Pošetilosti - Follies

Pošetilosti
Originální plakát na Broadwayi
Hudba	Stephen Sondheim
Text	Stephen Sondheim
Rezervovat	James Goldman
Produkce	1971 Broadway 1972 Los Angeles 1985 Lincoln Center koncert 1987 West End 2001 Broadway obrození 2002 Los Angeles 2002 West End obrození 2007 Centrum New Yorku koncert 2011 Washington, DC 2011 Broadway revival 2012 Los Angeles 2012 Madrid Oživení Londýna v roce 2017
Ocenění	1971 - Cena newyorských dramatických kritiků za nejlepší muzikál 1972 - Tony Award za nejlepší skóre 1971 - Cena Drama Desk za vynikající hudbu 1971 - Cena Drama Desk pro vynikající texty 1987 - Cena Laurence Oliviera za muzikál roku 2012 - Cena Drama Desk za vynikající oživení muzikálu 2018 - Cena Laurence Oliviera za nejlepší hudební obrození

Pošetilosti je hudební s hudbou a texty od Stephen Sondheim a knihu od James Goldman.

Příběh se týká shledání v rozpadajícím se Broadwayské divadlo, naplánovaný na demolici, minulých umělců muzikálu „Weismann's Follies“ revue (založeno na Ziegfeld Follies ), který v tomto divadle hrál mezi světovými válkami. Zaměřuje se na dva páry, Buddy a Sally Durant Plummer a Benjamin a Phyllis Rogers Stone, kteří se účastní setkání. Sally a Phyllis byly herečkami ve Follies. Oba páry jsou hluboce nespokojeni se svými manželstvími. Buddy, prodavač cestování, má poměr s dívkou na silnici; Sally je stále tolik zamilovaná do Bena jako před lety; a Ben je natolik vstřebán, že se Phyllis cítí emocionálně opuštěná. Několik bývalých tanečnic předvádí své staré počty, někdy doprovázené duchy svých bývalých já. Hudební čísla v show byla interpretována jako pastišky stylů předních skladatelů Broadwaye ve 20. a 30. letech a někdy jako parodie na konkrétní písně.

Produkce na Broadwayi byla zahájena 4. dubna 1971 v režii Harold Prince a Michael Bennett as choreografií Bennetta. Muzikál byl nominován na 11 Tony Awards a vyhrál sedm. Původní výroba, do té doby druhá nejnákladnější na Broadwayi,^[1] běžel na více než 500 představeních, ale nakonec ztratil celou svou investici. Muzikál prošel řadou velkých probuzení a několik jeho písní se stalo standardy, včetně „Broadway Baby“, „Jsem pořád tady "," Příliš mnoho ráno ","Mohl bych tě opustit? ", a "Ztrácím rozum ".

Pozadí

Po neúspěchu Slyším valčík? (1965), ke kterému napsal texty Richard Rodgers Sondheimova hudba se rozhodla, že bude od nynějška pracovat pouze na projektech, kde bude moci sám psát hudbu i texty. Požádal autora a dramatika Jamese Goldmana, aby se k němu přidal spisovatel pro nový muzikál. Inspirováno a New York Times článek o setkání bývalých hereček z Ziegfeld Follies, rozhodli se o příběhu o bývalých herečkách.^[2]

Původně s názvem Dívky nahoře, muzikál měl být produkován David Merrick a Leland Hayward na konci roku 1967, ale plány nakonec propadly a producentem se stal Stuart Ostrow, který režíroval Joseph Hardy. Tyto plány také nevyšly,^[3] a nakonec se producentem a režisérem stal Harold Prince, který dříve pracoval se Sondheimem. Souhlasil, že bude pracovat Dívky nahoře kdyby Sondheim souhlasil s prací Společnost; Michael Bennett, mladý choreograf Společnost, byl také přiveden do projektu. Byl to Prince, kdo změnil název na Pošetilosti; byl „zaujatý psychologií shledání starých sborových tanečníků a miloval hru na slovo„ bláznovství ““.^[2]

Spiknutí

V roce 1971, na zbořeném jevišti Weismannova divadla, se v roce 1971 koná setkání na počest minulých představení Weismann „Follies“ a krásných sboristek, které tam mezi dvěma světovými válkami každý rok vystupovaly. Kdysi zářivé divadlo je nyní malé, ale prkna a lešení („Prolog“ / „Předehra“). Když se duchové mladých hereček pomalu probíjeli divadlem, a majordomo vstoupí se svým doprovodem číšníků a servírek. Procházejí spektrálními dívkami, aniž by je viděli.

Sally Durant Plummer, „blonďatá, drobná, se sladkou tváří“ a ve svých 49 letech „stále pozoruhodně jako ta dívka, před níž byla před třiceti lety“,^[4] bývalá dívka Weismann, je prvním hostem, který dorazil; její přízračný mladistvý protějšek se k ní pohybuje. Phyllis Rogers Stone, stylová a elegantní žena,^[4] přijíždí také se svým manželem Benem, renomovaným filantropem a politikem. Když se k nim jejich mladší kolegové přiblíží, Phyllis Benovi vysvětlí jejich minulost. Předstírá nedostatek zájmu; v jejich vztahu je základní napětí. Jak dorazí více hostů, vstoupí Sallyin manžel, Buddy. Je to prodavač, v jeho raných 50. letech, přitažlivý a živý,^[4] jehož úsměvy zakrývají vnitřní zklamání.

Nakonec vstoupí Weismann, aby pozdravil své hosty. Roscoe, starý mistr ceremonií, představuje bývalé herečky („krásné dívky“). Mezi bývalé představitele Weismanna na setkání patří Max a Stella Deems, kteří přišli o práci v rádiu a stali se majiteli obchodů v Miami; Solange La Fitte, koketa, která je živá a koketní dokonce i v 66 letech; Hattie Walker, která přežila pět mladších manželů; Vincent a Vanessa, bývalí tanečníci, kteří nyní vlastní Arthur Murray franšíza; Heidi Schiller, pro koho Franz Lehár kdysi napsal valčík (nebo byl Oscar Straus ? Fakta ji nikdy nezajímají; důležitá je píseň!); a Carlotta Campion, filmová hvězda, která přijala život a těží z každé zkušenosti.

Jak si hosté vzpomínají, odvíjejí se příběhy Bena, Phyllis, Buddyho a Sally. Phyllis a Sally byli spolubydlícími ve Follies a Ben a Buddy byli nejlepší kamarádi ve škole v New Yorku. Když Sally uvidí Bena, svého bývalého milence, pozdraví ho vědomě („Nedívej se na mě“). Buddy a Phyllis se připojují ke svým manželům a čtveřici vzpomínají na staré časy jejich námluv a divadla, jejich vzpomínky živě ožívají ve zjeveních svých mladých protějšků („Čekání na dívky nahoře“). Každý ze čtyř je otřesen, když si uvědomí, jak je život změnil. Jinde Willy Wheeler (portly, v jeho šedesátých letech) kola pro fotografa. Emily a Theodore Whitman, ex-vaudevillians v jejich sedmdesátých letech, provádějí starou rutinu („The Rain on the Roof“). Solange dokazuje, že je stále v módě na to, co prohlašuje za 66 („Ah, Paris!“), A Hattie Walker předvádí své staré showstoppingové číslo („Broadway Baby“).

