Evropská měnová dohoda - European Monetary Agreement

Nesmí být zaměňována s Evropský měnový systém.

The Evropská měnová dohoda (EMA) bylo ekonomické ujednání podepsané 17 evropskými zeměmi v Paříži 5. srpna 1955.[1] Nahradila Evropskou unii plateb, která skončila v roce 1958.[2] EMA byla spravována Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD ).[3] OECD to udělala pro dosažení ekonomické integrace koordinací směnných kurzů 17 členských zemí.[4] To umožnilo zemím přímo převádět své měny a integrovat své měny platební bilance účty, které podporovaly volný obchod.[5] Vzhledem k pokročilému vybavení, které nabízí Mezinárodní měnový fond byla EMA ukončena v roce 1972.[6] The Evropské hospodářské společenství dohlížel na EMA zaměřenou na dosažení vyšší úrovně ekonomické integrace v Evropě.[2] V té době bylo právním nástupcem Evropské hospodářské společenství, které však pokročilo a nyní se označuje jako Evropská unie.[7]

Evropská měnová dohoda
Doba trvání17 let
MotivEvropská hospodářská integrace
VýsledekPřevoditelnost měn v celé Evropě

Dějiny

Evropa během druhé světové války: 1941-1942

Před Evropskou měnovou dohodou Evropská platební unie byla dohoda na místě.[1] Jednalo se o dvoustrannou organizaci, která umožňovala obchod mezi evropskými zeměmi prostřednictvím automatického úvěrového systému.[8] Úvěrový systém v rámci Evropské platební unie byl zaveden, aby byly převody a uznávání úvěrů mezi zeměmi automatické.[4] U těchto rysů Evropské platební unie stále docházelo k obchodní diskriminaci, což mělo za následek zvýšenou stagnaci obchodu uvnitř Evropy.[9] Následně byla zavedena agentura EMA s cílem podpořit obchod a hospodářský růst členských států.[10] To bylo provedeno za účelem obnovy jednotlivých ekonomik v Evropě, aby se celková evropská ekonomika mohla vzpamatovat z této situace, která byla vytvořena předchozími dohodami a organizacemi.[11] Jedním rozdílem, který si EMA všimla ve srovnání s Evropskou unií plateb, byla větší koordinace jednotlivců Směnné kurzy držené každou zemí pro měsíční vypořádání.[4] To bylo namísto použití jediného směnného kurzu k pokrytí všech zemí pro vypořádání.[5] EMA byla navíc a multilaterální systém a umožnil, aby mezi zeměmi byla ve srovnání s Evropskou unií plateb omezena menší částka prozatímního financování, což je forma krátkodobých půjček.[5][11] Poskytování půjček a mnohostranné vyrovnání uložené EMA nebyly automatické ani povinné, což byl nový aspekt ve srovnání s předchozími organizacemi.[1] Tyto změny byly provedeny za účelem dosažení směnitelnosti měn a zastřešujícího cíle EMA.[11]

V návaznosti na Evropskou unii platebních agentur měla EMA obdobně správní radu, která pravidelně sledovala vývoj v členských zemích. Dělo se tak zejména prostřednictvím individuálních konzultací o jejich kurzových politikách a platební bilanci.[12] Po dopadu Evropské platební unie se obchodní deficit v celé Evropě zotavil a celkový obchod v členských zemích vzrostl. V důsledku toho měly země také větší finanční stabilitu.[8]

V důsledku Druhá světová válka „směnitelnost měny nebyla pro většinu zemí okamžitou volbou, protože v celosvětové ekonomice došlo k výrazné nerovnováze.[9] Tato nerovnováha byla primárně vytvořena z deficitu v běžný účet Evropy po válce.[7] To znamenalo, že k výkonu směnitelnosti měny bylo třeba dlouhodobě pomalu pracovat, protože platební bilance v Evropě byla ovlivněna obchodní deficit.[4] Měnové směnitelnosti bylo poté nakonec dosaženo prostřednictvím EMA.[2] Před EMA se země obávaly, že pokud dojde k směnitelnosti měny, přijdou o finanční rezervy, a proto se to stalo součástí debaty o evropské mnohostranné směnitelnosti.[9] Bylo možné, že dojde ke ztrátě finančních rezerv, protože tyto rezervy se používají k ovlivnění směnného kurzu, což by nebylo nutné, pokud by došlo ke směnitelnosti měny.[5]

