Qieyun - Qieyun

Qieyun
Qieyun - Muzeum čínského slovníku.JPG
Qieyun výňatek v Muzeu čínského slovníku, Jincheng, Shanxi
Tradiční čínština切韻
Zjednodušená čínština切韵

The Qieyun (čínština : 切韻; pchin-jin : Qièyùn) je čínština rýmový slovník, publikovaná v roce 601 během Dynastie Sui. Kniha byla průvodcem správným čtením klasických textů pomocí fanqie metoda označující výslovnost čínské postavy.v Qieyun a pozdější redakce, zejména Guangyun, jsou důležité dokumentární zdroje použité při rekonstrukci historická čínská fonologie.

Dějiny

Knihu vytvořil Lu Fayan (Lu Fa-yen; 陸 法 言) v roce 601. Předmluva Qieyun popisuje, jak plán knihy vznikl z diskuse s osmi jeho přáteli o 20 let dříve v jeho domě v Chang'an, hlavní město Sui Čína.

Když to pozdě rostlo a většinu večera jsme pili víno, začali jsme diskutovat o zvucích a rýmech. Moderní výslovnosti jsou přirozeně rozmanité; navíc ti, kteří psali o zvucích a rýmech, nebyli vždy ve shodě. [...]

Diskutovali jsme tedy o právech a křivdách na severu a jihu a o pochopitelných a nepochopitelných starověku a moderně. Chtěli jsme vybrat přesné a vyřadit cizí, [...]

Ve světle svíček jsem tedy vzal štětec a zapisoval si obrys. Důkladně jsme se navzájem konzultovali a energicky jsme se hádali. Přiblížili jsme se k získání esence.

— Lu Fayan, Qieyun, předmluva, přeložil S. Robert Ramsey[1]
Tangyun výňatek v Muzeu čínského slovníku

Žádný z těchto učenců nebyl původně z Chang'anu; byli rodilými mluvčími různých dialektů - pěti severních a tří jižních.[2][3] Podle Lu, Yan Zhitui (顏之推) a Xiao Gai (蕭 該), oba muži původně z jihu, byli nejvlivnější při stanovování norem, na nichž Qieyun byl založen.[2]Slovník však sestavil sám Lu a konzultoval několik dřívějších slovníků, z nichž žádný nepřežil.[4]

Když během roku kvetla klasická čínská poezie Dynastie Tchang, Qieyun se stal autoritativním zdrojem literárních výslovností a opakovaně prošel revizemi a rozšířeními. To bylo anotováno v 677 Zhǎngsun Nèyán (長孫 訥 言), revidované a publikované v 706 Wáng Renxu (王仁 煦) jako Kanmiu Buque Qieyun (刊 謬 補缺 切韻; „Opraveno a doplněno Qieyun"), shromážděny a znovu publikovány v roce 751 Sun Mian (孫 愐) jako Tángyùn (唐 韻; „Tang rimes“), a nakonec začleněn do dosud existujících Guangyun a Jiyun rime slovníky z Dynastie písní.[5] Ačkoli většina z těchto redakcí slovníku Tang byla považována za ztracenou, některé fragmenty byly objeveny mezi Rukopisy Dunhuang a rukopisy objevené v Turpan.[5][6]

The Qieyun odráží zvýšené fonologické povědomí, které se vyvinulo v Číně po nástupu buddhismu, který zavedl sofistikované Indická lingvistika.[7] Buddhista Ujgurské království Qocho použil verzi Qieyun.[8]

Během dynastie Tchang se několik opisovačů zabývalo produkcí rukopisů, aby uspokojily velkou poptávku po revizích díla. Obzvláště ceněné byly kopie edice Wáng Rénxū vyrobené na počátku 9. století Wú Cǎiluán (呉 彩鸞), ženou známou pro její kaligrafie.[9]Jednu z těchto kopií získala společnost Císař Huizong (1100–1126), sám bystrý kaligraf. To zůstalo v palácové knihovně až do roku 1926, kdy část knihovny následovala sesazeného císaře Puyi na Tianjin a pak do Čchang-čchun, kapitál loutkového státu Manchukuo. Po japonské kapitulaci v roce 1945 přešla ke knihkupci v Čchang-čchunu a v roce 1947 ji dva vědci objevili na knižním trhu v Liulichang, Peking.[10]

Studie této téměř úplné kopie byly publikovány čínskými lingvisty Dong Tonghe (1948 a 1952) a Li Rong (1956).[11]

Struktura

Další informace: Rime slovník
První položka v Qieyun

The Qieyun obsahuje 12 158 znaků.[12]Ty byly rozděleny do pěti svazků, dvou pro mnoho slov tónu „úrovně“ a jednoho svazku pro každý druhý čtyři tóny Záznamy byly rozděleny do 193 finálních skupin rýmů (každá pojmenovaná svým prvním znakem, který se jmenuje yùnmù 韻 目 neboli „rýmové oko“). Každá skupina rýmů byla rozdělena do skupin homofonních (xiǎoyùn Small 韻 „malý rým“). První záznam v každé homofonní skupině dává výslovnost jako a fanqie vzorec.[13][14]