Buddy varuje Phyllis, že Sally je stále zamilovaná do Bena, a je otřesena tím, jak minulost hrozí opakováním. Sally je ohromen Benovým očividně okouzlujícím životem, ale Ben si klade otázku, zda se rozhodl správně, a zvažuje, jak by věci mohly být („Cesta, kterou jste neudělali“). Sally řekne Benovi, jak strávila své dny s Buddym, a snaží se ho (i sebe) přesvědčit („In Buddy’s Eyes“). Je však jasné, že Sally je do Bena stále zamilovaná - i když jejich aféra skončila špatně, když se Ben rozhodl vzít si Phyllis. Setřásla se z paměti a začala tančit s Benem, kterého dojala vzpomínka na Sally, kterou kdysi odhodil stranou.

Phyllis přerušuje tento něžný okamžik a má kousavé setkání se Sally. Než bude mít šanci se opravdu uvolnit, oba jsou vyzváni, aby se zúčastnili dalšího představení - Stella Deems a bývalí choríni se seřadí k provedení starého čísla („Who's That Woman?“), Protože jsou zrcadleni jejich mladší já. Poté Phyllis a Ben rozzlobeně diskutují o svém životě a vztahu, který se stal otupělým a bez emocí. Sally je hořká a nikdy nebyla s Buddym šťastná, i když ji vždy zbožňoval. Obviňuje ho, že má záležitosti, když je na cestě, a přiznává, že má v jiném městě stabilní přítelkyni Margie, ale vždy se vrací domů. Carlotta pobaví dav obdivovatelů příběhem o tom, jak její dramatické sólo bylo vystřiženo z Follies, protože divákům to připadalo vtipné a proměnilo to, když to zpívala na přípitek na své vlastní těžce vydobyté přežití ("Jsem pořád tady ").

Ben se svěří Sally, že jeho život je prázdný. Touží po tom, aby ji držel, ale mladá Sally mezi nimi vklouzla a všichni tři se pohnuli společně („Příliš mnoho ráno“). Ben, zaujatý vášní vzpomínek, políbí Sally, zatímco Buddy sleduje ze stínu. Sally si myslí, že je to známka toho, že se ti dva konečně vdají, a Ben se chystá protestovat, dokud ho Sally nepřeruší polibkem a neutekne, aby sbírala její věci v domnění, že ti dva spolu odejdou. Buddy nechává stíny zběsile a fantazíruje o dívce, kterou si měl vzít, Margie, která ho miluje a dává mu pocit, že je „někdo“, ale hořce došla k závěru, že ji nemiluje zpět („Správná dívka“). Řekne Sally, že skončil, ale ona je ztracena ve světě fantazie, a řekne mu, že ji Ben požádal o ruku. Buddy jí řekne, že musí být buď blázen, nebo opilý, ale on už Sally podporoval prostřednictvím rehabilitačních klinik a psychiatrických léčeben a už si nemůže vzít. Ben opilecky prohlašuje Carlottu, se kterou kdysi házel, ale má mladého milence a chladně ho odmítne. Heidi Schiller, ke které se připojil její mladší protějšek, hraje „One More Kiss“, její starý hlas je v ostrém kontrastu s jiskřivou koloraturou jejího mladšího já. Phyllis políbí číšníka a přizná mu, že vždy chtěla syna. Poté řekne Benovi, že jejich manželství nemůže pokračovat tak, jak bylo. Ben odpoví tím, že chce rozvod, a Phyllis předpokládá, že žádost je kvůli jeho lásce k Sally. Ben to popírá, ale přesto chce Phyllis ven. Rozzlobený a zraněný Phyllis zvažuje, zda vyhovět jeho žádosti („Mohl bych tě opustit? ").

Phyllis začíná přemýšlet nad svým mladším já, které tak tvrdě pracovalo na tom, aby se stalo prominentem, který Ben potřeboval. Ben křičí na své mladší já, že neocení veškerou práci, kterou Phyllis odvedla. Oba Buddyové vstoupí, aby se postavili Bensům o tom, jak ukradli Sally. Vstoupí Sally a její mladší já a Ben pevně řekne Sally, že ji nikdy nemiloval. Všechny hlasy začnou na sebe mluvit a řvát. Najednou, na vrcholu šílenství a zmatku, jsou páry pohlceny svými pošetilostmi, které proměňují zchátralé divadlo ve fantastickou „Loveland“, extravaganci ještě velkolepější a honosnější než nejchytřejší Weismannova konfekce: „místo, kde milenci jsou vždy mladý a krásný a každý žije jen pro lásku “.^[5] Sally, Phyllis, Ben a Buddy ukazují svůj „skutečný a emocionální život“ v „jakémsi skupinovém nervovém zhroucení“.^[6]

Následuje řada hudebních čísel v podání hlavních postav, z nichž každá zkoumá své největší touhy. Dva mladší páry zpívají v kontrapunktu svých nadějí do budoucnosti („You Gonna Love Tomorrow / Love Will See Us Through“). Poté se objeví Buddy, oblečený v „kostkovaných pytlovitých kalhotách, křiklavém saku a lesklém derby klobouku“ a provede varietní program s vysokou energií, který zobrazuje, jak je chycen mezi láskou k Sally a Margie láskou k němu.^[4] („The God-Why-Don't-You-Love-Me Blues“). Jako další se objeví Sally, oblečená jako zpěvačka pochodní, zpívající o své vášni pro Bena z minulosti - a její posedlosti jím nyní („Ztrácím rozum "). V jazzovém tanečním čísle, doprovázeném eskadrou sborových chlapců, Phyllis odráží dvě strany své osobnosti, jednu naivní a vášnivou, druhou unavenou a sofistikovanou a její touhu je kombinovat (" The Story of Lucy and Jessie "). Ben, oslnivý cylindrem a ocasy, začíná nabízet svou filozofii ďábla a péče (" Live, Laugh, Love "), ale klopýtá a úzkostlivě volá dirigenta pro texty, jak se zoufale snaží zachovat Ben se zuří, zatímco taneční soubor pokračuje, jako by se nic nestalo. Uprostřed ohlušujícího sváru Ben křičí na všechny postavy ze své minulosti a zhroutí se, když volá na Phyllis.

