Konference v Londýně a Paříži - London and Paris Conferences
Část série na | ||||||||||||||||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Historie Evropská unie | ||||||||||||||||||||||||||
![]() | ||||||||||||||||||||||||||
Organizace
| ||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||
![]() | ||||||||||||||||||||||||||
The Konference v Londýně a Paříži se konaly dvě související konference Londýn a Paříž během září – října 1954 k určení stavu západní Německo. Jednání byla uzavřena podpisem Pařížské dohody (Pařížské smlouvynebo Pařížské dohody[1]), který západnímu Německu udělil plnou suverenitu, ukončil obsazení, a umožnil jeho přijetí NATO.[1] Dále se k EU připojilo jak západní Německo, tak Itálie Bruselská smlouva[1] dne 23. října 1954.[2] Dohody vstoupily v platnost dne 5. května 1955.[2] Včetně zúčastněných sil Francie, Spojené království, Belgie, Holandsko, Lucembursko, Západní Německo, Itálie, Kanada, Spojené státy a zbývající členové NATO.[1]
Předehra
Od konce roku 2006 druhá světová válka, západní Německo byl obsazen Spojenecké jednotky a chyběly mu vlastní obranné prostředky. Dne 23. Července 1952 Evropské společenství uhlí a oceli vznikly a ekonomicky spojovaly členské státy. Do roku 1951, strach z možného sovětský Agrese v Evropě vedla k přípravě nešťastného osudu Evropské obranné společenství (EDC). EDC byla navrhovaná společná západoevropská vojenská síla, v té době upřednostňovaná před přijetím Německa do NATO. The Obecná smlouva (Němec: Deutschlandvertrag) z roku 1952 formálně pojmenoval VDO jako předpoklad ukončení spojenecké okupace Německa. Společnost EDC však byla odmítnuta Francouzské národní shromáždění 30. srpna 1954 a bylo nutné nové řešení.[2]
Londýn
Na londýnské konferenci, často nazývané Konference Nine-Power (nezaměňovat s Smlouva o devíti mocích ), bylo dohodnuto, že okupační mocnosti vyvinou veškeré úsilí k ukončení okupace.[3] Meze německé výzbroje byly také velmi důležité zejména pro Francii, která se stále zabývala mocným Německem.
Belgii zastupoval Paul-Henri Spaak, Kanada Lester B. Pearson, Francie Pierre Mendès-Francie, Německo Konrad Adenauer, Itálie Gaetano Martino, Lucembursko Joseph Bech, Nizozemsko Jan Willem Beyen, Spojené království Anthony Eden a USA do John Foster Dulles.
Paříž
Mocnosti se znovu setkaly v Paříži ve dnech 20. – 23. Října na mezivládní konferenci, po které následovalo zasedání Rady NATO, aby rozhodnutí dosažená v Londýně byla uvedena do formálních prohlášení a protokolů k existujícím smlouvám.[1] "Protokol č. I Změna a dokončení Bruselské smlouvy "formálně přidal k Bruselské smlouvě západní Německo a Itálii a vytvořil Západoevropská unie (ZEU), která, i když není tak široká ani silná jako dříve navrhovaná VDO, pro EU přesto postačuje Deutschlandvertrag vstoupit v platnost, a proto ukončit okupaci západního Německa a připustit jej jako spojence v Studená válka.
Celkem bylo v Paříži podepsáno až dvanáct mezinárodních dohod.[2] the Bonn – Pařížské úmluvy ukončila okupaci západního Německa a západní Německo získalo „plnou moc suverénního státu“ dne 5. května 1955 (ačkoli „plné suverenity“ bylo dosaženo až Dohoda dva plus čtyři v roce 1990).[A] Smlouva umožnila spojeneckým jednotkám zůstat v zemi.
Dohoda rozšířila Bruselská smlouva z roku 1948 zahrnout Západní Německo a Itálii a vytvořit Západoevropská unie. Tato dohoda umožnila západnímu Německu zahájit omezený program vyzbrojování, i když zakazovala vývoj určitých zbraní, například velkých válečných lodí. Podepsali jej země Bruselské smlouvy (Belgie, Francie, Velká Británie, Lucembursko a Nizozemsko) a Západní Německo a Itálie.
Další dohoda přijala západní Německo do EU Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO).[1]
Jednání o Saar status, pouze mezi Francií a západním Německem, se konal v noci před konferencí, 19. října.[1] Území bylo v podstatě anektováno Francií a bylo zřízeno referendum o vůli jeho obyvatel (výsledkem bylo, že Sársko se v letech 1956-1957 znovu připojilo k západnímu Německu).[Citace je zapotřebí ] Dne 27. října 1956[Citace je zapotřebí ] the Saarská smlouva oficiálně učinil Sársko státem Spolkové republiky Německo.
