Latinská konjugace - Latin conjugation

Časování má dva významy.^[1] Jedním významem je vytvoření odvozených forem a sloveso ze základních formulářů, nebo hlavní části. Může to být ovlivněno osoba, číslo, Rod, čas, nálada, aspekt, hlas nebo jiné faktory specifické pro jazyk.

Druhým významem slova konjugace je skupina sloves, která mají stejný vzor skloňování. Tedy všechna ta latinská slovesa, která mají 1. singulární -Ó, 2. singulární -tak jakoa infinitiv - ano se říká, že patří do 1. konjugace, ti s 1. singulárem -eo, 2. singulární -ēs a infinitiv -ēre patří do 2. konjugace atd. Počet konjugací regulárních sloves se obvykle říká čtyři.

Slovo „konjugace“ pochází z latiny coniugātiō, a calque řecké συζυγία syzygia, doslovně „spoutat spolu (koně do týmu)“.

Jednoduché paradigmata sloves naleznete v Wikislovník stránky přílohy pro první konjugace, druhá konjugace, třetí konjugace, a čtvrtá konjugace.

Počet konjugací

Samotní staří Římané, počínaje Varro (1. století př. N. L.), Původně rozdělili svá slovesa do tří časů (coniugationes verbis accidunt tres: prima, secunda, tertia „pro slovesa existují tři různé konjugace: první, druhé a třetí“ (Donatus ), 4. století n. L.), Podle toho, zda koncovka 2. osoby jednotného čísla měla A, an E nebo i v tom.^[2] Jiní, jako např Sacerdos (3. století n. L.), Dositheus (4. století n. L.) A Priscian^[3] (c. 500 nl), poznal čtyři různé skupiny.^[4]

Moderní gramatici^[5] obecně rozpoznávají čtyři konjugace podle toho, zda jejich aktivní přítomný infinitiv má konec - ano, -ēre, - tadynebo -hněv (nebo odpovídající pasivní formy), například: (1) amó, amáre "milovat", (2) video, vidēre "vidět", (3) regó, regere „vládnout“ a (4) audiō, audīre "slyšet". Existují také některá slovesa smíšené konjugace, která mají některé zakončení jako 3. a jiná jako 4. konjugace, například capiō, capere "zachytit".

Kromě pravidelných sloves, která patří k jedné nebo druhé ze čtyř konjugací, existuje také několik nepravidelných sloves, která mají odlišný vzor zakončení. Nejdůležitější z nich je sloveso součet, ese "být". Existují také deponent a polodeponentní latinská slovesa (slovesa s pasivním tvarem, ale s aktivním významem), stejně jako vadná slovesa (slovesa, ve kterých chybí některé časy).

Hlavní části

Plné paradigma slovesa se spoléhá na více stonky. Současný indikativní činný a současný infinitiv jsou založeny na přítomném kmeni.

Ze současného kmene není možné odvodit stopky pro jiné časy. To znamená, že ačkoli infinitiv aktivní forma normálně vykazuje konjugaci slovesa, je nutná znalost několika různých forem, aby bylo možné s jistotou vytvořit celou škálu tvarů pro jakékoli konkrétní sloveso.

Ve slovníku jsou latinská slovesa uvedena se čtyřmi „hlavními částmi“ (nebo méně pro deponentní a vadná slovesa), která studentovi umožňují odvodit ostatní konjugované tvary sloves. Tyto jsou:

1. první osoba jednotné číslo z současnost, dárek indikativní aktivní
2. přítomnost infinitiv aktivní
3. první osoba jednotného čísla v perfektní indikativní aktivní
4. the vleže nebo v některých gramatikách dokonalé pasivní příčestí, které používá stejný kmen. (Texty, které uvádějí perfektní pasivní příčestí, používají budoucí příčestí pro nepřechodná slovesa.) Některým slovesům chybí tato hlavní část úplně.

Pravidelné konjugace

První časování

První konjugace je charakterizována samohláska A a lze je rozpoznat podle - ano konec současné aktivní infinitivní formy. Nedokonalé časy se časují takto:

* 2. osoba jednotného čísla pasivní amāberis, amābāris, amēris, amārēris lze zkrátit na amābere, amābāre, amēre, amārēre. -re byla pravidelná forma v rané latině a (kromě této orientační) v Cicero; -ris bylo upřednostňováno později.^[6]

V rané latině (Plautus ), 3. singulární konce -na a -et byly vysloveny -na a -et s dlouhou samohláskou.^[7]

Jiné formy:

• Infinitiv: amáre "milovat"
• Pasivní infinitiv: amārī "být milován" (v rané latině často amārier)^[8]
• Rozkazovací způsob: amá! (pl. kamarád!) "milovat!"
• Budoucí imperativ: amató! (pl. amātōte!) "láska! (v budoucnu)" "
• Pasivní imperativ: amáre! (pl. amamini!) „být milován!“ (obvykle se nacházejí pouze v deponentních slovesech)
• Přítomné příčestí: amany (pl. amantēs) „milující“
• Budoucí příčestí: amātūrus (pl. amātūrī) „budu milovat“
• Gerundive: amandus (pl. amandī) „potřebuje být milován“
• Gerundium: amandī "milující", amandó "podle / pro milování", ad amandum "abych miloval"

Hlavní části se obvykle řídí jedním z následujících vzorů:

• Perfect má příponu -āvī. Většina sloves první konjugace se řídí tímto vzorem, který je považován za „běžný“, například:
  • amó, amāre, amāvī, amātum, "milovat";
  • impero, imperāre, imperāvī, imperātum, "objednat";
  • laudo, laudāre, laudāvī, laudātum„chválit“;
  • negō, negāre, negāvī, negātum, "popřít";
  • nūntiō, nūntiāre, nūntiāvī, nūntiātum, „oznámit, nahlásit“;
  • ōrō, ōrāre, ōrāvī, ōrātum, „prosit, modlit se“;
  • parō, parāre, parāvī, parātum, "připravit";
  • portō, portāre, portāvī, portātum, "nést";
  • pugnō, pugnāre, pugnāvī, pugnātum, "bojovat";
  • putō, putāre, putāvī, putātum, "myslet";
  • rogo, rogāre, rogāvī, rogātum, "zeptat se";
  • servo, servāre, servāvī, servātum, "zachránit";
  • voco, vocāre, vocāvī, vocātum, „volat“;
• Perfect má příponu -ui, například:
  • fricō, fricāre, fricuī, frictum, "třít";
  • secō, secāre, secuī, sectum„„ rozřezat, rozdělit “;
  • vetō, vetāre, vetuī, vetitum, „zakázat, zakázat“;
• Perfect má příponu –Ī a prodloužení samohlásky ve stonku, například:
  • iuvō, iuvāre, iūvī, iūtum, „pomáhat, pomáhat“;
  • lavō, lavāre, lāvī, lautum, „umýt, vykoupat se“;
• perfektní je duplikováno, například:
  • dó, odváží se, dedī, datum, "dát"
  • stō, stāre, stetī, statum, "stát";

Sloveso dělat „Dávám“ je v tom nepravidelné, s výjimkou 2. singuláru dās a imperativ da, A je krátký, např. dabó "Dám".