"Loveland" se rozpustil zpět do reality rozpadajícího se a napůl zbořeného divadla; svítá se blíží. Ben přiznává Phyllis svůj obdiv k ní a Phyllis ho umlčí a pomůže Benovi získat jeho důstojnost, než odejdou. Po odchodu Buddy doprovází emocionálně zničené^[5] Sally zpět do svého hotelu s příslibem, že to vyřeší později. Jejich strašidelná mladší já se objevují a sledují, jak odcházejí. Mladší Ben a Buddy tiše zavolají na své „dívky nahoře“ a hlouposti končí.

Písně

Zdroj: Pošetilosti Skóre

• „Prolog“ - orchestr
• „Předehra“ - orchestr
• „Krásné dívky“ - Roscoe and Company
• „Nedívej se na mě“ - Sally a Ben
• „Čekání na holky nahoře“ - Ben, Sally, Phyllis a Buddy, Young Ben, Young Sally, Young Phyllis a Young Buddy
• „Montage“ („Rain on the Roof“ / „Ah, Paris!“ / „Broadway Baby“) - Emily, Theodore, Solange a Hattie
• „Cesta, kterou jste neudělali“ - Ben
• „Bolero d'Amour“ - tančil Vincent a Vanessa ≠≠
• „V Buddyho očích“ - Sally
• "Kdo je ta žena?" - Stella a společnost
• "Jsem pořád tady "- Carlotta."
• „Příliš mnoho ráno“ - Ben a Sally
• „Správná dívka“ - Buddy
• „One More Kiss“ - Heidi a Young Heidi
• "Mohl bych tě opustit? "- Phyllis."
• "Loveland" - společnost
• „You Gonna Love Tomorrow“ / „Love Will See Us Through“ - Young Ben, Young Sally, Young Phyllis and Young Buddy
• „The God-Why-Don't-You-Love-Me Blues“ - Buddy, „Margie“, „Sally“
• "Ztrácím rozum "- Sally."
• „The Story of Lucy and Jessie“ ≠ - Phyllis and Company
• „Live, Laugh, Love“ - Ben and Company
• „Chaos“ - Ben a společnost
• „Finale“ - Young Buddy a Young Ben

≠ Některé produkce nahrazují „Ah, ale pod“, když herečka, která ztvárňuje Phyllis, není primárně tanečnice.

≠≠ Vynecháno z některých produkcí

Poznámka: Toto je seznam skladeb z původní produkce Broadway v roce 1971. Varianty jsou popsány ve verzích.

Mezi premiéry na Broadwayi patří písně „All Things Bright and Beautiful“ (použité v prologu), „Can That Boy Foxtrot!“, „Who Could Be Blue?“, „Little White House“, „So Many People“, „ To se nemělo stát “,„ Příjemné malé království “,^[7] a „Uptown Downtown“. Hudební čísla „Ah, but Undererneath“ (nahrazující „The Story of Lucy and Jessie“), „Country House“, „Make the Maximum of Your Music“ (nahrazující „Live, Laugh, Love“), „Social Dancing“ a nová verze filmu „Loveland“ byla začleněna do různých produkcí.

Analýza

Hal Prince řekl: „Pošetilosti zkoumá obsedantní chování, neurózy a shovívavost více mikroskopicky než cokoli, o čem vím. “^[8] Bernadette Peters citovala Sondheima ohledně postavy „Sally“: „Řekl na začátku, že [Sally] je mírně řečeno v nerovnováze. Myslí si, že je velmi neurotická, a ona je velmi neurotická, proto mi řekl:„ Gratuluji. Je šílená.'"^[9] Martin Gottfried napsal: „Koncept v pozadí Pošetilosti je divadelní nostalgie, představující růžové brýle, kterými čelíme skutečnosti věku ... show je koncipována ve strašidelnosti. Na samém začátku se na pódiu pohybují duchové Follies showgirls, mýtičtí obři v okřídleném, opeřeném, černobílém bohatství. Podobně večerní představení proklouzávají duchové dvacátých let, když se postavy zoufale snaží získat zpět své mládí prostřednictvím opětovného vytváření svých představení a nesmyslných divadelních nálad své minulosti. “^[10]

Joanne Gordon, autorka a předsedkyně a umělecká ředitelka divadla na Kalifornské státní univerzitě v Long Beach,^[11][12] napsal „Pošetilosti je částečně láskyplným pohledem na americké hudební divadlo mezi dvěma světovými válkami a poskytuje Sondheimu příležitost využít tradiční žánrové konvence k odhalení prázdnoty a nepravdivosti snů a iluzí jeho postav. Emocionální maximum generované shledáním dívek Follies nakonec ustoupí vzteku, zklamání a únavné rezignaci na realitu. “^[13] "Pošetilosti obsahuje dvě skóre: Follies pastiche čísla a čísla knih. “^[14] Některá čísla Follies napodobují styl konkrétních skladatelů počátku 20. století: “Ztrácím rozum "je ve stylu a George Gershwin balada "Muž, kterého miluji".^[15] Sondheim poznamenal, že píseň „The God-Why-Don't-You-Love-Me Blues“ je „další obecná pastiche: vaudevillská hudba pro honičky a nízké komiksy, ale s patterovým textem ... Snažil jsem se jí dát sardonická znalost Lorenza Harta nebo Franka Loessera. “^[16]

„Loveland“, závěrečná hudební sekvence, (která „pohltila poslední půlhodinu původní“ produkce^[17]) je podobný imaginárnímu roku 1941 Ziegfeld Follies sekvence, kde Sally, Phyllis, Ben a Buddy vystupují „jako zpěváci komiksů a pochodní z dávné Broadwaye“.^[18] "Loveland" obsahuje řetězec varieté - čísla stylu, odrážející emocionální problémy hlavních postav, než se vrátí do divadla na konci setkání. Čtyři postavy jsou „odvedeny do snové show, ve které každá vystupuje ze své vlastní hlavní„ pošetilosti ““.^[17]

Verze

Goldman pokračoval v revizi knihy muzikálu až do své smrti, ke které došlo krátce před produkcí Paper Mill Playhouse v roce 1998. Sondheim také přidal a odstranil písně, které považoval za problematické v různých produkcích. Ted Chapin vysvětluje: „Dnes Pošetilosti se zřídka provádí dvakrát v přesně stejné verzi. Vdova po Jamesi Goldmanovi učinila pozorování, že se show proměnila po celý svůj život ... Londýnská produkce měla nové písně a dialog. Produkce Paper Mill Playhouse použila některé prvky z Londýna, ale zůstala blízko originálu. Oživení kruhového objezdu Broadway z roku 2001, první velká produkce po Goldmanově smrti v roce 1998, byla opět kombinací předchozích verzí. “^[19]

Zásadní změny byly provedeny u původní produkce v Londýně, která se pokusila nastolit světlejší tón a upřednostňovala šťastnější konec než původní produkce na Broadwayi. Podle Joanne Gordonové: „Kdy Pošetilosti otevřel se v Londýně ... měl úplně jiný a výrazně optimističtější tón. Goldmanova revidovaná kniha nabídla oproti původní verzi několik drobných vylepšení. “^[20]

