Osmanská turecká abeceda - Ottoman Turkish alphabet

Osmanská turecká abeceda
Typ
JazykyOsmanská turečtina
Časový úsek
1500–1928
Mateřské systémy
SměrZprava doleva
ISO 15924Arab, 160
Alias ​​Unicode
arabština

The Osmanská turecká abeceda (Osmanská turečtina: الفبا‎, elifbâ) je verzí Arabská abeceda zvyklý psát Osmanská turečtina až do roku 1928, kdy byl nahrazen latinským moderním Turecká abeceda.

Ačkoli osmanská turečtina byla primárně napsána v tomto skriptu, nemuslimské osmanské subjekty někdy to psal v jiných skriptech, včetně Arménský, řecký, latinský a Hebrejské abecedy.

První stránka z Siyer-i Nebi (1832) v tištěné osmanské turečtině.

Dějiny

Počátky

Různé Turkic jazyky byly napsány řadou různých abeced, včetně cyrilice, arabština, řecký, latinský a další psací systémy.

Nejdříve známá turkická abeceda je Orkhon skript. Když Turci přijali islám, začali používat arabské písmo pro své jazyky, zejména pod Kara-Khanids. Ačkoli Seljuks používal jako svůj oficiální jazyk perštinu, v pozdním seldžuckém období se turečtina začala znovu psát v Anatolii v rodícím se Osmanský stát.[1]

Osmanská turecká abeceda je turecká forma perso-arabského písma. Hodil se k psaní arabských a perských výpůjček, špatně se hodil k původním tureckým slovům. Pokud jde o souhlásky, arabština má několik souhlásek, které neexistují v turečtině, takže několik arabských písmen je nadbytečných, s výjimkou arabských výpůjček; naopak, aby bylo možné psát dopisy v perštině a turečtině, které arabština neměla (např G nebo str).[Citace je zapotřebí ] V případě samohlásek obsahuje turečtina osm různých krátkých samohlásek a žádné dlouhé, zatímco arabština (a perština) má tři krátké a tři dlouhé samohlásky; dále komplikující bylo, že v arabském písmu se obvykle vyjadřují pouze dlouhé samohlásky. Přesto turkické jazyky jako Ázerbájdžánština a Uzbek pokračovat v psaní arabským písmem v Írán, Afghánistán, a Irák.

Zavedení telegrafu a tiskařského lisu v 19. století odhalilo další slabosti arabského písma.[2]

Stránka kalendáře na 1. listopadu 1895 (20. října OS ) v kosmopolitní Soluň. První 3 řádky v osmanském tureckém arabském písmu udávají datum v Rumi, 20 Teşrin-i Evvel 1311, a islámský, 14 Jumādā al-Ūlā 1313, kalendáře; níže jsou uvedena Juliánská a Gregoriánská (ve francouzštině) data.

Někteří turečtí reformátoři propagovali latinské písmo dlouho předtím Atatürk reformy. V roce 1862, během dřívější období reforem, státník Münuf Pasha prosazoval reformu abecedy. Na začátku 20. století podaly podobné návrhy několik spisovatelů spojených s Mladý Turek pohyb, včetně Hüseyin Cahit, Abdullah Cevdet a Celâl Nuri.[2]

Tato otázka byla znovu nastolena v roce 1923 během İzmirský ekonomický kongres nového Turecká republika, což vyvolalo veřejnou debatu, která měla trvat několik let. Odklon od arabského písma byl silně proti konzervativním a náboženským prvkům. Tvrdilo se, že romanizace scénáře oddělí Turecko od širšího islámského světa a nahradí zahraniční (evropský) koncept národní identity zpovědní komunita.

