Tři sestry (hrát) - Three Sisters (play)

Pro muzikál, který napsal Oscar Hammerstein II a Jerome Kern viz Three Sisters (hudební).
„Tri sestry“ přeadresuje tady. Pro českou punkrockovou kapelu viz Tři sestry. K opeře Pétera Eötvöse viz Tri sestry (opera).
Tři sestry
Three Sisters cover 1901.jpg
Obálka prvního vydání, publikováno 1901 autorem Adolf Marks
NapsánoAnton Čechov
PostavyRodina Prozorovů:
  • Olga Sergeyevna Prozorova
  • Maria Sergeyevna Kulygina
  • Irina Sergeyevna Prozorova
  • Andrej Sergejevič Prozorov
Datum premiéry1901 (1901), Moskva
Původní jazykruština
ŽánrDrama
NastaveníProvinční ruské posádkové město
Čechov na ilustraci z roku 1905.

Tři sestry (ruština: Три сeстры́, romanized: Tri sestry) je hra ruského autora a dramatika Anton Čechov. Bylo to napsáno 1900 a poprvé hrál v roce 1901 na festivalu Moskevské umělecké divadlo. Tato hra je někdy uvedena na krátkém seznamu vynikajících her Čechova Třešňový sad, Racek a Strýček Váňa.[1]