Podle výrobce Sondheim Cameron Mackintosh požádal o změny pro produkci v Londýně v roce 1987. „Byl jsem neochotně rád, že vyhovím, moje jediná vážná překážka byla na jeho žádost, abych přerušil„ Cesta, kterou jsi neudělal “... Neviděl jsem důvod, proč nezkoušet nové věci, protože jsem věděl, že se vždy můžeme vrátit k původnímu ( Čistým výsledkem byly čtyři nové písně ... Z důvodů, které jsem zapomněl, jsem přepsal „Loveland“ pro londýnskou produkci. V této verzi byly jen čtyři tanečnice a každá nesla pastýřského podvodníka s písmenem abecedy. “^[21]

Muzikál byl napsán v jednom dějství a původní režisér Prince nechtěl přestávku, zatímco spolurežisér Bennett chtěl dvě dějství. Původně to bylo provedeno v jednom aktu.^[22] 1987 West End, 2005 Barrington Stage Company,^[23] oživení Broadwaye z roku 2001^[24] a produkce Kennedy Center 2011 byly provedeny ve dvou dějstvích.^[18] Avšak 23. srpna 2011 bylo představení Broadwayského náhledu provedeno bez přestávky.^[25] Otevřením proběhla v roce 2011 Broadway revival s přestávkou ve dvou dějstvích.^[26] Inscenace Národního divadla 2017 probíhá bez přestávky.

Produkce

1971 Original Broadway

Pošetilosti měl zkoušku před Broadwayem u Koloniální divadlo, Boston, od 20. února do 20. března 1971.^[27][28]

Model scénografie od Borise Aronsona

Pošetilosti premiéru Broadway dne 4. dubna 1971 v Divadlo zimní zahrady. To bylo v režii Harold Prince a Michael Bennett, s choreografií Bennetta, scénický design Boris Aronson, kostýmy od Florence Klotz a osvětlení pomocí Tharon Musser. To hrálo Alexis Smith (Phyllis), John McMartin (Ben), Dorothy Collins (Výpad), Gene Nelson (Buddy), spolu s několika veterány z Broadway a estrády. Vedlejší roli Carlotty vytvořil Yvonne De Carlo, a obvykle se věnuje známému zkušenému umělci, který dokáže vytasit píseň. Jiní významní umělci v původních produkcích byli Fifi D'Orsay jako Solange LaFitte, Justine Johnston jako Heidi Schiller, Mary McCarty jako Stella Deems, Arnold Moss jako Dimitri Weismann, Ethel Shutta jako Hattie Walker a Marcie Stringer a Charles Welch jako Emily a Theodore Whitman.

Přehlídka skončila 1. července 1972 po 522 představeních a 12 náhledech. Podle Odrůda, výroba byla „celkovým finančním selháním s kumulativní ztrátou 792 000 $.“^[29] Prince plánoval uvedení muzikálu na západní pobřeží a pak na národní turné. Přehlídka se však v angažmá v Los Angeles nedělala dobře a plány na turné skončily.^[30]

Frank Rich, po mnoho let hlavní dramatický kritik pro The New York Times, nejprve získal pozornost, zatímco vysokoškolák na Harvardově univerzitě, s dlouhým esejem pro Harvard Crimson o show, kterou viděl během jejího před Broadwayského běhu v Bostonu. Předpovídal, že show nakonec dosáhne uznání jako Broadwayská klasika.^[31] Rich později napsal, že diváci původní produkce byli zmatení a neklidní.^[32]

Z komerčních důvodů bylo obsazení alba na začátku produkce vyříznuto ze dvou LP na jednu. Většina skladeb byla proto silně zkrácena a některé zůstaly zcela nezaznamenané. Podle Craig Zadan „Obecně se cítí, že ... Prince udělal chybu, když dal práva na nahrávání Pošetilosti na Capitol Records, která za účelem vymačkání neobvykle dlouhé partitury na jeden disk zmrzačila skladby tím, že některé zhustila a jiné vynechala. “^[33] Chapin to potvrzuje: „Bohužel ... z Capitolu přišlo poslední slovo, že nepůjdou o dvě desky ... [Dick Jones] nyní musel po konzultaci se Stevem navrhnout škrty v celé partituře.“^[34] „One More Kiss“ byl z finálního vydání vynechán, ale byl obnoven pro vydání CD. Chapin vypráví, že „byla jedna píseň, kterou Dick Jones [producent obsazení alba] nechtěl na album zahrnout, ale kterou Steve Sondheim rozhodně udělal. Píseň byla„ One More Kiss “a kompromisem bylo, že pokud byl čas, bylo by to nahráno, i kdyby Jones nemohl slíbit, že to skončí na albu. (Nahrálo se to, ale na album se nedostalo, dokud se po letech CD znovu nevydalo.) “^[35][36]

1972 Los Angeles

Muzikál byl vyroben v Muny Louis, Missouri v červenci 1972 a poté převedena do Shubertovo divadlo, Century City, Kalifornie, běží od 22. července 1972 do 1. října 1972. Režíroval ji Prince a hrála Dorothy Collins (Sally; nahrazena Janet Blair ), Alexis Smith (Phyllis), John McMartin (Ben; nahrazen Edwardem Winterem), Gene Nelson (Buddy) a Yvonne De Carlo (Carlotta) opakují své původní role.^[37] Inscenace byla premiérovým lákadlem v nově postaveném 1 800 sedadlech, které bylo shodou okolností o třicet let později (v roce 2002, aby bylo možné postavit novou kancelářskou budovu) zbouráno, což odráží Pošetilosti dějová linie, na které je muzikál založen.^[38]

1985 Wythenshawe a Lincoln Center

Plná produkce probíhala v divadle Forum Theatre ve Wythenshawe v Anglii od 30. dubna 1985, režie Howard Lloyd-Lewis, design Chris Kinman, kostýmy Charles Cusick-Smith, osvětlení Tim Wratten, hudební režie Simon Lowe a choreografie Paul Kerryson.^[39] Obsazení zahrnuto Mary Millar (Sally Durant Plummer), Liz Izen (Young Sally), Meg Johnson (Stella Deems), Les Want (Max Deems), Betty Benfield (Heidi Schiller), Joseph Powell (Roscoe), Chili Bouchier (Hattie Walker), Shirley Greenwood (Emily Whitman), Bryan Burdon (Theodore Whitman), Monica Dell (Solange LaFitte), Jeannie Harris (Carlotta Campion), Josephine Blake (Phyllis Rogers Stone), Kevin Colson (Ben), Debbie Snook (Young Phyllis), Stephen Hale (Young Ben), Bill Bradley (Buddy Plummer), Paul Burton (Young Buddy), David Scase (Dimitri Weismann), Mitch Sebastian (Young Vincent), Kim Ismay (Young Vanessa), Lorraine Croft (Young Stella) a Meryl Richardson (Young Heidi).^[40]

