Římsko-perské války - Roman–Persian Wars

Římsko-perské války
datum54 př. N. L. - 628 n. L (681 let)
Umístění
Mezopotámie, Sýrie, Jižní Levant, Egypt, Zakaukazsko, Atropaten, Malá Asie, Balkán, Egejské moře
Bojovníci

Římská republika, následován římská říše a Východní římská říše později

Parthská říše, následován Sásánovská říše

Velitelé a vůdci

The Římsko-perské války, také známý jako Římsko-íránské války, byla řada konfliktů mezi státy EU Řecko-římský svět a dva po sobě jdoucí Íránské říše: Parthian a Sasanian. Bitvy mezi Parthská říše a Římská republika začalo v roce 54 př. nl;[1] války začaly za pozdní republiky a pokračovaly přes římský (později byzantský ) a Sásánovský říše. Rozličný vazalská království a spojenecké nomádské národy v podobě stavy vyrovnávací paměti a zástupci také hrála roli. Války byly ukončeny Arabské muslimské výboje, což vedlo k pád sásánovské říše a obrovské územní ztráty pro Byzantskou říši, krátce po skončení poslední války mezi nimi.

Ačkoli války mezi Římany a Peršany pokračovaly po sedm století, hranice, kromě posunů na severu, zůstala do značné míry stabilní. Hra o přetahování lanem následovalo: města, opevnění a provincie byly neustále vyhozeny, zajaty, zničeny a obchodovány. Žádná ze stran neměla logistickou sílu ani pracovní sílu, aby udržovala takové zdlouhavé kampaně daleko od svých hranic, a tak nemohla postoupit příliš daleko, aniž by riskovala příliš tenké hranice. Obě strany dobývaly za hranicemi, ale časem se rovnováha téměř vždy obnovila. Přestože se armády obou stran původně lišily ve vojenské taktice, armády obou stran se postupně přijímaly jedna od druhé a do druhé poloviny 6. století byly podobné a rovnoměrně se shodovaly.[2]

Výdaje na zdroje během římsko-perských válek se nakonec ukázaly jako katastrofické pro obě říše. Prodloužená a stupňující se válka 6. a 7. století je tváří v tvář náhlému vzniku a expanzi způsobila, že jsou vyčerpaní a zranitelní. Chalífát, jehož síly napadly obě říše jen několik let po skončení poslední římsko-perské války. Těží z jejich oslabeného stavu Arabské muslimské armády rychle podmanil si the celé sásánovské říše, a připravil Východní římskou říši jeho území v Levantě, na Kavkaze, Egypt a zbytek severní Afriky. V následujících stoletích více z Východní římská říše spadl pod muslimský pravidlo.

Historické pozadí

Řím, Parthia a Seleukovská říše v roce 200 př. Římané i Parthové brzy zaútočili na území ovládaná Seleucidy a stali se nejsilnějšími státy v západní Asii.

Podle James Howard-Johnston „„ od třetího století před naším letopočtem do počátku sedmého století našeho letopočtu byli soupeřícími hráči [na východě] velkolepé občanské řády s imperiálními nároky, které dokázaly vytvořit a zabezpečit stabilní území překračující regionální rozdíly “.[3] Římané a Parthové přišli do styku prostřednictvím svých dobytí částí řeky Seleukovská říše. Během 3. století před naším letopočtem se Parthové stěhovali ze středoasijské stepi do severní Írán. I když byli po určitou dobu podmaněni Seleucidy, ve 2. století před naším letopočtem se odtrhli a založili nezávislý stát, který se neustále rozšiřoval na úkor svých bývalých vládců, a v průběhu 3. a počátku 1. století před naším letopočtem dobyli Persie, Mezopotámie, a Arménie.[4][5][6] Vládl Arsacid dynastie, Parthové odrazili několik seleukovských pokusů získat zpět své ztracené území a založili několik stejnojmenný pobočky v Kavkaz, jmenovitě Arsacid dynastie Arménie, Arsacid dynastie Iberia a Arsacidská dynastie kavkazské Albánie. Mezitím Římané v roce vyhnali Seleucidy z jejich území Anatolie na počátku 2. století před naším letopočtem, poté, co porazil Antiochus III na Termopyly a Magnesia. Konečně v roce 64 př Pompeius dobyli zbývající seleukovská území v Sýrii, uhasili jejich stát a postupovali římskou východní hranici k Eufrat, kde se setkala s územím Parthů.[6]

Římsko-parthské války

Římská republika vs. Parthia

Hlavní články: Bitva u Carrhae, Plánovaná invaze Julia Caesara do Parthské říše, Pompejsko-parthská invaze 40 př, a Antonyho Parthská válka
Vyřezaná hlava (odlomená od větší sochy) parthského válečníka na sobě Helenistická helma z parthského královského sídla a nekropole v Nisa, Turkmenistán, 2. století před naším letopočtem

Parthský podnik v Západ začala v době Mithridates I. a byl oživen Mithridates II, který neúspěšně vyjednával s Lucius Cornelius Sulla pro římsko-parthské spojenectví (asi 105 př. n. l.).[7] Když Lucullus napadl Jižní Arménie a vedl útok proti Tygři v roce 69 př. n. l Phraates III odradit ho od zásahu. Ačkoli Parthové zůstali neutrální, Lucullus uvažoval o jejich útoku.[8] V letech 66–65 př. Pompeius dosáhli dohody s Phraates a zaútočili římsko-parthské jednotky Arménie, ale brzy došlo ke sporu o hranici Eufratu. Nakonec Phraates prosadil svou kontrolu nad Mezopotámií, s výjimkou západního okresu Osroene, který se stal římskou závislostí.[9]

The římský Všeobecné Marcus Licinius Crassus vedl invazi do Mezopotámie v roce 53 př. n. l. s katastrofickými výsledky; on a jeho syn Publius byli zabiti v Bitva u Carrhae Parthy pod generálem Surena;[10] to byla nejhorší římská porážka od roku bitva o Arausio. Následující rok vtrhli Parthové do Sýrie a zahájili velkou invazi v roce 51 př. N.l., ale jejich armáda byla chycena v záloze poblíž Antigonea Římany a byli zahnáni zpět.[11]

Parthové během toho zůstali do značné míry neutrální Caesarova občanská válka, bojoval mezi silami podporujícími Julius Caesar a síly podporující Pompeius a tradiční frakce Římský senát. Udržovali však vztahy s Pompeyem a po jeho porážce a smrti pod silou Pacorus I. pomáhal pompejskému generálovi Q. Caecilius Bassus, který byl obléhán Apamea Údolí císařskými silami. Když skončila občanská válka, Julius Caesar připravil kampaň proti Parthii, ale jeho atentát odvrátil válku. Parthové podpořili Brutus a Cassius během následujícího Občanská válka osvoboditelů a poslal kontingent bojovat na jejich straně u Bitva o Philippi v roce 42 př.[12] Po porážce osvoboditelů Parthové napadl Římské území v roce 40 př. N. L. Ve spojení s římským Quintus Labienus, bývalý zastánce Bruta a Cassia. Rychle obsadili římskou provincii Sýrii a postoupili do ní Judea, svržení římského klienta Hyrcanus II a instalace jeho synovce Antigonus. Celý Římský východ se na chvíli zdálo Parthům ztracen nebo padl do rukou. Avšak závěr druhého Římská občanská válka brzy oživil římskou sílu v Asii.[13] Mark Antony poslal Ventidius postavit se proti Labienovi, který napadl Anatolii. Labienus byl brzy římskými silami zahnán zpět do Sýrie, a přestože byl posílen Parthy, byl poražen, zajat a zabit. Poté, co utrpěl další porážku poblíž Syrské brány se Parthové stáhli ze Sýrie. Vrátili se v roce 38 před naším letopočtem, ale byli rozhodně poraženi Ventidiem a Pacorus byl zabit. V Judsku byl Antigonus s římskou pomocí vyloučen Herodes v roce 37 př.[14] Po obnovení římské kontroly nad Sýrií a Judou vedl Mark Antony obrovskou armádu Atropaten, ale jeho obléhací vlak a jeho doprovod byly izolovány a zničeny, zatímco jeho Arménský spojenci dezertovali. Pokud Římané nepokročili proti parthským pozicím, stáhli se s těžkými ztrátami. Antony byl znovu v Arménii v roce 33 př. Nl, aby se připojil k Medián král proti Octavian a Parthové. Další starosti ho donutily stáhnout se a celá oblast se dostala pod parthskou kontrolu.[15]

Římská říše vs. Parthie

Parthia, její poddomény a sousedé v roce 1 n.l.
Hlavní články: Římsko-parthská válka 58–63, Trajánova parthská kampaň, Římsko-parthská válka 161–166, a Parthská válka v Caracalle

S napětím mezi dvěma mocnostmi, které hrozí obnovenou válkou, Octavian a Phraataces vypracoval kompromis v 1 AD. Podle dohody se Parthia zavázala stáhnout své síly z Arménie a uznat a de facto Římský protektorát. Nicméně římsko-perské soupeření o kontrolu a vliv v Arménii pokračovalo v nezmenšené míře po několik příštích desetiletí.[16] Rozhodnutí parthského krále Artabanus III umístit svého syna na uvolněný arménský trůn zahájil v roce 36 nl válku s Římem, která skončila, když Artabanus III opustil nároky na parthskou sféru vlivu v Arménii.[17] Válka vypukla v roce 58 nl po parthském králi Vologázy I násilně nainstaloval svého bratra Tiridates na arménském trůnu.[18] Římské síly svrhly Tiridatese a nahradily ho a Kappadokie princ, vyvolání neprůkazná válka. To skončilo v roce 63 nl poté, co se Římané dohodli, že umožní Tiridatesovi a jeho potomkům vládnout Arménii pod podmínkou, že dostanou královský majestát od římského císaře.[19]

