Manasollasa - Manasollasa - Wikipedia

The Mānasollāsa, také známý jako Abhilashitartha Chintamani, je sanskrtský text z počátku 12. století, který složil Kalyani Chalukya král Someshvara III, který vládl v dnešní době Jižní Indie. Jedná se o encyklopedické dílo pokrývající témata jako občanská politika, správa věcí veřejných, etika, ekonomie, astronomie, astrologie, rétorika, veterinární medicína, zahradnictví, parfémy, jídlo, architektura, sport, malířství, poezie a hudba. Text je cenným zdrojem sociokulturních informací o Indii 11. a 12. století.

Encyklopedické pojednání je strukturováno do pěti dílčích knih s kumulativním celkem 100 kapitol. Je pozoruhodný rozsáhlou diskusí o umění, zejména hudbě a tanci. Je také pozoruhodné zahrnutím kapitol o receptech na jídlo a festivalech, z nichž mnohé jsou součástí moderní indické kultury.

Další středověký sanskrtský text s názvem Mānasollāsa také existuje, skládající se z zbožných chválospevů (stotra ) a liší se od encyklopedického pojednání.

Nomenklatura

Fish icon (The Noun Project 27052).svg Recept na ryby z 12. století

Nakrájejte ryby na kousky a dobře je umyjte.
Vařte spolu s tamarindovou šťávou.
Dobře posypeme pšeničnou moukou. Smažte na rozpáleném oleji do hnědé.
Přidejte kamennou sůl. Posypeme práškovým kardamomem a pepřem.

—Manasollasa 3.1530–1531[1]

Nadpis Manasollasa (मानसोल्लास) je složené sanskrtské slovo, skládající se z Manas (मनस्) nebo „mysl“ a ullasa (उल्लास) nebo „radost, radost“.[2] Znamená to „radost, rozkoš nebo bavič mysli“.[3][4] Alternativně lze složené slovo rozdělit na Manasa a ullasa, což znamená „štěstí mysli“.[5][6]

Práce je rozdělena do pěti dílčích knih s příponou Viṁśati (vinshati, विंशति), což znamená 20 a odkazuje na 20 kapitol v dílčí knize.[7] V moderním stipendiu to označuje IAST hláskování "Manasollāsa",[8] a „Mānasollāsa“.[9]

To je také známé jako Abhilashitartha Chintamani (Abhilaṣitārtha Cintāmaṇi) (doslovně, drahocenný klenot, který splňuje přání).[10][3] Tento nadpis textu je napsán Manasollāsa,[8] a je tu další indický text ze středověku s názvem, Mānasollāsa (Sanskrt: मानसोल्लास), napsáno v Stotra (poezie chvály) styl související s Dakshinamurti, velmi odlišný co do rozsahu a připisovaný Adi Shankara nebo Suresvara.[11]

Datum a autor

Text dokončil v roce 1129 nl Someshvara III. Králem se stal v roce 1127,[10] byl součástí dynastie Kalyani Chalukya a třetím králem v této dynastii. Rok, kdy nastoupil na trůn, je přibližný a někteří učenci jej uvádějí jako rok 1125 n. L.[12] Autor pocházel ze středověku Deccan region skládající se z velkých částí moderního Karnataka, Telangana, západní Andhra Pradesh a jižní Maharashtra.[1]

Epigrafické důkazy naznačují, že dynastie udělila mnoha pozemkům granty a finanční ocenění Shaivismus a klášterní stipendium.[13] Tyto kláštery v Indický poloostrov se staly středisky studia Védy a Hinduistické filozofie tak jako Nyaya škola.[13] Someshvara III složil tento text v prvních letech svého kralování.[8]

Struktura

Elephant profil.svg Veterinární péče o Sloni

Všechny ty choroby slonů způsobené Vata a Pitta jsou vyléčeny bezchybně směsí Guduchi, dva typy Parnika, dva typy Meda, Jivaka a Rišabha, dva typy Kakoli , Ashvagandha, Vidari a Shatavari, buď ve formě prášku, pasty nebo odvaru.