Například první položka v souboru Qieyun, zobrazený vpravo, popisuje znak 東 dong "východní". Tři znaky vpravo jsou a fanqie klíč výslovnosti, označený znakem 反 fǎn "otočit se". To naznačuje, že slovo se vyslovuje s iniciálou 德 [tək] a koncem 紅 [ɣuŋ], tj. [Tuŋ]. Slovo je označeno jako 木 方 mù fāng, tj. směr dřeva (jeden z Pět prvků ), zatímco číslice two „dva“ označuje, že se jedná o první ze dvou záznamů ve skupině homofonů.

Pozdější rime slovníky měly mnohem více záznamů, s úplnými definicemi a několika dalšími skupinami rýmů, ale zachovaly stejnou strukturu.[15]

The Qieyun přímo nezaznamenal Střední Číňan jako mluvený jazyk, ale spíše jak znaky by měl být vyslovován při čtení klasiky. Vzhledem k tomu, že hláskování tohoto rýmového slovníku je primárním zdrojem pro rekonstrukci střední čínštiny, lingvisté se neshodli na tom, jakou rozmanitost čínštiny zaznamenala. "Bylo vylito mnoho inkoustu, co se týče povahy jazyka, který je základem." Qieyun, “říká Norman (1988: 24), který uvádí tři úhly pohledu. Někteří vědci, jako Bernhard Karlgren, "zastával názor, že Qieyun reprezentoval jazyk Chang'an “; někteří„ jiní předpokládali, že představuje amalgám regionálních výslovností “, technicky známý jako diasystém. „V současné době většina lidí v oboru přijímá názory čínského učence Zhou Zumo“ (周祖 謨; 1914–1995), že Qieyun hláskování bylo severojižním regionálním kompromisem mezi literární výslovností z Severní a jižní dynastie.

Viz také

Reference

Citace

  1. ^ Ramsey (1987), str. 116–117.
  2. ^ A b Norman (1988), str. 25.
  3. ^ Baxter (1992), str. 37.
  4. ^ Coblin (1996), str. 89–90.
  5. ^ A b Baxter (1992), s. 38–39.
  6. ^ Bottéro (2013), str. 35–37.
  7. ^ Mair (1998), str. 168.
  8. ^ Takata (2004), str. 337.
  9. ^ Takata (2004), str. 333.
  10. ^ Malmqvist (2010), str. 299–300.
  11. ^ Baxter (1992), str. 39.
  12. ^ Pulleyblank (1984), str. 139.
  13. ^ Takata (2004).
  14. ^ Baxter (1992), str. 33–35.
  15. ^ Baxter (1992), str. 33.

Citované práce

  • Baxter, William H. (1992), Příručka staré čínské fonologie, Berlín: Mouton de Gruyter, ISBN  978-3-11-012324-1.
  • Bottéro, François (2013), „The Qièyùn rukopisy z Dūnhuáng ", v Galambos, Imre (vyd.), Studie čínských rukopisů: Od období válčících států do 20. století (PDF), Budapešť: Univerzita Eötvöse Loránda, s. 33–48, ISBN  978-963-284-326-1.
  • Coblin, W. Jih (1996), "Marginalia na dvou překladech Qieyun předmluva" (PDF), Journal of Chinese Linguistics, 24 (1): 85–97, JSTOR  23753994.
  • Mair, Victor H. (1998), "Tzu-shu 字 書 nebo tzu-tien 字典 (dictionaries) ", v Nienhauser, William H. (ed.), Indiana společník tradiční čínské literatury (svazek 2)Bloomington: Indiana University Press, s. 165–172, ISBN  978-025-333-456-5.
  • Malmqvist, Göran (2010), Bernhard Karlgren: Portrét učenceRowman & Littlefield, ISBN  978-1-61146-001-8.
  • Norman, Jerry (1988), čínština, Cambridge: Cambridge University Press, ISBN  978-0-521-29653-3.
  • Kladka, Edwin G. (1984), Middle Chinese: a study in historical phonology, Vancouver: University of British Columbia Press, ISBN  978-0-7748-0192-8.
  • Ramsey, S. Robert (1987), Jazyky Číny, Princeton University Press, ISBN  978-0-691-01468-5.
  • Takata, Tokio (2004), "Čínský jazyk v Turfanu se zvláštním zaměřením na Qieyun fragmenty " (PDF), v Durkin, Desmond (ed.), Turfan se vrátil: první století výzkumu umění a kultur Hedvábné stezky, str. 333–340, ISBN  978-3-496-02763-8.

externí odkazy