Nová řada konfliktů začala ve 2. století našeho letopočtu, během níž Římané důsledně ovládli Parthii. Císař Trajan napadl Arménii a Mezopotámii během 114 a 115 a připojil je jako římské provincie. Zajal parthské hlavní město, Ctesiphon, před vyplutím po řece k Perský záliv.[20] Avšak povstání vypukla v roce 115 nl na okupovaných parthských územích, zatímco major Židovská vzpoura vypukla na římském území a vážně napínala římské vojenské zdroje. Parthské síly zaútočily na klíčové římské pozice a římské posádky u Seleucia, Nisibis a Edessa byli vyhnáni místními obyvateli. Trajan podmanil rebely v Mezopotámii, ale poté, co dosadil parthského prince Parthamaspates na trůnu jako klientský vládce stáhl své armády a vrátil se do Sýrie. Trajan zemřel v roce 117, než se mu podařilo reorganizovat a upevnit římskou kontrolu nad parthskými provinciemi.[21]

Trajánova parthská válka zahájila „přesun důrazu ve„ velké strategii římské říše ““, ale jeho nástupce, Hadrián, rozhodl, že je v zájmu Říma obnovit Eufrat jako limit jeho přímé kontroly. Hadrian se vrátil do status quo ante, a vzdal se území Arménie, Mezopotámie a Adiaben svým předchozím vládcům a králi klientů.[22]

Reliéfy zobrazující válku s Parthií na ostrově Oblouk Septimia Severuse, postavený na památku římských vítězství

Válka o Arménii vypukla znovu v roce 161, kdy Vologázy IV porazil tam Římany, zajal Edessu a zpustošil Sýrii. V 163 římský protiútok pod Statius Priscus porazil Parthy v Arménii a dosadil na arménský trůn oblíbeného kandidáta. Následující rok Avidius Cassius napadl Mezopotámii a vyhrál bitvy v Dura-Europos a Seleucia a vyhození Ctesiphona v roce 165. Epidemie, která v té době postihla Parthii, pravděpodobně neštovice, se rozšířil do římské armády a přinutil její stažení;[23] to byl původ Antonínský mor která zuřila po celou dobu římské říše. V letech 195–197 římská ofenzíva za císaře Septimius Severus vedlo k římské akvizici severní Mezopotámie, pokud jde o oblasti kolem Nisibis, Singara a třetí vyhození Ctesifona.[24] Poslední válku proti Parthům zahájil císař Caracalla, který vyhodil Arbela v roce 216. Po jeho atentátu jeho nástupce, Macrinus, byl poražen Parthy poblíž Nisibis. Výměnou za mír byl povinen zaplatit škodu způsobenou Caracallou.[25]

Římsko-sásánovské války

Rané římsko-sásánovské konflikty

Hlavní články: Perso-římské války 337–361 a Julianova perská válka

Konflikt se obnovil krátce po svržení parthské nadvlády a Ardashir I. je základem sásánovské říše. Ardashir (r. 226–241) zaútočil v roce 230 na Mezopotámii a Sýrii a požadoval postoupení všech bývalých území Achaemenidská říše.[26] Po neúspěšných jednáních Alexander Severus vyrazil proti Ardashirovi v roce 232 a nakonec ho odrazil poté, co jedna kolona jeho armády úspěšně vpochodovala do Arménie, zatímco dvě další kolony operovaly na jih a selhaly, většinou kvůli fyzickým útrapám; císař oslavoval triumf v Římě.[27] V letech 238–240, ke konci jeho vlády, Ardashir znovu zaútočil a obsadil několik měst v Sýrii a Mezopotámii, včetně Carrhae, Nisibis a Hatra.[28]

Bishapur Reliéf II připomínající Shapur I. Vítězství na západní frontě, zobrazující ho na koni se zajatým Kozlík lékařský mrtvý Gordián III a klečící císař Filip Arab nebo Uranius.[29][30]

Boj se obnovil a zesílil pod Ardaširovým nástupcem Shapur I.; napadl Mezopotámii a zajal Hatru, nárazníkový stát, který nedávno posunul svou loajalitu, ale jeho síly byly poraženy v bitva u Resaena v 243; Carrhae a Nisibis byli znovu vzati Římany.[31] Povzbuzen tímto úspěchem, císaři Gordián III postupoval dolů po Eufratu, ale byl poražen blízko Ctesiphon v Battle of Misiche v roce 244. Gordian buď zemřel v bitvě, nebo byl zavražděn svými vlastními muži; Filip se stal císařem a zaplatil 500 000 denáry k Peršanům ve spěšném jednání o mírovém urovnání.[32]

S římskou říší oslabenou germánskými invazemi a řadou krátkodobých císařů, Shapur I brzy obnovil své útoky. Na počátku 250. let byl Philip zapojen do boje o kontrolu nad Arménií; Shapur dobyl Arménii a zabil jejího krále, porazil Římany u Bitva o Barbalissos v 253, pak pravděpodobně vzal a vyplenili Antioch.[33] V letech 258 až 260 zajal Shapur císaře Kozlík lékařský poté, co porazil svou armádu u Bitva o Edessu. Postoupil do Anatolie, ale byl tam poražen římskými silami; útoky z Odaenathus z Palma přinutil Peršany stáhnout se z římského území a vzdát se Arménie a Antiochie.[34]

V letech 275 a 282 Aurelian a Probus plánovali napadnout Persii, ale oba byli zavražděni, než byli schopni splnit své plány.[35] V roce 283 císař Carus zahájila úspěšnou invazi do Persie a vyplenila její hlavní město Ctesiphon; pravděpodobně by prodloužili svá dobytí, kdyby Carus nezemřel v prosinci téhož roku.[36] Po krátkém období míru během Dioklecián časná vláda, Narseh obnovil nepřátelství s Římany napadajícími Arménii a porazil Galerius ne daleko od Carrhae v 296 nebo 297.[37] V roce 298 však Galerius porazil Narseha u Bitva o Satalu, vyplenili hlavní město Ctesiphon a dobyli perskou pokladnici a královský harém. Římské vítězství bylo rozhodující po mnoho desetiletí: mnoho měst na východ od Tigrisu bylo dáno Římanům včetně Tigranokert, Saird, Martyropolis, Balalesa, Moxos, Daudia a Arzan. Rovněž kontrola nad Arménií byla dána Římanům.[38]

Císař Carus zahájil v roce 283 úspěšnou invazi do Persie a potřetí vyraboval sásánovské hlavní město Ctesiphon. Peršané byli oslabeni vnitřními spory vycházejícími z dynastických sporů a Římané by pravděpodobně dobyli své dobytí, kdyby Carus nezemřel v prosinci téhož roku.[39] Jeho nástupce Numerian byl donucen vlastní armádou ustoupit, byl vyděšený vírou, že Carus zemřel na úder blesku.[40]

Po krátkém míru na začátku roku Dioklecián Vláda Peršanů obnovila nepřátelství, když napadli Arménii a porazili Římany mimo Carrhae buď 296 nebo 297.[41] Nicméně, Galerius rozdrtil Peršany v Bitva o Satalu v roce 298, dobytí státní pokladny a královské moci harém. Výsledný mírové urovnání dal Římanům kontrolu nad oblastí mezi Tigris a Větší Zab. Toto bylo nejrozhodnější římské vítězství po mnoho desetiletí; všechna území, která byla ztracena, všechny diskutabilní země a kontrola Arménie ležela v římských rukou.[42]

Juliane Neúspěšná kampaň v roce 363 vyústila ve ztrátu římských územních zisků podle mírové smlouvy z roku 299.

Uspořádání 299 trvalo až do poloviny 30. let, kdy Shapur II zahájil sérii útoků proti Římanům. Navzdory řadě vítězství v bitvě, které vyvrcholily svržením římské armády vedené Constantius II na Singara (348) jeho kampaně dosáhly jen malého trvalého účinku: tři perské obléhání Nisibis, v tom věku známém jako klíč k Mezopotámie,[43] byli zahnáni a zatímco Shapur uspěl v roce 359 úspěšně obléhání Amidy a když si vzali Singaru, obě města brzy získali zpět Římané.[41] Po přestávce během 350. let, kdy Shapur bojoval proti nomádským útokům na východní a poté severní hranice Persie, zahájil v roce 359 novou kampaň za pomoci východních kmenů, které mezitím porazil, a po obtížném obléhání znovu zajat Amida (359). V následujícím roce zajal Bezabde a Singara, a odrazil protiútok Constantia II.[44] Ale obrovská cena těchto vítězství ho oslabila a brzy byl opuštěn svými barbarskými spojenci, což ho nechalo zranitelným vůči hlavní ofenzívě římského císaře v roce 363. Juliane, který postupoval dolů po Eufratu do Ctesiphonu[45] s velkou armádou. Přes vítězství[46][47] na Bitva o Ctesiphon před hradbami nebyl Julian schopen obsadit perské hlavní město a ustoupil podél Tigrisu. Pronásledován Peršany, Julian byl zabit v Bitva u Samarry, během obtížného ústupu podél Tigris. S římskou armádou přilepenou na východním břehu Eufratu, Julianova nástupce Jovian uzavřel mír a souhlasil s velkými ústupky výměnou za bezpečný průchod ze sásánovského území. Římané se vzdali svého bývalého majetku na východ od Tigrisu, stejně jako Nisibis a Singara, a Shapur brzy dobyl Arménii opuštěnou Římany.[48]