Postavy

Prozorovové

  • Olga Sergeyevna Prozorova (Olga) - Nejstarší ze tří sester je matriarchální postavou rodiny Prozorovů, i když na začátku hry je jí jen 28 let. Olga je učitelkou na střední škole, kde často vyplňuje ředitelku, kdykoli chybí. Olga je panna a v jednu chvíli řekne Irině, že by se za ni provdala „za každého muže, dokonce i za starého muže, kdyby o to požádal“. Olga je velmi mateřská i pro starší sluhy, která se stará o starší sestru / udržovatelku Anfisu, dlouho poté, co přestala být užitečná. Když Olga neochotně převezme roli ředitelky natrvalo, vezme s sebou Anfisu, aby unikla ze spárů bezcitné Nataše.
  • Maria Sergeyevna Kulygina (Masha) - Prostřední sestra, je jí 23 na začátku hry. Provdala se za svého manžela Kulygina, když jí bylo 18 let a byla právě mimo školu. Když se hra otevře, byla v manželství zklamaná a zcela se zamilovala do idealistického podplukovníka Vershinina. Začínají utajovanou záležitost. Když je přemístěn pryč, je zdrcena, ale vrací se k životu se svým manželem, který ji přijímá zpět, přestože věděl, co udělala. Má vznětlivost, která je často vidět během hry, a je sestrou, která nesouhlasí s Natashou. Na jevišti její přímost často slouží jako tonikum k melodramatu a její vtip působí hrdinsky. Její vitalita poskytuje většinu překvapivě bohatého humoru této hry. Byla vycvičena jako koncertní pianistka.
  • Irina Sergeyevna Prozorova - Nejmladší sestra, je jí 20 na začátku hry. To je její "svátek „na začátku hry a přestože trvá na tom, že je dospělá, stále ji očarují věci jako a Káča přinesl jí Fedotik. Její jedinou touhou je vrátit se do Moskvy, kterou jedenáct let před začátkem hry opustili. Věří, že najde svou pravou lásku v Moskvě, ale když je jasné, že do Moskvy nepůjdou, souhlasí s tím, aby se provdala za barona Tuzenbacha, kterého obdivuje, ale nemiluje. Získala učitelský titul a plánuje odejít s baronem, ale on je v nesmyslném souboji zastřelen Solyony. Rozhodne se přesto odejít a svůj život zasvětit práci a službě.
  • Andrei Sergeyevich Prozorov (Andrey) - Bratr tří sester. V 1. dějství je to mladý muž na rychlé cestě za profesorem v Moskvě. V dějství II Andrei stále touží po svých starých časech jako bakalářského snění o životě v Moskvě, ale nyní je kvůli své nedomyslné svatbě s Natašou uvězněn v provinčním městě s dítětem a prací sekretářky Krajská rada. V zákoně III jeho dluhy vzrostly na 35 000 rublů a je nucen dům zastavit hypotékou, ale neříká to svým sestrám ani jim nedává žádné podíly v rodinném domě. Act IV najde Andrei žalostnou skořápku svého bývalého já, nyní otce dvou dětí. Uznává, že je neúspěch, a smál se městu za to, že byl členem rady obce, jejíž prezident Protopopov ho zahýbá.
  • Natalia Ivanovna (Natasha) - Andrei's objekt lásky na začátku hry, později jeho manželka. Hru začíná jako nešikovná mladá žena, která se špatně obléká a skrývá svou pravou povahu. Sestry si z její špatně zelené šerpy dělají hodně legrace a ona se rozplače. Zřejmě nemá vlastní rodinu a čtenář se ji nikdy nenaučí jméno za svobodna. V dějství II je Nataša velmi odlišná. Vyrostla na panovačnosti a svůj vztah s Andrei používá jako způsob, jak manipulovat sestry, aby dělali, co chce. Začala milostný vztah s Protopopovem, šéfem místní rady (který se nikdy nevidí), a zahaluje Andreje téměř zjevně. Ve III. Aktu se stala ještě více ovládající, tváří v tvář Olze čelila tomu, aby udržovala Anfisu, starou, věrnou zadržovačku, které nařídí, aby se postavila do její přítomnosti, a vyvolává záchvaty vzteku, když nedostane svou cestu. Zákon IV zjistil, že zdědila kontrolu nad domem po svém slabém, kolísavém manželovi, přičemž sestry na ní zůstaly závislé, a jako châtelaine plánuje radikálně změnit důvody podle svých představ. Je prokazatelné, že brutální, manipulativní, sebezpytující se Nataša, která se kromě svých vlastních dětí, Bobik a Sofie, o které se fatálně opírá, nestará o nikoho, je do konce hry úplným vítězem.
  • Fyodor Ilyich Kulygin - Mášin starší manžel a učitel latiny na střední škole. Kulygin je žoviální a laskavý muž, který opravdu miluje svou ženu a její sestry, i když si je velmi dobře vědom její nevěry. V prvním aktu se zdá být téměř pošetilý, dát Irině dárek, který jí již dal, a žertovat s doktorem, aby si udělal legraci z Nataše, ale jak Mashova aféra postupuje, začíná být čím dál sympatičtější. Během požáru v 3. dějství se Olze přizná, že se s ní mohl oženit - skutečnost, že by ti dva byli pravděpodobně spolu velmi šťastní, je během hry mnohokrát naznačena. V průběhu hry, často v nejzávažnějších chvílích, se často snaží rozesmát ostatní postavy, aby uvolnil napětí, a i když to vždy nefunguje, je schopen své ženě poskytnout útěchu prostřednictvím humoru v její nejtemnější hodině vyvrcholení hry. Na konci hry, i když ví, co Masha dělala, vezme ji zpět a přijme její selhání.