The A je také krátký na zádech statum a jeho deriváty, ale ostatní části stó „Stojím“ jsou pravidelné.

Deponentní slovesa v této konjugaci se řídí vzorem níže, který je pasivní prvního typu výše:^[9]

• arbitr, arbitrārī, arbitrātus součet "myslet"
• Cōnor, Cōnārī, Cōnātus součet "zkusit"
• cūnctor, cūnctāri, cūnctātus součet "váhat"
• hortor, hortārī, hortātus součet „nabádat“
• mīror, mīrārī, mīrātus součet „být překvapen, ohromen“

Perfektní časy

Tři dokonalé časy 1. konjugace jsou uvedeny v následující tabulce:

V poezii (a někdy i v próze, např. Livy ), 3. osoba množného čísla dokonalého indikativu je často amāvēre namísto amāvērunt. Občas forma amāverunt je také nalezen.^[10]

V rané latině měl budoucí perfektní indikátor krátký i v amāveris, amāverimus, amāveritis, ale v době Cicera byly tyto formy obvykle vyslovovány s dlouhým i, stejně jako v dokonalém spojovacím způsobu.^[11] Virgil má krátký i pro oba časy; Horace používá obě formy pro oba časy; Ovid používá obě formy pro budoucí dokonalé, ale dlouhé i v dokonalém spojovacím způsobu.^[12]

The -proti- dokonalých aktivních časů někdy vypadne, zejména v pluperfektním spojovacím způsobu: amāssem pro amāvissem. Formuláře jako amārat a amāstī jsou také nalezeny.

Pasivní časy mají také ženskou a střední strukturu, např. amāta est "byla milována", nūntiātum est "bylo oznámeno".

Formuláře vyrobené s fuī namísto součet a přední namísto essem jsou také nalezeny. Vidět Latinské časy.

Další významy dokonalého a dokonalého spojovacího způsobu viz Latinské časy # Perfektní spojovací způsob.

Jiné formy:

• Perfektní infinitiv aktivní: amāvisse (amasse) „mít rád“
• Perfektní infinitiv pasivní: amātus esse (amātum esse) „být milován“
• Perfektní příčestí pasivní: amātus, -a, -um „miloval (někdo)“

Druhá konjugace

Druhá konjugace je charakterizována samohláskou ē a lze ji rozpoznat podle koncovky -eo první osoby přítomné indikativně a koncovky -ēre současné aktivní formy infinitivu:

Pasivní videoreklama také často znamená „zdá se“.

Jiné formy:

• Infinitiv: vidēre "vidět"
• Pasivní infinitiv: vidērī "být vidět"
• Rozkazovací způsob: vidē! (pl. vidēte!) „viz!“
• Budoucí imperativ: vidētō! (pl. vidētōte!) „viz! (v budoucnu)“ “
• Pasivní imperativ: vidēre! (pl. vidēminī!) "být viděn!" (obvykle se nacházejí pouze v deponentních slovesech)
• Přítomné příčestí: vidēns (pl. videntēs) „vidět“
• Budoucí příčestí: vīsūrus (pl. vīsūrī) „uvidím“
• Gerundive: videndus (pl. videndī) „potřebuje být viděn“
• Gerundium: videndī "vidět", videndó "podle / za vidění", ad videndum „abych viděl“

Hlavní části se obvykle řídí jedním z následujících vzorů:

• Perfect má příponu -uī. Slovesa, která následují tento vzor, ​​jsou považována za „běžná“. Příklady:
  • dēbeō, dēbēre, dēbuī, dēbitum „dlužit, být povinen“
  • doceo, docēre, docuī, doctum „učit, instruovat“
  • iaceo, iacēre, iacuī, iacitum „ležet (na zemi / posteli)“
  • mereo, merēre, meruī, meritum "zasloužit si"
  • misceō, miscēre, miscuī, mixtum "zamíchat"
  • moneo, monēre, monuī, monitum „varovat, radit“
  • noceo, nocēre, nocuī, nocitum „být škodlivý“
  • praebeo, praebēre, praebuī, praebitum "poskytnout, ukázat"
  • teneo, tenēre, tenuī, tentum „držet, držet“
  • terreō, terrēre, terruī, teritorium „vyděsit, odradit“
  • timeo, timēre, timuī, - "bát se"
  • valeo, valēre, valuī, (valitum) "být silný"
• Perfect má příponu –ēvī. Příklad:
  • dēleō, dēlēre, dēlēvī, dēlētum "zničit"
  • fleo, flēre, flēvī, flētum "plakat"

Ve slovesech s dokonalým v -vī, synkopovaný (tj. zkrácené) formy jsou běžné, jako např dēlēram, dēlēssem, dēlēstī pro dēlēveram, dēlēvissem, dēlēvistī.^[13]

• Perfect má příponu –īvī. Příklad:
  • cieo, ciēre, cīvī, citum „vzbudit, zamíchat“
• Perfect má příponu -sī (která se kombinuje s předchozím c nebo g až –xī). Příklady:
  • ārdeō, ārdēre, ārsī, ārsum "hořet"
  • augeo, augēre, auxī, auctum „zvětšit, zvětšit“
  • haereo, haerēre, haesī, haesum „držet se, držet se, zaseknout se“
  • iubeō, iubēre, iussī, iussum "objednat"
  • maneō, manēre, mānsī, mānsum "zůstat"
  • persuādeō, persuādēre, persuāsī, persuāsum "přesvědčit"
  • rīdeō, rīdēre, rīsī, rīsum "smát se"
• perfektní je duplikováno s -ī. Příklady:
  • mordeo, mordēre, momordī, morsum "kousnout"
  • spondeō, spondēre, spopondī, spōnsum „slíbit, slíbit“
• Perfect má příponu -ī a prodloužení samohlásky ve stopce. Příklady:
  • caveō, cavēre, cāvī, cautum „být opatrný“
  • faveo, favēre, fāvī, fautum "upřednostňovat"
  • foveo, fovēre, fōvī, fōtum „pohladit, opatrovat“
  • sedeo, sedēre, sēdī, sessum "sedět"
  • videō, vidēre, vīdī, vīsum "vidět"
• Perfect má příponu -ī. Příklady:
  • respondeō, respondēre, respondī, respōnsum "odpovědět"
  • strīdeō, strīdēre, strīdī, - "zasyčet, skřípat" (také strido 3. kon.)