Viz také
Od konce roku 2006 druhá světová válka, suverénní evropský země uzavřely smlouvy, a tím spolupracovaly a harmonizovaly politiky (nebo sdružená suverenita) v rostoucím počtu oblastí, v tzv Evropský integrační projekt nebo výstavba Evropy (francouzština: la construction européenne). Následující časová osa nastiňuje právní počátek Evropská unie (EU) - hlavní rámec pro toto sjednocení. EU zdědila mnoho ze svých současných povinností od a členství z Evropských společenství (ES), které byly založeny v padesátých letech v duchu Schumanova deklarace.
Legenda: S: podepisování F: vstup v platnost T: ukončení E: expirace de facto supersession Rel. s rámcem ES / EU: de facto uvnitř mimo | ![]() | [Pokračování] | ||||||||||||||
![]() | (Pilíř I) | |||||||||||||||
Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE nebo Euratom) | [Pokračování] | |||||||||||||||
![]() ![]() ![]() ![]() | ||||||||||||||||
Evropské hospodářské společenství (EHS) | ||||||||||||||||
Schengenská pravidla | Evropské společenství (ES) | |||||||||||||||
'TREVI' | Spravedlnost a vnitřní věci (JHA, pilíř II) | |||||||||||||||
![]() | [Pokračování ] | Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (PJCC, pilíř II ) | ||||||||||||||
![]() ![]() Anglo-francouzská aliance | [Obranné rameno podal na NATO ] | Evropská politická spolupráce (EPC) | Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP, pilíř III ) | |||||||||||||
![]() | ![]() ![]() | [Úkoly definované po WEU 1984 reaktivace podal do EU ] | ||||||||||||||
[Společenské, kulturní úkoly podal na CoE ] | [Pokračování ] | |||||||||||||||
![]() | ||||||||||||||||
- ¹ Ačkoli ne smlouvy EU per se, tyto smlouvy ovlivnily rozvoj z Obranné rameno EU, hlavní část SZBP. Francouzsko-britská aliance založená Dunkirkovou smlouvou byla de facto nahrazeno WU. Pilíř SZBP byl podpořen některými bezpečnostními strukturami, které byly zřízeny v rámci působnosti roku 1955 Upravená Bruselská smlouva (MBT). Bruselská smlouva byla ukončeno v roce 2011 následkem rozpuštění WEU, jako doložka o vzájemné obraně že Lisabonská smlouva stanovená pro EU byla považována za způsobení zbytečnosti ZEU. EU tedy de facto nahradil WEU.
- ² Smlouvy z Maastrichtu a Říma tvoří EU právní základ, a jsou také označovány jako Smlouva o Evropské unii (TEU) a Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU). Jsou pozměňovány sekundárními smlouvami.
- ³ Evropských společenství získal společné instituce a sdílel právní subjektivita (tj. schopnost např. podepisovat smlouvy samostatně).
- „Mezi založením EU v roce 1993 a konsolidací v roce 2009 se Unie skládala z tři sloupy, z nichž první byla Evropská společenství. Další dva pilíře sestávaly z dalších oblastí spolupráce, které byly přidány do působnosti EU.
- ⁵ Konsolidace znamenala, že EU zdědila práva Evropských společenství právní subjektivita a to sloupový systém byl zrušen, jehož výsledkem je rámec EU jako takový pokrývající všechny oblasti politiky. Výkonnou / zákonodárnou moc v každé oblasti místo toho určoval a rozdělení kompetencí mezi Instituce EU a členské státy. Toto rozdělení, jakož i ustanovení smlouvy pro oblasti politiky, ve kterých je vyžadována jednomyslnost, a hlasování kvalifikovanou většinou je možné, odráží hloubku integrace EU i částečně EU nadnárodní a částečně mezivládní Příroda.
- ⁶ Plány založit a Evropské politické společenství (EPC) byly odloženy po francouzském neratifikování dohody Smlouva o založení Evropského obranného společenství (EDC). EPC by spojila ESUO a VDO.