Cíl

Byly stanoveny různé cíle, kterých má být dosaženo prováděním Evropské měnové dohody, ale byl zde jeden hlavní cíl. Cílem EMA bylo snížit krátkodobý úvěr, formu půjček, který byl získáván mezi členskými zeměmi navzájem.[5] Doufalo se, že toho bude dosaženo změnami provedenými při přechodu z Evropské platební unie na EMA. EMA byla krátkodobou fází jako součást dlouhodobého plánu pro ekonomickou integraci Evropy.[13] Vycházel z předchozích dohod, které byly všechny vytvořeny s cílem podpořit růst a rozvoj evropského hospodářství. Stalo se tak zejména liberalizací obchodu a zvýšením výroby v návaznosti na dopady druhé světové války.[9] Doufalo se, že bude možné udržet vysokou úroveň liberalizace obchodu mezi členskými zeměmi EU Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, i když ještě neměli konvertibilní měny.[11]

Implementací EMA se mělo za to, že tato dohoda nakonec pomůže Evropě pokročit směrem k celku měnová unie.[2] EMA byla rámcem uspořádaným k dalšímu pokroku v práci Evropské platební unie, která byla odpovědná za spolupráci při výměně zboží a služeb mezi zeměmi.[6] Přitom EMA doufala, že pomůže Evropskému hospodářskému společenství. Doufala, že to udělá dosažením systému pevného směnného kurzu, důsledné hospodářské politiky a unie, kde se mohou volně pohybovat výrobní faktory, jako je kapitál a zejména pracovní síla.[2]

Ekonomické vs. politické motivace

Cesta do ekonomická integrace, jehož součástí byla Evropská měnová dohoda, byla podněcována kvůli řadě politických motivací a historických názorů.[14] S prováděnými rozhodnutími a politikami, a to před EMA i v jejím průběhu, se vedla debata o tom, zda jsou inspirována politickými nebo ekonomickými cíli.[10] Myšlenka společného institucionálního rámce vyžadovala spolupráci jednotlivých hospodářských politik i politických politik členských vlád.[12] To znamenalo, že politické soupeření napříč evropskými zeměmi bylo omezeno, aby bylo dosaženo vzájemné ekonomické spolupráce, což také vedlo ke zvýšení politické integrace.[11][14]

Zvýšená integrace vytvořená EMA také vyústila ve ztrátu národní autonomie a suverenity pro členské vlády a jejich národy.[12] Jednotlivé vlády v rámci EMA se musely vzdát svého autonomního používání určitých politik, zejména fiskální politiky a měnové politiky.[14] Tento prvek politické integrace byl nutný, aby EMA dosáhla jednoty ve směnných kurzech a obchodní politice v Evropě.[5] Prostřednictvím názorů hospodářských zúčastněných stran a politiků i událostí, jako je pád berlínské zdi a zotavením Německa z války byli Evropané spokojeni s myšlenkou ekonomické integrace v Evropě.[7] Evropské země byly motivovány perspektivou hospodářského oživení po válce.[9] To vedlo ke stabilitě a vysoké míře koordinace politických politik napříč členskými zeměmi v Evropě.[11][12] Existovaly obavy ohledně politické povahy této integrace a prostřednictvím dohod, jako je EMA, se jasně projevila zrychlená globalizace a hospodářský růst, kterého lze dosáhnout.[15]

Ačkoli po ekonomické a politické integraci, která byla zavedena v rámci EMA, existovaly některé země, které upřednostňovaly systém pouze ekonomické integrace.[11] V padesátých letech po založení EMA se tyto země, včetně Dánska, Spojeného království, Švédska, Finska a Rakouska, rozhodly vytvořit své vlastní oblasti volného obchodu.[14] Tyto oblasti volného obchodu nebyly zaměřeny na politickou integraci, ale pouze na dosažení hospodářských cílů a politik zemí. Jedním z příkladů byl Evropské sdružení volného obchodu (ESVO ).[16] Vytvoření oblastí volného obchodu, jako je EFTA, předvedlo rozdíly v názorech mezi členskými národy EMA.[15] EFTA také vylíčila, jak každá země měla jinou motivaci, pokud jde o to, co považují za nutné k dosažení hospodářského růstu a hospodářského rozvoje prostřednictvím integrace.[14][16]  