Odlišných sloves v této konjugaci je málo. Většinou jdou jako pasivní terreo, ale osudový a důvěrník mít dokonalé příčestí s ss:^[14]

• osud, fatērī, fassus součet "přiznat se"
• ibaor, merērī, meritus součet "zasloužit si"
• polliceor, pollicērī, pollicitus součet "slíbit"

Následující jsou částečně deponentní, to znamená, že jsou deponentní pouze ve třech dokonalých časech:^[15]

• audeō, audēre, ausus suma "odvážit se"
• součet gaudeō, gaudēre, gāvīsus „radovat se, být rád“
• soleō, solēre, solitus součet „být zvyklý“

Třetí konjugace

Třetí konjugace má proměnnou krátkou kmenovou samohlásku, která může být e, i nebo u v různých prostředích. Slovesa této konjugace končí v –ere v přítomném aktivním infinitivu.

Budoucí čas ve 3. a 4. časování (-am, -ēs, -et ) se liší od 1. a 2. konjugace (-bó, -bis, -bit atd.).

Jiné formy:

• Infinitiv: dūcere "vést"
• Pasivní infinitiv: dūcī „být veden“ (3. konjugace nemá č r)
• Rozkazovací způsob: dūc! (pl. dūcite!) "Vést!"
• Budoucí imperativ: dūcitō! (pl. dūcitōte!) „vést! (v budoucnu)“
• Pasivní imperativ: dūcere! (pl. dūciminī!) „být veden!“ (obvykle se nacházejí pouze v deponentních slovesech)
• Přítomné příčestí: dūcēns (pl. dūcentēs) „vedoucí“
• Budoucí příčestí: ductūrus (pl. ductūrī) „bude vést“
• Gerundive: dūcendus (pl. dūcendī) „je třeba vést“
• Gerundium: dūcendī "vedoucí", dūcendo "podle / za vedení", ad dūcendum „abych vedl“

Čtyři slovesa 3. konjugace nemají zakončení na imperativní jednotné číslo: dūc! "Vést!", dīc! "říci!", fer! "přinést!", Fac! "dělat!". Ostatní, jako curre „utíkej!“, má konec -E.^[16]

Neexistuje žádné pravidelné pravidlo pro konstrukci dokonalého kmene sloves třetí konjugace, ale používají se následující vzory:

• Perfect má příponu -sī (-xī, když c nebo h přijde na konci kořene). Příklady:
  • carpō, carpere, carpsī, carptum „trhat, vybrat“
  • cēdō, cēdere, cessī, cessum „vzdát se, odejít“
  • claudo, claudere, clausī, clausum "zavřít"
  • contemnō, contemnere, contempsī, opovržení „pohrdat, pohrdat, zacházet s opovržením“
  • dīcō, dīcere, dīxī, výrok "říct"
  • dīvidō, dīvidere, dīvīsī, dīvīsum "rozdělit"
  • dūcō, dūcere, dūxī, ductum "vést"
  • flectō, flectere, flexī, flexum „ohýbat se, krutit se“
  • geró, gerere, gessī, gestum „nosit, nést; plat (válka)“
  • mittō, mittere, mīsī, missum "poslat"
  • regō, regere, rēxī, rēctum "vládnout"
  • scrībō, scrībere, scrīpsī, scrīptum "psát"
  • tegō, tegere, tēxī, tēctum „zakrýt, skrýt“
  • trahō, trahere, trāxī, trāctum "táhnout, táhnout"
  • vīvō, vīvere, vīxī, victum "žít"

• perfektní je duplikováno s příponou –ī. Příklady:
  • cado, cadere, cecidī, cāsum "spadnout"
  • caedo, caedere, cecīdī, caesum „zabít, zabít“
  • proud, proud, cucurrī, cursum „běžet, závodit“
  • discó, discere, didicī, - "učit se"
  • fallō, fallere, fefellī, falsum "podvádět"
  • occīdō, occīdere, occīdī, occīsum "zabít"
  • pēdō, pēdere, pepēdī, pēditum "prdět"
  • pellō, pellere, pepulī, pulsum „porazit, odjet“
  • pōscō, pōscere, popōscī, - „nárokovat, požádat“
  • tango, tangere, tetigī, tāctum "dotknout se, zasáhnout"
  • tendo, tendere, tetendī, tentum / tēnsum "roztáhnout"

Ačkoli dó, odváží se, dedī, datum „dát“ je 1. konjugace, její sloučeniny jsou 3. konjugací a mají vnitřní duplikaci:

• Condó, Condere, Condidī, Conditum "najít"
• crēdō, crēdere, crēdidī, crēditum „svěřit, věřit“
• dēdō, dēdere, dēdidī, dēditum "vzdát se"
• perdo, perdere, perdidī, perditum "zničit, ztratit"
• reddo, reddere, reddidī, redditum "vrátit"
• trādō, trādere, trādidī, trāditum "předat"

Podobně sloučeniny z sistó mít interní duplikaci. Ačkoli sistó je tranzitivní, jeho sloučeniny jsou nepřechodné:^[17]

• sistō, sistere, (stitī), statum "způsobit stát"
• consistō, consistere, constitī, constitum „zastavit se“
• dēsistō, dēsistere, dēstitī, dēstitum „odstát“
• odolat, resistere, restitī, restitum "odolat"

• Perfect má příponu -vī. Příklady:
  • linō, linere, lēvī (līvī), litum „namazat, namazat“ (také 4. konj. liniō, linīre, līvī, lītum)
  • petō, petere, petīvī, petītum „hledat, útočit“
  • quaerō, quaerere, quaesīvī, quaesītum „hledat, zeptejte se“
  • sero, serere, sēvī, satum „zasít, zasadit“
  • sternō, sternere, strāvī, strātum „rozšířit se, natáhnout se“
  • tero, terere, trīvī, trītum "otřít, opotřebovat"