Vojáci

Konstantin Stanislavski jako Vershinin
  • Aleksandr Ignatyevich Vershinin – Podplukovník Vershinin velící dělostřeleckou baterii je skutečným filozofem. Znal otce dívek v Moskvě a mluví o tom, že když byli malí, říkali mu „Lovesick Major“. V průběhu hry, navzdory tomu, že je ženatý, vstupuje do milostného vztahu s Mášou, ale musí ji ukončit, když je baterie přenesena. Často zmiňuje, jak se jeho žena pravidelně pokouší o sebevraždu (a má dvě dcery), ale zdá se, že je mu to jedno. Jeho první akční projev o naději, kterou má pro civilizaci, promlouvá přímo k Mášině melancholickému srdci a když to uslyší, prohlásí: „Zůstávám na oběd.“
  • Baron Nikolaj Lvovich Tuzenbach - Poručík v armádě, který není považován za hezkého, se Tuzenbach často snaží udělat dojem na Irinu, kterou miluje už pět let. Opouští armádu, aby šel do práce, ve snaze zapůsobit na ni. Opakovaně je vysmíván Solyony a mezi Skutky III a IV se mu to oplatí a vyzve Solyonyho, aby vyhlásil souboj. V duelu je zabit, takže jeho a Irinina unie je opuštěná.
  • Štábní kapitán Vassily Vasilyevich Solyony - Kapitán v armádě, Solyony je sociální ztracená existence a poměrně moderní typ anti hrdina. Je zamilovaný do Iriny a snaží se potlačit barona, aby vypadal lépe, ale Irina ho považuje za surového a neatraktivní. Většinu času tráví výsměchem baronovi, který je nejblíže kamarádovi, a nakonec ho zabije v nesmyslném souboji. Říká se, že má pozoruhodnou podobnost s básníkem Lermontov tváří i osobností, často ho cituje. Vždy nosí malou lahvičku s parfémem, kterou si často (téměř patologicky) kropí rukama a tělem; to je později ukázal, že to dělá, aby zakryl pach mrtvol na něm.
  • Ivan Romanovič Chebutykin - Šedesát let starý a armádní lékař, Chebutykin začíná jako zábavný, výstřední starý muž, který se raduje na svém místě jako rodinný přítel a štědře na Irinu drahý dárek samovar. Později v zákoně III, když je opilý, trpí existenční krize a odhaluje vše o aféře Nataše a Protopopova. Zdá se však, že v zákoně IV se svou krizí vyrovnal nebo ji možná zlomil. Miloval matku sester (jejíž jméno není nikdy zmíněno), ale byla vdaná.
  • Aleksej Petrovič Fedotik - A podporučík Fedotik visí po domě a snaží se vyjádřit svou lásku k Irině tím, že jí koupí mnoho dárků. Je také amatérským fotografem a fotografuje skupinu a Irinu. V zákoně III ztratí všechny své věci v ohni, ale zachová si svou veselou povahu.
  • Vladimir Karlovich Rode - Další sub-poručík, Rode, je trenér na střední škole.

Ostatní

  • Ferapont - Vrátný v kancelářích místní rady, Ferapont je starý muž s částečným ztráta sluchu. Opakovaně rozmazává náhodná fakta, obvykle týkající se Moskvy.
  • Anfisa - Anfisa, starší udržovatel rodiny a bývalá zdravotní sestra, má 81 let a navždy pracovala pro rodinu Prozorovů. Nataša ji začne opovrhovat pro její slabost a hrozí, že ji vyhodí, ale Olga ji zachrání a vezme ji k životu u Olginy učitelského bytu.

Neviditelné znaky

Tato hra má několik důležitých postav, o kterých se často mluví, ale na scéně se nikdy neviděly. Patří mezi ně Protopopov, vedoucí místní rady a Natašin milenec; Vershininova sebevražedná manželka a dvě dcery; Kulyginův milovaný nadřízený, ředitel střední školy, a děti Andrey a Nataše Bobik a Sofia. JL Styan tvrdí ve svém Prvky dramatu že v posledním aktu Čechov přepracoval text, aby ukázal, že Protopopov je skutečným otcem Sofie: „O děti mají pečovat jejich otcové“ - Andrey tlačí Bobika do kočárku a Protopopov sedí u Sofie.[2][3]

Synopse

První dějství začíná Olgou (nejstarší sestrou), která pracuje jako učitelka ve škole, ale na konci hry je jmenována ředitelkou, což je propagace, o kterou neměla velký zájem. Masha, prostřední sestra a umělkyně rodiny (byla vycvičena jako koncertní pianistka), je vdaná za pedagoga Feodora Ilyicha Kulygina. V době jejich manželství byla Masha, mladší než on, očarována tím, co považovala za moudrost, ale o sedm let později vidí jeho pedantství a jeho klaunské pokusy kompenzovat prázdnotu mezi nimi. Irina, nejmladší sestra, je stále plná očekávání. Mluví o svém snu jít do Moskvy a setkat se se svou pravou láskou. Právě v Moskvě sestry vyrostly a všechny se toužily vrátit k sofistikovanosti a štěstí té doby. Andrei je jediný chlapec v rodině a sestry ho zbožňují. Je zamilovaný do Natálie Ivanovny (Natasha), která je ve vztahu k sestrám do jisté míry běžná a trpí pod jejich pohledem. Hra začíná na první výročí smrti jejich otce, ale je to také Irina svátek a všichni, včetně vojáků (vedených galantním Vershininem), kteří s sebou přinášejí pocit vznešenosti idealismus, sešli, aby to oslavili. Na samém konci činu Andrei soukromě vyznává své city k Nataši a osudově ji žádá, aby si ho vzala.