—Manasollasa 2.649–650[14]

The Manasollasa encyklopedické pojednání bylo napsáno v sanskrtu v Kannadština mluvící oblast Indie. Encyklopedie je ve stylu poetického verše.[3][8]

Je strukturován do pěti dílčích knih a kumulativně obsahuje 100 kapitol. Pět Vinshatis (dílčí kniha 20s) jsou Rājyaprāptikāraṇa, Rājyasya Sthairyakāraṇa, Bhartur Upabhogakāraṇa, Pramoda kāraṇa a Krīḍā viṁśati.[8][15] Každá kapitola se zabývá konkrétním tématem, od získání království, jeho správy, ekonomiky, infrastruktury, architektury, medicíny,[16] kuchyně, ozdoby, parfumerie a milostné hry,[17] sport, šperky, malířství, hudba a tanec.[3][8][18] Hlavní část textu je věnována hudbě a hudebním nástrojům, přičemž je věnováno 2 500 veršů.[8]

Počet ślokas v této práci jsou:

Dvacet knih[15]
(Viṁśati)		Kapitoly
(Adhyāya)		Verše
(Śloka)
I. Rājyaprāptikāraṇa20308
II. Rājyasya Sthairyakāraṇa201300
III. Bhartur Upabhogakāraṇa201820
IV. Pramoda kāraṇa203219
PROTI. Krīḍā viṁśati201375[19]

Obsah

Království a kvalifikace krále: Rājyaprāptikāraṇa

The Rajyapraptikarana podkniha popisuje kvalifikaci krále a ministrů, jejich povinnosti a morální charakteristiky, které králi umožňují vládnout stabilnímu a prosperujícímu království.[15][20]

Kapitola tvrdí, že král by měl být pravdivý, měl by se vyhýbat hněvu, být ctnostný a jít příkladem.[20] Král, ministři a občané by měli, uvádí Manasollasa první dílčí kniha, zdržujte se zranění druhých, procvičujte sebeovládání a velkorysost, věřte v bohy, živte a podporujte chudé a bezmocné a buďte přátelští.[21] Král by měl podle textu ctít své předky a všechny hosty.[15]

Správa, ekonomika a politická stabilita: Rājyasya Sthairyakāraṇa

Druhá dílčí kniha Rajyasya Sthairyakaraṇa Vimshati věnuje se správě věcí veřejných a hospodářským záležitostem, aby pomohl králi udržet si království[21][22] Popisuje ministry a jejich kvalifikaci, údržbu, vybavení a výcvik armády s Senapati (obecně) velet armádě, kněžím a astrologům jako poradci krále, pokladnice a způsoby zdanění.[21]

J. Duncan M. Derrett, profesor orientálních zákonů, uvádí, že kapitola 2.8 textu pojednává o třech druzích ústav a doporučuje, aby král přenesl velkou odpovědnost na své ministry, což je systém, který implikoval, že království bylo prakticky ovládáno ministry.[23] The Manasollasa dává významnou roli astrolog v radě králových poradců, kteří by předpovídali příznivý čas na reakci na útok, který se během zahraničních událostí ukázal jako katastrofický Hartmut Scharfe, profesor indoevropských studií muslimský invaze na poloostrov Deccan.[24]

Text v přenesené formě správy ve stávajících nebo získaných provinciích je doporučen textem s výhradou, že provincii by měl vládnout někdo, kdo se tam narodil. Všichni ministři v bezprostřední blízkosti krále se však musí narodit v dlouho zavedeném stavu.[25] Král, uvádí text, musí dávat pozor a jednat proti byrokratům a úředníkům, kteří trápí jeho poddané.[26] Text varuje, že král by měl zabránit zneužívání svých poddaných od úředníků, lupičů, nepřátel, královských oblíbených a své vlastní chamtivosti.[12]

