Elinor Fettiplaces Příjem knihy - Elinor Fettiplaces Receipt Book - Wikipedia

Kniha příjemek Elinor Fettiplaceové: Alžbětinské venkovské vaření
Papírová obálka prvního vydání s kresbou anglického venkovského domu
Obálka prvního vydání
EditorHilary Spurling
AutorHilary Spurling, Elinor Fettiplace
ZeměAnglie
PředmětAlžbětinská éra Anglická kuchyně
Žánrkuchařka
VydavatelSalamander Press ve spolupráci s Penguin Books
Datum publikace
1986

Kniha příjmu Elinor Fettiplace je kniha z roku 1986 Hilary Spurling obsahující a popisující recepty v knize napsané uživatelem Elinor Fettiplace s datem 1604 a zkompilovaný za jejího života: rukopis obsahuje dodatky a okrajové poznámky v několika rukou. Spurling je manželkou potomka Fettiplaceho, který rukopis zdědil. Kniha poskytuje přímý pohled na Alžbětinské období kuchařství v aristokratickém venkovském domě s poznámkami Fettiplace o správě domácnosti.

Kniha byla kritiky dobře přijata jako odhalení dříve neznámých aspektů alžbětinského života v domácnosti. Spurling byl chválen za testování receptů, což je náročný úkol.[1] Historička Elaine Leong varovala, že domácí titul může zakrýt složitou historii autorství a vlastnictví textu.[2]

Kontext

The Fettiplaces byli aristokratický Angličtina rodina Norman sestup, který žil v Berkshire a Oxfordshire.[3]Elinor (rozená Poole) byla manželkou sira Richarda Fettiplace, který žil v Appleton Manor v čem je nyní Oxfordshire (dříve v Berkshire). Narodil se kolem roku 1570 v Gloucestershire, provdala se za sira Richarda v roce 1589 ve věku 19 let a stala se součástí starobylé rodiny vlastnící zemi, která získala velké dluhy a hypotéky a původně zbohatla na vlně.[4] „Kniha příjmů“ z roku 1604 obsahovala relativně malou část[5] sbírka receptů, které sbírala a komentovala v průběhu let.[6][7] Její výběr předmětů ilustruje jak její zájmy, tak potřeby, jako je uchování ovoce, a její vztahy s ostatními ženami jejího postavení.[8] Některé recepty ukazují vliv Jean Liébault je La Maison Rustique, který byl přeložen do angličtiny v roce 1616.[9][10]

Fettiplaceův rukopis je napsán „jemnou, jasnou a hravou shakespearovskou angličtinou“.[11] V rukopise je vidět mnoho oprav, od jednoduchého korektury po přidání přísad, změny kvantifikace a doby přípravy a alternativní metody. Tón je praktický a přízemní.[12] Kromě Elinorových receptů obsahuje kniha okrajové poznámky a další recepty až osmi různých rukou, což naznačuje, že rostla více než jeden život. Jeho prostý vzhled bez dekorace je typický pro soukromá díla té doby a je ve výrazném kontrastu s profesionálně vyrobenými knihami.[13] Takové knihy fungovaly jako schránky „pro osobní kreativitu a vynalézavost ... ... a odkaz pro ženské dědictví“.[14]

V roce 1647 Elinor nechala rukopis své neteři Anne Hornerové, „která ji žádá, aby ji kvůli mně uchovala“.[15] Později v tomto století byly přidány další recepty.[16] Kniha se poté předávala v rodině, dokud se nedostala k manželovi Hilary Spurlingové.[17]

Rukopis nebyl publikován v době Fettiplace. Zůstal soukromým pracovním dokumentem, který není určen čtenářům mimo její rodinu. Kniha byla předána dalším ženám v rodině, které by ji zkopírovaly pro vlastní potřebu, a přidaly další recepty, které se jim líbily, jak bylo zvykem.[18] Taková osobní preference vede k tomu, co Spurling nazývá „kuriózní opomenutí“: žádné pokrmy z vepřového masa, šunky nebo slaniny kromě vývaru pro osobu s spotřeba; žádná kachna, husa nebo zvěřina; žádná mrkev nebo pastinák, „a jen jedna zmínka o cibuli“, pro dušené ústřice.[19]Rukopis byl původně zkopírován z Fettiplaceových poznámek Anthony Bridges.[20] Recepty od Fettiplace a dalších nebyly v žádném zvláštním pořadí, dokud je Spurling nezorganizoval ke zveřejnění. Rukopis nebyl ilustrován.[18] Nicméně byl vyroben tak, aby vypadal elegantně, byl kopírován pečlivým rukopisem na vysoce kvalitní papír a vázán v kožených obalech. Přední obálka je vyražena zlatem s písmem rodiny Poole erb. Předlohy jsou vyrobeny z fragmentů středověkých rukopisů napsaných mnichy.[20][21]Sociální historička Janet Theophano navrhuje, aby Fettiplace zahájila sbírku na žádost své matky a napsala, že „s největší pravděpodobností začala nahrávat recepty na cukrovinky a konzervy pod dohledem své matky. V době jejího manželství a jejího přesunu do Appleton Manor… přinesla s její nějaký pokladní doklad. “[22]