Druhý dějství začíná téměř o rok později, když se Andrei a Nataša vzali se svým prvním dítětem (v zákulisí), chlapečkem jménem Bobik. Nataša má poměr s Protopopovem, Andreiným nadřízeným, postavou, která je zmíněna, ale na scéně nikdy nebyla. Máša se vrací domů celá noc plná noci a je jasné, že ona a její společník, podplukovník Vershinin, jsou zahaleni tajemstvím vzájemné lásky k sobě navzájem. Zdá se, že se nestalo málo, ale Natasha manipulativně zruší plány na párty v domácnosti, ale výsledný klid naznačuje, že je také zrušena veškerá veselost. Tuzenbach a Solyony deklarují svou lásku k Irině.

Třetí dějství se odehrává asi o rok později v pokoji Olgy a Iriny, což je jasným znamením, že Nataša přebírá domácnost, když je požádala, aby sdíleli pokoje, aby její dítě mohlo mít jiný pokoj. Ve městě došlo k požáru a v době krize lidé projížděli dovnitř a ven z místnosti a nesli si přikrývky a oblečení, které jim pomohlo. Olga, Masha a Irina se zlobí na svého bratra Andreje, že zastavili svůj dům, nechali si peníze na splacení dluhů z hazardu a veškerou svou moc připustili své ženě. Když se však tváří v tvář Natashově krutosti vůči jejich starému rodinnému zadržovateli, Anfise, Olgina vlastní snaha postavit se Nataši zmařila. Masha, sama se svými sestrami, se jim svěřuje se svým románkem s Vershininem („Miluji, miluji, miluj toho muže.“). V jednu chvíli se Kulygin (její manžel) vrhne do místnosti, hloupěji se na ni zamiluje a ona odejde. Irina zoufá nad společným obratem, který si vzal její život, nad životem komunálního pracovníka, i když se hýbe pošetilostí jejích aspirací a jejího vzdělání („Itala si nevzpomínám na„ okno “.). Ze své rezignace, podporované v tom Olgovým realistickým výhledem, se Irina rozhodne přijmout Tuzenbachovu nabídku k sňatku, i když ho nemiluje. Chebutykin opile narazí a rozbije hodiny, které patřily zesnulé matce sourozenců Prozorovů, kterou miloval. Andrej pak odvzdušní své nenávist k sobě samému, uznává své vlastní povědomí o bláznovství života a jeho zklamání v Nataši a prosí své sestry o odpuštění za všechno.

Ve čtvrtém a posledním aktu, venku za domovem, se vojáci, kteří jsou nyní přáteli rodiny, připravují na opuštění oblasti. Pořídí se blesková fotografie. Dochází k podtlaku napětí, protože Solyony vyzval barona (Tuzenbach) na souboj, ale Tuzenbach ho chce skrýt před Irinou. On a Irina sdílejí srdcervoucí jemnou scénu, ve které se přizná, že ho nemůže milovat, přirovnává své srdce k klavíru, jehož klíč byl ztracen. Právě když vojáci odcházejí, je slyšet výstřel a krátce před koncem hry je oznámena Tuzenbachova smrt v duelu. Mášu je třeba vytáhnout a vzlykat z náručí Vershinina, ale její manžel ji ochotně, soucitně a až příliš velkoryse přijímá s jejími zády, žádné otázky. Olga neochotně přijala místo stálé ředitelky školy, kde vyučuje a odchází. Vezme s sebou Anfisu, čímž zachrání starou ženu z Nataše.

