Slovansko-srbský - Slavonic-Serbian

Nesmí být zaměňována s Církevní slovanština.
Slavenoserbskij Magazin, 1768
Jihoslovanské jazyky a dialekty

Slovansko-srbský (славяносербскій, slavyanoserbskiy), Slavo-srbštinanebo Slovansko-srbský (славено-сербскiй, slaveno-serbski; srbština: славеносрпски/ slavenosrpski) byl literární jazyk používá Srbové v Habsburská říše, většinou v tom, co je nyní Vojvodina, od poloviny 18. století do prvních desetiletí 19. století. Byla to jazyková směs Církevní slovanština ruského recension, lidový Srbština (Shtokavian dialekt ), a ruština.

Dějiny

Na začátku 18. století byla literárním jazykem Srbů srbská recension of Církevní slovanština (nazývaný také srbo-slovanský) se staletou tradicí.[1][2] Po Skvělá srbská migrace z roku 1690 odešlo mnoho Srbů Osmanský - držel území a usadil se v jižních oblastech ostrova Maďarské království v Habsburská říše, většinou v dnešní Vojvodině. The Srbská pravoslavná církev v těchto oblastech potřeboval liturgické knihy a srbské školy potřebovaly učebnice. Habsburský soud však nedovolil Srbům zřídit jejich tiskařské lisy. Srbská církev a školy dostaly dostatečnou pomoc v knihách a učitelích z Ruská říše. V polovině 18. století byl srbsko-slovanský jazyk většinou nahrazen rusko-slovanským (ruskou recitací církevní slovanštiny) jako hlavním literárním jazykem Srbů.[3][4]

V té době se laici mezi aktivními srbskými spisovateli stávali početnějšími a pozoruhodnějšími než mniši a kněží. Sekulární autoři chtěli, aby se jejich díla přiblížila obecnému srbskému čtenáři, ale zároveň většina z nich považovala církevní slovanštinu za prestižnější a povznesenější než populární srbský jazyk. Církevní slovanština byla také identifikována s Praslovanský jazyk a jeho použití v literatuře bylo považováno za pokračování starověké tradice. Spisovatelé začali mísit rusko-slovanské, lidové srbské a ruské a výsledný smíšený jazyk se nazývá slovanský-srbský. První tištěná práce ve slovansko-srbštině se objevila v roce 1768 a napsala ji Zaharije Orfelin. Před tím byl ve 30. letech 17. století vytvořen německo-slovansko-srbský slovník. Kombinovaný jazyk se stal dominantní v sekulárním Srbská literatura a publikace v 80. a 90. letech 17. století.[5] Na začátku 19. století na něj byl těžce zaútočen Vuk Karadžić a jeho následovníci, jejichž reformační snahy formovaly moderní literární srbštinu založenou na populárním jazyce.[6] Poslední pozoruhodná práce ve slovansko-srbštině vyšla v roce 1825.[7]

Slovansko-srbština byla použita v literárních dílech, včetně prózy a poezie, školních učebnic, filologických a teologických děl, populárně vědecké a praktické knihy a jiné druhy publikací. Různé zákony, rozhodnutí a prohlášení habsburských úřadů byly vytištěny ve slovansko-srbštině, ve kterých také první srbské noviny, Serbskija novini, se objevil v roce 1791.[5] Mezi další periodika patří Slaveno-serbskij Magazin (1768) a Slaveno-serbskija vědomosti (1792–94),[8] stejně jako později Novine serbske iz carstvujuščega grada Vienne (1814–1817). Obousměrný Německo-srbský slovník (1791), s přibližně 20 000 klíčová slova v každém směru byl složen přizpůsobením německo-ruského slovníku do slovansko-srbského.[9]

Vlastnosti

Vystaveny slovansko-srbské texty lexikální, fonologický, morfologické, a syntaktický míchání rusko-slovanských, národních srbských a v menší míře ruských; hybridní slova jsou běžné. Neexistují žádná jednoznačná pravidla určující, jak kombinovat prvky z těchto jazyků. Většinou to závisí na lingvistickém přístupu spisovatele a tématu, o kterém píše. Takže v italské gramatice, kterou napsal Vikentije Ljuština, se předměty každodenní potřeby obvykle označují jejich srbskými jmény, zatímco rusko-slovanská jména se používají pro náboženské svátky. Během krátké existence slovansko-srbštiny se některé formy staly víceméně standardními a rostl v nich podíl národních srbských prvků.[10] Někteří autoři tvrdí, že aplikace rusko-slovanských, srbských a ruských prvků v daném díle byla upravena stylistickými konvencemi.[11] V jednotlivé větě slovo stonky nebo připevňuje může být buď převážně srbský, nebo převážně rusko-slovanský, nebo kombinovaný v jakémkoli jiném poměru. Věta v novinách Slaveno-serbskija vědomosti, napsaný Stefanem Novakovićem, je příkladem toho, že prvky z obou jazyků jsou používány stejně, a to jak u kmenů, tak u přípon:[6]

Slovansko-srbskýPřepisPřeklad
Честь имамъ всѣмъ Высокопочитаемымъ Читателемъ обявити, да безъ сваке сумнѣ намѣренъ есамъ, ону достохвалну и цѣлому Сербскому Роду преполезну ИСТОРИЮ СЕРБСКУ, от коесамъ цѣло оглавленïе давно сообщïо, печатати.Čest 'imam vsěm Vysokopočitaemym Čitatelem objeviti, da bez svake sumně naměren esam, onu dostohvalnu i celomu Serbskomu Rodu prepoleznu ISTORIJU SERBSKU, ot koesam celo oglavlenie davno soobštio, pečatati.Mám tu čest oznámit všem ctěným čtenářům, že bezpochyby mám v úmyslu tisknout takové chvályhodné a všem srbským lidem cennou HISTORII SRBSKO, o které jsem už dávno publikoval celou kapitolu.
Moderní srbštinaPřepis
Част имам свим Високопоштованим Читаоцима објавити, да без сваке сумње намерен јесам, ону доста хваљену и целоме Српском Роду прекорисну ИСТОРИЈУ СРПСКУ, од које сам цело поглавље давно саопштио, штампати.Častý imám svim Visokopoštovanim Čitaocima objaviti, da bez svake sumnje nameren jesam, onu dosta hvaljenu i celome Srpskom Rodu prekorisnu ISTORIJU SRPSKU, od koje sam celo poglavlje davno saopštio, štampati.

Poznámky

  1. ^ Albin 1970, str. 484
  2. ^ Ivić 1998, s. 105–6
  3. ^ Ivić 1998, s. 116–19
  4. ^ Paxton 1981, s. 107–9
  5. ^ A b Ivić 1998, s. 129–33
  6. ^ A b Albin 1970, str. 489–91
  7. ^ Ivić 1998, s. 194
  8. ^ "Slavenosrpski jezik", Chorvatská encyklopedie (v chorvatštině), Leksikografski zavod Miroslav Krleža, 1999–2009
  9. ^ Gudkov 1993, s. 79–81
  10. ^ Ivić 1998, s. 134–35
  11. ^ Ivanova 2010, s. 259

Reference

externí odkazy