Úpravy a komentáře

Úvod v knize zahrnuje historický popis rodiny Pooleových, rodiny Fettiplaceových a alžbětinského života a doby. Hlavní text knihy je strukturován do 12 kapitol, z nichž každá je věnována měsíci roku. Kniha celkem obsahuje více než 200 receptů, většinou tak, jak byly původně napsány, a které komentoval a podrobně interpretoval Hilary Spurling. [23]

Každý recept je uveden jako první v textu Fettiplace pod jeho původním nadpisem. To je bezprostředně následováno popisem receptu od Spurlinga, s množstvím zmíněným jako potřeba, spíše než aby byl uveden samostatně. Poté diskutuje o receptu a někdy porovnává návrhy současných kuchařů Gervase Markham (autor Anglická manželka ), s uvedením podobných pokrmů a umístěním receptu do tradice Anglická kuchyně.

Spurling popisuje text jako jasný a jednoduchý: aby zachovala alžbětinské cítění receptů, omezuje své intervence na minimum nutných oprav, aby nedošlo k záměně. Poznamenává, že některé termíny v alžbětinském použití nemají své moderní významy; termín Boyle znamená dusit (jemně), spíše prudce vařit.[24] Nechává pravopis téměř úplně v původní podobě, testuje a komentuje recepty, aby čtenáři mohli porozumět a vařit z nich.[25]

Vydání

Kniha byla vydána v roce 1986 The Salamander Press ve spolupráci s Knihy tučňáků. To bylo pak publikováno v brožované podobě Penguin v roce 1987.[26] Kniha obsahuje obrázek jedné stránky rukopisu. Kompilace poskytuje detailní pohled na Alžbětinské období kuchařství a domácí život v aristokratické venkovské domácnosti.[6] Vydání zahrnují:[27]

  • Elisabeth Sifton Books, Viking, Londýn a New York, 1986.[27]
  • Knihy tučňáků, Harmondsworth, 1987.[27]
  • Faber a Faber, Londýn, 2008.[27]

Recepty

Elinor Fettiplace poskytuje recepty na různé formy chleba, jako jsou bochníky másla; na lívance; zavařeniny a okurky; a oslavní dort pro 100 lidí. Nové přísady, jako je sladká brambora, který dorazil z Nového světa, funkce v knize.[28] Následující recept na oblékání ramene skopové maso vyzývá k použití nově dostupných citrusové plody: také ilustruje povahu hláskování Fettiplace a její individuální styl psaní:[29]

Vezměte si showlder skopového masa a buďte napůl pečený, nakrájejte ho na velké plátky a uložte omáčku, pak vezměte Clarret víno a sinamond & trochu cukru Hřebíček a žezlo beatne a slupka z prstenec Řezané tenké a mleté ​​velmi malé. Dejte skopové maso a tyto věci dohromady a mezi dvěma pokrmy vymačkejte šťávu z oringe do yt jako yt boyleth, když je yt dost boyled, položte s sebou kost skopového bytosti nejprve Broyled v misce a pak nakrájejte plátky z limonds a položit na skopové maso a tak sloužit.[29]

Fettiplace zahrnoval recept na „Bread Bisket Bread“, který se dnes nazývá sněhová pusinka, s použitím jednoho a půl libry cukru, hrstky mouky a dvanácti rozšlehaným vaječným bílkům. Recept je starší než François Massialot 1692 práce Pokyny Nouvelle pour les confitures kde se ve francouzské kuchyni poprvé objevují pusinky.[30][31]

Kritický příjem

Paula Deitz, psaní The New York Times cituje Spurlingovo tvrzení, že kniha popisuje „mnoho aspektů alžbětinského života v domácnosti, o kterých historici nevěděli“.[7] Oxfordský historik A. L. Rowse popsal knihu jako „fascinující nález“,[7] a napsal, že si zaslouží „ochutnat viktoriánské Paní Beetonová'úspěch jako nejlepší prodejce ".[7]

Spisovatel Lawrence Norfolk, přihlašování Opatrovník, popsal knihu jako knihu obsahující „recepty, léky a konzervační metody ... shromážděné po mnoho let, téměř jako anotace v rodinné Bibli“.[1] Chválí Hilary Spurlingovou za testování receptů, „hrdinského podniku v moderní kuchyni“, jen při testování Sir Walter Raleigh „Sirup z tabáku“, který se poté široce pěstoval na západě Anglie.[1] Zmiňuje zejména „delikátní sušenky s kočičím jazykem“, lehké omáčky a „styčné šlehání“ a popisuje Fettiplaceovy recepty jako „sofistikovanou kuchyni, ale prezentovanou jako typickou pro dobu“.[1]