• Perfect má příponu -ī a prodloužení samohlásky ve stopce. Pokud má současná stopka n infix, jako v fundo, vzdát se a vinco, zmizí v dokonalém. Příklady:
  • agó, agere, ēgī, āctum „dělat, řídit“
  • cōgō, cōgere, coēgī, coāctum „přinutit, shromáždit se“
  • emo, emere, ēmī, ēmptum "koupit"
  • fundō, fundere, fūdī, fūsum "nalít"
  • lego, legere, lēgī, lēctum „sbírat, číst“
  • relinquō, relinquere, relīquī, reliktum "nechat za sebou"
  • rumpó, rumpere, rūpī, ruptum "prasknout"
  • vincō, vincere, vīcī, victum „dobýt, porazit“

• Perfect má pouze příponu -ī. Příklady:
  • ascendō, ascendere, ascendī, ascēnsum „šplhat, jít nahoru“
  • cōnstituō, cōnstituere, cōnstituī, cōnstitūtum „ustanovit, rozhodnout, nechat se postavit“
  • dēfendō, dēfendere, dēfendī, dēfēnsum "bránit"
  • expellō, expellere, expulī, expulsum „vyhnat, vyhnat“
  • īcō, īcere, īcī, iktum „udeřit“
  • metuo, metuere, metuī, metūtum „bát se, mít strach“
  • occīdō, occīdere, occīdī, occīsum "zabít"
  • ostendo, ostendere, ostendī, ostentum (ostensum) "ukázat"
  • tollō, tollere, sustulī, sublātum „zvednout, zvednout, odstranit“
  • vertō, vertere, vertī, versum "otočit"
  • vīsō, vīsere, vīsī, vīsum "navštívit"

• Perfect má příponu –uī. Příklady:
  • colō, colere, coluī, cultum "kultivovat, kultivovat"
  • cōnsulō, consulere, cōnsuluī, cōnsultum „konzultovat, jednat v zájmu“
  • gigno, gignere, genuī, genitum "zplodit, způsobit"
  • molō, molere, moluī, molitum "brousit"
  • pōnō, pōnere, posuī, positum "Na místo"
  • texo, texere, texuī, textum „tkát, splétat“
  • vomo, vomere, vomuī, vomitum "zvracet"

• Přítomný čas indikativní singulární forma první osoby má příponu –scó. Příklady:
  • adolēscō, adolēscere, adolēvī, adultum „dospět, dospět“
  • nóscó, nóscér, nóvī, nótum „poznat, naučit se“
  • pāscō, pāscere, pāvī, pāstum „krmit se, krmit se (zvíře)“
  • quiēscō, quiēscere, quiēvī, quiētum „odpočívat, mlčet“

Deponentní slovesa ve 3. konjugaci zahrnují následující:

• complector, complectī, complexus součet "obejmout"
• fruor, fruī, frūctus suma "užívat si" (fruitus je občas nalezen)
• fungor, fungī, fūnctus suma „vykonávat, vybít, být zaneprázdněn“
• labor, labí, lapsová suma "klouzat, sklouznout"
• loquor, loquī, locūtus součet "mluvit"
• nītor, nītī, nīxus součet „opřít se; usilovat“ (nisus je občas nalezen)
• queror, querī, questus součet "stěžovat si"
• sequor, sequī, secūtus součet "následovat"
• ūtor, ūtī, ūsus součet "použít"
• součet vehor, vehī, vectus "jezdit"

Existuje také řada 3. konjugačních deponentů s koncem -scor:

• součet adipīscor, adipīscī, adeptus "získat"
• īrāscor, īrāscī, īrātus součet "naštvat se"
• nancīscor, nancīscī, součet nactus "získat"
• nāscor, nāscī, nātus součet "narodit se"
• oblīvīscor, oblīvīscī, oblītus součet "zapomenout"
• proficīscor, proficīscī, součet profectus "vyrazit"
• ulcīscor, ulcīscī, konečný součet „pomstít se, pomstít se“

Pouze v některých časech je následující:^[18]

• fīdō, fīdere, fīsus součet "věřit"

Toto je deponentní pouze v nedokonalých časech:

• revertor, revertī, revertī „vrátit se zpět“

Třetí časování - slovesa io

Mezilehlé mezi třetí a čtvrtou konjugací jsou slovesa třetí konjugace s příponou –iō. Ty se v některých formách podobají čtvrté konjugaci.

Jiné formy:

• Infinitiv: Capere „zajmout, vzít“
• Pasivní infinitiv: capī „být zajat“ (3. konjugace nemá č r)
• Rozkazovací způsob: pelerína! (pl. kapitán!) „zajmout!“
• Budoucí imperativ: capito! (pl. kapitán!) „zachytit! (v budoucnu)“
• Pasivní imperativ: Capere! (pl. capiminī!) „být zajat!“ (obvykle se nacházejí pouze v deponentních slovesech)
• Přítomné příčestí: capiēns (pl. capientēs) „snímání“
• Budoucí příčestí: captūrus (pl. captūrī) „chystám se zachytit“
• Gerundive: capiendus (pl. capiendī) „je třeba zajmout“ (capiundus je také někdy nalezen)
• Gerundium: capiendī "zachycení", capiendō "podle / pro zachycení", ad capiendum „za účelem zachycení“

Některé příklady jsou:

• accipiō, accipere, accēpī, acceptum „přijmout, přijmout“
• capiō, capere, cēpī, captum "vzít, zajmout"
• cònspiciō, cōnspicere, cōnspexī, cōnspectum "vzít, zajmout"
• cupiō, cupere, cupīvī, cupītum „toužit, toužit po“
• faciō, facere, fēcī, factum "dělat, dělat"
• fugiō, fugere, fūgī, fugitum "utéct"
• iaciō, iacere, iēcī, iactum "hodit"
• interficiō, interficere, interfēcī, interfectum "zabít"
• rapiō, rapere, rapuī, raptum „vyplenit, zmocnit se“
• respiciō, respicere, respexī, respekt "ohlédnout se zpět"

Deponentní slovesa v této skupině zahrnují:

• aggredior, aggredī, agresus suma "zaútočit"
• ēgredior, ēgredī, ēgressus součet "jít ven"
• morior, morī, mortuus součet "zemřít"
• patior, patī, passus suma „trpět, dovolit“
• prōgredior, prōgredī, prōgressus součet "zaútočit"
• regredior, regredī, regresní součet "vrátit se"

Čtvrtá konjugace

Čtvrtá konjugace je charakterizována samohláskou ī a lze ji rozpoznat podle –īre konce přítomného aktivního infinitivu:

Jiné formy:

• Infinitiv: Audīre "slyšet"
• Pasivní infinitiv: audīrī "být slyšen"
• Rozkazovací způsob: audi! (pl. auditovat!) „slyšet!“
• Budoucí imperativ: audītō! (pl. slyšet!) „slyšet! (v budoucnu)“ “
• Pasivní imperativ: posluchač! (pl. audīminī!) "být slyšet!" (obvykle se nacházejí pouze v deponentních slovesech)
• Přítomné příčestí: audiēns (pl. audientēs) "sluch"
• Budoucí příčestí: audītūrus (pl. audītūrī) „bude slyšet“
• Gerundive: audiendus (pl. audiendī) „potřebuje být slyšen“
• Gerundium: audiendī "slyšení", audiendō "podle / pro slyšení", audiendum „abych slyšel“

Hlavní části sloves ve čtvrté konjugaci obecně dodržují následující vzorce:

• Perfect má příponu -vī. Slovesa, která dodržují tento vzor, ​​jsou považována za „běžná“. Příklady:
  • audiō, audīre, audīvī, audītum „poslouchat, poslouchat ()“
  • custōdiō, custōdīre, custōdīvī, custodītum "hlídat"
  • dormiō, dormīre, dormīvī (dormiī), dormītum "spát"
  • bránit, bránit, bránit, bránit „bránit, bránit“
  • mūniō, mūnīre, mūnīvī, mūnītum „opevnit, postavit“
  • pūniō, pūnīre, pūnīvī, pūnītum "potrestat"
  • sciō, scīre, scīvī, scītum "vědět"

• Perfect má příponu -uī. Příklady:
  • aperiō, aperīre, aperuī, apertum „otevřít, odhalit“

• Perfect má příponu -sī (-xī, když c přijde na konec kořene). Příklady:
  • saepiō, saepīre, saepsī, saeptum „obklopit, uzavřít“
  • sanciō, sancīre, sānxī, sānctum „potvrdit, ratifikovat“
  • sentiō, sentīre, sēnsī, sēnsum „cítit, vnímat“
  • vinciō, vincīre, vīnxī, vīnctum "přivázat"

• Perfect má příponu -ī a zdvojení. Příklady:
  • reperiō, reperīre, repperī, repertum „najít, objevit“

• Perfect má příponu -ī a prodloužení samohlásky ve stopce. Příklady:
  • veniō, venīre, vēnī, ventum "přijít, přijet"
  • inveniō, invenīre, invēnī, inventum "najít"

Deponentní slovesa ve 4. časování zahrnují následující:^[19]

• součet, assentīrī, assēnsus "souhlasit"
• experimentior, experīrī, expertus suma „zažít, otestovat“
• largior, largīrī, largītus součet "dát"
• mentior, mentīrī, mentītus součet "lhát"
• součet mētior, mētīrī, mēnsus "měřit"
• mólior, mōlīrī, mōlītus součet „namáhat se, dát se do pohybu, stavět“
• potior, potīrī, potītus součet „získat, získat majetek“
• sortior, sortīrī, sortītus součet „losovat“

Sloveso orior, orīrī, ortus součet „vzniknout“ se také považuje za 4. konjugaci, i když některé části, například 3. singulární přítomný čas oritur a nedokonalý spojovací způsob orerer, mají krátkou samohlásku jako 3. časování. Ale jeho sloučenina obdarovaný „povstat, zaútočit“ je zcela čtvrtá konjugace.

V dokonalých časech, zkrácené formy bez -proti- jsou běžné, například audīstī, audiērunt, audierat, audīsset pro audīvistī, audīvērunt, audīverat, audīvisset. Cicero však dává přednost plným formám audīvī, audīvit na audiī, audiit.^[20]

Nepravidelná slovesa

Součet a vačice

Sloveso součet, esse, fuī „být“ je nejběžnějším slovesem v latině. Konjuguje se následovně:^[21]

V rané latině (např. Plautus ), siem, siēs, siēt lze nalézt pro přítomný spojovací způsob sim, sīs, sedni si. V poezii spojovací způsob fuam, fuās, fuat také někdy dochází.^[22]

Alternativní nedokonalý spojovací způsob se někdy provádí pomocí především, forēs, foret atd. Viz dále: Latinské časy # Forem.

Jiné formy:

• Infinitiv: Esse "být", četa "být schopný"
• Perfektní infinitiv: fisse "být", potuisse "být schopen"
• Budoucí infinitiv: přední "bude" (také futūrus esse)
• Rozkazovací způsob: es! (pl. vážně!) „buď!“
• Budoucí imperativ: estó! (pl. estóte!) „buď! (v budoucnu)“
• Budoucí příčestí: futūrus (pl. futūrī) "Bude" (Vačice nemá žádné budoucí příčestí ani budoucí infinitiv.)

Přítomné příčestí se nachází pouze ve sloučeninách absēns „chybí“ a praesēns "současnost, dárek".^[23]

v Plautus a Lucretius, infinitiv potesse se někdy najde pro četa "být schopný".

Hlavní části těchto sloves jsou následující:

• součet, esse, fuī "být"
• absum, abesse, āfuī "být pryč"
• adsum, adesse, adfuī „být přítomen“
• dēsum, dēesse, dēfuī "chtít"
• vačice, četa, potuí "být schopný"
• prōsum, prōdesse, prōfuī "být pro, profitovat" (dodává d před samohláskou)^[24]

Perfektní čas se pravidelně sdružuje.

Pro rozdíl ve smyslu mezi eram a fuīviz Latinské časy # Eram a fuī

Voló, ne, a mālō

Sloveso voló a jeho deriváty ne a mālō (zkratka pro magis volō) připomínají 3. konjugační sloveso, ale přítomný konjunkt končí na -im je jiný:

Kouzla volt a voltis byly vyčerpány až do doby Cicera pro sup a vultis.^[25]

Tato slovesa se v pasivu nepoužívají.