Osud Iriny je nejistý, ale i ve svém zármutku nad Tuzenbachovou smrtí chce vytrvat v práci učitele. Nataša zůstává jako chatelaine, odpovědný za vše a pod jeho kontrolou. Andrei uvízl v manželství se dvěma dětmi, jedinými lidmi, o které se kromě Nashi stará. Když se hra uzavírá, tři sestry stojí v zoufalém objetí a dívají se, jak vojáci odcházejí za zvuku pochodu skupiny homosexuálů. Jak zpívá Chebutykin Ta-ra-ra-boom-di-ay jemu,[poznámka 1] Olginy poslední řádky volají po ukončení zmatku, který všichni tři pociťují na utrpení a radost ze života: „Kdybychom jen věděli ... Kdybychom jen věděli.“

Premiéra

Hra byla napsána pro Moskevské umělecké divadlo a otevřelo se 31. ledna 1901 pod vedením Konstantin Stanislavski a Vladimir Nemirovich-Danchenko. Stanislavski hrál Vershinin a sestry byly Olga Knipperová (pro kterého Čechov napsal část Mashy), Margarita Savitskaya jako Olga a Maria Andreyeva jako Irina. Maria Lilina (Manželka Stanislavského) byla Nataša, Vsevolod Meyerhold objevil se jako Tusenbach, Michail Gromov jako Solyony,[pozn. 2] Alexander Artyom jako Artem Chebutykin, Ioasaf Tikhomirov jako Fedotik, Ivan Moskvin jako Rode, Vladimír Gribunin jako Ferapont a Maria Samarova jako Anfisa.[4][5]

Příjem byl smíšený. Čechov cítil, že Stanislavského „bujarý“ směr zamaskoval jemnosti díla a že pouze Knipperová předvedla, že se její postava vyvíjí způsobem, jaký zamýšlela dramatička. Z pohledu režisérů šlo o to ukázat naděje, touhy a sny postav, ale publikum bylo ovlivněno patosem osamělosti a zoufalství sester a jejich případným, nekomplikovaným přijetím jejich situace. Skladba se nicméně stala populární a brzy se prosadila v repertoáru společnosti.[6][7]

Pozoruhodné produkce

TermínyVýrobaŘeditelPoznámky
24. května 1965BBC Home ServiceJohn TydemanAnglický překlad Elisaveta Fen; upraveno pro rádio od Peter Watts; obsazení v ceně Paul Scofield, Lynn Redgrave, Ian McKellen, Jill Bennett, mezi ostatními[8]
29. září 1979Druhé místo, Stratford-upon-AvonTrevor NunnVerze od Richard Cottrell[9]
28. března 1990Gate Theatre, Dublin a Královské dvorní divadlo, LondýnAdrian NobleVerze od Frank McGuinness se sestrami v reálném životě v hlavních rolích: Sinéad Cusack jako Masha, Sorcha Cusack jako Olga a Niamh Cusack jako Irina. Jejich otec, Cyril Cusack hrál Chebutykin.
30. srpna - 13. října 2007Soulpepper Theatre, TorontoLászló MartonVerze od Nicolas Billon
Listopadu 2008Regentův kanál, Camden, Londýn.Tanya RobertsAdaptace Divadlo Metra[10]
29. července - 3. srpna 2008Playhouse, QPAC, BrisbaneDeclan DonnellanČechovský mezinárodní divadelní festival (Moskva), který je součástí festivalu v Brisbane 2008
5. května 2009 - 14. června 2009Umělci Repertoár divadlo, PortlandJon KretzuUpraveno Tracy Letts[11]
12. ledna - 6. března 2011Classic Stage Company, NYCAustin PendletonSkuteční manželé a herci Maggie Gyllenhaal a Peter Sarsgaard hrál.[12]
14. února - 8. března 2020The Bindery, San FranciscoAngie HigginsHraje Marcia Aguilar[13]

Adaptace

Poznámky

  1. ^ Současní diváci by tuto píseň z roku 1892 poznali jako ironický odkaz Chebutykina na odsouzenou aféru mezi Mášou a Vershininem - Rayfield, Donald (2005). Gottlieb, Vera (ed.). Cambridge společník Čechov. London: Routledge. p. 210. ISBN  9780521589178.
  2. ^ Podle N. Efros Leonid Leonidov hrál Solyony. Této části se skutečně ujal, ale až po roce 1903, kdy nastoupil do Moskevského uměleckého divadla. Shodou okolností Leonidov také hrál Solyony během sezóny 1900/1901, ale jako součást Oděšské solovecké skupiny. - Leonodovova biografie v areálu Moskevského uměleckého divadla.