V roce 383 nebo 384 se Arménie opět stala jádrem sváru mezi římskou a sásánovskou říší, ale nepřátelství nenastalo.[49] Vzhledem k tomu, že obě říše byly posedlé barbarskými hrozbami ze severu, byla v roce 384 nebo 387 podepsána definitivní mírová smlouva Shapur III a Theodosius I. rozdělení Arménie mezi dva státy. Mezitím byla severní území Římské říše napadl germánskými, alanskými a hunskými národy, zatímco severní hranice Persie byly ohroženy nejprve řadou hunských národů a poté Heftaliti. Poté, co obě říše byly těmito hrozbami zaměstnány, následovalo převážně mírové období přerušené pouze dvěma krátkými válkami, první v letech 421–422 a druhý v 440 po Bahram V pronásledováni vysoce postavení persí úředníci, na které konvertovali křesťanství a druhý za 440, když Yazdegerd II vpadl do římské Arménie.[50]

Skalní reliéf na Naqsh-e Rostam, zobrazující vítězství Shapur I. nad římským císařem Kozlík lékařský a Filip Arab.
Detail ze sassanského reliéfu korunovace Ardashir II ukazuje poraženého Juliana. Julianova neúspěšná kampaň v roce 363 vedla ke ztrátě většiny římských územních zisků podle mírové smlouvy z roku 299.

Byzantsko-sásánovské války

Anastasian War

Hlavní článek: Anastasian War
Mapa římsko-perské hranice po rozdělení Arménie v roce 384. Hranice zůstala stabilní po celé 5. století.
Reliéf sassanské delegace v Byzanci, mramor, 4. – 5. Století, Istanbulská archeologická muzea.

Anastasianská válka ukončila nejdelší období míru, jaké si obě mocnosti kdy užívaly. Válka vypukla, když perský král Kavadh I. se pokusil získat finanční podporu násilím z Byzantský císař Anastasius I.; císař to odmítl poskytnout a perský král se ho pokusil zmocnit násilím.[51] V roce 502 nl rychle dobyl nepřipravené město Theodosiopolis[52] a oblehl pevnostní město Amida přes podzim a zimu (502–503). Obléhání pevnostního města se ukázalo být mnohem obtížnější, než Kavadh očekával; obránci odrazili perské útoky tři měsíce, než byli biti.[53] V roce 503 se Římané pokusili o nakonec neúspěšné obléhání perské Amidy, zatímco Kavadh napadl Osroene a se stejnými výsledky obléhal Edessu.[54] Nakonec v roce 504 získali Římané kontrolu díky obnoveným investice Amidy, což vedlo k pádu města. Ten rok bylo dosaženo příměří v důsledku invaze Arménie ze strany Hunové z Kavkaz. Ačkoli tyto dvě mocnosti vyjednaly, bylo dohodnuto až v listopadu 506.[55] V roce 505 nařídil Anastasius stavbu velkého opevněného města v Dara. Zároveň byly zchátralé opevnění vylepšeny také v Edesse, Batnae a Amida.[56] I když během Anastasiovy vlády nedošlo k žádnému dalšímu rozsáhlému konfliktu, napětí pokračovalo, zejména když práce pokračovaly u Dary. Důvodem bylo, že výstavba nových opevnění v příhraničním pásmu kteroukoli říší byla zakázána smlouvou uzavřenou před několika desítkami let. Anastasius pokračoval v projektu navzdory perským námitkám a zdi byly dokončeny v letech 507–508.[57]

. Obléhání města se ukázalo jako mnohem obtížnější podnik, než Kavadh očekával; obránci odrazili perské útoky po dobu tří měsíců, než byli poraženi.[58] V roce 503 se Římané pokusili o nakonec neúspěšné obléhání perské Amidy, zatímco Kavadh napadl Osroene a se stejnými výsledky obléhal Edessu.[59]

Nakonec v roce 504 získali obnovenou převahu Římané investice Amidy, což vede k předání města. Ten rok bylo dohodnuto příměří v důsledku invaze do Arménie Hunové z Kavkazu. Proběhla jednání mezi těmito dvěma mocnostmi, ale byla taková jejich nedůvěra, že v roce 506 se zmocnili perských úředníků Římané, kteří měli podezření ze zrady. Po propuštění Peršané raději zůstali v Nisibisu.[60] V listopadu 506 byla nakonec dohodnuta smlouva, ale málo se ví o tom, jaké byly podmínky smlouvy. Prokop uvádí, že mír byl dohodnut na sedm let, a je pravděpodobné, že některé platby byly provedeny Peršanům.[61]

V roce 505 Anastasius nařídil vybudování velkého opevněného města v Dara. Zchátralé opevnění bylo také vylepšeno v Edesse, Batnacu a Amidě.[62] I když za Anastasiovy vlády nedocházelo k žádnému dalšímu rozsáhlému konfliktu, napětí pokračovalo, zejména když pokračovaly práce v Daru. Tento stavební projekt se měl stát klíčovou součástí římské obrany a také trvalým zdrojem kontroverzí s Peršany, kteří si stěžovali, že porušila smlouvu z roku 422, kterou obě říše souhlasily, že v příhraniční zóně nezakládají nová opevnění. . Anastasius však pokračoval v projektu a stěny byly dokončeny do 507/508.[60]

Pyrenejská válka

Hlavní článek: Pyrenejská válka
Římská a perská říše v roce 477, stejně jako jejich sousedé, z nichž mnozí byli zataženi do válek mezi velmocemi[diskutovat]

V letech 524–525 nl to navrhl Kavadh Justin já adoptovat jeho syna, Khosrau, ale jednání brzy selhala. Návrh byl původně s nadšením přivítán římským císařem a jeho synovcem, Justinián, ale Justin je kvestor, Proculus, se postavil proti tomuto kroku.[63] Napětí mezi těmito dvěma mocnostmi bylo dále zvýšeno zběhnutím iberský král Gourgen Římanům: v letech 524/525 povstali Iberijci ve vzpouře proti Persii podle příkladu sousedního křesťanského království Lazica a Římané rekrutovali Huny ze severu Kavkazu, aby jim pomohli.[64] Za prvé, obě strany upřednostňovaly vést válku prostřednictvím zástupce, prostřednictvím Arab spojenci na jihu a Hunové na severu.[65] V oblasti vypukly otevřeně římsko-perské boje Zakaukazsko regionu a horní Mezopotámie o 526–527.[66] První roky války upřednostňovaly Peršany: do roku 527 byla iberská vzpoura rozdrcena, římská ofenzíva proti Nisibis a Thebetha v tom roce byl neúspěšný a síly se pokoušely opevnit Thannuris a Melabasa perské útoky jim v tom zabránily.[67] Pokus o nápravu nedostatků odhalených těmito perskými úspěchy, nový římský císař, Justinián I., reorganizoval východní armády.[68] V roce 528 Belisarius se neúspěšně pokusil ochránit římské dělníky v Thannurisu a zahájil stavbu pevnosti přímo na hranici.[69] Škodné nájezdy na Sýrii ze strany Lakhmids v roce 529 povzbudil Justiniána, aby posílil své vlastní arabské spojence a pomohl Ghassanid vůdce Al-Harith ibn Jabalah přeměňte volnou koalici na soudržné království.

V roce 530 byla velká perská ofenzíva v Mezopotámii poražena římskými silami pod Belisariusem v Dara zatímco druhý perský tah na Kavkaze byl poražen Sittasem v Satala. Belisarius byl poražen Peršany a Lakhmide síly u Bitva o Callinicum v roce 531, což mělo za následek jeho propuštění. Ve stejném roce získali Římané několik pevností v Arménii, zatímco Peršané zajali dvě pevnosti ve východní Lazici.[70] Bezprostředně po bitvě u Callinicum došlo k neúspěšným jednáním mezi Justiniánovým vyslancem Hermogenesem a Kavadhem.[71] Peršan obležení Martyropolis byla přerušena smrtí Kavadha I. a nový perský král Khosrau I. znovu zahájil rozhovory na jaře 532 a nakonec podepsal Věčný mír v září 532, která trvala méně než osm let. Obě mocnosti souhlasily s návratem všech okupovaných území a Římané souhlasili s jednorázovou platbou 110 Centenaria (11 000 lb zlata). Římané obnovili Lazické pevnosti, Iberia zůstala v perských rukou a Iberians, kteří opustili svou zemi, dostali možnost zůstat na římském území nebo se vrátit do své rodné země.[72]

Oblasti pod sásánovskou kontrolou se lišily, ale soustředily se na současný Írán a východní Irák. Mezopotámie však byla častým bojištěm, které Římané ani Sásánovci nemohli plně ovládat.
Plán bitvy o Daru

Justinián vs. Khosrau I.