Jiné formy:

• Infinitiv: velle "chtít", nole "být neochotný", mālle "preferovat"
• Přítomné příčestí: volēns "ochotný", nōlēns "neochotný"
• Rozkazovací způsob: ne, pl. nōlīte (používá se ve výrazech jako nōlī mīrārī „nedivte se!“)

Hlavní části:

• volo, velle, voluī "chtít"
• nóló, nólle, nóluí „nechtít, být neochotný“
• mālō, mālle, māluī "preferovat"

Perfektní časy se tvoří pravidelně.

Eo a sloučeniny

Sloveso eo „Jdu“ je nepravidelné 4. konjugační sloveso, ve kterém i stonku se někdy stává E. Stejně jako 1. a 2. konjugační sloveso používá budoucnost -bó, -bis, -bit:^[26]

Jiné formy:

• Infinitiv: hněv "jít"
• Pasivní infinitiv: irí „jít“ (používá se neosobně, např. quo īrī dēbēret ignōrantēs „nevím, kterou cestou se vydat“)
• Rozkazovací způsob: ī! (pl. ano!) "jít!"
• Budoucí imperativ: to! (pl. ītōte!) „jdi! (v budoucnu)“ (vzácně)
• Přítomné příčestí: iēns (pl. euntēs) „jde“
• Budoucí příčestí: itūrus (pl. itūrī) "půjdu"
• Gerundive: eundum „nezbytné jít“ (používá se pouze neosobně)
• Gerundium: eundī "jít", eundō "podle / pro odchod", ad eundum „abych mohl jít“

Neosobní pasivní formy ītur "jdou", itum est "they went" are sometimes found.^[27]

The principal parts of some verbs which conjugate like eō are the following:

• eō, īre, iī/(īvī), itum "to go"
• abeō, abīre, abiī, abitum "to go away"
• adeō, adīre, adiī, aditum "to go up to"
• coeō, coīre, coiī, coitum "to meet, assemble"
• exeō, exīre, exiī/(exīvī), exitum "to go out"
• ineō, inīre, iniī, initum "to enter"
• intereō, interīre, interiī, interitum "to perish"
• introeō, introīre, introiī, introitum "to enter"
• pereō, perīre, periī, peritum "to die, to perish"
• praetereō, praeterīre, praeteriī, praeteritum "to pass by"
• redeō, redīre, rediī, reditum "to return, to go back"
• subeō, subīre, subiī, subitum "to go under, to approach stealthily, to undergo"
• vēneō, vēnīre, vēniī, vēnitum "to be sold"

In the perfect tenses of these verbs, the -proti- is almost always omitted, especially in the compounds,^[28] although the form exīvit is common in the Vulgate Bible translation.

Ferō and compounds

Sloveso ferō, ferre, tulī, lātum "to bring, to bear, to carry" is 3rd conjugation, but irregular in that the vowel following the root fer- is sometimes omitted. The perfect tense tulī and supine stem lātum are also irregularly formed.^[29]

The future tense in the 3rd and 4th conjugation (-am, -ēs, -et etc.) differs from that in the 1st and 2nd conjugation (-bō, -bis, -bit atd.).

Other forms:

• Infinitive: ferre "přinést"
• Passive infinitive: ferrī "to be brought"
• Imperative: fer! (pl. ferte!) "bring!"
• Passive imperative: ferre! (pl. feriminī!) "be carried!" (vzácný)
• Present participle: ferēns (pl. ferentēs) "bringing"
• Future participle: lātūrus (pl. lātūrī) "going to bring"
• Gerundive: ferendus (pl. ferendī) "needing to be brought"
• Gerund: ferendī "of bringing", ferendō "by /for bringing", ad ferendum "in order to bring"

Sloučeniny fero zahrnout následující:^[30]The principal parts of some verbs which conjugate like fero are the following:

• afferō, afferre, attulī, allātum "to bring (to)"
• auferō, auferre, abstulī, ablātum "to carry away, to steal"
• cōnferō, cōnferre, contulī, collātum "to collect"
• differō, differre, distulī, dīlātum "to put off"
• efferō, efferre, extulī, ēlātum "to carry out"
• offerō, offerre, obtulī, oblātum "to offer"
• referō, referre, rettulī, relātum "to refer"

The perfect tense sustulī, however, belongs to the verb tollō:

• tollō, tollere, sustulī, sublātum "to raise, to remove"

Fīō

The irregular verb fīō, fierī, factus sum "to become, to happen, to be done, to be made" as well as being a verb in its own right serves as the passive of faciō, facere, fēcī, factum "to do, to make".^[31] The perfect tenses are identical with the perfect passive tenses of faciō.

The 1st and 2nd plural forms are almost never found.

Other forms:

• Infinitive: fierī "to become, to be done, to happen"
• Imperative: fī! (pl. fīte!) "become!"

Edō

Sloveso edō, edere/ēsse, ēdī, ēsum "to eat" has regular 3rd conjugation forms appearing alongside irregular ones:^[32]

Other forms:

• Infinitive: edere/ēsse "jíst"
• Passive infinitive: edī "to be eaten"
• Imperative: ede!/ēs! (pl. edite!/ēste) "eat!"
• Present participle: edēns (pl. edentēs) "eating"
• Future participle: ēsūrus (pl. ēsūrī) "going to eat"
• Gerundive: edendus (pl. edendī) "needing to be eaten"
• Gerund: edendī "of eating", edendō "by /for eating", ad edendum "in order to eat" / "for eating"

The passive form ēstur "it is eaten" is also found.

In early Latin a present subjunctive edim, edīs, edit etc. is found.

In writing, there is a possibility of confusion between the forms of this verb and those of součet "I am" and ēdō "I give out, put forth"; například, ēsse "to eat" vs. Esse "to be"; Upravit "he eats" vs. ēdit "he gives out".

The compound verb comedō, comedere/comēsse, comēdī, comēsum "to eat up, consume" is similar.

Non-finite forms

The non-finite forms of verbs are participles, infinitives, supines, gerunds and gerundives. The verbs used are:

1st conjugation: laudō, laudāre, laudāvī, laudātum – to praise

2nd conjugation: terreō, terrēre, terruī, territum – to frighten, deter

3rd conjugation: petō, petere, petīvī, petītum – to seek, attack

3rd conjugation (-i stem): capiō, capere, cēpī, captum – to take, capture

4th conjugation: audiō, audīre, audīvī, audītum – to hear, listen (to)

Příčestí

There are four participles: present active, perfect passive, future passive, and future active.

