Moravské dialekty - Moravian dialects

moravský
moravská nářečí
Rodilý k	Česká republika, Slovensko
Kraj	Morava a České Slezsko
Rodilí mluvčí	108 469 (sčítání lidu 2011)[1]
Jazyková rodina	Indoevropský Balto-slovanský slovanský Západoslovanský Česko-slovenský čeština moravský
Kódy jazyků
ISO 639-3	–
Glottolog	czec1259[2]
Mapa Moravy a Českého Slezska (hranice mezi dvěma regiony nejsou zobrazeny) označující hlavní dialektové skupiny:   Středomoravské dialekty   Východomoravské dialekty   Lach dialekty   Česko-moravské dialekty   Těšínský Slezan mluvící oblast   Smíšené dialekty (oblasti původně obývané Němci, přesídlil po jejich vyhoštění v roce 1945 )

Moravské dialekty (čeština: moravská nářečí, moravština) jsou odrůdy z čeština mluvený Morava, historický region na jihovýchodě Česká republika. Na Moravě se používá více forem češtiny než ve zbytku České republiky. Hlavními čtyřmi skupinami dialektů jsou českomoravská skupina, středomoravská skupina, východní moravská skupina a Lachova (slezská) skupina (o níž se mluví také v České Slezsko ).^[3] Zatímco formy jsou obecně považovány za regionální varianty češtiny, některé Moravané (108 469 ve sčítání lidu z roku 2011) tvrdí, že jsou samostatní Moravský jazyk.^[1]

Jihovýchodní moravské dialekty tvoří a kontinuum dialektu s úzce souvisejícími Slovenský jazyk,^[4] a proto jsou někdy považovány spíše za dialekty slovenské než české.^[5]

Až do 19. století se jazyk používaný ve slovansky mluvících oblastech Moravy označoval jako „moravský“ nebo „český“. Když v roce začaly pravidelné sčítání Rakousko-Uhersko v roce 1880 volba hlavních komunikačních jazyků^{[poznámka 1]} ve formách předepsaných v Cisleithania nezahrnul český jazyk, ale zahrnoval jednu položku Česko-moravsko-slovenský^{[poznámka 2]} (ostatní jsou Němec, polština, Rusyn, slovinština, Srbochorvatština, italština, rumunština a maďarský).^[6] Respondenti, kteří si jako hlavní komunikující jazyk vybrali česko-moravsko-slovenský jazyk, byli do rakouských sčítání započítáni jako Češi.

Při příležitosti Sčítání lidu České republiky 2011, několik moravských organizací (politická strana Moravané a Moravské národní společenství mimo jiné) vedl kampaň na podporu moravského etnika a jazyka. The Český statistický úřad ujistil stranu Moravané, že vyplnění „moravského“ jazyka nebude považováno za zaškrtnutí „češtiny“, protože formuláře byly zpracovány počítačem a nahrazení češtiny pro moravštinu bylo technicky prakticky nemožné.^[7]

Podle výsledků sčítání lidu bylo v roce 2011 celkem 108 469 rodilých mluvčích moravštiny. Z nich 62 908 považuje moravštinu za jediný rodný jazyk a 45 561 rodilých mluvčích moravštiny a češtiny.^[1]

Dialekty

Zatímco bývalé regionální dialekty Čechy sloučeny do jednoho interdialektu, Běžná čeština (až na malé výjimky v pohraničí) je území Moravy stále jazykově diverzifikované. Může to být způsobeno absencí jediného moravského kulturního a politického centra (obdobně jako v Praze v Čechách) po většinu historie,^[8] stejně jako skutečnost, že obě jeho hlavní města -Brno a Olomouc —Byl obýván převážně německy mluvící populací. Nejběžnější klasifikace rozlišuje tři hlavní skupiny moravských dialektů: středomoravské (hanácké), východní moravské (moravsko-slovenské) a slezské (Lach).^[9] Některé typické fonologické rozdíly mezi moravskými dialekty jsou uvedeny níže ve větě „Vložte mouku z mlýna do košíku“:^[10]

Střední Morava

Nápis na průčelí Prostějov hrad ukazující báseň napsanou v hanakianském dialektu

Středomoravské dialekty, příp Hanakian dialekty (Hanácké dialekty, Hanácké dialekty, čeština: hanácké nářečí, hanáčtina), se mluví v centrální části Moravy kolem Znojmo, Třebíč, Brno, Olomouc, Přerov, Zábřeh a Šumperk. Zatímco středomoravská skupina tradičně obsahovala mnoho dialektů pocházejících ze specifických mikroregionů, dnešní mluvený jazyk napříč Střední Moravou směřuje k jednotnému „společnému hanakovskému dialektu“ (čeština: obecná hanáčtina).^[11] Mezi vlastnosti této skupiny patří