Viz také: Lazická válka
Římské a sásánovské říše během Justinián panování
  Římská (byzantská) říše
  Akvizice od Justiniána
  Sásánovská říše
  Sasanian vazaly

Peršané porušili „smlouvu o věčném míru“ v roce 540 nl, pravděpodobně v reakci na římské znovudobytí velké části bývalé západní říše, k čemuž napomohlo zastavení války na východě. Khosrau I. napadl a zpustošil Sýrii, vydíral velké částky peněz od měst Sýrie a Mezopotámie a systematicky drancoval další města včetně Antioch, jehož populace byla deportována na perské území.[73] Úspěšné kampaně Belisaria na západě povzbudily Peršany k návratu do války, a to jak s využitím římské zaujetí jinde, tak s cílem ověřit expanzi římského území a zdrojů.[74] V roce 539 bylo obnovení nepřátelských akcí předzvěstí nájezdu Lakhmidů vedeného al-Mundhir IV, který byl poražen Ghassanidy pod vedením al-Haritha ibn Džabalá. V roce 540 Peršané porušili „Smlouvu o věčném míru“ a Khosrau I. napadl Sýrii a zničil velké město Antioch a deportace jeho populace do Weh Antiok Khosrow v Persii; jak se stáhl, vymohl velké částky peněz z měst Sýrie a Mezopotámie a systematicky drancoval klíčová města. V roce 541 napadl Lazicu na severu.[75] Belisarius byl Justinianem rychle odvolán na východ, aby se vypořádal s perskou hrozbou, zatímco Ostrogóti v Itálii, kteří byli v kontaktu s perským králem, zahájili protiútok pod Totila. Belisarius nastoupil na hřiště a vedl proti tomu neprůkaznou kampaň Nisibis v roce 541. Ve stejném roce přešla Lazica na věrnost Persii a Khosrau vedl armádu k zabezpečení království. V roce 542 zahájil Khosrau další ofenzívu v Mezopotámii a neúspěšně se pokusil zajmout Sergiopolis.[76] Brzy se stáhl tváří v tvář armádě pod Belisariusem a na cestě vyplenil město Callinicum.[77] Útoky na řadu římských měst byly odrazeny a perský generál Mihr-Mihroe byl poražen a zajat Dara podle John Troglita.[78] Belisarius, odvolán z kampaní na Západě za účelem řešení perské hrozby, vedl v roce 541 bezvýchodnou kampaň proti Nisibisovi. Khosrau zahájil v roce 542 další ofenzívu v Mezopotámii, když se pokusil zajmout Sergiopolis.[79] Brzy se stáhl tváří v tvář armádě pod Belisarius a vyplenil město Callinicum na cestě.[80] Útoky na řadu římských měst byly odrazeny a perské síly byly poraženy u Dary.[81] Naléhavá invaze římských sil na východě do Arménie v roce 543, čítající 30 000, proti hlavnímu městu perské Arménie, Dvin, byl poražen pečlivým přepadením malou perskou silou v Anglon. Khosrau obléhal Edessu v roce 544 bez úspěchu a nakonec byl obránci odkoupen.[82] Edessenové zaplatili pět Centenaria do Khosrau a Peršané po téměř dvou měsících odešli.[82] V návaznosti na perský ústup, dva římští vyslanci, nově jmenovaný magisterský militát Constantinus a Sergius, přistoupili k Ctesiphonovi, aby s Khosrauem sjednali příměří.[83] V návaznosti na perský ústup, římští vyslanci pokračovali do Ctesiphon k jednání.[84] (Válka se táhla pod dalšími generály a do určité míry jí bránila Justiniánův mor, kvůli kterému se Khosrau dočasně stáhl z římského území)[85] V roce 545 bylo dohodnuto pětileté příměří zajištěné římskými platbami Peršanům.[86]

Lovecká scéna ukazující krále Khosraua I. (7. století Sásánovské umění, Cabinet des Medailles, Paříž ).
Východní římsko-perská hranice v době Justiniánovy smrti v roce 565, s Lazicou ve východorímských (byzantských) rukou

Začátkem roku 548, králi Gubazes z Lazica poté, co shledal perskou ochranu represivní, požádal Justiniána o obnovení římského protektorátu. Císař se chopil šance a v letech 548–549 spojil římské a lazicovské síly s magister militum Arménie Dagistheus vyhrál sérii vítězství proti perským armádám, ačkoli selhalo vzít klíčovou posádku Petra (současnost Tsikhisdziri ).[87] V roce 551 nl dal generál Bassas, který nahradil Dagistheuse Abasgia a zbytek Lazice pod kontrolou a nakonec podrobil Petru a zničil její opevnění.[88] Ve stejném roce vedla perská ofenzíva Mihr-Mihroe a Khorianes obsadili východní Lazicu.[89] Příměří, které bylo zavedeno v roce 545, bylo obnoveno mimo Lazicu na dalších pět let pod podmínkou, že Římané zaplatí každý rok 2 000 liber zlata.[90] Římané nedokázali úplně vyhnat sásánovce z Lazice a v roce 554 nl Mihr-Mihroe zahájil nový útok a dobyli pevnost Telephis, které velel generál Martin.[91] V Lazice se válka táhla neprůkazně několik let, přičemž žádná ze stran nemohla dosáhnout žádných velkých zisků. Khosrau, který se nyní musel vypořádat s White Huns, obnovil příměří v roce 557, tentokrát bez vyloučení Lazica; pokračovala jednání o definitivní mírové smlouvě.[92] A konečně, v roce 562, vyslanci Justiniána a Khosrau - Peter Patrician a Izedh Gushnap - dát dohromady Padesátiletá mírová smlouva. Peršané souhlasili s evakuací Lazica a obdrželi roční dotaci 30 000nomismata (solidi).[93] Obě strany se dohodly, že nebudou stavět nová opevnění poblíž hranic a zmírní omezení diplomacie a obchodu.[94]

Válka o Kavkaz

Další informace: Byzantsko-sásánovská válka 572–591

Válka vypukla znovu, když se Arménie a Iberie vzbouřily proti sásánovské vládě v roce 571 n.l., po srážkách s římskými a perskými zmocněnci v Jemenu (mezi Axumity a Himyarité ) a syrskou poušť a po římských jednáních o spojenectví s Západoturkický kaganát proti Persii.[95] Justin II přinesl Arménii pod svou ochranu, zatímco římská vojska pod Justinova bratrance Marcian vpadl Arzanene a napadli perskou Mezopotámii, kde porazili místní síly.[96] Marciánovo náhlé propuštění a příchod vojsk pod Khosrau vyústil v pustošení Sýrie, neúspěch římského obléhání Nisibis a pád Dary.[97] Za cenu 45 000solidi, jednoroční příměří v Mezopotámii (nakonec prodlouženo na pět let)[98] bylo dohodnuto, ale na Kavkaze a na pouštních hranicích válka pokračovala.[99] V roce 575 se Khosrau I. pokusil spojit agresi v Arménii s diskusí o trvalém míru. Napadl Anatolii a vyplenil Sebasteii, ale aby vzal Theodosiopolis, a po střetu poblíž Meliten armáda při útěku přes Eufrat pod římským útokem utrpěla těžké ztráty a perské královské zavazadlo bylo zajato.[100]

Sásánovská říše a její sousedé (včetně východní římské říše) v roce 600 n. L

Římané využívali perské zmatky jako generál Justinián napadl hluboko na perské území a zaútočil Atropaten.[100] Khosrau hledal mír, ale od této iniciativy upustil, když se perská důvěra znovu oživila Tamkhusro vyhrál vítězství v Arménii, kde římské akce odcizily místní obyvatele.[101] Na jaře roku 578 byla válka v Mezopotámii obnovena perskými nájezdy na římské území. Římský generál Maurice oplatil se přepadením perské Mezopotámie a dobytím pevnosti Aphumon a vyhození Singary. Khosrau znovu zahájil mírová jednání, ale zemřel brzy v roce 579 a jeho nástupce Hormizd IV (r. 578-590) raději pokračoval ve válce.[102]

Římsko-perská hranice ve 4. až 7. století

V roce 580 zrušil Hormizd IV Kavkazský iberský monarchie a přeměnil Iberii na perská provincie vládne a marzpan (guvernér).[103][104] Během 580s válka neprůkazně pokračovala vítězstvím na obou stranách. V roce 582 Maurice vyhrál bitvu u Constantie nad Adarmahanem a Tamkhusrem, kteří byli zabiti, ale římský generál na jeho vítězství nenavázal; musel si pospíšit Konstantinopol sledovat své imperiální ambice.[105] Další římské vítězství v Solachon v roce 586 se nepodařilo prolomit patovou situaci.[106]

Peršané zajati Martyropolis skrze zradu v roce 589, ale toho roku byla patová situace rozbita, když perský generál Bahram Chobin poté, co byl Hormizdem IV propuštěn a ponížen, vyvolal vzpouru. Hormizd byl svržen v palácovém puči v roce 590 a nahrazen jeho synem Khosrau II, ale Bahram bez ohledu na svou vzpouru pokračoval a poražený Khosrau byl brzy nucen uprchnout kvůli bezpečí na římské území, zatímco Bahram nastoupil na trůn jako Bahram VI. S podporou Maurice vzbudil Khosrau vzpouru proti Bahramovi a v roce 591 spojené síly jeho stoupenců a Římanů porazili Bahrama na Bitva u Blarathonu a obnovil Khosrau II. Výměnou za jejich pomoc Khosrau nejen vrátil Daru a Martyropolis, ale také souhlasil s postoupením západní poloviny Iberie a více než poloviny perské Arménie Římanům.[107]

Pozdně římská stříbrná mince zobrazující slova Deus adiuta Romanis („Kéž Bůh pomůže Římanům“)
Cherubín a Heraclius, který obdržel podání Khosraua II; deska z kříže (Champlevé smalt přes pozlacenou měď, 1160–1170, Paříž, Louvre ).
Byzantská a sásánovská říše v roce 600 našeho letopočtu
Sasanian Říše v jeho největším rozsahu ca. 620 n. L