Reference
- ^ Detlef Junker z Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg uvádí: „V Pařížských dohodách z 23. října 1954 prosadil Adenauer následující lakonické znění:„ Spolková republika má tedy [po ukončení okupačního režimu] plnou moc svrchovaného státu nad jeho vnitřními a vnějšími záležitostmi. “ Pokud to bylo zamýšleno jako konstatování skutečnosti, je třeba připustit, že se jednalo částečně o fikci, a pokud to bylo interpretováno jako zbožné přání, byl to slib, který byl nesplněn až do roku 1990. Spojenci si zachovali svá práva a povinnosti týkající se Berlína a Německa jako celek, zejména odpovědnost za budoucí znovusjednocení a budoucí mírovou smlouvu “.[4]
- ^ A b C d E F G Sutton, Michael (18.03.2011). Francie a stavba Evropy, 1944-2007: Geopolitický imperativ. str. 74–76. ISBN 9780857452900.
- ^ A b C d Haftendorn, Helga (2006-02-28). Stárnutí: Německá zahraniční politika od roku 1945. 30–32. ISBN 9780742538764.
- ^ Critchfield, James H (2003). Partneři na stvoření: Muži za poválečnými německými obrannými a zpravodajskými zařízeními. 177–178. ISBN 9781591141365.
- ^ Detlef Junker (editor), Přeložila Sally E. Robertson, Spojené státy a Německo v době studené války, A Handbook Volume 1, 1945–1968 Series: Publikace Německý historický institut ISBN 0-511-19218-5. Viz část „PŘÍTOMNOST MINULOSTI“ odstavec 9.
externí odkazy
- Závěrečný akt londýnské konference Celý text.
- Prohlášení, kterým se Itálie a Spolková republika Německo vyzývají k přistoupení k Bruselské smlouvě, 23. října 1954 Celý text.
- Protokol č. I (a příloha), kterým se mění a dokončuje Bruselská smlouva, 23. října 1954 Celý text.
- Protokol č. II o silách Západoevropské unie, 23. října 1954 Celý text.
- Protokol č. III (a přílohy) o kontrole vyzbrojování, 23. října 1954 Celý text.
- Protokol č. IV o Agentuře Západoevropské unie pro kontrolu vyzbrojování, 23. října 1954 Celý text.
- NATO o Pařížských dohodách
- "Dodatek B - konference čtyř mocností", Časopisy Senátu Kanady - Druhé zasedání dvacátého druhého parlamentu (1955), Ottawa, Queen's Printer, 1955, str.62a –62f
- 1. Protokol 1. o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo
- 2. Pokračování pěti harmonogramů připojených k Protokolu o ukončení okupačního režimu
- Prohlášení Spolkové republiky o pomoci Berlínu
- Úmluva o přítomnosti zahraničních sil ve Spolkové republice Německo
- 5. Deklarace tří mocností o Berlíně
- "Dodatek C - Konference devíti mocností", Časopisy Senátu Kanady - Druhé zasedání dvacátého druhého parlamentu (1955), Ottawa, Queen's Printer, 1955, str.62f –62 t
- 1. Prohlášení, kterým se Itálie a Spolková republika Německo vyzývají k přistoupení k Bruselské smlouvě
- 2. Protokol, kterým se mění a doplňuje Bruselská smlouva
- 3. Dopisy s odkazem na jurisdikci Mezinárodního soudního dvora od vlád Spolkové republiky a Itálie ostatním vládám, které podepsaly Protokol o změně a doplnění Bruselské smlouvy
- 4. Usnesení o výrobě a standardizaci výzbroje (přijato na Konferenci devíti mocností 21. října 1954)
- "Dodatek D - SEVERNÍ ATLANTICKÁ RADA", Časopisy Senátu Kanady - Druhé zasedání dvacátého druhého parlamentu (1955), Ottawa, Queen's Printer, 1955, str.62 t –62II
- 1 Usnesení k provádění oddílu IV závěrečného aktu londýnské konference
- 2. Usnesení sdružení
- Prohlášení vlády Spolkové republiky Německo
- Prohlášení vlád Spojených států amerických, Velké Británie a Francie
- 3. Protokol k Severoatlantické smlouvě o přistoupení Spolkové republiky Německo
- 4 Usnesení o zasedání Hesulis ze čtyř a devíti mocenských zasedání (přijato Severoatlantickou radou dne 22. října 1954)
- Závěrečný akt londýnské konference (3. října)
- Seznam spolkového kancléře - prohlášení mocností
- Britské prohlášení
- Potvrzení Kanady
- Německé členství v doporučení mocností NATO
- Zásady Charty OSN - německé přijetí
- Prohlášení Německé spolkové republiky
- Prohlášení vlád USA, Velké Británie a Francie
- Evropská jednota - úzké sdružení Británie
- Příloha 1. Návrh prohlášení a návrh protokolu vyzývající Itálii a Německou spolkovou republiku k přistoupení k Bruselské smlouvě