Tato dílčí kniha také popisuje typy šulka (zdanění).[27] Ve čtvrté kapitole vysvětluje daň vybíraná v přístavu vstupu na zboží, které dorazí na hranici.[28]

Druhá dílčí kniha obsahuje kapitoly o veterinární péče zvířat, jako jsou koně a sloni, kteří sloužili armádě. Je popsáno mnoho veterinárních onemocnění, od horečky po poranění žaludečních nevolností a správná výživa, péče o zvířata i formulace léků jsou popsány například ve verších kapitoly 2.6.[14] Text obsahuje jména více než 40 byliny používá se pro recepty veterinární péče.[14]

Jídlo a zábava: Bhartur Upabhogakāraṇa

Dosa
Idli a obyčejná vada
Dahi vada
Bonda
Text z 12. století popisuje potraviny, které jsou i nadále součástí moderní indické tradice. Nahoře ve směru hodinových ručiček zleva nahoře v sanskrtu: Dosaka (Dosa ), Iddarika a Vataka (Idli a vada ), Parika (bonda ) a Kshiravata (Dahi vada ).[29][30]

The Manasollasa obsahuje recepty vegetariánských i nevegetariánských jídel kuchyně, který podle Mary Ellen Snodgrass, redaktor Encyclopedia of Kitchen History, předcházel historie psaní kuchařek v Evropě o století.[31] I když text není první v indických knihách popisujících fermentované potraviny, obsahuje řadu kuchyní založených na fermentaci obilovin a mouky.[29][32] Mezi masovými pokrmy text neobsahuje maso krav, koní, slonů, papoušků, pávů nebo vajec. Popisuje mimo jiné kuchyně založená na vepřovém, zvěřině, kozím mase a rybách.[33]

Text tvrdí, že sladká voda je Amrita (nektar) kuchyně a Visha (jed) jinak.[34] Someshvara III doporučuje pro každodenní použití čerstvou vodu z dešťů (podzim), pramenů (léto), řek a jezer (zima) poté, co byla filtrována čistým hadříkem. Text doporučuje vařit vodu před použitím a používat ji tak za den.[34] Pokud jde o pití, není-li vaření možné, text doporučuje alternativní metodu čištění založenou na Triphala a pak přidáte kousek manga, patala nebo champaka květ nebo prášek z kafru pro chuť a potěšení.[34] Text zmiňuje čerstvou kokosovou vodu a nápoje zvané Panakas.[35]

Umění přípravy vína je popsáno v Manasollasa z hroznů a cukrové třtiny, přičemž neobvyklé zdroje jsou založeny na vaření piva Talimadya (dlaň), Narikelasava (kokosový ořech) a Khajurasava (datum).[36]

Obsahuje recepty na královu oblíbenou cukroví. Kromě sladkostí na bázi mléka obsahuje recepty na smažené sladkosti jako golamu (kobliha vyrobená z pšeničné mouky), rýžová mouka založená na sladkosti podobná moderní pantua a ledikeni, a gharika (smažené koláče z Černý gram mouka).[37]

Radost a rozkoš: Pramoda kāraṇa

Čtvrtá dílčí kniha Manasollasa se zabývá zábavou, jako je hudba, tanec, písně a soutěžní sporty. Text zahrnuje tanec a hudbu v exkluzivních kapitolách a věnuje těmto dvěma tématům mnohem více veršů než první dvě dílčí knihy dohromady.[8][38] To může odrážet význam performativního umění v Indii 12. století, protože syn a nástupce trůnového krále Someshvary III. Jagadekamalla II také napsal slavné pojednání Sangita-chudamani, doslova „korunovační klenot hudby“.[39]

Text pojednává o mnoha tanečních formách, včetně Tandava nebo energický styl (vlevo) a Lasya nebo jemný styl (vpravo) Kathak.[40]