Inscenovaný koncert v Avery Fisher Hall, Lincoln Center, bylo provedeno 6. a 7. září 1985. Koncert hrál Barbara Cook (Výpad), George Hearn (Ben), Mandy Patinkinová (Buddy) a Lee Remick (Phyllis), a představoval Carol Burnett (Carlotta), Betty Comden (Emily), Adolph Green (Theodore), Liliane Montevecchi (Solange LaFitte), Elaine Stritch (Hattie Walker), Phyllis Newman (Stella Deems), Jim Walton (Mladý kamarád), Howard McGillin (Mladý Ben), Liz Callaway (Young Sally), Daisy Prince (Young Phyllis), Andre Gregory (Dmitri), Arthur Rubin (Roscoe) a Licia Albanese (Heidi Schiller). Rich ve své recenzi poznamenal, že „Při vystoupení v Avery Fisher Hall se partitura objevila jako originální celek, ve kterém se„ moderní “hudba a falešné vintage melodie neustále navzájem komentují, stejně jako se akce scénáře odehrává současně v roce 1971 (rok setkání) a 1941 (rok Follies se rozpadl). “^[32]

Jedním z důvodů, proč byl koncert pořádán, bylo poskytnout příležitost zaznamenat celé skóre. Výsledné album bylo úplnější než původní obsazení alba.^[32] Řediteli Herbert Ross vzal si svobodu při adaptaci knihy a partitury pro formát koncertu - taneční hudba byla změněna, písně byly falešně zakončeny, mluvil nový dialog, byly přidány reprízy a Patinkinovi bylo dovoleno zpívat „The God-Why-Don't- You-Love-Me Blues “jako sólo místo tria se dvěma sborovými dívkami. Části koncertu viděly diváci po celém světě v televizním dokumentu o natáčení koncertu, který vyšel také na videokazetě a DVD, z 'Follies' ve shodě.^[41]

1987 West End

Muzikál hrál v West End na Shaftesbury Theatre 21. července 1987 a uzavřena 4. února 1989 po 644 představeních. Producent byl Cameron Mackintosh, směr byl Mike Ockrent, s choreografií od Bob Avian a design od Maria Björnson. Obsazení představovalo Diana Rigg (Phyllis), Daniel Massey (Ben), Julia McKenzie (Sally), David Healy (Buddy), Lynda Baron, Leonard Sachs, Maria Charles, Pearl Carr a Teddy Johnson. Dolores Gray byla chválena jako Carlotta, pokračující v hraní po zlomení kotníku, i když ve zmenšené verzi části.^[42] Během běhu Eartha Kitt vystřídal Graye, což vyvolalo určitý návrat (pokračovala v představení své vlastní ženy v The Shaftesbury Theatre, aby od 18. března 1989 po třech týdnech vyprodala domy po Pošetilosti Zavřeno). Zahrnuty další náhrady obsazení Millicent Martin jako Phyllis. Julia McKenzie se vrátila k produkci posledních čtyř představení.^[42]

Kniha „byla rozsáhle přepracována Jamesem Goldmanem, ve spolupráci s Sondheimem a také s přestávkou.“ Producentovi Cameronovi Mackintoshovi se nelíbilo, „že nedošlo k žádné změně postav od začátku do konce ... V londýnské produkci ... si postavy rozuměly.“ Sondheim „si nemyslel, že londýnský scénář je tak dobrý jako originál.“ Myslel si však, že je „úžasné“, že na konci prvního aktu „hlavní postavy poznaly své mladší já a dokázaly je uznat během posledních třiceti minut díla“.^[43] Sondheim napsal čtyři nové písně: „Country House“ (nahrazující „The Road You Don't Take“), „Loveland“ (nahrazující skladbu se stejným názvem), „Ah, But Underneath“ (nahrazující „The Story of Lucy and Jessie ", pro tanečnici Dianu Rigg) a" Využijte svou hudbu na maximum "(nahrazuje slova" Live, Laugh, Love ").^[42]

Kritici, kteří viděli produkci v New Yorku (například Frank Rich), ji považovali za podstatně „optimističtější“ a bez atmosféry, kterou původně měla. Podle recenzenta Associated Press (AP) „Revidovaná verze hitu na Broadwayi Pošetilosti obdržel bouřlivé ovace od diváků v úvodní noci a rave od britských kritiků, kteří uvedli, že šou stála za 16leté čekání. “AP citovala Michaela Coveneyho z Financial Times, kdo napsal: "Pošetilosti je mnohem víc než táborová láska pro staré burlesky a fanoušky Sondheimu. “^[44] v The New York Times, kritik Francis X. Clines napsal: „Recenze prvotních kritiků se pohybovala od nekvalifikovaných rave až po určité pochybnosti, zda přepracovaná kniha Jamese Goldmana vychází z vynalézavosti Sondheimových písní.„ Opravdu fantastický večer, “ Financial Times uzavřel, zatímco v Londýně Denní zprávy uvedl „Muzikál je inspirován“ a Časy popsal večer jako „skvělý nápad na show, která nepřerostla v příběh.“ “^[45] The Časy kritik Irving Wardle uvedl: „Není to moc příběhu a jakékoli možnosti, které teoreticky může mít, jsou zamlčeny knihou Jamese Goldmana ... směsice nezáživných malých rozhovorů, nadávání a strašlivých roubíků“.^[46] Clines dále uvedl: „Přehlídka je z části poctou historii hudební scény, ve které je 57letý pan Sondheim strmý, protože se nejprve naučil psát písně na kolenou Oscar Hammerstein II a stal se uznávaným mistrem skladatelem, který přemostil minulé hudební divadelní romance do moderní hudební éry ironie a neurózy. Pošetilosti je kombinací obou a nová produkce je doplněna o produkční čísla oslavující jednoduchou naději lásky pro mladé milenky, její extravagantní fantazie pro milovníky Ziegfeldu a její čerstvou lekci pro šedé ředitele. “^[45]

Tato produkce byla také zaznamenána na dvou CD a byla první úplnou nahrávkou.^[47]

Pošetilosti byl zvolen devátým v anketě posluchače BBC Radio 2 britského „Nation's Number One Essential Musicals“.^[48]

Regionální produkce v USA

Michiganské divadlo opery (MOT) byla první velkou americkou operní společností, která představila Pošetilosti jako součást jejich hlavního pódiového repertoáru, probíhajícího od 21. října 1988 do 6. listopadu Nancy Dussault (Sally), John-Charles Kelly (Buddy), Juliet Prowse (Phyllis) a Ron Raines (Ben), Edie Adams (Carlotta), Thelma Lee (Hattie) a Dennis Grimaldi (Vincent).^[49][50]