Jiní se proti Romanization postavili z praktických důvodů, protože neexistovala žádná vhodná adaptace latinského písma, která by mohla být použita pro turecké fonémy. Někteří navrhli, že lepší alternativou by mohla být úprava arabského písma tak, aby byly zavedeny další znaky pro lepší reprezentaci tureckých samohlásek.[3]

V roce 1926 byly turkické republiky Sovětský svaz přijalo latinské písmo, čímž významně podpořilo reformátory v Turecku.[2]

Výměna, nahrazení

Atatürk zavedení nové turecké abecedy pro obyvatele Kayseri, 20. září 1928

Osmanské turecké písmo bylo nahrazeno latinský - na základě nového Turecká abeceda. Jeho použití se stalo povinným ve všech veřejných komunikacích v roce 1929.[4][5] Tuto změnu formalizoval Zákon o přijetí a provádění turecké abecedy,[6] prošel 1. listopadu 1928 a účinný 1. ledna 1929.[7]

Abeceda

Stejně jako v arabštině a perštině jsou texty v osmanské turecké abecedě psány zprava doleva. Vzhled písmene se mění v závislosti na jeho poloze ve slově:

  • izolovaný (jednopísmenným slovem);
  • konečné (v takovém případě je spojeno vpravo od předchozího písmene);
  • mediální (spojené na obou stranách); a
  • počáteční (připojeno vlevo k následujícímu písmenu).

Některá písmena nelze spojit nalevo, a proto nemají samostatnou mediální a počáteční formu. Ve střední poloze se používá konečná podoba. V počáteční poloze se používá izolovaná forma.

IzolovanýFináleMediálníPočátečnínázevModerní turečtinaALA-LC[8]IPA[9]
ا‎ـا‎—elifa, e-, ā, '…, E, —, (ʔ)
ء‎—hemze—, '—, '—, [ʔ]
ب‎ـب‎ـبـ‎بـ‎býtb (p)bb (str)
پ‎ـپ‎ـپـ‎پـ‎pestrstrstr
ت‎ـت‎ـتـ‎تـ‎tettt
ث‎ـث‎ـثـ‎ثـ‎sess̠s
ج‎ـج‎ـجـ‎جـ‎cimCCd͡ʒ
چ‎ـچ‎ـچـ‎چـ‎çimCCt͡ʃ
ح‎ـح‎ـحـ‎حـ‎hahḥh
خ‎ـخ‎ـخـ‎خـ‎AhojhḫX
د‎ـد‎—dalddd
ذ‎ـذ‎—zelzz̠z
ر‎ـر‎—rerrɾ
ز‎ـز‎—zezzz
ژ‎ـژ‎—jejjʒ
س‎ـس‎ـسـ‎سـ‎hříchsss
ش‎ـش‎ـشـ‎شـ‎hříchşșʃ
ص‎ـص‎ـصـ‎صـ‎smutnýsṣs
ض‎ـض‎ـضـ‎ضـ‎Tátod, zżz (d)
ط‎ـط‎ـطـ‎طـ‎tıtṭt, d
ظ‎ـظ‎ـظـ‎ظـ‎zızẓz
ع‎ـع‎ـعـ‎عـ‎ayn', —‘—, ʔ
غ‎ـغ‎ـغـ‎غـ‎gayng, ğ, (v)G[ɣ → G], ◌ː, (proti),
ف‎ـف‎ـفـ‎فـ‎feFFF
ق‎ـق‎ـقـ‎قـ‎qafkqk, [q ]
ك‎ـك‎ـكـ‎كـ‎kefkkk
گ‎ـگ‎ـگـ‎گـ‎gef (1), kāf-ı fārsīg, ğ, (v)G[g → ɟ], j, (proti )
ڭ‎ـڭ‎ـڭـ‎ڭـ‎nef, ef, sağır kef (1), kāf-ı nūnīn-n, [ŋ]
ل‎.ل‎ـلـ‎لـ‎lamlll
م‎ـم‎ـمـ‎مـ‎mimmmm
ن‎.ن‎ـنـ‎نـ‎jeptiškannn
و‎ـو‎—vavv, o, ö, u, üv, ū, aw, avv, ūvproti, Ó, -, u, y
ه‎ـه‎ـهـ‎هـ‎on (3)h, e, ah (2)h, …, E, (t)
ی‎ـی‎ـیـ‎یـ‎vyy, i, iy, ī, ay, á, īyj, ɯ, i


