Pruský S 4 - Prussian S 4
Pruský S 4 Třída DRG 13.5, 13.4 | |
---|---|
![]() | |
Čísla | DRG 13 501–504 |
Množství | 104 |
Výrobce | Borsig, Henschel, Humboldt |
Rok výroby | 1902–1909 |
V důchodu | 1927 |
Uspořádání kol | 4-4-0 |
Uspořádání nápravy | 2’B h2 |
Typ | S 24.16 |
Rozchod | 1435 mm (4 stopy8 1⁄2 v) |
Délka přes Nárazníky | 18 210 mm |
Provozní hmotnost | 50,2 t |
Přilnavost | 31,9 t |
Zatížení nápravy | 16,0 t |
Nejvyšší rychlost | 100 km / h |
Indikovaná síla | 736 kW |
Volant průměr | 1980 mm |
Přední kolo průměr | 1 000 mm |
Převodový ventil | Walschaerts (Heusinger, venku) |
Počet válce | 2 |
Vrtání válce | 540 mm |
Zdvih pístu | 600 mm |
Kotel Přetlak | 12 barů |
Počet topných trubek | 115 |
Počet kouřových trubic | 18 |
Délka topné trubky | 4 300 mm |
Plocha roštu | 2,32 m2 |
Radiační vytápění | 10,65 m2 |
Odpařovací topná plocha | 117,70 m2 |
Nabídka | pr 3 T 153/15 pr 2’2 ’T 16 |
Kapacita vody | 13,0 / 15,0 / 16,0 m3 |
Data pro výrobní série |
The Pruská S 4 'byli Němci přehřátý expresní parní lokomotivy s Pruské státní železnice, později seskupeny jako Třída DRG 13.5 v Deutsche Reichsbahn. Jednalo se o evoluční vývoj Pruský S 3. První lokomotiva byla postavena v roce 1898 společností Vulcan, Stettin jako upravená S 3. Byla první přehřátý lokomotiva na světě.[1] Původně byla označena jako Hannover 74 a ke konci jako S 4 Cassel 401. V letech 1899 a 1900 se objevily další dvě lokomotivy Hannover 86 a Berlín 74 také klasifikován jako S 3. Později byly překlasifikovány na S 4 Hannover 401 a Posen 401.[1]
Teprve poté, co byly vyřešeny problémy s kousáním, byl S 4 uveden do sériové výroby v roce 1902 v Borsig, od roku 1906 také v Henschel a Humboldt.[1] Na rozdíl od prototypů byly výrobní motory vyvinuty nezávisle na S 3 a 104 příkladů bylo vyrobeno v letech do roku 1909, kdy bylo zastaveno zadávání veřejných zakázek ve prospěch Pruský S 6. Do roku 1906 byl instalován přehřívač kouřové komory; poté byly použity přehříváky kouřových trubic.[1]
Hvězda S 4 slábla ještě před První světová válka, takže během několika let většina motorů zmizela z kolejí. Zbytek byl zaměstnán v osobních vlacích nebo dokonce v nákladních vlacích.
V roce 1923 Deutsche Reichsbahn zaznamenal 44 S 4 ve svých prozatímních přečíslování plán jako 13 501-544. Ale do roku 1925 zůstali jen čtyři z nich. Dostala průběžná čísla 13 501–504 v roce 1925[1] a do důchodu byli v roce 1927.
Po První světová válka, šest lokomotiv dostalo Polské státní železnice (PKP), kde byly klasifikovány jako Pd2 třída, čísla 1 až 6.[1] Během Druhá světová válka pět S 4 přišlo do hospodářství Reichsbahn od Polsko tak jako 13 401–405.[1] Dva z nich v roce 1955 nakonec vrátila Polsku DR.
Lokomotivy byly vybaveny výběrová řízení pruských tříd pr 2’2 ’T 16, pr 3 T 13 a pr 3 T 15.
Viz také
- Pruské státní železnice
- Seznam DRG lokomotiv a železničních vozů
- Seznam pruských lokomotiv a železničních vozů
Reference
Literatura
- Rauter, Herbert; Scheingraber, Günther (1991). Preußenova zpráva. Pásmo 2: Die Schnellzuglokomotiven der Gattung S 1 - S 11 (v němčině). Hermann Merker Verlag. ISBN 3-922404-16-2.