Climax

Viz také: Byzantsko-sásánovská válka 602–628 a Siege of Constantinople (626)

V roce 602 římská armáda kampaň na Balkáně bouřili se pod vedením Phocas, kterému se podařilo zmocnit se trůnu a poté zabil Maurice a jeho rodinu. Khosrau II použil vraždu svého dobrodince jako záminku pro válku a dobyl římskou provincii Mezopotámie.[108] V prvních letech války měli Peršané ohromný a nebývalý úspěch. Pomohlo jim Khosrauovo použití uchazeče, který se prohlašoval za Mauricina syna, a vzpoura proti Fokasovi vedená římským generálem Narsesem.[109] V roce 603 Khosrau porazil a zabil římského generála Germanuse v Mezopotámii a oblehl Daru. Navzdory příchodu římských posil z Evropy získal další vítězství v roce 604, zatímco Dara padla po devítiměsíčním obléhání. V následujících letech Peršané postupně překonávali pevnostní města Mezopotámie obléháním, jeden po druhém.[110] Zároveň vyhráli řadu vítězství v Arménii a systematicky podmanili římské posádky na Kavkaze.[111]

Phocasova brutální represe vyvolala nástupnickou krizi, která následovala, když generál Heraclius poslal svého synovce Nicetas zaútočit Egypt, umožňující jeho syna Heraclius the younger to claim the throne in 610. Phocas, an unpopular ruler who is invariably described in Byzantine sources as a "tyrant", was eventually deposed by Heraclius, having sailed from Kartágo.[112] Around the same time, the Persians completed their conquest of Mesopotamia and the Caucasus, and in 611 they overran Syria and entered Anatolia, occupying Caesarea.[113] Having expelled the Persians from Anatolia in 612, Heraclius launched a major counter-offensive in Syria in 613. He was decisively defeated outside Antioch by Shahrbaraz a Shahin, and the Roman position collapsed.[114]Over the following decade the Persians were able to conquer Palestina, Egypt,[115] Rhodos a několik dalších ostrovů na východě Egejské moře, as well as to devastate Anatolia.[116][117][118][119] Mezitím Avars a Slované took advantage of the situation to overrun the Balkán, bringing the Roman Empire to the brink of destruction.[120]

During these years, Heraclius strove to rebuild his army, slashing non-military expenditures, devaluing the currency and melting down Church plate, with the backing of Patriarcha Sergius, to raise the necessary funds to continue the war.[121] In 622, Heraclius left Constantinople, entrusting the city to Sergius and general Bonus as regents of his son. He assembled his forces in Asia Minor and, after conducting exercises to revive their morale, he launched a new counter-offensive, which took on the character of a Svatá válka.[122] In the Caucasus he inflicted a defeat on an army led by a Persian-allied Arab chief and then won a victory over the Persians under Shahrbaraz.[123] Following a lull in 623, while he negotiated a truce with the Avars, Heraclius resumed his campaigns in the East in 624 and routed an army led by Khosrau at Ganzak in Atropatene.[124] In 625 he defeated the generals Shahrbaraz, Shahin and Shahraplakan in Armenia, and in a surprise attack that winter he stormed Shahrbaraz's headquarters and attacked his troops in their winter billets.[125] Supported by a Persian army commanded by Shahrbaraz, together with the Avars and Slavs, the three unsuccessfully besieged Constantinople in 626,[126] while a second Persian army under Shahin suffered another crushing defeat at the hands of Heraclius' brother Theodore.[127]

Atentát na Khosrau II, in a manuscript of the Shahnameh of Shah Tahmasp od Abd al-Samad C. 1535. Peršan poems are from Ferdowsi je Shahnameh.

Meanwhile, Heraclius formed an alliance with the Západoturkický kaganát, who took advantage of the dwindling strength of the Persians to ravage their territories na Kavkaze.[128] Late in 627, Heraclius launched a winter offensive into Mesopotamia, where, despite the desertion of the Turkish contingent that had accompanied him, he defeated the Persians at the Bitva o Ninive. Continuing south along the Tigris, he sacked Khosrau's great palace at Dastagird and was only prevented from attacking Ctesiphon by the destruction of the bridges on the Nahrawan Canal. Khosrau was overthrown and killed in a coup led by his son Kavadh II, who at once sued for peace, agreeing to withdraw from all occupied territories.[129] Heraclius obnovil True Cross na Jeruzalém with a majestic ceremony in 629.[130]

Následky

Viz také: Pád sásánovské říše, Rané muslimské výboje, Muslimské dobytí Persie, a Arabsko-byzantské války
Byzantine Empire (green) by 626 under Heraclius; striped areas are lands still threatened by the Sasanians.
Byzantine Empire (orange) by 650. By this point the Sasanian Empire had fallen to the Arab Muslim Chalífát as well as Byzantine Syria, Palestine and Egypt.

The devastating impact of this last war, added to the cumulative effects of a century of almost continuous conflict, left both empires crippled. When Kavadh II died only months after coming to the throne, Persia was plunged into several years of dynastic turmoil and civil war. The Sasanians were further weakened by economic decline, heavy taxation from Khosrau II's campaigns, religious unrest, and the increasing power of the provincial landholders.[131] The Byzantine Empire was also severely affected, with its financial reserves exhausted by the war and the Balkans now largely in the hands of the Slavs.[132] Additionally, Anatolia was devastated by repeated Persian invasions; the Empire's hold on its recently regained territories in the Caucasus, Syria, Mesopotamia, Palestine and Egypt was loosened by many years of Persian occupation.[133]

Neither empire was given any chance to recover, as within a few years they were struck by the onslaught of the Arabové (newly united by Islam), which, according to Howard-Johnston, "can only be likened to a human tsunami".[134] According to George Liska, the "unnecessarily prolonged Byzantine–Persian conflict opened the way for Islam".[135] The Sasanian Empire rapidly succumbed to these attacks and was completely conquered. During the Byzantine–Arab wars, the exhausted Roman Empire's recently regained eastern and southern provinces of Sýrie, Arménie, Egypt a Severní Afrika were also lost, reducing the Empire to a territorial rump consisting of Anatolia and a scatter of islands and footholds in the Balkans and Italy.[136] These remaining lands were thoroughly impoverished by frequent attacks, marking the transition from classical urban civilization to a more rural, medieval form of society. However, unlike Persia, the Roman Empire ultimately survived the Arab assault, holding onto its residual territories and decisively repulsing two Arab sieges of its capital in 674–678 a 717–718.[137] The Roman Empire also lost its territories in Kréta a southern Italy to the Arabs in later conflicts, though these too were ultimately recovered.

Strategies and military tactics

When the Roman and Parthian Empires first collided in the 1st century BC, it appeared that Parthia had the potential to push its frontier to the Egejské moře a Středomoří. However, the Romans repulsed the great invasion of Syria and Anatolia by Pacorus and Labienus, and were gradually able to take advantage of the weaknesses of the Parthian military system, which, according to George Rawlinson, was adapted for national defense but ill-suited for conquest. The Romans, on the other hand, were continually modifying and evolving their "velká strategie " z Trajan 's time onwards, and were by the time of Pacorus able to take the offensive against the Parthians.[138] Like the Sasanians in the late 3rd and 4th centuries, the Parthians generally avoided any sustained defense of Mezopotámie proti Římanům. Nicméně Íránská plošina never fell, as the Roman expeditions had always exhausted their offensive impetus by the time they reached lower Mesopotamia, and their extended line of communications through territory not sufficiently pacified exposed them to revolts and counterattacks.[139]

From the 4th century AD onwards, the Sasanians grew in strength and adopted the role of aggressor. They considered much of the land added to the Roman Empire in Parthian and early Sasanian times to rightfully belong to the Persian sphere.[140] Everett Wheeler argues that "the Sassanids, administratively more centralized than the Parthians, formally organized defense of their territory, although they lacked a stálá armáda dokud Khosrau I. ".[139] In general, the Romans regarded the Sasanians as a more serious threat than the Parthians, while the Sasanians regarded the Roman Empire as the enemy vynikající.[141] Proxy warfare was employed by both Byzantines and the Sasanians as an alternative to direct confrontation, particularly through Arab kingdoms in the south and nomadic nations in the north.