Historička Elaine Leongová popisuje účinek moderního názvu této a podobných knih[A] jako „Kniha příjmu Lady Sedleyové“ a „Kniha příjmu dámy Lady Borlaseové“ jako „vykouzlí domácí obraz panské panny, která v rámci svých domácích povinností shromažďuje nejrůznější informace o domácnosti“.[2] Leong varuje, že zatímco moderní vydavatelé těchto knih „bezpochyby založili své tituly na poznámkách o vlastnictví zapsaných v rukopisech ... tyto tituly zakrývají bohaté a složité příběhy autorství a vlastnictví spojené s texty.“[2]

Poznámky

  1. ^ Elaine Leong je uvádí ve svém úvodu „Knihy příjmů, C.1575-1800, z The Folger Shakespeare Library “.[32]

Reference

  1. ^ A b C d Norfolk, Lawrence (19. září 2012). „Deset nejlepších knih o jídle Lawrencea Norfolka ze sedmnáctého století“. Opatrovník. Citováno 20. listopadu 2015.
  2. ^ A b C Leong, Elaine (květen 2013). „Sbírání znalostí pro rodinu: recepty, pohlaví a praktické znalosti v raně novověké anglické domácnosti“. Kentaur. 55 (2): 81–103. doi:10.1111/1600-0498.12019. PMC  3709121. PMID  23926360.
  3. ^ Spurling, Hilary (2004). „Fettiplace [rozená Poole; jiné příjmení Rogers], Elinor, lady Fettiplace (nar. 1570, r. 1647 nebo později)“. Oxfordský slovník národní biografie (online vydání). Oxford University Press. doi:10.1093 / ref: odnb / 50673. (Předplatné nebo Členství ve veřejné knihovně ve Velké Británii Požadované.)
  4. ^ Fettiplace 1986, str. 4-6.
  5. ^ Adamson, Melitta Weiss (2013). Regionální kuchyně středověké Evropy: Kniha esejí. Routledge. str. 45. ISBN  978-1-135-30868-1.
  6. ^ A b Dickson Wright 2011, str. 149–169.
  7. ^ A b C d Deitz, Paula (24. června 1987). „Domácí ekonomika, alžbětinský styl“. The New York Times. Citováno 19. listopadu 2015.
  8. ^ Harris 2014, str. 54.
  9. ^ Harris 2014, str. 59.
  10. ^ Estienne, Charles; Liébault, Jean; Stevens, Charles; Markham, Gervase; Surflet, Richard (1616). Maison Rustique nebo hraběnka Farme. Vytištěno Adamem Islipem pro Johna Billa. OCLC  181812843.
  11. ^ Fettiplace 1986, str. xi.
  12. ^ Fettiplace 1986, str. 29.
  13. ^ Harris 2014, str. 66.
  14. ^ Harris 2014, str. 14.
  15. ^ Fettiplace 1986, str. 35.
  16. ^ Lehman2003, str. 72.
  17. ^ Glendinning, Victoria (18. prosince 1986). "Slaninová kuchyně". Časy. str. 15.
  18. ^ A b Fettiplace 1986, str. ix-xi, 29.
  19. ^ Fettiplace 1986, str. 31.
  20. ^ A b Fettiplace 1986, str. 22.
  21. ^ Dickson Wright 2011, str. 150-151.
  22. ^ Theophano, Janet (2002). Eat My Words: Reading Women Lives Through the Cookbooks They Wrote. Palgrave. str. 87. ISBN  978-0-312-23378-5. (registrace nutná)
  23. ^ „Rodinný pokladní doklad“. ZVAB. Citováno 20. listopadu 2015.
  24. ^ Fettiplace 1986, str. 29-31, 43.
  25. ^ Fettiplace 1986, str. 29-31.
  26. ^ Fettiplace, Elinor (1987) Kniha příjmu Elinor Fettiplace; [vyd. autor] H. Spurling. Harmondsworth: Penguin Books; str. iv
  27. ^ A b C d „Kniha příjemek Elinor Fettiplaceové: vaření alžbětinského venkovského domu“. WorldCat. Citováno 18. června 2020.
  28. ^ Dickson Wright 2011, s. 167–168.
  29. ^ A b Dickson Wright 2011, str. 159.
  30. ^ Goldstein, Darro; Mintz, Sidney (2015). Oxfordský společník na cukr a sladkosti. Oxford University Press. str. 795. ISBN  978-0-19-931362-4.
  31. ^ Fettiplace 1986, str. 118, 126.
  32. ^ Leong, Elaine. „Příjem knih, C.1575-1800, z The Folger Shakespeare Library. Redakční úvod ". Publikace Adama Matthewa. Archivováno z původního dne 20. listopadu 2015. Citováno 18. června 2015.

Zdroje