Dopady

Současné členské státy Evropské unie

Ekonomické a politické dopady

Všechny finanční transakce, ke kterým došlo v důsledku Evropské měnové dohody, byly spravovány Evropskou měnovou bankou Banka pro mezinárodní platby.[1] Změny zásad provedené prostřednictvím EMA zavedly větší směnitelnost měn pro členy dohody.[5] To umožnilo volně směňovat měny zemí v rámci dohody.[4] Dopad směnitelnosti měny byl způsoben odstraněním mnoha devizových omezení a odstraněním limitů pro dovoz.[8] Tato opatření znamenala, že existovaly menší překážky obchodu. To umožnilo zemím v dohodě obchodovat s větší svobodou, což dále zlepšovalo stupeň ekonomické integrace v celé Evropě.[16] Vzhledem k ekonomické stabilitě dosažené prostřednictvím této úrovně směnitelnosti měn bylo dosaženo vysoké úrovně zaměstnanosti a hospodářského růstu jak na domácí úrovni v členských zemích, tak v celé ekonomice této dohody.[11]

Úplné směnitelnosti měny v Evropě však bylo dosaženo až na konci 80. let.[6] EMA byla jednou z částí plánu Evropského hospodářského společenství, kterým bylo dosáhnout dlouhodobé celkové ekonomické integrace.[2] EMA k tomu přispěla prostřednictvím směnitelnosti měny, která vytvořila cestu k evropské společné měně a společné měně centrální banka.[13]

EMA měla krátkodobé dopady, hrála však také roli při konečném zřízení Evropská unie.[16] Evropská unie je současná měnová unie, která vlastní společnou měnu, Euro, a prokazuje vysokou úroveň spolupráce a integrace mezi členskými zeměmi.[13] K této existenci společné měny a centrální banky přispěla EMA. To umožnilo cenovou stabilitu a sociální ochranu občanům Evropy podle obecného práva.[17][18] Kromě ekonomické integrace přispěla EMA také ke zlepšení úrovně politické jednoty.[9] Důvodem byla vyšší úroveň spolupráce mezi vládami, zejména s vládními obchodními politikami.[14] Vlády členských zemí byly schopny spolupracovat na všech obchodních dohodách uzavřených se třetími zeměmi.[2] Tato politická jednota, která vzešla z vysoké úrovně integrace, však znamenala, že jednotlivé vlády ztratily politiku, jako je měnová politika, jako nástroje své vlastní individuální hospodářské politiky.[14]

Nástupci

Po Evropské měnové dohodě existovali různí nástupci, včetně Evropský měnový systém který začal v roce 1979, Jednotný evropský akt který začal fungovat v roce 1987, stejně jako Společná zemědělská politika.[10] To mělo dopad i na evropské hospodářství, zejména podporou obchodu a budováním systému finančních úvěrů vyvinutého agenturou EMA.[16][19] I nadále jsou prováděny politiky a opatření k dalšímu rozvoji hospodářské integrace v Evropě, přestože již bylo dosaženo výsledků mnoha předchozích politik.[12]

Ekonomická integrace v Evropě přesčas, včetně dopadů EMA, stejně jako jejích předchůdců a nástupců, byla označována jako projekt, který slíbil různé výsledky třem konkrétním generacím.[17] Uvedlo to Benoît Cœuré, Člen výkonné rady Evropská centrální banka „Očekávalo se, že tyto skupiny lidí budou ovlivněny odlišně od evropské ekonomické integrace na základě jejich historie a socioekonomického postavení.[7][18] Pro generaci po válce jejich očekáváním od této integrace byla celoživotní demokracie a mír. Generace z Evropy, která během mládí zažila pád berlínské zdi, si byla jistá, že bude mít ve svém životě větší příležitosti a svobodu.[10] Druhým kolektivem lidí, kterých se evropská integrace dotkla, byli evropští pracovníci ovlivnění zvýšenou globální konkurencí a technologickými změnami. Těmto lidem bylo zaručeno, že bude existovat sociální i ekonomické zabezpečení, které by je chránilo před zvýšenou celosvětovou produkcí.[18] Třetí slib ještě není splněn, protože od začátku této integrace došlo k vysoké míře nezaměstnanosti, zejména nezaměstnanosti mladých lidí.[17] Evropská hospodářská integrace v návaznosti na EMA přesto vedla k různým vývojům a v rámci EU se nadále aktualizuje Evropská unie.[10][16]