Výroba také probíhala od března do dubna 1995 na Divadlo pod hvězdami, Houston, Texas a v dubnu až květnu 1995 na 5. avenue divadlo, Seattle s Constance Towers (Phyllis), Judy Kaye (Výpad), Edie Adams, Denise Darcel, Virginia Mayo a Karen Morrow (Carlotta).^[51] 1998 Papírna Playhouse produkce (Millburn, New Jersey) režíroval Robert Johanson s choreografií Jerry Mitchell a hrál Donna McKechnie (Výpad), Dee Hoty (Phyllis), Laurence Guittard (Ben), Tony Roberts (Kamarád), Kaye Ballard (Hattie), Eddie Bracken (Weismann) a Ann Miller (Carlotta). Phyllis Newman a Liliane Montevecchi opakovali role, které hráli ve výrobě Lincoln Center.^[52] „Ah, but Underneath“ bylo nahrazeno výrazem „The Story of Lucy and Jessie“, aby vyhovělo netančící Hoty.^[53] Tato produkce obdržela celovečerní nahrávku na dvě CD, která obsahovala nejen celou partituru, jak byla původně napsána, ale také dlouhý dodatek skladeb vystřižených z původní produkce při zkouškách.^[54]

Julianne Boyd režíroval plně představenou verzi Pošetilosti v roce 2005 Barrington Stage Company (Massachusetts) v červnu – červenci 2005. Včetně hlavního obsazení Kim Crosby (Sally), Leslie Denniston (Phyllis), Jeff McCarthy (Ben), Lara Teeter (Buddy), Joy Franz (Solange), Marni Nixon (Heidi) a Donna McKechnie (Carlotta). Stephen Sondheim se zúčastnil jednoho z představení.^[55]

Koncerty 1996 a 1998

Dublinský koncert

Dublinský koncert se konal v květnu 1996 v Národní koncertní síni. Režie: Michael Scott, obsazení zahrnuto Lorna Luft, Millicent Martin, Mary Millar, Dave Willetts, Trevor Jones Bryan Smyth, Alex Sharpe, Christine Scarry, Aidan Conway a Enda Markey.^[56]

Londýnský koncert

Koncert se konal v Theatre Royal, Drury Lane, Londýn, 8. prosince 1996, a vysílaný na BBC Radio 2 15. února 1997. Obsazení hrálo Julia McKenzie (Výpad), Donna McKechnie (Phyllis), Denis Quilley (Ben) a Ron Moody (Kamarád). Tato show znovu vytvořila původní skóre na Broadwayi.^[57]

Koncert v Sydney

Pošetilosti bylo provedeno ve shodě v Opera v Sydney s Symfonický orchestr v Sydney^[58] v únoru 1998 jako vrchol soutěže Sydney Gay a Lesbian Mardi Gras a měl tři představení. To bylo režírované a představené Stephenem Lloydem Helperem a produkováno Helperem a Alistairem Thomsonem pro Mardi Gras. To hrálo Toni Lamond (Výpad),^[59] Jill Perryman (Carlotta), Judi Connelli (Phyllis), Terence Donovan (Ben), Nancye Hayes (Hattie), Glenn Butcher (Buddy), Ron Haddrick (Dimitri), Susan Johnston (Heidi),^[60] a Leonie Page, Maree Johnson, Mitchell Butel, Maureen Howard. Symfonii v Sydney řídil mistr Tommy Tycho.^[61][62] Následovala podobná prezentace na Melbourne Festival of Arts v roce 1995 s jiným obsazením a orchestrem.

2001 Broadway revival

Na Broadwayi se otevřelo obrození na Broadwayi Divadlo Belasco 5. dubna 2001 a uzavřena 14. července 2001 po 117 představeních a 32 náhledech. Tento Kruhový objezd divadlo Očekávalo se, že omezené zakázky budou uzavřeny 30. září 2001. Režie: Matthew Warchus s choreografií od Kathleen Marshall, to hrálo Blythe Danner (Phyllis), Judith Ivey (Výpad), Zacházejte s Williamsem (Kamarád), Gregory Harrison (Ben), Marge Champion, Polly Bergen (Carlotta), Joan Roberts (Laurey z původní produkce Broadwaye z Oklahoma!; později nahrazeno Marni Nixon ), Larry Raiken (Roscoe) a sortiment slavných jmen z minulosti. Bývalá MGM a někdejší hvězda na Broadwayi Betty Garrett, nejznámější pro mladší diváky pro svou televizní práci, hrála Hattie.^[63] Bylo to značně svlečeno (dřívější produkce měla extravagantní kulisy a kostýmy) a nemělo to kritický úspěch.

Podle článku v The Hollywood Reporter„Téměř každé představení představení se hrálo na plný dům, častěji než jen do stání. Lístky se vždycky těžko hledaly. Poslední opona se v sobotu spustila kvůli tomu, že byla produkcí Kruhového objezdu Theatre Company - nezisková divadelní společnost založená na předplatném - byla uvedena za zvláštních podmínek Equity, přičemž její herci zaplatili minimální poplatek. K prodloužení představení by bylo nutné vyjednat nové smlouvy s celou společnost ... kvůli omezenému počtu míst v Belascu se to nepovažovalo za finančně proveditelné. “^[64]

Divadelní spisovatel a historik John Kenrick napsal „špatnou zprávou je, že toto Pošetilosti je dramatický a koncepční neúspěch. The good news is that it also features some of the most exciting musical moments Broadway has seen in several seasons. Since you don't get those moments from the production, the book or the leads, that leaves the featured ensemble, and in Pošetilosti that amounts to a small army...Marge Champion and Donald Saddler are endearing as the old hoofers...I dare you not to fall in love with Betty Garrett's understated "Broadway Baby" – you just want to pick her up and hug her. Polly Bergen stops everything cold with "I’m Still Here," bringing a rare degree of introspection to a song that is too often a mere belt-fest...[T]he emotional highpoint comes when Joan Roberts sings 'One More Kiss'."^[65]

2002 London revival

A production was mounted at London's Royal Festival Hall in a limited engagement. After previews from August 3, 2002, it opened officially on August 6, and closed on August 31, 2002. Paul Kerryson directed, and the cast starred David Durham as Ben, Kathryn Evans as Sally, Louise Goldová as Phyllis, Julia Goss as Heidi and Henry Goodman as Buddy. Variety singer and performer Joan Savage sang "Broadway Baby".^[66][67][68] This production conducted by Julian Kelly featured the original Broadway score.^[69]

2002 Los Angeles

Pošetilosti was part of L.A.'s Reprise series, and it was housed at the Wadsworth Theatre, presented as a staged concert, running from June 15 to June 23, 2002. The production was directed by Arthur Allan Seidelman, set design by Ray Klausen, lighting design by Tom Ruzika, costumes by Randy Gardell, sound design by Philip G. Allen, choreography by Kay Cole, musical director Gerald Sternbach.^[70]

Produkce hrála Bob Gunton (Ben), Warren Berlinger (Dimitri Weismann), Patty Duke (Phyllis), Vikki Carr (Sally), Harry Groener (Kamarád), Carole Cook (Hattie), Carol Lawrence (Vanessa), Ken Page (Roscoe), Liz Torres (Stella), Amanda McBroom (Solange), Grover Dale (Vincent), Donna McKechnie (Carlotta), Carole Swarbrick (Christine), Stella Stevens (Dee Dee), Mary Jo Catlett (Emily), Justine Johnston (Heidi), Jean Louisa Kelly (Young Sally), Austin Miller (Young Buddy), Tia Riebling (Young Phyllis), Kevin Earley (Young Ben), Abby Feldman (Young Stella), Barbara Chiofalo (Young Heidi), Trevor Brackney (Young Vincent), Melissa Driscoll (Young Vanessa), Stephen Reed (Kevin), and Billy Barnes (Theodore).^[71] Hal Linden originally was going to play Ben, but left because he was cast in the Broadway revival of Kabaret as Herr Schultz.^[72] Tom Bosley originally was cast as Dimitri Weismann.