Text popisuje typy písní a hudby, nástroje a tance spolu s příležitostmi jejich vystoupení.[41] The Tripadi, uvádí text v kapitole 4.16, byl proveden během období sklizně a loupání, Shatpadi bylo provedeno lidovými vypravěči příběhů, Dhavala zpívané při sňatcích, zatímco festivaly jako např Holi byly oslavovány s Mangala a Caccari žánr písní a hudby.[42] The Charya, tvrdí text, byly písně meditace.[41] Text tvrdí Gana (गान) být formou „populární hudby“ a podobně Geet to není ani rychlé, ani pomalé, ale obsahuje vysoké i nízké noty, kde jsou slova a hudební metr stejně důležité, aby je duchovní učitelé preferovali.[41]

Rétorika je popsána v kapitole 4.17 Manasollasa.[43] Text věnuje více než 450 veršů v kapitole 4.18 tanci a popisuje typy tanečních forem, hudební nástroje, které se hodí k tanečním představením, a příležitosti, kdy se slavily tance.[44] Text pojednává o šesti typech umělců, jejich charakteristikách a rolích - Nata (herec), Nartaka (tanečník), Nartaki (danseuse), Vaitalika (bard), Charana (potulný umělec) a Kollatika (akrobat).[44] Jejich pohyby těla (6 Anga, 8 Upanga a 6 Pratyanga) jsou vysvětleny s jejich významem. Tato diskuse je podobná diskusi nalezené v Natya Shastra, sanskrtský text složený kolem 1. století př. n. l.[45] Text dále představuje 21 Sthanas a 26 Charis taneční tradice.[45]

Diskuse o tanečních pohybech je sestavena do šesti kategorií - mimetických (natya ), delikátní (lasya ), energický (tandava ), akrobatické (visama), ludicrious (vikata ) a půvabný (laghu ).[40]

Čtvrtá podkniha také popisuje sporty, jako je rybolov,[1] dostihy psů (chrtů),[46] koňské dostihy, sloní dostihy, lukostřelba, wrestling a atletika.[47][48] Text popisuje některé jedinečné týmové sporty, například formu indiánů pólo zahrnující dva týmy po osmi členech.[49]

Hry, umění a volný čas: Krīḍā viṁśati

Poslední dílčí kniha textu pojednává o rekreaci v zahradnictví a umění vytvářet zahrady,[50] malba, voňavkářství, architektura a výcvik a chov koní, slonů, lavakki (druh křepelka ) a další divoká zvěř. Kapitola je věnována královskému sportu lovu jelenů nebo jiné divoké zvěře.[51] Zabývá se 35 způsoby lovu zvěře na zvěř, kromě lovu se psy, sokolnictví a rybaření.[52]

The zahradní design, tvrdí text, měl by zahrnovat kameny a vyvýšené vrcholy vrcholů, upravené rostlinami a stromy různých odrůd, umělé rybníky a tekoucí potoky.[50] Popisuje uspořádání, půdy, semena, vzdálenost mezi druhy rostlin a stromů, způsoby přípravy hnoje, správné hnojení a údržbu zahrady, které rostliny a stromy je nejlepší vysadit jako první, kdy zasadit ostatní, zalévání, značky nad vodou a pod vodou, plevele, prostředky na ochranu zahrady a další podrobnosti.[50] Popsány jsou jak veřejné parky, tak lesní zahrady, přičemž do parku se doporučuje asi 40 druhů stromů Vana-krida kapitola.[43][50]

Mezi další umění a volnočasové aktivity popsané v páté dílčí knize patří činnosti, jako je výroba girland a parfumerie, kde jsou květiny uspořádány do vzorů příjemných barev a těch, které potěší smysly.[53] Text uvádí druhy aromatických dřevin, jako např santalové dřevo a jejich vlastnosti.[54] Text popisuje umění malby jako tři typy - Viddha (reprezentační), Aviddha (skica, obrys) a Bhava (příběh).[55][43] Text obsahuje recept na výrobu různých druhů barev,[56] stejně jako pastelky na kreslení a poté doporučuje kroky při vytváření výkresu.[57]