Historical re-enactment of a Sasanian-era kataphract

Militarily, the Sasanians continued the Parthians' heavy dependence on cavalry troops: a combination of horse-archers a kataphracts; the latter were heavy armored cavalry provided by the aristocracy. They added a contingent of váleční sloni získané z Údolí Indu, ale jejich pěchota quality was inferior to that of the Romans.[142] The combined forces of horse archers and heavy cavalry inflicted several defeats on the Roman foot-soldiers, including those led by Crassus v roce 53 př,[143] Mark Antony in 36 BC, and Valerian in 260 AD. The Parthian tactics gradually became the standard method of warfare in the Roman empire[144] a cataphractarii a clibanarii units were introduced into the Roman army;[145] as a result, heavily armed cavalry grew in importance in both the Roman and Persian armies after the 3rd century AD and until the end of the wars.[140] The Roman army also gradually incorporated horse-archers (Ekvity Střelec ), and by the 5th century AD they were no longer a mercenary unit, and were slightly superior individually in comparison to the Persian ones, as Procopius claims; however, the Persian horse-archer units as a whole always remained a challenge for the Romans, which suggests the Roman horse-archers were smaller in numbers.[146] By the time of Khosrow I the composite cavalrymen (aswaran ) appeared, who were skilled in both archery and the use of lance.[147]

Římské obléhací stroje

On the other hand, the Persians adopted war engines from the Romans.[2] The Romans had achieved and maintained a high degree of sophistication in obléhací válka and had developed a range of obléhací stroje. On the other hand, the Parthians were inept at besieging; their cavalry armies were more suited to the hit-and-run tactics that destroyed Antony's siege train in 36 BC. The situation changed with the rise of the Sasanians, when Rome encountered an enemy equally capable in siege warfare. The Sasanians mainly used mounds, rams, mines, and to a lesser degree siege towers, artillery,[148][149] a také chemické zbraně, například v Dura-Europos (256)[150][151][152] a Petra (550-551).[149] Recent assessments comparing the Sasanians and Parthians have reaffirmed the superiority of Sasanian siegecraft, vojenské inženýrství, and organization,[153] as well as ability to build defensive works.[154]

By the beginning of Sasanian rule, a number of buffer states existed between the empires. These were absorbed by the central state over time, and by the 7th century the last buffer state, the Arab Lakhmids, was annexed to the Sasanian Empire. Frye notes that in the 3rd century AD such client states played an important role in Roman–Sasanian relations, but both empires gradually replaced them by an organized obranný systém run by the central government and based on a line of fortifications (the limetky ) and the fortified frontier cities, such as Dara.[155] Towards the end of the 1st century AD, Rome organized the protection of its eastern frontiers through the limetky system, which lasted until the Muslim conquests of the 7th century after improvements by Dioklecián.[156] Like the Romans, the Sasanians constructed defensive walls opposite the territory of their opponents. According to R. N. Frye, it was under Shapur II that the Persian system was extended, probably in imitation of Diocletian's construction of the limetky of the Syrian and Mesopotamian frontiers of the Roman Empire.[157] The Roman and Persian border units were known as limitanei a marzoban s, respectively.

The Sasanians, and to a lesser extent the Parthians, practiced mass deportations to new cities as a tool of policy, not just the prisoners-of-war (such as those of the Bitva o Edessu ), but also the cities they captured, such as the deportation of the Antioch 's people to Weh Antiok Khosrow, which led to the decline of the former. These deportations also initiated the spread of Christianity in Persia.[158]

The Persians seem to have been reluctant to resort to naval action.[159] There was some minor Sasanian naval akce in 620–23, and the only major Byzantské námořnictvo 's action was during the Siege of Constantinople (626).

Hodnocení

The Roman–Persian Wars have been characterized as "futile" and too "depressing and tedious to contemplate".[160] Prophetically, Cassius Dio noted their "never-ending cycle of armed confrontations" and observed that "it is shown by the facts themselves that [Severus'] conquest has been a source of constant wars and great expense to us. For it yields very little and uses up vast sums; and now that we have reached out to peoples who are neighbor of the Medes and the Parthians rather than of ourselves, we are always, one might say, fighting the battles of those peoples."[161] In the long series of wars between the two powers, the frontier in upper Mesopotamia remained more or less constant. Historians point out that the stability of the frontier over the centuries is remarkable, although Nisibis, Singara, Dara and other cities of upper Mesopotamia changed hands from time to time, and the possession of these frontier cities gave one empire a trade advantage over the other. As Frye states:[155]

One has the impression that the blood spilled in the warfare between the two states brought as little real gain to one side or the other as the few meters of land gained at terrible cost in the trench warfare of the First World War.

"How could it be a good thing to hand over one's dearest possessions to a stranger, a barbarian, the ruler of one's bitterest enemy, one whose good faith and sense of justice were untried, and, what is more, one who belonged to an alien and heathen faith?"
Agathias (Historie, 4.26.6, translated by Averil Cameron) about the Persians, a judgment typical of the Roman view.[162]

Both sides attempted to justify their respective military goals in both active and reactive ways. Podle Letter of Tansar and the Muslim writer Al-Tha'alibi, Ardashir I. a Pacorus I. 's invasions, respectively, of Roman territories, were to avenge Alexander the Great's conquest of Persia, which was thought to be the cause of the subsequent Iranian disarray;[163][164] this is matched by the notion imitatio Alexandri cherished by the Roman emperors Caracalla, Alexander Severus,[165] a Julian.[166] The Roman quest for world domination was accompanied by a sense of mission and pride in západní civilizace and by ambitions to become a guarantor of peace and order. Roman sources reveal long-standing prejudices with regard to the Eastern powers' customs, religious structures, languages, and forms of government. John F. Haldon underscores that "although the conflicts between Persia and East Rome revolved around issues of strategic control around the eastern frontier, yet there was always a religious-ideological element present". From the time of Constantine on, Roman emperors appointed themselves as the protectors of Christians of Persia.[167] This attitude created intense suspicions of the loyalties of Christians living in Sasanian Iran and often led to Roman–Persian tensions or even military confrontations[168] (např. v 421–422 ). A characteristic of the final phase of the conflict, when what had begun in 611–612 as a raid was soon transformed into a war of conquest, was the pre-eminence of the Cross as a symbol of imperial victory and of the strong religious element in the Roman imperial propaganda; Heraclius himself cast Khosrau as the enemy of God, and authors of the 6th and 7th centuries were fiercely hostile to Persia.[169][170]

Historiografie

The Humiliation of Valerian by Shapur (Hans Holbein mladší, 1521, pen and black ink on a chalk sketch, Kunstmuseum Basel )

The sources for the history of Parthia and the wars with Rome are scant and scattered. The Parthians followed the Achaemenid tradition and favored oral historiografie, which assured the corruption of their history once they had been vanquished. The main sources of this period are thus římský (Tacitus, Marius Maximus, a Justin ) a Řeckí historici (Herodian, Cassius Dio a Plútarchos ). The 13th book of the Sibylline věštci narrates the effects of the Roman–Persian Wars in Syria from the reign of Gordian III to the domination of the province by Odaenathus of Palmyra. With the end of Herodian's record, all contemporary chronological narratives of Roman history are lost, until the narratives of Lactantius a Eusebius at the beginning of the 4th century, both from a Christian perspective.[171]

The principal sources for the early Sasanian period are not contemporary. Among them the most important are the Greeks Agathias a Malalas, the Persian Muslims al-Tabari a Ferdowsi arménský Agathangelos, and the Syriac Kroniky z Edessa a Arbela, most of whom depended on late Sasanian sources, especially Khwaday-Namag. The Augustan History is neither contemporary nor reliable, but it is the chief narrative source for Severus and Carus. The trilingual (Middle Persian, Parthian, Greek) inscriptions of Shapur are primary sources.[172] These were isolated attempts at approaching written historiography however, and by the end of the 4th century AD, even the practice of carving rock reliefs and leaving short inscriptions was abandoned by the Sasanians.[173]

For the period between 353 and 378, there is an eyewitness source to the main events on the eastern frontier in the Res Gestae z Ammianus Marcellinus. For the events covering the period between the 4th and the 6th century, the works of Sozomenus, Zosimus, Priscus, a Zonaras are especially valuable.[174] The single most important source for Justinian's Persian wars up to 553 is Prokop. His continuators Agathias a Menander Protector offer many important details as well. Theophylact Simocatta is the main source for the reign of Maurice,[175] zatímco Theophanes, Chronicon Paschale a básně Jiří z Pisidie are useful sources for the last Roman–Persian war. In addition to Byzantine sources, two Armenian historians, Sebeos a Movses, contribute to the coherent narrative of Heraclius' war and are regarded by Howard-Johnston as "the most important of extant non-Muslim sources".[176]