• Prevalence samohlásek E a E namísto i/y (ryba > reba, život > ževot), í/ý (mlýn > mlén), a ej (nedělej > nedělé).^[12]
• Ó a Ó namísto u a ou, respektive (ruka > roka, mouka > Móka). Rozšířením, třetí osoba množného konce sloves, která by byla -í ve standardní češtině a -ej (í) nebo -ou v běžné češtině je -ijó, nebo někdy jen -Ó na střední Moravě (prosí / prosej (í) > prosijó, hrají / hrajou > hrajijó / hrajó). Instrumentální konec -í je také nahrazeno -Ó (s naší kočkou > s našó kočkó).^[12]
• Zakončení -A namísto -E u ženských podstatných jmen a přivlastňovacích přídavných jmen je zachováno, jako ve slovenštině (např. naša slepica pro standardní češtinu naše slepice).^[12]
• Sloveso „být“ má 1. osobu jednotného čísla přítomného času su spíše než jsem.^[12]
• Na rozdíl od běžné češtiny, -l na minulý čas sloves je vždy zachována (nesl a nikdy nes).^[12]

Dialekty, kterými se mluví a kolem Brno viděli mnoho lexikálních vlivů od Hantec slang, žargon zahrnující mnoho německých a jidiš výpůjček do místního středomoravského dialektu. Ačkoli do 21. století se slang výrazně snížil, některá slovní zásoba z Hantecu se stále běžně používá v každodenní řeči, například šalina namísto tramvaj pro „tramvaj“, z němčiny elektrische Linie.

Hanakianský dialekt má literární přítomnost. Spisovatelé, kteří psali v Hanakian dialektu patří Aloisi a Vilém Mrštík, Ondřej Přikryl a Jakub Obrovský. Psaný hanakovský dialekt často rozlišuje mezi „širokým“ a „otevřeným“ E a Ó (jako v rêba, rôka) a „zavřeno“ E a Ó, aby odrážel dialekty, které vyslovují tyto dva zvuky odlišně.^[11]

Smrť kmotřička (ukázkový text)

Bêl jednó jeden člověk tôze chôdobné na sfětě. Narodil se můj chlapeček, ale nigdo (nihdo) nechtěl mohu jít za kmotru, že bęl tôze chôdobné. Otec si povidá: „Milé Bože, tak sô chôdobné, že mně nihdo nechce poslóžeť v té věce; veznô (vemô) si chlapca, pudô, a keho potkám, teho naptám za kmotra, a nepotkám-lê žádného, ​​kostelnik mně přece snaď poslóži. “Šil a potkal smrt, ale nevěděl, co to je za osobô; bęla pěkná ženská, jako jiná ženská. Ptal jô za kmotřêčkô. Ona se nevěmlóvala a hned ho přěvitala kmôcháčkem, vzala chlapca na rôkê a nesla ho do kostela. Chasnička pokřtilê jak se patři. (celý text )

Český překlad:

Byl jednou na světě jeden velmi chudý člověk. Narodil se mu chlapeček, ale nikdo mu nechtěl jít za kmotru, protože byl velmi chudý. Otec si povídá: „Milý Bože, jsem tak chudý, že mi v té věci nikdo nechce posloužit; vezmu si chlapce, půjdu, a koho potkám, toho si najmu jako kmotra, a nepotkám-li nikoho, snad mi přece poslouží kostelník. “Šel a potkal smrt, ale nevěděl, co je to za osobu; byla to pěkná žena, jako jiná žena. Požádal ji, aby šla za kmotru. Ona se nevymlouvala a hned ho oslovila „kmotříčku“, vzala chlapce na ruce a nesla ho do kostely. Chasníčka pokřtili, jak se patří.

Východní Morava

Nástěnná malba na Uherské Hradiště nádraží se dvěma liniemi poezie napsané ve východomoravském dialektu

Dokument popisující etnické složení Moravy v roce 1878 spolu s moravskými dialekty. Toto psaní identifikuje valašský dialekt jako přechodný dialekt mezi češtinou a slovenštinou, zatímco obyvatelé moravského Slovenska jsou popisováni jako Slováci.

Východomoravské dialekty jsou přechodné dialekty mezi češtinou a slovenštinou.^[13] Mluví se o nich v pruhu země sahající od Břeclav na Hodonín, Kyjov, Uherské Hradiště, Zlín a Vsetín. Východní skupina obsahuje dva dialekty zvláštního zájmu, Moravská valaška dialekt (čeština: valašské nářečí, valašština) a Moravsko-slovenské dialekt (čeština: slovácké nářečí, moravská slovenština).^[3] Mezi rysy východomoravských dialektů patří:

• Rozdíl mezi měkkým l a tvrdě ł (vyslovuje se [w]) je obvykle zachováno (hlava, dělat = hłava, dělat). Rozšířením, finále -l v minulých časech se slovesa často vykreslují -u.^[12]
• aj někdy zachována místo ej (vejce = vajco, dej = daj).^[12]
• Na rozdíl od běžné češtiny -ý- vždy převažuje -ej- (dobrý, strýc a nikdy dobrej, strejc).^[12]
• Infinitiva končí v -ť spíše než -t, jako ve slovenštině (být = býť)
• Moravsko-slovenský dialekt sdílí se slovenštinou několik dalších rysů, včetně používání dlouhého ĺ a ŕ (hloubka = hĺbka, hrnout = ohŕňat).^[12]
• Valašské dialekty zachovávají přítomný přestupný, který je ve standardní češtině obvykle považován za archaický, kromě několika libovolných frází.^[12]

Lachianské dialekty

Lachianské dialekty (Lach dialekty, čeština: lašské nářečí, laština), kterým se mluví na severovýchodní Moravě a v přilehlých oblastech Slezska kolem Opava, Ostrava, Frýdek-Místek a Frenštát pod Radhoštěm, jsou přechodné dialekty sdílející více funkcí jazyka polština.^[14] Mezi definující fonologické rysy patří ztráta rozlišení mezi dlouhými a krátkými samohláskami, rys, který je hovorově známý jako „krátký zobák“ v češtině („short beak“),^[12] stres se přesunul na předposlední slabiku slova, jako v polština, spíše než první slabiku,^[14] alveolární souhlásky d, t a n často přesunuty do svých palatálních protějšků a rozdíl mezi „tvrdým“ (post-alveolární nebo retroflex ) š, ž, C a „měkký“ (alveolo-palatal ) ś, ź, C, jako v polštině.^[12] Slezské dialekty také obsahují mnoho Němec výpůjčky neznámé jiným českým dialektům. Lachianské dialekty úzce souvisí s Těšínský slezský dialekt, mluvený v okolí Karviná, Český Těšín a Třinec stejně jako na polské straně hranice.

Česko-moravské dialekty

Českomoravské dialekty nebo jihovýchodní české dialekty, kterými se mluví v Českomoravská vrchovina na západní Moravě kolem Dačice, Jihlava a Žďár nad Sázavou jsou přechodnou skupinou mezi dialekty Čech a Moravy, sdílející některé společné rysy Běžná čeština a další častěji se středomoravským.^[9][12]

Jazykové rysy

Fonologie

Moravské dialekty si zachovávají četné archaické fonologické rysy, které se v současné češtině již nepoužívají, ale stále je lze nalézt v mnoha dalších slovanských jazycích. Následující tabulky obsahují seznam vybraných příbuzných, poukazují na archaismy a ukazují jejich ekvivalenty v ostatních jazycích:

Absence posunu české samohlásky

Absence posunu samohlásky české ′ u> i

Zachování skupiny -šč-

Zachování patrových souhlásek

Gramatika

Zatímco moravská gramatika má tendenci být podobná Česká gramatika, existuje několik definujících funkcí. Například moravské dialekty používají jednotný vzor pro koncovku třídy IV množného čísla -to slovesa a třída III -et slovesa, která se ve standardní češtině tradičně měnila neintuitivním způsobem:^[15]

Moravské dialekty také občas používají předložky jiným způsobem než standardní a běžná čeština, obvykle zrcadlí použití ve slovenštině (např. něco k jídlu > něco na jídlo za „něco k jídlu“, Slovák: niečo na jedlo) nebo polský (např. pojď ke mně > choď dělat mě, pro „pojď ke mně“, polština: chodź do mnie).^[16]

Standardizace

Od konce 20. století vzniklo soukromé sdružení Moravský jazykový institut (Ústav jazyka moravského), kterou založil číšník a amatérský lingvista Jan Kozohorský, se o to pokusil standardizovat literární moravský jazyk. Hnutí bylo kritizováno lingvistickými profesory na Masarykova univerzita v Brně jako kontroverzní a se silným politickým podtónem.^[17]

Poznámky

Poznámky k obsahu

Citace

Reference

• BLÁHA, Ondřej. Moravský jazykový separatismus: zdroje, cíle, slovanský kontext. Ve Studia Moravica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica - Moravica. Olomouc: UP v Olomouci, 2005. ISSN 1801-7061. Svazek III.
• Bartoš, František. Moravská dialektologie, Brno 1895.
• Stich, Alexandr (listopad 2000). "O spisovné moravině a jiných" malých "jazycích". Naše řeč. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. 83 (5): 260–264. ISSN  0027-8203.
• Šustek, Zbyšek: Otázka kodifikace spisovného moravského jazyka (Otázka kodifikace psaného moravského jazyka). University of Tartu, 1998. Dostupné online (Čeština)
• Šrámek, R .: Zur heutigen Situation des Tschechischen. In: Ohnheiser, I. / Kienpointner, M. / Kalb, H .: Sprachen in Europa. Sprachsituation und Sprachpolitik v evropských spolkových zemích. Innsbruck 1999.
• Vintr, Josef: Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur v Gegenwart und Geschichte. München: Sagner 2001.

externí odkazy

• Multidialektický česko-moravský online slovník