Text z 12. století popisuje šperky a make-up žen, včetně těch, které jsou aplikovány na víčka, řasy, tváře a předloktí, s uvedením stylů a barev Tilak na jejich čele.[43][58] U šperků jsou pozoruhodné ty pro vlasy a náušnice.[43][58]

Recepce

The Manasollasa byl nazýván důležitým pramenem sociokulturních dějin středověké Indie,[27] zejména pro historii jídla, pití a kuchyně[59] a sportu.[60] Mandakranta Bose, profesorka jihoasijských studií, popisuje text jako velmi zajímavý, protože se jedná o nejdříve známý text s podrobnostmi o tanečních žánrech v Indii.[61] Tým skládající se z Bruno Nettl, profesor hudby a antropologie, zavolal Manasollasa enormní pojednání s velkými oddíly o hudbě, tanci a jiných performancích.[62]

Viz také

Reference

  1. ^ A b C Nalini Sadhale a YL Nene (2005), On Fish in Manasollasa (asi 1131 nl), Asijská zemědělská historie, Sv. 9, č. 3, strany 177–199
  2. ^ Sollasa, Sanskrit-English Dictionary, Koeln University, Germany (2012)
  3. ^ A b C d Datta 1988, str. 1165.
  4. ^ McHugh 2012, str. 118.
  5. ^ Nalini Sadhale a YL Nene (2010), Bhudharakrida (Royal Enjoyment on a Pleasure-moound) v Manasollasa, Asian Agri-History, Vol. 14, č. 4, strany 319–335
  6. ^ Ullasa, Sanskrit-English Dictionary, Koeln University, Germany (2012)
  7. ^ viMzati, Sanskrit-English Dictionary, Koeln University, Germany (2012)
  8. ^ A b C d E F G h Banerji 1989, str. 238.
  9. ^ McHugh 2012, str. 154–155.
  10. ^ A b Kincaid a Parasanisa 1918, s. 32–33.
  11. ^ Dakshinamurti Stotra „Mahadeva Sastri (1895), viz část Předmluva
  12. ^ A b Scharfe 1989, str. 24.
  13. ^ A b Reddy 2014, str. 99–101.
  14. ^ A b C Nalini Sadhale a YL Nene (2004), O slonech v Manasollasa - 2. Nemoci a léčba, Asijská zemědělská historie Sv. 8, č. 2, strany 115–127
  15. ^ A b C d Udgaonkar 1986, str. 25.
  16. ^ Joshi & Hebbali 2004.
  17. ^ McHugh 2012, s. 118, 131–133.
  18. ^ Shrigondekar 1961, str. vi.
  19. ^ Shrigondekar 1961, str. 309.
  20. ^ A b MN Joshi (1985). „Sociální charakter Someshvary III“. Journal of the Karnataka University: Humanities. 29: 125–126.
  21. ^ A b C Campbell 1896, str. 221.
  22. ^ Udgaonkar 1986, s. 25–26.
  23. ^ Derrett 1976, str. 439 s poznámkou pod čarou 31a.
  24. ^ Scharfe 1989, str. 24, 118 s poznámkou pod čarou 723.
  25. ^ Scharfe 1989, str. 136 s poznámkami pod čarou.
  26. ^ Scharfe 1989, str. 158 s poznámkami pod čarou.
  27. ^ A b Daniel R. Woolf (1998). Globální encyklopedie historického psaní: AJ. Routledge. str. 851–852. ISBN  978-0-8153-1514-8.
  28. ^ Mandagadde Rama Jois (1984). Právní a ústavní dějiny Indie: Starověký právní, soudní a ústavní systém. Universal Law Publishing. p. 271. ISBN  978-81-7534-206-4.