2007 New York City Center Encores!

Centrum New Yorku je Povzbuzuje! "Great American Musicals in Concert" series featured Pošetilosti as its 40th production for six performances in February 2007 in a sold out semi-staged concert. Obsazení hrálo Donna Murphy (Phyllis), Victoria Clark (Sally), Victor Garber (Ben) and Michael McGrath (Buddy). Christine Baranski played Carlotta, and Lucine Amara sang Heidi. Obsazení zahrnuto Anne Rogers, Jo Anne Worley a Philip Bosco. The director and choreographer was Casey Nicholaw.^[73][74] This production used the original text and the "Loveland" lyrics performed in the 1987 London production.^[75]

2011 Kennedy Center and Broadway

The Kennedyho centrum múzických umění production at the Eisenhower Theatre started previews on May 7, 2011, with an official opening on May 21, and closed on June 19, 2011.^[76] Obsazení hrálo Bernadette Peters as Sally, Jan Maxwell as Phyllis, Elaine Paige as Carlotta, Linda Lavinová as Hattie, Ron Raines as Ben and Danny Burstein as Buddy. Produkci režíroval Eric Schaeffer, s choreografií od Warren Carlyle, costumes by Gregg Barnes, set by Derek McLane a osvětlení Natasha Katz.^[77] Also featured were Rosalind Elias as Heidi, Régine as Solange, Susan Watson as Emily, and Terri White as Stella. The budget was reported to be $7.3 million.^[18][76] The production played to 95% capacity.^[78]

Reviews were mixed, with Ben Brantley of The New York Times writing "It wasn't until the second act that I fell in love all over again with Pošetilosti". Peter Marks of The Washington Post wrote that the revival "takes an audience halfway to paradise." He praised a "broodingly luminous Jan Maxwell" and Burstein's "hapless onetime stage-door Johnny ", as well as "the show's final 20 minutes, when we ascend with the main characters into an ironic vaudeville dreamscape of assorted neuroses - the most intoxicating articulation of the musical's 'Loveland' sequence that I've ever seen." Odrůda gave a very favorable review to the "lavish and entirely satisfying production", saying that Schaeffer directs "in methodical fashion, building progressively to a crescendo exactly as Sondheim does with so many of his stirring melodies. Several show-stopping routines are provided by choreographer Warren Carlyle." Terry Teachout of the Wall Street Journal noted that "One of the signal achievements of this Pošetilosti is that it succeeds in untangling each and every strand of the show's knotty plot...Mr. Schaeffer is clearly unafraid of the darkness of Pošetilosti, so much so that the first act is bitter enough to sting. Yet he and Warren Carlyle...just as clearly revel in the richness of the knowing pastiche songs with which Mr. Sondheim evokes the popular music of the prerock era."^[18][79]

The production transferred to Broadway at the Markýzové divadlo in a limited engagement starting previews on August 7, 2011, with the official opening on September 12, and closing on January 22, 2012 after 151 performances and 38 previews.^[80] The four principal performers reprised their roles, as well as Paige as Carlotta. Jayne Houdyshell as Hattie, Mary Beth Peil as Solange LaFitte, and Don Correia as Theodore joined the Broadway cast.^[81] A two-disc cast album of this production was recorded by PS Classics and was released on November 29, 2011.^[82]

Brantley reviewed the Broadway revival for The New York Times, writing: "Somewhere along the road from Washington to Broadway, the Kennedy Center production of Pošetilosti picked up a pulse...I am happy to report that since then, Ms. Peters has connected with her inner frump, Mr. Raines has found the brittle skeleton within his solid flesh, and Ms. Maxwell and Mr. Burstein have only improved. Two new additions to the cast, Jayne Houdyshell and Mary Beth Peil, are terrific. This production has taken on the glint of crystalline sharpness."^[83] The production's run was extended, and its grosses exceeded expectations, but it did not recoup its investment.^[84]

The Broadway production won the Cena Drama League, Distinguished Production of a Musical Revival for 2011-2012^[85] a Cena Drama Desk for Outstanding Revival of a Musical, Outstanding Actor in a Musical (Burstein) and Outstanding Costume Design (Barnes).^[86] Out of seven Tony Award nominations, including Best Revival of a Musical, it won only one, for Barnes' costumes.^[87]

2012 Los Angeles

The 2011 Broadway and Kennedy Center production transferred to the Ahmansonovo divadlo, Los Angeles, California, in a limited engagement, from May 3, 2012 through June 9. The majority of the Broadway cast reprised their roles, with the exception of Bernadette Peters, who had prior concert commitments and was replaced by Victoria Clark in the role of Sally, a role she has previously played in New York.^[88][89] Other new cast members included Carol Neblett as Heidi, Sammy Williams as Theodore and Obba Babatunde as Max.^[90]

2013 Toulon Opera House (France)

For its first production in France, Pošetilosti byl představen na Toulon Opera House in March, 2013. This English-language production, using the full original orchestration, was directed by Olivier Bénézech and conducted by David Charles Abell. The cast featured Charlotte Page (Sally), Liz Robertson (Phyllis), Graham Bickley (Ben), Jérôme Pradon (Kamarád), Nicole Croisille (Carlotta), Julia Sutton (Hattie) and Fra Fee (Young Buddy).^[91]

2016 Australian Concert Version

A concert version at the Melbourne Recital Centre,^[92][93] staged with a full 23-piece orchestra and Australian actors Philip Quast (Ben), David Hobson (Kamarád), Lisa McCune (Sally), Anne Wood (Phyllis), Rowan Witt (Young Buddy), Sophie Wright (Young Sally), Nancy Hayes (Hattie), Debra Byrne (Carlotta), and Queenie van de Zandt (Stella).^[94] The production was directed by Tyran Parke and produced by StoreyBoard Entertainment.