• The present active participle is declined as a 3rd declension adjective. The ablative singular is -E, but the plural follows the i-stem declension with genitive -ium and neuter plural -IA.
• The perfektní pasivní participium is declined like a 1st and 2nd declension adjective.
  • In all conjugations, the perfect participle is formed by removing the –um from the supine, and adding a –us (masculine nominative singular).
• The future active participle is declined like a 1st and 2nd declension adjective.
  • In all conjugations the -um is removed from the supine, and an -ūrus (masculine nominative singular) is added.
• The budoucí pasivní příčestí, more usually called the gerundivní, is formed by taking the present stem, adding "-nd-", and the usual first and second declension endings. Tím pádem laudare formuláře laudandus. The usual meaning is "needing to be praised", expressing a sense of obligation.

Infinitiva

There are seven main infinitives. They are in the present active, present passive, perfect active, perfect passive, future active, future passive, and potential active. Further infinitives can be made using the gerundive.

• The present active infinitive is the second principal part (in regular verbs). It plays an important role in the syntactic construction of Akuzativ a infinitiv, například.
  • laudāre means, "to praise."
• The present passive infinitive is formed by adding a –rī to the present stem. This is only so for the first, second and fourth conjugations. In the third conjugation, the thematical vowel, E, is taken from the present stem, and an –ī je přidáno.
  • laudārī translates as "to be praised."
• The perfect active infinitive is formed by adding an –isse onto the perfect stem.
  • laudāvisse/laudāsse translates as "to have praised."
• The perfect passive infinitive uses the perfect passive participle along with the auxiliary verb Esse. The perfect passive infinitive must agree with what it is describing in number, gender, and case (nominative or accusative).
  • laudātus esse means, "to have been praised."
• The future active infinitive uses the future active participle with the auxiliary verb Esse.
  • laudātūrus esse means, "to be going to praise." The future active infinitive must agree with what it is describing in number, gender, and case (nominative or accusative).
  • Esse has two future infinitives: futurus esse a přední
• The future passive infinitive uses the supine with the auxiliary verb īrī. Because the first part is a supine, the ending -um does not change for gender or number.
  • laudātum īrī is translated as "to be going to be praised." This is normally used in indirect speech. Například: Spērat sē absolūtum īrī.^[33] "He hopes that he will be acquitted."
• The potential infinitive uses the future active participle with the auxiliary verb fuisse.
  • laudātūrus fuisse is used only in indirect statements to represent a potential imperfect or pluperfect subjunctive of direct speech. It is translated with "would" or "would have". Například: nōn vidētur mentītūrus fuisse, nisī dēspērāsset (Quintilian)^[34] 'it seems unlikely that he would have told a lie, if he had not been desperate'

The future passive infinitive was not very commonly used. The Romans themselves often used an alternate expression, fore ut followed by a subjunctive clause.

Vleže

The supine is the fourth principal part of the verb, as given in Latin dictionaries. It resembles a masculine noun of the fourth declension. Supines only occur in the accusative and ablative cases.

• The accusative form ends in a –um, and is used with a verb of motion in order to show purpose. Thus it is only used with verbs like īre "to go", venīre "to come", etc. The accusative form of a supine can also take an object if needed.
  • Pater līberōs suōs laudātum vēnit. – The father came to praise his children.
• The ablative, which ends in a –ū, is used with the Ablative of Specification.
  • Arma haec facillima laudātū erant. – These arms were the easiest to praise.

Gerundium

The gerund is formed similarly to the present active participle. Nicméně -ns se stává -ndus, and the preceding A nebo E is shortened. Gerunds are neuter nouns of the second declension, but the nominative case is not present. The gerund is a noun, meaning "the act of doing (the verb)", and forms a suppletive paradigm to the infinitive, which cannot be declined. For example, the genitive form laudandī can mean "of praising", the dative form laudandō can mean "for praising", the accusative form laudandum can mean "praising", and the ablative form laudandō can mean "by praising", "in respect to praising", etc.

One common use of the gerund is with the preposition inzerát to indicate purpose. Například, paratus ad oppugnandum could be translated as "ready to attack". However the gerund was avoided when an object was introduced, and a passive construction with the gerundive was preferred. For example, for "ready to attack the enemy" the construction paratus ad hostes oppugnandos je upřednostňováno před paratus ad hostes oppugnandum.^[35]

Gerundive

The gerundivní has a form similar to that of the gerund, but it is a first and second declension adjective, and functions as a future passive participle (see § Participles výše). It means "(which is) to be ...ed". Often, the gerundive is used with part of the verb Esse, to show obligation.

• Puer laudandus est "The boy needs to be praised"
• Oratio laudanda est means "The speech is to be praised". In such constructions a substantive in dative may be used to identify the agent of the obligation (dativus auctoris), jako v Oratio nobis laudanda est meaning "The speech is to be praised by us„nebo“My must praise the speech".

An older form of the 3rd and 4th conjugation gerundive ends in -undum, např. (faciundum pro faciendum).^[36] This ending is also found with the gerundive of eō 'I go': eundum est 'it is necessary to go'.

For some examples of uses of Latin gerundives, see the Gerundive článek.

Periphrastic conjugations

Existují dva opisný conjugations. One is active, and the other is passive.

Aktivní

První perifrastická konjugace využívá budoucí příčestí. Je kombinován s formami Esse. Je přeloženo jako „chválím“, „chválím“ atd.

Pasivní

Druhá perifrastická konjugace využívá gerundivu. Je kombinován s formami Esse a vyjadřuje nutnost. Překládá se to jako „Potřebuji být pochválen“, „Potřeboval jsem být pochválen“ atd., Nebo jako „Musím (musím) být pochválen“, „Musel jsem být pochválen“ atd.

