Čarodějnické zkoušky v Norsku - Witch trials in Norway
The Čarodějnické zkoušky v Norsku patřil k nejintenzivnějším ze severských zemí.[1] Norsko bylo v unie s Dánskem během tohoto období byly čarodějnické procesy prováděny podle pokynů od Kodaň.
Dějiny
Pozadí
Norské právo Landsloven ve 13. století stanovil trest smrti za magii, pokud to mělo za následek smrt nebo zranění někoho, ale v Norsku před 16. stoletím není známa žádná poprava za čarodějnictví a pouze jeden soud s čarodějnicemi: ten z Ragnhild Tregagås v roce 1325.[1]
V roce 1584 král Frederick II Dánska a Norska na doporučení biskupa ve Stavangeru Jørgen Eriksen, kteří byli znepokojeni častým zvykem důvěry obyvatelstva ve služby mazaní muži a mazané ženy, zavedl trest smrti za praktikování všech čarodějnictví v USA Stavangerské biskupství; v roce 1593 byl tento zákon rozšířen tak, aby platil v celém Norsku. [1]
Čarodějnické procesy
V letech 1561 až 1760 bylo v Norsku před čarodějnictvím souzeno asi 860 lidí, což mělo za následek asi 277 potvrzených poprav. [1] Tyto údaje však pocházejí z potvrzených případů, u nichž existuje dokumentace, a jako takové představují pouze menšinu, protože je známo, že chybí mnoho dokumentace.[1] Nepotvrzené čarodějnické procesy se odhadují na nejméně 1400, což má za následek nejméně 350 poprav.[1] Nejvíce dobře zdokumentované oblasti jsou Finnmark, Rogalande a Hordaland od 90. let 20. století.
Vyšetřovatel mohl zahájit soudní vykonavatel s odkazem na veřejnou bezpečnost poté, co byly slyšet zvěsti o čarodějnictví nejméně ze tří různých domácností. Obvinění soukromého občana často přišlo po konfliktu a obvykle šlo o smrt nebo nemoc údajně způsobenou čarodějnictvím.[1] Úřady a duchovenstvo řídily čarodějnické procesy podle pokynů z mezinárodních démonologických příruček, byly to Ďáblovy smlouvy a Čarodějnické sabaty byly hlavními definicemi čarodějnice, ale Norové obecně takové věci do svých obvinění nezahrnuli, ani to neobvinil, kdo mohl přiznat, že praktikuje lidovou magii dobrovolně, ale nespojoval to se Satanem.[1] Úřady vyslýchaly obviněné interpretací jejich svědectví, aby to odpovídalo definici příručky o čarodějnických procesech, co to čarodějnice je, a použila mučení získat přiznání o Ďáblových dohodách a Čarodějnickém sabatu.[1] Mučení před přiznáním bylo formálně nezákonné v souladu s dánským zákonem o mučení z roku 1547, bylo nicméně běžně používáno.[1] Po verdiktu viny byl odsouzený znovu vyslýchán, tentokrát kvůli odhalení spolupachatelů.[1] Smrt mučením nebo ve vězení byla běžná.[1] Způsob popravy byl často hořící zaživa na hranici.
Většina obviněných v Norsku byli buď chudí, tuláci, žebráci a další marginalizovaní lidé; nebo mazaný lid, obvykle se o lidech dlouho říkalo, že mají provádět čarodějnictví, a 80 procent tvořily ženy, obvykle vdaná žena nebo vdova.[1]Nejprofilovanějšími oběťmi norského lovu čarodějnic byly Anne Pedersdotterová z roku 1590 a Lisbeth Nypan z roku 1670.
Konec
Po 70. letech 16. století se v Norsku stále častěji staly čarodějnické procesy. Důvodem bylo to, že vrchní soudy začaly vyšetřovat a předcházet právním chybám, kterých se často dopustily místní soudy provádějící soudní procesy s čarodějnicemi, jako je použití mučení před rozhodnutím o vině, použití odsouzených zločinců jako svědků a soud utrpením, které byly technicky nezákonné a všechny se běžně používaly při čarodějnických procesech.[1] Když byly po 70. letech 16. století v souladu se zákonem prováděny čarodějnické procesy, jejich počet se zmenšoval a zmenšoval a způsob popravy měl být spíše dekapitací než upalováním.
Norský zákon z roku 1687 udržoval trest smrti za čarodějnictví a čarodějnický zákon byl ve skutečnosti formálně platný až do roku 1842. Poslední potvrzenou popravou za čarodějnictví v Norsku byla poprava Johanne Nilsdatter v roce 1695. K čarodějnickým procesům došlo v Norsku v průběhu 18. století, ale úřady v takových případech již trest smrti nevydávaly. Kvůli chybějící dokumentaci mohly některé procesy s čarodějnicemi v 18. století teoreticky vyústit v rozsudky smrti, například ten proti Brita Alvern v roce 1729.