Poznámky

  1. Ve většině textů kef, gef, a sağır kef jsou psány stejným způsobem[9] ačkoli jedna osmanská varianta gef má „mini-kaf„z ﻙ stejně jako zdvojnásobený horní zdvih گ. Obecně platí, že / g / a / ŋ / zvuky jsou reprezentovány kefou ك.[10]
  2. The Knihovna Kongresu doporučuje pro on (هـ) Jedním slovem v stav konstrukce být romanised t a když slovo končí na on je použit příslovně, mělo by být romanized opálení.
  3. Peršan a Ottoman používají řád vāv, he, ye, i když v arabštině jsou to on, vāv, ye.[10]
  4. Jedním dalším znakem, který se nepovažuje za skutečné písmeno, je takzvaný te merbūṭa („spojený t“), který může označovat arabský ženský singulární konec a který je často také psán v osmanských textech. Te merbūṭa je vždy na konci slova a má podobu ه (he) se dvěma tečkami výše, tedy: ة nebo ـة (i když v osmanských textech jsou tečky často vynechány).[10]
  5. Ghayn a gef bylo známo, že vytvářejí zvuk / v / slovy se značným ázerbájdžánským a turkmenským vlivem.

Zvuková korespondence

Pravopis osmanské turečtiny je složitý, protože mnoho tureckých zvuků lze napsat několika různými písmeny. Například foném / s / lze zapsat jako ⟨ث⟩, ⟨س⟩ nebo ⟨ص⟩. Naopak některá písmena mají více než jednu hodnotu: ⟨ك⟩ k může být / k /, / ɡ /, / n /, / j / nebo / ː / (prodloužení předchozí samohlásky; moderní G ) a samohlásky jsou psány nejednoznačně nebo vůbec. Například text ⟨كورك ⟩ kwrk lze číst jako / ɡevrek / „sušenku“, / kyrk / „kožešinu“, / kyrek / „lopatu“, / kœryk / „měchy“, / ɡœrek / „pohled“, které jsou v moderním pravopisu psány gevrek, kürk, kürek, körük, Görek.[9][11]

Arabské a perské výpůjčky jsou psány v původním pravopisu: sabit „firma“ se píše jako ⟨ثابت⟩ s̱’bt, s ⟨ث⟩ s̱ představující / s / (v arabštině / θ /) a ⟨ا⟩ ’ představující / aː / jako v arabštině, ale bez označení zkratky / i /. Písmena ث ح ذ ض ظ ع se nacházejí pouze v půjčkách z arabštiny; ژ je pouze v půjčkách z perštiny a francouzštiny. Ačkoliv Arabské samohláskové body (harakat) lze použít ⟨ثَابِت⟩ s̱a’bit, obecně se nacházejí pouze ve slovnících a didaktických pracích, jako v arabštině a perštině,[9] a stále neidentifikují jednoznačně samohlásky.

Souhlásková písmena jsou rozdělena do tří sérií podle harmonie samohlásek: měkké, tvrdé a neutrální. Měkká souhláska, ت س ك گ ه, se nacházejí v přední samohláska kontexty; tvrdý, ح خ ص ض ط ظ ع غ ق, v zadní samohláska kontexty; a neutrál, ب پ ث ج چ د ذ ر ز ژ ش ف ل م ن v obou. V perso-arabských výpůjčkách závisí samohláska použitá v turečtině na měkkosti souhlásky. Tím pádem, ⟨كلب ⟩ klb 'dog' (arabsky / kalb /) je / kelb /, zatímco ⟨قلب ⟩ ḳlb ‚srdce '(arabština / qalb /) je / kalb /. Naopak v tureckých slovech volba souhlásky odráží přirozenou samohlásku.[9]

Foném/ t // d // s // z // k // ɡ //∅// h /
Měkký (přední)تسكگءه
Neutrálníدثذ ز
Tvrdý (zpět)طط ضصض ظقغعح خ

(Všechny ostatní zvuky jsou psány pouze neutrálními souhláskovými písmeny.)