Reference

Primární zdroje

  1. ^ Curtis, Vesta Sarkhosh; Stewart, Sarah (March 24, 2010). The Age of the Parthians – Google Knihy. ISBN  978-18-4511-406-0. Citováno 2019-06-09.
  2. ^ A b electricpulp.com. "Byzantine–Iranian Relations – Encyclopaedia Iranica". www.iranicaonline.org. Citováno 31. března 2018.
  3. ^ Howard-Johnston (2006), 1
  4. ^ Kia 2016, str. liii.
  5. ^ De Blois & van der Spek 2008, str. 137.
  6. ^ A b Ball (2000), 12–13; Dignas–Winter (2007), 9 (PDF)
  7. ^ Plútarchos, Sulla, 5. 3–6
    * Mackay (2004), 149; Sherwin-White (1994), 262
  8. ^ Bivar (1993), 46
    * Sherwin-White (1994), 262–263
  9. ^ Sherwin-White (1994), 264
  10. ^ Plútarchos, Crassus, 23–32
    * Mackay (2004), 150
  11. ^ Bivar (1993), 56
  12. ^ Justin, Historiarum Philippicarum, XLII.4 Archivováno 2008-05-11 na Wayback Machine
    * Bivar (1993), 56–57
  13. ^ Bivar (1993), 57
  14. ^ Justin, Historiarum Philippicarum, XLII.4 Archivováno 2008-05-11 na Wayback Machine ; Plútarchos, Antony, 33–34
    * Bivar (1993), 57–58
  15. ^ Cassius Dio, Římské dějiny, XLIX, 27–33
    * Bivar (1993), 58–65
  16. ^ Sicker (2000), 162
  17. ^ Sicker (2000), 162–163
  18. ^ Tacitus, Anály, XII.50–51
    * Sicker (2000), 163
  19. ^ Tacitus, Anály, XV.27–29
    * Rawlinson (2007), 286–287
  20. ^ Sicker (2000), 167
  21. ^ Cassius Dio, Římské dějiny, LXVIII, 33
    * Sicker (2000), 167–168
  22. ^ Lightfoot (1990), 115: "Trajan succeeded in acquiring territory in these lands with a view to annexation, something which had not seriously been attempted before ... Although Hadrian abandoned all of Trajan's conquests ... the trend was not to be reversed. Further wars of annexation followed under Lucius Verus and Septimius Severus."; Sicker (2000), 167–168
  23. ^ Sicker (2000), 169
  24. ^ Herodian, Roman History, III, 9.1–12
    Campbell (2005), 6–7; Rawlinson (2007), 337–338
  25. ^ Herodian, Roman History, IV, 10.1–15.9
    Campbell (2005), 20
  26. ^ Herodian, Římské dějiny, VI, 2.1–6; Cassius Dio, Římské dějiny, LXXX, 4.1–2
    * Dodgeon–Greatrex–Lieu (2002), I, 16
  27. ^ Herodian, Římské dějiny, VI, 5.1–6
    * Dodgeon–Greatrex–Lieu (2002), I, 24–28; Frye (1993), 124
  28. ^ Frye (1993), 124–125; Southern (2001), 234–235
  29. ^ Overlaet, Bruno (30 June 2009). "A Roman Emperor at Bishapur and Darabgird". Iranica Antiqua. 44: 461–530. doi:10.2143/IA.44.0.2034386.
  30. ^ Overlaet, Bruno (3 November 2017). "Šāpur I: Rock Reliefs". Encyclopaedia Iranica. Citováno 25. února 2020.
  31. ^ Frye (1968), 125
  32. ^ Aurelius Victor, Liber de Caesaribus, 27.7–8; Sibylline Oracles, XIII, 13–20
    • Frye (1968), 125; Southern (2001), 235
  33. ^ Frye (1993), 125; Southern (2001), 235–236
  34. ^ Lactantius, De Mortibus Persecutorum, 5; Sibylline Oracles, XIII, 155–171
    * Frye (1993), 126; Southern (2001), 238
  35. ^ Dodgeon-Greatrex-Lieu (2002), I, 108–109, 112; Southern (2001), 241
  36. ^ Aurelius Victor, Liber de Caesaribus, 38.2–4; Eutropius, Abridgment of Roman History, IX, 18.1
    • Frye (1968), 128; Southern (2001), 241
  37. ^ Frye (1968), 130; Southern (2001), 242
  38. ^ Aurelius Victor, Liber de Caesaribus, 39.33–36; Eutropius, Abridgment of Roman History, IX, 24–25.1
    • Frye (1968), 130–131; Southern (2001), 243
  39. ^ Aurelius Victor, Liber de Caesaribus, 38.2–4; Eutropius, Abridgment of Roman History, IX, 18.1
    * Frye (1993), 128; Southern (2001), 241
  40. ^ Dodgeon–Greatrex–Lieu (2002), 114
  41. ^ A b Frye (1993), 130; Southern (2001), 242
  42. ^ Aurelius Victor, Liber de Caesaribus, 39.33–36; Eutropius, Abridgment of Roman History, IX, 24–25.1
    * Frye (1993), 130–131; Southern (2001), 243
  43. ^ Lenski 2002, str. 162.
  44. ^ Blockley 1997, str. 423.
  45. ^ Frye (1993), 137
  46. ^ Browning, Robert Císař Julian University of California Press (1978) ISBN  978-0-520-03731-1 str. 243
  47. ^ Wacher, J.S. The Roman World, Volume 1 Routledge; 2 edition (2001) ISBN  978-0-415-26315-3 str. 143
  48. ^ Frye (1993), 138
  49. ^ Frye (1968), 141
  50. ^ Bury (1923), XIV.1; Frye (1968), 145; Greatrex-Lieu (2002), II, 37–51
  51. ^ Prokop, Války, I.7.1–2
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 62
  52. ^ Joshua the Stylite, Kronika, XLIII
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 62
  53. ^ Zacharias Rhetor, Historia Ecclesiastica, VII, 3–4
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 63
  54. ^ Greatrex–Lieu (2002), I I, 69–71
  55. ^ Prokop, Války, I.9.24
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 77
  56. ^ Joshua the Stylite, Kronika, XC
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 74
  57. ^ Joshua the Stylite, Kronika, XCIII–XCIV
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 77
  58. ^ Greatrex-Lieu (2002), II, 63
  59. ^ Greatrex-Lieu (2002), II, 69–71
  60. ^ A b Greatrex-Lieu (2002), II, 77
  61. ^ Prokop, Války, I.9.24
    • Greatrex-Lieu (2002), II, 77
  62. ^ Joshua the Stylite, XC
    • Greatrex-Lieu (2002), II, 74
  63. ^ Prokop, Války, I.11.23–30
    * Greatrex (2005), 487; Greatrex–Lieu (2002), II, 81–82
  64. ^ Greatrex-Lieu (2002), II, 82
  65. ^ Greatrex-Lieu (2002), II, 81–82
  66. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 84
  67. ^ Zacharias Rhetor, Historia Ecclesiastica, IX, 2
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 83, 86
  68. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 85
  69. ^ Greatrex-Lieu (2002), II, 86
  70. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 92–96
  71. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 93
  72. ^ Evans (2000), 118; Greatrex–Lieu (2002), II, 96–97
  73. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 102; see H. Börm, "Der Perserkönig im Imperium Romanum", Chiron 36 (2006), 299ff.
  74. ^ Greatrex-Lieu (2002), II, 102
  75. ^ "Justinian I – Foreign Policies and Wars " Encyclopædia Britannica. 2008. Encyclopædia Britannica Online.
  76. ^ Prokop, Války, II.20.17–19
    • Greatrex-Lieu (2002), II, 109–110
  77. ^ Prokop, Války, II.21.30–32
    • Greatrex-Lieu (2002), II, 110
  78. ^ Corripus, Johannidos, I.68–98
    • Greatrex-Lieu (2002), II, 111
  79. ^ Prokop, Války, II.20.17–19
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 109–110
  80. ^ Prokop, Války, II.21.30–32
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 110
  81. ^ Corripus, Johannidos, I.68–98
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 111
  82. ^ A b Greatrex-Lieu (2002), II, 113
  83. ^ Prokop, Války, 28.7–11
    • Greatrex-Lieu (2002), II, 113
  84. ^ Prokop, Války, 28.7–11
    * Greatrex (2005), 489; Greatrex–Lieu (2002), II, 113
  85. ^ Greatrex-Lieu (2002), II, 110; "Justinian I – Foreign Policies and Wars " Encyclopædia Britannica. 2008. Encyclopædia Britannica Online.
  86. ^ Prokop, Války, 28.7–11
    * Evans, Justinian (527–565 AD); Greatrex–Lieu (2002), II, 113
  87. ^ Treadgold (1997), 204–205
  88. ^ Treadgold (1997), 205–207
  89. ^ Treadgold (1997), 204–207
  90. ^ Treadgold (1997), 209
  91. ^ Farrokh (2007), 236
  92. ^ Greatrex (2005), 489; Treadgold (1997), 211
  93. ^ Menander Protector, Dějiny, frag. 6.1. According to Greatrex (2005), 489, to many Romans this arrangement "appeared dangerous and indicative of weakness".
  94. ^ Evans, Justinian (527–565 AD)
  95. ^ Jan z Epiphania, Dějiny, 2 AncientSites.com Archivováno 21.06.2011 na Wayback Machine gives an additional reason for the outbreak of the war: "[The Medians'] contentiousness increased even further ... when Justin did not deem to pay the Medians the five hundred pounds of gold each year previously agreed to under the peace treaties and let the Roman State remain forever a tributary of the Persians." See also, Greatrex (2005), 503–504
  96. ^ Treadgold (1997), 222
  97. ^ The great bastion of the Roman frontier was in Persian hands for the first time (Whitby [2000], 92–94).
  98. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 152; Louth (2005), 113
  99. ^ Theophanes, Kronika, 246.11–27
    * Whitby (2000), 92–94
  100. ^ A b Teofylakta, Dějiny, I, 9.4 Archivováno 10.06.2011 na Wayback Machine (PDF)
    Treadgold (1997), 224; Whitby (2000), 95
  101. ^ Treadgold (1997), 224; Whitby (2000), 95–96
  102. ^ Soward, Theophylact Simocatta a Peršané Archivováno 10.06.2011 na Wayback Machine (PDF); Treadgold (1997), 225; Whitby (2000), 96
  103. ^ Suny 1994, str. 25.
  104. ^ Mikaberidze 2015, str. 529.