Reference

  1. ^ A b C d „Evropská platební unie - Historické události v procesu evropské integrace (1945–2014) - Web CVCE“. www.cvce.eu. Citováno 2020-05-25.
  2. ^ A b C d E F G Ingram, J (1973). „Důvod pro evropskou měnovou integraci“ (PDF). 98: 1–27 - prostřednictvím Princetonské univerzity. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  3. ^ Columbia Electronic Encyclopedia (2012). „Evropská měnová dohoda“. www.infoplease.com. Citováno 2020-05-28.
  4. ^ A b C d E Jones, Dallas (1957). „Evropská měnová dohoda, Evropská platební unie a konvertibilita“. The Journal of Finance. 12 (3): 333–347. doi:10.1111 / j.1540-6261.1957.tb04142.x.
  5. ^ A b C d E F G „Evropská měnová dohoda: průvodce novými směnitelnými měnami, jak systém funguje“. South China Morning Post. 1959.
  6. ^ A b C „Evropská organizace měnové dohody“. archive.eui.eu. 2013. Citováno 2020-05-26.
  7. ^ A b C d Dinan, Desmond (2014), „Meze Evropské unie“, Přepracované znění z Evropy, Macmillan Education UK, str. 305–351, doi:10.1007/978-1-137-43645-0_10, ISBN  978-1-137-43644-3
  8. ^ A b C „Evropská měnová dohoda podléhá přehodnocení USA: USA přehodnocují měnový pakt“. New York Times. 1971.
  9. ^ A b C d E F Coffey, P; Presley, J. R. (1971). Evropská měnová integrace. Macmillana. s. 1–22.
  10. ^ A b C d E Da Costa Cabral, Nazaré, Herausgeber. Gonçalves, José Renato, Herausgeber. Cunha Rodrigues, Nuno, Herausgeber. (30. listopadu 2016). Euro a krize: Perspektivy pro eurozónu jako měnovou a rozpočtovou unii. ISBN  978-3-319-45710-9. OCLC  967786653.CS1 maint: více jmen: seznam autorů (odkaz)
  11. ^ A b C d E F G h Ungerer, Horst. (1997). Stručná historie evropské měnové integrace: od EPU po EMU. Knihy kvora. ISBN  0-89930-981-X. OCLC  36051244.
  12. ^ A b C d E Ungerer, Horst (1995). „Politické aspekty evropské měnové integrace po druhé světové válce“ (PDF). 13. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  13. ^ A b C James, Harold; Draghi, Mario; Caruana, Jaime (2012). Vytvoření Evropské měnové unie. Harvard University Press. ISBN  978-0-674-06683-0. JSTOR  j.ctt2jbx5b.
  14. ^ A b C d E F G Brou, Daniel; Ruta, Michele (2011-08-24). „Ekonomická integrace, politická integrace nebo obojí?“. Věstník Evropské hospodářské asociace. 9 (6): 1143–1167. doi:10.1111 / j.1542-4774.2011.01037.x. ISSN  1542-4766.
  15. ^ A b De Grauwe, Paul; Zhang, Zhaoyong (2011). „Úvod do zvláštního vydání: Globalizace a ekonomická integrace ve východní Asii“. International Journal of Business Studies. 19 (4): 1–5.
  16. ^ A b C d E F BBC (03.03.2007). „Časová osa EU“. Citováno 2020-05-28.
  17. ^ A b C Cœuré, Benoît (2013). „Politický rozměr evropské hospodářské integrace“. Evropská centrální banka. Citováno 2020-05-26.
  18. ^ A b C Cœuré, Benoît (2016). „Řešení hospodářských a politických výzev v Evropě“. Evropská centrální banka. Citováno 2020-05-26.
  19. ^ Mezinárodní měnový fond (1990). EUropean Monetary System: Developments & Perspectives, Occ. Papír č. 73. Příležitostné dokumenty. Washington, D.C .: Mezinárodní měnový fond. doi:10.5089/9781557751720.084. ISBN  978-1-55775-172-0.