Slunce a měsíc písmena - Sun and moon letters

Sluneční písmena (červená) a měsíční písmena (černá)

v arabština a maltština, souhlásky jsou rozděleny do dvou skupin, tzv sluneční dopisy nebo sluneční dopisy (arabština: حروف شمسية‎ ḥurūf shamsiyyah) a měsíc dopisy nebo lunární písmena (حروف قمرية ḥurūf qamariyyah), podle toho, zda asimilovat dopis lam (ﻝ l)^[1] předchozího Arabský určitý článek al- (الـ), což je důležité obecné pravidlo používané v arabské gramatice. Foneticky jsou sluneční písmena vyslovována jako koronální souhlásky a měsíční písmena jsou vyslovována jako jiné souhlásky.

Tato jména pocházejí ze skutečnosti, že slovo „slunce“, al-shams, vyslovováno popelníci, asimiluje lam, zatímco slovo pro „měsíc“, al-qamar, ne.

Pravidlo

Když následuje sluneční dopis, /l / arabského určitého článku al- asimiluje na počáteční souhlásku následujícího podstatného jména, což má za následek a zdvojená souhláska. Například pro „Nil“ se neříká al-Ni, ale an-Nīl.

Když arabský určitý článek (الْـ) následuje písmeno měsíce, k asimilaci nedochází.

Sluneční písmena představují koronální souhlásky podle fonologie klasické arabštiny a měsíční písmena představují všechny ostatní. Písmena slunce a měsíce jsou následující:

Jīm

Dopis ج jīm se vyslovuje odlišně v závislosti na oblasti mluvčího. V mnoha oblastech představuje koronální souhlásku jako např [d͡ʒ ] nebo [ʒ ]. Nicméně, v Klasická arabština, představovalo a palatalizováno vyjádřený velar plosive / ɡʲ / nebo vyjádřený palatální plosive /ɟ / (a současná výslovnost jako [ɡ ] nebo [ɟ ] je zadržen v Egypt, Súdán a jižní Jemen / Omán ). Výsledkem bylo, že byl klasifikován jako měsíční písmeno a článek nikdy nepřiměřil. Maltština ġ / d͡ʒ / je také považován za souhlásku měsíce, zatímco jeho neznělý protějšek ċ /t͡ʃ / je souhláska slunce.

maltština

Písmena slunce (konsonanti xemxin) a měsíce (konsonanti qamrin) jsou následující:

Pokud slovo začíná některým z měsíčních písmen, definitivní článek zůstává stejný a neasimiluje se, zatímco u slunečních písmen se asimiluje odpovídajícím způsobem na: iċ-, id-, in-, ir-, is-, it-, ix-, iż-, iz-. Za zmínku stojí také to, že slova začínající samohláskami a písmena għ a h dostávají určitý člen l- (minus počáteční i). Když určitý člen přijde přesně za slovem končícím na samohlásku, počáteční článku vždy klesne, jako v „dak ir-raġel ra r-raġel "(ten muž toho muže viděl). Když slovo začíná dvěma souhláskami, použije se určitý člen l-, ale na začátku slova je připojeno i: skola> l-iskola a Żvezja> l-Iżvezja .^[2]

Pravopis

V psaném jazyce ال al- je zachován bez ohledu na to, jak je vyslovován.^[1] Při použití úplných diakritiky lze asimilaci vyjádřit vložením a shaddah na souhlásku po lam. Nesimimilaci lze vyjádřit umístěním a sukun přes lam.

Většina moderně psaných arabských jmen (včetně osobních jmen a zeměpisných arabských jmen) nedodržuje pravidlo asimilace souhlásek nebo shaddah, když je latinizováno v latinských jazycích. Někdy se pravidla slunce a měsíce nedodržují v běžné řeči.

Např. osobní jméno: الرَّحْمَن - Al-Rahman místo „Ar-Raḥmān“;

zeměpisný název: الْجُمْهُورِيَّةُ التُّونِسِيَّة - Al-Jumhuriyah Al-Tunisiyah místo „al-Jumhūrīyatu‘ t-Tūnisīyah “.

Viz také

• Arabská fonologie
• Arabská gramatika

Reference