundum, veniundum.^[450] Such endings are sometimes found even in classical Latin. Později, -endus became usual, but in the verb eo 'I go', the gerundive is always eundum 'necessary to go'.

Like the infinitive, the tenses of the participles are not absolute but relative to the main verb of the sentence. For example, a future participle can refer to an action in the past, provided it is later than the time of the main verb; and similarly the perfect participle can refer to an action in the future, provided it is earlier than the time of the main verb.

Přítomné příčestí

The present participle usually describes a condition or an action which is happening at the time of the main verb:

aquā ferventī ... perfunditur (Cicero)^[451]

'he was doused with vařící water'

strictō gladiō ad dormientem Lūcrētiam vēnit (Živý)^[452]

'having drawn his sword, he came to Lucretia while she was sleeping'

Occasionally, a present participle can refer to an action which takes place immediately before the time of the main verb:

quaerentīque virō 'satin salvē?' 'minimē' inquit (Živý)^[453]

'and when her husband asked "are you all right?" "no!" she replied'

Perfektní příčestí

The perfect participle refers to an action which took place before the time of the main verb, or to the state that something is in as a result of an earlier action:

occīsōs sepelīvit (Eutropius )^[454]

'he buried the mrtvý (those who had been killed)'

Budoucí příčestí

The future participle is most commonly used in the periphrastic tenses or in indirect statements (see examples above). 'An examination of the usage of the various authors shows that the form in -ūrus did not reach the full status of a participle till the time of Livy. Up to the time of Caesar and Cicero its use was almost restricted to a combination with the verb Esse, making a periphrastic future tense (Woodcock).^[455] Woodcock speculates that the -ūrus ending might originally have been a verbal noun. In later authors the future participle is sometimes used as in Greek to indicate purpose:

dēdūcit quadrirēmēs, lātūrus auxilium (Plinius)^[456]

'he launched some warships, with a view to bringing help'

Bibliografie

• Andrewes, M. (1937). "Caesar's Use of Tense Sequence in Indirect Speech". Klasický přehled, Sv. 51, No. 4 (Sep., 1937), pp. 114–116.
• Andrewes, M. (1951). "The Function of Tense Variation in the Subjunctive Mood of Oratio Obliqua". Klasický přehled, New Series, roč. 1, No. 3/4 (Dec., 1951), pp. 142–146.
• De Melo, Wolfgang (2007). "Latin prohibitions and the Origins of the u/w-Perfect and the Type amāstī". Glotta, Bd. 83 (2007), pp. 43–68.
• Gildersleeve, B. L. & Gonzalez Lodge (1895). Gildersleeveova latinská gramatika. 3. vydání. (Macmillan)
• Goodrich, W. J. "On the Prospective Use of the Latin Imperfect Subjunctive in Relative Clauses". Klasický přehled, Sv. 31, No. 3/4 (May - Jun., 1917), pp. 83–86.
• Greenough, J. B. et al. (1903). Allen and Greenough's New Latin Grammar for Schools and Colleges. Boston a Londýn.
• Haverling, Gerd V.M. (2012). "Actionality, tense, and viewpoint". v Baldi, Philip; Cuzzolin, Pierluigi (eds.) (2012). Constituent Syntax: Adverbial Phrases, Adverbs, Mood, Tense. ISBN  978-3110205633, pp. 277–524.
• Kennedy, Benjamin Hall (1871). Revidovaný latinský základ. Edited and further revised by Sir James Mountford, Longman 1930; reprinted 1962.
• Ker, James (2007). "Římský Repraesentatio". Americký žurnál filologie, Sv. 128, No. 3 (Autumn, 2007), pp. 341–365.
• Pinkster, Harm (1990), Latinská syntax a sémantika.
• Postgate, J. P. (1905). "Repraesentatio Temporum in the Oratio Obliqua of Caesar". Klasický přehled, Sv. 19, No. 9 (Dec., 1905), pp. 441–446.
• Powell, J. G. F. (2005). "Cicero's adaptation of legal Latin in the de Legibus". In Reinhardt, T. et al. (eds). Aspects of the Language of Latin Prose. ISBN  9780197263327
• Salmon, E. T. (1931). "A Note on Subordinate Clauses in Oratio Obliqua". Klasický přehled, Sv. 45, No. 5 (Nov., 1931), p. 173.
• Terrell, Glanville (1904). "The Apodosis of the Unreal Condition in Oratio Obliqua v latině ". Americký žurnál filologie, Sv. 25, No. 1 (1904), pp. 59–73.
• Viti, Carlotta (2010). "The non-literal use of tenses in Latin, with particular reference to the praesens historicum". Revue de linguistique latine du Centre Alfred Ernout. (Posted at Zurich Open Repository and Archive, University of Zurich).
• Wheeler, Arthur Leslie, (1903). "The Imperfect Indicative in Early Latin". Americký žurnál filologie, Sv. 24, No. 2 (1903), pp. 163–191.
• Wigtil, David N. (1992) "Translating Latin Tenses into English". Klasický svět, Sv. 85, No. 6 (Jul. - Aug., 1992), pp. 675–686.
• Woodcock, E.C. (1959), Nová latinská syntaxe.

Reference