Zvláštnosti

Deponentní a semi-deponentní slovesa

Oddělená slovesa jsou slovesa pasivního tvaru (tj. konjugovaná jako v pasivní hlas ), ale aktivní ve smyslu. Tato slovesa mají jen tři hlavní části, protože se tvoří dokonalost běžných pasivů periphrastically s dokonalým příčestím, které je vytvořeno na stejném kmeni jako vleže. Některé příklady pocházející ze všech konjugací jsou:

1. časování: Mirror, mīrārī, mīrātus součet - obdivovat, divit se

2. časování: polliceor, pollicērī součet pollicitus - slíbit, nabídnout

3. časování: loquor, loquī, locūtus součet - mluvit, říct

4. časování: mentor, mentīrī, mentītus součet - lhát

Deponentní slovesa používají aktivní časování pro časy, které v pasivu neexistují: gerundium, vleže, současnost a budoucí příčestí a budoucí infinitiv. Nelze je použít v pasivu samy (kromě gerundivu) a jejich analogy s „aktivní“ formou ve skutečnosti neexistují: nelze přímo přeložit „Slovo se říká“ s jakoukoli formou loquī, a neexistují žádné formy jako loquo, loquis, loquit, atd.

Semi-deponentní slovesa vytvářejí své nedokonavé aspekty času na způsob běžných aktivních sloves; ale jejich dokonalé časy jsou postaveny perifrasticky jako deponenty a obyčejné pasivy; tak semi-deponentní slovesa mají perfektní aktivní příčestí místo dokonalého pasivního příčestí. Příklad:

audeō, audēre, ausus suma - odvážit se, odvážit se

Na rozdíl od správné pasivy aktivních sloves, která je vždy nepřechodná, některá deponentní slovesa jsou tranzitivní, což znamená, že si mohou vzít objekt. Například:

hostitelé sequitur. - sleduje nepřítele.

Poznámka: V Románské jazyky, kterým chybí deponentní nebo pasivní slovesné tvary, klasická latinská deponentní slovesa buď zmizela (byla nahrazena nedesponujícími slovesy podobného významu), nebo změněna na nedesponentní formu. Například ve španělštině a italštině mīrārī Změnil na Mirar (e) změnou všech forem slovesa na dříve neexistující "aktivní formu" a audeo Změnil na osar (e) převzetím příčestí ausus a dělat -ar (e) sloveso z toho (všimněte si toho au šel do Ó).

Vadná slovesa

Vadná slovesa jsou slovesa, která jsou konjugovaná pouze v některých případech.

• Některá slovesa jsou konjugována pouze v časech perfekčního aspektu, přesto mají významy časů nedokonavého aspektu. Perfekt se stává přítomností, pluperfekt se stává nedokonalým a budoucí dokonalost se stává budoucností. Vadné sloveso ódī znamená: „Nenávidím.“ Hlavní části těchto vadných sloves jsou uvedeny ve slovníku s indikativním dokonalým v první osobě a dokonalým aktivním infinitivem. Některé příklady jsou:

Ódī, isdisse (budoucí příčestí ósūrus) - nenávidět

meminī, meminisse (rozkazovací způsob vzpomínka, vzpomínka) - pamatovat si

coepī, coeptum, coepisse - začít

• Několik sloves, jejichž význam má obvykle souvislost s řečí, se objevuje pouze v určitých případech.

Cedo (plur. Cette), což znamená „Předat“ je pouze v naléhavém rozpoložení a používá se pouze u druhé osoby.

Následující jsou konjugovány nepravidelně:

Aio

Prezentovat aktivní účast: – aiēns, aientis

Inquam

Pro

Prezentovat aktivní účast – fāns, fantis

Prezentovat aktivní infinitiv – fārī (varianta: fārier)

Vleže - (podle) fátum, (abl.) fātū

Gerundium - (gen.) fandī, (dat. a abl.) fandó, bez akuzativu

Gerundive – fandus, –a, –um

Románské jazyky ztratily mnoho z těchto sloves, ale jiné (jako např ódī) přežil, ale stal se pravidelnými plně sdruženými slovesy (v italštině, odiare).

Neosobní slovesa

Neosobní slovesa jsou ta, kterým chybí člověk. V angličtině se neosobní slovesa obvykle používají s kastrátským zájmenem „it“ (jako v „zdá se“ nebo „prší“). Latina používá třetí osobu jednotného čísla. U těchto sloves chybí čtvrtá hlavní část. Několik příkladů:

pluit, pluere, plūvit / pluit - pršet (prší)

ningit, ningere, ninxit - sněžit (sněží)

oportet, oportēre, oportuit - být správný (to je správné, člověk by měl / měl)

licet, licēre, licuit - být povolen [do] (je povolen [do])

Nepravidelné budoucí aktivní účastníky

Budoucí aktivní příčestí se obvykle vytvoří odstraněním –Um z vleže a přidání a –Ūrus. Nastávají však určité odchylky.

Alternativní slovesné tvary

V alternativních formách se může vyskytnout několik tvarů slovesa (u některých autorů jsou tyto tvary poměrně běžné, ne-li častější než kanonické):

• Zakončení –Ris pasivním hlasem může být -re jako v:

laudābāris → laudābāre

• Zakončení –Ērunt v dokonalém může být –Ēre (primárně v poezii) jako v:

laudāvērunt → laudāvēre

• Zakončení –Ī v pasivním infinitivu může být –Ier jako v:

laudārī → laudārier, dicī → špinavější

Synkopované tvary sloves

Stejně jako ve většině románských jazyků, synkopovaných formulářů a kontrakce jsou přítomny v latině. Mohou se vyskytnout v následujících případech:

• Perfektní stonky, které končí a -proti při skloňování může dojít ke kontrakci.

laudāvisse → laudāsse

laudāvistī → laudāstī

laudāverant → laudārant

laudāvisset → laudāsset

• Sloučeniny ne (učit se) a pohyb (pohybovat se, uvolňovat) lze také uzavřít smlouvu.

nóvistī → ne

nóvistis → nostis

Commōveram → Commōram

Commōverās → Commōrās

Viz také

• Gramatická konjugace
• Latinská deklinace
• Romance spona
• Slova Williama Whitakera

Bibliografie

• Bennett, Charles Edwin (1918). Nová latinská gramatika.
• Gildersleeve, B.L. & Gonzalez Lodge (1895). Gildersleeveova latinská gramatika. 3. vydání. (Macmillan)
• J.B. Greenough; G.L. Kittredge; A.A. Howard; Benj. L. D'Ooge, eds. (1903). Allen and Greenough's New Latin Grammar for Schools and College. Ginn and Company.

Reference

externí odkazy

• Verbix automaticky sdružuje slovesa v latině.
• Synopse pro cvičení latinského slovesa testuje uživatele na jeho schopnosti správně sdružovat slovesa.
• Latinský konjugátor Arbuckle automaticky sdružuje a překládá slovesa v latině.