Oživení Londýna v roce 2017

A London revival was performed in the Olivier Theatre at the Národní divadlo (22 August until 4 November 2017 - later extended to 3 January 2018, as extensions are common practice at the National Theatre). Produkci režíroval Dominic Cooke, choreographed by Bill Deamer and starred Peter Forbes as Buddy, Imelda Staunton as Sally, Janie Dee as Phyllis, Philip Quast jako Ben^[95][96] a Tracie Bennett as Carlotta.^[97] This production notably goes back to the original run of a one-act performance. The production was broadcast live to cinemas worldwide on 16 November through the National Theatre Live program.^[98]

The production returned to the Olivier Theatre on 14 February 2019, playing until 11 May. Janie Dee a Peter Forbes returned as Phyllis and Buddy, while Joanna na koni a Alexander Hanson replaced Staunton and Quast as Sally and Ben. Bennett also reprised her Olivier-nominated performance. A recording of the National Theatre production was released on 18 January 2019.^[99]

The 2017 production was nominated for 10 Ceny Laurence Oliviera and won 2 for Nejlepší hudební obrození a Nejlepší kostýmy (by Vicki Mortimer).

Postavy a originální obsazení

The characters and original cast:

Kritická odpověď

In the foreword to "Everything Was Possible", Frank Rich wrote: "From the start, critics have been divided about Pošetilosti, passionately pro or con but rarely on the fence...Is it really a great musical, or merely the greatest of all cult musicals?" (Chapin, p. xi) Ted Chapin wrote, "Taken as a whole, the collection of reviews Pošetilosti received was as rangy as possible." (Chapin, p. 300) In his The New York Times review of the original Broadway production, Clive Barnes wrote: "it is stylish, innovative, it has some of the best lyrics I have ever encountered, and above all it is a serious attempt to deal with the musical form." Barnes also called the story shallow and Sondheim's words a joy "...even when his music sends shivers of indifference up your spine."^[110]

Walter Kerr napsal dovnitř The New York Times about the original production: "Pošetilosti is intermissionless and exhausting, an extravaganza that becomes so tedious...because its extravaganzas have nothing to do with its pebble of a plot."^[111] Na druhou stranu, Martin Gottfried napsal: "Pošetilosti is truly awesome and, if it is not consistently good, it is always great."^[112]

Časopis Time wrote about the original Broadway production: "At its worst moments, Pošetilosti is mannered and pretentious, overreaching for Significance. At its best moments—and there are many—it is the most imaginative and original new musical that Broadway has seen in years."^[113]

Frank Rich, in reviewing the 1985 concert in The New York Times, wrote: "Friday's performance made the case that this Broadway musical...can take its place among our musical theater's very finest achievements."^[114] Ben Brantley, reviewing the 1998 Paper Mill Playhouse production in The New York Times, concluded that it was a "fine, heartfelt production, which confirms Pošetilosti as a landmark musical and a work of art..."^[115]

The Časopis Time reviewer wrote of the 2001 Broadway revival: "Even in its more modest incarnation, Pošetilosti has, no question, the best score on Broadway." He noted, though, that "I'm sorry the cast was reduced from 52 to 38, the orchestra from 26 players to 14...To appreciate the revival, you must buy into James Goldman's book, which is peddling a panoramically bleak take on marriage." Finally, he wrote: "But Pošetilosti never makes fun of the honorable musical tradition to which it belongs. The show and the score have a double vision: simultaneously squinting at the messes people make of their lives and wide-eyed at the lingering grace and lift of the music they want to hear. Sondheim's songs aren't parodies or deconstructions; they are evocations that recognize the power of a love song. In 1971 or 2001, Pošetilosti validates the legend that a Broadway show can be an event worth dressing up for."^[116]

Brantley, reviewing the 2007 Encores! concert for The New York Times, wrote: "I have never felt the splendid sadness of Pošetilosti as acutely as I did watching the emotionally transparent concert production...At almost any moment, to look at the faces of any of the principal performers...is to be aware of people both bewitched and wounded by the contemplation of who they used to be. When they sing, in voices layered with ambivalence and anger and longing, it is clear that it is their past selves whom they are serenading."^[117]

Nahrávky

There have been six recordings of Pošetilosti released: the original 1971 Broadway cast album; Follies in Concert, Avery Fisher Hall (1985); the original London production (1987); and the Paper Mill Playhouse (1998).^[118][119] The cast recording of the 2011 Broadway revival, by PS Classics, was released officially on November 29, 2011, and was in pre-sale before the store release. PS Classics co-founder Tommy Krasker stated "We've never had the kind of reaction that we've had for Pošetilosti. Not only has it already outsold every other album at our website, but the steady stream of emails from customers has been amazing."^[82] This recording includes "extended segments of the show's dialogue." The theatermania.com reviewer wrote that "The result is an album that, more so than any of the other existing recordings, allows listeners to re-experience the heartbreaking collision of past and present that's at the core of the piece."^[120] The recording of the 2011 revival was nominated for a Cena Grammy in the Musical Theater Album category.^[121] The 2017 London revival cast was recorded after the production closed in January 2018, and was released in early 2019.^[122][123]

Filmová adaptace

In January 2015, it was reported that Rob Marshall is set to direct the movie, and Meryl Streep was rumored to star in it.^[124] Tony Award-winning playwright and Oscar-nominated screenwriter John Logan has expressed interest in writing a film adaptation of Pošetilosti.^[125]

In November 2019, it was announced that Dominic Cooke will adapt the screenplay and direct the film, after having directed the successful 2017 revival in the National Theatre in London, which returned in 2019 because of popular demand.^[126]

Ocenění a nominace

Originální Broadway produkce

Originální londýnská produkce

2001 Broadway revival

2011 Broadway revival

Oživení Londýna v roce 2017

Poznámky

Reference

• Chapin, Ted (2003). Všechno bylo možné: Zrození hudebních pošetilostí. New York, New York: Alfred A. Knopf. ISBN  978-0-375-41328-5
• Secrest, Meryle (1998). Stephen Sondheim: Život. Dell Publishing, Alfred A. Knopf (dotisk). ISBN  0-385-33412-5
• Sondheim, Stephen a Goldman, James (2001). Pošetilosti. New York, New York: Theater Communications Group. ISBN  978-1-55936-196-5
• Sondheim, Stephen (2010). Dokončení klobouku. Alfred A. Knopf. ISBN  978-0-679-43907-3

Další čtení

• Prince, Harold (1974). Protirečení: Poznámky k dvaceti šesti letům v divadle. Dodd, Mead. ISBN  978-0-396-07019-1
• Ilson, Carol (2004). Harold Prince: Cesta režiséra, Limelight Editions. ISBN  978-0-87910-296-8
• Mandelbaum, Ken (1990). Chorus Line a muzikály Michaela Bennetta. St. Martins Press. ISBN  978-0-312-04280-6

externí odkazy

• Pošetilosti na Databáze internetové Broadway
• Pošetilosti v referenční příručce Stephena Sondheima
• Pošetilosti na IMDb
• Pošetilosti na webových stránkách Music Theater International