  29. ^ A b K.T. Achaya (2003). Příběh našeho jídla. Orient Blackswan. p. 85. ISBN  978-81-7371-293-7.
  30. ^ Edward Farnworth (2008). Příručka fermentovaných funkčních potravin, 2. vydání. Routledge. str. 15–16. ISBN  978-1-4200-5328-9.
  31. ^ Snodgrass 2004, str. 452.
  32. ^ Jyoti Prakash Tamang; Kasipathy Kailasapathy (2010). Fermentované potraviny a nápoje světa. CRC Press. p. 16. ISBN  978-1-4200-9496-1.
  33. ^ Kamat 1980, str. 4.
  34. ^ A b C Kamat 1980, str. 6.
  35. ^ Kamat 1980, s. 6–7.
  36. ^ Kamat 1980, str. 14.
  37. ^ Krondl, Michael (2011). Sladký vynález: Historie dezertu. Chicago Review Press. 41–42. ISBN  9781556529542.
  38. ^ Chopra 1992, str. 97.
  39. ^ Emmie Te Nijenhuis (1974). Indická hudba: historie a struktura. BRILL. str. 5–6. ISBN  90-04-03978-3.
  40. ^ A b Bose 1991, s. 46–47, 141–142.
  41. ^ A b C Nijenhuis 1992, str. 67.
  42. ^ Nijenhuis 1992, s. 67, 563 s poznámkami pod čarou 295–301.
  43. ^ A b C d E Shrigondekar 1961.
  44. ^ A b Bose 1991, str. 45.
  45. ^ A b Bose 1991, str. 45–46.
  46. ^ Nalini Sadhale a YL Nene (2010), Sarameyavinoda in Manasollasa: Psi pro rekreaci a lov, Asijská zemědělská historie, Sv. 14, č. 3, strany 273–283
  47. ^ Kamat 1980, str. 72–75.
  48. ^ K. R. Sundararajan; Bithika Mukerji (2003). Hinduistická spiritualita: postklasická a moderní. Motilal Banarsidass Publ. p. 425. ISBN  978-81-208-1937-5.
  49. ^ Kamat 1980, str. 81–82.
  50. ^ A b C d Nalini Sadhale a YL Nene (2010), Bhudharakrida in Manasollasa, Asijská zemědělská historie, Sv. 14, č. 4, strany 319–335
  51. ^ Geer 2008, str. 20.
  52. ^ Thapar 1998, str. 41.
  53. ^ McHugh 2012, str. 151–155.
  54. ^ McHugh 2012, str. 189–190.
  55. ^ Sivapriyananda (1999). „South Indian Drawings and Painted Sketches: Some examples from Mysore“. Jihoasijská studia. 15 (1): 1–13. doi:10.1080/02666030.1999.9628561.
  56. ^ Dube, R. K. (1991). „Zlatý prášek: jeho příprava“. Zlatý bulletin. Springer Science. 24 (3): 95–102. doi:10.1007 / bf03214717.
  57. ^ Isabella Nardi (2007). Teorie citrasutras v indickém malířství: kritické přehodnocení jejich použití a interpretací. Routledge. str. 123–. ISBN  978-1-134-16524-7.
  58. ^ A b Kamat 1980, s. 27–28, 53–56.
  59. ^ Kamat 1980, s. 1–9.
  60. ^ Joseph S. Alter (1992). The Wrestler's Body: Identity and Ideology in North India. University of California Press. p. 16. ISBN  978-0-520-91217-5.
  61. ^ Bose 1991, str. 45, 216.
  62. ^ Bruno Nettl; et al. (1998). The Garland Encyclopedia of World Music: South Asia: the Indian subcontinent. Routledge. p. 24. ISBN  978-0-8240-4946-1.

Bibliografie

externí odkazy