V tureckých slovech se samohlásky někdy píší pomocí samohláskových písmen jako druhého písmene slabiky: elif ⟨ا⟩ pro / a /; vy ⟨ی⟩ pro / i /, / ɯ /; vav ⟨و⟩ pro / o /, / œ /, / u /, / y /; on ⟨ه⟩ pro / a /, / e /. Korespondence harakat jsou tam: ustun ⟨َ ○⟩ (arabsky fatḥah ) pro / a /, / e /; esre ⟨ِ ○⟩ (arabsky kasrah ) pro / ɯ /, / i /; ötre ⟨ُ ○⟩ (arabsky mammah ) pro / o /, / œ /, / u /, / y /. Jména harakat se také používají pro odpovídající samohlásky.[9]

názevArabské jménoSměřovatDopisPřední čteníZpětné čtení
ustunfatḥahَ○ا elif
ه on		/E//A/
esrekasrahِ○ی vy/ i // ɯ /
ötremammahُ○و vav/ œ /, / y // o /, / u /

Jiné skripty

Jiné skripty někdy nemuslimové používali k psaní osmanské turečtiny, protože arabská abeceda byla identifikována s islámem.

První román být napsán v Osmanské říši byl Akabi (1851), kterou v arménském písmu napsal Vartan Pasha. Podobně, když Arménský Rodina Duzian řídila osmanskou mincovnu za vlády Sultán Abdülmecid I. (r. 1839–1861), vedli záznamy v osmanské turečtině, ale používali arménské písmo.[12]

The Řecká abeceda a Raši skript z hebrejština byly používány Řeky a Židy pro Osmanské. Řekově mluvící muslimové bude psát řecký pomocí osmanského tureckého písma.

Číslice

Osmanská turečtina použita Východní arabské číslice. Následuje seznam základních základní číslice s hláskováním v moderní turecké abecedě:

Arabská formaČísloOsmanská turečtina[13]Moderní turečtina
٠‎0
صفر
sıfır
١‎1
بر
bir
٢‎2
ایكی
iki
٣‎3
اوچ
vidíš
٤‎4
دورت
dört
٥‎5
بش
beş
٦‎6
آلتی
altı
٧‎7
یدی
yedi
٨‎8
سكیز
sekiz
٩‎9
طوقوز
dokuz
١٠‎10
اون
na

Reference

  1. ^ Jan Schmidt, "Jak psát turecky? Vagary arabo-perského písma v osmansko-tureckých textech" doi:10.1515/9783110639063-006, Vytváření standardů: Interakce s arabským písmem ve 12 kulturách rukopisů ISBN  9783110634983, v Studie v rukopisných kulturách 16:131ff (2019)
  2. ^ A b C Zürcher, Erik Jan. Turecko: moderní historie, str. 188. I. B.Tauris, 2004. ISBN  978-1-85043-399-6
  3. ^ Gürçağlar, Şehnaz Tahir. Politika a poetika překladu v Turecku, 1923–1960, str. 53–54. Rodopi, 2008. ISBN  978-90-420-2329-1
  4. ^ Dil Derneği, Yazım Kılavuzu, 2002 (průvodce psaním tureckého jazyka)
  5. ^ Nacionalistické poznámky, Čas, 23. července 1928
  6. ^ „Tūrk Harflerinin Kabul ve Tatbiki Hakkında Kanun“ [Přijetí a uplatnění tureckých právních předpisů] (v turečtině). Archivovány od originál 10. června 2015. Citováno 14. ledna 2012.
  7. ^ Erik Jan Zürcher (2004), Turecko: moderní dějiny, strany 188–9. ISBN  978-1-85043-399-6
  8. ^ „Osmanské písmo“ (PDF). (166 KB), Knihovna Kongresu. Citováno 14. ledna 2012.
  9. ^ A b C d E F V. H. Hagopian, Osmansko-turecká konverzační gramatika, London and Heidelberg, 1907, s. 1-25 celý text
  10. ^ A b C Buğday, Korkut M. (2009). Routledge úvod do literární osmanské. Routledge. ISBN  9780415493383. OCLC  281098978.
  11. ^ Diran Kélékian, Dictionnaire Turc-Français, Konstantinopol / استانبول, 1911
  12. ^ Mansel, Philip (2011). Konstantinopol. Hachette UK. ISBN  978-1848546479.
  13. ^ „Osmansko-turecká konverzace - gramatika; praktická metoda učení osmansko-tureckého jazyka“.

externí odkazy