Východoslovenské dialekty - Eastern Slovak dialects - Wikipedia

Východní slovenština
východoslovenské nárečia, východniarčina
Rodilý kSlovensko
KrajSpiš, Šariš, Zemplín a Abov
Kódy jazyků
ISO 639-3–
slk-esl
GlottologŽádný
Dialectos eslovacos.PNG
Mapa zobrazující distribuci západních, středních a východních dialektů slovenštiny

Východoslovenské dialekty (Slovák: východoslovenské nárečia, východniarčina), jsou dialekty Slovenský jazyk mluvený nativně v historických oblastech Spiš, Šariš, Zemplín a Abov,[1] na východě Slovensko. Na rozdíl od jiných dialektů slovenštiny jsou východní dialekty méně srozumitelné čeština a další s polština a Rusyn,[2] a použít vyšší počet maďarský výpůjční slova.[3]

Vlastnosti dialektů se velmi liší od regionu k regionu, ale rysy, které jsou běžné ve všech dialektech, zahrnují nedostatek dlouhé samohlásky, důraz na předposlední slabiku, jako v polštině a rusínštině, na rozdíl od první slabiky normální v standardní slovenštině,[1] a variace v podstatné jméno skloňování konce.[4] Východní slovenské dialekty také sdílejí mnoho rysů západních slovenských dialektů, které ve středních dialektech chybí a spisovná slovenština, což podporuje myšlenku, že střední Slovensko bylo kolonizováno nověji než východ a západ země.[5]

Pokusy o vytvoření východoslovenského literárního standardu byly různorodé a neúspěšné. Několik slovenských novin založených v Spojené státy na konci 19. století, včetně Slovák v Amerike („Slovák v Americe“) a Amerikánsko-Slovenské Noviny (Americko-slovenské zprávy), byly původně psány ve východoslovenských dialektech.[6][7][8]

Dějiny

Standardní Slovenský jazyk, jak bylo kodifikováno Ľudovít Štúr ve 40. letech 19. století byl založen převážně na středověkých dialektech, kterými se v té době mluvilo. Východní dialekty se výrazně liší od středních a západních dialektů ve své fonologii, morfologii a slovní zásobě, oddělené silnějším spojením s polštinou a rusínštinou.[9] Na počátku 20. století došlo k neúspěšnému pokusu o standardizaci východoslovenského jazyka.[5]

Diaspora z regionu přispěla k rozptýlené literární přítomnosti východoslovenských dialektů. Noviny Slovák v Amerike ("Slovák v Americe"), založená v roce 2006 Plymouth, Massachusetts v roce 1889, stejně jako Amerikánsko-Slovenské noviny (Americko-slovenské zprávy), založená v roce Pittsburgh, Pensylvánie v roce 1886, byly původně psány v šarišském dialektu, za použití Maďarský pravopis s názvem Szlovjak v Amerike a Amerikanszko-Szlovenszke Novini.[7] Dnes, Slovák v Amerike stále podniká a píše standardní slovenštinou.[10]

Východní slovenština byla úředním jazykem EU Slovenská sovětská republika v roce 1919.[Citace je zapotřebí ] Hlavním městem nového státu bylo Prešov na východním Slovensku.

Divize

Východní slovenské dialekty lze rozdělit do čtyř podskupin:[1]

  • Spišské dialekty (spišské nárečia, spiština), na východ od města Poprad, které hraničí s Rusyny a Poláky Goral dialekty.[1]
  • Šarišské dialekty (šarišské nárečia, šariština), mluvený kolem města Prešov a sdílení mnoha společných funkcí se Zemplínem a Rusyny.[1]
  • Abovské dialekty (abovské nárečia), včetně košického dialektu (košické nárečia), mluvený na jihozápadním východním Slovensku a sdílející několik fonologických rysů s maďarským a zemplínským.[4]
  • Zemplínské dialekty (zemplínské nárečia), kterým se mluví na dalekém jihu a na středním východním Slovensku, které tvoří přechod mezi slovenštinou, Šarišem a Rusínem.[1]

Jazykové rysy

Jazykové rysy společné východoevropským dialektům zahrnují:

  • Slovo stres padá na předposlední slabiku, ne na první.
  • Délka samohlásky není rozlišeno - všechny samohlásky jsou krátké.
  • Souhlásky n, l, s a z vždy realizováno jako změkčené ň, ľ, š a ž před ia někdy i dříve E, často asimilační dvojhlásky (mění > meňa, chvália > chvaľa, siví > šivi, vozia > voža). Až do 14. století ještě širší řada měkkých (palatalised ) souhlásky existovaly ve slovenštině a tuto vlastnost lze dodnes slyšet v některých zemplínských dialektech.[1]
  • Souhlásky ť a ď, počítaje v to t a d když změkčeno, realizováno jako C a dz (deti > dzeci), což znamená infinitivní konec pro změnu sloves z -ť (dělat) až -C (robic). Souhlásky ť a ď lze najít pouze v onomatopoeia (ďub ďub = vrčení a holub ) a výpůjční slova včetně osobních jmen (Juraj > Ďura) ve východních dialektech.[1]
  • Slabičný l a r jsou ve východních dialektech vždy doplněny samohláskou. Tón a poloha samohlásky se velmi liší od regionu k regionu. Slovo slza (slza) může být soldza, sliza, silza nebo selza.[4] Ztrátu slabičných souhlásek sdílejí i další dialekty severního Slovenska a jižního Polska a dokonce i Lach dialekty češtiny.[1]
  • Zejména v abovských dialektech, ch se vždy realizuje jako h (mucha > muha).[1]
  • Podstatné jméno skloňování se liší od standardní slovenštiny. Genitiv a lokální množné číslo jsou vždy -och, bez ohledu na pohlaví, a množné číslo dativu je vždy -om. (bratov > bratoch, žen > ženoch, miest > městoch, ženám > ženom). V Košiciach ("v Košice ") se stává v Košicoch, s výjimkou košického dialektu, který zachází s názvem města jako s podstatným jménem a používá v Košici.[4]
  • Dopis A je realizován jako E (devět > dzevec). Akuzativní osobní zájmena končící na -a končí také na -e; ma, ťa a sa stát se mě, ce a še.[4]

Ukázkový text

Východní slovenština (šarišský dialekt)

Buľi raz dvojo kmotrove, co furt vjedno chodziľi na jurmaki. Raz tiž tak išľi z jurmaku a našľi gvera. Ta znace, že ešči ftedi lidze tak ňechirovali o gveroch, ňebulo teľo vojakoch. Išľi tak popod ľešik a naraz jeden zbačil gver a takoj ku ňemu ucekal… Ten druhi še tiž mocno zradoval, ta vžaľi totu fujaru a hutorili sebe: „Kmotre, ja budzem do ňej duc a ti budzeš prebirac“. Ta začaľi vera lidze tote dvai hrac. Jeden kmoter pocahnul za kohucik, kuľka utrafila do druheho kmotra, co prebiral a ten še takoj prevracil umarti na žem.[4]

Standardní slovenština

Boli raz dva kmotrovia, kteří stále spolu chodili na jarmoky. Raz také tak vyšli z jarmoku a našli pušku. To víte, že tehdy ještě lidé tak nechyrovali o puškách, nebylo tolik vojakov. Išli tak popod lesík a jeden zazrel pušku a hned k nej utekal. Ten druhý se také silno zaraďuje, tak vzali fujaru a mluvili si: „Kmotor, já budu dělat nejvíc fúkať a ty si vezmete. Tak začněte veru ti dva hrát. Jeden kmotor potáhl za kohútik, kulka trafila druhého kmotra, který převzal, a ten se hned prevrátil mrtvý na zem.

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j Polívka E .; Vindiš I. „Nárečový svojraz východného Slovenska“ (PDF). Citováno 23. listopadu 2012.
  2. ^ Štolc, Jozef (1994). Slovenská dialektológia [slovenská dialektologie]. Bratislava: Veda .: Vyd. I. Ripka.
  3. ^ Blichová, Alena. „K otázce rusínsko-slovenského jazykového kontaktu“. Oddělení regionálních a národních studií, Prešovská univerzita. Citováno 23. listopadu 2012.
  4. ^ A b C d E F Buffa, Ferdinand (1962). „Eastern Slovak dialects (in Slovak)“ (PDF). Vlastivedný Časopis. IX. Citováno 23. listopadu 2012.
  5. ^ A b Mezinárodní lingvistická encyklopedie. Oxford University Press. 2003. s. 411.
  6. ^ Kamusella, Tomasz (2009). Politika jazyka a nacionalismu v moderní střední Evropě. Palgrave Macmillan. str.821. ISBN  0230550703.
  7. ^ A b Švagrovský, Štefan; Ondrejovič, Slavomír (2004). „Východoslovenský jazykový separatismus v 19. a 20. století“. Slovenská Reč (3). Citováno 23. listopadu 2012.
  8. ^ Lifanov, Konstantin (2006). „Ještě jednou o jazyce východoslovenských publikací v USA“ (PDF). Slovenská Reč (5): 282. Citováno 23. listopadu 2012.
  9. ^ Lunt, Horace. „Poznámky k rusínskému jazyku Jugoslávie a jeho východoslovenskému původu“ (PDF). Citováno 23. listopadu 2012.
  10. ^ http://www.slovakvamerike.com/