  105. ^ Soward, Theophylact Simocatta a Peršané {{Webarchiv | url =https://web.archive.org/web/20110610155131/http://www.humanities.uci.edu/sasanika/pdf/Theophylact.pdf |date=2011-06-10 |format=PDF); Treadgold (1997), 226; Whitby (2000), 96
  106. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 168-169
  107. ^ Theophylact, V, Dějiny, I, 3.11 Archivováno 10.06.2011 na Wayback Machine a 15.1 (PDF)
    * Louth (2005), 115; Treadgold (1997), 231–232
  108. ^ Foss (1975), 722
  109. ^ Theophanes, Kronika, 290–293
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 183–184
  110. ^ Theophanes, Kronika, 292–293
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 185–186
  111. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 186–187
  112. ^ Haldon (1997), 41; Speck (1984), 178.
  113. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 188–189
  114. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 189–190
  115. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 190–193, 196
  116. ^ The mint of Nicomedia ceased operating in 613, and Rhodos fell to the invaders in 622–623 (Greatrex-Lieu (2002), II, 193–197).
  117. ^ Kia 2016, str. 223.
  118. ^ Howard-Johnston 2006, str. 33.
  119. ^ Foss 1975, str. 725
  120. ^ Howard-Johnston (2006), 85
  121. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 196
  122. ^ Theophanes, Kronika, 303–304, 307
    * Cameron (1979), 23; Grabar (1984), 37
  123. ^ Theophanes, Kronika, 304.25–306.7
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 199
  124. ^ Theophanes, Kronika, 306–308
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 199–202
  125. ^ Theophanes, Kronika, 308–312
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 202–205
  126. ^ Theophanes, Kronika, 316
    * Cameron (1979), 5–6, 20–22
  127. ^ Theophanes, Kronika, 315–316
    McBride (2005), 56
  128. ^ Greatrex–Lieu (2002), II, 209–212
  129. ^ Theophanes, Kronika, 317–327
    * Greatrex–Lieu (2002), II, 217–227
  130. ^ Haldon (1997), 46; Baynes (1912), passim; Speck (1984), 178
  131. ^ Howard-Johnston (2006), 9: "[Heraclius'] victories in the field over the following years and its political repercussions ... saved the main bastion of Christianity in the Near East and gravely weakened its old Zoroastrian rival."
  132. ^ Haldon (1997), 43–45, 66, 71, 114–15
  133. ^ Ambivalence toward Byzantine rule on the part of miafyzity may have lessened local resistance to the Arab expansion (Haldon [1997], 49–50).
  134. ^ Foss (1975), 746–47; Howard-Johnston (2006), xv
  135. ^ Liska (1998), 170
  136. ^ Haldon (1997), 49–50
  137. ^ Haldon (1997), 61–62; Howard-Johnston (2006), 9
  138. ^ Rawlinson (2007), 199: "The Parthian military system had not the elasticity of the Romans ... Jakkoli uvolněný a zdánlivě pružný, byl jednotný; nikdy se nezměnilo; zůstalo pod třicátým arsaskem, jako tomu bylo v prvním, vylepšeno možná v detailech, ale v zásadě stejný systém. “Podle Michaela Whitbyho (2000), 310,„ si východní armády uchovaly římskou vojenskou reputaci až do konce 6. století s využitím dostupných zdrojů a prokázáním schopnosti přizpůsobit se různým výzvám “.
  139. ^ A b Wheeler (2007), 259
  140. ^ A b Frye (2005), 473
  141. ^ Greatrex (2005), 478; Frye (2005), 472
  142. ^ Cornuelle, Přehled sassanské perské armády; Sidnell (2006), 273
  143. ^ Podle Rena E. Gabby byla římská armáda po dopadu bitvy u Carrhae časem reorganizována (Gabba [1966], 51–73).
  144. ^ Cambridge historie Íránu : "Parthská taktika se postupně stala standardní metodou boje v římské říši. Starodávná perská tradice rozsáhlého hydraulického inženýrství se tak spojila s jedinečnou římskou zkušeností ve zdivu. Řecko-římský obraz Peršanů jako národa divocí a nezdolní válečníci podivně kontrastují s jiným stereotypem, Peršany jako minulými mistry umění rafinovaného života, luxusního života. Perský vliv na římské náboženství by byl obrovský, kdyby lidé mohli nazývat mitraismus perským náboženstvím. “
  145. ^ Vegetius, III, Epitoma Rei Militaris, 26
    * Verbruggen – Willard – Southern (1997), 4–5
  146. ^ Haldon, John F. (31. března 1999). Warfare, stát a společnost v byzantském světě, 565-1204. Psychologie Press. ISBN  9781857284959. Citováno 31. března 2018 - prostřednictvím Knih Google.
  147. ^ Farrokh, Kaveh (2012). Sassanská elitní jízda 224–642. Bloomsbury Publishing. str. 42. ISBN  978-1-78200-848-4.
  148. ^ Campbell – Hook (2005), 57–59; Gabba (1966), 51–73
  149. ^ A b Elton, Hugh (2018). Římská říše v pozdním starověku: politická a vojenská historie. Cambridge University Press. str. 326. ISBN  9780521899314.
  150. ^ „Death Underground: Gas Warfare at Dura-Europos“, Současná archeologie, 26. listopadu 2009 (funkce online), přístup 3. října 2014
  151. ^ Samir S. Patel, „Early Chemical Warfare - Dura-Europos, Sýrie“, Archeologie, Sv. 63, No. 1, January / February 2010, (accessed 3. října 2014)
  152. ^ Stephanie Pappas, „Pohřbení vojáci mohou být oběťmi starověké chemické zbraně“, LiveScience, 8. března 2011, zpřístupněno 3. října 2014
  153. ^ Vykopávky v Íránu odhalují tajemství „rudého hada“, Věda denně Levi (1994), 192
  154. ^ Rekavandi – Sauer – Wilkinson – Nokandeh, „Záhada rudého hada“
  155. ^ A b Frye (1993), 139
  156. ^ Shahîd (1984), 24–25; Wagstaff (1985), 123–125
  157. ^ Frye (1993), 139; Levi (1994), 192
  158. ^ A. Shapur Shahbazi, Erich Kettenhofen, John R. Perry, „DEPORTACE“ Encyklopedie Iranica, VII / 3, s. 297–312, k dispozici online na http://www.iranicaonline.org/articles/deportations (zpřístupněno 30. prosince 2012).
  159. ^ Howard-Johnston, J. D. (31. března 2018). Východní Řím, sásánovská Persie a konec starověku: Historiografické a historické studie. Ashgate Publishing, Ltd. ISBN  9780860789925. Citováno 31. března 2018 - prostřednictvím Knih Google.
  160. ^ Brazier (2001), 42
  161. ^ Cassius Dio, Římské dějiny, LXXV, 3.2–3
    * Garnsey – Saller (1987), 8
  162. ^ Greatrex (2005), 477–478
  163. ^ Brillův společník recepce Alexandra Velikého. BRILL. 2018. str. 214. ISBN  9789004359932.
  164. ^ Yarshater, Ehsan (1983). Cambridge historie Íránu. Cambridge University Press. str. 475. ISBN  9780521200929.
  165. ^ Wiesehöfer, Joseph (11. srpna 2011). „ARDAŠĪR I i. Historie“. Encyclopaedia Iranica.
  166. ^ Athanassiadi, Polymnia (2014). Julian (Routledge Revivals): Intelektuální biografie. Routledge. str. 192. ISBN  978-1-317-69652-0.
  167. ^ Barnes (1985), 126
  168. ^ Sozomen, Církevní historie, II, 15 Archivováno 2011-05-22 na Wayback Machine
    * McDonough (2006), 73
  169. ^ Haldon (1999), 20; Isaak (1998), 441
  170. ^ Dignas – Winter (2007), 1–3 (PDF)
  171. ^ Dodgeon – Greatrex – Lieu (2002), I, 5; Potter (2004), 232–233
  172. ^ Frye (2005), 461–463; Shahbazi, Historiografie Archivováno 2009-01-29 na Wayback Machine
  173. ^ Shahbazi, Historiografie Archivováno 2009-01-29 na Wayback Machine
  174. ^ Dodgeon – Greatrex – Lieu (2002), I, 7
  175. ^ Boyd (1999), 160
  176. ^ Howard-Johnston (2006), 42–43
  177. ^ „LIBER DE CAESARIBUS“. www.thelatinlibrary.com. Citováno 31. března 2018.
  178. ^ „LacusCurtius • Římské dějiny Cassia Dia“. penelope.uchicago.edu. Citováno 31. března 2018.
  179. ^ (sieur), Charles Du Fresne Du Cange (31. března 2018). „Chronicon paschale“. Impensis Ed. Weberi. Citováno 31. března 2018 - prostřednictvím Knih Google.
  180. ^ Corippus, Flavius ​​Cresconius (1836). Johannidos: De laudibus Justini Augusti minor libri quattuor. Citováno 31. března 2018 - prostřednictvím internetového archivu. Corippus. Johannidos.
  181. ^ „Eutropius: Zkrácení římských dějin“. www.forumromanum.org. Citováno 31. března 2018.
  182. ^ Livius. "Herodianova římská historie". www.livius.org. Citováno 31. března 2018.
  183. ^ „AncientSites.com“. Archivovány od originál dne 21.06.2011. Citováno 2008-06-08.
  184. ^ Stylite, Joshua. „Joshua Stylite, Chronicle zkomponovaný v syrštině v inzerátu 507 (1882), str. 1-76“. www.tertullian.org. Citováno 31. března 2018.
  185. ^ „Justin XLI“. www.thelatinlibrary.com. Citováno 31. března 2018.
  186. ^ „Lactantius: de Mortibus Persecutorum“. www.thelatinlibrary.com. Citováno 31. března 2018.
  187. ^ Freewebs.com Archivováno 2011-05-22 na Wayback Machine
  188. ^ DocumentaCatholicaOmnia.eu
  189. ^ „Humanities.uci.edu“ (PDF). Archivovány od originál (PDF) dne 10.06.2011. Citováno 2008-04-27.
  190. ^ „Vegetius Liber III“. www.thelatinlibrary.com. Citováno 31. března 2018.

Sekundární zdroje

Další čtení

externí odkazy