Reference

  1. ^ Harold Bloom (31. října 2003). Génius (Dotisk ed.). Grand Central Publishing. ISBN  978-0446691291.
  2. ^ Styan, John L. (1960). Prvky dramatu. Cambridge, Anglie: Cambridge University Press. p.209. ISBN  0-521-09201-9.
  3. ^ Tři sestry 4. dějství, překlad Juliusa Westa: „NATASHA: Mihail Ivanitch Protopopov bude sedět s malou Sophií a Andrej Sergejevič může malého Bobbyho vyvést ven ... [Směr scény] ANDREY vyvalí kočárek, ve kterém sedí BOBBY.“
  4. ^ Efros, Nikolai (2005). Gottlieb, Vera (ed.). Anton Čechov v Moskevském divadle umění. London: Routledge. p.15. ISBN  978-0-4153-4440-1.
  5. ^ Komentáře ke třem sestrám (V ruštině) // Чехов А. П. Полное собрание сочинений и писем: В 30 т. Сочинения: В 18 т. / АН СССР. Ин-т мировой лит. им. А. М. Горького. - М .: Наука, 1974—1982. / Т. 13. Пьесы. 1895—1904. - М .: Наука, 1978. - С. 117—188.
  6. ^ Allen, David (2000). Představení Čechova. Londýn, Velká Británie: Routledge. str.27 –28. ISBN  978-0-4151-8934-7.
  7. ^ Hingley, Ronald (1998). Pět her. Oxford, Anglie: Oxford University Press. p. xix. ISBN  978-0-192-83412-6.
  8. ^ „Audio vystoupení Paula Scofielda (rozhlasové drama, zvukové knihy, mluvené slovo)“. Scofieldsperformances.com. Citováno 5. května 2019.
  9. ^ Gottlieb, Vera. "Vyberte scénické produkce". Cambridge společník Čechov. Cambridge, Anglie: Cambridge University Press. p.255. ISBN  978-0-521-58117-2.
  10. ^ [1]
  11. ^ „Tři sestry od Antona Čechova, upraveno Tracy Lettsovou“. Umělci Repertoár divadlo. Citováno 26. října 2009. Tato adaptace ruského mistrovského díla byla zadána umělcem Rep v rámci třetí části jeho čtyřdílného projektu Čechov. Letts nám poskytuje nový, nový pohled na úpadek privilegované třídy a hledání smyslu v moderním světě, očima tří nespokojených sester, které zoufale touží po své cenné minulosti.
  12. ^ Brantley, Ben (3. února 2011). "'Three Sisters ', Classic Stage Company - recenze ". The New York Times.
  13. ^ „Divadelní projekt Utopia (drama, hry, mluvené slovo)“. utopiatheaterproject.com. Citováno 27. února 2020.
  14. ^ Recenze hry 1942, time.com; zpřístupněno 26. ledna 2015.
  15. ^ Vlk, Matt (27. května 1990). „Theatre: Novel Casting for 'Three Sisters'". The New York Times. Citováno 16. června 2012.
  16. ^ Taylor, Paul (27. ledna 2010). „Three Sisters, Lyric, Hammersmith, London“. Nezávislý. Londýn.
  17. ^ Billington, Michael (10. listopadu 2003). „Proč tolik režisérů pokazí klasiku?“. Theguardian.com. Citováno 5. května 2019.
  18. ^ ""Trei surori "cam jucause ale lui Afrim: ZIUA". www.ziua.ro. Citováno 5. května 2019.
  19. ^ „Ghidusiile lui Afrim“. Kulturní pozorovatel. Citováno 5. května 2019.
  20. ^ https://web.archive.org/web/20140706192715/https://agenda.liternet.ro/articol/18103/Miruna-Runcan/Polemica-esuind-in-nisip-II.html
  21. ^ Brennan, Clare (18. září 2011). „We Are Three Sisters - recenze“. Opatrovník. Londýn.
  22. ^ Stoltenberg, John (20. března 2017). „Recenze:„ No Sisters “ve Studio Theatre“. Dcmetrotheaterarts.com. Citováno 2. července 2017.
  23. ^ „Tři sestry“. Sydney Theatre Company. Citováno 30. března 2018.

externí odkazy